30.06.2011 [10:45], MisaBells, ze série 30 dní - období dešťů, komentováno 45×, zobrazeno 6926×

EPILOG

30 dni. Málo nebo hodně? Za třicet dní se stalo moře věcí. Anna je upír. Možná se tomu dalo zabránit, jenže nikdo na to nepřišel. A síla vzpomínky? No... To poznáme časem...

Děkuji za váš čas a nádherné komentáře. A zase někdy příště - pa, bludičky!

Seděl u její postele a snažil se zaměřit na nějaký zvuk. Na cokoliv, co by ho odvedlo od přemýšlení nad tím, že holka jeho života tu leží, srdce jí nebije a nikdo neví, jestli se probere. Pořád měl v hlavě ty zvuky praskajících kostí, když se bránila, její hlas, když prosila o smrt, nebo ho volala.

Posunul se na okraj židle a lokty se opřel o kolena, aby do dlaní mohl schovat zoufalý obličej. Byl neuvěřitelně unavený. Nespal skoro dva dny. Byl nesoustředěný, otupělý, hladový a… sám.

***

Šli mlčky už druhou hodinu, ale Bella stále neměla odvahu, aby cokoliv řekla. Několikrát se nadechla, jenže slova jí uvízla v krku. Jak jen mu to říct?

„Chceš to ukončit?“ zeptal se najednou tiše Edward. Vzhlédla a setkala se s jeho zamračeným pohledem.

„Já…“ Ne, neví, co mu říct. Má pravdu? Chce to ukončit? „… Potřebuju čas, abych se s tím… vypořádala. Asi,“ hlesla a zahanbeně sklopila oči k zemi.

„Myslel jsem si to…“ vzdychl a Bella vzhlédla. Snažil se usmát, jenže jeho oči… I v té tmě byly prázdné a smutné. „No, ale víš co? Já umím čekat.“

„Nevím, jestli… Nejsem si jistá, že… Ach, pane bože, Edwarde. Prostě nečekej. Raději nečekej,“ dodala a po tváři jí stekla slza, když se mu dlaní zapřela o hruď ve snaze jej zadržet. Jak moc ho chtěla obejmout, jenže to by ji úplně odrovnalo. Vzalo by jí to sílu odejít, a ona musela odejít, jinak… Ta Alicina vize ji vyděsila. Vážně to chtěla ustát, ale pak viděla Annu. Tohle by nejspíš nedokázala. A ona na výběr rozhodně má. Na co je láska, když…

„Bello, počkej…“ prosil ji.

„Ne, já… Jsem se už rozhodla, Edwarde.“

„Můžeme si o tom promluvit. Řekni mi, čeho se bojíš, a já ti pomůžu…“

„Tebe se bojím. Tebe!“ lhala se zaťatými zuby. „Vrať se k nim. Vrať se ke svým, Edwarde,“ vybídla ho, když si uvědomila, že stojí kus od kraje lesa. Odtud už to domů zvládne sama. Nikdo tam nebude, bude si moct sbalit věci a možná napsat dopis Anně. Vrátí se za mámou do Phoenixu. Na čas, než zapomene, co se tu stalo – blbost, nezapomene.

„Vážně to chceš?“ zeptal se slabě.

„Nehodíme se k sobě. Copak to nevidíš? Jsme jako voda a oheň, absolutní opaky. Jdi a předstírej jako já, že se nikdy nic nestalo.“

„Bello,“ zasténal, když se k němu otočila zády. Musela pryč. Rychle. Doufala, že jí nechá jít, že to už nezkusí, protože pak by veškeré její sebeovládání selhalo.

Vyhověl jí, nešel za ní.

***

V nose ji šimraly zvláštní vůně. Pomeranče? Dřevo a lak? Nádech šeříku, medu, pečeného chleba? Fuj, pečený… Anna si vzpomněla na ten pocit, že je v troubě a zhnuseně se otřásla.

Poprvé otevřela oči a užasle pozorovala okolí. Ve vzduchu se vznášely smítla prachu, sluneční paprsky dosahující k okraji postele byly snad jasnější, než tekuté zlato a v křesle u okna…

„Richarde?“ zašeptala a zarazila se nad vlastním hlasem. Postava v křesle vzhlédla skrz dlaně. Zelenomodré oči byly milionkrát krásnější. Měla pocit, že ho nikdy doopravdy neviděla. Jeho duhové vlasy spadající do čela, lehce bronzová kůže, jemně se třpytící v paprscích…

„Konečně,“ vzdychl a pomalu vstal. Sesunul se na podlahu vedle postele, bradu opřel o matraci a vztáhl k Anně ruku. „Tak moc jsem se o tebe bál.“

„Co to máš na ruce?!“ zděsila se. Viděla krvavé šrámy, které se sice hojily, ale stále vypadaly děsivě.

„Památku,“ usmál se lehce.

„To já? Proboha, omlouvám se, já…“ Anna se nadechla a bolestně polkla. „Mám žízeň,“ vyhrkla překvapeně.

„Zvykneš si, bludičko…“

„Mně už ale není zle. Nejsem bledá!“ bránila se.

„Jsi a už zůstaneš, ale jsi nádherně bledá.“

„Potřebuju se napít, Romeo,“ kuňkla.

„Zavolám Emmetta, půjde s tebou na lov, ano?“ nabídl jí a vstal.

„Ne, počkej. Proč ne ty?“

„Neudržel bych tě. Jsi mnohem silnější než já, lásko.“

„Fakt? To tě můžu za veškerá příkoří zbít?“ zasmála se. Pořád si zvykala na vlastní hlas, ale líbilo se jí mluvit.

„Cokoliv budeš chtít…“ zasmál se a poslal jí vzdušný polibek.

„Kde je Bella?“ zajímala se. „Chci jí to ukázat. Jak vypadám a mluvím a…“

„Odjela, lásko. Nechala ti tady lístek, až se probudíš,“ vzdychl. Anna se zamračila. Její nejlepší kamarádka odjela, aniž by se rozloučila. Richard se k ní vrátil, políbil jí na čelo a sáhl do kapsy. Podal jí malý kus papíru. „Najdu Emmetta. Edward možná půjde taky,“ dodal a nechal ji o samotě s dopisem.

Otevřela jej a z papíru na ní dýchla Bellina vůně. Její hrdlo sežehl nehorázný požár až Anna zaryla prsty do matrace. Zatnula zuby, zaostřila na písmo a zadržela dech.

***

KONEC

pdf formát 30 dní - období dešťů

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

5)  Bosorka (30.06.2011 11:57)

Míšo - díky ti! Díky za nádherných 30 dnů, díky za uvěřitelnou normální Bellu, za její normální pud sebezáchovy, za jeji nedůvěru v Edwarda. Za to, že ona odešla od něho a zanechala ho s otevřenou zlomeninou srdečního svalu (i když to bych právě OD TEBE nikdy nečekala). Bylo to jiné a bylo to skvělé! Za to vše velikánské DÍKY.

4)  Nosska (30.06.2011 11:27)

Nééééééééé, to nemyslíš vážně tohle si Tvá povídka nezaslouží, takovej krutej konec...
Jinak Ti děkuji za pravidelnou dávku emocí, docela jsem si na tu pravidelnost zvykla

2)  maky21 (30.06.2011 11:08)

teda tuhle povídku jsem jaksi nekomentovala ( ), ale ten konec mi úplně vyrazil dech!!

KOnec jsi nechala hodně otevřenej - bude pokračování? doufám, že jo!!

1)  Fanny (30.06.2011 10:54)

Oh!!! Jestli jsem čekala všechno, lhala jsemc sama sobě, protže tohle jsem nečekala ani omylem. Říkala jsem si, že to dopadne tak nějak podobně jako... nevím, prostě jinak! A ono tohle, ale i když to má hodně, ale opravdu hodně otevřený konec, asi to tímhle končí, co? Nebo snad ne? Opravdu nevím, ale každopádně děkuju za nádhernou povídku

«   1 2 3