Sekce

Galerie

/gallery/ZD-17.jpg

Když jsem se nestačil divit...

Pozn.: Chtěla bych se omluvit za dlouhou pauzu... Měla jsem me- ne, větší spisovatelskou krizi. :o( Ale teď se budu snažit příběh dokončit! :)

„Takhle mě neděs,“ žadonila tiše a cítila, že se v ní opět probouzí nesnesitelný hlad. Přesto si klekla na zem a jeho hlavu položila do svého klína v naději, že se mu trochu uleví.

Dýchal z těžka, držel si dlaň před pusou, jakoby mu bylo na zvracení. Když omdlel, slyšela v jeho duši náhlý závan něčeho silného, děsivého, čemu nerozuměla. Potom na chvíli jeho melodie úplně ustala, což ji vyděsilo ještě víc. Nedokázala to vysvětlit.

Zvedl druhou ruku, natáhl ji k její skloněné tváři, ale uprostřed pohybu se zastavil. Stáhl dlaň z úst a dlouze se na ni zadíval, v očích výraz neuvěřitelného utrpení. Ztěžka polkla jed, který se ji nahromadil v ústech, a zahnala další myšlenky na jeho neodolatelnost.

„Už vidím tu propast mezi námi.“ zašeptal, a nechal obě ruce sklouznout podél svého těla, a zavřel oči. Celý se třásl, a Lala netušila, co má dělat. Dlouho takhle vedle něj nevydrží, ale nemůže se jen tak zvednout a nechat ho ležet, když celá jeho duše byla otřesená zážitkem, který ještě nechápala.

„Vysvětli mi, co se stalo!“ vyhrkla bezmyšlenkovitě a byla ráda, že ještě dokáže reagovat a vnímat relativně normálně.

Naklonil hlavu na stranu a vypadalo to, že se vyhýbá pohledu do její tváře, když se podíval do místnosti. Pečlivě hledal slova, kterými by ji měl vysvětlit něco, o čem sám věděl tak málo. Nebylo to poprvé, kdy se mu podařilo se do někoho tak intenzivně vcítit, ale většinou se mu to stávalo se sestrou. Ne, to nebyla jenom čistá empatie.

„Občas... někdy se mi podaří na sebe vzít pocity a utrpení někoho jiného, když si to moc přeju. Jenom jednou se mi to ale podařilo s někým jiným než se sestrou. Nikdy to taky nebylo tak intenzivní, abych se s tím nemohl vypořádat. Sestřina nemoc je pomalá, proto ji na sebe nemůžu jen tak vzít, i kdybych sebevíc chtěl.“ Jeho čelist se křečovitě stáhla, jak pevně stiskl zuby k sobě. Lala v tu chvíli nepřemýšlela. Rozuměla jeho pocitům líp než by kdokoliv mohl. Slyšela je, a ta hudba ji byla tak blízká… Připomínalo ji to pocity z dětství, ale její tehdejší lidská paměť nedokázala vzpomínky jasně uchovat, takže byly velice mlhavé. Prsty se dotkla stažených svalů na jeho tváři a doufala, že její chladivý dotek je trochu uvolní.

„Už to nikdy nedělej,“ vyslovila pevně, ale uvnitř byla roztřesená. Věděla, že když byla člověkem, slyšela melodie svého okolí, ale když se stala upírem, všechno se zesílilo. Jestli on dokázal něco tak intenzivního vnímat jako člověk, co by mohl dokázat, kdyby se stal upírem? S nevyslovenou otázkou ve tváři se na ni konečně otočil, a ona se trochu usmála, protože byl o poznání klidnější.

„Nemůžeš brát na sebe utrpení někoho jiného, utrpení jednotlivce je jeho věc, se kterou se musí poprat sám. I kdyby byla pravda to, co jsi řekl, a měl jsi takovou schopnost, je to příliš nebezpečné. Upíři prožívají všechno mnohem intenzivněji než lidé, a to je další důvod se o to se mnou nepokoušet.“

Chtěla ho utešit, a místo toho mu kázala. Nepochybovala o jeho schopnosti, protože to vysvětlovalo ten silný záchvěv v jeho duši, ale nemohla ji ani otevřeně přijmout. Bude lepší, když nebude ve svém nadání příliš sebejistý, protože kdyby se o to pokusil znovu, mohlo by ho to zničit.

Překvapeně na ni hleděl, jakoby si nebyl jistý, jestli slyšel dobře. Hlavou mu vířilo tolik myšlenek ohledně toho, co řekla. Ano, veděl, že nemůže něčí bolest brát jen tak na sebe. Bylo něco jiného, když se s tím jedinec dokázal poprat sám, ale v případě Sophie se o nějakém boji ani nedalo uvažovat. Prohrávala, pomalu a jistě, cítil to, věděl to, a o to víc doufal, že by mohl její muka vzít na sebe a dát ji tím možnost konečně žít.

„A vůbec, jak dlouho hodláš takhle ležet?“ řekla nakonec, aby utnula tok jeho myšlenek, a aby se konečně mohla nasytit. Jeho tváře mírně znachověly a pomalu zakláněl hlavu, jakoby se chtěl ujistit, že vážně leží na jejím klíně. Přimhouřila oči, protože ji došlo, že má jen krátké šaty a legíny, a jestli se posune ještě kousek, bude mít možnost vidět ji pod sukni. Přestože pochybovala, že by ve světle kuchyňské lampy něco viděl, prudce se zvedla, a nechala jeho hlavu spadnout na kachličky.

„Au... Tsts...“ mnul si bolestivé místo, a pomalu se zvedl do sedu. Využila chvíle, kdy se nedíval, a vytáhla z ledničky jednu z konzerv a namířila si to do koupelny.

„Měl bys jít spát. Ráno vás vzbudím.“ S těmito slovy zabouchla dveře a zamkla se.

Ale dlouho se na krev v sáčku jenom dívala a proklínala svou nešťastnou existenci.

***

Ani si neuvědomila, že jsou Vánoce, když zavolala do restaurace dole v budově. Objednávala tam jídlo vcelku pravidelně, hlavně proto, aby někdo neměl podezření o její a Hankově identitě. Volala několikrát, než to někdo konečně zvedl a přijal její objevnávku.

Naporoučela více druhů jídla, neměla totiž tušení, co mají sourozenci rádi, a nechtěla, aby kvůli ní hladověli. Stratila o podobných věcech dávno přehled, a peníze problém nebyly, především díky Hankově úsilí udělat z ní zpěvačku.

Když se podívala na telefon, zjistila, že má hodně nepřijatých hovorů a zpráv. Měla se dneska účastnit vánočního vystoupení, ale to teď bylo nebezpečné. Možná bude muset svou kariéru ukončit. Přestože naděje byla mizivá, stále doufala, že se ji podaří najít svou sestru. Bylo to sice už pár desítek let, co ji naposledy viděla, ale byla si jistá, že ji proměnili v upíra ve stejný den, jako jí. Ten den ji navštívila v ústavu, a lovec talentů, upír, který ji proměnil, si všiml talentu obou děvčat, a první proměněná byla právě její sestra.

Po své proměně, ji začala hledat, ale nenašla ji. Ani její tělo mezi mrtvými, ani její melodii. Jakoby se po ni slehla zem.

Zatáhla těžké závěsy u okna, ze kterého byl výhled na město, protože se mraky protrhávali. Nechtěla, aby na ni zasvítilo slunce, a opět ji připomnělo tvrdou realitu, a to, že už není člověk. Nechtěla vidět tu diamantově se lesknoucí kůži, kvůli které se musela vyhýbat slunci…

Stiskla látku závěsu mezi prsty, a čelem přitiskla látku na sklo. Necítila jeho chlad, protože oproti jejímu tělu nebylo studené. Určitě si ten rozdíl uvědomoval i Daniel... Byla v podstatě chodící mrtvola. Kdyby neexistovali upíři, Sophie by nejspíš neměla svou záhadnou nemoc. Neohrožovali by je Volturiovi, protože by neexistovala ani ona. Jejich otec by žil... I když ji její paměť připomínala, že nemůže všechno zlo světa házet na existenci upírů, měla tendence to dělat. A tak jako už tolikrát, i teď se cítila rozpolcená kvůli vlastnímu bytí. Na jednu stranu chtěla žít, najít svou sestru, a nějakým způsobem odčinit kruté činy, které zapříčinila, ale někde v hlouby duše cítila, že dokud bude takhle přežívat, nic se nezmění, naopak to bude jenom horší.

Ale když uslyšela Danielovu píseň, jeho laskavou a chápavou duši, měla pocit, že na tom nezáleží. Že přežila svou smrt právě proto, aby se setkala s ním, a aby se jeho nádherná melodie stala tou hojivou hnací energií, díky které bude schopná přenášet i hory. Stačilo by ji, kdyby po zbytek tohoto chmurného období mohla jen naslouchat jeho duši, sdílet s ním jeho radost, i kdyby jenom z povzdálí. Od té doby, co ho znovu potkala díky Sophie, mnohokrát uvažovala o tom, že se od nej vzdálí. Stačilo by ji vědomí toho, že žije, že je v pořádku. Ale kdyby nesměla ani z dálky poslouchat jeho melodii, která ji uklidňovala a dávala důvod pokračovat dál, nezvládla by to. Pamatovala si, jakou nezvladatelnou zrůdou byla před šesti lety, než ho uviděla poprvé. Tehdy byla jeho melodie ještě nestálá, zdaleka ne tak nádherná, ale už tehdy ji oslovila. A to jeho odhodlání chránit svou sestru…

Byla tak zabraná do svých myšlenek, že si nevšimla, že ji Daniel pozoruje ze dveří ložnice. Otočila se, až když v jeho melodii uslyšela smutek. Jakmile se jejich oči setkaly, uhnul pohledem a zhluboka se nadechl.

„Jak je jí?“ mylně si vysvětlovala jeho rozpoložení, ale to ji došlo až po položení té otázky. Stav jeho sestry nebyl jediným důvodem pro jeho nešťastně zpívající srdce.

„Už jsem ji viděl v horším stavu, ale tentokrát je to jiné. Nevím jak to popsat... Říká že se na jednu stranu cítí líp, přesto se mi zdá bledší, její ruce jsou pořád studené...“ mluvil tiše, aby ho nebylo slyšet do vedlejší místnosti.

„Uvidíme, jak jí bude, až se nají.“ Lala už přemýšlela, že by se s ní měla zastavit v nějaké nemocnici, zjistit jaké léky ji pomáhají, ale nebyla si jistá, jestli by to mělo cenu. Nejspíš ji už nahlásili jako pohřešovanou. Kdyby se teď ukázali na nějakém veřejném místě, během chvilky by tam byla policie. A zrovna dneska svítilo slunce, dřív jak po setmění by nemohla jít s nimi...

Mohla jenom doufat, že se Sophie nepřitíží.

Uslyšela na chodbě cinknutí výtahu, a hned na to známý zvuk vozíku s jídlem. V tu chvíli si neuvědomila, že není v bytě sama, a upíří rychlostí se přesunula ke dveřím, aby otevřela poslíčkovi dveře.

Mladík zůstal na Lalu civět, s rukou na půl cestě ke zvonku.

„Dobré ráno. Budu platit kartou, jako obvykle,“ usmála se na něj a podala mu svou kreditku.

„Do... dobré... Hned to bude.“ Vytáhl z tašky u boku terminál a přijal její kartu, při tom okatě pokukoval po Lale. Jakmile si ale všiml Daniela, který se objevil v chodbě aby zajel s vozíkem dovnitř, jeho veselý obličej ztuhl. Nebylo to poprvé, co ji dovezl nahoru jídlo, nejspíš celou dobu ani nevěděl, že je známá postava showbyznysu, ale stejně ji pokaždé věnoval víc pozornosti, a ani Hankova přítomnost ho neodradila. Ale na Daniela reagoval úplně jinak.

„Tady,“ vrátil ji kartu. „Vozík nechte jako vždycky před dveřmi. Děkuji, dobrou chuť a hezký zbytek dne!“

„Taky taky.“ Usmála se na něj Lala a zavřela dveře.

K jejímu i Danielovu překvapení ve dveřích ložnice stála Sophie v nemocničním pyžamu, úsměv od ucha k uchu, a přestože se rozechvělou rukou přidržovala rámu dveří, vůbec nepůsobila jako nemocná dívka.

„Soph, propána, mazej do postele,“ začal starostlivě Daniel a připravoval se jí tam nahnat násilím, ale ona se na něj zamračila.

„Cítím se dobře, bráško. Neboj, budu si dávat pozor, a jakmile se mi zamotá hlava, tak ti řeknu, abys mě mohl rytířsky přidržet.“ Na konci věty se zase rozzářila jako sluníčko, a malými opatrnými kroky okolo zaskočeného Dana se protáhla k vozíku s jídlem a začala zkoumat jeho obsah.

Daniel s Lalou si vyměnili starostlivý pohled.

„Pojďte si k tomu aspoň sednout.“

--------------------------------------- Pokračování:

Kapitola 18. - Když se objevily první komplikace... (link)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Shailleen (21.08.2013 18:38)

Bohužel Seb, povídek v šuplíku které mám nedospané je 90%... Snažím se to změnit už několik let, a doufala jsem, že když budu mít čtenáře kteří mě podpoří tak to půjde lépe... a je to pravda. :) Bohužel jsem měla spisovatelskou krizi... A ne malou... (Ne že by nebyla inspirace... inspirace mám plnou hlavu! Ale... nedokázala jsem napsat ani čárku. :( )

Jsem moc ráda že se to líbí :) Píšu to totiž ne jenom pro sebe, ale i pro vás :-* A komentáře moc potěší :)

2)  Seb (21.08.2013 07:30)

Jsem moc ráda, že přibyla další kapitola, píšeš nádherně a moc zajímavě, tvoje povídka mi chyběla,už jsem měla strach, co s tebou je, protože mi přišlo, že nejsi člověk, který se na no vykačle jen tak a povídku nedopíše a opravdu by byla škoda, kdybys jí nedopsala, moc se těším na pokračování.

1)  UV (21.08.2013 05:07)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still