Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Broken%20soul%20mal%C3%BD.jpg

Vzpomene si Edward na Bellu a zastaví tohle šílenství? Uvěří Bella, že Edward je skutečný a není mrtvý? Pojďme se společně ponořit do hlubin tohoto příběhu. Blížíme se ke konci. Bude šťastný, nebo nebude?

31. kapitola - Setkání

Stál jsem tady na té louce, kterou si sami vybrali jako místo našeho setkání. Za mnou čekala celá garda a přede mnou se tísnilo čtrnáct upírů. Vítr vál od západu, tedy z míst odkud jsme přicházeli. Nemohl jsem tedy využít další ze svých smyslů ke zhodnocení situace. Za to oni nás měli jako na talíři.

Zatraceně.

Bylo to nepříjemné, ale nedělal jsem si s tím zase až takové vrásky. Měl jsem i jiné zbraně. Začal jsem zkoumat jejich myšlenky. Všechny na mě křičely jediné.

Edward. To je Edward. Náš Edward.

Nemožné. Nemůžou mě znát. Nikdo mě nezná.

Náš Edward? Co to sakra je?

Vždyť Aro vydal přísný zákaz používat moje jméno kdykoliv, když jsem byl z hradu pryč. A mou pravou totožnost znalo i v něm jen pár vyvolených. Pro všechny ostatní jsem byl prostě Artur Volturi. Byl jsem zmatený. Nechal jsem ostatní být a snažil jsem se zachytit pouze její myšlenky. Chtěl jsem slyšet její zděšení z toho, že mě opět vidí a že jsem ji přišel zabít. Musela mě znát, musela to vědět. Upíři nikdy nezapomínají.

Ale místo uspokojení z jejího zděšení se dostavilo to mé. Slyšel jsem třináct různých myslí a třináct různých duševních hlasů, ale po jejím ani památky. Zkontroloval jsem to dvakrát. Nic. Musela mít nějaký štít.

Stál jsem tam naprosto nehybně, a přesto jsem cítil, jak se mnou uvnitř cloumá vztek. Zíral jsem do těch jejích podivných zlatých očí a snažil se zachovat alespoň zdání klidu. Ale už samotná její přítomnost mě doháněla k nepříčetnosti. A ještě k tomu ta přetvářka.

Kontaktní čočky. Proč?

Už jsem otvíral ústa, že jí řeknu něco hodně ošklivého, když se konečně pohnula. Ihned jsem zaujal bojový postoj.

***

Zírala jsem na něj neschopna jakéhokoliv slova nebo pohybu. I když byl děsivý a hrůzostrašný, stále byl nádherný. Stále vypadal jako můj Edward, jen krásnější tím, co mu darovala přeměna. A to jsem si myslela, že krásnější už být prostě nemůže. Mé srdce se sevřelo okamžitě, jak si stáhnul kápi dolů.

Bože, za co mě ještě trestáš?

Byl to Edward, vypadal jako Edward, jen měl krvavě rudé zorničky. Bála jsem se ho, byla jsem na pokraji hysterie, ale stejně jsem od něj nemohla odtrhnout oči.

Co jsem provedla, že i ve chvíli mé smrti nedojdu pokoje? Edward je mrtvý, není z něj upír. A ještě ke všemu krvelačný.

Ještě znovu a naposledy jsem se odhodlala ponořit se do toho pohledu. Tolik zloby snad se tam snad ani nemohlo vejít, ale v pozadí, tam úplně vzadu, že jsem si toho skoro nevšimla, byla bolest. Obrovská bolest. Maskoval to dobře, ale mě to uniknout nemohlo. A v tu chvíli jsem to pochopila.

To osud mě zkouší, to můj zrak mě šálí a moje podvědomí mě postavilo před tuto krutou zkoušku. Pochopila jsem a okamžitě to cítila tam, kde by se mělo nalézat moje srdce. Nebyl tam žádný tlukot, žádný život a já jsem tam přesto cítila ten obrovský tlak, jako kdyby mi hrudník někdo stahoval kilometrem železných řetězů. Byla tam láska. Nehynoucí láska k tomu muži ať už by to byl obyčejný Edward, zlatooký upír nebo tahle krvelačná bestie. Milovala bych ho v jakémkoliv případě, bez předsudků i odsouzení. Možná bych se ho pokusila změnit, ale milovala bych ho.

Klesla jsem do sněhu na kolena a obličej zabořila do dlaní. Plakala jsem bez slz.

Miluji tě, Edwarde.

***

Ona padla na kolena! Padla přede mnou na kolena a zabořila svůj nádherný obličej do dlaní. Jejím tělem otřásali skoro neslyšné vzlyky.

A pak ke mně doletěla její první myšlenka.

Miluji tě, Edwarde.

Jakoby kolem nás proběhla neslyšná exploze, cítil jsem jemný tlak na své kůži a okolní větve se také mírně zachvěly a sem tam spadl na zem lehounký poprašek sněhu, Mým uším to znělo jako cinkot drobounkých sklíček. Ale nebyl to jenom cinkot, přidalo se k němu i jemné praskání a šustění. Jako kdybyste roztahovali velmi jemný plášť. A skutečně.

Isabella klečela schoulená na zemi a směrem od ní se ke mně natahovala skoro neviditelná bublina. Byla neskutečně průhledná, přesto jsem mohl občas zahlédnout zlaté záblesky odrážející se od jejího povrchu. Moje tělo samo od sebe udělalo tři kroky vpřed. Už jen nepatrný kousíček a ta bublina mě pohltí do sebe. Chtěl jsem couvnout, ale stál jsem přikovaný namístě nějakou neviditelnou silou. Zbývaly poslední centimetry. V rychlosti jsem přemýšlel, co to může být za dar, za zbraň se kterou jsem se ještě nikdy nesetkal. Připravoval jsem se na bolest, věděl jsem, že to vydržím. Už jsem čelil lecčemu.

Ale na to, co přišlo, jsem připravený nebyl.

Bublina mě pohltila do sebe. Připravil jsem se na bolest, ale ten dotyk byl příjemný. Jako jemné polechtání po kůži. Kdybych nebyl v této situaci, určitě bych se usmíval. Jenže po dotyku přišla smršť. Měl jsem pocit, že na mě celou svou silou vrhla všechny své myšlenky nebo že snad chtěla nacpat svůj mozek místo toho mého. Jeden za druhým, rychlostí blesku se mi před očima míhaly obrázky. Když došly nakonec, začaly se míhat znovu od začátku. Trvalo to možná pikosekundu, ale mě to přišlo jako věčnost. Pak mi to došlo. Ona mi posílá své vzpomínky. A v těch vzpomínkách jsem já a… ona.

Panebože!

Viděl jsem sám sebe ještě jako člověka. Ve školních lavicích, kdesi v lese, na louce a u nějakého jezera v horách. Vždycky tam byla se mnou. Rozesmátá, nádherná a šťastná. Viděl jsem ji bruslit a pak nahou, osvětlenou pouze mihotavou září petrolejové lampy.

Polkl jsem.

Ležel jsem tam s ní. Leželi jsme tam oba zabalení do kožešin. A to už se na povrch drala další vzpomínka. Kdesi v nějakém domě rodina slavila vánoce. A zase jsem tam byl já, byla tam ona a poznával jsem i ostatní. Všichni to byli upíři. Upíři, kteří teď stojí za ní. Rodina.

Album. Fotografie. Nový pokoj. Klavír. Postel.

Milování.

To už pode mnou málem podklesla kolena. Ale já jsem musel zůstat stát, věděl jsem to. Kdybych dal najevo jakékoliv zaváhání, první upír z gardy za mými zády by po mě skočil a zabil by mě.

Přišly další vzpomínky. Představovala mi v nich každého člena rodiny zvlášť. Byla tam otec s matkou, Carlisle a Esmé, bratři Emmett a Jasperr a sestry Rosalie s Alicí. Všichni tvořili páry. A byl jsem tam já s ní. Já patřil k ní stejně tak jako ona ke mně. Navždy. Já člověk a ona upír.

Pak jsem už ale viděl pouze vzpomínky, které doslova bolely. Odcházela, loučila se se mnou. V nádherných rudých šatech stejných jako měla dnes na sobě. Zanechala mě spícího v posteli.

Pokusy o pláč, nářek a žal. Ale také obrovské odhodlání, sebeovládání a strach. To všechno jsem cítil.

Letěla letadlem, jela autem a skončila ve velkém přeplněném sále, na jehož konci stáli tři prázdné trůny. Znal jsem to tam. Voltera, královský sál.

Proč byla u nás ve Volteře?

Její tělo cupované na kousky mi působilo neskutečnou bolest. Viděl jsem zuřícího Ara i nenadálou bolest v jejích očích. Tehdy ji ztratila. Ztratila veškerou naději. Už v ní nebylo nic z její krásy a radosti ze života. Byla to skořápka bez duše.

Viděl jsem dům, stejný dům, ve kterém jsem s rodinou oslavoval Vánoce, vyhořelý na prach a ječící Bellu s obličejem zabořeným do mojí košile, jak bezvládně visí přes Emmettovu paži. Byla to moje košile, byla to tatáž košile, kterou jsem měl v Arově vizi, když mi ji ukázal.

Dva roky žalostných a bolestných vzpomínek. Utápění se v minulosti a beznaděj. Ty stejné dva roky, které já jsem strávil ve Volteře tréninkem a myšlenkami na pomstu. Na její vraždu.

A ona mi tu teď ukazovala úplně něco jiného, než mi po celé ty dva roky říkal Aro.

Kde je pravda?

Moje srdce už ale vědělo, kdo z nich říká pravdu.

Ona. Nemohla lhát. Ty myšlenky byly tak živé, tak skutečné. Cítil jsem to.

I kdybych chtěl, nemohl bych ji zabít.

Miloval jsem ji.

***

Zástup upírů pomalu vplouval na louku. Rozestavili se do půlkruhového útvaru a zůstali tak. Vypadalo to, jako by nás i oni pozorovali a zvažovali svoje možnosti. Nemohlo to být pro ně těžké, byli v neskutečné převaze. Tady snad nepotřebovali ani taktiku.

Byla jsem zoufalá. Věřila jsem, že třeba v poslední chvíli přijde nějaká vize, která mi poradí jak z toho ven, ale moje podvědomí bylo stále zahalené v mlze. Byla jsem k ničemu. Snad poprvé, když jsme to opravdu potřebovali, můj dar selhal. Byl ze mě jenom obyčejný upír. A bez svých vizí mě s největší pravděpodobností roztrhá i ten nejpodřadnější gardista.

Jasper musel cítit mojí stoupající úzkost, protože mě povzbudivě pohladil po zádech.

Najednou se všichni rozestoupili a vytvořenou uličkou k nám kráčela postava v tmavém plášti.

Neměla jsem vizi, ale měla jsem příšerné tušení. A správné.

Trvalo to ještě hodnou chvíli, než postava došla na konec řady a udělala pár kroků směrem k nám do volného prostoru. Na malý okamžik se zastavila a pak si konečně stáhla kápi z obličeje.

Podvědomý mráz mi projel po celém těle.

Edward.

I z dálky jsem viděla, jak po nás těká očima, ale velice rychle se zastavil na Belle. Té jsem vidět do tváře nemohla, stála k nám zády, protože stihla udělat tři kroky směrem k němu. Dokázala jsem si živě představit, jak mě v tuto chvíli asi nenávidí. Muselo jí to dojít. Už musela pochopit, že jsme to celou tu dobu věděli.

Uběhla snad vteřina a Bella klesla do sněhu na kolena. Mohla uběhnout sotva další, když se kolem nás přehnala jemná tlaková vlna a z okolních větví spadl sníh. Ve vzduchu bylo slyšet divné jemné praskání.

A pak se stalo několik věcí na ráz. Nad Bellou se začal vznášet její vždycky neviditelný štít. Jenže tentokrát byl průsvitný se zlatým nádechem. Zvětšoval se a natahoval se kupředu směrem k Edwardovi.

A Jasper omdlel. Stejně tak jak na druhé straně jedna postava v černém plášti.

Jasper dopadl do mých natažených paží a v tom okamžiku už jsem ho svírala bezvládného v náručí. Vládce bohužel na druhé straně nikdo nechytil a ani se o něj nikdo nezajímal. Svezl se na zem a zůstal tam bezvládně ležet.

Vteřinky plynuly. Edward už byl celý schovaný pod štítem a stále se nic nedělo.

Zdálo se mi to nebo se maličko pohnul?

To čekání bylo nekonečné.

***

Klečela jsem na zemi s obličejem zabořeným do dlaní. Všechno jsem pochopila a věděla jsem, že ho miluji víc, než svůj vlastní život. Zklamala jsem je. Všechny jsem je zklamala, ale já jsem prostě nebyla schopná se zvednout a bojovat s ostatními po boku dokud si pro mě smrt nepřijde. A tak jsem tam klečela ve sněhu, mým tělem otřásaly vzlyky a já si v hlavě zase dokolečka přehrávala všechny své vzpomínky. Žila jsem jenom touto chvílí a nevnímala nic okolo. Smrt si pro mě přijde. Nebudu bojovat, budu jenom čekat.

Už slyším její kroky.

***

Měl jsem zhruba šedesát kroků na to, abych vymyslel, jak z téhle situace ven. Přišel jsem si pro její smrt, když ji nezabiju, zabijí oni mě. A se mnou jí i celou její rodinu. Já jsem chtěl jenom svoji pomstu, ale oni sem pro něco taky museli jít. Kdyby šlo jenom o ni, poslal by mě sem Aro samotného pouze s malou skupinou. Nešli by také.

Až teď jsem si uvědomil, jak jsem byl neskutečně hloupý a zaslepený. Jemu nešlo o mou pomstu, jemu šlo o vyhlazení její rodiny.

Ale čím se provinili?

Bylo mi to jedno. Věděl jsem, že bez ní nedokážu žít a ona nebude žít, pokud něco nevymyslím. Šedesát kroků bylo zatraceně málo času. Potřeboval jsem s ní mluvit.

Ale do té doby, než jsem k ní došel, jsem přemýšlel. Evidentně měla nějaký druh štítu, podobně jako Tina, když chránila Ara.

Ara? Ježíši já jsem blbec, on nechránil mě před ním, ale sebe přede mnou.

Jenže ona nikdy nebyla schopná ho zaštítit, aniž by se ho nemusela dotýkat. Bella evidentně umí svůj štít roztáhnout i na jiné osoby, které nejsou v jejím blízkém okolí. Přemýšlel jsem, jestli by její štít mohl být odolný i vůči něčemu jinému než je můj dar. Aro měl bohužel velice pozoruhodnou sbírku talentů a ve zkratce řečeno, nemuseli jsme hnout skoro ani prstem a všichni už leželi bezbranní na zemi. Stačilo jenom škrtnout zapalovačem. Nikdy jsem neviděl, že by Tina použila štít na někoho jiného než na Ara a na toho bohužel zase nikdo nikdy nepoužil svou moc. Byl jsem v koncích. Ale jiná možnost mě nenapadala. Potřeboval jsem alespoň moment překvapení. Potřebuju zneškodnit Aleca. Jane sice umí způsobit bolest, ale nedokáže to na víc než jeden cíl. Alec dokáže ochromit všechny najednou a to by byl konec. Spoléhal jsem na to, že Bella se svým štítem něco dokáže. Potřeboval jsem zabít jeho a pak už jenom doufat, že její rodina mi nějak pomůže.

Byl jsem už skoro u ní. Sebral jsem veškerou svou odvahu dohrát toto divadlo až do konce. Potřeboval jsem výhodnější pozici. A potřeboval jsem s ní mluvit.

„Isabello Cullenová?“

Vzhlédla ke mně těma svýma nádhernýma očima. Už jsem věděl, proč jsou zlaté. Byl jsem tak hloupý.

V mžiku jsem byl za jejími zády a držel ji pod krkem. Stačilo by jemné trhnutí a byla by bez hlavy. A jediné, co jsem si v tuhle chvíli přál, bylo, aby se jí nic nestalo. Ironie, jak rychle dokážu měnit názor a kolik dní jsem strávil myšlenkami na její vraždu.

***

„Isabello Cullenová?“

Bože, proč i smrt má jeho hlas?

Byl jiný, byl melodičtější, ale byl jeho. Vzhlédla jsem nahoru a nade mnou se tyčil ten rudooký Edward.

Ani zlatoocí upíři nejdou do nebe. Tohle je peklo.

Najednou mě držel pod krkem a vláčel směrem k pohřební hranici. Neměla jsem sílu se bránit. Tvář měl přitisknutou k té mojí. Najednou mi začal něco šeptat do ucha.

„Bello, Bello, slyšíš mě?“

Ovanul mě jeho dech. Ta nádherná vůně, kterou jsem už dva roky necítila teď ještě tisíckrát zesílená. Musela jsem se zbláznit, ale jestli ano, hodlám si to užít do poslední chvilky.

Přikývla jsem.

„Přišel jsem tě zabít, ale teď už nemůžu. Ne potom, co jsi mi ukázala všechny tvoje, všechny naše vzpomínky. Na nic z toho si sám nepamatuju, ale věřím ti. Nemůžu tě zabít.“

„Miluju tě.“

Byla jsem zmatená.

„Ale ty nejsi skutečný, Edwarde. Nemůžeš mě zabít. To ty jsi mrtvý a vždycky jsi mě miloval. Vím to a nikdy bych na to nezapomněla. Taky tě miluji.“

„Bello, poslouchej mně. Závisí na tom životy nás všech. Já jsem skutečný. Nezemřel jsem. Někdo mě proměnil v upíra a odvedl do Voltery. Stalo se ze mě skutečně to, co vidíš. Zrůda, ale já už nechci být takový. Chci být zase s tebou.“

„Slyšíš? Musíš mi pomoct, jestli to máme přežít. Oni sem přišli zabíjet.“

Byla jsem tak zmatená, že jsem zakroutila hlavou. Najednou už mě nedržel pod krkem, ale stál ke mně čelem v těsné blízkosti ohně. Cítila jsem ten prudký žár.

Vzal mě jemně za ramena a zatřásl se mnou. Otevřela jsem oči a pohlédla do těch jeho. Rudé tůně, ve kterých se zračila obrovská bolest a láska a nebylo v nich už ani stopy po nějaké zlosti.

A stále byly příšerně děsivé.

Chytil mě oběma rukama za hlavu.

„Podívej se za mě,“ přikázal.

Udělala jsem, co po mě chtěl.

„Vidíš tam po stranách vládců ty dvě malé postavy?“

Přikývla jsem.

„To jsou dvojčata. Jane a Alec. Alec stojí nalevo a Jane napravo. Pamatuj si to. Pokud budou tito dva naživu, nemáme sebemenší šanci na úspěch. Oni mají dary. Nedokážu se k němu ani dostat, aniž bych u toho nezemřel, ale tvůj štít by mohl pomoci. Pokud mě do něj obalíš jako před chvilkou, mohlo by se mi to povést a pak máme šanci, že z toho vyvázneme živí. Rozumíš?“

Znovu jsem přikývla.

„Ale…,“ vyhrkla jsem.

„Já to nedokážu. Neumím to.“

„Bello, pokud to nedokážeš, budeme si oba přát, abychom dobrovolně raději skočili do toho ohně, než zůstali naživu.“

S touto větou a lehkým polibkem na čelo se Edward jedním skokem vrhnul doprostřed gardy.

A já tam stála hrůzou neschopná se pohnout.


Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marvi

20)  Marvi (17.12.2011 10:40)

No ty jo to je změna. Jsem napnutá jak kšandy, takže rychle pádím dál

ambra

19)  ambra (09.12.2011 19:40)

Tuhle kapitolu jsem prořvala komplet. Ale ty slzy byly očistné . To je taková síla!!! Ta chvíle, kdy to všechno uviděl a znovu cítil!!! Teď se jenom modlím, aby byl důvod Aliciny slepoty chlupatý a hodně velký . Chjo, tohle je tak nedostatečné, jak ti mám napsat, jak krásný to je?

Twilly

18)  Twilly (19.05.2011 17:17)

ano ano ano... ano ano... ano ... promiň, inteligentněji to nejde

nikolka

17)  nikolka (27.02.2011 14:10)

bola som ako na horskej dráhe... nič krajšie som si snáď nemohla priať, ale ako chcú vykorčuľovať z tohto tenkého ľadu, ktorý sa im láme pod nohami a prepadávajú sa do studenej hlbiny smrti?

eMuska

16)  eMuska (15.01.2011 15:15)

Dofrasa. On. Ju. Miluje. Ona. Jeho. Tiež. On. Ich. Chce. Zachrániť. A. Ona. Tam. Stojí. Ako. Soľný. Stĺp. Dokelu. Som. Zmätená. Idem. Ďalej.
Prekrásne!

Karolka

15)  Karolka (09.01.2011 18:50)

Miluju těěěěěěěěěěěěěěěěěěěě! Celou dobu jsem měla pocit, jako by praskaly okovy, kterýma jsi mě převázala těma posledníma kapitolama. Mám úžasný pocit. Je mi skoro jedno, jestli přežijou nebo ne, protože jsou spolu a on jí věří. Vím, jsem asi magor. Uf, uf... Tak jo, běž Edwarde, běž!!!

14)  nathalia (05.11.2010 18:16)

MisaBells

13)  MisaBells (01.11.2010 19:16)

to je mazec! Edward si vzpomněl!

12)  KalamityJane (12.10.2010 20:33)

Super, parádní, skvělý, báječný!

11)  belko (12.10.2010 19:55)

Lin, Linfe!!!!! drool* * Linfe!!!
Prosím, další díl!!!!
Lin, jsi kouzelná!!!

10)  bb (12.10.2010 19:37)

nádherné, doufám, že vše dobře dopadne

9)  Scherry (12.10.2010 18:42)

Páni, krásné a naprosto úžasné

Ewik

8)  Ewik (11.10.2010 23:51)

Krásné...
Ta její vzpomínková smyčka byla naprosto dokonalá.
Snad to dopadne dobře.
Těším se na pokračování.

semiska

7)  semiska (11.10.2010 19:17)

Krásný, opravdu moc. Jsi šikulka. Ve škole mě navnazuješ kouskami z kapitolky a já mám pak se věnovat chemii
Předčila moje očekávání a o to víc se těším na další kapitolku. Jak říkám, jedna z mých Mistryní psaní.

6)   (11.10.2010 18:31)

Už si vzpomněl tomu to trvalo doufám že ho nezabijí a stejně jako sakraprace jsem nemohl nechat komentář. To by bylo moc zdržování...
Teď jen doufám, že přežiju to čekání, protože tohle si prostě MUSÍM DOČÍST!!!

sfinga

5)  sfinga (11.10.2010 18:28)

Ty vole!!!
Minulou kapitolku jsi mi servírovala pěkně po kouskách, takže jsem měla čas, to strávit.
Tohle ne, tohle jsem si přečetla najednou a šíleně mě to vzalo.
Připadám si jako Edward, když ho Bella zasáhla svými vzpomínkami.
Tohle je absolutně nej nej nej kapitola, kterou jsi napsala!!!
Nevím v jakém rozpoložení jsi to psala, ale já bych tohle ze sebe nevymáčkla nikdy.
Ty pocity, myšlenky, emoce, bolest, láska, nenávist, žal, radost...všechno jsi svázala do uzlíčku a naservírovala mi to. Naservírovala nám to.
Lin, Týno já nemám slov a jen špitnu - DÍKY!

Linfe

4)  Linfe (11.10.2010 18:14)

Už jsem si říkala, kde ses mi beruško upracovaná zdržela :-) Jsem ráda, že ses nikam nezatoulala

sakraprace

3)  sakraprace (11.10.2010 18:13)

Promiň, promiň, Lin, když jsem viděla dvě kapitolky tak jsem zajásala, ale po přečtení 30. jsem se absolutně nemohla zdržovat komentářem. Naprotsto nemyslitelné Byly to dvě luxusní, napínavé, strhující, dechberoucí kapitoly, které mě naprosto odbouraly. Normálně vyšťavená a uplakaná a rozkokošená a nesmírně se těšící na další

Hanetka

2)  Hanetka (11.10.2010 18:09)

Já jen doufám, že jsi zastánce happyendů. Protože po těch dvou letech by se mohli konečně dočkat trochy štěstí... Krásná kapitola, plná napětí a emocí. Teď jen... jak dlouho budu muset držet ty palce? Aby mi mezitím neodumřely!

Lipi4

1)  Lipi4 (11.10.2010 17:11)

Linfe , Tohle je ještě lepší kapitolka než ta minulá. .. .. Já jsem z ní úplně mimo, jelikož je krásná , úžasná , nádherná , skvělá , dokonalá , citově propletená a má totálně infarktový konec , který mi nedá spát dokud tu nebude další kapitolka .. .. . .. Já se o ně bojím , že to dopadne dobře, viď? :'-( :'-( :'-( .. .. .. .. .. . . .. Takže prosím, co nejdříve další kapitolku

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek