21.03.2011 [15:00], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 10×, zobrazeno 3143×

Sobotní ráno se nelišilo od toho pátečního téměř v ničem. Snad jen, Joe byl zase Joe. Té změny si všimli úplně všichni, i ti, kteří ho vůbec neznali.

„Koukám, že si mu včera promluvila do duše,“ šeptl mi Paul do ucha. Místo pochvaly jsem dostala pusu.

„Já chci taky,“ zakňourala Mary a natáhla se k Paulovi.

„Můj kocour, jdi si najít vlastního,“ odpálkovala jsem ji.

„Skrblíku,“ ucedila potichu, ale s úsměvem. Za to Paul si nás přeměřil tázavým pohledem.

„Neřeš,“ mávla jsem nad tím rukou a natáhla se po konvici kafe. To ráno už potřetí.

„Budeš překofeinovaná,“ upozornil mě můj kocour, naštěstí však zůstal jen u toho. Nadbytek energie se hodí vždycky.

„Mandy, můžeš na chvilku?“ zavolal na mě Joe těsně po snídani, zrovna jsme chtěli jít na tribunu.

„Potřeboval bych, abys dneska jela ještě jeden závod. Měla to jet Jessie, ale její máma mi volala, že je doma s šílenou opicí za krkem,“ požádal mě naléhavě.

„Joe,“ zaskučela jsem a padla do křesla.

„Nemáš někoho jiného? Já už dneska jedu dva,“ připomněla jsem mu.

„Mám, ale nikoho, kdo by zvládl Druida,“ vysvětlil mi se zakroucením hlavy, „za půl hodiny to začíná, jela bys jako poslední, dost času na nachystání,“ dodal ještě.

„Ani za zlatý prase! Druida nejedu, jsem sice kaskadér, ale ne sebevrah!“ vyjekla jsem. Za prvé, nedalo se to stihnout, a za druhé, větší parchant kůň snad ani neexistuje.

„Prosím, kluci už ho chystají a na parkuru je zrovna prohlídka,“ poznamenal se štěněčíma očima. Kapitulovala jsem.

„Bude to drahý,“ upozornila jsem ho, „za tohle mi odvezeš Dreamera do La Push na vlastní náklady,“ dodala jsem s potměšilým úsměvem.

„S tím počítám, co jsem ti tu možnost navrhl, koneckonců, koupit ho byl můj nápad. Každopádně, dostaneš za to zaplaceno od paní Kirkové, kůň je její dcery, taky dostaneš případnou výhru,“ ubezpečil mě s úsměvem. Tohle jsem nečekala, ale neodmítla jsem, můj vysokoškolský fond potřeboval doplnit a ustájení Snílka taky nebyla zrovna levná záležitost.

„Utíkej na ten parkur, ať si ho aspoň prohlídneš. Mám tam přijít?“ zeptal se s úsměvem.

„Jo, bylo by to od tebe hezké, aspoň mi poradíš, jak na toho pitomce,“ přijala jsem nabídku a opustila kancelář.

„Jdeš se koukat? Za chvilku začíná první závod, sto dvacet, myslím,“ usmál se na mě Paul, stál hned za dveřmi, obklopený smečkou.

„Jo, jdu, na prohlídku parkuru. Joeovi se opila jezdkyně a teď se doma zdraví s obsahem svého žaludku,“ odfrkla jsem si. Nesnášela jsem tyhle nezodpovědné lidi.

„Nemá někoho jiného?“ zavrčel Paul potichu. Nelíbilo se mu, že mě Joe zase přetěžoval.

„Nikoho, kdo by tu potvoru zvládl. Tenhle valach patří k těm zlým od narození,“ zavrtěla jsem hlavou.

„A co ta holka?“ zeptal se mě po cestě na kolbiště.

„Jessie? Máma jí ho koupila k Vánocům, taková ta láska na první pohled, bohužel, nevyzkoušela si ho, i když ji na to majitel upozorňoval. Pořád se tváří, jakoby ho zvládala a po každém závodě si libuje, jak je to čím dál tím lepší,“ pokrčila jsem rameny a ukázala u vstupu svou průkazku. Bez ní jste se v areálu nedostali nikam, snad jen na hotel a tribunu.

„Co si o nich myslíš ty?“ zpovídal mě Paul dál, zatímco jsem očima hledala jedničku.

„Že je to střídavě špatné a ještě horší. Buď spadne ona, nebo oba, odštycuje jí to, nebo dojedou s takovým výsledkem, až je to moc i na mě. A ty víš, co si o tomhle myslím,“ zamumlala jsem, to už byl můj pohled v polovině kursu.

„Kdo tenhle kurs stavěl?“ zavyla jsem bezmocně, když můj pohled skončil v cíli.

„Jak se to jede?“ zeptal se zvědavě.

„Koukni, tribuna naproti rozhodčím, je tam start, vidíš?“ ukázala jsem. Opřel si mě zády o sebe a pohledem následoval můj prst.

„Jednička je kousek od něj, mírný pravotočivý oblouk, kolmák. Skoro rovně dvojka, oxer. Pak je zase oxer, ale v pravém úhlu, s Shadowem bych to nejspíš dokázala skočit rovnou z obratu, ale s…“ začala jsem.

„Ale s Druidem to nezkoušej, radši si projeď tu smyčku. Co dál?“ přerušil mě právě přicházející Joe.

„Čtyřka kolmák za levým obloukem, rovně, pak mírně doleva, pětka je zeď. Celkem prudce doleva dvojskok šest, rovně sedm, ale trojskok to není. Vlevo oxer, prudce doleva a kousek rovně, pak vějíř, vlevo deset, kolmák. A konečně prudce vpravo, jenže voda. Doprava oxer, dvanáct, objet zeď a kolmák třináct. Nakonec trojskok a cíl. Prostě hnus, vážení,“ odfrkla jsem si nakonec.

„Vzdálenosti máš nakrokované?“ zeptal se a prohlížel kombinace.

„Ne, ale stačí mi napočítat si šestku a sedmičku, zbytek je vidět okem,“ ubezpečila jsem ho a vydala se k inkriminovanému místu.

„Pět cvalových,“ zahlásila jsem Joeovi vzdálenost.

„Výborně, tak to jdeme projít, uvidíme, na co přijdeme, Paule, jdeš taky?“ obrátil se na mého přítele. Ten na něj vykulil nechápavé oči.

„Paule, tohle je Joe, ten který mě vždycky trénoval, toho, co jsi poznal před pár dny, vypusť z hlavy,“ zazubila jsem se na něj.

Prošli jsme to celé a dvakrát, než prohlídku ukončili. I tak, ani jeden z nás na nic kloudného nepřišel, ne pokud jsem měla jet na Druidovi.

„No nic, tak to prostě projedeš jako každý normální jezdec, myslím, že budeme rádi, když dojedete do cíle,“ uzavřel to Joe, když za námi zavřeli vchod do kolbiště.

„Nebál bych se, že nedojedeš,“ usmál se na mě Paul.

„Já jo,“ zamumlala jsem a on viditelně zbledl.

„On je fakt tak zlý?“ zeptal se, když mi pomáhal s oblečením. Tentokrát ani nepřekážel, chápal, že spěchám. A že mám strach.

„Ještě hůř, ale nikdo jiný ho nedokáže odjezdit,“ pokrčila jsem rameny a dopnula chapsy.

„Asi tě nepustím,“ poznamenal chmurně, sotva Druida uviděl. Zápasili s ním dva kluci, ale viditelně se ho báli.

„Zelenáči,“ ucedila jsem vztekle a vydala se k nim. Dát před koněm najevo strach, je to nejhorší, co se dá udělat.

Převzala jsem od těch kluků otěže a okřikla vzpouzejícího se zmetka. V momentě stál na místě a koukal na mě.

„Na mě to nehraj, nejsem Jessie,“ odfrkla jsem si před jeho bojácným pohledem. Poznal, že mu na to neskočím a bojácný pohled vystřídal zlý.

„Opovaž se mě kousnout, parchante jeden,“ upozornila jsem ho a odvedla k opracovišti.

Druid byl všeobecně známý, za tu dobu, co závodil, si stihl vydobýt jakési renomé, takže všichni jezdci, při pohledu na něj, uhýbali z cesty a já tak měla volno.

Na opracku to bylo rodeo a to jsme ještě nezačali ani skákat. Myslím překážky, jinak vyskakoval Druid vysoko a rád. Stejně mu to bylo houby platné, zůstala jsem v jeho sedle jako přilepená.

Paul s Joeem to celé sledovali s rostoucím strachem v očích, dokonce to v jednu chvíli vypadalo, že mě Joe odvelí zpátky do stáje. Zarputile jsem zavrtěla hlavou a třískla Druida bičem. Poskočil sice jak raněná srna, ale zase se na chvilku srovnal a šel dopředu.

„Tak pojď, skočíš si něco,“ kývnul na mě Joe. Povzdechla jsem si a zamířila ke skokům. Kdyby mi v tu chvíli nabídl, že se s ním můžu vrátit do stáje, asi bych to přijala. Otěže mi spálily dlaně i přes rukavice, jak Druid pořád cukal hlavou a snažil se vytrhnout mi velení a měla jsem pocit, že mám ty ruce minimálně o metr delší.

Přes první křížky to ještě šlo, dokonce nic nepadalo, ale jakmile jsme se dostali k vyšším kolmým skokům, vyvstaly první problémy. Druid zkoušel, jestli mu skočím na to zastavování. Neskočila jsem, ztřískala jsem ho bičem a do boků zaryla šporny. Ani to s ním nehnulo a dál vesele zastavoval. Nakonec jsme se přes tuhle „krizi“ dostali a začali s oxerem.

„Ježíši, Mandy, jsi v pohodě?!“ křikl Joe, když jsem zničehonic seděla na zemi a do dlaně se mi zařezávala otěž. Druid stál vedle mě a snažil se uvolnit hlavu, aby mohl zvesela utéct.

„Jo, žiju,“ zamumlala jsem a škrábala se do stoje. Díky bohu, za to pískové kolbiště, radši nechci vědět, jak bych vypadala, kdybych spadla do trávy, tedy moje bílé jezdecké kalhoty, ne já. A pak jsem vyjekla bolestí.

„Co je?!“ vyhrkl Paul. Bleskově stál u mě a hledal jakékoli zranění.

„Ruka,“ kuňkla jsem. Jeho pohled padl na vykloubené zápěstí. Už zase.

„Takhle jet nemůžeš, ani Kiu ani mistrovství,“ zaúpěl.

„Kecy, Joe, kolik času mi zbývá do startu?“ otočila jsem se na svého trenéra. Koukl na číslo závodícího jezdce a na startovní listinu.

„Patnáct jezdců,“ poznamenal a už otvíral pusu.

„Fajn, potřebujeme Edwarda,“ řekla jsem poměrně nahlas a doufala, že mě upír uslyší.

Buď mě slyšel, anebo mu to Alice předpověděla, ale proto, že vedle mě stál Paul, sázela jsem na tu první možnost.

„No, to se ti povedlo,“ zamumlal, sotva mou ruku uviděl.

„Díky, snažila jsem se,“ usmála jsem se sladce. Edward mi úsměv oplatil a já zařvala bolestí. Zápěstí bylo zpátky na svém místě a bolestivě v něm pulzovalo.

„Zaběhněte někdo pro obvaz,“ otočil se k přihlížejícím, ale to už Joe přibíhal zpátky. V jedné ruce stahovací obinadlo a v druhé, mě tolik známou, modrou ortézu.

„To taky není špatný nápad,“ pochválil ho Edward a nasadil mi ji.

„Jestli chceš jet aspoň mistrovství, měla bys ty první dva závody vynechat,“ poradil mi.

„Zapomeň, auto zoufale potřebuju a tomuhle zmetkovi nehodlám dopřát pocit vítězství z toho, že se mu povedlo mě vyřídit,“ zavrčela jsem a znovu nasedla. Druid nebyl nijak zvlášť vysoký.

„Mandy, vykašli se na to, auto ti klidně koupím, tvoje zdraví je přednější,“ pohladil mě Paul po stehně. Naklonila jsem se až k němu a políbila ho.

„Ne,“ šeptla jsem, pobídla Druida a zamířila na kruh.

„Prosím tě, hlavně to dojeď ve zdraví,“ poprosil mě naléhavě Joe, jakmile jsem stála u vchodu do závodního kolbiště.

„Jo, budu se snažit,“ pousmála jsem se na něj a vjela do jámy lvové. Zápěstí oteklo a dlaha otok docela stlačovala.

Dostali jsme se cíle a dokonce spolu. Výsledek jsem radši nechtěla vědět, podle toho, co jsem slyšela za jízdy, klepl Druid snad na každé překážce. Kolik jich vydrželo pohromadě, jsem si nestihla všimnout. Ale podle Joeova výskání se to dalo alespoň trochu určit.

„Máš jenom jednu chybu!“ zavýskl a mě spadla brada. Jenom jednu?

„Vždyť obouchal úplně všechno,“ vykulila jsem na něj oči. Přikývl a už mě tahal ze sedla dolů.

„Mary slíbila, že ho vezme na lonžku,“ uklidnil mě, když jsem mrskla pohledem zpátky k Druidovi. Tak to jo.

Odvedl mě k místu první pomoci a předal mě do jejich péče.

„Není to trochu zbytečné?“ zeptala jsem se ho s tázavě zvednutým obočím.

„Já bych řekl, že ne, Mandy,“ ozval se za mnou doktor Slater.

„Jé, doktore,“ zazubila jsem se na něj vesele.

„No, tipnul bych, že to docela bolí,“ poznamenal, když mi dlahu sundal.

„Docela jo,“ přikývla jsem a komíhala nohama. Já nevím, proč vždycky musím sedět na stole.

„Stáhnu ti to obvazem, ten je pružný. A doporučuju hodně ledovat, taky už bys ji dneska neměla namáhat,“ poradil mi.

„Jo, děkuju. Ledovat to budu, ale závody pojedu. Kvalifikační kolo jet musím, pokud chci jet zítra finále,“ pokrčila jsem rameny.

„V tom případě ti držím palce,“ pousmál se na mě a otočil se ke své brašně.

„Na, tohle je na bolest,“ podal mi krabičku s prášky.

„To si můžete nechat, nemůžu si teď vzít nějaké léky. Dopingové testy,“ zavrtěla jsem hlavou. Chápavě přikývl a lékovku dal zpátky do brašny.

„Tak co?“ houkl na mě Paul, jakmile jsem vyšla ze dveří klubovny.

„Chladit,“ pokrčila jsem rameny. Tohle jsem znala, nebyla to moje první vykloubenina.

Tu samou otázku mi zopakoval Joe.

„V tom případě mám nápad, polez,“ vytáhl mě z tribuny a odvlekl do stáje.

„Chladící bandáž,“ vydechla jsem s úsměvem. Usmál se na mě, nasadil mi ji na ruku a napustil studenou vodou.

„Vydrží to celou dobu,“ ujistil mě a mohli jsme se vrátit.

„Proč mě to nenapadlo,“ zamumlal Paul a stáhl mě k sobě na klín.

„Já na ten dekor nejdu,“ utrhla jsem se na Joea. Závod skončil a náš výsledek dokonce stačil na páté místo.

„Druid je v boxu a ujišťuju tě, že v příštích několika letech nemám v plánu se k němu přibližovat.

„Jdu domluvit vyzvednutí na věži,“ kapituloval a odešel.

„Já zírám. Ty se snad dokážeš umístit s každým koněm,“ poplácal mě po ramenou John.

„Jo, ale za jakou cenu,“ uchechtla jsem se a zvedla ruku v modrém, vodou naplněném, obvazu.

„Na,“ hodil mi Joe obálku a barevnou rozetu.

„Kdo to sponzoroval?“ vykulila jsem na něj oči a vytáhla na světlo finanční obnos. Za páté místo v rámcové soutěži téhle obtížnosti se mi pět set dolarů zdálo moc.

„Místní autoservis,“ pokrčil rameny.

Do dalšího závodu mi zbývala fůra času, rozhodla jsme se tedy zajít na pokoj a převlíct se. A potom vyčistit Dreamera.

Lekla jsem se, když na dveře někdo zaklepal. Rychle jsem si zapnula volnou košili a otevřela dveře.

„Co ruka?“ usmál se na mě Jasper. Okamžitě se zamračil, protože bandáž ležela hned vedle obvazu a moje zápěstí hrálo všemi barvami.

„Odpočívá, jeho majitelka se totiž právě oblíkala,“ vysvětlila jsme mu a pustila ho dovnitř.

„Tak si sedni, obvážu ti to,“ postrčil mě k posteli.

„Dej pokoj, zvládnu to sama,“ odmávla jsem ho, ale nenechal se. Nakonec jsem za to byla ráda, jeho ruce vážně chladily.

„Je to lepší?“ pousmál se na mě. Přikývla jsem a natáhla se po chladicí bandáži.

„Jak vidím, nemáte tyhle věci jenom pro koně,“ uchechtl se a opatrně mi ji na zápěstí přiložil.

„Vlastně jsem ti přišel promluvit do duše. Všichni chtějí, abys to neriskovala. Mistrovství můžeš jet i příští rok, ale klouby máš jenom jedny,“ přiznal se, když jsem na něj udeřila, co tam vlastně dělal. Už jsem se nadechovala k odpovědi, ale zarazil mě znovu.

„Jestli ti vážně jde tak moc o to auto, u nás v garáži pořád stojí to, co jsem ti chtěl dát k narozeninám,“ prozradil mi.

„Ale ne, o to auto mi nejde. Spíš o princip, nechci se nechat vyřadit jedním pitomým pádem,“ pokrčila jsem rameny a vydala se ke dveřím.

„Tak pojď aspoň na oběd, zvu tě,“ usmál se.

„Nemusíš, já tady za nic neplatím,“ zazubila jsem se na něj, zamknula pokoj a vydala se do hotelové restaurace.

Zíral na mě, jako bych byla přírůstek ze zoo.

„To sníš fakticky tak málo?“ zeptal se nevěřícně, sotva mi jídlo přinesli. Pamatoval si ten tacos, co jsem tehdy spráskala.

„Jenom když jsou závody. Projev nervozity,“ pokrčila jsem rameny a do salátu zabořila vidličku.

„A opovaž se mě uklidňovat,“ zvedla jsem varovně prst. Chtěl to udělat, oči ho prozradily. Přistiženě sebou cukl a hodil po mně ublíženým pohledem.

„Nebylo by to fér vůči ostatním,“ vysvětlila jsem a chroupala zeleninku dál. Pak už byl čas jít chystat Dreamera, počítala jsem s časovou rezervou kvůli ruce.

„Takže tě nepřesvědčil,“ povzdechl si Paul, když mě uviděl vycházet ze sedlovny oblečenou v bílých rajtkách a tričku. Sako viselo na háčku u boxu.

„Nechat tě takhle lehce vyhrát? Ani omylem,“ mrkla jsem na něj a zaparkovala u Dreamerova boxu. To už jsem nesla jenom uzdečku, Paul mi všechno ostatní zabavil.

„Mandy,“ pronesl varovně a položil všechny věci na zem. Zakroutila jsem hlavou a pověsila uzdečku hned vedle saka.

„Vždyť přece víš, že o tohle mi nejde. Prostě si chci tyhle závody užít, nějaké vykloubené zápěstí mi v tom prostě nezabrání,“ pokrčila jsem rameny a položila mu ruce za krk. Objal mě kolem pasu a políbil do vlasů. Nemohla jsem mu říct, že si je chci užít, protože jsou poslední za Connecticutskou stáj. Navíc, s případným vítězstvím by Joeova popularita, jako trenéra, hodně stoupla, mohl by si dovolit hodně a určitě by dostal spoustu nabídek práce. Nedával to sice najevo, ale Connecticut nebylo zrovna místo jeho snů. Miloval sever, ostatně, ve Forks se mu opravdu hodně líbilo. A já mu to dlužila.

„Fajn, chceš pomoct s čištěním?“ zeptal se rezignovaně.

„Že váháš,“ zazubila jsem se na něj a prohrábla se bedýnkou s čištěním. Kartáčů v ní bylo dost.

„Tak jako v Kalifornii? Každý jednu stranu?“ usmál se a postavil se k Dreamerově levému boku.

„Hm, to taky, ale hlavně budu potřebovat pomoct se zaplétáním,“ broukla jsem tiše. V Kalifornii sice Dreamerovi hřívu zapletl, ale sama jsem moc dobře věděla, jaká drbačka s tím je.

„Pro tebe všechno,“ ujistil mě s nádherným úsměvem. Tála jsem jako kostka ledu na slunci, nechybělo moc a zůstala bych mu v náručí.

„To teda byla rozcvička,“ odfrkla jsem si, sotva byl Dreamer pečlivě vyšňořený. Moje pracovní košile vypadala jako vyválená v prachu a v zápěstí mi cukalo.

„Tak si říkám, jestli nám to všechno za to stojí,“ zafilozofoval Paul hraně. Plácla jsem ho přes pusu a vyvedla Dreamera ven na vzduch.

„Fuj, to je vedro,“ ulevila jsem si, když jsme se na tom vzduchu ocitli.

„K zalknutí,“ souhlasil Paul a pomohl mi do sedla. Byla jsem mu vděčná.

„Hele, Mandy je tady,“ zahulákal Jacob, sotva jsem se ocitla na kolbišti. Všichni jezdci zvedli hlavu a koukali, co se stalo.

„Blbče,“ otitulovala jsem svého bratránka a dojela k Joeovi. Dostala jsem kompletní servis instrukcí. A řídila se podle nich. Pak si mě Joe zničehonic k sobě zavolal.

„Máme nejnovější meteorologické hlášení, žene se na nás bouřka,“ oznámil mi poněkud polekaně. Pravda, pořádná průtrž mračen byla potřeba ale z našeho pískového kolbiště by nadělala tekutý hnus.

„Tak to máme nejspíš problém ne? Jak je to daleko?“ zeptala jsem se ho, zatímco Dreamer kolem něj poslušně chodil v kroku. Chvilku před tím cválal.

„Prý to přijde v přestávce mezi Kia Cupem a vyřazovacím kolem, jsou hned po sobě. Navíc, koukni se nalevo, vidíš ty mraky? To nebude jenom bouřka, bojím se toho větru, co s ní přijde,“ prozradil mi Joe své obavy. Pravda, vítr by mohl být problém.

„Víš co, nech dojet tenhle závod a pak to všechno odsmýkáme do haly. Že nám volali z meteorologické stanice. Až ta buřina trochu poleví, závody můžeme dojet v suchu v hale. Co se stane s kolbištěm, to se uvidí, aspoň bude celou dobu v klidu a ráno ho když tak necháš vysušit, no. Však to Slave rád zaplatí, závody se zdrží jen o kousek,“ poradila jsem mu. Co jiného se taky dalo udělat, zrušit jsme to nemohli.

„Jsi zlatá. Jdu sehnat kluky a zeptám se i Johna, jestli by nám půjčil smečku, s nimi to půjde rychleji. A ty si zatím skoč křížek, když tak přejdi na kolmák, Kyle ti postaví skoky,“ zazubil se na mě a byl pryč.

„Ty jo, já mám nového trenéra,“ usmála jsem se na Kylea.

„Proč říkal smečka?“ zeptal se mě, místo aby začal stavět křížek. Aha, tohle jsem mu neřekla.

„Bude ti stačit, když ti to vysvětlím, až bude ten dnešní maraton u konce?“ zeptala jsem se ho nervózně. Chápavě přikývl a dal se do práce.

Než se Joe vrátil s klidným úsměvem na rtech, najížděla jsem na oxer. To už si mě od Kylea přebral a začal zase chválit. Dokonce jsem se dozvěděla, že nám dvěma není co vytknout.

„Jste srostlejší, než si kdy byla s Shadowem, až spolu budete skákat trochu dýl, nikdo vás dva nebude moct porazit, věř mi,“ pousmál se na mě tajemně. Vytřeštila jsem na něj oči. Do té doby jsem si myslela, že jako mého nejlepšího jezdeckého partnera bral Shadowa, ostatně jsme spolu téměř srostli. A teď tohle. Nestihla jsem se ho však na nic zeptat, sháněli se po mě na parkuru.

„Schválně, sestřenko. Já to zajel čistě a podle té rozhodčí to byl hodně rychlej čas. Co myslíš, dokážeš mě porazit?“ zubil se na mě Jake triumfálně.

„Tebe? Levou zadní,“ popíchla jsem ho a vjela do kolbiště. Ten den jako poslední jezdec. Alice se totiž trošku sekla. Anebo ta bouřka uznala, že jsme si horka užili dost. Spustila se zrovna ve chvíli, kdy jsem projela půlku parkuru. A do té doby bez chyby. Tu druhou jsem jela jen v tričku v šíleném slejváku a taky bez chyby. A dokonce jsem byla ještě rychlejší než Jake. Tím celý závod oficiálně skončil a všechno, co mělo ruce, tahalo skoky do naší největší haly. Měla stejnou kapacitu sedadel, jako venkovní tribuny.

Dekorování proběhlo v klubovně, bez přítomnosti publika a jen mezi jezdci a trenéry. Jacob vypadal poněkud smutně, vážně jsem ho porazila, byť jen o pár setin vteřiny.

„Tak si to tak neber, to auto ti půjčím,“ vzala jsem ho smířlivě kolem ramen, když všichni vypadli a v místnosti zbyli jen Connecticutští a La Pusháci, jak je Lily jednou trefně nazvala.

„Tady nejde o auto, ale o princip, herdek, kam přijdeš, tam vyhraješ, přestává to být fér,“ utrousil naštvaně. Zarazila jsem se, takového Jakea jsem neznala. A mé závodní nervozitě to vůbec nepřidalo, naopak. Zhroutila jsem se.

Utekla jsem do svého pokoje a zamknula dřív, než tam za mnou stihl kdokoliv vpadnout. Paul měl sice snahu dostat se tam přes balkón, ale zrušila jsem jim i tuhle přístupovou cestu. A pak jsem se složila na postel. Dál už jsem si pamatovala jen zvuk odemykaných dveří, zapomněla jsem na náhradní klíče, a Paulovu náruč. Teprve tam povolila stavidla slz.

„Proč to řekl? Nemůžu přece za to, že je Dreamer tak dobrý,“ vzlykala jsem do košile. Konejšivě mě hladil po zádech a čekal, až mě tenhle záchvat přejde.

„Vůbec si to tak neber, Joe s Johnem už mu dole vtloukaj do hlavy pár zásad,“ broukl mi do ucha. Stejně jsem to nechápala. A navíc, dávala se do mě zima, pořád jsem na sobě měla to promočené triko a v celé budově nikdo netopil.

„Celá se klepeš,“ uvědomil si Paul najednou drkotání mých zubů, nepomáhala ani jeho horká kůže, nakonec mě musel zabalit do deky a dolů mě odnesl, v klubovně byl horký čaj.

„Je prokřehlá, bojím se, aby z toho nezačala marodit,“ svěřil se Joeovi se svými obavami.

„To přejde,“ zamumlala jsem ve vzácné chvilce klidu, kdy se moje zuby nesnažili zrušit se navzájem. Jacob seděl v ústraní s vyčítavým pohledem v obličeji.

„Klid, bratránku, chápu tě,“ ujistila jsem ho, když třas přestal a já se blaženě přitulila ke svému osobnímu topení.

„Ne, není to v klidu, přestřelil jsem a hodně. Promiň,“ zamumlal zkroušeně.  Mávla jsem nad tím rukou se slovy, že omluva se přijímá. A Joe do mě nalil další hrnek horkého čaje. Ne že bych si stěžovala.

Druhé vyřazovací kolo nakonec proběhlo v hale, přesně, jak jsem navrhovala. Ne, nevyhrála jsem ho, tentokrát jsem tu čest přenechala Paulovi a spokojila se s třetím místem, druhý byl Kyle. Všichni mě omlouvali, že jsem prý nebyla ve formě, vykloubeným zápěstím začínaje, prochladnutím a děsnou únavou konče. Nevyvracela jsem jim to, na to jsem byla vážně unavená. Jen jsem odstrojila Shadowa a popřála mu dobrou noc. Stejně jako všem ostatním. I Paul zůstal dole, za mnou se vydal jen Kyle.

„Já vím, slíbila jsem ti to,“ kývla jsem hlavou a pustila ho do svého pokoje. Edward mi to těsně před tím posvětil kývnutím hlavy, nedalo se totiž nic jiného dělat. A slíbila jsem mu, že jeho rodinu a upíry všeobecně z toho vynechán.

„Takže, proč smečka?“ začal Kyle bez okolků a posadil se na postel k mým nohám. To už jsem byla osprchovaná, převlečená a zachumlaná v peřinách.

„Pamatuješ si, jak jsem ti říkala, že ta zvláštnost pochází z našeho kmene?“ zeptala jsem se na začátek. Jen přikývl.

„Takže asi takhle. Nevím, na kolik mi budeš věřit, co ti teď řeknu, ale vůbec bych se nedivila, kdyby sis myslel, že jsem naprostý blázen, protože já si to ze začátku myslela taky,“ upozornila jsem ho nejdřív.

„Celé je to trochu zvláštní. V našem kmeni je taková legenda, vypráví o duchovních bojovnících, kteří chránili náš lid. Prý dokázali cestovat světem duchů. Jednou se jeden z nich rozhodl, že si kmen zotročí, použil k tomu tělo náčelníka. Když se starý náčelník vydal do světa duchů a nechal tak své tělo nechráněné, ten druhý se do něj převtělil a své staré tělo zabil, aby se náčelník nemohl vrátit v něm. Začal kmeni vládnout krutou rukou, vyžadoval oběti, novou manželku pokaždé, když ta předešlá zestárne, oni totiž tak nějak nestárli, víš?

Starý náčelník se na to ale nemohl dívat, nemohl se však ani vrátit a ten druhý zakázal všem ostatním duchovním bojovníkům svět duchů, protože by mohli starého náčelníka najít. Jednou se však jeden vzepřel, ten druhý zabil jeho tělo dřív, než se mohl vrátit, starého náčelníka to však rozzuřilo tak moc, že se převtělil do těla zvířete. Do vlka. Ten mu bez námitek ustoupil a přenechal mu tak vládu nad tělem. Jenže lidský hněv, to bylo něco, co vlk nezvládl a tak nějak zvláštně vybuchl a na jeho místě se objevil duchovní obraz náčelníka, vypadal jinak, mlaději, než jeho tělo, ale válečníci ho poznali. Ten druhý taky, bál se jeho pomsty a tak se na něj v nestřežené chvilce vrhl. Náčelník se však znovu proměnil ve vlka, tentokrát však většího a bezesporu silnějšího, než byl původní vlk. Ten druhý v těle náčelníka neměl absolutně žádnou šanci. A náčelníkovi zůstal jeho duchovní odraz a vlčí část,“ převyprávěla jsem Kyleovi celou legendu. Chvilku na mě zamyšleně hleděl a pak se konečně nadechl.

„Uvědomuješ si, jak šíleně to zní?“ zadíval se na mě.

„Mhm, víš, kdybych kluky neviděla v jejich vlčí podobě, neslyšela jejich myšlenky a pak nakonec sama neběhala po čtyřech, taky bych tomu věřila je stěží,“ pokrčila jsem rameny.

„Takže co, jste nějaká banda vlkodlaků?“ vytřeštil na mě oči. Asi tomu do té chvíle nevěřil.

„No, vlkodlaci. Asi bych je tak nenazvala. Lidi nezabíjejí, na úplněk vyje jenom Embry, protože mu to přijde, jako strašná sranda, měnit podobu můžou kdykoliv se jim zachce a se stříbrem bych proti nim taky nešla,“ pousmála jsem se.

„Tou hlavní věcí je, že jsou pořád jednou osobností, ať už mají kožich, nebo ne. Pořád myslí jako člověk. Jsou lidi, stejně jako ty, jen mají v DNA tenhle ten divnej gen, no, nic jiného v tom nehledej,“ pokrčila jsem rameny. Kyle se trochu vzpamatoval a do tváří se mu začala vracet barva.

„A ty co?“ vypálil zničehonic. Povzdechla jsem si a urovnala deku na svých nohou.

„Já nic. Taky jsem se měnila, běhala s nimi po lesích, třeba taková Kanada je úžasná, ale pak se stala ta patálie s Daidou a Paul se se mnou rozešel. Figuroval v tom jistý otisk, nebudu ti vysvětlovat co to jo, stačí, když ti řeknu, že je to láska na celý život. No, já do něj byla, vlastně ještě jsem, otištěná a tím, že mě opustil, vlčici zabil. Kdyby si taťka vzal nějakou indiánku, co byla z našeho kmene, zemřela bych taky,“ vysvětlila jsem smutně. Chápavě přikývl a pohladil mě po přes deku po noze.

„Ty jsi byla vlkem ráda, co?“ pousmál se.

„U mě to bylo trošku jinak. On totiž, ten starý náčelník, co je o něm ta legenda, byl tak nějak můj předek a já po něm podědila alfa gen. Má to co dočinění s hierarchií ve smečce. Jako bonus k němu nebyla jen srst, ale taky vlčí osobnost, takže, zatímco ostatní jen mění podobu, já předávala velení nad tělem i smysly vlčici. Tak trochu jsem odpočívala, no,“ pokrčila jsem rameny.

„Mandy, tys musela být vždycky něco extra,“ zakroutil po chvilce hlavou. Trvalo mu, než si to celé pobral.

„Zas tak moc ne. On byl přede mnou alfa Sam, a já mu tu pozici nechala. Smečku vedl naprosto ukázkově, tak proč bych to měla měnit, navíc, bála jsem se, na můj vkus moc velká zodpovědnost a v té době jsem měla ještě školu a koně,“ zakroutila jsem hlavou.

„No, tak jo. Dík, že jsi mi to prozradila. Vážím si toho,“ pousmál se a chtěl odejít. Zarazila jsem ho dřív, než stihl stlačit kliku.

„Kyle, je ti doufám jasné, že to nesmíš nikdy nikomu říct? Ono, nikdo z nás sice lidi nezabíjí, ale v rámci zachování anonymity se pravidla trochu mění. Navíc, nejspíš by to ani nebyla potřeba, taková svěrací kazajka by stačila k tomu, aby tě umlčela,“ upozornila jsem ho.

„Mandy, za co mě máš? Copak vypadám na takovýho tupce, kterej by vlítl někam do novin a tohle začal rozhlašovat?“ vytřeštil na mě oči. To už do pokoje vešel Paul.

„Mandy ne, ale musela nám všem slíbit, že tě na to upozorní. Koneckonců, je to věcí celé smečky,“ vysvětlil mu Paul. Kyle na něj hleděl se strachem v očích. Povzdechla jsem si a vylezla ven z postele, Kyle už na mě viděl i míň, než kalhotky a tričko.

„Neboj se ho, i ve vlčí podobě není nic jiného, než přerostlé, umazlené a hrající si vlče,“ zazubila jsem se na Kylea. Paul na mě vytřeštil oči a to vrčení mu drobet uklouzlo.

„Ach jo, když si vzpomenu, že jsem mu to dřív oplácela. A ve vlčí podobě ho vždycky v zápalu boje kousala do uší,“ posteskla jsem si hraně a vrčení ustalo. Zato Kyle se rozřehtal na celé kolo.

„Ne, vážně. Když chce, umí pustit hrůzu, ale jinak je fakt mírumilovnej vlk, dokonce mě vozí na hřbetě,“ usmála jsem se na něj.

„Tak to je mi jasný, ty taky sedneš na všechno, na čem se dá jezdit,“ mávl nade mnou rukou a popřál nám dobou noc.

„Tak přerostlé vlče, jo?“ otočil se na mě Paul.

„A ne snad? Kdykoli se k tobě přiblížím, okamžitě mi nastavuješ krk a břicho k drbání,“ pokrčila jsem rameny a zalezla zpátky do postele.

„To je možný, ale rozhodně nejsem umazĺený,“ odsekl mi. Rozesmála jsem se zvonivým smíchem a přitáhla si jeho k polibku.

„Ne, ty jsi jenom maličko mazlivej,“ ubezpečila jsem ho a lehla si.

„To jo, to jsem,“ zamumlal, než se ke mně přidal.

„Co ruka?“ zeptal se ještě. Zvedla jsem zápěstí v modré ortéze, otok klesl, a položila ji zpátky na polštář.

„Tak jo, tak dobrou,“ zavrněl mi nakonec do ucha.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!