Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Broken%20soul%20mal%C3%BD.jpg

Po delší pauze vám přináším další pokračování této povídky. Netradičně si tu dovolím pár svých slov a malé shrnutí, protože už je to celkem dlouho, kdy jsme se naposledy setkali s naší hlavní hrdinkou. Tak tedy, Bellu jsme opustili v momentě, kdy tráví nedobrovolně čas ve Volterském paláci na Královském plese. Aro v myslích naší upíři rodiny přišel na problém s Edwardem a nepřesvědčilo ho ani to, že ho zanechali ve Forks s vymazanou pamětí, takže opravdu netuší, že nějací upíři existují. Vydal pokyn k zabití Edwarda a fyzicky mučí Bellu, která se vzpírá tomu vstoupit do Volterské gardy. Nakonec to po několika dnech vzdává a naši upíři se mohou vrátit zpět domů.

***

Teď mi dovolte ještě několik soukromých plků, ale už je toho ve mě tolik, že mám pocit, že to musí ven nebo jinak tuhletu povídku nedopíšu.

Prvně bych vás chtěla poprosit, abyste za žádných okolností nepropadali depresím, byť momentální děj povídky k tomu přímo vybízí. Tedy mě doslova ničí už při samotném psaní, proto to trvá tak dlouho teďka než ze mě něco vypadne. Ale slibuju vám, že konec bude o to sladší a na epilog si tu hrát nebudu. Užijeme si pěkně dlouhý, výživný konec na několik kapitol, kdy vám vrátím všechny ty smutné večery z předchozího dějě.

Za další bych na tomto místě ráda už teď poděkovala několika svým věrným čtenářkám a na dalších několik jich určitě zapomenu :-) Takže Popo, Hanet, Sakraprace, Lipi, Semisko, Belko, Michale, Eviku a vy další, díky za to, že vám to stojí za to to číst.

Speciální poděkování patří Sfinze, ale tady se omezím na jedno velké DĚKUJU. Ty sama víš, co se za tím slovem všechno skrývá!!!

Linfe

25. kapitola - Návrat domů. Domov?

„Odvezte si tuhle trosku. Tady mi stejně k ničemu nebude a vy jí prokážete tu největší službu, když jí zabijete, protože já to neudělám. Smrt by pro ni byla moc jednoduchá.“

Stála jsem tam a koukala na Ara. Měla bych cítit alespoň špetku úlevy, že už to konečně vzdal a já můžu jít svobodně domů. Jenže za posledních pár dnů se mi jaksi změnil pohled na to, co to vlastně domov je.  Úleva nepřicházela. Místo toho se můj mozek začal zabývat následujícím myšlenkovým pochodem.

Domov je tam, kde máte svoje blízké, své vzpomínky a zázemí. Jenže tohle všechno platí jenom do určitého okamžiku. Do okamžiku než najdete svoje druhé já. Svou druhou polovinu. Pak už nezáleží na místě nebo čase. Domov je prostě tam, kde s vámi bude i on. Ať už je to zámek či přístřešek z promočených novin kdesi pod mostem. Jenomže, kde najít domov, když vám ta polovina najednou chybí. Rodina vám samozřejmě bez mrknutí oka poskytne ten stejný domov, který jste měli už odmalička, ale můžete toto místo ještě někdy nazývat domovem? Ne, ať je to sebevíc kruté, nemůžete.

Pro mě už domov nikde není a nikde nebude.

Ale byla jsem ráda, že budu moci být se svou bolestí sama v ústraní ve Forks. Nebudu tu muset nikomu dělat šaška a podstupovat každodenní bolestivé trhání těla. Byla jsem si naprosto jistá, že by mě nikdy nedonutili přidat se ke gardě, takže vidina toho, že bych tady měla trávit svou věčnost a snášet ke všem těm mukám, které se mi odehrávaly v hlavě, ještě fyzickou bolest mě nelákala.

Celý tenhle myšlenkový monolog trval jen vteřinku, ale nakonec se prodrala na světlo boží i poslední myšlenka. Nad tím zjištěním jsem jen mírně pootočila hlavou a odfrkla si.

Takže pokud se omezím jen na úzký výběr mezi bytím ve Volteře a mimo ni a nevezmu v úvahu všechny další okolnosti, lze říct, že jsem ráda, že jedu pryč. Úleva.

Vůbec nevím, kde se ve mně vzal tenhle přímý, skoro vědecký přístup k věci.

Že před nimi stále stojím a přemýšlím s pohledem upřeným kamsi do neznáma, jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy mě Alice a Jasper popadli každý za jedno předloktí a odtáhli ven.

Došli jsme do našich pokojů a všichni se horečně dali do balení. Mě to bylo jedno, pomalým krokem jsem došla z kulaté haly do svého pokoje a posadila se na postel. Nevěděla jsem, co jiného dělat. Na ničem už nezáleželo.

Napadlo mě, že bych si mohla uchovat alespoň špetku naděje, že až se vrátím zpátky do Forks, najdu tam Edwarda živého. Bez vzpomínek, ale živého a zdravého.

Ale já nejsem člověk a nejsem ani blázen. Teď už vím, jak to ve Volteře chodí. Za zázrak můžu považovat už to, že žiju a celá moje rodina taky a můžeme se vrátit zpátky do Ameriky. Příděl zázraků pro jeden věčný život vyčerpán.

Tak jsem tam jen tak seděla.

Někdo opatrně zaklepal. Věděla jsem, že je to Esmé a taky jsem věděla, že by bylo správné a slušné jí odpovědět a pozvat ji dál. Chtěla jsem, ale nějak to prostě nešlo. Hlava chtěla, ale tělo protestovalo. Jen jsem tam dál seděla a zírala z okna.

Esmé vstoupila do pokoje, pohladila mě po vlasech a bez jediného slova se pustila do balení mých věcí. Když to měla hotové, Emmett si přišel pro kufr a Alice s Jasperem mě opět popadli jako hadrovou panenku a odváděli mě ven.

Bylo slunečné odpoledne. Auta byla opět přistavena u zadního vchodu hradu. Od náměstí mě dělilo pouze nějakých dvě stě metrů a směšná pětimetrová zeď. Hlavou mi bleskla myšlenka a v ten samý okamžik Alice prudce zasyčela a sevřela mě o poznání pevněji. Jasper musel vycítit její strach, protože i jeho reakce byla téměř blesková.

„Na to ani nemysli, Bello.“

Jasně, jak bych na to vůbec mohla myslet. Copak to ani jeden z nich nechápe, že už pro mě život nic nemá?

Nerozuměla jsem jim. Jak mě mohli nechat se takhle trápit? Proč mě nutili tady dál být? Copak se ani jeden nezamysleli nad tím, jak by jim bylo, kdyby už neměli svou drahou polovičku? Přece museli vědět jak mi je? Tak proč…

Celou cestu na letiště, samotný let i další cestu ze Seattlu do Forks jsem strávila ve své otupělé letargii. Měla bych si zvykat, lepší už to asi nebude. Byť moje tělo nejevilo známky jakékoliv reakce na jejich podněty, moje hlava to vnímala.

Začala jsem být docela naštvaná. Všichni se snažili si se mnou povídat, neustále se mě na něco ptali nebo se mě dotýkali. Věděla jsem, že jim to nemůžu mít za zlé, ale z nějakého důvodu mě to vytáčelo skoro až k nepříčetnosti. Tak jsem sevřela rty do úzké čárky a dál zírala z okna.

***

Pomalu jsme se blížili k domu. Už když jsme odbočovali z hlavní silnice na naší příjezdovou cestu, bylo jasné, že je něco špatně. Vzduchem se nesl pach spáleniny, mokrého listí a velkého množství lidí. Jak jsme se blížili, skrz stromy probleskovala modrá světla policejních a hasičských vozů. Ve stejný okamžik, kdy naše auta vyjela z lesa, se nám všem naskytnul příšerný pohled. Prudce jsem dupnul na brzdu a stejně tak Emmett v Jeepu vedle nás. Všichni jsme vylezli ven a nevěřícně zírali na tu apokalypsu před námi. Esmé se držela za hlavu, jejím tělem otřásaly vzlyky a z úst jí vycházelo zděšené skučení. Alice byla schoulená u Jaspera, oči zavřené a doslova mu drtila hrudník. Všichni ostatní jenom zděšeně zírali na torzo našeho domu, ze kterého zůstala pouze část nosných zdí a pár ohořelých trámů. Polovina domu byla rozmetána po okolí. Nějaký policista si nás všiml a vydal se směrem k nám.

„Dobrý den, jsem náčelník místní policie kapitán Phelps,“ představil se.

„Co se tady stalo?“ zeptal jsem se.

„Je to trochu komplikované, sami ještě nemáme úplnou představu o tom, co se přesně odehrálo. Pouze předběžné závěry z vyšetřování.“

„Potřebovali bychom si promluvit s majitelem domu a s jistou Isabellou Cullenovou. Není nutné, aby byl přítomen zbytek rodiny.“

Trochu nevrle jsem se na něj podíval.

„Jsem doktor Cullen a já jsem majitelem tohoto domu,“ odpověděl jsem.

„Myslím, že můžete bez obav mluvit před celou mojí rodinou a Isabella je jedna z mých dcer.“

„Dobrá, jak si přejete,“ odpověděl mi policista.

„Před třemi dny ve vašem domě vypukl požár. Podařilo se nám ho dostat pod kontrolu až po čtyřiadvaceti hodinách, protože celou věc komplikovala auta zaparkovaná ve vaší garáži. Nikdo z vašeho okolí nám bohužel nebyl schopen říci, kolik jich tam stojí. Vždycky, když už jsme si mysleli, že dostáváme oheň pod kontrolu, ozval se nový výbuch a plameny opět pohltily zbývající část domu. Zásah bohužel komplikoval i fakt, že váš dům stojí na dost odlehlém místě, takže se sem hasičská vozidla dostávala velmi dlouho a také to, že všude kolem vás je les. Bylo nutné zabránit tomu, aby se požár rozšířil do okolí.  Nebyly jsme schopni zachránit váš dům. Je mi to líto.“

„Máte nějakou představu o tom, jak ten požár vznikl,“ ptal jsem se ho dál.

„No, to je bohužel ta druhá nepříjemná věc, o které s vámi musím mluvit. Respektive asi s vaší dcerou.“

Všiml jsem si Bellina naprosto vyděšeného výrazu.

***

Vyjeli jsme z lesa a já konečně mohla spatřit to, z čeho se linul ten příšerný zápach spáleniny. Byl to náš dům, tedy alespoň zbytek z něj. Nebyla jsem schopná už cítit větší prázdnotu než tu, která teď byla v mém nitru, ale naprosté zděšení ve mně vyvolávaly emoce mých blízkých. Nebylo to stejné jako v mém případě, ale i oni teď přišli o všechno. Alespoň o všechno to hmotné. Pro mě to nemělo význam, ale pro ně měl ten dům cenu domova. Esmé byla na pokraji nervového zhroucení, pokud by se to tak dalo nazvat a Alice ten pohled prostě nevydržela. Rosalie stála ruku v ruce s Emmettem, podobná soše vytesané ze žulového kamene. Nebyla jsem schopna z jejího výrazu odhadnout, jak se teď asi cítí.

Pak k nám přišel nějaký policista a dal se do hovoru s Carlislem. Ten se ho ptal, jak vznikl ten požár. Poslouchala jsem je pouze na půl ucha, protože v hlavě se mi odvíjel další z mých soukromých monologů.

Byla jsem si celkem jistá, že destrukce našeho domu nemohla být náhoda. Neumím číst myšlenky, ale věděla jsem, že Aro není ten typ, který by nechal nějaký čin bez trestu. Mě už nemohl ublížit víc, než to udělal, ale bylo nemyslitelné, aby nechal odejít celou moji rodinu jen tak bez následků. Až teď jsem si uvědomila, jak bylo bláhové si myslet, že oni se prostě vrátí zpět domů a budou žit jako doposud.

Na to byl Aro moc velká svině. Pomstychtivá svině, která musí mít všechno nebo nic. Pocit, že se někdo vzepřel jeho vůli nebo zákonům je pro něj nemyslitelný.

Ne, tohle nemohla být náhoda. A můj předpoklad se brzy vyplnil. A hodně hůř než jsem si myslela. Zastihlo mě to kompletně nepřipravenou.

„Ano,“ odpověděla jsem tomu policistovi, když se po mě ptal.

„Slečno, znala jste pana Edwarda Masena?“

Mé tělo zalila první vlna panické hrůzy. On řekl znala ne znáte!

„Ano, je to můj přítel.“

„Neměli jste mezi sebou nějaký konflikt před vaším odjezdem na dovolenou? Nerozešli jste se?“

V hlavě se mi zase začal odvíjet film z poslední noci a toho rána, kdy jsem Edwarda viděla naposledy. Kdy jsem ho opouštěla ztraceného a bez vzpomínek na to, že jsem ho někdy milovala.

„Ne, všechno bylo v nejlepším pořádku, pane,“ lhala jsem. Nebylo možné mu říct pravdu.

„Prosím počkejte minutku tady,“ poprosil mě.

Odešel a chvilku se přehraboval v kufru policejní dodávky.

Udělala jsem pár kroků a chytla Emmetta za jeho zbývající volnou ruku. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že už to konečně přijde.

Kapitán se vracel s černým igelitovým pytlem v ruce. V tuto chvíli jsem nenáviděla to, že jsem byla upír. Věděla jsem přesně, co je v tom pytli je, ještě dřív než to vyndal. Studený zimní vítr ke mně donesl nezaměnitelnou vůni. Edwardovu vůni. Všichni to cítili a mně se málem podlomila kolena. Neskácela jsem se na zem jedině díky tomu, že mě Emmett chytil kolem pasu.

Kapitán Phelps otevřel pytel a vyndal z něj Edwardovu kostkovanou košili.

„Poznáváte to, slečno?“ zeptal se mě.

S třesoucí se rukou jsem se k němu natáhla a on mi položil tu košili do dlaně. Nemusela bych se jí ani dotknout, ani ji vidět nebo cítit její strukturu, abych poznala, že je to jeho košile. Jeho nejoblíbenější košile. Kolikrát jsem rozepínala tyhle knoflíčky a strhávala jsem mu ji z těla.

Mlčky jsem přikývla. Stále neschopná slova.

Vyndal z pytle ještě jeho hodinky. Zase jsem mu potvrdila, že jsou jeho.

„Tu košili a hodinky jsme našli v bezpečné vzdálenosti od domu támhle na tom stromě,“ ukázal.

„Nebyly tam náhodou, hodinky byly navlečené na větvi a košile visela hned vedle. Někdo je tam musel dát úmyslně. Pan Edward Masen se pohřešuje od pondělního rána, kdy se nedostavil do školy. Nevíme to ale jistě, protože jeho otec byl v té chvíli už od pátku mimo domov na služební cestě. Vrátil se až v úterý po té, co jsme ho kontaktovali. Potvrdil nám, že tyto věci jsou opravdu jeho. Podnět k tomu, čí by ty věci mohli být, nám dali místní dobrovolníci, kteří pomáhali hasit požár. Bohužel se pan Masen neobjevil ani následující dva dny. Celý dnešní den experti prohledávali trosky domu a snažili se určit příčinu vzniku požáru. S lítostí vám musím oznámit, že se uvnitř našly ohořelé ostatky lidského těla. Zatím nevíme jeho totožnost a bohužel, vzhledem k tomu v jakém stavu jsou, se obávám, že to ani nebude možné. Jako příčinu vzniku požáru experti určili úmyslné zapálení hořlavou látkou. Předběžný závěr vyšetřování zní, že pan Masen spáchal sebevraždu upálením ve vašem domě.“

„To není možné“, řekla jsem s vypětím všech sil. Věděla jsem, že to není pravda. Všichni jsme to věděli, ale nemohli jsme to nikomu říct. Edward rozhodně sebevraždu nespáchal. Ani nevěděl, že jsme existovali.

„Slečno, je to více než pravděpodobné. Je mi to líto.“

To už jsem nevydržela, zabořila jsem obličej do Edwardovy košile, nasála tu vůni a začala nekontrolovatelně ječet. A svět se se mnou začal točit, všechno kolem mě hučelo a já jsem neustále ječela. Přišel definitivní konec. Nezvratný, neměnný definitivní konec. Moje tělo mě neudrželo a já se zhroutila přes Emmetovu paži vzad. Cítila jsem, jak mě jemně položil na zem.

***

Bella se zhroutila. Ne fyzicky, to ani nebylo možné, ale zhroutila se ze všech těch hrůzných prožitků posledních několika uplynulých dní. Muselo to přijít. Očekával jsem to ovšem mnohem dříve, ale moje dcera byla silná. Snažila se už kvůli nám, abychom to všichni ve zdraví přežili.  Viděl jsem jí to na očích, ty výčitky.

Jenže tohle definitivní potvrzení toho, že Arovi poskoci skutečně splnili jeho příkaz, jí definitivně zlomilo. Možná si bláhově uchovávala špetku naděje, nevím.

Rozhlédl jsem se kolem a viděl celou svou rodinu zlomenou a nešťastnou. Sám jsem byl zoufalý. Snažil jsem se myslet pozitivně, ale nějak to nešlo. Čert vem dům, dokážu koupit nebo postavit jiný, ale ty pocity, ty vzpomínky. Domov.

A upíři nikdy nedokážou zapomenout.

Otočil jsem se zpět ke kapitánovi, který s obavami hleděl na Bellu ležící na zemi. Rose a Esmé už se nad ní skláněly.

„Neměl bych zavolat záchranku?“ zeptal se.

„To nebude třeba, děkuji. Říkal jsem vám, že jsem lékař. Ale rád bych se zeptal, jestli nás tady bude ještě potřeba. Odvezl bych jinak rodinu do našeho letního sídla. Zítra zajistím někoho, aby odklidil trosky a upravil pozemek po té spoušti. Nebudeme se sem už vracet.“

„Neee,“ zaúpěla Bella.

Nevěřícně jsem se na ní podíval.

„Vy, vy jeďte, ale já tady zůstanu,“ dostala ze sebe mezi vzlyky.

„To myslíš vážně, Bello?“

Ta otázka byla naprosto zbytečná. Věděl jsem, že myslí.

Bezradně jsem se rozhlédl po ostatních. Esmé beze slova přikývla a Alice se zrovna probrala ze svého transu. Nešťastně se usmála a přikývla také.

Povzdechl jsem si a otočil se zpět ke kapitánovi.

„Moje rodina se rozhodla jinak, takže tu zůstaneme. Dokážu zařídit stavební firmu a všechny práce velmi rychle, ale budu potřebovat povolení pro přelety vrtulníku ve dne i v noci. Mohl byste to pro nás zařídit. Budu se snažit, aby byl dům opravený co nejdříve.“

„Jistě pane Cullene, to by neměl být problém.“

Otočil jsem se zpátky k rodině a prohlížel jsem si je jednoho po druhém. Všichni byli ve velkém šoku a strašlivě smutní. Ztratili mnohem víc než to, co bylo v tom domě. A Aro si pravděpodobně ani nebyl vědom, jak velkou škodu způsobil.

Pro něj to byl jenom jeden bezvýznamný kluk a jeden dům.

Chvíli jsem tam jen tak bezradně stál a přemýšlel, co dál. Oči mi těkaly po zdevastovaném okolí. Nakonec jsem se rozhodl.

„Emmette, objednej v Port Angeles nějaký hotel. Snad to nebude trvat víc než měsíc.“

Sotva jsem to dořekl, ozvalo se za mnou roztřesené zakašlání.

„Echm, pardon, že ruším, ale mohl bych s vámi mluvit?“

Otočil jsem se a přede mnou stál ten starý muž z rezervace v La Push. Myslím, že se jmenoval Seth Clearwater. Setkali jsme se při podpisu mírové smlouvy a pak ještě na pohřbu Jacoba Blacka.

„Prosím,“ pobídl jsem ho.

„Předně bych vám chtěl říct, jak je mi líto vaší ztráty. Když se k nám doneslo, že tady ve Forks hoří, přivedl jsem svý kluky, aby přiložili ruku k dílu. Dělali jsme, co se dalo, ale bohužel moc toho nezůstalo. Dneska nám sem ženský přinesly trochu jídla a byly celý zděšený z toho, jak to tu vypadá. Ony nevědí, co jste zač a tak se začaly shánět po tom, jak by i ony mohli pomoct. Nakonec dospěly k názoru, že bychom vám mohli nabídnout k užívání jedno opuštěné stavení kousek stranou od naší vesnice. Do doby než si tady dáte do pořádku svoje vlastní bydlení. Radě to bylo nejdřív trochu proti srsti, ale po tom, co se za vás postavil i další vážený člen, jsme se rozhodli, že když už máme tu smlouvu, tak bychom vám rádi pomohli i takto, pokud s tím budete souhlasit.“

Byl jsem naprosto v šoku. Kmen indiánů, měničů, kteří byli našimi přirozenými nepřáteli a s nimiž jsme měli ojedinělou smlouvu o vzájemné toleranci, nám tu nabízí přístřeší.

„Já, děkuji vám za vaši nabídku, ale přijde mi, že by to mohlo ohrozit naše uzavřené přátelství, protože, přiznejme si, ne všem se naše smlouva zamlouvala. Pro nás není problém zajistit si někde na přechodnou dobu hotel. Navíc pokud bychom žili poblíž všech vašich lidí, mohli by si všimnout, že jsme jiní.“

„S tím si nedělejte starosti, pane Cullene. Jak jsem řekl, dům je dost stranou od vesnice a naše nabídka je myšlena upřímně.“

Podíval jsem se na zbytek svojí rodiny. V Esméiných očích jsem jasně viděl malou jiskřičku naděje a ostatní se také netvářili tak, že by jim to vadilo. Belle jsem do tváře neviděl, zase ležela schoulená na zemi a na hrudi tiskla Edwardovu košili.

„Carlisle, nic nevidím,“ zašeptala Alice.

Otočil jsem se zpět na Setha Clearwatera.

„Vaši nabídku tedy s vděčností přijímáme.“


Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Marvi

23)  Marvi (16.12.2011 23:08)

Jo tak by mě zajímalo co za tělo tam nastražili??? No ale ono to asi nebude tak důležité... No ale musím uznat, že Aro je opravdu svině, jak jej už častovala Bella.

ambra

22)  ambra (09.12.2011 00:52)

Díky za ten úvod, fakt mi to pomohlo to nějak přežít . Ovšem už víš, že jsem cvok, takže opět napíšu, že to bylo dokonalé. Ten požár, Edwardovy věci, zhroucená Bella, nabídka pomoci od Setha . Strašně to bolí, ale krásně

Twilly

21)  Twilly (18.05.2011 23:57)

tak tohle je dokonalý tanec bolesti... zuřivý kankán vzlyků... Týnko, já vím, že nemám být depresivní a já nebudu.. já tuším, že Edward je už někde mládě upírka...

Janeba

20)  Janeba (24.02.2011 23:06)

Uááách! Linfičko, jsem rozcupovaná jako Bella na ty malý kousíčky, které čekají, až se začnou k sobě přibližovat! Nestačilo jim jenom sebrat Edwarda, ale i zničit Cullenům dům! Jsem ráda, že se rozhodli místo opravit a vděčná za pomoc indiánů, kde tím vlivným byl doufám Jason! Strhující na celé čáře!
Děkuji!!

nikolka

19)  nikolka (11.02.2011 00:01)

ou ou ou Aro im nikdy nedá pokoj? prečo musí byť tak krutý a zraňovať každého cez niečo, čo má niekto najradšej... nie je to len domom, nie je to len spomienkami... je to Edwardovou stratou... jednoducho ich zrazil na kolená, a budú sa ťažko, veľmi ťažko zbierať... pevne verím, že to zvládnu, veď sú predsa Cullenovci a oni sa len tak nevzdajú, a určite sa všetky ich bolesti obrátia na jeden radostný život, po boku milovaných osôb, VRÁTANE BELLY !!!!

eMuska

18)  eMuska (15.01.2011 13:01)

Ja končím, omdlievam, šlus, ende... To čo malo byť, že im horí dom, v pohode. Edwardove veci, v pohode. Ale to telo?! Nemohlo byť Edwardovo, veď ho predsa premenili a keby tam predsa bol, nebol by obhorený, bol by z neho iba popol, predsa... či? ja som zmätená, zúfalá, vyhecovaná, nedočkavá, ach jéminé!
A vlci! Ako krásne sa zachovali! Myslím, že sa za nich prihovoril aj Jason, však? Ako ten významný člen... Mohol by to byť on, po tom, čo mal s Bellou meeting v lese...
Krásne!

Karolka

17)  Karolka (08.01.2011 23:30)

Linfe, mám asi hrubou představu, jak ti bylo při psaní. A rozhodně nemám ani myšlenku obviňovat tě ze sadismu. Je to nádherný příběh a je velmi dobře napsaný. To, že už půl hodiny brečím a nemůžu přestat je jen vedlejší produkt. Ti indiáni na konci... uf uf... Opravddu do detailu dokonalé. Ale bude už líp, aspoň trochu...?

16)  nathalia (05.11.2010 15:59)

MisaBells

15)  MisaBells (30.10.2010 16:12)

hej! No počkej, Zaječice!

Amisha

14)  Amisha (17.10.2010 21:30)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( Já tě zabiju, umučím nejhorším způsobem!
tohle to před spaním!
Jsi úžasná spisovatelka

Ewik

13)  Ewik (08.09.2010 12:44)

Nádherný díl
Je mi jich strašně líto, hlavně Belly:'-( :'-( :'-(
Napsala jsi to moc krásně a jako všichni tu se moc těším na lepší zítřky ...a nedočkavě očekávám další díl.

Linfe

12)  Linfe (08.09.2010 11:29)

Ech....tak rychle to nebude ale nakonec k tomu dojde nebojte holčiny....tak sedm dalsich kapitol a bude to :-) ale to nejhorsi uz mame za sebou (s Bellou)

11)  belko (08.09.2010 11:01)

Linfe?? Linfe!!!
Ještě že v perexu slibuješ lepší zítřky, jinak:
Je to strašně smutné a opravdu to čtu jako horor
Nemůžeš Bellu nechávat dlouho v takovém stavu!!Čím jsou deprese delší,tím se z toho hůř dostává!!!!
Linfe,pomoz jim, prosím, ale rychle!!!!

semiska

10)  semiska (07.09.2010 19:09)

On ho zmetek unesl a někde schoval. Zapálil jim dům? To je ale sv..ě Je mi Bells líto, že takhle přišla o Edwarda.:'-( Snad bude příští kapitolka veselejší ;) Ale jinak moc pěkná kapitolka.

sfinga

9)  sfinga (07.09.2010 18:46)

Já vím, co a jak přesto mě tato tvoje kapitola položila.
Bellina rezignace a bolest byla tak živá, cítila jsem ji a vyhrkly mi slzy do očí
Utěšuje mě jeden citát: PO NOCI PŘICHÁZÍ DEN
A jeden soukromý vzkaz: Týnko, jsem tu pro tebe

sakraprace

8)  sakraprace (07.09.2010 18:18)

On jim spálil barák !!!!!! Já ho fakt nenávidím, ale nevěřím, že je Edward mrtvý. Určitě měl nějaký dar a oni ho nechali naživu. Jen doufám, že jim uteče nebo něco provede.
A až se vyvztekám, tak budu mít depku z toho smutku, co tu z celé kapitoly sálá.:'-( Že bude další kapitolka brzy, síííím?????!!!!!

Popoles

7)  Popoles (07.09.2010 17:03)

Tak mě ještě napadá, pár kapitol dozadu jsi napsalaněco jako že se Marcus pozorně zadíval na Bellu - nepomůže jim nakonec?

Linfe

6)  Linfe (07.09.2010 16:59)

Děkuju srdíčko moc děkuju

Popoles

5)  Popoles (07.09.2010 16:51)

Tak tohle tedy byla síla!
Po dočtení jsem jen tupě civěla na obrazovku a pokoušela se popadnout dech.
Bolest Belly a celé rodiny byla přímo hmatatelná.
Aro -ten hnusnej parchant, nejen že jim spálil vzpomínky , ale ještě určitě unesli Eda a narafičili za něj jinou mrtvolu, aby ho nikdo nehledal.
Jen doufám, že si Ed po přeměně vzpomene, a nenechá se zatáhnout do vraždění a gardy.

Nádherný díl milá Linfe, klobouček odhazuji v dál, prostě paráda!

Linfe

4)  Linfe (07.09.2010 14:34)

Míšo díky ti, že si to dočetl a i ten koment napsal. Vím že je to asi fakt soda tyhlety dílečky a tuším, že hodně lidi to asi možná ani dokonce nedočetlo nebo je to odradilo o to víc si cením toho, že si mi sem ten komentář napsal. Díky i všem ostatním

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek