Sekce

Galerie

/gallery/ZD-16.jpg

Když jsem do ohně přiléval olej...

Nikdy nic podobného nezažil, nikdy nic takového neviděl. Už se setkal víc jak s jedním upírem, a oba dva byli diametrálně odlyšní. Nejdřív Lalu, která se chovala normálně, kromě jejich očí byla od lidí téměř k nerozeznání. A potom svou matku – která se na první pohled pohybovala jako zvíře, smála se jako démon, málem zabila Lalu a říkala věci které ho děsily. Ne, to nebyla jeho matka. Možná tak vypadala, možná měla pořád stejné vlnité blonďaté vlasy, které si pamatoval z dětství, ale její rudé, po krvy žíznící oči, tak odlyšné od těch Laliných, nebyly oči jeho matky.

„Dane... co se děje...? Kam mě neseš?“ ptala se sestra v jeho náručí. Cítila, že je rozhozený, ale protože před chvílí ještě spala, a plně se probudila až ve výtahu, nebyla si jistá tím, co se stalo.

„Vysvětlím ti to v autě,“ zašeptal, protáhl se chodbou a zamířil si to k zadnímu východu, k jejich otevření použil kartu kterou vzal nahoře tomu lékaři. Nebylo by rozumné jít hlavními dveřmi. Tady dole všichni ještě spaly, a on nechtěl, aby Sophie viděla ty spící lidi. Mohla by si myslet, že jim něco provedl, nebo ji to mohlo vyděsit, a to by jí neprospělo.

Venku ho přivítal studený vítr. Ujistil se, že je sestra zabalená v dece a celý zadýchaný se rozběhl k autu.

„Já mám strach, Dane. Co se děje?“ sténala hlasem roztřeseným zimou. Otevřel zadní dveře a položil ji na zadní sedadlo čokoládového Humra. Byl rád, že má Lala tak velké auto. Posunul ji kousek dál a přisedl si k ní, pevně ji objal a snažil se ji zahřát.

„Věř mi, kdyby to nebylo důležité, rozhodně bych tě nikam netahal.“

Podívala se na něj a zelenomodré oči se ji ve tmě zaleskly. Snažila se vyčíst z jeho tváře víc.

„Na co čekáme?“

Otevřel pusu, ale pak zaváhal. Neměl tušení, jak na to zareaguje, a vůbec co řekně až se dozví o upírech. Nebo o své matce.

Pak si vzpoměl na ten email, co psala Lale. Věděla o ni. Musela o ni vědět. Psala o někom konkrétním. Měla matčiny fotky v počítači, jestli ji viděla, poznala ji. Vypadala i po těch letech stále stejně, ani trochu se nezměnila. Možná jen byla... nebezpečně okouzlující. Ale to asi proto, že se stala upírem. Ještě teď ho mrazilo, když si na ni vzpoměl.

„Na Lalu,“ řekl nakonec pravdu. Nedokázal ji lhát, a ani nechtěl. Lala tady může být každou chvíli, takže to stejně nemělo cenu.

Sophie se zachvěla. Dan si nejdřív myslel, že je to ze zimy, tak ji přitáhl deku výš ke krku. Pak se podíval do její tváře. Ve tmě si nebyl jistý, ale zdálo se mu, že se dívá vyděšeně.

„Takže o tom víš,“ konstatovala suše.

Dan těžce polkl. Nechtěl věřit tomu, že si to tak rychle dala dohromady. Takhle si ale bude myslet, že mu to řekla Lala, a už v ní bude mít menší důveru. Mohl se ji přiznat, že si to přečetl sám, ale pak by stratila důvěru v něj. A když ji bude zapírat, nebo bude dlouho mlčet, tak stratí důvěru v oba dva.

Objal ji pevněji. Měl strach, že ji ztratí, a že tentokrát na vině nebude její nemoc, ale on sám. Ještě pořád se nevzpamatoval ze setkání se svou matkou, a nedokázal jasně myslet. Rozhodně nechtěl, aby si něco podobného prožila i jeho sestra. Chtěl ji jenom chránit, nic víc. Chtěl ji dostat někam do bezpečí, o nic jiného mu nešlo.

„Promiň...“ to bylo jediné, na co se zmohl. To jediné slovo, jakoby uvolnilo všechno nahromaděné napětí, a z očí mu vytekl proud slz. Nikdy si nemyslel, že se před ní bude cítit tak slabý, tak bezmocný. Měl být její oporou, štítem, byla to jeho role, role jejího staršího bratra. Ale setkal se s něčím, čemu pořádně nerozuměl, něco, co ho velmi zraňovalo, a nevěděl, jak ji před tím má ochránit.

Vysoukala z deky ruku a natáhla se k jeho tváři. Štíhlými prsty zajela do rozcuchaných vlasů. Posunul si ji blíž a v duchu prosil, ať ho pochopí, aniž by ji musel cokoliv vysvětlovat.

„Nechtěla jsem ti o ni říkat, protože jsem věděla, jak moc jsi ji měl rád. Pamatuješ si ji líp jak já, vždycky jsi mi o ni vyprávěl. Strávil si s ní o rok a půl víc, než já.“

„Sophie...“ zašeptal, a málem nadskočil, když se zničeho nic otevřeli dveře u řidiče a okamžitě zase s třísknutím zavřeli. Než stihl mrknout, motor už běžel a vyjížděli bránou z pozemku nemocnice.

***

Měla pocit, že to trvalo věčnost. Měla strach, že už nikdy nezíská zpět vládu sama nad sebou. Ale nakonec hlad ustoupil, a přestože něco uvnitř chtělo stále víc a víc, podařilo se jí zastavit se.

Stála nad zhrouceným tělem, které bylo úplně vysáté, do poslední kapky krve. Celou dobu, myslela na Danielovu vůni. Nedokázalo se ji nic vyrovnat, a o to horší bylo zabránit sobě samotné, aby se vrátila za ním. Neměla odvahu se otočit a podívat se na ta další tři těla, která za sebou nechala ležet. Měla štěstí, že na ně narazila. Na cestě k sourozencům si na nich pochutnala jejich matka, ale protože to dělala spíš z rozmaru než z hladu, nevysála je úplně a začínali se proměňovat. Jenom dodělala započatou práci a stačilo ji to na to, aby se vzpamatovala. Ani teď ale neměla dost, stačilo to jenom na zahnání toho nejhoršího hladu. Největší zkouška ji teprve čeká, a to až nasedne do auta, kde na ni čeká Daniel a Sophie. Bude plné jeho vůně, bude s nimi muset mluvit, takže se bude muset nadechnout.

Vyběhla k autu, takovou rychlostí, že ji nikdo neviděl. U auta ale ještě chvíli zaváhala. Toužila se otočit a utéct někam daleko, pryč, nejlépe vstříc Volturiovým a žadonit, ať ji urazí hlavu. Možná by je tím zachránila, nemuseli by se o ni už zajímat a tudíž ani o ně. Anebo by je přece jen vyhledali a použili by je, aby se podvolila jejich vůli. Mohla ale jejich chování odhadovat jenom na základě toho, co ji o nich řekl Hank, a proto nápady týkající se Volturiových raději zavrhla.

Nasedla do auta a věnovala všechnu pozornost jednoduchým úkonům jako nastartování auta a jeho řízení, aby zaměstnala svůj mozek něčím jiným než jejich vůní a tlukoucími srdci.

„Pojedeme do Minneapolis, ke mě domů, a tam se rozhodneme, co dál.“ Sice to nebylo u ní doma, ten byt patřil Hankovi, ale nic lepšího a bezpečnějšího teď neměla. Po cestě musí taky nakoupit nějaké jídlo, v ledničce má jenom konzervy s krví. Nejlepší asi bude, když zastaví na nějaké benzince, a ráno potom zajde do pekárny pro čerstvé pečivo...

„Lalo...“ Když vyslovil její jméno, hrklo to v ní. Měla strach. Bála se toho, jak ji těď vidí, bála se na něj jenom podívat a vidět jeho výraz, bála se poslouchat jeho melodii. Sama o sobě nijak dobré mínění neměla, a nedokázala si představit, jak se na věci musí dívat on. „Děkuju,“ řekl na konec.

Slyšela dobře? Nepředstavovala si to jenom? Zamrkala, nemohla tomu uvěřit. Jen na chvilku, trochu, nechala ve svých uších zaznít jeho písničku. Nakonec se usmála. Rozuměl tomu. I když si ještě nebyl úplně jistý tím, co se okolo dělo, nic ji nevyčítal, a chápal, že ho pouze chránila.

„Sophie, zkus usnout. Bude lepší, když si o tom promluvíme ráno.“ Láskyplně ji odhrnul z čela pramínek blonďatých vlasů a sedl si tak, aby se mohla pohodlněji uvelebit na jeho klíně.

„Slibte mi, že mi všechno vysvětlíte!“

„Slibuju,“ zašeptal a dal ji lehkou pusu na čelo. Položila si hlavu na jeho hruď.

Když se Lala podívala do zpětného zrcátka o pár minut později, zjistila, že i Daniel usnul. Vážila si důvěry, kterou v ní oba sourozenci měli. Slíbila si, že už nikdy nezaváhá a už nikdy nebude  myslet na útěk. Dotáhne to do konce, postará se o ně, o oba, udělá všechno co bude v jejich silách.

Jela nakonec bez přestávky a asi po hodině zajížděla do podzemní garáže výškové budovy, ve které byl Hankův byt. Dan se vzbudil v momentě, kdy zastavili. Opatrně vynesl spící Sophii z auta a výtahem vyjeli do jednoho z nějvyšších pater. Odemkla dveře bytu, rozsvítila lampičku a ukázala Danovi nepoužívanou ložnici. Jakmile uložil Sophie, přišel za Lalou do kuchyně. Tajně doufala, že bude pokračovat ve spaní se Sophií.

„Nemám tu nic, jenom... vodu.“ Vzpoměla si na zásoby krve v ledničce, a raději si stoupla k ní, aby ho nenapadlo náhodou se tam dívat. Nemohla se dočkat, až bude chvíli sama, a bude se moct nasytit. Celá cesta s Danielem v jednom autě ji unavila, a taky měla strach, že kvůli tomu bude nepříjemná a jeho se to dotkne.

„Můžu?“ ukázal na sklenku nad dřezem. Lala přikývla, a tak si jednu vzal a napustil ji plnou vodou z kohoutku. Pozorovala, jak ji dychtivě poliká, jak se při tom pohybuje jeho krk, a ztěžka polkla. Jak dlouho bude zvládat potlačovat svoje pudy?

Vypil ji celou, a pak si s úlevou oddechl. Studená voda mu zlepšila náladu, už nebyl plný obav o budoucnost a mohl aspoň na chvíli jasně myslet. Pak si uvědomil, jak velký odstup si od něj Lala drží. Nejdřív přemýšlel co se mezi nimi vlastně stalo, aby si vysvětlil její chování, když mu hlavou prolétla myšlenkam že ona vlastně není obyčejný člověk.

Byla upír.

Když pominul fakt, jak absurdně to pro jeho racionálně smýšlející já zní, přestože byla její síla a rychlost, studená kůže a červené oči výmluvné, začínalo mu pomalu docházet, co to vlastně znamená.

„Takže... piješ krev?“ Jakmile to vyslovil, znatelně sebou cukla. Oči upírala na zem, možná dokonce o kousek ustoupila. Začal té přímé otázky litovat. Nerad chodil kolem horké kaše, ale nechtěl, aby se v jeho přítomnosti cítila nepříjemně. Nějakou dobu nejspíš stráví spolu, a on by byl moc rád, kdyby to bylo v dobrém. Rozhodně nechtěl, aby kolem sebe chodili po špičkách, stačí, že si nedokáže představit, jak na to bude reagovat Sophie. Nejdřív by rád zjistil, jak na to vlastně bude reagovat sám.

„Promiň, nechtěl jsem-„

„Ne,“ vyhrkla, a konečně se podívala jeho směrem, ale potom zase sklopila zrak. Opět vypadala jako malá vystrašená holka, a v něm se probouzelo nutkání ji obejmout a ochránit před vším, co by ji mohlo ohrozit. Zavrtěl hlavou. Jediný, kdo ji teď stavěl do nepříjemné situace byl on sám. „Teda... odpověď je ano,“ pípla nakonec.

Myslel, že se rozplyne. Díval se na ni, jak nervózně muchlá okraj sukně svých šatů, u toho o sebe tře koleny a krčí se. Měl pocit, že před ním stojí postavička z filmu, která znázorňuje dívku poprvé se přiznávájící k dlouho skrývanému tajemství. Ne ne, to přece nebyl ten případ. Zavrtěl hlavou. Tohle byla úplně jiná situace. Vždycky měl ale pro podobné dívky slabost a byl jednu dobu frustrovaný z toho, že taková na jejich střední žádná není.

V duchu si dal facku, protože si uvědomil, že se na ni dívá jak úchylák a ona si ho nejistě prohlíží zpod svých dlouhých řas. K věci, připoměl si. Možná tě tak moc přitahuje právě proto, že je to upírka. A sakra hezká upírka, prolétlo mu hlavou. Zhluboka se nadechl, než zase promluvil.

„Nic jiného...?“

Teď už chybělo jenom, aby omdlela, on ji přispěchal na pomoc, podepřel ji a ona tak skončila v jeho náručí, zašeptala něco než ztratila úplně vědomí, a on potom neodolal jejímu bezbrannému výrazu a políbil ji... Proboha, co se to s ním děje? Nikdy takové fantazie neměl! Ano, měl to jako kluk rád, ale vždy se takovým snům vyhýbal, hlavně proto, jak nereálné byly! Takové věci se dějí jenom v románech. To, že před sebou má upírku, ještě neznamená, že i tyto věci jsou skutečné.

Když se ale nakonec pohla, v první chvíli měl opravdu obavy, že omdlí. Zatnul zuby a ovládl se, aby k ní nepřiskočil a nenabízel ji svou pomoc.

„Nic jiného. Jenom krev. Nejsem žádná kladná hrdinka z knížky, i když ti tak možná teď pripadám. Spíš naopak. Zabila jsem. A ne jednou. A nejspíš taky ještě zabiju.“

Zůstal stát jako opařený. Už to nemohla vydržet, tu jeho vnitřní bouři, jak špatně chápal její oslabený stav a probouzely se v něm city, které pro něj mohly být nebezpečné. Ano, byla hubená, reklama na hlad jak o ni jednou Hank řekl, působila křehce, ale ve srovnání s ním byla pořád titánem. Neuvědomoval si, jak je pro ni těžké být s ním v jedné místnosti a už neměla sílu na to ovládnout se a neříct mu to naplno.

„Jasně, jsi upír. Tahle skutečnost bohužel je jako vystřižená z knížky, proč bych nemohl věřit na tu část s kladnou hrdinkou?“ oplatil ji její slova bezstarostnou otázkou a opřel se o kuchyňskou linku. Dělal si srandu, ale částečně v to doufal.

„Copak to nechápeš? Upír, a kladný hrdina k sobě nejdou.“ Snažila se mu vysvětlit.

„Podívej, vysvětlím ti, jak se na to dívám já. Ty jsi upírka. O tom žádná. Ale podle toho co jsem viděl asi nejsi úpírka podle klasického pojetí. Tak třeba – jak reaguješ na česnek?“

Teď pro změnu civěla ona na něj. Nejenom, že měl možnost spochybňovat existenci upírů, a se svou inteligencí by si nejspíš dokázal najít nějaký způsob, jak její zvláštnost vysvětlit, ne, on se rozhodl že bude v upíry věřit, ale dokáže, že jsou jiní? Chtěla protestovat, ale on ji zarazil zdvyženou rukou.

„Jednoduše odpověz.“

„Nijak. Nic mi nedělá,“ řekla rezignovaně.

„Co tekoucí voda? Kříž? Svěcená voda?“

„Bez reakce.“

„Takže v tom případě být upírem znamená jenom to, že piješ krev, a jsi fyzicky zdatnější, všechno ostatní jsou jen kecy. To ještě pořád neříká nic o tom, že jsi ďábel, nebo něco zlého.“

Všechno to byly jen domněnky. Nemohl vědět, že mu odpoví tak jak mu odpoví. Ale on měl prostě pocit, že má pravdu, a proto se snažil najít vysvětlení.

„Jenže zapomínáš na instinkty. Když máš hlad, jdeš a najíš se. To stejné je se mnou. A nejhorší na tom je, že můj hlad se na rozdíl od tvého dá přirovnat spíš stavu kdy sníš cokoliv co se dá dát do pusy. Jak reaguješ na... já nevím, třeba voňavou klobásku, když ji máš před sebou? A jak bys na ni reagoval, kdybys týden nejedl? Víš jaké to vůbec je?!“

No dobře, teď ho přirovnávala ke klobásce.

„Nezapomeň, že jsem potkal aspoň dva upíry, tebe, a mou matku. A mezi vámi je tak obrovský, nepřehlédnutelný rozdíl, který bych si všiml i bez svého vnitřního hlasu, nebo šestého smyslu, nazvi to jak chceš. Ona absolutně podléhala svým instinktům, stalo se z ní zvíře. Ale podívej se na sebe. Máš hlad, nejspíš to signalizují tvoje černé oči. A stejně, stále tady spolu jsme, mluvíme spolu, ovládáš se a já z tebe nemám ani trochu strach.“ Celou dobu co mluvil se k ní přibližoval, a když řekl poslední slovo, rukou se opřel o ledničku vedle její hlavy.

Dala ruce před sebe a zavřela oči, aby se mohla lépe ovládat. Nedýchala. Nesměla se nadechnout, jinak selže. Měla pocit že jeho srdce cítí na vlastní kůži, jak vibroval vzduch mezi nimi a jeho tlukot ji zněl v hlavě. Copak si neuvědomuje, jak je to nebezpečné? To nemá pud sebezáchovy?

Pak se jeho teplá dlaň dotkla její tváře. Mírně nasála vzduch, spíš leknutím, ale to stačilo. Chytila se ledničky, jakoby ji ta mohla pomoct nevrhnout se na něj, a zatnula do ni svoje prsty. Chtěla ho odstrčit, ale jestli se pustí, bude konec. Musí svoje ruce zaměstnat, jinak bude všechno zničeno.

Naklonil se k jejímu uchu, pomalu, jakoby se vyžíval v tom, jak ji trýzní. Ale jeho melodie zněla spíš smutně, a zaměřit se právě na ni Lale pomohlo se trochu vzpamatovat.

„Já ti věřím. A taky věřím v tebe a to, co mi o tobě řekl můj šestý smysl.“ Rukou na její tváři jemně obkreslil křivku jejího krku a sjel níž, až se zastavil prstem na její hrudi, než se odtáhl.

Měl v jedné věci pravdu. Stále se ovládala, a to byl tak blízko. I když pomyslela na to, jak by se zakousla do jeho krku, nepřipadalo ji to najednou vůbec jako velká hrozba. Nedokázala by mu ublížit. Kdyby to byl někdo jiný, možná ano. Ale ne jemu. Měla pocit, že nějakým zázrakem velkou část její slabosti a vnitřních muk z ní sundal, tím jediným dotykem, ale nedokázala to pochopit. Když otevřela oči a podívala se do jeho pobledlé tváře, došlo ji, že to nebyla jenom náhoda. Něco se opravdu stalo. A potom pozorovala jeho tělo, jak se pomalu sesunulo na zem. Stihla ho zachytit tak, aby se hlavou nebouchl o zem. A dokonce i když ležel na zemi, pořád se usmíval.

--------------------------------------- Pokračování:

Kapitola 17. - Když jsem se nestačil divit... (link)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

7)  Jalle (20.08.2013 10:45)

6)  Shailleen (19.08.2013 20:46)

Už je další kapitola! Konečně... ;)

Jalle

5)  Jalle (30.07.2013 20:50)

Ivana

4)  Ivana (20.02.2013 17:49)

Krásna kapitolka. Čo sa chudáčikovi stalo? Budem sa tešiť na ďalšiu kapitolu

3)  Seb (20.02.2013 15:03)

Díky za další kapitolu,moc fajn počtení.

Marcelle

2)  Marcelle (20.02.2013 14:38)

NeliQ

1)  NeliQ (20.02.2013 13:50)

och, čo sa mu stalo? hmmm som zvedavá, čo sa bdue dalej diať

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek