Sekce

Galerie

/gallery/ZD-15.jpg

Když byla na pokraji sil...

Spíš ucítila její přítomnost, než aby slyšela její duši. Bylo to poprvé, co si uvědomovala blízkost nějakého upíra pomocí ostatních smyslů a ne pomocí své schopnosti. Bylo to skoro, jakoby neměla duši. Ne, to nebylo tím. Dokázala slyšet i hudbu neživotných věcí když se soustředila, velice slabou a jednoduchou. Z nějakého důvodu ale neslyšela tu její.

Stihla se schovat dřív, než si ji mohla upírka všimnout. I když se cítila oslabená, snažila se zapomenout na žízeň. Rozhodně nebyla ve stavu, aby se s nějakým upírem utkala, a bylo ji jasné, že ji stejně nezabrání v tom, aby se se sourozenci setkala. Počká, a třeba zjistí, co vlastně chce. Možná bude ochotná spolupracovat.

Sedla si u dveří v pokoji, kde se schovala, a tiše poslouchala.

„Daniely...“

Slyšela, jak opatrně udělal krok v zad.

„Nepřibližuj se! Kdo jsi?“

„Daniely, to jsem přece já, nepoznáváš mě?“

„Sice vypadáš jako ona, ale moje matka je mrtvá. Znovu se ptám, kdo jsi?!“

Hlupáku, když budeš takhle křičet, někoho vzbudíš, pomyslela si Lala. Jeho nitro bylo rozbouřené, nedokázal se smířit s obrazem, který před sebou viděl. Lala věděla, že to pro něj bude těžké, a teď litovala, že mu o těch návštěvách neřekla víc. Možná by na to byl trochu víc připravený.

„Drahoušku... jsem to já. Věř mi,“ řekla žena něžně.

Udělala krok k němu, ale on o další krok ustoupil.

„I kdybys byla ona, tak nemám jediný důvod ti věřit. Opustila jsi nás.“

„Ale to proto, že jsem neměla na vybranou,“ bránila se s nešťasným tónem.

„Nemělas na vybranou?! A teď na vybranou máš?!“ zněl tak zlomeně, až Lalu z toho píchlo u srdce. Ta bolest byla horší, než žízeň. Jestli se tam neukáže, a nezastaví ji, tak se Dan zhroutí, a všechno co chtěla chránit může být ztraceno. Ale jestli tam teď přijde, a podaří se ji nějak jeho matku zneškodnit... Pak ji může celý život nenávidět. Je opravdu připravená udělat něco tak hrozného před jeho očima? Zabít i druhého rodiče, přestože je upír?

„Já chápu že jsi naštvaný.“ Udělala další krok a odmlčela se.

Lala už to nevydržela. Musela vyjít ven, a udělat něco, cokoliv. Něco ji říkalo, že je ta žena nebezpečná. Jestli se ke svým dětem přiblíží, nejspíš jim opravdu půjde o život. Sotva otevřela dveře pokoje, uslyšela zase její hlas, už ne hlas matky, ale hlas šílence, který slýchávala tak často v blázinci, když ještě žila. Nemusela slyšet její duši, aby věděla, že je pokřivená proměnou.

„Je to všechno kvůli ní. To ona za to může. Úplně tě zmanipulovala. Ano, tím to je! Zblbla tě tím, přitom je to ona, kdo za všechno může!“ Dveře se rozrazili, a dřív, než stihla Lala zareagovat, ji upírčiny tvrdé ruce chytily za límec a mrskly s ní o protější stěnu chodby.

Celá budova se otřásla a okolo nich se zvedl prach.

„Ano, ona za to může. Když ji odklidím z cesty, budeš zase můj milovaný syn!“

Byla příliž slabá, aby se dokázala bránit. Žena se sklonila k ní, až se její blonďaté lokny dotkly země. Chytila ji za vlasy a zvedla její tvář ke své.

„Jseš hloupá. Mělas čas se nakrmit na tom pacientovi. Už nejsi člověk, věci jako morální cítění a soucit jsou pro tobe zhoubné. No, ale líp pro mě. Bude jednodušší se tě zbavit.“

Chytila ji pod krkem a začala ji drtit. To ji zas tak nevadilo, dýchat stejně nepotřebovala, jenže cítila, jak postupně natahuje její hlavu dál a dál od hrudi, a tělem ji projela ostrá bolest. Chytila ji za obě zápěstí a snažila se je od sebe odtrhnout, ale nedokázala vyvynout dostatek síly.

„Přestaň!“ zakřičel Dan, ale žena byla příliž zabraná odtrháváním Laliny hlavy a  doprovázel to její šílený smích. Chvíli na to ji o hlavu bouchl kovový tác. Stisk na chvíli polevil. Upírka překvapeně zírala na Dana, a Dan překvapeně zíral na tác, který mu zůstal v ruce a měl tvar její hlavy. Jeho útok neměl vůbec žádný efekt.

„Jak... jak jsi mohl?“ vysoukala ze sebe upírka. Dan vyděšeně couval zpátky k místu, kde položil sestru. Lala slyšela jeho strach, byl tak čirý. Chtěla ho chránit, a místo toho teď bezmocně ležela na zemi. Musela vypadat vážně uboze, když se rozhodl, že zakročí, přestože neměl sebemenší šanci. Musí se vzchopit. Musí ji zastavit, než mu ublíží, a než zničí jeho krásnou melodii. Potřebuje aspoň trochu síly, přece nemůže být všechna pryč!

Žena ji pustila a ona sebou začala zoufale plácat. Kdyby ji dokázala aspoň zastavit, jakkoliv!

„Copak to nechápeš? Dělám to pro tebe, synku!“ zajíkla se ublíženě a blížila se k němu.

„Přestaň to říkat! Já nejsem tvůj syn, a ty nejsi moje matka! Moje matka nebyla takové kruté zvíře jako jsi ty!“ vykřikl zoufale, a do očí se mu nahrnuly slzy.

Vypadalo to, že Danova slova narazila na citlivé místo. Upírka se zachvěla, a Lala na malinkou chvilku uslyšela její duši. Byla plná smutku, samoty, ale taky pokřivených hodnot. Úplne stratila sama sebe, a myslela si, že získala druhou šanci. Chtěla svoje děti proměnit, aby nebyla sama. Nebyla tam žádná faleš, přesto její melodie zněla temně a nebezpečně.

Už nezáleželo na tom, jestli ji bude Dan nenávidět. Musí ho ochránit, jeho čistou a líbeznou melodii, za každou cenu. I kdyby to mělo stát ji samotnou tenhle bizardní posmrtný život.

Zhluboka se nadechla, nasála do plic co nejvíc vzduchu. Vzdálená vůně krve ji na chvíli vzpružila, a se vším úsilým přesměrovala nově nabitou energii na hrozící nebezpečí – Danovu matku.

„Tvou silnou stránkou v souboji není tvoje fyzická síla, ale tvoje rychlost,“ vzpoměla si na Hankova slova. „Když se naučíš ji správně použít, přenést ve správný moment váhu, můžeš si i s někým fyzicky silným hravě poradit. Pamatuj, že nejlépe se útočí z vrchu – gravitace tě zrychlí. Přesně jako s tím dupnutím. Můžeš být v sebemizernější situaci, nezkušeného upíra překvapíš a vyhraješ.“

Musí si to správně naplánovat. Chodby byly dostatečně vysoké. Když vyskočí na stěnu a použije ji jako odrazový můstek, může skočit přímo na ženu. Musí to udělat rychle, aby nestihla zareagovat. Nepřipadala ji příliš zkušená, momentálně ale měla výhodu toho, že byla nakrmená a při síle. Kromě té zvláštnosti, že neslyšela její duši, nedisponovala zřejmě žádným jiným talentem.

Jakmile zhodnotila situaci, přenesla váhu na nohy a vyskočila. Musí to být přesné a rychlé, opakovala si v hlavě. Oběma nohama se pružně odrazila od stěny. Jako střela se celým tělem vrhla po ženě. Nespomalovala, jako když vyskočila do výšky, naopak, opravdu mírně zrychlovala.

„Zuby – nezdá se to, ale jsou nebezpečnou zbraní. Jsou opravdu ostré. Protože nemáš sílu, nějaké trhání končetin pro tebe nepřipadá v úvahu. Ale když nakousneš zuby třeba krk, potom bude jednodušší oddělit hlavu.“

Jednou rukou ji přidržela hlavu, druhou rameno, a zakousla se ji do krku. Žena zavřískla, a když se ji podařilo oddělit hlavu od těla, zněla po vřískotu jenom ozvěna.

Slyšela je. Probouzející se lidské duše, zmatené, postupně pátrající po zdroji toho hluku. I Sophie se probouzela, rozespale si mnula oči.

K překvapení Laly, Dan neváhal ani chvíli. Vzal sestřičku zase do náruče a rozběhl se s ní k výtahu tak, aby neviděla zhroucené tělo jejich proměněné matky. Ještě se hýbalo, ruce tápaly v prázdnu a hledaly hlavu. Byl to odporný pohled.

Pokusila se vstát a roztřásla se ji kolena. Krk měla v jednom ohni a zatmívalo se ji před očima. Věděla, že se dlouho neudrží. Musí najít nějakou krev, a to co nejrychleji. Bylo ji jedno, že upírku najdou. Musí odsud zmizet a pomoct Danovi.

Koukla za nimi zrovna ve chvíli, kdy se jim otevřeli dveře výtahu. Dan na ni čekal s nohou ve dveřích. Z posledních sil si zachovala co nejvíc soudnosti, přiběhla k výtahu, počkala až ji ustoupí dovnitř a natáhla se do dvěří, aby zmáčkla přízemí a zavírání dveří. Dávala si u toho velký pozor, aby náhodou nevdechla Danovu vůni, už takhle byla na pokraji sebeovládání a celá se třásla.

Když se dveře začali zavírat a ona zůstala stát venku, Dan na ni vyděšeně hleděl. Nechápal, proč ho posílá napřed, a měl o ni upřímnou starost, přes všechno co právě viděl a zažil. Jenže si příliš dobře pamatovala jeho slova, která sice nepatřila ji, ale jeho matce. I ona byla monstrum. Zabíjela lidi pro potravu. Nevěděla, jestli si tenhle fakt neuvědomuje, nebo ji jenom vnímá jinak, ale ani ona nebyla žádný svatoušek. Zabila i pár nevinných lidí, jejichž duše nezněla ani falešně, ani pokřiveně, a teď nejspíš zabije znovu.

„Uvidíme se u auta,“ slíbila mu těsně před tím, než se dveře výtahu zavřely. Pak přišla veliká úleva. Už byl v bezpečí, alespoň před ní samotnou.

Sebeovládání vystřídal instinkt a žízeň a bylo to po dlouhé době poprvé, co dovolila chladnému zvířeti v sobě převzít kontrolu. Bála se, že sebekázeň a sebeuvědomění, které za ty roky získala, tím úplně ztratí.

--------------------------------------- Pokračování:

Kapitola 16. - Když jsem do ohně přiléval olej... (link)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Shailleen (14.02.2013 15:42)

Najde hlavu :D to mě pobavilo :D

3)  Seb (14.02.2013 15:28)

To jsem si zase počezla.

Marcelle

2)  Marcelle (14.02.2013 14:20)

pěkný, moc pěkný... předpokládám, že jejich matka tu hlavu najde a ještě se v příběhu objeví

NeliQ

1)  NeliQ (13.02.2013 14:54)

no teda, som zvedavá, čo teraz urobí Lala

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek