24.02.2011 [08:00], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 8×, zobrazeno 3320×

Tma, všude okolo byla tma a bylo v ní nádherně. Cítila jsem se jako bych létala, nebo alespoň vznášela. Nic mě netrápilo, všechno šlo mimo mě.  Joe, John, závody i Paul.

Paul! Jeho jméno bylo jako výkřik do ticha a na mě dolehlo všechno, co se stalo. Znovu jsem viděla ozbrojeného Caleba se šílenstvím v očích. Viděla jsem, jak po něm Paul skočil a zpacifikoval ho pěstí. Pak se otočil ke mně a v boku mu vězel nůž.

Chtěla jsem se probudit. Musela jsem se probudit. Zase jsem měla před očima Edwardovu tvář, když vyšel z mého pokoje. V tom ke mně dolehl rozhovor.

„Už nás slyší,“ ozvalo se najednou. Vnímala jsem, jak se postel prohnula pod náporem několika těl.

„Zlato, podívej se na mě,“ promlouval na mě ten nejkrásnější hlas na světě. Halucinace? Donutila jsem se otevřít oči, aspoň kousek.

„Ahoj, šípková Růženko,“ usmál se na mě. On byl u mě? A smál se? Kde je Edward, ať ho můžu zabít!

Pokojem se nesl jeho hlasitý smích. To už jsem oči otevřela úplně a v momentě se držela Paula kolem krku. Můj útok nečekal a mírně se zapotácel, nejspíš jsem ho nějak bouchla do toho boku, protože sykl bolestí. Vmžiku jsem seděla metr od něj a ruce držela za zády.

„To je dobrý, už je to skoro zahojený,“ utišil mě. Zvedla jsem oči ke Carlisleovi a ten s mírným pousmáním přikývl. Zato Edwardovi cukaly koutky v utajovaném smíchu. Mrskla jsem po něm zlým pohledem.

„Já se tvářil úplně normálně, Mandy, to jen ty jsi byla naprosto vysílená a vyplašená,“ pokrčil rameny a rozesmál se naplno. V hlavě jsem po něm v tu chvíli ječela snad všechny nadávky, na které jsem si dokázala vzpomenout. A přitulila se zpátky k Paulovi.

Nevím jak, ale najednou bylo v pokoji pusto. Pousmála jsem se a přitulila se k Paulovi ještě víc.

„Už to víckrát nedělej, víš, jaký jsem měla strach?“ vyčetla jsem mu do holé kůže hrudníku. Zabořil mi nos do vlasů a jeho objetí ještě zesílilo. Nenamítala jsem vůbec nic.

„Co řekneme Kyleovi?“ zeptala jsem se ho tiše. Kousek se odtáhl a zmateně se na mě podíval.

„Pomáhal mi odnést tě sem, musíme nějak vysvětlit, že jsi zase v pořádku,“ pokrčila jsem rameny.

„Neboj, něco vymyslíme,“ usmál se.

„Slyšel jsem tě,“ změnil téma a já na něj vykulila oči. Co tím myslel.

„To, co si mi slibovala, všechno jsem to slyšel,“ usmál se ďábelsky. Chytila jsem se za pusu a odtáhla se z jeho dosahu.

„Nemusíš se bát,“ zakroutil hlavou a rozpřáhl náruč. Ve vteřině jsem byla u něj.

„Stejně bych tě neposlouchala,“ zavrněla jsem spokojeně.

„Jo, to je mi víc, než jasný,“ rozesmál se. A na dveře někdo zaklepal.

„Nechci rušit, ale Carlisle s Joeem právě vymýšlí výmluvu a Mandy má dole návštěvu,“ nakoukl do pokoje Edward. Mrskla jsem po něm polštář. Rušil.

„Tak pojď, půjdeme dolů,“ pohladil mě Paul po zádech. Povzdechla jsem si, ale postavila jsem se, stejně jako on. Ještě jsem rychle koukla na jeho bok, než si oblíkl tričko. Na kůži neměl nic, než tenkou růžovou jizvu.

„Za hodinu už tam nebude nic,“ usmál se, když zjistil směr mého pohledu.

„Strašně jsem se bála, že tě ztratím,“ kuňkla jsem tiše, pevně se ho chytila kolem krku a konečně se rozbrečela.

„Neplač, už je to dobrý,“ zašeptal mi konejšivě. Kývla jsem hlavou a zuřivým mrkáním slzy rozháněla. Po chvilce se mi dokonce povedlo usmát se.

„No vidíš, takhle ti to sluší o hodně víc,“ oplatil mi úsměv a setřel poslední zbloudilou slzičku.

„Zajdeme zjistit, kdože si tě žádá a co tam ta trojice vymyslela,“ popostrčil mě ke dveřím.

Nejdřív jsme sfoukli ty tři, byli důležitější.

„Je to jednoduché. Nůž prošel jen svaly a nebyl moc dlouhý, takže jsem to jen zašil a nic se neděje. Nedoporučuju sice Paulovi jezdit, aby se náhodou nepotrhaly stehy, ale jak je známo, vy jezdci si z lékařských nařízení moc neděláte, viď, Mandy,“ vzal si slovo Carlisle. Byla to perfektní historka, měla však jednu chybku.

„A co Kyle? Byl u toho, viděl ten nůž i Paula. Pomáhal mi ho odnést nahoru,“ zeptala jsem se jich.

„To samé, prošlo to jen svalem,“ pokrčil Edward rameny. Já nevím, možná to tak nemyslel, ale Kyle nebyl žádný blbec.

„Nesežere to, bude se pídit po pravdě, znám ho,“ vyvrátila jsem jeho nápad.

„Říct mu to nemůžeme, ani naznačit. Stačí, že to ví Joe,“ zamítl Edward mou myšlenku. Koukla jsem po našem trenérovi, sledoval dva studené ne zrovna odvážným pohledem.

„Klid, tihle upíří si tě k večeři necucnou, jsou na zvířecí dietě,“ mávla jsem rukou a obrátila se na Carlislea.

„Děkuju. Strašně moc, nevím, co bych bez něj dělala,“ poděkovala jsem mu upřímně. Usmál se a kývl.

„Není za co. Celá rodina ti hodně dluží, zajdi dolů a zjistíš, jak to myslím,“ oplatil mi.

„My zatím dořešíme toho Kylea,“ dodal ještě. Vykulila jsem oči na něj, na Edwarda, dokonce i na Joea, ale nikdo mi víc neřekl, nezbylo mi nic jiného, než doktora Tesáka výjimečně poslechnout.

Seběhla jsem schody a vpadla do klubovny. V ten moment jsem na prahu ztuhla a vytřeštěně sledovala našeho hosta.

„Jaspere?“ zamumlala jsem nevěřícně. Usmál se a chytil za ruku malou upírku vedle sebe. Vykašlala jsem se na cokoliv a rozběhla se k němu. Ač upír, málem mě nechytil.

„Co ty tady?“ zamumlala jsem mu do ucha.

„Coby, bude mistrovství, tak jsem se na tebe přijel podívat,“ pousmál se. Pak mě postavil zpátky na zem a zamilovaně se zadíval na slečnu vedle sebe.

„Mandy, to je Alice,“ prozradil mi. Její jméno vyslovil s takovou láskou, až by jeden řekl, že to nebude možné.

Jmenovaná se na mě vesele usmála a natáhla ruku. Přijala jsem ji a konsternovaně opětovala stisk i potřesení. Vypadala zvláštně, tak nějak hyperaktivně, už od pohledu. Byla jsem zvyklá na důstojnost a občasnou strnulost Cullenových, ale tahle slečna nebyla schopna vydržet bez pohybu ani deset vteřin.

„Ahoj, ráda bych ti řekla, jestli budeme skvělé kamarádky, nebo ne, ale jsi měnič, takže nic nevidím,“ pokrčila rameny a neustále se na mě usmívala. Zato já znatelně posmutněla. Všiml si toho Jasper, i Paul. Ten druhý stál bleskově u mě a držel mě kolem ramen.

„Řekla jsem něco špatně?“ zeptala se Alice vyplašeným hláskem a střelila k Jasperovi nervózním pohledem. On pro změnu sledoval mě, stejně smutným pohledem, jako jsem cítila já.

„Ale ne, sice nechápu, co si myslela tím viděním, ale jediný měnič je Paul, já už vlčice nejsem,“ zakroutila jsem hlavou a donutila se k úsměvu.

„Já se moc omlouvám, nevěděla jsem to,“ vyhrkla rychle a pokusila se mě obejmout.

„Nic se nestalo,“ ujistila jsem ji a opřela se o Paula.

„Jak si to vlastně myslela, to vidění?“ zeptala jsem se zvědavě, když jsme o pár minutek později všichni seděli v mém pokoji. Do klubovny se začali trousit ostatní a Paul byl ještě oficiálně v horizontální poloze. Mě čekal rozhovor s Kylem. Trojka myslitelů se nakonec shodla, že mu můžu říct, pravdu, ale jen něco. Co, to nechali na mě, naprosto mi věřili, že to nezkazím. Chyba.

„Jednoduše, vidím budoucnost. Čísla do loterie ti neřeknu, ale jaké počasí bude v ten a v ten den, to klidně. Taky vidím rozhodnutí lidí, cestu, kam se díky nic ubírají. Jakmile svoje rozhodnutí změní, budoucnost udělá to samé,“ pokrčila rameny. Zůstala jsem naprosto paf.

„Myslím, že do Jasperovy rodiny zapadneš, když už ne jinak, darem určitě. Ale neřekla bych, že by tě někdo dokázal nemít rád,“ usmála jsem se na ni po chvilce ticha. Jasper se na mě usmál a svou vyvolenou objal ještě pevněji.

„Já jí to říkám pořád,“ přisvědčil.

O půl hodiny později jsme s Kylem seděli venku na lavičce, jen my dva, zbytek byl v klubovně, i s našimi hosty.

„To nebyla pravda, to co Joe říkal, že,“ konstatoval. Přikývla jsem a koukala na tmavnoucí oblohu.

„Řekneš mi, co se stalo?“ zeptal se tiše.

„Dovolili mi to, takže jo, řeknu,“ kývla jsem hlavou, stále sledující krvavě rudý horizont, postupně přecházející do černé modři.

„Paul je zvláštní. On, uzdravuje se rychleji, než ty, nebo třeba Zack. Má to co dělat s tím, z jakého kmene pochází,“ vzala jsem to okolo.

„S kmenem? Zvláštní není jen on, mám pravdu?“ poznamenal obezřetně. Zakroutila jsem hlavou.

„Všichni kluci z La Push, včetně Leah. Já taky, donedávna,“ zamumlala jsem.

„A doktor Cullen?“ zeptal se chytře.

„Ten je taky zvláštní, ale jinak,“ prozradila jsem mu to a zároveň neřekla nic.

„Jenom doktor?“ zvedl tázavě obočí.

„Ne, všichni Cullenovi,“ odpověděla jsem. Nadechoval se k další otázce, ale přerušila jsem ho.

„Neřeknu ti, jak jsou zvláštní, je to pro tvý dobro, věř mi. Sama jsem z toho měla noční můry hodně dlouho, a to jsem k nim patřila,“ zakroutila jsem hlavou.

„No, já ti spíš chtěl poděkovat, že jsi mi to vůbec řekla, taky jsi mi mohla tvrdit to, co ostatním,“ usmál se na mě.

„Nemusíš se jich bát, nikomu neubližují, snaží se chovat jako všichni ostatní okolo nich, splývat s okolím a jde jim to hodně dobře,“ pousmála jsem se a kývla hlavou směrem k budově.

„Jdeme dovnitř? Určitě budou mít nachystané kytary a nemůžeme nechat Aleka trpět tak dlouho,“ navrhla jsem. Rozesmál se, ale kývl a dokonce mi nabídl pomocnou ruku při vstávání.

Těsně před dveřmi klubovny jsem ho zastavila.

„Nezapomeň, chovej se k nim naprosto normálně. Vážně nejsou nic, čeho by ses musel bát,“ připomněla jsem mu a vešla dovnitř jako první. Mezi Cullenovými a smečkou vládlo citelné nepřátelství, bylo cítit ve vzduchu a jiskřilo okolo.

„Nechcete toho třeba nechat? Ostatní si toho taky všímají,“ drcla jsem do Jacoba a sedla si k nim. Connecticutská ekipa seděla s nimi.

Zničehonic mě polaskala vlna naprostého klidu, ale zdálo se, že jen mě. Otočila jsem se na Jaspera a zavrtěla hlavou. Nebyl to dobrý nápad, uklidnit vlky jeho darem, nedopadlo by to dobře, jakmile by se z jeho vlivu vymanili. Pokrčil rameny a klid zmizel. Alice ho konejšivě pohladila po ruce.

Byl zvláštní, ten jejich vztah. Láska z nich sálala hodně daleko, ale nedávali ji znát vášnivými polibky, či neustálým objetím, to ne. Spíš se skrývala v nenápadných gestech, pohledech, letmých dotycích.

„Tak co zahrajeme dneska?“ mrkla jsem na Kylea. Sledoval Paula bojácným pohledem. Jakmile mu Mary podala kytaru, uklidnil se a začal přemýšlet nahlas.

„Nevím, máme nové hosty, takže co předvést to nejlepší?“ koukl na mě a na Aleka. Zaúpěla jsem nahlas a hraně padla Paulovi do náruče.

„Myslíš, Můj den, vteřiny, Romea a Holku od koní?“ vykulil na ně Alek oči. Kyle jen přikývl.

„A taky Hvězdu, Pohár a kalich a Toulavej,“ dodal ještě. To už jsem hraně omdlévala.

„Ty písničky neznám,“ ozval se Edward a přisedl si k nám. Členové smečky se na něj nepodívali zrovna šťastně, zasyčela jsem na ně a mrskla pohledem na ostatní.

„To nemůžeš, nejsou naše. Jeden taťkův známý je přivezl odněkud z Evropy a přeložil,“ vysvětlila jsem mu a natáhla se po kytaře. To už u nás seděl i Jasper s Alicí a Carlisle lebedil vedle Joea.

A tak jsme hráli a zpívali, nejdřív jen my tři, po každé písničce se ozýval bouřlivý potlesk, ze strany smečky, lidí i upírů. Zejména Edward vypadal spokojeně. Z toho, co jsem vyrozuměla, byl on ten hudební článek rodiny.

Později, když už zněly staré hitovky od ohně a podobně, se přidávali i ostatní, to už Edward tak nadšeně nevypadal, občas to vypadalo, že by nejraději sroloval uši, nebo zakroutil dotyčnému zpěvákovi krkem. Se smíchem jsem si ho dobírala a sedla si rovnou vedle něj.

„Díky, tvůj hlas je aspoň trochu přehluší,“ usmál se na mě vděčně. Paul si ho měřil žárlivým pohledem, rozhodnutý přisednout si k nám.

„Pokud nebudeš zpívat, klidně,“ odpověděl Edward na jeho myšlenky. Nikdo jiný ho neslyšel, klubovnou zrovna burácela Ruby.

Paul se na něj zašklebil, ale stulil se do klubka a hlavu položil na moje nohy.

Sbalili jsme to až pozdě večer, se slibem, že půjdeme spát. Další den nás čekal náročný trénink, museli jsme dohnat to, co se incidentem s Calebem zameškalo. Když totiž dorazil Carlisle, Caleb se prý probral v Joeově kanceláři, odkud nevedl žádný jiný východ, než zamčenými dveřmi. Po tom, co jsem omdlela, a Edward mě přenesl do pokoje, přijela policie v doprovodu Calebových rodičů. Bylo vzneseno obvinění z důvodu napadení a ublížení na zdraví. Vloupání se do areálu stájí za účelem zabití Shadowa. Pravda, to poslední se bralo spíš jako poškozování cizího majetku, ale i tak. Ze Zackova vyprávění vím, že pan Reynolds starší okamžitě svolával své právníky, ale Caleba tak jako tak odvedli v poutech. A Carlisle nám slíbil lékařskou zprávu, i s fotodokumentací, to prý udělal Edward ještě předtím, než Carlisle Paula ošetřil. Ty fotky jsem vážně vidět nechtěla.

„Jdeme k tobě, nebo ke mně?“ pousmál se Paul po cestě k pokojům.

„Já nevím, teď jsme dlouho byli u mě, tak třeba k tobě,“ navrhla jsem. Můj nápad přijal s nadšením, chytil mě do náruče a unášel do svého pokoje.

V koupelně jsem se znovu zavřela dřív, než stihl vpadnout za mnou. Bouchal na dveře, lomcoval klikou, ale dovnitř se prostě nedostal.

„Jsem na tebe zlá, já vím,“ usmála jsem se sladce, sotva se objevil v otevřených dveřích.

„To teda jsi,“ zavrčel. Poznala jsem, že je zle. Podle jeho očí, měl v nich ďábelské jiskry a ty nikdy nevěstily nic dobrého, co se týkalo mých plánů.

„Ale já jsem větší zloun a tak tě do té sprchy unesu znovu,“ zašeptal mi do ucha a zvedl mě do náruče. Protestovala jsem. Dokud nezapnul vodu a nevyhrnul tričko na spaní.

Nebyla jsem schopna udržet se na vlastních nohou. Paul mě do postele musel odnést a dokonce mi pomáhal vysušit vlasy.

Od zítřka spíme každý sám, je ti to doufám jasné,“ broukla jsem o pár minut později, uvelebená na jeho hrudi.

„Nechápu proč, ale jestli to chceš,“ pokrčil rameny. Zvedla jsem hlavu, usmála se a pohladila ho po tváři.

„O to by ani tak moc nešlo, ale oba se potřebujeme před závody pořádně vyspat, a to nepůjde, pokud budeme spolu,“ vysvětlila jsem a lehla si zpátky.

„To budou krušný tři dny,“ zachmuřil a pohladil mě po vlasech.

„Počkej, až budeš zpátky v La Push a já tady,“ poznamenala jsem. Jeho ruka se zastavila.

„O tomhle už jsme mluvili, zůstávám tady,“ připomněl mi. Zakroutila jsem hlavou a posadila se.

„A já říkala, že tě z La Push trhat nebudu,“ řekla jsem mu svůj slib. Pousmál se, natáhl ruce a stáhl mě zpátky k sobě.

„Jenže já ti vysvětloval, že bez tebe nikam nejdu, takže budu tam, kde budeš ty. Už se mě nezbavíš,“ slíbil mi šeptem a zabořil obličej do mých vlasů.

„Ale no tak, kdy si sem mám přivést ten zástup kluků?“ zakňourala jsem plačtivě.

„Ty ještěrko! Já ti dám zástup kluků!“ zavrčel a normálně mě začal lechtat. Jak se mi chtělo spát, v momentě jsem byla probuzená a svíjela se pod jeho rukama.

„Slibuju, že žádný zástupy kluků nebudou, ale už mě nech,“ škemrala jsem, zatímco jeho prsty zkoumaly citlivá místa mé kůže.

„Žádní kluci,“ ujistil se s úsměvem. Kývla jsem a překryla jeho dlaně svými.

„Žádní kluci. Jen jeden velký stříbrný vlk,“ souhlasila jsem tiše. Zlehka mě políbil a zase si lehl.

„Nechci se tě zbavit. Chci, abys byl šťastný, jen si nejsem jistá, jestli to dokážeš jinde, než doma,“ zamumlala jsem mu do kůže hrudi a unaveně zavřela oči.

„To nejsem ani já, ale neopustím tě, nikdy,“ šeptl mi nazpátek. Vlastně si nejsem tak úplně jistá, jestli to náhodou nebyl výplod mé hlavy.

Druhý den začal trénink velmi, ale opravdu velmi brzo. V sedm jsme byli nastoupení na kolbišti a poslušně klusali po obvodu. Joe mezitím s Jasperovou pomocí stavěl tréninkový kurs.

Dreamer pode mnou nervózně tancoval a nebyla jsem schopna ho vůbec uklidnit. Stačil jediný pohled na Paula, sedícího tou dobou na tribuně, a uháněl do šatny pro moje ostruhy.

„Jsi zlato,“ usmála jsem se na něj vděčně, zatímco jsem si je nasazovala na boty.

„Hodnej Snílek,“ pohladila jsem hřebce po krku, sotva se uklidnil.

„Mandy, jsi na řadě,“ houkl na mě Joe. Zhluboka jsem se nadechla a nechala Dreamera nacválat, objeli jsme si malý kruh, než jsem ho nasměrovala na skok. Přenesl se přes něj lehce, jako by měl sotva metr a ne o padesát centimetrů víc.

„Dobrý, příště trochu rychlejší nájezd!“ zavolal na mě trenér a kývl hlavou na Lily. Celé to vypadalo nadějně, aspoň ze začátku. Když se pak sbírala ze země už to tak nebylo.

„Lily, pořád máš moc mělké pobídky, zkus trochu přitlačit, Carmia něco snese,“ vyčinil ji Joe. Bezradně pokrčila rameny a třela si naražené rameno.

„Já na ni asi nemám sílu. S Irkou mi to šlo líp,“ pousmála se smutně.

„Počkej, mám nápad,“ zavolala jsem na ni a bleskově si šporny sundala.

„Zkus to s tímhle,“ podávala jsem jí je s úsměvem. Vděčně se na mě podívala, nasadila si je, vyhoupla se zpátky na Carmiin hřbet a zkusila to znovu. Tentokrát jí to šlo skvěle.

„Víš, Catherine o tobě vždycky říkala, že jsi namyšlená a nosíš nos nahoru, přitom nejezdíš ani z poloviny tak dobře, jako ona. Stydím se za to, že jsem jí věřila,“ přiznala se mi Lily, když jsme o hodinu později odstrojovaly koně.

„Z toho si nic nedělej,“ mávla jsem rukou a zavřela Dreamerův box.

„Nevíš o někom, kdo by mi mohl půjčit ty šporny? Naši mi je nekoupili. Nemají moc peněz, a tak mám jen to nejnutnější,“ zeptala se nesměle.

„To nevím, já je budu potřebovat na parkuru. Ale mám nápad. Zrovna teď jedu do obchodu, potřebuju dečku, čabraku a chrániče pro Dreamera, mohla bych tě vzít s sebou. A s penězi si starost neděj, od toho tady má Joe fond,“ navrhla jsem alternativu. Lily se na mě zářivě usmála  a kývla, prý se jen skočí převlíct a můžeme vyrazit. Já musela ještě za Joeem.

„Co potřebuješ?“ zeptal se vědoucně, zatímco se tahal s těžkou blendou. Vzala jsem ji za druhý konec a pomohla mu.

„Fond ještě pořád funguje? Lily potřebuje šporny a její rodiče si nemůžou dovolit všechno jezdecké vybavení,“ odpověděla jsem otázkou.

„Jo, pořád běží. Zajdu do kanclu a donesu ti kartu, vezmi ji i nějaké slušivé sako a přilbu,“ slíbil mi s úsměvem. Ten stojan, co jsme uklidili, byl poslední, takže svůj slib šel hned splnit a já zase převlíct se.

Nakonec s námi jel i Zack a Paul.

„Kdo bude řídit?“ zeptala se Lily v Zackově objetí. Pokrčila jsem rameny. Zack sem jezdil s Kylem, Paul měl auto doma a Lily vozili rodiče.

„Mám nápad,“ pousmála jsem se a zaběhla do sedlovny.

„Kyle, že nás zachráníš?“ koukla jsem na něj smutnýma očima. Tázavě zvedl obočí a kývnul.

„Potřebujeme auto, jedeme Lily oblíct na závody,“ vysvětlila jsem mu náš problém a během minuty uháněla zpátky, s klíčky v ruce.

„Ty seš normálně zázrak, Kyle nikomu jinému auto nikdy nepůjčil,“ zavrtěl Zack hlavou a hrnul se na zadní sedadlo spolu s Lily. Paul se usadil vedle mě. Zack s Lily se okamžitě začali poutat.

„Klid, dostala jsem zákaz divočit, Kyle s námi nejede,“ ubezpečila jsem je a opatrně vycouvala z parkoviště.

„Jak si to myslela s tím divočením?“ naklonil se ke mně Paul.

„Ehm, jak bych to řekla. Pokud řídím já, rychlost a myšky mi nevadí,“ pokusila jsem se to vysvětlit, Zack mě zrovna dvakrát nepodpořil, začal se řehtat na celé auto.

„Nevadí? Paule, tys ji ještě za volant nepustil, co? Počkej, jestli ta Sportage zůstane u nás, ona bude první, kdo ji prubne v terénu, zvu tě na zkušební jízdu,“ drcnul mu do ramene. Paul na mě koukl zvědavým pohledem. Jen jsem pokrčila rameny a zaparkovala u obchodu.

„Ale řídíš dobře,“ pochválil mě.

„Tak fajn, jsme tady. Zacku, pomoz Lily najít sako, přilbu a šporny. Paule, my jdeme pro Dreamerovy věci,“ zavelela jsem a ztratila se mezi jednotlivými regály.

„Co myslíš, jaká barva bude slušet hnědákovi?“ zeptala jsem se ho zadumaně a prohlížela si červený, modrý a bílý set.

„Já bych vzal ten bílý, je neutrální a sluší každému. Jestli budeš zaplétat hřívu, přidáš bílé gumičky a máš hotovo,“ navrhnul. Zavřela jsem oči a pokusila si to představit.

„Máš recht, bereme bílou,“ souhlasila jsem a dala balení do košíku.

Zack se mezitím čertil, Lily nechtěla slyšet o ničem jiném, než o ostruhách, tak jsem zakročila já.

„To není můj výmysl, to řekl Joe, takže fofruj do té kabinky,“ doporučila jsem ji a sama si vybrala nové sako, bílé tričko a kožené chapsy. Ty vysoké boty byly na houby.

„Ty vole, to byla pěkná pálka,“ vydechl Zack, sotva jsme z obchodu vyšli.

„Koně jsou drahej koníček,“ pokrčila jsem rameny, hodila věci do kufru a sedla za volant.

„Jedeme zpátky? Nebo ještě někam,“ zeptala jsem se svých spolujezdců. Odkývali si návrat do stájí. Pravda, Zacka a Paula čekal trénink za půl hodiny a mě a Lily za hodinu. Odpoledne jsme všichni dostali volno, stejně jako příští den, to měli volno i koně a pak byl pátek. První den závodů.

„Tak co, jak jste pořídili?“ odchytil si nás Joe, sotva jsem vypnula motor.

„Ale jo, Lily, tu jsme oblíkli a já si nakoupila taky pár věcí,“ mávla jsem rukou a otevřela kufr. Joe jen hvízdnul.

„Neboj, já nakupovala za svoje,“ uklidila jsem ho a vrátila mu kartu.

„Fajn, tak si nachystejte koně, trochu nám převrátili rozvrh. Daniela musela pro něco odjet, tak budete všichni spolu, Paule, na tebe čeká John, dokonce už ti prý nasedlali Da-daie,“ upozornil nás a zase se vytratil.

„Taky chci takovej servis,“ zamručel Zack a vydal se do stáje. Já nejdřív nahoru, uklidit věci.

Druhý trénink byl ještě lepší, než ten ranní, Joe po nás pro změnu vůbec neřval, jen chválil a usmíval se, jak byl s námi všemi spokojený.

Na odpoledne byl naplánovaný skvělý program, tedy, pro mě, smečku a upíří hosty. Šli jsme k jezeru. Matt s Ginger se zavřeli na pokoji, prý museli dospat spánkový deficit, Kyle, ten zašel za tím svým novým objevem od Matela, Mary taky našla nějakýho kena a Lily se Zackem šli zase  do kina.

„Podle té věštkyně bude svítit slunce, takže si budeme muset dávat majzla, aby nám tam nikdo nevjel, ale říkala, že to ohlídají,“ zazubil se na mě Jake, zatímco si sundával tričko.

„Ta věštkyně má jméno,“ prskla jsem na něj a otočila se. Už si sundávali i šortky. K jezeru se jim to na lidské nohy zdálo daleko.

„Nekoukej na mě tak, víš, že tě neslyším,“ houkla jsem na Jareda, zatímco jsem jejich oblečení ládovala k sobě do batohu.

„Jaku, nech toho, tobě na hřbet nevlezu ani za zlatý prase!“ okřikla jsem dorážejícího rezavého vlka. Po tomhle oznámení se stáhl a smutně zakňučel.

„Ne že bych ti nevěřila, ale u Paula mám jistotu, že někde nehodí myšku a mě nenechá na stromě,“ pohladila jsem ho konejšivě po čumáku. Vykulil na mě oči a začal kašlavě štěkat, dokonce stihl i kroutit hlavou. A pak že chlapi zvládají jenom jednu činnost.

Paul do mě lehce šťouchl a lehl si na břicho. Slastně zavrčel, když jsem mu do srsti na krku zabořila prsty.

Čekali jsme asi dvě minuty, než se k nám přidali naši studení hosté. A žáden z vlku nezačal ani vrčet. Jak by taky mohli, Carlisle Paula zachránil, ať už byl upír, nebo ne. Když už jsme u toho, kde vlastně byl?

„Vrátil se zpátky domů, někdo tam musí zůstat, pokud přijedou všichni vlci sem, tak se s Esmé, Rose a Emmettem nabídli,“ odpověděl Edward na moji myšlenku. Ach tak.

„Jacob navrhuje závod, chce zjistit, jestli jsme vážně tak rychlí, jak se říká, obzvlášť já,“ zazubil se zničehonic a tázavě se na mě podíval.

„Mě se neptej, já jsem na tenhle způsob dopravy zvyklá,“ pokrčila jsem rameny. Od Alice jsem si za to vysloužila obdivný pohled.

„Fajn, tak to odstartuj, ty jediná neběžíš po svých,“ souhlasil a postavil se do řady zároveň s vlky. Alice s Jasperem se přidali taky.

„Tři…“ Naklonila jsem se nad Paulův krk.

„Dva…“ Zapletla jsem prsty do jeho srsti tak, aby mi neproklouzla, až vyrazí.

„Jedna…“ Přitiskla jsem k jeho tělu stehna, kolena i holeně, pro stabilnější sed.

„Teď!“ křikla jsem a čekala na zpětný náraz. Přišel, ale byla jsem připravená a nespadla.

Edward vedl, jen o pár centimetrů, ale vedl, Alice s Jasperem se ztráceli až vzadu, takže vlci byli opravdu rychlejší, než upíři. Edward byl, alespoň podle Belly, jeden z nejrychlejších. Pak ale Jacob natáhl krok a začal se na něj dotahovat, až běželi vedle sebe. Kousek před cílem se dostal do vedení, nejdřív o čumák a nakonec o celou hlavu. Ale nezastavil se, žádný z vlků, směřovali rovnou do vody.

Masa vody se rozstříkla kolem, sotva do ní skočili, nepárali se s břehem, ani mělčinou, dopadli rovnou do hloubky. Paul zajel až pod hladinu. V momentě byl zpátky na břehu a vytřepával vodu z uší. Já stále seděla na jeho hřbetě a smála se na celé kolo.

„Nechci ti nic říkat, ale právě si namočil oblečení všech ostatních,“ poznamenala jsem věcně a sundala ze zad vodou nasáklý batoh.

„Mám ti říct, že je to jedno, stejně se chtěli koupat jako lidi,“ ozval se vedle Edward.

„Taky pravda,“ zazubila jsem se, seskočila na zem a vysypala věci z tašky na zem. Vlci si je rozebrali a utekli za stromy. V ten moment prokouklo mraky slunce a já si kecla na zadek s obdivným pohledem.

„Žádné plameny?“ vydechla jsem okouzleně. Jasper se usmál, dřepl si ke mně a pomohl mi na nohy.

„Ne, žádné plameny pekelné, jen se od nás odráží,“ vysvětlil mi s lehkým úsměvem.

„Jedeš od ní, pijavice!“ zavrčel Paul, sotva vyšel z lesa. Jasper se narovnal, chvilku zkoumal jeho pocity a pak se rozesmál.

„Bojí se, že mu tě odloudím,“ odpověděl na mou nevyslovenou otázku, stačilo jen zdvižené obočí.

„Paule, seš trdlo, víš o tom?“ usmála jsem se na přicházejícího vlka. Objal mě s ušklíbnutím, na krku mě pohladil jeho dech a já se zachvěla.

„Víš Paule, pokud ti odpustila to, co jsi provedl, nemusíš se bát, že by od tebe dokázala odejít,“ poznamenal Edward smutně. A sakra, myšlenky.

„Neboj, nikomu to neřeknu, je to tvoje věc, a pokud nechceš, aby to věděl nikdo jiný, nebudu se do toho vměšovat,“ uklidnil mou začínající paniku. Na upíra byl vážně v pohodě.

Usmál se a mrknul na mě.

„Tak co kdybychom se konečně dostali k té vodě,“ navrhla Alice, v zářivě modrých plavkách, zarývající vážně jen to nejnutnější.

Pokrčila jsem rameny a stáhla si tričko. Všechno bylo v pořádku, dokud jsem se k nim neotočila zády, abych tričko i šortky hodila k batohu.

„Co to…?“ zakoktal se Jasper, s rukou nataženou k mým zádům.

„Křídla,“ pokrčila jsem rameny a přitulila se k Paulovi.

„Andělská,“ dodal místo mě a líbnul mě do vlasů.

„Škoda jen, že máš do andílka zatraceně daleko,“ zazubil se na nás Seth. Mávla jsem nad ním rukou, ale Paul se ohradil.

„Nemáš pravdu, je anděl, můj osobní,“ ujistil ho láskyplným hlasem.

„Jo, jistě, ale jezdí jako ďábel,“ umlčel ho a zahleděl se na vodu.

„Kdo doběhne poslední, platí zítřejší vstup do klubu!“ zavřískl zničehonic a rozběhl se k vodě. Proti tolika nadpřirozeným bytostem jsem neměla absolutní šanci.

„Jo, je mi to jasný, platím vstup za všechny,“ odkývala jsem jim to a odplavala do hloubky. Tentokrát pod hladinou klid nebyl, všude kolem bylo moc nohou, vířících vodu, moc hlučných bytostí a vůbec.

Stejně jsem pod tou vodou zůstala, aspoň chvilku, takovou chvilku, dokud mi nedošel dech. To už se potopil i Jasper. Usmála jsem se na něj a vyplavala na hladinu. A hned zpátky pod vodu.

„Ty jsi nezmar, víš o tom?“ zazubil se na mě, když jsme vyplavali podruhé.

„No, už mi to řeklo pár lidí, ale upír ještě žádný,“ zakřenila jsem se a doplavala k Paulovi.

„Zase si zkoušela svou výdrž, potápko?“ usmál se na mě a zlehka mě objal. Na rozdíl ode mě, ještě na dno dosáhl.

Jen jsem kývla a natáhla se pro polibek.

Odpoledne uběhlo jako přízračná voda. Chvíli jsme byli v jezeře, pak zase blbli na břehu a vraceli se zpátky do vody. Ostatně, zpátky jsme se vydali taky kvůli mně, ač jsem to nechtěla přiznat, Edward mi únavu z hlavy vyčetl.

Ani tentokrát jsem svému bratránkovi nedůvěřovala natolik, abych se nechala odvézt na jeho zádech, Paul už se jako taxík osvědčil.

Chvilku jsme stejně museli v lese počkat, aspoň než slunce zalezlo na pár minut za mraky, což bylo celkem těžké, vzhledem k tomu, že nebe bylo téměř vymetené, ale dočkali jsme se. Počasí Alice naštěstí viděla i v přítomnosti vlků.

Večer jsme se znovu sešli v klubovně a, světe div se, nebyla jsem jediná utahaná. Dokonce nám naši milí kamarádi odpustili povinný playlist a rovnou se zpívalo sborem. I Edward byl spokojený, Paul totiž podřimoval na mém rameni a nechával svůj hlas v hrdle. Ale i tak, moje snažení přineslo první ovoce, když se ke mně kytara dostala znovu a někdo navrhl naprosto jednoduchou, tří akordovou písničku, s úsměvem jsem ji svému vlkovi předala. A šlo mu to, to ocenil i Edward.

„Fakt sis to nerozmyslela?“ zaškemral Paul před mými dveřmi. Odmítala jsem ho přes práh pustit, vážně jsem se chtěla vyspat.

„Slibuju, že budeme jenom spát, nic víc,“ přísahal se zdviženými prsty. Upřímně, netěšila jsem se na noc v prázdné posteli a bála jsem se, že se mi vrátí noční můry. Od té noci, co jsme spali v jedné posteli, se mi žádná nezdála.

„O něco se pokusíš, a letíš,“ ubezpečila jsem ho a otevřela dveře dokořán. Líbnul mě lehce na rty a vpadl dovnitř dřív, než bych si to stihla rozmyslet. A osprchovat se, alespoň podle mokrých vlasů, stihl už u sebe.

„Pamatuješ na tu první noc, cos mi vlezla do hotelového pokoje?“ zeptal se tiše, o pár minut později.

„Jo,“ uchechtla jsem se, „byla jsem nervózní ze závodů a bála se, že se na mě budeš zlobit,“ dodala jsem s úsměvem.

„Proč proboha?“ vykulil na mě oči.

„Že jsem tě vzbudila,“ pokrčila jsem rameny. Vážně jsem se tehdy bála, že bude naštvaný, ale on nebyl, naopak, ještě se mi snažil pomoct usnout.

„Už tehdy jsem zjistil, že se mi s tebou nádherně usíná, a to jsme spolu byli teprve pár hodin. Co teprve teď, když máme za sebou to, co za sebou máme,“ zamumlal potichu.

Zvedla jsem hlavu a dotlapkala se až k jeho bradě.

„Už to pusť z hlavy, co se stalo, stalo se. Přestaň na to myslet,“ pousmála jsem se na něj konejšivě.

„Já tě fakt miluju, víš o tom?“ usmál se na mě šťastně.

„Kdybych to nevěděla, nebyl bys tady,“ pokrčila jsem rameny a lehla si zpátky na jeho hruď.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!