Sekce

Galerie

/gallery/ZD-14.jpg

Když jsem se rozhodl odjet...

Pozn.: Po dlouhé době zase kapitolka... Doufám, že se bude líbit. :)

Potřebovala přemýšlet. Potřebovala čas na to, aby si urovnala v hlavě všechny informace a na zakládě nich se správně rozhodla. Potřebovala naprostý klid, hlavně ve svém srdci, aby se neunáhlila. Problém ale byl, že ten čas ani klid neměla.

Křečovitě tiskla volant. Hank, ne... Alfonso, ji za ty dva roky přirostl k srdci víc, než by si přála. Ale s jeho rozhodnutím nedokázala nic dělat. Dal ji jenom pochybnou radu, na kterou měla vsadit všechno, především život dvou mladých lidí, kteří se v tuhle chvíli nedokázali bránit. Musela je odvést násilím, ať už budou chtít nebo ne, protože by nikdy nedokázali pochopit nebezpečí, jaké jim hrozí. A to všechno jenom proto, ze se od nich nedokázala držet dál. Ale nemohla je přece jen tak odvést proti jejich vůli na úplně cizí místo, a možná je vystavit ještě většímu nebezpečí.

Pořád tady byla možnost, že Hank přeháněl. Přestože si pořád pamatovala ten ryzí strach a zlobu, kterým jeho duše zněla, když o Volturiových mluvil. Nechtěla věřit, že svět upírů je vážně tak krutý. Aby si někdo tak moc nevážil lidského života... Nezabíjela, protože ji to bavilo. Nechtěla se živit lidskou krví. Ale když slyšela falešné tóny, ztrácela sebekontrolu. To byla věc, která se její proměnou prohloubila a nabila nové, děsivější rozměry, protože ji ovládl neuvěřitelný hlad.

„Ehm... proč jsme zastavili před nemocnicí?“

Od doby, co se na začátku cesty zeptal, kde je Hank a kam jedou, mlčel, jakoby trpělivě čekal na odpověď. Přestože se skoro neznali, dával ji dost prostoru na to, aby se uklidnila, na nic se neptal a neodsuzoval. Ani nebyl vyděšený, jak by čekala. Bylo ji jasné, že na ni musí být hrozný pohled, ale neslyšela v jeho melodii ani náznak pochybnosti nebo jakýchkoliv negativních emocí. Když se na něj teď konečně podívala, jenom se na ni laskavě usmíval.

Její ruce sklouzly z volantu a ona si všimla, že v něm zůstaly hluboké pokroucené otisky. Musel to vidět taky, muselo mu už dávno být jasné, že není člověk, a stejně pořád klidně seděl v autě.

„Jsem upír,“ konstatovala suše, a její hlas se třásl výčitkami. Jakoby to jediné slovo  všechno vysvětlovalo.

„Myslel jsem si, že něco takové to bude, přestože jsem v podobné věci nikdy nevěřil.“

Jeho tón byl bezstarostný. Měl být plný rozporu, plný pochybností, odmítající realitu, kterou měl před sebou, protože před něj postavila něco neuvěřitelného. Měl ji nenávidět. Měl k tomu mnoho důvodů. Zabila jeho otce... A teď je ohrozila.

„Kvůli mě jsi ty i tvoje sestra ve velkém nebezpečí.“

Podíval se do tmy před sebe. Myslela si, že teď to přijde, teď konečně otevře dveře  auta, s křikem uteče a už ji nikdy nebude chtít vidět. Je nemožné, aby člověk dokázal existenci nějakého upíra tak jednoduše přijmout. Ale jeho duše byla naprosto klidná, mnohem klidnější, než když nasedal do auta. Píseň jeho duše teď zněla spíš jako konejšivá ukolébavka, kterou hrál jenom pro ni.

„Když jsem o tobě dnes přemýšlel, cítil jsem se zvláštně. Něco mě zneklidňovalo, a ten neklid mě ochromil. Myslel jsem si, že mám strach. Jenže kdyby to byl strach, tak neodezní hned po tom, co se dozvím pravdu, naopak by zesílil. Vím že to bude znít divně, hlavně kvůli tomu, co se stalo před šesti lety, ale já mám pocit, že to tak prostě mělo být. Byl jsem jenom... nedočkavý.“

Podíval se na ni a natáhl ruku k její tváři. Jeho ruka byla horká, natolik rozdílná od její studené kůže. Okamžitě ucítila jeho vůni, a začal se ji sbíhat jed v ústech. Vyděsilo ji to, a odtáhla se.

Zklamaně ruku pustil zpět do klína a potom se pobaveně zasmál.

„Nikdy v životě by mě nenapadlo, že mě něco takového potká. Nikdy jsem neujížděl na podobných fantaziích. Přesto tady teď se mnou sedíš, a já jsem tvou existencí naprosto ohromen. Přitom jsi pro mě stále nedosažitelná. Ajé, kdy se ze mě stal takový mluvka?“ Zavrtěl nevěřícně hlavou a pokrčil bezradně ramena. „Chtěl jsem říct, že předpokládám, že máš určitě nějaký plán, jak tohle všechno vyřešit.“

Ztěžka polkla. Neuvědomoval si, jak neodolatelný pro ni je, a špatně si její odtažitost vyložil. Nebylo to o tom, že by nechtěla, aby se ji dotýkal. Chtěla cítit jeho živé prsty na své kůži, chtěla mu být blíž. Ale měla strach, že by se neovládla. Nikdy sice nepodlehla jenom samotnému lákání krve, dokud nebyl poblíž zdroj nějakého falešného tónu, ale nemohla riskovat. Když nasedl do auta a ucítila jeho zranění, v první chvíli si myslela, že se neudrží. Byl pro ni téměř neodolatelný, a ona nechtěla pokoušet svou chabou sebekontrolu.

„Mám nápad. Ale ten má velice chabou šanci na úspěch, a znamená to, že budeme muset tvou sestru odvézt z nemocnice. A vzhledem k tomu, v jakém je stavu, by ji to mohlo přitížit. Navíc si myslím, že její nemoc není čistě imunitní disfunkce, ale spíš něco, so souvisí s upíry. Nevím jak moc citlivá je, ale bojím se, že být v mojí přítomnosti by ji mohlo ublížit.“

„Proto jsi nakonec nepřišla na návštěvu. Aby jsi ji nepřitížila.“

„Přesně tak.“

„Takže si myslíš, že ten, kdo ji navštěvoval, mohl být upír? A proto se její stav tak zrhoršil?“

„Ano. Ale jestli chceš vědět víc, myslím, že by jste si o tom měli promluvit jen vy dva.“

„Tak? Jaký je plán?“ vzdychl.

Překvapeně sebou cukla.

„Já...“ zaváhala, protože sama ještě stále nebyla rozhodnutá. „Asi jet na Aljašku.“

„Dobře. Tak teď bychom měli jít pro sestru.“ Chytil vnitřní kliku dveří a už za ni chtěl zatáhnout. Lala ho chytila za bundu, aby ho zastavila.

„Počkej, neměl by sis to trochu víc rozmyslet? Vůbec nevím, jestli je to dobrý nápad...“

„Není si co rozmýšlet. Kdybys chtěla, už jsi nám dávno ublížila, nebo bys prostě odjela a nechala nás našemu osudu. Místo toho nám chceš pořád pomáhat. Je mi jasné, že nebezpečí, o kterém mluvíš, není nic s čím si normální člověk může poradit, a taky věřím tomu, že kdyby sis s tim dokázala poradit sama, uděláš to už dávno.“

Nevěděla co mu na to říct, a tak ho pustila. Cítila se bezradně, dokonce jakoby někdo rozhodl za ni. Když se vzpamatovala, už byl skoro u vchodu do nemocnice.

„Počkej. Nemůžeš tam jen tak napochodovat a jít si pro ni.“ Otočil se na ni a vyfoukl obláček páry.

„Předpokládám ale, že sama pro ni nepůjdeš, když ji kontakt s tebou může přitížit.“

Kousla se do rtu. Měl pravdu. Sáhla si do kapsy kabátku a vytáhla malou černou krabičku.

„Nasaď si je a nesundávej, dokud ti nenaznačím. Nejspíš ty učínky budeš cítit tak či tak, ale snad nebudou moc silné.“

Překvapeně krabičku otevřel, vyndal špunty do uší a opatrně si je nasadil. Ujistila se, že ji neslyší, a potom začala zpívat.

Její líbezný hlas se nesl větrem, který ho s radostně nesl dál. Dan nikdy nic podobného neviděl. Přestože její písničku neslyšel, cítil její účinky. Začínalo ho brát na spaní.

Otevřel hlavní vchod do nemocnice, hlavně aby pustil její zpěv dovnitř. Recepční dlouze zívla, a potom si s úsměvem položila hlavu na pult, kde usnula. Jedna sestra, která okolo procházela, se unaveně opřela o stěnu, než se po ní svezla a pod hlavu si položila povlečení, které nesla. Když do nemocnice vešla i Lala, celá nemocnice spala, jak po seslání nějakého silného kouzla.

Lale se trochu zamotala hlava, a opřela se o sloup ve vstupní hale. Nikdy neovlivňovala tak velké množství lidí najednou, a vyčerpalo ji to víc, než by myslela. Bylo to hlavně proto, že měla hlad už z Danielovi blízkosti, a používání její schopnosti ho ještě prohloubilo.

Dan si vyndal špunty a užasle se podíval na Lalu, když pak zahlédl její oči. Byli černější než noc a zdály se mnohem větší. Starostlivě ji nabídl rámě, ale mávnutím ruky ho odmítla.

„Copak jsem nějaká stará dáma?“ vyhrkla podrážděněji než chtěla a hlavou kývla směrem do chodby. „Měly bychom jít. Nebudou takhle spát věčně.“

Vyjeli výtahem do osmého patra, dál už ale Dan nevěděl, kde má svou sestru hledat. Nikdy v téhle části nemocnice nebyl. Lala se ale hned vydala chodbou v pravo.

Pred nimi byly automatické dveře, které se ale neotevřely. Čidlo nad nimi sice zablikalo červeně, ale mechanismus je neotevřel. Vedle dveří byl přístupový terminál a pod ním zvonek. Dan se rozhlédl po chodbě. Na druhé straně od výtahu u stěny ležel zhroucený lékař, na zemi měl rozsipané chorobopisy, které nejspíš nesl. Na krku mu vysela karta se jménem.

„Jenom si to vypůjčím.“ Opatrně mu nadzvedl hlavu, a potom bílý provázek přetáhl přes hlavu. Když mu ale hlavu znovu položil, muž se pohnul. Dan polekaně uskočil a rozbušilo se mu srdce. Už to vypadalo, že se vzbudí, ale nakonec jenom změnil polohu a pak spokojeně zamlaskal.

S úlevou vydechl, a potom přešel k terminálu. Přiložil k němu kartu a dveře se s pipnutím otevřeli.

„Jsme dost vysoko, tady byl účinek mého hlasu slabší. Měli bychom být o hodně opatrnější,“ zašeptala.

Šel za ni, protože vypadala, že přesně ví kam má jít. Míjeli další zhroucené lidi, když si Dan něco vyděšeně uvědomil.

„Hej, co když tady zrovna někoho operovali?“

„Neboj se, takhle pozdě v noci se neoperuje,“ ujišťovala ho.

„Jak si tím můžeš být jistá? Na tom náledí venku se stávají nehody každou chvíli. Mohla přijet sanitka s nějakým akutním případem...“

„Nemaluj čerta na zeď. A hlavně se ztiš,“ napomínala ho tiše, „jsem si jistá, že nikdo není v bezprostředním ohrožení života.“

Pak se zastavila uprostřed chodby. Tohle byla nemocnice. Byli na oddělení intenzivní péče, mohlo ji napadnout, že se tady nejspíš nevyhne lákavé vůni krve. Nečekala ale, že ji bude až tak vábit.

Ústa ji naplnil jed a krk ji začal pálit. Měla žízeň.

„Děje se něco?“ ptal se překvapený Dan, a pozoroval její počínání. Uvědomovala si najednou jeho vůni mnohem víc. Slyšela všude okolo hromadu tlukoucích srdcí, a o to horší její touha po krvy byla.

„Běž napřed. Měla by být za těmi dveřmi na konci chodby, vpravo.“

Nebyl si jistý, co ty černé oči znamenají, ale určitě má nějaký důvod nechat ho jít jako prvního. Bez zbytečných otázek šel přesně tam, kam mu řekla. Zabral za kliku a tiše otevřel.

Sophie ležela na lůžku, a klidně oddechovala. Přešel k ní, a nejdřív si ji prohlédl. Možná by tohle dělat neměl, možná ji tím vážně ohrozí, ale nechat ji tady nemůže. Jestli se její nemoc vážně zhoršovala kvůli někomu, kdo ji navštěvoval, nedělalo by mu problémy dostat se na izolaci. Podíval se k oknu, a zkontroloval, jestli se nedá otevřít z venku. Vypadalo to, že ne, a tak se mu trochu ulevilo. Ale stejně se nemohl spolehnout na to, že by se sem nedostal nějak jinak. Navíc jestli ostatní upíři měli podobné schopnosti, jako Lala.

Opatrně ji odepnul kapačku, a potom pomalu vytáhl kanilu. Na rance přidržel cíp prostěradla, a potom ji zabalil do deky a zvedl do náruče. Tiše zakňourala a přitiskla se k němu. Byla tak lehká a křehká. Chytil ji pevněji a vyšel ven z místnosti.

Čekal, že uvidí na chodbě Lalu, ale nebylo po ni ani památky. Místo toho v prázdné chodbě stála žena, o které si myslel, že ji už nikdy v životě neuvidí.

--------------------------------------- Pokračování:

Kapitola 15. - Když byla na pokraji sil... (link)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marcelle

7)  Marcelle (14.02.2013 13:58)

6)  Seb (12.02.2013 18:16)

Konečně jsem se dočkala,zase nádherná kapitola,díky.

NeliQ

5)  NeliQ (11.02.2013 19:56)

4)  mollynkaska (10.02.2013 20:33)

Stejně bych čekala aspoň překvapení :)

Ivana

3)  Ivana (10.02.2013 13:41)

Ďalšia krásna kapitola. Budem sa tešiť na ďalšiu. Žeby tá žena bola jeho mama?

2)  Shailleen (10.02.2013 11:08)

Jsou lidi, před které můžeš postavit jakoukoliv situaci/věc, a oni se nebudou divit, jedno jak neuvěřitelné nebo bizardní to je. A vzhledem k tomu, že on to vnitřně tak nějak tušil, ho to už nepřekvapilo. :)

1)  Mol (10.02.2013 09:46)

Tahle se moc povedla :) ale jedine co mi na tom vadi ze dan nebyl ani prekvapeny nejaky pocit musel mit ale na 2 stranu je to asi dobre jinak honem dalsi kapitolu

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek