27.02.2011 [12:15], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 9×, zobrazeno 3166×

Vzbudila jsem se dřív, než Paul, ovšem ten pohled za to stál. Večer nikdo z nás nezatáhl závěsy a venku právě svítalo. Paprsky mu svítily přímo do obličeje a vytvářely stíny spadlých pramenů vlasů.

„Zamilovala bych se do tebe, i kdyby žádný otisk neexistoval,“ zamumlala jsem tiše a stulila se zpátky do jeho náruče. A pak mě napadlo jít si zaběhat, už jsem nebyla dlouho.

Vymotat se z jeho objetí bylo trošku komplikované, držel mě u sebe pevně, ale povedlo se mi to, aniž bych ho vzbudila. Dokonce jsem byla tak hodná a napsala mu vzkaz. A pod oblečení si vzala plavky, kdyby náhodou.

Celý areál se teprve probouzel, ani zaměstnanci ještě nikde nepobíhali, ve stájích byl taky klid, žádný z koní neřehtal, jediný zvuk široko daleko, byl ptačí zpěv a zvuk odrážejících se bot. V lese už ani ty podrážky, půda byla měkká, plná ranní rosy a ochotně tlumila údery běžících nohou.

Chvilku trvalo, než jsem si zvykla na chladný ranní vzduch, studil a pálil v plicích, po pár minutách však chladil stejně příjemně, jako na kůži.

K jezeru jsem doběhla klidným tempem, jen lehce zadýchaná, pár metrů pomalé chůze to ale spravilo a ani svaly už se mi nezkracovaly.

Sedla jsem si na břeh a kochala se výhledem. Slunce už sice vyšlo, ale zalezlo zpátky za mraky, podle všeho to vypadalo na, sice teplý, ale podmračený den.

„Ranní ptáče?“ ozvalo se za mnou a já úlekem nadskočila.

„Já nevím, že vás tak strašně baví mě lekat,“ osopila jsem se na příchozího Jaspera.

„Promiň, kdybych si vedle tebe sedl s absencí zvuků, polekala by ses ještě víc,“ pokrčil rameny a svezl se na zem vedle mě.

„To asi jo,“ přitakala jsem a pozorovala klidnou hladinu jezera.

„Podle Alice budeme mít štěstí, slunce nevykoukne až do středy, takže tady můžeme zůstat,“ prozradil mi, neubránila jsem se povzdechnutí, měla jsem slunce vážně moc ráda.

„Naprosto tě chápu, a počkej, až se vrátíš do Forks, tam je ještě místy sníh, hlavně když jsi trochu výš,“ dodal s úsměvem. Musela jsem kousnout do trpkého jablíčka.

„Já se do Forks nevracím,“ zamumlala jsem tiše. Zarazil se a vykuleně na mě hleděl.

„Být člověk, řeknu, že jsem tě asi špatně slyšel, ale nejsem. Co se tam stalo?“ zeptal se opatrně. Nechtěla jsem mu to říct. Nebo chtěla?

„Jeden problém s Calebem. Všiml sis, že mě Paul začal na závodech porážet? To, co se tobě povedlo jen jednou, jemu pak pravidelně. Ale na mistrovství to stačilo nám oběma, ostatně, i Calebovi. Ale v tom problém nebyl, Caleb nás chtěl do sebe dostat, a tak před posledními závody Daidu přiotrávil,“ začala jsem tiše.

„A ty si myslím, že je to tvoje vina, že ho přiotrávil,“ vyvodil z toho svůj závěr.

„Uvěřili mu, že jsem to udělala já,“ vyvrátila jsem jeho tvrzení. Zůstal sedět s vykulenýma očima.

„To si děláš srandu,“ vydechl nevěřícně. Jen jsem zakroutila hlavou.

„Navykládal jim, že mi vadilo, být pořád druhá, že jsem chtěla být zase jednička, navíc, já na ty závody odjela a vrátila se s prvním místem. Ale nebylo to ono, navíc, nevěděla jsem, co je s Daidou, jak je na tom Paul a tak, takže jsem si to ani pořádně neužívala. A to pro ně prý byl poslední důkaz, byli zvyklí, že v sedle zapomínám úplně na všechno, i na starosti a problémy,“ pokrčila jsem rameny.

Sedl si blíž ke mně a položil mi ruku kolem ramen. S povděkem jsem se o něj opřela.

„To ale není všechno, viď?“ pobídl mě k dalšímu vyprávění.

„Ne, není,“ zakroutila jsem hlavou.

„Nechceš mi to říct?“ zeptal se tiše.

„Spíš nemůžu, pořád to bolí, i když už je to pryč,“ kuňkla jsem tiše. Nechtěla jsem před ním brečet. Najednou mě zasáhla vlna naprostého uvolnění a letargie.

„Díky,“ pípla jsem. Povzbudivě na mě mrknul a pohladil po zádech.

„Víš, co se stane s měničem, když ho jeho otisk opustí?“ zeptala jsem se ho. Místo odpovědi zakroutil hlavou.

„Zemře,“ zamumlala jsem. Vykulil na mě oči a se strachem se díval dál.

„Paul se se mnou rozešel. Měla jsem umřít, v jednu chvíli jsem chtěla, ale máminy geny mě zachránily, jsem indiánka jen napůl, bílou vlčici ale zachránit nedokázaly,“ dodala jsem, o poznání tišeji.

„To je takovej debil,“ zavrčel a vstal. Letargie i uvolnění mě opustilo. Zvláštní, čekala bych, že to bude bolet, ale bylo mi líp, než předtím.

„A tys mu to dokázala odpustit?“ zeptal se nechápavě. Kývla jsem a pokrčila rameny.

„On sám si to odpustit nechce, neustále se tím užírá. Navíc, něco z otisku ve mně zůstalo, nechci to všechno svalovat na něj. I kdyby z otisku nezbylo vůbec nic, odpustila bych mu to tak jako tak, jen asi ne tak rychle,“ ujistila jsem ho.

„Nedivím se, že si to nechce odpustit, já mu to neodpustím nikdy,“ utrhl se na mě.

„Ale no tak, vždyť tě vlčice chtěla zabít, celou tvou rodinu,“ pousmála jsem se jemně. Zarazil se a kecnul si zpátky na zadek.

„Já myslel, že měniči jen mění podobu, ty mluvíš, jako by to snad byla další osoba,“ zamumlal nechápavě.

„Máš pravdu, oni jen mění podobu. Já se s vlčicí o tělo dělila. Gen alfy, víš,“ drcla jsem ho do ramene.

„Ale dost o mě, co nového s tebou, co doma?“ změnila jsem téma. Chvilku vypadal, že nechápe, co po něm vlastně chci, ale velmi rychle se vzpamatoval.

„Odešel jsem těsně po tom, co ses u nás ukázala, to asi víš. Myslel jsem si, že tě miluju a nechtěl koukat, jak jsi šťastná s někým jiným, obzvlášť s tím štěnětem,“ ušklíbl se.

„Promiň, ale štěnětem? To už jsem v té době byla taky, a jak jako myslel?“ vykulila jsem na něj oči.

„No, myslel. Upřímně, oproti tomu, co cítím k Alici, to bylo hodně slabé. Když se upír zamiluje, je to napořád. Říkají tomu obživlá skála, teprve teď to chápu,“ usmál se zamilovaně.

„A co to bylo s tím štěnětem,“ dorážela jsem na něj.

„Láska tě změní, to sama dobře víš. Teď si zpětně uvědomuju, jaký hajzl jsem byl. Choval jsem se hnusně ke všem, dokonce i k rodině a tobě. Bylo mi s tebou dobře a myslel jsem si, že jsem pro tebe to nejlepší. Co ten zablešený čokl má, co já ne? Dost dlouho jsem se na tohle ptal sám sebe. Pak mi došlo, kolik ti toho může dát. Relativně normálním životem počínaje, dětmi konče. A co jsem ti mohl dát já, jen život v přepychu a, pokud bys chtěla, věčnost u koní, nic víc.

Cítil jsem emoce a myslel si, že je znám, že vím, co znamená milovat, a jaké to je. Zjistil jsem to, až když jsem potkal Alici. Ona věděla, že přijdu, viděla naši společnou budoucnost. Byli jsme si předurčeni, a to přesto, že bych byl s tebou. Došlo mi, jak moc bych ti ublížil, navíc, kdybys už v té době byla upírka, vzal bych ti šanci na normální život. V tu chvíli jsem byl rád, že tam Paul byl,“ pousmál se. Já zůstala hledět s otevřenou pusou.

„Ona tě fakt změnila, ty seš normálně sebekritickej,“ vydechla jsem uznale. Zaškaredil se na mě a naznačil lehký pohlavek.

„Byl jsem rád, že jste spolu. No a teď se dozvím tohle,“ mlaskl nespokojeně.

„Vidíš, a jsme spolu zase,“ usmála jsem se. Rezignovaně zakroutil hlavou a postavil se.

„Řekl bych, že se po tobě budou za chvilku shánět, aspoň Paul jo, všiml jsem si, že se bez tebe nikam nehne,“ poznamenal věcně. Zazubila jsem se na něj a postavila se.

„Bojí se, aby o mě znovu nepřišel, aspoň mi to tak říkal, upřímně, divím se, že jsem dokázala odejít z pokoje bez něj, po tom, co se stalo včera. Potřebuju ho k životu, i když on to nejspíš neví,“ pokrčila jsem rameny a vydala se domů.

„Jestli chceš, můžu se s tebou proběhnout, budeme tam rychleji,“ nabídl mi galantně, ale odmítla jsem.

„Chci si ještě zaběhat, můžeš se přidat, pokud teda dokážeš držet svoje tempo v normě,“ poupravila jsem trochu jeho nabídku. S nadšením přijal a rozběhl se normálním rychlým tempem.

„Jsi ve formě, vážně,“ usmál se, sotva se před námi objevil areál stájí. Nebyl ani zadýchaný, na rozdíl ode mě.

„Díky za kompliment,“ vydechla jsem trochu trhaně a opřela se o kolena.

„A je, už jde sem,“ zamumlal Jasper a po anglicku se vypařil.

„Co tady dělal?“ zeptal se mě Paul místo pozdravu. Pokusil se to sice skrýt, ale i tak byla žárlivost v jeho hlase znát.

„Taky ti přeju dobrý ráno. Byli jsme si spolu zaběhat, teda, já doběhla k jezeru a on hned po mně,“ zabrblala jsem a vydala se do klubovny na snídani. Chytil mě po dvou krocích a přivinul k sobě do náruče.

„Promiň, ale nemůžu si pomoct, pořád na něj žárlím,“ zašeptal mi zničeně do vlasů. Lehce jsem se usmála, vytáhla se na špičky a jemně ho políbila.

„Je to kamarád, nic víc. Navíc, je zadaný a já se zadanými upíry nic nemívám,“ ujistila jsem ho, vyškubla se z jeho sevření a rozběhla se k budově. Dostihl mě až u dveří, tak dlouho mu trvalo, než se vzpamatoval.

„A s nezadanými upíry jo?“ zeptal se, obočí zdvižené zvědavostí. Hraně jsem se zamyslela a došla až ke stolu.

„Nevím, možná jo, možná ne,“ pokrčila jsem nakonec rameny. Edward se na mě podíval a vyprskl smíchy.

,Ty se moc nesměj, až budeme po jídle, vytáhnu z tebe novinky o Forks, Jasper mi nic neřekl‘ vzkázala jsem mu v myšlenkách. Kývl na souhlas a ponořil se zpátky do družného hovoru s Joeem. Zajímalo by mě, co tam probírali.

„Probírali jsme naše stáje,“ oznámil mi, jakmile jsme v klubovně osaměli. Nechápavě jsem na něj vykulila oči.

„Chtěla jsi vědět, o čem jsme se bavili,“ pokrčil rameny a přisedl si blíž.

„Tak co bys ráda věděla o Forks nového?“ zeptal se.

„Všechno,“ pokrčila jsem rameny, pohodlně se usadila a přestala přemýšlet.

„Vlastně se tam toho zas tak moc neděje. Upřímně, kdybych nečetl myšlenky, ani bych nevěděl, že už tam nejsi,“ pokrčil zničehonic rameny. Co jsem taky čekala, že, ve Forks se nikdy nic nedělo.

„ A co ten upír v Seattlu,“ napadlo mě zničehonic. Edward se o poznání zachmuřil.

„Dělají nám starosti. Nakonec to vypadá, že jich tam je víc, skupina novorozených, co si nedává pozor. Carlisle kontroluje situaci, počkáme ještě pár dní, jestli se to neuklidní, pokud ne, budeme si na ně muset došlápnout, dřív, než to udělají Volturiovi,“ poznamenal spíš pro sebe, než pro mě.

„Vol… kdo?“ vykulila jsem na něj oči.

„Hm, to jsem asi říkat neměl. No nic. Volturiovi jsou v našem světě něco, jako královská rodina. Dohlížejí na pořádek a dodržování zákonů, hlavně toho, o neprozrazování naší existence. To, co dělají ti v Seattlu, se s tímto zákonem tak trochu neslučuje, spíš se divím, že ještě nezasáhli. Horší ale je, že Aro ví o Belle, a pokud z ní brzy neudělám upírku, zabijí ji, i celou naši rodinu. Jestli tam přijdou, klidně by je mohlo napadnout zastavit se u nás. A jak dobře víš, Bella je pořád člověk,“ vysvětlil mi.

„Co ti brání z ní upírku udělat?“ rozhodila jsem rukama. Ten pohled, kterým se na mě podíval, bych vážně víckrát vidět nechtěla.

„Její duše. Při přeměně o ni přijde, a to já nechci,“ zachmuřil se. Zarazila jsem se.

„Promiň, ale ty tvrdíš, že nemáte duši? A jinak jsi v pořádku? Pokud vím, nemůžete za to, co se vám stalo. A nikdo nemůže trestat šelmu za lov. A už vůbec ne, když se šelma dá na kořínky a lístečky,“ poklepala jsem si na čelo. Chtěl pokračovat, ale utnula jsem ho rukou.

„Koukni na Carlislea, je to upír, lidi by měl zabíjet, ne léčit a pomáhat jim. A Esmé, mírumilovnější osobu jeden aby vážně pohledal, Emmett a Rose, promiň, ale proč by neměli mít duši, co dělají špatného? Nebo Jasper, vyprávěl mi o jeho upířích začátcích, ale každý chybuje. On svou chybu navíc napravil a na rozdíl od některých lidí, ji neopakuje. A nakonec ty, pravda nevím o tvém životě vůbec nic, ale vím, jak moc ti voněla Bella. Zabils ji snad? Nezabil, naopak, ještě ses do ní zamiloval. Promiň, ale vážně nevidím důvod, proč by někdo z vás neměl mít duši,“ ukončila jsem svůj rozsáhlý proslov, zvedla se na nohy a nechala ho o mých slovech přemýšlet.

A nejspíš přemýšlel rychle, protože jsem nestihla zavřít ani dveře.

„Konečně chápu, proč tě všichni tady tak milují, jsi vážně skvělá, dokážeš vyvrátit úplně všechno, ale jak si řekla, nevíš o mém životě nic. Taky jsem zabíjel, ne proto, že mě nutili, já chtěl,“ prozradil mi zničeně. Chytila jsem ho za ruku a odtáhla zpátky do klubovny.

„Tak si zabíjel, no a? Jsi predátor, je to tvoje přirozenost. A navíc, přestal si. Hádám proto, že máš svědomí, je to tak?“ zvedla jsem tázavě obočí. Na odpověď kývl hlavou.

„Gratuluju, právě sis vyvrátil svůj vlastní názor. Svědomí je totiž duše,“ usmála jsem se vítězně. Vykulil na mě oči v úžasu, vmžiku se však vzpamatoval a pokoušel se mě rozdrtit ve svém objetí.

„Děkuju,“ zašeptal a pustil mě. Na tváři se mu rozlil šťastný úsměv, když mu zazvonil mobil.

„Musím pro Bellu,“ zamumlal a vystřelil z klubovny ven. V jednu chvíli seděl vedle mě a v té druhé ho nebylo.

„Není za co,“ zamumlala jsem do ticha a zamířila ven z klubovny.

„Mandy, to je dobře, potřebujeme někoho, kdo trefí na letiště, Kyle ti prý půjčí auto, jel by, ale má něco na práci. Že to odřídíš?“ zaškemral Jared.

„Pro koho jedeme?“ zeptala jsem se místo odpovědi a vyšla na čerstvý vzduch.

„Edward pobere Bellu, Kim a Charlieho, do tvýho auta nasáčkujeme Emily, Sama a Sue,“ usmál se na mě, šťastný kladnou reakcí.

„Fajn, tak mi dej klíčky, Edward už odjel,“ natáhla jsem ruku.

„Koho vyzvedáváš ty?“ pousmál se na mě Edward, jakmile jsem na letiště dojela. Vystoupila jsem, zamknula auto a zazubila se na něj.

„Ten zbytek,“ odpověděl si sám.

„Jak vlastně víš, že budou přistávat, v letadle se přece telefonovat nedá,“ zvedla jsem tázavě obočí.

„Podle letového plánu. Navíc, Alice viděla, jak mi bude z letiště volat, nechtěl jsem je nechat čekat,“ pokrčil rameny a zahleděl se na oblohu. Kroužily tam tři stroje.

„Tak jdeme dovnitř, ne?“ navrhla jsem a zamířila k letištní hale. Následoval mě bez keců.

Nečekali jsme moc dlouho, asi půl hodinky, než přistáli a prošli odbavením.

„Ježíš, Mandy, jseš to ty?“ vykulila na mě Emily oči. Usmála jsem se a kývla. Bells, ta měla plnou hlavu Edwarda, Charlie se na to teda moc nadšeně netvářil.

„Jedeme ne? Večer se jde pařit, tak ať se stihneme nachystat,“ oznámila jsem jim s profesionálním úsměvem.

„Hlavně v tom autě nedivoč, Charlie je šerif tělem i duší, taky by se mohlo stát, že ti zabaví řidičák,“ upozornila mě Sue s úsměvem, když si sedala na místo spolujezdce.

„Tak mu nikdo nepráskněte, že ho s sebou nemám,“ mrkla jsem na ty tři spiklenecky a vyjela z parkoviště.

Držela jsem se rad a jela podle předpisů. Hloupých předpisů.

„Tak jsme tady,“ usmála jsem se a vystoupila z auta.

„Mandy!“ zahromoval nad areálem Joeův hlas. Převrátila jsem oči v sloup a zamknula auto.

„Co jsi provedla?“ zeptal se Sam se smíchem.

„To je těžký, záleží na tom, na co přišel,“ pokrčila jsem rameny a poslušně naklusala k šéfovi.

„Kde se flákáš? Nemáš tak náhodou čistit věci?!“ osopil se na mě.

„Byla jsem na letišti pro návštěvu, tak neřvi. Do večera je času dost,“ zabrblala jsem a zmizela dřív, než se stihl rozkřičet ještě víc.

Minula jsem smečku, sedící před stájí, s věcmi před sebou. Nezdáli se moc nadšení, že musí leštit všechno znovu, teda myslím, co jsem tam byla já, vždycky se všechno čistilo před závody.

„Copak, Johna taky chytla čistící mánie?“ usmála jsem se na Paula. S povzdechem kývnul a dál promazával uzdečku. Přitiskla jsem se k jeho zádům a opřela si hlavu o jeho rameno.

„Mě to teď taky čeká,“ ujistila jsem ho s úsměvem, „mimochodem, přivezla jsem vám alfu,“ dodala jsem pro zbytek, líbla svého vlka zezadu na krk a utekla k sedlovně.

„Jejky, tady vás je,“ usmála jsem se, hledaje volné místo. Nakonec se našlo mezi Kylem a Zackem. Tomu prvnímu jsem hned vrátila klíče.

„Neboj, autu nic není, za námi jelo další, s policajtem uvnitř,“ ubezpečila jsem ho dřív, než stihl cokoliv říct. Takhle se jen usmál a podal mi kelímek s mazáním na kůži.

„Hm, kdo maže, ten jede,“ zabrblala jsem a dala se do práce za všeobecného smíchu.

Prací jsme strávili zbytek poledne a hodný kus odpoledne, jediná světlá chvilka, byla oběd.

„Hele, jak to vypadá s tím klubem?“ nakoukla do sedlovny Alice.

„Jsi dobrá kosmetička? Protože já momentálně nejsem schopna zvednout ani ruku,“ zeptala jsem se zničeně. Alice se rozzářila, zatímco přítomný Jasper snad ještě víc zbledl.

„Upsala ses ďáblu,“ šeptl mi do ucha. Alice se na něj zaškaredila, ale hned se smála a netrpělivě podupávala malou nožkou, zatímco jsem ukládala všechny věci na své místo, přikryla obě sedla a pověsila uzdečky na věšák.

„Udělám z tebe kočku, Paul bude koukat,“ slíbila mi s vážným obličejem. Já se musela jen smát. Obzvlášť, když se u mě v pokoji nakonec slezly všechny holky, včetně poněkud vystrašené Belly.

„Klid, je v pohodě, zatím,“ drcla jsem do ní a ukázala Alici svůj kosmetický kufřík.

Nikdy bych neřekla, že si při líčení skvěle odpočinu. Ale ten šok, když jsem se v zrcadle poprvé viděla, za to stál.

„Jsi kouzelnice,“ vydechla jsem směrem k činící se Alici a dál si prohlížela neznámou v zrcadle. Ty vysoké podpatky a bílé mini šatičky byl výborný nápad. Bella totiž měla půjčené moje vysoké boty.

Kouřové stíny na očích v šedé barvě, lehký, projasňující make up a minimum rtěnky.

„Hele, co s vlasama?“ zeptala jsem se najednou.

„Vyžehlit, nechat rozpuštěné,“ usmála se na mě a otočila se zpátky k Lily. Tak jsem ji poslechla.

Za další dvě hodiny jsme byly všechny připravené vyjít ven. Kluci prý čekali dole v klubovně.

A byli v docela družném hovoru, když jsme vešly do dveří. V momentě však zmlkli, všichni, a koukali na nás jako na zjevení.

„Šikulka,“ naklonila jsem se k Alici a rozešla se k Paulovi. Hezky pomalu, aby si na mě stihl zvyknout. Sotva jsem došla až k němu, stáhl mě do své náruče a tiše mi vrčel do ucha.

„Nejsem si jistý, jestli vůbec někam dojdeme,“ zamumlal tiše.

Do toho všeho vešli do klubovny ti dospělejší, Sam, Emily, Joe, John, Billy a Charlie. Ten, při pohledu na Bellu, oblečenou v kraťáscích kousek pod zadek, bílém topu s holými zády a mých botičkách, nějak zbledl.

„Fajn bando, jděte se bavit, ale žádné pití a nezapomeňte, že zítra začínáme, ať nejste jak mátohy,“ odkýval nám to Joe, spolu s Johnem a propustili nás. Charlie byl stále ještě trochu zkoprnělý, když kolem něj Bella prošla.

„Kdyby něco, sveď to všechno na mě,“ mrkla jsem na ni spiklenecky a nastoupila do jednoho z aut.

Paul mě celou cestu tiskl k sobě a pokoušel se stáhnout mi ty šaty trochu níž, prý odhalovaly až moc.

„To je účel,“ zaškaredila jsem se a doslova z šatů jeho ruce odpáčila.

„On se jenom bojí, že bude muset nápadníky odhánět pěstí,“ zazubil se Seth. Ach tak.

„Neboj, na tebe taky dojde, budou tam mraky holek,“ zakývala jsem vážně hlavou.

„A kluků,“ dodala při pohledu na Leah.

U vstupu do klubu se málem strhla hádka. Podle sázky jsem měla platit vstupné všem, ale Edward s Jasperem se trhli a mínili to zaplatit. Nakonec mě udolali.

„Fajn, takže platím každému jeden drink,“ pokrčila jsem rameny a vešla dovnitř dřív, než ti dva stihli cokoliv namítat.

„Já nevěřím svým očím, Amanda se vrátila,“ vykulil na mě oči barman. Vesele jsem se na něj zazubila a líbla na pozdrav.

„Monty, že tady máš nějaký volný, hodně velký stůl,“ zaškemrala jsem. Protekce se občas hodí.

„Pro členy té tvojí stáje vždycky, jsou tady každý čtvrtek a pátek, počítám, že zítra nepřijdete, co? Začíná vám tam ta velká sláva,“ zamručel pod vousy a ukázal na stůl v rohu. Teoreticky jsme se tam vejít měli. Vděčně jsem se na něj usmála, lípla mu druhou pusu a pozvala ho na závody.

„Jo, a mimochodem sedmnáctkrát Modrou lagunu, alko,“ dodala jsem ještě, zaplatila požadovanou částku a odcapkala zpátky k ostatním.

„Stůl čeká a pití nám donesou,“ usmála jsem se na ně. Zack s Gregem neomylně zamířili ke stolu a ostatní je následovali.

„Co to tam bylo s tím barmanem?“ zeptal se Paul, poněkud nedůvěřivě. Usmála jsem se a vedla ho ke stolu.

„To byl Monty, mám u něj protekci a zařizovala jsem stůl,“ vysvětlila jsem mu.

Kolem stolu jsme se nakonec vešli, holky sice seděli na klíně svým protějšků, a Leah mezi smečkou. Ale netrvalo to dlouho a už byla na parketu. Kluci se o ni málem rvali. Ostatně, nechybělo moc a rvačky by se strhli i o ostatní vlky. Pár jich šlo i po Paulovi, ale stačilo pár mých ne zrovna příjemných pohledů a dali si pohov, takhle jen pozorovaly zdálky.

„Chceš jít tancovat?“ naklonil se k mému uchu zrovna ve chvíli, kdy začal hrát ploužák, jenže ve mně se ty tři koktejly ozvaly.

„Jestli chvilku počkáš, tak jo,“ usmála jsem se omluvně a odcupitala na dámy.

Na cestě zpátky jsem zavadila o jednu dvojici na parketu a zarazila se. Pozadí toho kluka mi bylo povědomé.

„Dovolíš? Tenhle je můj,“ usmála jsem se sladce a blonďatou slečinku v růžovém topu.

„Ne, tancujeme, pokud sis nevšimla,“ odsekla mi a hodila po Paulovi oslnivým úsměvem.

„Právě proto. Najdi si svůj vlastní doprovod,“ zavrčela jsem a mírně ji odstrčila. Stačilo hodit zlý pohled a už couvala zpátky.

„Co to bylo?“ zamumlala jsem. Paul se jemně usmál a přitáhl mě blíž k sobě.

„Nevím, sotva si odešla, tohle růžovoučké pometlo mě táhlo sem. Díky za záchranu,“ zazubil se šťastně.

„Není za co,“ mrkla jsem na něj s šibalským úsměvem. Zasmál se a přitáhl mě blíž k sobě. Dlaněmi zabloudil skoro až k lemu šatů a já se tiše zachichotala. V ten moment ztuhl a vytřeštil na mě oči.

„Ty se chichotáš? Kolik už si toho vypila?“ zeptal se opatrně.

„Nekecej a tanči. Neměla jsem toho moc, jenom tři drinky, alko byly jenom dva. Vím, že nesmím přijít opilá, ale špička Joeovi nevadí,“ uklidnila jsem ho. Přikývl, ale nezdál se nijak klidný.

„Paule neboj se. Dělali jsme to vždycky, párkrát s námi byl i Joe,“ zamumlala jsem mu do rtů. To poslední byl kec, ale on to vědět nemusel, navíc, zabralo to a uvolnil se. Trochu.

Písnička skončila a vrátili jsme se ke stolu.

„Co se děje?“ zeptala jsem se tiše a pohladila ho po tváři. Zakroutil hlavou, pohladil mě po holých zádech a trošku poposunul na svém klíně.

„Paule, znám tě, vidím, že tě něco trápí,“ nedala jsem se odradit. Rezignovaně sklonil hlavu, zatímco mě jeho ruce objaly ještě pevněji.

„Nevím, je mi divně. Asi z toho zítřka, těším se, ale mám i strach. To neznám, nikdy jsem se závodů nebál,“ vysypal to ze sebe.

„No, já tohle znám bezpečně. Jsi nervózní, lásko,“ usmála jsem se.

„Nervózní? Ale proč? Vždyť o nic nejde, ani před minulým mistrovstvím jsem nebyl,“ rozhodil frustrovaně rameny.

„Jak velké šance na výhru jsi naposledy měl?“ zamyslela jsem se nahlas.

„Absolutně žádné, ne s Dreamerem proti Shadowovi a Goldenovi,“ uchechtl se. Našli jsme kámen úrazu.

„A jaké jsou tvoje šance teď?“ usmála jsem se vědoucně.

„O trošku vyšší?“ houkl tiše. Převrátila jsem oči v sloup.

„Ty seš ztracenej případ, fakt,“ rezignovala jsem a místo mluvení se nechala vytáhnout na parket, tentokrát Zackem a na podstatně rychlejší písničku, než ploužák. Paul vytáhl Leah, která se zrovna mihla kolem stolu.

„Zůstali jsme další tři hodiny. Asi. Ne, nebyla jsem opilá, jenom mi ten čas trochu splýval.

„Hele, já říkala, že nebudou spát,“ rozesmála jsem se při pohledu na tři patrony sedící v klubovně.

„No tak, Joe tady sedí vždycky,“ drcnul do mě Greg.

„A John nás radši drží na pokojích, to přece taky víš,“ napodobil ho Jared z druhé strany.

„A mě táta taky hlídá málem na každém kroku,“ přisadila se Bella, ta do mě naštěstí nestrkala.

„Fajn, všichni jsme v pořádku, střízliví. Můžeme jít na pokoje?“ zeptal se Paul za nás za všechny. Joe, John i Charlie kývli na souhlas a sami se vydali našim příkladem.

„Pamatuješ, jak ses mě tehdy ptal, jestli se kvůli tobě někdy nějak pěkně obleču?“ zeptala jsem se s úsměvem, zatímco jsem si před velkým zrcadlem v pokoji odličovala obličej. Paul mě objal a zadíval se na náš odraz.

„Jo, to jo. Myslím, že jsi svůj slib splnila, ty šatičky ti neuvěřitelně sluší,“ zamumlal mi do ucha.

„Chce se ti moc spát?“ zašeptal mi do kůže krku, kterou jemně okusoval.

„Zítra jsou závody, nic jiného nám nezbývá,“ pokrčila jsem rameny a odehnala ho.

„Nevydržím,“ poznamenal ztraceně. Pousmála jsem se, přitočila zpátky k němu, objala ho kolem pasu a dlaněmi zabloudila do zadních kapes jeho džínů.

„Budeme muset, jsou to jen tři dny. A garantuju ti, že od pátku do neděle budeš rád, jakmile se do postele dostaneš.

„Na to jsem se tě vlastně chtěl zeptat, nějak jsem ten váš rozvrh nepochopil,“ vzpomněl si, sedl na postel a pozoroval, jak se převlíkám.

„To tričko si neber, bude ti horko,“ pokusil se mě přemluvit. Pokrčila jsem rameny a natáhla se po tenké košilce.

„A to má být co, provokace?“ zavyl nešťastně při pohledu na košilku z tenkého saténu do půlky zadečku.

„A je?“ zvedla jsem tázavě obočí a pomalu došla až k němu. Stáhl mě do své náručí a líbnul na nos.

„Neuvěřitelná,“ ujistil mě. Tiše jsem se zasmála a přivoněla si k jeho hrudi. Nechal mě a opatrně se položil na záda.

„S tou tvojí otázkou, je to jednoduchý. Zítra jsou první vyřazovací kola. Ze sto dvaceti postoupí dál šedesátka. V sobotu odpadne dalších třicet a v neděli je finále. V pátek jsou vypsané i další rámcové soutěže, bude na co koukat, pokud vím, tak jedou Jared s Embrym. V sobotu krom Kia Cupu, ten jedu s Dreamerem, jich je taky dost, vím, že má jet Jacob, ale nejsem si jistá, jestli pojede i Quil,“ pokrčila jsem rameny a zavrtala se do peřiny, kterou přes nás přetáhl.

„Takže budeme mít celkem honičku,“ zamumlal otráveně.

„Ani ne, záleží na tom, kam až se dostaneme,“ ujistila jsem ho. Se smíchem mě líbnul do vlasů.

„Taky pravda,“ přitakal a zhasl lampičku.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!