Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Broken%20soul%20mal%C3%BD.jpg

Myslím, že tentokrát už samotný název kapitoly mluví za své. Já jenom dodám, užijte si její mimořádnou délku a pevně doufám, že se vám bude líbit a až se dostanete na konec, tak že mě nebudete proklínat.

Linfe

32. kapitola - Boj

Dívala jsem se na Edwardův přelud, který se ode mě vzdaloval, a zároveň jsem jasně cítila to žhnoucí místo na mém čele, kam dopadl jeho polibek. A tohle rozhodně nemohl být přelud. Je to sice již dávno, ale pamatovala jsem si všechny jeho polibky a pocity s tím spojené, abych mohla s jistotou tvrdit, že tohle byl jeden z nich.

Edward už míjel první řady gardistů a přibližoval se stále blíž a blíž ke svému cíli. K té malé postavě v tmavém plášti, co stála po boku oběma žijícím vládcům. Ten třetí se totiž z nějakého mě neznámého důvodu válel na zemi.

A panickou hrůzu vystřídal panický strach. Strach o Edwarda, přelud nebo co to vlastně bylo. Najednou jsem stejně spolehlivě věděla, že tak jako bych měla ráda skutečného Edwarda v jakékoliv podobě, tak chci ochránit toho, kdo se teď vrhal mezi Volterskou gardu.

Ve svém nitru jsem cítila bezmeznou touhu po tomhle přízraku a strach o to, že by se mu mohlo něco stát. Můj mozek byl v tuto chvíli odsunut na vedlejší kolej a odpovědnost za mé jednání převzalo moje srdce. Ano to mrtvé srdce, které mi nedávalo život, ale které momentálně pukalo láskou a strachem.

Jak to, že tam je? Svoje srdce jsem přeci ztratila přesně před dvěma lety.

To byla poslední myšlenka, kterou se pokusil mozek protlačit na povrch, než ho srdce surově zatlačilo do pozadí.

Natáhla jsem ruce směrem k Edwardovi, ale byl už příliš daleko. Tak zoufale jsem mu chtěla jakkoliv pomoct. Darovat mu sílu, darovat mu třeba kousek sebe samé. Najednou jsem cítila, jak mě kůže na rukou jemně brní a tento příjemný pocit se postupně rozléval do celého těla. Moje pokožka zlátla, přestože nesvítilo žádné slunce. Najednou se tato zlatavá záře ze mě oddělila a neomylně si hledala cestu k Edwardovi, až ho zaplavila úplně celého. V tu chvíli jsem ho slyšela spokojeně zavrčet.

***

Měl jsem na své straně výhodu překvapení. Nemohli čekat, že něco takového udělám. Ani já sám jsem to nečekal. Vtiskl jsem Belle první a poslední polibek na čelo a skočil mezi gardu s cílem se co nejrychleji dostat k Alecovi a pak ho také co nejrychleji zabít. Sice to v normálním měřítku všechno probíhá až neuvěřitelně rychle, ale pro naše upíří vnímání je každý pohyb stejný, jako kdyby trval normální lidskou dobu.

Už jsem byl pouhých pár metrů od nich a stále jsem na sobě necítil ten pocit. Mohl jsem do detailů sledovat, jak se grimasy jejich obličejů mění z překvapeného na šokovaný a nakonec vzteklý. Už jim to došlo a mě nezbývalo moc času.

„No tak, Bello!“ zoufale jsem ji volal v myšlenkách.

Viděl jsem křivý úsměv v Alecově tváři.

Už je to tady. Rozpoutal jsem boj na život a na smrt.

Najednou mé tělo zalil ten příjemný pocit. A tentokrát už jsem se mohl smát. Spokojeně jsem zavrčel a vrhnul se na něj.

***

Držela jsem ho v náručí a zoufale ho jemně plácala po tváři. Už to trvalo strašně dlouhou dobu a on se stále neprobouzel. Periferním viděním jsem sledovala, jak Edward táhne Bellu k ohni a pak se najednou vrhá mezi Volterské. Začala jsem propadat hysterii.

„Miláčku, no tak, vstávej. Už to začíná. Nenechávej mě v tom samotnou. Prosím.“

Teď už jsem s ním doslova třásla. Vedle mě se ozvalo ostré Jasonovo zapískání.

„Jaspere, probuď se, slyšíš? Nenechávej mě tu. Nechci umřít samotná.“

Jako by tato věta zafungovala jako kouzelná formule. Otevřel oči a v tu ránu byl na nohou.

„Nikdy nebudeš sama,“ usmál se a s touto větou se také vrhnul kupředu. A to byl signál i pro ostatní.

***

Jestli umřít tak po jeho boku. Ano, tak jsem to chtěla, tak jsem to cítila a tak to bylo správné.

Jak to Edward říkal? Alec nalevo, Jane napravo.

S tímto ujištěním jsem se také pustila do boje. Až teď jsem zalitovala toho, že jsem s bratry netrávila v lese na bojišti více času a nenechala se něco naučit. Takhle jsem předala vládu svým instinktům a prodírala se bezhlavě dopředu.

Najednou se odkudsi přede mnou vynořila ta malá osoba. Bleskově si stáhla kápi z čela a zazubila se na mě.

Proboha, vždyť je to ještě dítě!

Bohužel, tato myšlenka způsobila to, že jsem se na nepatrný okamžik zastavila. A ona toho využila a na tváři se jí objevil výraz naprostého soustředění. To už jsem se ale vzpamatovala a překonala tu poslední vzdálenost k ní. Soustředění vystřídal výraz hrůzy. Ani jsem pořádně nepřemýšlela o tom, co dělám, když jsem jí přistála na těle nohama objímajíc její pas. Naklonila jsem jí hlavu na stranu, zakousla se a trhla. Tělo se začalo sesouvat k zemi a blonďatá hlava mi zůstala v rukou. Zahodila jsem jí směrem, kterým jsem tušila oheň.

Najednou mě tvrdě zezadu popadly čísi ruce.

***

Hnal jsem se kupředu přiložit také ruku k dílu. Stále jsem cítil podivný tupý pocit v hlavě, ale ten už rychle opadal s tím, jak jsem přemýšlel o následujícím boji. Snažil jsem se zvolit tu nejlepší taktiku.

Byl jsem zatraceně daleko. Někdo z našich už se musel vrhnout kupředu, protože v gardě nastal povyk a viděl jsem nalevo i Bellu, která už se taky dávala do pohybu.

Alici a ostatní jsem nechal dávno za sebou, ale stejně jsem nebyl dost rychlý. Když v tom vedle mě přistál černý vlk. A nebyl jediný.

Prudce jsem se zastavil a otočil se dozadu. Z valu za ohněm, okolo i skrz ohnivé plameny skákali vlci. Bylo jich celkem sedm. Jason, který už také stál ve své vlčí podobě mezi mou rodinou, radostně zaštěkal a vrhnul se do boje. S ním se dal do pohybu i zbytek naší družiny.

***

Ty ruce mě zvedly a odnášely pryč. Prudce jsem kolem sebe kopala, snažila jsem se útočníka kousnout, ale všechno bylo marné. Dostali jsme se až doprostřed mýtiny a těsně vedle nás byly skály, když mě konečně ty ruce položily na zem a já se mohla otočit.

Stál tam Edward.

Nebyla jsem si jistá, jestli má na obličeji děsivý výraz nebo výraz hrůzy a bolesti.

„Tohle mi už nikdy nedělej,“ zasyčel.

Pak zavřel oči, jakoby se chtěl uklidnit a o trochu klidnějším hlasem povídá.

„Prosím zůstaň tady a nikam už nechoď. Pokus se zaštítit i ostatní.“

S tím se otočil a rozeběhl se pryč.

***

„Vlci, jasně. A celá smečka,“ odfrkla jsem si.

„No, pak už je to tedy jasný. Vlčí mlha.“

Boj začal a já byla pěkně vytočená. Příjemná kombinace.

***

„Johóóó,“ zavýsknul jsem si a přinutil své velké tělo dát se do pohybu. Koneckonců bylo to lehké. Vrhnul jsem se na prvního blbečka, kterej mi přišel pod ruce. Byl to nádhernej pocit to konečně moci dotáhnout až do konce a urvat mu hlavu i pár končetin. Ne jako ty tréninky s Jasperem a Jasonem, kdy to vždycky muselo skončit v tom nejlepším.

Vedle mě moje hvězda zrovna taky sundala jednoho. Usmál jsem se a mrknul na ni.

A pak jsem se vrátil zpátky k zábavě.

První.

A druhej.

Hm, tak ty se budeš vztekat, jo? A třetí.

Najednou se mi ozval v hlavě vysokej jekot. Ten hlas jsem znal. Byl ten nejcennější, který jsem na světě měl.

***

Ohromeně jsem zůstala stát a pozorovala bojiště. Už jsem ani neměla chuť se tam vrátit. V ústech mi zůstala podivná sádrová pachuť.

Zabila jsem upíra.

Viděla jsem Jaspera, jak se ladně pohybuje mezi shlukem gardistů a trhá jim končetiny. Emmett se o kousek dál zrovna pral s jedním, co měl na sobě pouze světle šedý plášť. Měl to spočítané během vteřinky a on se s úsměvem vrhnul na dalšího.

Zarazilo mě ale, když se zpoza chumlu vynořil vlk. To by samo o sobě nebylo zvláštní, Jason byl s námi, ale tenhle byl tmavě šedý. V tom jsem si konečně uvědomila, že se jich po louce bojuje o dost víc. Ohromeně jsem na ně zůstala zírat, byli tak sehraní.

Stále nás bylo mnohem méně, ale boj byl o něco více vyrovnaný. Viděla jsem Alici, jak se potýká s nějakou upírkou.

Alice! Vždyť ona nic nevidí.

To mě přinutilo se konečně soustředit na můj úkol. Snažila jsem se ve svém srdci najít tu touhu a lásku, ale nebylo to tak snadné jako v případě Edwarda. Trvalo to několik nekonečných vteřin, než jsem pocítila na svém těle to teď už známé brnění. Nakonec se to povedlo. I kolem Alice už se vznášely zlatavé záblesky. To samé jsem opakovala u Esmé, jen to zase trvalo o něco déle.

Zřetelně jsem na sobě cítila únavu.

Pokusila jsem se zaštítit i Rosalii. Úspěšně, ale věděla jsem, že víc už nezvládnu. I tak pro mě bylo neustálé udržování štítu samo o sobě namáhavé. A to jsem prosím pěkně vlastně vůbec nevěděla, co dělám.

Velice rychle jsem ale pochopila, že štít je vůči fyzickým schopnostem nepřátel úplně k ničemu. Najednou se mi v hlavě totiž rozlehl příšerný řev. A byl to takový ten holčičí jekot.

Rosalie.

***

Viděl jsem rudě. Felix právě utrhnul Rosalii ruku. Nechal jsem upíra, kterého jsem měl zrovna v práci, být a vrhnul jsem se jí na pomoc. Tenhle měl štěstí, ale dodělám ho později. Už byl nad ní skloněný a ona se snažila po zadku odsunout pryč.

Nechal si nekrytá záda. Blbec!

V tu ránu byl bez hlavy.

***

Uf, naštěstí byl blízko ní Emmett, který se v tu ránu přestal usmívat a na tváři se mu objevil vážně rozzuřený výraz. Vypadalo to, jako kdyby to až do teď bral jako hru a konečně mu došlo, že tady se zabíjejí upíři. Rozcupoval Felixe doslova na prach. Pak zvednul ze země Rosaliinu ruku, jí vzal do náruče a odnesl na stranu.

Jakkoliv se to mohlo zdát, tak tenhle boj nebyl nijak lehký. I s pomocí vlků nás bylo o dost míň. Třináct upírů a osm vlků. Vlastně teď už beze mě a Rosalie jenom jedenáct. Ale zase vlků ne osm ale devět.

Viděla jsem, jak se z lesa, přesně v místě odkud přišla celá garda, vyplížil další. I na tu dálku jsem poznala, že je menší než všichni ostatní a má šedobílou srst. Asi jim chtěl vpadnout do zátylku, ale bohužel si vybral ten nejhorší možný cíl, který mohl.

Zakousl se Demetrimu do ruky.

Ten s ním okamžitě praštil o zem a skočil na něj. Demetri byl největší z Volterských upírů. Živě si pamatuji, jak mi ty jeho  velké ruce trhaly hlavu. Měl obrovskou sílu. Myslím, že i Emmett by s ním měl co dělat. Chvíli se tam takhle váleli po zemi. Vlk bojoval statečně, ostrými tesáky napadal Demetriho, kterému už chybělo pár kousků, ale bohužel nic, co by ho omezovalo v pohybu nebo v boji. Nakonec ale vlk ztrácel sílu, kdežto Demetri byl neúnavný. Už seděl povalenému vlkovi ne boku a ke mně se donesl zvuk praskajících kostí. A aby toho nebylo málo, Demetri se rozpřáhl svou obrovskou rukou a vrazil ji vlkovi do hrudi, odkud vyrval jeho srdce. Bylo to tak rychlé, že nikdo z našich ani z ostatních vlků nedokázal zareagovat.

Vzduch prořízlo několikanásobné zoufalé zavytí.

Sotva se Demetri stačil zvednout, přistál na něm Jason s jiným čokoládovým vlkem a rvali ho na kousky. To jim ale mrtvého přítele teď už vrátit nemohlo.

Všichni se od této události vrhli do boje s ještě větší intenzitou. Ani já už jsem nemohla zůstat stát na místě. Když v tom do mě zase narazily ty ruce.

„Co si myslíš, že děláš?“ zavrčel na mě Edward.

Mnohem prudčeji, než by bylo zdrávo, jsem mu srazila ruce z mých ramen a zavrčela na něj.

„Jste moje rodina a já se nebudu jen tak koukat, jak vás tady vraždí.“

Nechala jsem ho tam a vrhla se na toho, kdo byl zrovna po ruce. Trvalo to ještě hodně dlouho, ale nakonec jsme získávali převahu a nepřátelských upírů ubývalo. Zabila jsem ještě další tři kromě Jane.

Když už kolem nebyl nikdo než dva stojící vládci a jedna hromada u jejich nohou zastavili jsme se.

Teď už na sobě neměli kápě. Uprostřed stál Aro a vedle něj Caius, takže ta hromada zabalená v plášti musel být Marcus. Aro do něj teď zuřivě začal kopat.

„No tak stávej, ty zoufalče,“ vrčel na něj. Bohužel nebo bohudík pro nás se nic nestalo.

Všichni mlčeli a Carlisle udělal krok dopředu. Právě se chystal k tomu něco říct. Ale to už bylo na moje rozjitřené nervy moc.

Před očima se mi zatmělo a proběhlo mi tam několik obrazů. Viděla jsem všechno svoje utrpení a bolest přenesené skrze mě i na mou rodinu, představovala jsem si, co asi museli ve Volteře provádět Edwardovi a nakonec jsem kupodivu viděla Emmettův nešťastný obličej, když v ten den před dvěma lety udělal oč jsem ho tak zoufale žádala.

Zařvala jsem a než se kdokoliv stihl vzpamatovat, visela jsem na tom slizkém bídákovi a cupovala jeho tělo na kousky.

Edward zareagoval ze všech nejrychleji a skočil okamžik po mě na Caia. Nedal si s ním takovou práci jako já, takže když se chtěl přesunout na bezvládného Marcuse, musela jsem ho zastavit.

„Ne, toho ne. Prosím.“

Šokovaně se na mě podíval.

Nevěděla jsem, co mě k tomu vedlo, ale vzpomněla jsem si na ten jeden jediný pohled, který mi tenkrát ve Volteře věnoval. Něco mi říkalo, že takhle to má být.

Otočila jsem se zpět na ostatní. Teď jsem se cítila trochu provinile, že jsem se nechala tak unést. Ale on si to opravdu zasloužil.

„Tanyo, prosím, mohli byste se ty a tvá rodina postarat tadyhle o toho a dopravit ho k nám domů? A dát na něj pozor, aby nikomu nic neudělal?“

„Jste všichni v pořádku?“

Přikývla. „Jasně.“

Zvedli Marcuse a dva ho nesli každý za jednu ruku a ostatní šli rozestoupení jako stráž. Jason se už přeměnil a teď odnášel bezvládné vlčí tělo směrem k lesu. Smutně jsem se za ním dívala, ale kráčel se svěšenou hlavou a nevnímal své okolí. Sedm velkých vlků šlo tiše po jeho boku jako smuteční procesí.

Teprve teď jsem se rozhlédla po okolí. Vypadalo to tu jako po ničivé přírodní katastrofě a bitvě dohromady. Hlína mísící se se sněhem v rozrytých korytech a bezvládně ležící části těla z nichž nevytékala žádná krev.

Zdálo se, že moje rodina je až na menší úrazy v pořádku. Rosalie si držela utrženou ruku a Emmett jí objímal kolem ramen a líbal do vlasů. Jasper byl v nejlepším pořádku a Alice evidentně utržila jenom několik málo kousnutí. Zrovna mu je ukazovala.

„Vidíš, už jich mám alespoň pár jako ty,“ smála se. Její zvonivý cinkot doslova prozářil to ticho kolem.

„Byl bych raději, kdybys je neměla, víš? Tak strašně jsem se o tebe bál,“ a bez dalších slov ji vtiskl vášnivý polibek.

Carlisle s Esmé se drželi cudně za ruce a pozorovali nás ostatní. Jako první začali s úklidem. Bylo potřeba rozházená těla posbírat a naházet do ohně. Teprve pak jsme mohli jít domů, ošetřit rány a vyřešit nastalou situaci. Bitva skončila, ale boj nemusí být ještě u konce.

Otočila jsem se na Edwarda, který stál tiše a nehnutě opodál. Udělala jsem těch pár kroků k němu. Jeho rudé oči mě doslova hypnotizovaly.

Došla jsem až do jeho těsné blízkosti. Cítila jsem na sobě jeho dech. Zase mě omámil. Opatrně jsem vztáhla ruku k jeho tváři. Tak strašně jsem se bála, že najednou zmizí. Že se rozplyne a zase se mi někam ztratí a nechá mě samotnou. Ale moje ruka už byla položená na jeho líci a pomalu opisovala kontury jeho nádherného obličeje. Tolik mi chyběl.

„Jsi stále tady? Nezmizel jsi?“

Přikývnul.

„Jsi vážně skutečný?“ šeptala jsem.

„Jsem tady, neboj.“

Vzala jsem jeho dlaň do té své. Ještě stále tam pasovala jako klíč do zámku.

„Pojď, půjdeme domů.“ Můj hlas už skoro nebylo slyšet, jak jsem se bála, že ho vylekám a on uteče.

***

Přišli jsme jako poslední, všichni ostatní už byli v obýváku a probíhala zde zuřivá debata. Celou cestu domů jsme kráčeli pomalu, skoro lidským tempem. Pomalu, beze slov a pouze ruku v ruce. Byla jiná než ta, na kterou jsem byla zvyklá. Teď už nebyla tak živočišně horká, ale nebyla ani tak křehká. Stiskla jsem si silněji, snad z pocitu, že by mi ji mohl znenadání vytrhnout. Edward to cítil a podíval se na mě.

„Promiň,“ hlesla jsem.

„Nic se nestalo,“ odpověděl.

V tu chvíli mi srdce spadlo až do kalhot.

Jenže to už jsme právě došli na práh našeho domu. A vevnitř to zrovna moc klidně nevypadalo.

Vstoupili jsme, ale Edward udělal sotva krok a zastavil se rovnou u dveří.

Povzdechla jsem si, ale začala jsem se věnovat situaci zde. Bylo potřeba to všechno nějak dořešit. Než se svět dozví, že jsme svrhli a zabili upíří vládce a zavládne anarchie.

„Jak mu je?“ zeptala jsem se. Viděla jsem Marcusovu vysokou postavu bezvládně ležet na gauči.

Carlisle jen pokrčil rameny.

„Já nevím, nikdy jsem nevěřil, že může upír upadnout do bezvědomí, ale tohle tak vypadá. Pokoušeli jsme se ho vzbudit, ale facky, voda ani nic jiného nepomáhá.“

„Hm.“

Klekla jsem si k němu. Odhrnula jsem mu jeho dlouhé, stříbrem prokvetlé vlasy z čela. Nevím, proč zrovna k němu jsem nedokázala cítit žádnou nenávist. Přemýšlela jsem o tom po cestě zpátky. Někdo musí vládnout ve Volteře a on věděl jak na to. Já už jsem nechtěla Volterru nikdy vidět a pochybuju, že někdo z rodiny by se toho chtěl ujmout. Ale někdo to dělat musí. Svět přece za náš problém nemůže a byli jsme to my, kdo je zabil a na našich bedrech teď leží zodpovědnost. Nenechat upadnout svět do anarchie, která by jisto jistě nastala, kdyby tu nebyl nikdo, kdo by dohlížel na dodržování pravidel.

„Marcusi,“ oslovila jsem ho.

Nic se nestalo.

„Marcusi,“ zkusila jsem to ještě jednou.

Nepomohlo to. Dívala jsem se mu do tváře. Vypadal tak klidně, spokojeně. Ne jako tenkrát v trůnním sále, kdy se mu tam zračila bezmocnost, nezájem a snad i znechucení.

Něco mě napadlo. Vzala jsem jeho ruku do své a pokusila se ještě jednou přivolat svůj štít. Moc mi to nešlo, byla jsem unavená, ale nakonec se přece nad našimi rukami objevilo to zlatavé světlo. Nevěděla jsem, co mám dělat dál a tak jsem prostě jenom myslela na to, aby se vzbudil.

Opravdu se po chvíli pohnul a otevřel oči.

„Ááách,“ hlesl. Vypadal jako by pocítil obrovskou úlevu. V okamžiku seděl na pohovce. Asi mu to došlo, protože najednou měl v očích vyděšený výraz.

„Vy jste je zabili, cítím to.“

„Chcete zabít i mě?“ zeptal se.

„No my vlastně ani nevíme, proč ještě žiješ,“ zahulákal Emmett.

Podívala jsem se na Carlisla a ten mi pokynul rukou, abych pokračovala.

„No, za to můžu já. Nenechala jsem Edwarda, aby tě zabil. Ale sama jsem zabila tvého bratra. Byla to zrůda.“

„Nebyl to můj bratr,“ vyprsknul. „A ano zrůda to byla. Teď už to konečně po všech těch staletích můžu říct,“ dodal.

Byla jsem zmatená. „Vysvětli mi to,“ poprosila jsem ho.

„Jeden z těch upírů, kteří přišli s námi, byla Chelsea. Měla zvláštní dar, držela Arovu gardu připoutanou k nám, ale držela tam i mne. Od jisté doby jsem tam s nimi už nechtěl být, ale Aro mi nedal na vybranou a pomocí jejího daru mě držel ve Volteře. Občas, v záblescích procitnutí, jsem si párkrát za celá ta staletí uvědomil, co skutečně chci, ale neměl jsem sílu se tomu vzepřít. Byl jsem jako pes přivázaný k boudě.“

„Teď už je necítím. Necítím ty pouta. Musí být mrtvá. Buďto ona anebo Aro.“

„Jsou mrtví oba a spolu s nimi ještě Caius. Vlastně jsme rozprášili všechny, kdo přišli s tebou.“

Teď už na nás zíral naprosto nevěřícně.

„Ale jak to? Nic si nepamatuju.“

„Ani nemůžeš, Marcusi. Omdlel jsi ještě před tím, než začal boj,“ vložil se do hovoru Carlisle.

„Jak omdlel?“ Zamyslel se a pak se zamračil.

„Nic si nepamatuju. Jenom… jenom… ten pocit obrovského štěstí a lásky a pak tu ránu.“

Marcus si promnul čelo.

„Myslím, že už jsem to někde jednou cítil, jenomže tohle bylo asi tak tisíckrát silnější.“

A pak jako by si vzpomněl a podíval se mi do očí.

„Tenkrát na tom plese. Když jsme vcházeli do sálu.“

„Pravděpodobně to bude asi ono, protože našeho Jaspera to taky složilo, ale on umí cítit emoce. Tebe to nejspíš zasáhlo mnohem víc, protože pokud se nepletu, cítíš pravé vazby mezi lidmi a upíry. A troufám si tvrdit, že se silnější ses nemohl ještě nikdy setkat.“

„Marcusi,“ znovu jsem ho oslovila. Byla jsem už velmi netrpělivá. Chtěla jsem za Edwardem.

„Všechny jsme je pozabíjeli. Náš svět nyní zůstal bez vlády. Musíš se jí ujmout. Nikdo jiný z nás to nedokáže,“ naléhala jsem na něj.

„Ty teda moc neumíš taktně chodit kolem horký kaše, sestřičko,“ prohlásil Emmett, ale tentokrát se nikdo nesmál.

„Ale já to nechci dělat, nenávidím to tam,“ zakroutil hlavou.

„Pomysli na to, co se stane, až se nikdo z vás nevrátí zpět. Máš moc něco změnit, už to nemusí být jako dřív. Popravdě nenecháme tě odejít, pokud nepřijmeš pár drobných změn,“ prohlásil Carlisle.

„Ale můžeš to udělat po svém Marcusi a my ti budeme vždycky k dispozici.“

„A jaké jsou vaše podmínky?“

„Musí se dodržovat všechna pravidla jako nyní, ale navíc musí mít každý upír možnost se svobodně rozhodnout, jestli chce pít lidskou krev nebo tu zvířecí. Nejsme jiní jenom proto, že se živíme jinak. Chceme být svobodní a ne se muset pořád bát, že na nás někdo z Volterry zaútočí. Nikdo by už nikde neměl být držen proti své vůli nebo nucen do ničeho, co nechce. Ty sám víš dobře jaké to je,“ odpověděl mu Carlisle.

„Nebo nám alespoň pomoz do té doby, než se najde někdo schopný a ochotný se toho ujmout, prosím,“ přesvědčovala jsem ho.

„Ale proč to nechcete dělat vy? Zvítězili jste.“

„Marcusi, my jsme se jenom bránili. Neměli jsme zájem bojovat a nemáme zájem o moc. Rodina je pro nás mnohem víc než vláda a moc.“ Tentokráte se ozvala Esmé.

„Dobrá, přijímám vaše podmínky a souhlasím.“

V tu chvíli byste slyšeli čtrnáct obrovských kamenů zarachotit o podlahu, kde se roztříštily na malinkaté kousíčky.

A přesně v tu chvíli rozrazil domovní dveře Jason. Okamžitě jsem se mu vrhla kolem krku.

„Jasone, Jasone, je mi to tak líto. Je to moje chyba. Nechtěla jsem… neměla jsem vás do toho tahat.“

Měl smutný obličej. Chvilku mě objímal, ale pak si mě sundal ze svého rozpáleného těla a podíval se mi do očí.

„Není to tvoje chyba. Vůbec tam neměl co dělat. Byl to nejmladší z naší smečky a měl zůstat doma, aby se mu nic nestalo a měl taky hlídat Kaiu. Neměl žádnej bojovej výcvik.“

„Truchlím pro něj, ale udělal neuváženou pitomost. Nikdo z nás s tím nemohl nic dělat. Je to tragédie, ale dostaneme se z toho. Budeme se za něj modlit.“

„Co jste tam sakra vůbec dělali, Jasone. Mohli vás zabít,“ zaútočila jsem.

„Slíbil jsem ti, že ti nikdy nezapomenu, co si pro mě udělala s Kaiou a že ti vždycky pomůžu, když to budeš potřebovat. Ty jsi mi zachránila to nejcennější, co mám a já jsem teď pomohl zachránit to tvé. Tvou rodinu a Edwarda.“

Instinktivně jsem vyhledala Edwarda u dveří, ale on už tam nebyl. Zahlédla jsem jenom zbytek jeho potrhaného tmavého pláště, jak mizí ve vzdáleném lese.


Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marvi

18)  Marvi (17.12.2011 11:00)

Konečně pořádný boj! To mi v originále chybí, ale tys mi to vynahradila vrchovatě. Jen ten konec zase, Edward si myslí, že má někoho jiného... Snad si to nechá vysvětlit.

ambra

17)  ambra (09.12.2011 20:05)

Bum. To byl patnáctý balvan, co spadl ze srdce. Z mého . Linfe, neskutečná bitva!!! Já jsem to viděla!!! A hrozně jsem se bála! A jsem tak happy, že jsou ti dva hnusáci kaput! Vlastně všichni hnusáci . Tak, svět je spasen a Bella hybaj za Edwardem

Twilly

16)  Twilly (19.05.2011 17:27)

Kam šel? Edwarde, ke mě... tedy k Belle! Uf a já z práce... doma si tě pěkně dočtu, rudookej Edwarde

nikolka

15)  nikolka (27.02.2011 14:40)

fuuuuuuu.. konečne som si mohla vydýchnuť, nebezpečie zažehnané, Volturiovci rozprášení, každý dostal to, čo si zaslúžil... nemohla som si odpustiť úsmev pri alice, keď ukazovala svoje zranenia... nastane mier a všetci budú šťastní, lenže k tomu bude potrebné ešte malinký kúsoček cesty prejsť...

eMuska

14)  eMuska (15.01.2011 15:34)

Srdiečko mi bije akos plašené. To bol teda boj! Omdletý Marcus, ktorého zložila Láska medzi Edwardom a bellou, Jazz to isté. Úbohá Rose a veselý Emmett!

A POTOM

Edward s Bellou! Ten pocit, keď boli opäť spolu, moje stodvadsiate ja konečne ožilo! A teraz akože niekam odchádza? Tak to teda nie! Hm!

Je to prenádherné! Konečne nastalo vykúpenie...

Karolka

13)  Karolka (09.01.2011 19:15)

Takže - pokusím se vyhnout pubertálnímu jekotu (tady ale řvu jak na lesy). Úžasná bitva! Vypíchnu pár věcí.
Edwardovo spokojené zavrčení, když ucítil Bellin štít
Edward vytahující Bellu z bojové vřavy
Alice a vlčí mlha
Tak, odešel. Asi má výčitky. Ale ona ho z toho vymiluje, že jo?

MisaBells

12)  MisaBells (02.11.2010 00:31)

no comment, pardon

Lenka326

11)  Lenka326 (25.10.2010 09:48)

Úžasná povídka a úžasný dílek . Konečně se po tak dlouhé době, po tak obrovském trápení potkali a konečně můžou být spolu. Ale proč teda Edward odešel, už to vypadalo tak nadějně???? Prosím další dílek. Děkuji

Anna43474

10)  Anna43474 (24.10.2010 20:35)

Konečně jsem se dostala až sem a musím říct... No wow!!! Naprosto suprově emocionálně sazená povídka.

Všechno, co bych chtěla napsat, se samozřejmě nedá shrnutou do jednoho komentáře takže... Ti bude muset stačit, že máš mou upřímnou a zaslouženou úklonu

Co tady ten konec??? To vypadá zle...

TKSATVO

Ewik

9)  Ewik (19.10.2010 23:44)

Užasný díl
Proč utekl? Prosím další díl.

8)   (14.10.2010 14:15)

Délka super:)
KONEČNĚ je někdo porazil. KONEČNĚ! Díky
Vlček umřel? To je neféééér:'-(
Jak já se lekl, když Rosalie zakřičela. Myslel jsem, vážně jsem si pár minut myslel, že je to Edward a ne Emm
A kam jako teď utekl? tak ať se hopem vrátí, nebo ať ho Bell najde:p

julie

7)  julie (13.10.2010 21:12)

Waúúúú....ty konce mě jednou dostanou!!! Nádhera

sakraprace

6)  sakraprace (13.10.2010 20:11)

Nestačím zírat. Boj byl naprosto strhující. A hlavně Aro a Caius to mají za sebou A Edward je v pořádku a je s nimi Ale kam se ztratil???? Kde máš další písmenka a odstavce!!!!!

sfinga

5)  sfinga (13.10.2010 18:21)

Tak a sedím tu a čučím
Hernajs, kde je další odstavec? Takhle mě napínat.
No, vlastně, já tě tak obvykle napínám taky, že?
Krásně se to četlo po kouskách, ale ještě líp vcelku. Ta bitva byla jak vystřižená z Lord of the rings A to, jak jsi střídala pohledy všech zúčastněných... bašta
Jen mám strach o Edwarda, kruci, proč utekl? Dohoní ho Bella?
Lin, broučku, nenapínej nás dlouho. Nebo v sobotu žádný kino, ale přivážu tě k počítači
Prostě, bylo to dokonalé a srdcervoucí

4)  Scherry (13.10.2010 17:58)

Bitva krásná, a předpokládám, že Ed utekl, bo si myslí, že Bell a Jason...zkrátka si asi trošku přibarvil a přimyslel to jejich obejmutí...každopádně věřím, že se to vyřeší, těším se na další kapču

semiska

3)  semiska (13.10.2010 17:25)

Bitva krásně popsaná, dobrodružná a akční. Fakt jsem zírala a kulila očka ;) Jak Edward zmizel? Dolehli na něj emoce či co???
Skvělá kapitolka a těším se na příští a moc

2)  KalamityJane (13.10.2010 16:11)

Opět krásná kapitola, už se těším na další

Lipi4

1)  Lipi4 (13.10.2010 00:22)

Linfe , krásná kapitolka na dobrou nočku až na ten konec. .. .. .. . Proč odešel , proč to udělal? Doufám, že je to jenom, aby jsi prošel svoje myšlenky a vrátí se zpátky k Belle . .. .. .. .. Krásnou a skvělou bitvu jsi vymyslela, moc se Ti povedla. .. ... Ten nečekaný začátek co se týče emocí a vazeb (Jasper a Marcus) .. . .. . .. Edwarda bych nejspíš přizabila za to , že mi nedovolí se účastnit bitvy a pomoci tak jemu a mojí rodině .. Ale co je to Edward, který chce chránit svůj poklad ... .. .. . ještě štěstí, že Rose je upírka a ruka jí sroste .. .. . .. . .ale bylo mi hrozně moc líto toho malýho nezkušenýho štěněte :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( .. .. . .. a Aro konečně dostal co si zasloužil, zmetek jeden taliánskej

Prosím, prosím smutně koukám, že bude co nejdříve další kapitolka

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek