Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Broken%20soul%20mal%C3%BD.jpg

Mě samotné se tahle kapitola líbí asi ze všech nejvíc zatím. Víc k tomu nemám, co říct. Příjemné čtení!

26. kapitola - Temná naděje a nečekaný přítel

Následující měsíc toho bylo hodně na práci.  Já jsem se do ní zapojovala spíš jenom sporadicky nebo raději vůbec. A byla jsem ráda, že mi to nikdo nemá za zlé. Většinou jsem se poflakovala někde kolem a pozorovala všechny členy mé rodiny, jak se míhají jako mravenci a zařizují, co bylo zrovna potřeba. Jinak jsem byla ale ponořená ve svých myšlenkách.

Byly chvíle, kdy jsem propadala beznadějnému zoufalství, ale byly i takové, kdy jsem se snažila všechno alespoň na chvíli potlačit do pozadí a normálně vnímat okolní svět. Ale k ničemu lepšímu než vnímání jsem se nedostala. Nebyla jsem schopná navenek normálně fungovat. Tím myslím normálně se zapojovat do života kolem. Předstírat, že se nic nestalo. To prostě nešlo. Omezila jsem se na provozování nezbytně nutných každodenních úkonů jako mytí a převlékání a jednou za čas jsem se vydala na lov.

Na přechodnou dobu jsme se ubytovali v dřevěném domě na okraji Quilletské rezervace. Bylo to prostorné stavení s několika pokoji, takže každý pár měl nakonec svoje soukromí. Já jsem se dobrovolně rozhodla zůstat v obýváku. Přeci jenom, já ke svému přežívání nic moc nepotřebuju. Obyvatelé La Push byli velmi vstřícní a to i přes to, že jim rada dala jasně najevo, že by bylo lepší, kdyby nás nechali na pokoji. Jenže oni jim nemohli vysvětlit pravý důvod, proč to mají dělat, a tak někteří nakonec překonali instinktivní odpor a přišli se zeptat, jak se nám vede. Byly to hlavně ženy a občas sebou přinesli i nějaké jídlo. Esmé byla v tomhle ohledu neocenitelná. Vřele každého návštěvníka uvítala, prohodila s ním pár slov a poděkovala za jídlo, které bez tak skončilo v popelnici. Byla ale upřímně ráda, že se našel někdo, komu nejsme úplně lhostejní. Pokud měla jenom trochu času, napekla, navařila a na oplátku zašla do vesnice za ostatními ona. Zářila jako sluníčko.

Chlapi se vrhli na stavbu domu. Seth Clearwater domluvil spolupráci s několika urostlými indiánskými mladíky, kteří ochotně přiložili ruku k dílu. Policejní náčelník splnil, co slíbil a vyjednal nám povolení pro helikoptéru a výjimku, abychom mohli oficiálně pracovat i v noci. Jinak by nám asi jen tak neprošlo, kdybychom postavili kompletně celý dům znovu za dobu kratší než měsíc. Holky se věnovaly organizaci a zařizování formalit jako je objednávání materiálu, koordinace prací, časový harmonogram a podobné prkotiny. Esmé se ujala návrhu nového domu. Nejprve s Carlislem vyřešili prostorové uspořádání, aby chlapi mohli začít stavět a ona se pak v soukromí věnovala dolaďování interiéru.

Na všech bylo vidět, jak moc se snaží zapomenout na prožité hrůzy a zaplnit je novými vzpomínkami, úkoly a očekáváním. Všichni se těšili na nový dům a byli rádi, že tady nakonec můžeme zůstat. Svým způsobem já taky. Práce byla pro neunavitelné upíry brnkačka a indiáni se nakonec ukázali taky jako pěkní nezmaři. Občas to vypadalo, jako kdyby mezi sebou ty dvě skupiny vedli tichou válku o to, kdo je silnější. Samozřejmě, že Quilleté nakonec odpadli, ale rozhodně se drželi víc než statečně. Na stavbě se často ozývaly výbuchy smíchu a panovala dobrá nálada. Přála jsem jim to, ale občas toho na mě bylo moc. A tak jsem hledala místo, kde bych se mohla schovat.

Kousek od First Beach v La Push jsem našla útes, který byl z větší části obklopen lesem. Pouze z pravé strany byl otevřený a bylo vidět i další podobné skalnaté výběžky. Chodívala jsem sem velmi často. Občas jen na chvilku, občas jsem tu strávila celý den. Zde jsem nechávala svoje myšlenky plynout. Vzpomínala jsem na Edwarda a pak se následně hroutila v neutuchajících návalech žalu a vzteku. Zírala jsem tupě na tříštící se vlny a přála si zapomenout. Zmítala jsem se v pochybách o sobě samé. Tak strašně jsem si přála, aby ta bolest odezněla, ale zároveň jsem nehodlala připustit, že bych kdy chtěla na Edwarda zapomenout. Trýznila jsem sama sebe vzpomínáním do nejmenších detailů. Na všechny jemné rysy jeho tváře, na jeho chůzi i smích. Na to jak se mračil, když se mu něco nelíbilo. Byl to neustálý kolotoč, ze kterého se nedalo vystoupit. Jediným vysvobozením pro mě byla smrt. Jenže tady stál proti mně víc než spolehlivý nepřítel. Několikrát, když jsem si myslela, že jsou všichni zaneprázdněni stavbou domu, jsem se pokusila někde ukrást sirky nebo zapalovač. Nevěděla jsem, jestli budu mít odvahu to nakonec udělat, ale tak moc jsem to chtěla vyzkoušet. Zapomenout. Odejít za ním. Jenomže Alice byla silný protivník. Vždycky se objevil někdo, kdo zmařil můj plán. Věděla jsem, že je to naprosto beznadějné, ale přesto jsem to zkoušela stále znovu.

Mívala jsem i lepší dny, ale těch horších bylo nesrovnatelně víc. A tak můj život začal plynout. Bez chuti, bez cíle, bez smyslu bytí, bez naděje.

***

Všude kolem bylo strašně moc práce a Bella mi to vůbec neulehčovala. Přísahala bych, že kdyby mohla upíra bolet hlava, ta moje by se rozskočila na tisíc kousků. Věnovala jsem se zařizování spousty věcí kolem stavby a přitom jsem neustále kouskem své mysli musela hlídat Bellu. Občas jsem večer po nějakém jejím zmařeném pokusu o sebevraždu přemýšlela o její situaci. Snažila jsem se představit, co bych dělala, kdyby tu se mnou Jasper najednou už nemohl nikdy být. Cítila jsem děsivou hrůzu, stesk a záchvaty paniky. A to bych řekla, že ještě nebyla ani polovina toho, co cítí Bella. Bylo mi jí tak strašně líto, ale nemohla jsem jí pomoct. Byli jsme děsně sobečtí a nechtěli jsme o ni přijít. Byl to člen naší rodiny a my svou rodinu chráníme.

Jen jsem si už nebyla jistá, jestli v tomhle případě spíše neubližujeme.

O pár dní později jsem si už jistá byla, jen jsem nevěděla, že budu po dva roky zažívat muka horší, než když jsem tenkrát čekala na to, až se objeví Jasper.

Měli jsme už dokončenou hrubou stavbu domu a všichni kromě Belly jsme stáli uprostřed budoucího obývacího pokoje. Okna i dveře byly na svém místě a my se dohadovali o posledních detailech, než se začne se zařizováním interiéru. Tehdy se dostavila moje vize.

Viděla jsem Ara sedícího na trůně, zrovna když k němu přistoupili dva upíři držící mezi sebou třetího. Tomu jsem do tváře neviděla. Měl skloněnou hlavu a vlasy mu spadaly přes obličej. Byl oblečený v roztrhaných šatech a vypadal velice zuboženě. Ti dva prohodili pár slov s Arem, jemuž se okamžitě na obličeji objevil zaujatý úsměv. Vstal a přistoupil k muži uprostřed. Vzal ho na ruku, ale hned se zamračil. Asi nebyl spokojen s tím, co viděl. Nakonec natáhl ruku, popadl toho muže pod bradou a zvedl mu hlavu tak, aby mu viděl do obličeje.

Vyjekla jsem a moje vize skončila.

„Lásko, co je? Copak jsi viděla?“ Jasper ke mně přiskočil s obavami v očích.

Ještě jednou jsem si přehrávala v hlavě svou vizi, abych si byla opravdu jistá, že jsem se nespletla.

„Edwarda,“ vydechla jsem.

„Cože?“ ozval se Carlisle a ostatní se zdáli být také v šoku.

„Viděla jsem Edwarda ve Volteře. Je z něj novorozený upír.“

Pak jsem jim všem dopodrobna vylíčila, co jsem viděla.

„Co budeme dělat, Carlisle? Dojdeme si tam pro něj?“ zeptal se Emmett a udeřil si svou mohutnou pěstí do dlaně.

Carlisle si zmučeně promnul oči a chvíli jen tak v tichosti přemýšlel. Pak zašeptal.

„Budeme čekat.“

„Cože?!“ vybuchl Emmett.

„Ty ho tam chceš nechat?“

„Emmett uklidni se a začni přemýšlet. Nechci ho tam nechat o nic méně než ty, ale je nás jenom sedm a s takovou Volteru nedobudeme, abychom si Edwarda odvedli. A dobrovolně nám ho rozhodně nevydají. Přemýšlej, proč je asi Edward naživu, když Aro vydal přímý rozkaz ho zabít?“

Emmett pokrčil rameny.

Carlisle si povzdechnul.

„No, protože ti dva, co ho přišli zabít, asi usoudili, že by mohl být pro Ara něčím zajímavý, ne? A jak známo, Aro sbírá upíry s talentem, takže Edward asi nějaký musí mít, když mu to zachránilo život.“

Pak se mě Carlisle zeptal na detailní popis těch dvou upírů, co přivlekli Edwarda do Volterry. Snažila jsem se mu dát co nejpřesnější popis na jaký jsem si vzpomněla.

Carlisle jen pokýval hlavou.

„Znám toho druhého. Je to Eleazar, vyhledavač talentovaných lidí a upírů. Proto je Edward naživu. Musel ho něčím zaujmout.“

Pak si znovu povzdychnul.

„Ale my nemáme možnosti ani sílu na to, abychom odtamtud Edwarda dostali. Byla by to sebevražda se o něco takového pokoušet. Nezbývá nám nic jiného, než čekat na to, co nám věčnost přinese nebo na nějakou vhodnou příležitost.“

Všichni vypadali zarmoucení víc než kdykoliv předtím. Moje vize nám dala všem na malinký okamžik špetku naděje, že se všechno v dobré obrátí, aby se to nakonec stalo ještě zoufalejším.

„A samozřejmě o tom nikdo nesmí Belle říct ani slovo. První věc, kterou by při nejbližší příležitosti udělala, by bylo, že by nakráčela do Volterry a nechala se zbytečně zabít. Pokud má mít nějakou naději, že se s Edwardem ještě někdy shledá, nesmí vědět, že je naživu dokud nepřijde nějaká vhodná příležitost k tomu ho zachránit tak, abychom to všichni přežili.“

Všichni mlčky přikývli.

A tak začala moje muka. Po bezmála dva roky jsem se musela dívat na to, jak Bella nesnesitelně trpí, pokouší se zničit sama sebe, blouzní mezi realitou a vzpomínkami. A nemohla jsem jí pomoct. Trpěla jsem s ní. K tomu všemu jsem ještě občas zahlédla ve svých vizích Ara a Edwarda. Viděla jsem je hodně málo, podle všeho si Aro uvědomoval můj dar a ohrožení z něj plynoucí a stýkal se s Edwardem velmi málo. Ostatní jsem neznala, tudíž jsem je ve svých vizích neviděla. Neměla jsem skoro žádnou představu o tom, co se z Edwarda stalo, ani jaký je jeho dar. Bylo to frustrující nevědět, nebyla jsem na to zvyklá.

***

Čas plynul. Možná by se sem hodilo nějaké přirovnání, ale jak přirovnat něco, co nemá nikdy konec? Nevím, jestli plynul rychle nebo pomalu, protože pro mě to prostě nemělo nikdy zkončit. Byla tu celá věčnost času. Co byl týden, měsíc nebo rok? Bylo to hodně nebo málo?

Nový dům už stál a všichni se zabydleli a vrátili se k tomu, co dělali předtím. Dostala jsem nový pokoj, nové věci, ale nic z toho jsem nedokázala ocenit ani využít. Na sebe jsem si brala první věc, co mi ráno přišla pod ruku. Po nějaké době jsem si všimla toho, že mám ve skříni od Alice každý den připravenou kompletní hromádku oblečení. Asi se nemohla dívat na to, co nosím na sobě nebo mi jednoduše chtěla pomoct. Byla jsem jí vděčná a bylo mi to fuk. Jak protichůdné jsou tyhle dva pocity. A tak to bylo se vším. Věděla jsem, co bych měla, ale většinou jsem se cítila úplně jinak.

Nevrátila jsem se do školy, nezačala jsem pracovat, prostě nic. Chodívala jsem na celý den ven a domů se vracela jenom na noc. Když mi řekli, šla jsem s rodinou na lov, ale občas mě Carlisle musel krmit krevními konzervami. To byly ty horší dny.

Stále jsem se vracela na totéž místo. Na skalnatý útes na pláži v La Push. Bylo to moje útočiště.

Jednou, neptejte se mě, kdy to bylo, protože nemám pojem o čase, se na vedlejším útesu objevil vlk. Krásný, velký a impozantní zrzavý vlk. Už jsem takového jednou viděla. Byl to Jason. Chvíli tam jen tak stál a pozoroval moře. A já pozorovala jeho. Jenže pak se vítr otočil a donesl k němu můj pach. Rychle otočil hlavu a já mohla pohlédnout do jeho hlubokých temných očí. Zavrčel, otočil se a byl pryč.

Několik dalších dní jsem měla pocit, jakoby mě zpoza lesa něco pozorovalo, ale ani se svým zrakem jsem nikdy nic nezahlédla.

Najednou byl zase tady. První den jen vystrčil hlavu z lesa, jakoby se chtěl ujistit, že jsem stále tady a zase zmizel. Takhle to pokračovalo několik dní.

Zima přešla v jaro a na útesu začaly kvést první květiny. Jason přicházel každý den a občas tam na tom svém útesu se mnou chvíli poseděl, než zase odešel pryč.

A jaro přešlo v léto a Jason přicházel skoro každý den. Byla jsem mu vděčná a tím jsem si byla naprosto jistá. Byl jako malý maják v té bouři šílenství. Občas jsem se přistihla, jak každý den čekám, až se vynoří z toho lesa a alespoň na malou chviličku mi bude dělat vzdálenou společnost. Nikdy jsem se nepokusila a o nějaký kontakt. Nebylo proč, byla jsem takhle spokojená. Já a možná i on. A byla jsem zklamaná, když občas nepřišel.

Tohle léto bylo neuvěřitelně horké. Sedával ve stínu, ale přesto měl jazyk vyplazený a hruď celou poslintanou. Pokud se mnou zůstával na delší dobu, dokonce si občas lehnul. Považovala jsem to za projev toho, že se se mnou necítí v ohrožení. Musela jsem se pro sebe usmát.

Jednou, když na mě před ním poprvé dopadly sluneční paprsky, se zájmem zvednul hlavu a prohlížel si mě. Nezdálo se, že by se bál. Po chvíli si znovu položil hlavu na přední tlapy a dál pozoroval oceán. Jindy, když bylo vedro až k zalknutí, se zvednul, zamručel jako medvěd a podíval se na mě. Neměla jsem nejmenší ponětí o tom, co se mu honí hlavou. Chvíli tam jen tak stál a pak se rozeběhnul a ve své vlčí podobě skočil dolů ze skály. Oči se mi rozšířily hrůzou a posunula jsem se blíže k okraji, abych viděla, co se děje dole. Jason si spokojeně plaval čubičku směrem ke břehu a pak už jsem jen viděla běžícího vlka zpátky směrem k lesům a útesu. Když doběhl zpět ke mně, zastavil se na svém obvyklém místě a oklepal se. Musela jsem se smát. Okamžitě přestal a pohlédl na mě. Uvědomila jsem si, že to byl první smích po nekonečně dlouhé době.

A léto přešlo v podzim. Vítr si pohrával s jeho srstí a cuchal ji ve všech směrech. Stejně často, jako jsem pozorovala oceán, jsem pozorovala i jeho. Tehdy poprvé přišel na můj útes. Znenadání se objevil za mnou a lehl si dva metry ode mě. Chvilku jsem byla překvapená, ale byla jsem ráda a potěšená jeho blízkou společností. Mohla jsem cítit jeho intenzivní vůni. Voněl po dřevě a připomínal mi les. Byla to zemitá jedinečná vůně. A od té doby už sedával vždycky opodál.

Celá rodina věděla, kde je moje oblíbené místo, ale dopřávali mi tolik soukromí, že mě tam nikdy nikdo nerušil. Prostě věděli, kde mě v případě nouze najdou a to jim stačilo. Ale od té doby, co sedával Jason blízko mě, jsem mohla pozorovat lehkou změnu v jejich chování, když jsem přišla večer domů. Museli ze mě cítit jeho. Po pár dnech to Alice nevydržela a po mém příchodu domů se mě na to zeptala.

„Bello?“

„Ano?“

„Co se děje? Jsi jiná, voníš jinak?“ zeptala se.

„Sedává se mnou na útesu vlk.“ To bylo všechno, co jsem jí odpověděla, než jsem odešla nahoru do svého pokoje.

A podzim přešel v zimu. Tento rok byla opravdu tuhá. Útes bičovaly prudké vánice a občas ho zasypávaly přívalem sněhu. Vlny se dole hněvivě tříštily o skálu. Nikdy jsem nepocítila ani špetku nepohodlí a byla jsem ráda, když se mnou můj vlk trávil dny. Ale dělala jsem si o něj starosti, nicméně nevypadal, že by mu byla zima. Doufala jsem, že ho jeho silná srst před zimou ochrání. Nemohla jsem tušit, že on má ty samé obavy. Když zima zase přinesla jednu ze svých vánic, skrčila jsem si nohy pod bradu. Nechtěla jsem, aby mi vítr nadouval oblečení. Najednou se vlk zvednul a udělal několik nejistých kroků směrem ke mně. Chvilinku zůstal stát, ale pak se znovu pomalu uložil a obtočil se mi kolem zad. Hlavu si položil vedle mé pravé nohy. Koukla jsem na něj dolů. Neměla jsem to srdce mu vysvětlovat, že to nebylo nutné, protože mě překvapilo jeho ohleduplné a citlivé chování.

„Děkuju,“ zašeptala jsem. Byl doslova horký a teplo mi prostupovalo celým mým kamenným tělem.

Pak přišli Vánoce a Nový rok a s nimi se vrátily záchvaty a pocity beznaděje, které už jsem tak dlouho díky Jasonovi nepocítila. Ten první ho strašlivě vylekal. Našel mě na útesu zkroucenou ve sněhu do klubíčka. Přišel ke mně, strkal do mě čumákem a snažil se mě dostat do sedu. Celou dobu tichounce kňučel. Podívala jsem se do jeho černých očí a viděla v nich spoustu nezodpovězených otázek. Nebyla jsem schopná mu na ně dát smysluplnou odpověď.

Tak jsem jenom zakroutila hlavou.

„To nic,“ zašeptala jsem.

„Díky tobě je to teď poprvé, co jsi tohle musel vidět. Blíží se Vánoce.“

A dál jsme mlčky seděli a pozorovali oceán.

Rodině jsem se omluvila a celý Štědrý den i noc jsem strávila na útesu. Bylo pro mě nemyslitelné něco oslavovat a byla to také první noc, kterou jsem strávila venku. Žmoulala jsem v dlani svůj náhrdelník s diamantovými písmeny E a B, který jsem dostala jako dárek od Edwarda a vzpomínala na ty nejkrásnější loňské vánoce. Zakázala jsem si jakkoliv vyšilovat. Nechtěla jsem si kazit alespoň ty zbytky nádherných vzpomínek, které jsem měla.

Jason tu se mnou pochopitelně nebyl. Bylo by sobecké předpokládat, že bude. Neměl sice už žádnou rodinu, ale přesto měl v rezervaci spoustu skvělých přátel, se kterými jistě chtěl strávit příjemné chvíle. Přišel se na mě odpoledne jen krátce podívat a zase odběhnul.

Na Nový Rok bylo naprosté bezvětří, jako by mi i počasí chtělo dopřát to nejlepší k uctění Edwardovy památky. Přinesla jsem si sebou na útes svíčku, kterou jsem chtěla zapálit na jeho počest. Alice mě zastavila mezi dveřmi a já jsem jí musela slíbit, že zrovna dnes nemám žádné vedlejší úmysly. Do sněhu jsem nakreslila srdce a doprostřed postavila zapálenou svíci. Po něj jsem vepsala Edwardovo jméno.

„Miluji tě a navždy budu.“

Vedle mě zavyl vlk. Zdá se, že pochopil.

A tak jsem uctila Edwardovu památku. A poprvé v tichosti vpletla svoje prsty do Jasonovy srsti a jemně ho hladila po hřbetě.

Společně s mým vlkem jsme přečkali zimu a přišlo druhé jaro. Druhé bez Edwarda. Nevím, kdy se to přesně stalo, ale najednou už u mě Jason nebyl tak často, ani tak dlouho.

Bylo mi to líto, ale co jsem mohla dělat. Věděla jsem, že musí mít svůj vlastní život a ani jsem nechtěla, aby ho tady na útesu promarnil se mnou. Přesto jsem byla smutná.

Občas se jenom přiřítil, drcnul do mě čumákem, jakoby se mi omlouval a letěl zase pryč. Působil na mě šťastně. Jindy se zase opravdu zdržel celý den a zase jsme tam společně seděli jako dřív, pozorovali nebe a já jsem ho hladila po hlavě a drbala mezi ušima. Usmívala jsem se, když mi k tomu spokojeně bručel.

Někdy v půlce léta se stala neočekávaná věc. Tehdy jsem poprvé od Jacobova pohřbu viděla Jasona v jeho lidské podobě.

Bylo už pozdě večer a za okny byla tma, když se ozvalo prudké bouchání na domovní dveře. Nechalo mě to klidnou, ale když jsem slyšela Carlislovo překvapené oslovení, doslova ve vteřině jsem sletěla dolů do přízemí.

„Jasone?“ vydechla jsem.

Stál tam, u nás na prachu a na obličeji měl zmučený výraz a mokré cestičky, které po sobě nechávaly jeho slzy. V náručí držel ošklivě pochroumanou a zkrvavenou dívku.

„Prosím, udělejte pro ni cokoliv. Cokoliv! Jestliže umře, umřu s ní.“


Povídky od Linfe

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Marvi

21)  Marvi (16.12.2011 23:26)

Silná kapitola, moc smutná, ale i nějaká naděje tam je, a ten Bellin vztah s Jasonem nádhera.
Ani ten jeho otisk mě nepřekvapil, nejdřív s ní netrávil tolik času a pak přijde k nim s prosbou.
Je neskutečné jak lehce se mi to celé čte...

ambra

20)  ambra (09.12.2011 17:07)

Tak po tomhle jsem fakt zlomená:'-( :'-( :'-( :'-( . Buď se dokonale vžíváš, nebo máš podobnou zkušenost (doufám ve variantu A). Ty postřehy jsou prostě dokonale přesné, já vážně cítím tu její beznaděj bez naděje na to, že by to někdy skončilo. O to strašnější je, co musí prožívat Alice a vlastně celá rodina. Naprostá bezmoc. Za pasáž s Jasonem se můžu jen uklonit až k zemi. Bravo!

Twilly

19)  Twilly (19.05.2011 07:40)

Týnko, takže tys Belle dala místo Jacoba Jasona??? Nádhera... a copak se našemu Jasonovi děje???

Janeba

18)  Janeba (24.02.2011 23:29)

Linfičko, do té spousty beznadeje a utrpení se Ti naprosto báječně podařilo dostat věrného přítele, který sám pochopil, pravděpodobně, že zachrana života asi milované bytosti má přednost před vším i před dohodou! Krásná, ale stejně bolavá kapitolka, kde ani moje kladívečka nenadělají nic s tím, že Ti to vážně skvěle píše!
Děkuji!!

nikolka

17)  nikolka (11.02.2011 15:41)

Edward žije? neviem, či mám byť rada alebo sa báť, alebo hnevať, alebo plakať, keďže je vo Volterre...
najkrajšie bolo zbližovanie Jasona s Bellou, vedela som, že to niekedy príde a ak sa mám priznať, nečakala som, že to bude tak nádherné, svojou prítomnosťou jej vlieval kúsok radosti a pokoja, ktorý nutne potrebuje... a ehm, ktože je tá mladá dáma????

eMuska

16)  eMuska (15.01.2011 13:44)

Ja som vedela, že je v tom baba! Jason, myslím, Belle veľmi pomohol. A Edward! Ja som vedela, že žije! Kto bol potom ale vnútri domu? Ach jémináčku! Som neskutočne napätá... Kedy sa už nájdu? Som zúfala! Aj keď si myslím, že na Bellsu nemám. Ona vážne trpí. A kto vie (ty vieš), ako je na tom Edward, či si niečo pamätá... Bolo by úžasné, ekby sa odrazu stretli. A Edward sa asi živí ľuďmi, však? Hm, myslím, že to prežijem, výčitky niekedy vedia byť pekne romantické... :D Krásne!

Karolka

15)  Karolka (08.01.2011 23:47)

To je tak nádherný! Máš pravdu, zatím nejkrásnější kapitola. Bylo to jako film nebo vydeoklip. Tolik emocí a přitom nebylo třeba, aby se toho mnoho dělo. Útes a dívka a vlk. A pak ta ještě temnější část - Alicino tajemství. Rve mě to na kusy. Ale je to prostě krásný.

14)  nathalia (05.11.2010 16:27)

MisaBells

13)  MisaBells (30.10.2010 17:28)

:'-( :'-( :'-( přestože Edward žije, tahle kapitola byla mučivě smutná, bože já se z tebe budu léčit.:p

Amisha

12)  Amisha (18.10.2010 08:05)

No tedy, to je síla. Já jsem pitomec! Taková smutná krása!!!

Ewik

11)  Ewik (22.09.2010 11:14)

To bylo tak smutné i když s kapkou naděje na lepší zítřky.:'-( :'-(
Ale ten konec mě úplně odrovnal, co to?:'-(

Popoles

10)  Popoles (22.09.2010 00:44)

Tak jo, jsi spokojená? :'-(
Na poslední odstavec jsem už skoro neviděla, jak se mi oči zalily slzami. :'-(
Já vím, že minulá kapitola byla smutná, ale tahle byla jako svěrák, který každým slovem utahuješ víc a víc kolem srdce a krku.
Mohu jen tleskat. Tak bravurně opsané emoce smutku a zoufalství zvládne málo kdo.

sakraprace

9)  sakraprace (21.09.2010 17:46)

Teda, skoro celou kapitolku jsem proslzela :'-( :'-( I kvůli Alici, která nemůže nic říct a kterou možná kvůli tomu Bella zabije
Ale Jason mi zvedl náladu, ovšem konec jsi zvládla zase infarktový

8)  belko (21.09.2010 10:14)

No Linfe!! to jsou zvraty!!! Doufám, že už k lepšímu Dva roky takové beznaděje....Díky za Jasona a za Alicinu vizi, která věstí něco dobrého!!!!
Píšeš skvěle!!!!

semiska

7)  semiska (20.09.2010 22:08)

HOlka zlatá, tahle kapitolka je opravdu suprová a moc krásná. Je smutná, ale hřeje mě u srdce pocit, že si Bella s Jasonem našli k sobě cestu. Jacob by byl šťastný. On to vidí od nebeských bran a určitě se na ně usmívá.
Jason se otiskl, krása Oni mu jí zachrání,že jo?
Budu se těšit na další kapitolku.

sfinga

6)  sfinga (20.09.2010 19:28)

Lin, miláčku, tohle je tvoje nej nej nej kapitolka z celé povídky. Já u ní polykala slzy.:'-(
Jo a ne abys to na mě řekla Jacobovi, ale miluju Jasona
No, je to jeho syn, zůstane to v rodině

Klaním se a tleskám

lied

5)  lied (20.09.2010 19:26)

aspoň že jí na živu drží Jason a ten konec to je něco

Hanetka

4)  Hanetka (20.09.2010 17:31)

Chudák Bella... Je mi jí líto. A Edwarda taky, s vymazanou pamětí dělá tajtrlíka Arovi. A co ten Jason? Do té dívky se otiskl? A teď chce pro ni přeměnu, aby neumřela? No to je tedy posun! Tak honem, kdepak jsou další písmenka?

3)   (20.09.2010 16:33)

Oni jsou kamarádi? takže už... odpustil? Aspoň trochu?
Doufám, že jí to řeknou co nejdříve má právo to vědět.
A mně se taky líbila, a to moc. Móóóc. Netrpělivě čekám na další

2)  barča2 (20.09.2010 15:24)

wow!!!! já ani nemám slov!!!! prosím, prosím přidej brzy další úžasnou kapitolku!!!!!!!!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek