Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Broken%20soul%20mal%C3%BD.jpg

Je právě 23:10 a já konečně dopsala tuhle kapitolu. Ani si nedokážete představit, jak to bylo těžké. Je toho tolik, co by chtělo být napsáno na papír, ale času je málo a únava veliká. A navíc si myslím, že bude dobré to všechno rozdělit do více kapitol, aby se nevynechalo nic důležitého a taky abych vás, milé čtenářky, potrápila děsivými konci, když vy tak trápíte mě.

 

Sfinze bych chtěla poděkovat za název této kapitolky a že se mnou protrpěla její vznik po ICQ. Já to dostávat takhle po odstavcích tak mě snad odvezou. Jo, ale moment, no jo, vždyť já to taky tak dostávám, takže jsme si kvit.

 

Tak příjemnou "děsivou" zábavu. Linfe

30. kapitola - Příchod

Bylo ráno třetího ledna. Po noci strávené v posteli s tisíckrát známými vzpomínkami na Edwarda jsem z ní najednou vylítla jako čertík z krabičky a zaplula rovnou pod studenou sprchu. Až po chvilce jsem si pustila teplou. A pak jsem se začala neovladatelně smát. Život byl fajn. Anebo už přicházela euforie na hranici psychického zhroucení a totálního kolapsu. Kdo ví.

Tentokrát se totiž nekonalo žádné nervové zhroucení. Naopak, na mojí tváři se rozlil úsměv. Byla jsem na sebe pyšná, nezapomněla jsem ani vteřinku z toho krátkého času, který nám dvěma byl dán. Dneska v noci jsem si ty vzpomínky poprvé užívala. Bylo to proto, že jsem věděla, že konec už je za dveřmi. Nezvratný, neodvolatelný, neměnný a definitivní. Byla jsem s tím smířená a odhodlaná mu vyjít vstříc. Někde tam na mě totiž čekal Edward a já se na něj děsně těšila. Dovolila jsem si další dávku vzpomínek. Skoro jsem znovu cítila pod bříšky prstů Edwardovy kontury obličeje, vystouplé klíční kosti a pevné břicho. Právě když jsem se dostala někam k pasu jeho džínsů a přemýšlela o tom, co s ním udělám, až ho tam někde na onom světě potkám, moje tělo zareagovalo po svém jako nikdy v předchozích dvou letech.

Ups! Co to sakra…

Jo, tak přesně proto jsem z ní vylítla, jako kdyby mi za patama hořelo a zaplula rovnou do sprchy. Pustila jsem studenou vodu a svezla se na zem. V podbřišku jsem ještě cítila doznívající příjemné křeče. Musela jsem mít na obličeji dost nevěřícný výraz, protože tohle ani moje hlava nepobírala. Nakonec jsem si v klidu pustila teplou a začala se neovladatelně řehtat. Takhle nádherně mi nebylo už… no dva roky, přesně.

Fakt jsem se zbláznila. Definitivně. Jen doufám, že až umřu, budu zase normální.

Vypnula jsem vodu, zabalila se do ručníku a zamířila do šatny. Chvilku jsem tam tak bloumala a dlaní rozhrnovala řady ramínek. Nic mě nezaujalo. A dneska by to zrovna chtělo něco speciálního. Až úplně vzadu jsem zahlédla bílý vak se zipem. Zvědavě jsem si ho odnesla do pokoje, položila na postel a otevřela.

Byly tam!

Nechápala jsem to. To přece není možné, musely shořet společně se starým domem.

Teprve po bližším zkoumání jsem objevila jemné rozdíly. Jiné spodní lemování, úzká stuha v pase a mírně větší výstřih. Ale jinak jako by z oka vypadly těm červeným šatům, co jsem měla na sobě tu poslední noc s Edwardem.

Dokonalé.

Rychle jsem si je oblékla. Šperky jsem nikdy moc neřešila, vždycky jsem nosila jenom ten náhrdelník od Edwarda, ale tentokrát jsem vytáhla náušnice s drobounkými rubíny a na ruku si připnula náramek ze stejného setu. Zbytek zůstal v sametové krabičce. Vlasy jsem si sepjala nezvykle na vrcholu hlavy a omotala černou stuhou. Žádnou kulmu jsem nepotřebovala, díky bohu za moje přirozené vlny. Obličej už jsem měla nalíčený během další vteřinky. Nic vyzývavého, prostě normálka, když jsem chtěla vypadat hezky. Běžně jsem se totiž fakt nemalovala. Naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla a sešla dolů. Opět už tam všichni čekali. Proč já musím vždycky být všude jako poslední.

Bylo nezvyklé ticho. Zvedla jsem hlavu a do očí mi zíralo třináct párů nevěřícných očí. V tu chvíli jsem si uvědomila absurditu téhle situace. Většina z nich vypadala tak, jako kdyby zrovna vylezli z postele v tom, v čem si šli včera lehnout, aniž by si převlékli pyžamo. A já přišla oblečená jako na přehlídku. Trhla jsem rameny a řvala na ně ve svých myšlenkách.

Já se neměla s kým loučit!!!

„Měli bychom už vyrazit,“ popoháněla nás Alice.

A tak jsme se vydali na tu louku, kterou jsme si dobrovolně zvolili jako svoje popraviště. Jason se přeměnil hned za barákem a vyrazil napřed.

Sotva jsme tam došli, všichni chlapi se dali do práce a za chvíli už po mojí levé straně hořela obrovská hranice.

Ušklíbla jsem se.

„To jim to chcete ještě víc usnadnit, že nám podpalujete pohřební hranici?“ zeptala jsem se.

Asi to bylo fakt dost nemístné, ale nemohla jsem si pomoct. Naštěstí Carlisle i v tuto chvíli zachoval klid a odpověděl mi.

„Ne, ale jestli se nám vůbec podaří někoho zabít, nepotřebujeme, aby se hned zase začal regenerovat. Takhle se ho můžeme zbavit okamžitě a nebudeme si od něj už muset hlídat záda.“

Pokrčila jsem rameny. Sama sobě a svojí rodině jsem slíbila, že jich sebou vezmu tolik, kolik budu jen moci, ale i kdyby tady zůstal jenom jediný z nich tak se dneska nechám zabít.

„Připravte se,“ sykla Alice.

Naposledy jsem se rozhlédla po našem bojišti. Jen tak pro jistotu. Chtěla jsem si být jistá, že mě nic a nikdo odnikud nepřekvapí. Na louku byl pohodlný přístup pouze ze dvou protějších stran. Na jedné jsme stáli seřazení my, třináct upírů a jeden vlk. Z protější strany přijdou oni. Po pravé straně byly skoro kolmé skály a na levé mi plápolala obrovská hranice. Za ní byl sice asi jenom třímetrový val a dál už jenom les, ale žár byl tak velký, že tamtudy žádný upír dobrovolně nepůjde. Na to jsme se ohně až moc instinktivně báli. A tohle nebyl ohníček v krbu.

Už přicházeli.

Nejdřív jsme je všichni dost dlouho pouze slyšeli. I přesto, jak se pro lidský sluch museli v tom lese pohybovat neslyšně, my jsme je slyšeli. A bylo jich skutečně o mnoho víc než nás. Konečně na všechny dopadla hrůza toho zjištění. Bylo to jiné než o tom jenom přemýšlet nebo předpokládat. Teď jsme najednou muset čelit tomuto krutému faktu.

Uplynuly dlouhé vteřiny, než se konečně mezi stromy objevily první světle šedé pláště. Pomalounku, polehounku vplouvali na louku a čím víc jich bylo, tím víc tmavla barva na jejich pláštích. Když se konečně zastavili v dokonalém půlkruhu, se zděšením jsem zjistila, že jich bude kolem čtyřiceti. To je převaha tři na jednoho a možná i víc. Nemožné, smrtelné.

Se spokojeným zavrčením jsem se křivě pousmála. A hned na to bych si nejraději nafackovala. Je tady moje rodina a já myslím jenom na sebe. Cítila jsem se provinile, ale nemohla jsem jinak. Nedokázala jsem na ně myslet. Nebyla jsem schopná pojmout další bolest. Dnes a tady jsem se jí chtěla konečně zbavit.

Chvíli stáli všichni v této uzavřené formaci, jako by i oni hodnotili situaci. Jenže tady nebylo co hodnotit. Bylo nás žalostně málo. Najednou se něco začalo dít.

Střed kruhu se začal otevírat a upíři se řadili do čtyř řad tak, že uprostřed vznikla dlouhá ulička a po každé straně stály dvě řady upírů. Na konci této řady jsme konečně mohli zahlédnout temné postavy. Vládci.

Zatím se nikdo z nich neobtěžoval sundat si kápi.

Jeden z nich udělal krok vpřed a pomalu kráčel uličkou směrem k nám. Neměl na sobě černý plášť, ale i tak to byl ten nejtmavší, který tam byl. Kápi staženou hluboko do obličeje a přesto neomylně a ve stále stejném tempu kráčel směrem k nám. Směrem ke mně.

Stála jsem tam a měla pocit, že mě při každém svém kroku propaluje pohledem čím dál tím víc.

***

Zářila jako diamant. Jako rubín. Jako červený hadr, který lákal býka, aby zaútočil. A já zaútočit chtěl. Stálo mě to veškeré úsilí, abych udržel to vyrovnané pomalé tempo, kterým jsem kráčel uličkou gardistů vstříc svému osudu. Své pomstě a vykoupení. Pak snad budu moci lépe žít, s vědomím, že jsem pro to udělal všechno, co se dalo.

Díky kápi mi nebylo vidět do tváře, ale já mohl pohodlně sledovat svoje okolí. Když jsem ji nazval rubínem, myslel jsem to doslovně. Všichni ostatní vypadali přešlí a skleslí, ale ona jediná tam stála s hlavou vzpřímenou a oblečená byla jako na nějakou slavnostní příležitost. Nechtěl jsem si to přiznat, ale už po pár krocích jsem z ní nemohl spustit oči. Zatím jsem její tvář vídal pouze ve snech nebo ve střípcích Arových myšlenek.

Tu bezchybnou tvář jsem vídal v hlavě už od okamžiku, kdy jsem poprvé procitnul ve svém novém těle. Přeměna byla ta nejhorší zkušenost, jakou jsem kdy zažil. Jako člověk jsem jistě nemohl zažít horší. Bohužel jsem si nikdy na nic z té doby nevzpomněl. Matně jsem si vzpomínal dokonce i na tu dobu, kdy mé tělo stravoval ten palčivý a snad nikdy nekončící žár. Zůstaly jenom pocity bezmoci a bolesti. Jediné co jsem si vybavoval, bylo, že jsem celou tu dobu křičel jedno jediné jméno. V následujících dnech jsem si ho přiřadil k té tváři ze snů, ale trvalo skoro rok, než jsem zjistil to konkrétní. Bella. Isabella Cullenová.

S úšklebkem na tváři jsem si vzpomněl, jak jsem nejdřív bláhově myslel, že je to anděl, který mě chrání, abych nepropadl ještě hlouběji do tmy, ale Aro a ostatní mě velmi rychle vyvedli z omylu. Isabella Cullenová totiž mohla za to, že jsem tím, čím jsem. To ona mě proměnila v upíra.

Vzpomínal jsem na to, jak jsem se poprvé probral v tom srubu. První vjemy a pocity určitě musí být pro každého upíra nepopsatelný zážitek, ale já jsem nebyl obyčejný upír. Ještě než jsem se probral a moje srdce konečně přestalo bít, jsem byl schopen vnímat veškeré dění okolo. V té jedné místnosti byli společně se mnou ještě dvě další osoby. Proklínal jsem je už pět minut po tom, co jsem to zjistil.

Copak oni nikdy nezavřou klapačku?

Bylo to k zbláznění. Nevím kolik času uplynulo, ale ani jeden z nich nepřestal mluvit. Skákali si do řeči a dokonce naprosto nesmyslně mluvili souběžně a každý úplně o ničem jiném.  Hlava mi pulsovala v návalech žáru a bolesti.

První věc, kterou jsem udělal po tom, co jsem se probudil a instinktivně skončil přišpendlenej v nejvzdálenějším rohu, bylo, že jsem na ně zařval, aby už konečně zavřeli hubu. Oba se zmateně po sobě podívali a jeden toho druhého poslal ven.

Pak se ke mně otočil a promluvil.

„Jak se jmenuješ?“

„Edward.“

„Jsem Eleazar a musím ti pár věci vysvětlit. Už nejsi člověk. Možná nevěříš na pohádky, ale teď je z tebe upír.“

Vytřeštil jsem oči.

„Jo, upíři existujou a ty jsi asi nějakýho potkal, protože já a můj přítel jsme tě našli zuboženýho v lese nedaleko odsud. Byl jsi napadený, ale dotyčný tě buď nestačil vysát, anebo tě chtěl přeměnit úmyslně. Každopádně jsme tě vzali sem. Byli jsme tu zařizovat nějaký věci pro vládce, když jsme tě našli. Teď nám asi nezbývá nic jiného, než tě vzít sebou, protože sám zůstat nemůžeš. Nevíš co a jak a nejspíš by ses stal snadnou kořistí jiného upíra.“

Pokrčil jsem rameny. Najednou do mého mozku doputoval strašlivý pocit spalující žízně a bolesti. Chytil jsem se za hrdlo.

„Máš žízeň. Jdeme na lov.“

A tak jsem poprvé zabil člověka. Tři. Ani nevím, jak se to stalo. Byla tam pila v tom lese. Ale to jsem zjistil až po té, co jsem je zabil, vysál a kolem už nezbyl nikdo na živu. Teprve potom mi z mysli opadl ten rudý opar a já byl schopen normálně uvažovat. Málem jsem se z toho zhroutil a hnusil se sám sobě. Ale stejně jsem to později opakoval vždy, když jsem měl hlad. Nebylo jiné cesty.

Eleazar mi potom po cestě zpátky ještě vyprávěl nějaké věci ohledně mého nového života a dalších upířích zvyklostí. Když v tom mi to došlo. Zastavil jsem a koukám na něj. Mluvil, ale ústa se mu neotvírala. Zděšeně jsem na něj koukal.

„Nemluvíš, ale já tě slyším,“ hlesnul jsem.

Obličej se mu roztáhnul do úsměvu. Přikývnul.

„Vypadá to, že tvým darem je čtení myšlenek,“ odpověděl, ale jeho ústa opět zůstala zavřená.

Od té doby si po tři dny přeříkával bibli. Neustále a stále dokola. Kamsi jsme cestovali. Pěšky po lesích, po městech pouze v noci a tam, kde byla voda, jsme plavali. Necítil jsem únavu, nepotřeboval jsem spát. Nakonec jsme dorazili k hradu. Evidentně už tam o nás věděli, protože na nás čekala skupina upírů ve světlounce šedých pláštích. Tehdy jsem zažil další šok. Tolik lidí, tolik myslí… bolest.

Chytil jsem se za hlavu a nebyl jsem ani schopen stát, natož vnímat. Odvlekli mě do jakési temné kobky. Jako první jsem pocítil úlevu, ale jako další přišla úzkost a zvětšovala se s dobou, po kterou jsem tam byl zavřený. Pokoušel jsem se dostat ven, ale zdi museli mít alespoň dva metry a dveře být snad z pancéře. Jinak to nebylo možné, protože jediné, co jsem i se svou silou zmohl, byly důlky a drobné prasklinky.

Tehdy tam v té kobce přišli první sny nebo spíše iluze. Už nikdy jsem nemohl pocítit klid a mír spánku. A tehdy jsem si ještě myslel, že Isabella Cullenová je anděl.

A pak jsem ho poprvé uviděl. Přišel za mnou do cely v doprovodu ještě jedné menší osoby zahalené v tmavém plášti. Ta dívka, musela to být dívka vzhledem k její malé a drobné postavě, se ho neustále dotýkala. Okamžitě jsem si uvědomil, že je stále stejné ticho, jako když v místnosti nikdo nebyl. Byl jsem zmatený a zalezl si do nejvzdálenějšího kouta.

„Nemusíš se mě bát,“ promluvil nahlas normálním lidským hlasem.

„Jsem Aro Volturi a jsem nejvyšším vládcem našeho světa. Tedy světa upírů. A tato slečna, Tina, je tu se mnou proto, abychom tě ještě více nevylekali a nepůsobili ti zbytečnou bolest. Slyšel jsem, jak ses zhroutil, když si potkal hlídku, která tě měla přivést ke mně. Proto jsem tě nechal ubytovat zde, v nejspodnější cele, abys byl chráněn od všech, kteří se v hradu nacházejí. Alespoň do té doby, než se naučíš svůj dar ovládat.“

„Proto teď nic neslyšíš, že je to tak?“ zeptal se.

Přikývnul jsem.

A tak začal můj nový život ve Volteře, což jak jsem se později dozvěděl, bylo jméno města v Itálii, kde se nacházel tento hrad. Eleazara ani nikoho z těch, kteří mě vedli do hradu, jsem už nikdy neviděl. Ujali se mě jiní a s nimi jsem podstupoval svůj trénink. Nejprve jsem potřeboval ovládnout svou schopnost a pak bojové taktiky a dovednosti. Trvalo to velmi dlouho. Nejprve mě vodili ven do malé místnosti a do přítomnosti jen několika málo osob. Bylo pro mě velmi frustrující vidět všechny jejich myšlenky, pocity a přání. Postupně se ale jejich počet navyšoval a bolest hlavy ustávala. A taky jsem přišel na to, že upíři mají vlastně jen velice úzké spektrum myšlenek a přání. V podstatě se jednalo jenom o moc, krev a sex. Nakonec to bylo velmi jednoduché tyto myšlenky ignorovat. Po pár měsících jsem dokonale ovládl svou schopnost a přestěhoval jsem se nahoru do hradu mezi ostatní členy gardy. Ara jsem do té doby viděl jen dvakrát, vždycky mě přišel navštívit do cely, poplácal mě po ruce a prohodil několik zdvořilých frází. Ale toho večera, kdy jsem poprvé svobodně mohl vkročit mezi ostatní obyvatele hradu, si mě Aro zavolal na soukromou audienci.

Vešel jsem dovnitř, zdvořile pozdravil a čekal, až se vyjádří k důvodu mé návštěvy. Pokynul mi, abych se posadil a začal. Jako obvykle Tina byla zde.

„Víš, taky nejsem úplně obyčejný upír,“ pousmál se.

„Taky dokážu číst myšlenky jako ty, ale potřebuji k tomu fyzický kontakt. To ale není důvod, proč jsem si tě zavolal. Z tvých myšlenek vím, že často přemýšlíš o jisté dívce a jsi z toho zmatený.“

„Vy ji znáte,“ vyhrknul jsem.

Přikývl.

„A když jsem viděl, jaký zmatek v tvé hlavě způsobila a vzhledem k tomu, že teď už plně ovládáš svou schopnost, rozhodl jsem se, že se ti pokusím pomoci.“

„Vím, kdo je ta dívka zač, už jsem se s ní setkal. Jmenuje se Isabella Cullenová. Jsou s ní trochu potíže. Je nezvladatelná. Už takto přeměnila bezdůvodně několik obyčejných lidí na upíry. Víš, to nebývá naším zvykem. Lidé nám slouží jako potrava a zabíjíme je, nikdy je nenecháváme naživu, aby se z nich stali tvorové našeho druhu. Výjimky děláme pouze v případě, že se jedná o člověka s potenciálním darem.“

„Měl jsem podezření, že tě přeměnila ona,“ dořekl a kývl na Tinu.

Ta na chviličku odtáhla ruku a já jsem mohl spatřit v jeho mysli záblesk myšlenky, kde jsem viděl svoje tělo svíjející se na zemi kdesi v lese, jak křičí neustále dokola její jméno.

„Toto je obraz, který viděl můj gardista, když tě našel. Když to srovnám s tváří z tvých myšlenek, jsem si jistý, že ten, kdo tě bezdůvodně přeměnil v upíra, je Isabella Cullenová. Ano, asi jsi měl smůlu, když na tebe narazila, ale měla tě zabít a vypít. Ne přeměnit. I když musím sobecky přiznat, že svým způsobem jsem jí vděčný. Jsi neobyčejně talentovaný, Edwarde, a já ti hodlám dát veškerý prostor, který jen budeš potřebovat, abys svého talentu mohl využívat naplno.“

S tímto mě propustil ze svých komnat. Mnoho týdnů jsem se užíral myšlenkami na ni. Dával jsem si dohromady střípky ze svých snů a vzpomínek, obraz sebe samého, který mi Aro vypálil do mysli a srovnával ho se svými pocity, zkušenostmi a stále novými věcmi, které jsem se dozvídal o způsobu života upírů. Už jsem měl jasno. Nelíbilo se mi být upírem. Nenáviděl jsem to, ale nedalo se nic jiného dělat. Zabíjel jsem lidi, krmil jsem se jimi, ale z duše jsem nenáviděl to, že to musím dělat. Nenáviděl jsem sebe samého.

Chtěl jsem pomstu. Vím, že mi to nepomůže, ale chtěl jsem alespoň to zrnko zadostiučinění. Chtěl jsem ji zabít, pro svůj vlastní relativní klid. Už nikdy nebudu šťastný, ale mohl jsem být alespoň šťastnější.

A tak jsem o to drze samotného Ara při příštím setkání požádal. Myslel jsem, že mě nechá za mou troufalost roztrhat a vynést po částech, ale kupodivu souhlasil. Velice dlouho přemýšlel a nakonec souhlasil. Ale jak nezapomněl podotknout, nebude to zadarmo. Nebylo. Na oplátku ode mě očekával, že se stanu členem jeho elitní gardy a budu vykonávat jím svěřené úkoly. Za odměnu pak dostanu svou pomstu. A tak jsem tvrdě trénoval, plnil všechny mise a byl sám sebou ještě zhnusenější. Kdyby se to tak dalo říct, tato jediná myšlenka na pomstu mě udržovala v chodu. A pak přišel ten den, asi nejradostnější v mém dosavadním životě. Den, kdy mi Aro potvrdil, že nadešel čas mé pomsty.

A tak tu kráčím, uličkou gardistů vstříc svému cíli.

Dovolil jsem si ještě jeden jediný kradmý pohled. Byla tak nádherná.

Došel jsem nakonec. Mohl jsem stát tak sto metrů od ní. Narovnal jsem se a pomalu si stáhl kápi z hlavy.

***

Kdyby to bylo možné, moje srdce by se v tuto chvíli hrůzou zastavilo. Za mnou se ozvalo několikero hlasitých nádechů.

Stál tam.

Několikrát jsem zamrkala. Upíři přece nemůžou mít halucinace! Stále tam byl.

Hrůzostrašný se vší tou zlobou, která mu čišela z očí, ale stále až děsivě nádherný.

Děsivě nádherný Edward s krvavě rudýma očima.


Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marvi

19)  Marvi (17.12.2011 10:27)

Šok pro Bellu Ale až zjistí, že všichni okolo o tom ví, bude řádit jak bohyně pomsty... No já jsem tak napnutá, že musím rychle dál

ambra

18)  ambra (09.12.2011 19:12)

Mám zástavu. Jsi geniální! Teda ten tvůj hnusák Aro je geniální, jak to všechno vymyslel, aby se Edward nedozvěděl pravdu . Ještě musím k té úvodní části - normálně mě to smetlo. Bellina "chvilka" v posteli, ta její příprava - jak na krvavou svatbu . Jinak sorry, ale letím dál. Děkuju, je to úžasný!!!

Twilly

17)  Twilly (19.05.2011 17:08)

uááááááááááááááááááá... já jinak nemohu... nejsem schopna komentu... tedy inteligentnějšího komentu

nikolka

16)  nikolka (27.02.2011 12:57)

Každou vetou som bola viac a viac napnutejšie... vždy som očakávala, kedy si stiahne kapucňu, kedy si pozrú navzájom do očí a kedy, ale

eMuska

15)  eMuska (15.01.2011 14:59)

Dofrasa, tak toto je nad moje schopnosti. Je to krásne. Prepáč, vážne ma to mrzí, ale teraz sa fakt nejdem rozpisovať, musím ísť čítať ďalej!

Karolka

14)  Karolka (09.01.2011 18:19)

Linfe, neskutečně úžasně vygradované napětí! Skoro jsem se udusila. I když bylo jasné, k čemu to směřuje, bylo to strašně napínavé. Nenávidím Ara. Ten tvůj jeden z nejhnusnějších, jakého jsem kdy četla.
A úplně je vidím, jsou oba tak nádherní! A taky to cítím, z takového šoku, by snad mohl zemřít i upír. A tuším, co udělá. Tedy - vím, co bych udělala já. Nechala bych se zabít. Tak co jsi vymyslela? Jak je z toho dostaneš?

13)  nathalia (05.11.2010 17:58)

MisaBells

12)  MisaBells (01.11.2010 19:10)

ten Aro je s prominutím i bez něj Parchant!

Ewik

11)  Ewik (11.10.2010 23:26)

Krásná kapitola.

Linfe

10)  Linfe (11.10.2010 20:08)

Mino vždyt pokračování už je venku :-)

http://www.stmivani-ff.cz/articles/zlomene-upiri-duse-31-kapitola/

mina

9)  mina (11.10.2010 19:51)

ako nám toto môžeš urobiť??? po dlhej dobe pokračovanie!!!a k tomu ešte takéto!!!
ach jaaj...

noo neskutočne sa ti to vydarilo ani som nedýchala:p

dufam, že pokračovanie na seba nenechá dlho čakať...som zvedavá či si Edward na niečo spomenie....
noo do vtedy si môžem ukúsať nechty!!!
inak

Linfe

8)  Linfe (11.10.2010 19:42)

Julinko ty čteš tuhle povídku na přeskáčku Před chvilkou u 4 kapitoly a teď u 30. :-) :D :D :D

julie

7)  julie (11.10.2010 19:36)

Linfe,je to nádherný,jak teď dál? Stihnou se domluvit nebo z toho bude SE? Ale i to bych brala, atmosféra povídky je tak úžasná a strhující...

6)  UV (11.10.2010 18:27)

dobry

Lipi4

5)  Lipi4 (11.10.2010 16:18)

Linfe , já nemám slov,jelikož je t skvělá, nádherná, úžasná, krásná, dokonalá a dechberoucí kapitolka .. . .. . .. . . . .. Úž asně jsi popsala Bellu a její změny nálad a Edwarda jsi zvládla snad ještě líp. .. .. .Ale toho zmetka Ara bych roztrhala a spálila
. .... .... .... .... .. .Už se nemůžu dočkat dalšího dílku .. .. . už na něj letím

semiska

4)  semiska (11.10.2010 12:37)

Lin krásný a strašně moc. Tolik pocitů, které jsou tady obsažené a vystižené. Mám pocit, ajko bych ti prožívala s nimi a všechno do slova. Edward je jen loutkou pro nesmyslnou pomstu, která je bezdůvodná a naprosto bezpředmětná.
Doufám, že si z jejích myšlenek přečte, že s tím nemá nic společného. Ten Aro nejradši bych ho rozcupovala na kousky, pak zase složila, rozcupovala a nakonec spálila.
Krásný nádherný a já se už moc těším na další kapitolku. Jsi opravdu mistr ve psaní a já se klaním Bravo!

sfinga

3)  sfinga (11.10.2010 08:57)

Linfe, všechny své emoce, které jsem při čtení téhle kapitoly měla, jsem ti napsala už na ICQ, ale přesto...
Moje nervy jsou rozcupovány ne na atomy, ale na elektrony
Miluju tvou hlavu, která dokáže vymyslet tohle
Bojím se a těším se, všechno dohromady.
Edward je zneužitý chudák a přišel ke všemu jako slepý k houslím. Nejprve se zamiluje do upírky a když si na to zvykne, surově mu vymažou paměť, změní ho v upíra a ještě mu do hlavy nacpou svou představu o tom, co by si měl myslet.Grrr
Aro z něj udělal děvku, jen s tím rozdílem, že ty chodí za peníze a Edward má za poslušnost slíbenou pomstu. Pomstu naprosto zbytečnou, iracionální a nesmyslnou.
Těším se na další díl plný emocí
Bylo to dokonalé a smrtící

2)  Leni (11.10.2010 08:41)

Jsem moc zvědavá, jak to Bella provede, aby si vzpomněl.

Hanetka

1)  Hanetka (11.10.2010 08:38)

Uáááááááááááááááááááá!!!!! Linfe! Že si vzpomene! Prosím tě, prosím, že si vzpomene! Přece to nenecháš to mu zmetkovi Arovi projít? Musí si vzpomenout, musí! A honem další kapitolu, nebo se zblázním!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still