Sekce

Galerie

/gallery/ZD-13.jpg

Když se s ním nedokázala rozloučit...

Pozn.: Dneska jdu na operaci se zlomeninou nohy (v neděli se mi to podařilo), tak mi držte palce. Nevím kdy se dostanu k tomu, abych pokračovala, bohužel. :(

Pomalu, velice pomalu zvedla ruku, a chytila rám brýlí. Stejnou rychlostí si je potom stáhla z nosu. Daniel ztěžka polkl. Když už čekal, že uvidí její oči, zahlédl jen bledá víčka.

Složila si brýle do klína a když oči otevřela, nejdřív neviděl ve tmě pod dlouhými černými řasami vůbec nic. Nedívala se na něj, dívala se někam do strany, s hlavou skloněnou. Kolem projelo auto a jeho světla ozářila i prostor uvnitř auta. Vypadala jako dívka, která se s výčitkami krčí před jistým výpraskem.

Mohla mu to rozmluvit. Mohla se ho snažit přesvědčit, aby to po ni nechtěl. Místo toho se rozhodla ukázat svou pravou tvář, přestože věděla, že ho to možná vyděsí.

To byla chvíle, ve které se rozhodl. Ať už její oči jsou jakékoliv, bude ji věřit. Bezmyšlenkovitě natáhl svou rozechvělou ruku, a když se dotkl kůže na její tváři, nepřekvapilo ho, že je chladná. Něco v něm se dávno s tou myšlenkou, že není člověk smířilo. I když pořád nedokázal určit čím byla, někdě uvnitř to věděl od samého začátku, jakmile si ji spojil s tou dívkou před šesti lety.

Něžně zvedl její obličej a čekal, až se sama rozhodně na něj upřít svůj pohled. Vypadala křehce, a poprvé v životě pocítil potřebu chránit někoho jiného, než svou sestru. Věděl, že ten pocit je zcestný, pořád si pamatoval, jak rychle zabila jeho otce. Bylo v ní víc, než se zdálo, ale její já patřilo pořád té mladé dívce, kterou před sebou viděl.

Když její tvář ozářil další míjející kužel světla, viděl je jasně. Červenou duhovku, temně krvavou. Neděsilo ho to, protože patřily k výrazu plného strachu a bolesti, které postupně střídal úžas a naděje. Díval se do těch očí dlouho, a nakonec si uvědomil, že se mu líbí. Už nebyl tím malým klukem před šesti lety, ale ani tehdy se ji nebál. Byl spíš zmatený a nerozuměl tomu co viděl, vzhlížel k ní s respektem. Proč mu tehdy nabízela svou nataženou dlaň? Co by se stalo, kdyby ji přijal? Možná by jeho život byl úplně jiný.

„Toužil jsem tě opět potkat,“ zašeptal. Byla to ona, seděla před ním, úplně stejná jako tehdy. Rukou, kterou se doteď dotýkal její tváře pohladil její dlouhé vlasy. Takhle zblízka byla jejich čerň úchvatná, jejich lesk dechberoucí. Připadala mu že je z jiného světa. Cítil její vůni, hebkost její kůže, viděl rysy její tváře, všechno naprosto dokonalé. Přistihl se, jak prsty natahuje po jejich rtech. Měla je mírně rozevřené. Přitahovala ho celým svým bytím.

Odtáhla se, a nechala ho zírat před sebe. Zdála se najednou tak vzdálená  přesto, že byla na dosah ruky. Možná si její chování špatně vyložil. Možná netoužila po tom po čem on. Při té myšlence ho bodlo u srdce. Připadal si hloupě. Vždyť ji nemá co nabídnout. Nemá nic, co by mohla chtít. Jak mohl čekat, že by někdo jako ona mohl stát o jeho přítomnost, o jeho přízeň, nebo o cokoliv co se ho týkalo. Možná měla výčitky, kvůli smrti jeho otce, a chtěla jim vynahradit trápení, které způsobila. Možná nevěděla, že právě díky ní jim bylo líp, a že za Sophiinu nemoc nemohla.

„Chci vědět jenom jednu věc.“ Na chvíli se odmlčel, a bojoval sám se sebou. Ne, nebyla to jediná věc, kterou chtěl vědět. Ale poprvé v životě se rozhodl chránit i svoje srdce, a nedovolit, aby se jeho city k ní ještě víc prohloubily, pokud by neměly být opětované. „Byla jsi to ty, kdo tajně navštěvoval v noci Sophii?“

„Mimo návštěvní hodiny jsem k ní nechodila,“ odpověděla tiše.

„A víš, kdo to je?“

„Vím,“ řekla po delší odmlce. Bylo mu jasné, že pokud nebude muset, víc mu k tomu neřekne.

„Můžu se taky na něco zeptat?“ Přikývl.

„Jak jsi na to přišel?“

Zaváhal. Ještě pořád se nesmířil s tím, jakým způsobem se to dozvěděl. Nechtěl ji lhát. Ale nechtěl se ji s tím ani přiznat. Pořád mu záleželo na tom, co si o něm myslí.

Vytáhla z kapsy telefon a chvíli v něm něco četla. Dan pozoroval, jak se ji v nepřirozeně bílém světle rozšířily oči. Potom stáhla okno.

„Han...“ zarazila se uprostřed jména, a potom naklonila hlavu. Dan už párkrát tohle gesto viděl. Poslouchala něco, co mohla slyšet jenom ona. Potom okno zase zavřela.

„Ať se děje cokoliv, zůstaň v aute! Je to důležité.“ S těmito slovy otevřela dveře auta a zmizela někam do noci.

***

„Hanku...“

Věděla, že mu nemusí nic říkat. Věděl o nich. Vítr vál z jejich směru, bylo jenom otázkou času, kdy si oni všimnou jich. Nebylo ji ale jasné, proč Hank stojí uprostřed pole, kde byl nejvíc vidět.

„Měla bys odjet.“

„A co ty?“ vypadlo z ní okamžitě. Loučil se. Slyšela to v jeho melodii, a ani trochu se ji to nelíbilo. Sám nic nedokáže, ničeho nedocílí, možná ho na místě popraví. Tak proč se jim chce postavit sám?

„Musím čelit své minulosti a strachu. Už nebudu utíkat.“

„Přestaň si hrát na hrdinu z románu a pojď.“ Chytila ho za rukáv košile a zatahala za něj. Nelíbila se ji představa, že by ho měla odtáhnout a pochybovala, že by se ji to povedlo. Byl třikrát větší než ona a neuvěřitelně silný.

„Lalo... ne. Malalani,“ na chvíli se odmlčel a sundal si sluneční brýle. Nelíbilo se ji, že ji řekl jejím celým jménem, které ji připomínalo bolestnou minulost. „Nikdy jsem nebyl hrdinou, a rozhodně se jím nehodlám stát ani teď. Ale jsou věci, které jsem měl udělat už dávno. Lhal jsem ti. Chtěl jsem tě v poslední chvíli zradit, a předat tě jim. Někdo s tak úžasným darem jako máš ty, by mi mohl vykoupit svobodu. Ale s tím by Marinella asi spokojená nebyla.“

Věděla, že nelže, ale ani neříká pravdu. Nikdy nebyl přesně rozhodnutý, jak se v kritické chvíli zachová. Říkal to, aby ji přesvědčil a nechala ho odejít.

Nasála studený vzduch do plic, jednak aby zjistila co nejvíc o blížících se upírech a taky aby získala trochu času, než mu odpoví. Právě proto, že cítila skrytou podstatu jeho slov, ho nechtěla pustit. Ale bylo pozdě. Už se rozhodl, a chtěl jim čelit sám.

„Nemysli si, že tím to skončí,“ začal mluvit dřív, než stačila cokoliv říct. „Získám ti pouze čas. Teď už o tobě vědí, a nejspíš se tě budou snažit přesvědčit, aby ses k nim přidala. Mají špinavé přesvědčovací metody, proto musíš dostat do bezpečí i ty dva sourozence. Jsou tvou Achillovou patou.“

Přimhouřila oči a podívala se směrem, ze kterého šel jejich pach. Slyšela jejich duše, jasné a zvonivé, sebevědomé a silné. Nedokázala ale odhadnout, co se s Hankem stane, až ho najdou.

Možná jeho oběť nebude mít žádný význam.

Sevřela prsty pevněji rukáv jeho košile, než ji pustila. Dělo se moc věcí najednou. Do nedávna měla spoustu času na rozhodování, nemusela nic řešit rychle, taky na ničem tolik nezáleželo.

„Jeď na Aljašku, do Denali. Pokud vím, měl by tam být můj starý známý, Eleazar. Zná mě ale pod mým skutečným jménem, jako Alfonsa Gaccione.“

Pousmála se. To jméno mu sedělo víc než Hank. Už si ani nedával pozor na svůj italský přízvuk. Slyšela pomalou, trochu smutnou píseň jeho já, ale jasnou a jistou. Nenapadal ji způsob, jak mu to vymluvit, a ona to musela přijmout jako fakt, se kterým nic neudělá.

„Udělal jsi ze mě bytost, která se aspoň trochu podobá člověku, a ne bezduché příšeře, kterou jsi před dvemi lety potkal. Za to ti děkuju, Hanku... teda, Alfonso.“

Pocuchal ji vlasy, jak by to udělal starší bratr své sestře.

„Nemluv tak. Ještě se budu červenat.“

Zachichotala se. Byla ráda, že si k sobě našli cestu, přestože ho asi vidí teď naposledy.

„Upíři se nečervenají.“

Musela ale všechny emoce utnout. Zachytili jejich pach, a rozběhli se jejich směrem.

„Neudělej stejnou chybu jako já, a nedovol, aby o tobě rozhodoval někdo jiný, Malalani.“ Rukou ji postrčil k silnici, kde bylo jejich auto.

Běžela rychleji než vítr. Nerozloučila se. Nedokázala ze sebe vypravit jediné slovo, aniž by se ji netřásl hlas. Nechtěla se loučit, protože nechtěla, aby byl dneska jejich poslední společný den. I když ji mnohdy lezl na nervy, byl dobrým společníkem. Toleroval její nálady a dohlížel na ni jako na svou mladší sestru, nebo možná dceru, přestože do poslední chvíle nebyl uplně úpřimný. Byl to on, kdo ji vysvětlil co to znamená být upír a pomohl ji splnit její sen, stát se zpěvačkou. Taky ji naučil aspoň částečně žít mezi lidmy, protože o světě věděla strašně málo. Ze svého lidského života si pamatovala jenom čtyři bílé zdi pokoje v blázinci a svoje dvojče, svou sestřičku.

Doběhla k autu, nasedla na místo řidiče a ignorovala překvapeného Daniela. Byla ráda, že jako upír nemá slzy, protože by se musela hodně přemáhat, aby je před ním zatajila.

--------------------------------------- Pokračování:

Kapitola 14. - Když jsem se rozhodl odjet... (link)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marcelle

6)  Marcelle (04.02.2013 12:43)

Myslím na tebe, jsme na tom stejně, já jsem po operaci 26.1., takže přesně vím, jak ti teď je a budu doufat, že se brzo k psaní vrátíš.

Marcelle

5)  Marcelle (04.02.2013 12:42)

4)  UV (30.01.2013 16:32)

Rychle se uzdrav.

3)  Seb (30.01.2013 14:26)

Píšeš úžasně, ať se brzy uzdravíš, budu se těšit na pokračování.

NeliQ

2)  NeliQ (30.01.2013 11:32)

no teda, hmmm Denali Prajem skoré uzdravenie

Ivana

1)  Ivana (29.01.2013 19:57)

Perfektná kapitola. Budem sa tešiť na ďalšiu časť a prajem ti skoré uzdravenie. :(

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek