11.12.2010 [11:00], plyshovymedvidek, ze série Tři šelmy a Dante, komentováno 10×, zobrazeno 1912×

5.kapitola - Nečekané setkání

Tak, máme tu další kapitolu. Děkuju za krásné komenty, jsem z nic nadšená, takže dííííky Vám srdíčka.

V kapitole se vydáme na nákupy s naší Heidi a Giannou, a seznámíme se s novou postavou :o)

Společně s Heidi došly do recepce, vyzvedly Giannu, která tam na ně už čekala, a jely do nákupního centra. Laureen ani nemrzelo, že se nedostane ven, aby si prohlédla město, den byl zamračený a všude bylo pošmourno. Den stvořen jako pro nákupy, přeci jen, svítit sluníčko nikam jinam než do města by ji ani nedostaly.

Po přijetí do centra byla Heidi jako na trní, od jednoho krámku létala k druhému a nikoho nepustila ani ke slovu, vždy jen naházela kupu oblečení do náruče buď Laureen, nebo Gianně a nepřijímala žádné námitky. Laureen znuděně přihlížela a po chvíli, kdy čekala na Giannu před kabinkou se rozhodla, že si sama vybere to, co se líbí hlavně jí. Počkala až Gianna vyjde z kabinky a strčila jí v tichosti svůj telefon, od ní si vzala ten její, aby si mohly zavolat, kde se sejdou. Vyšla z obchůdku aniž by ji Heidi zahlédla, rozhodla si dát kávu a pak si vybrat sama kam se podívá.

Po dvou hodinách, kdy si sama v klidu vybírala oblečení se rozzvonil telefon. Podle čísla poznala, že volá Gianna.
„Jste v pořádku, Laureen? Heidi až teď zjistila, že jste zmizela tak jen volám, jestli jste v pořádku a nechcete třeba už jet.“
„Děkuji, Gianno, zatím jsem v naprostém pořádku, nakoupila jsem si jen pár věcí a teď se rozhoduji nad tím, jaké šaty si vyberu. Až budu chtít domů, zavolám vám nebo si vezmu taxi. Vůbec se semnou nezdržujte, užívejte si nákupy a pak se zase ozvěte.“ Ukončila hovor a dál si vybírala.

Nakonec ani nikam volat nemusela, všechny tři se sešly v butiku se spodním prádlem, vybraly pár kousků a poslední obchůdek, do kterého před odjezdem ještě nahlédly, byl s botami. Tam si všechny nakoupily spousty krásných botiček. Přeci jen, Itálie je známá krásnými botami.

Do hradu dorazily až v pozdních hodinách, Gianna šla ihned spát, aby ráno nezaspala, přitom Heidi vypadala čile a svěže, což Laureen, unavená jak už dlouho nebyla, vůbec nechápala. Po rozloučení a poděkování za výlet se vydala do svých pokojů. Se všemi taškami znaveně padla do křesla a vyhřívala se u krbu, byla tak unavená, že usnula.

Probudila se v posteli ještě za tmy, převlečená do lehké košilky a vedle ní spal Aro. Byla šťastná, že ji uložil a že se probrala vedle něj. Pozorovala ho… světlá pleť, tmavé krásné vlasy a vůně tak krásná, že ani nejlepší parfém nemůže vonět lépe než on sám. Pohladila ho po tváři a on se probouzel. Usmál se a políbil jí na dlaň, kterou ho hladila.
„Rád tě vidím, krásko, doufám, že sis dnešek užila a koupila si něco krásného. Heidi si stěžovala, žes jí zmizela. Přiznávám, že když jsem od Gianny slyšel, že byla k nezastavení a rozhodovala za tebe, že jsi nevydržela. Jen mě velmi mrzí, že tě poslední dobou vídám, když už jen spíš, i když ten pohled na tebe je nádherný. Proto bych ti dneska rád vynahradil ty dny, kdy jsem s tebou nebyl. Co myslíš, srdíčko? Budeš se mnou chtít strávit celý den?“
„Budu s tebou velmi ráda, jsem zvědavá cos vymyslel,“ řekla Laureen a zívla. „Ještě si na chvilku lehneme, je ještě noc, ráno tě probudím, sluníčko,“ už jen hlesla a v tu ránu spala.
Probudilo jí jemné šimrání na obličeji. Zabručela, ohnala se rukou a otočila se. Najednou cítila šimrání na chodidle, cukla nohou a bručela, celá se zabalila do deky, že jí koukala jen hlava. Najednou se celá deka ztratila a ona mžourala, nechápala, co se děje. Po chvilce zjistila, co se vlastně stalo. Koukala na smějící se postavu, držící její oblíbenou deku. Ohlídla se za sebe, vzala si druhou deku, do které se zabalila a odmítala přijmout skutečnost, že se vstává. Bohužel nikdo na její protest nebral ohledy, zmizela z ní i druhá deka a Laureen jen zaskučela a odmítala vstát z postele. Aro se celou dobu smál a dál jí budil. Deky položil na zem a lehl si vedle Laureen, která neustále bručela, a hladil jí po paži.
„Jsi rozkošná, když se zlobíš, lásko, ale musíš vstát, nasnídat se a pak vyrazíme. Dneska máme spoustu míst, kam pojedeme. Zabaleno už máš, tak vstaň, sluníčko moje.“ Políbil ji na tvář, vstal a čekal, až se uráčí vstát i jeho královna.

Po chvilce vstala, stále nabručená šla do koupelny, ze které vyšla po dlouhé hodině už oblečená a vyrazila s Arem a se svým věrným pláštěm. Šli po temných chodbách poměrně dlouhou dobu a Laureen věděla, že cesty si nikdy nezapamatuje. Její záchrana bude průvodce, nebo mapka, popřípadě GPS. Vzpomněla si, že jako malá četla Harryho Pottera, v tu chvíli by se jí velmi hodil jeho Pobertův plánek. Nad tou vzpomínkou se jen usmála. Došli do obrovské kuchyně, ona sama doma měla velkou kuchyň, ale této se nemohla rovnat. Byla moderně vybavena, světlým mramorem a krásným nábytkem. Posadila se na židli, a pozorovala Ara, jak
se ujal přípravy snídaně. Dopadlo to přímo výborně. Před Laureen přistály talíře obložené zeleninou, parmskou šunkou a trochou ovoce, hrnek se silnou kávou a čerstvě vymačkanou ovocnou šťávou a čistou studenou vodou.
„Tuhle spoustu jídla nemám šanci sníst, doufám, že mi s tím pomůžeš.“
V tu chvíli někdo zaklepal a Aro šel za dotyčným, kterého Laureen ještě nepotkala. Něco si šeptali tak potichu, že je neslyšela. Aro se obrátil a smutně se podíval po Laureen.
„Lásko, moc se ti omlouvám, ale nastala situace, kvůli které musím na chvíli odejít. Je mi jasné, že bys tu sama bloudila. Já sám tu občas zabloudím a to tu bydlím dost dlouho, ty tu prosím počkej vynasnažím se přijít co nejdříve, přeci slíbil jsem ti krásný den, a já své sliby plním.“
„Počkám, a ty se pokus vrátit co nejdřív to půjde. Už teď se mi stýská.“
Po tom co odešel, zůstala tam sama. Po dlouhé chvíli čekání se rozhodla, že se pokusí najít své pokoje sama.

Po hodině bloumání si začala nadávat, že přeci jen měla poslechnout a počkat. Byla naprosto bezradná a doufala, že potká někoho, kdo jí snad pomůže. Po chvilce narazila na nějakou ženu. Byla velmi krásná, jako vlastně všichni obyvatelé hradu, usmála se na ní a doufala, že jí poradí, kam se má vydat.
„Dobrý den, moc se omlouvám, ale ztratila jsem se a nevím kudy kam.“
Blonďatá žena se na ní podívala a prohlížela si ji.
„Samozřejmě vám pomůžu, ale nikdy jsem vás tu neviděla. Jste tu host, nebo tu bydlíte?“
„Jsem Arův host, nedávno jsme se seznámili a od té doby tu jsem. Bydlela jsem v nedalekém hotelu a Aro mi navrhl, abych se sem přestěhovala a tak tu jsem. Vy tu bydlíte, nebo jste přijela na návštěvu?“
Žena se zasmála. „Kdepak, žila jsem tu, ale nedávno jsem se odtud odstěhovala, nebyla jsem tu žádoucí. Mimochodem jmenuji se Sulphicie, a vaše ctěné jméno?“
„Jmenuji se Laureen, velmi ráda vás poznávám. Sulphicie je ale velmi staré jméno, že?“
„Také jsem velmi stará.“ Zasmála se a pokračovala v cestě. Laureen se zamyslela, nepamatovala si, že by procházeli s Arem těžkými dveřmi. Z toho všeho začínala mít velmi divný pocit u žaludku a jen doufala, že vše dopadne v pořádku. Bohužel se pletla, Sulpicie se zastavila a Laureen se trochu podivila nad jejím vzhledem. Světlá pokožka by jí ani tak nezarazila přeci jen, i ona sama měla velmi světlou pleť, ale co ji zaráželo nejvíc, byly rudé oči. Z jejího pohledu šel strach…  Sulpicie ji pomalu obešla a zavřela těžké dveře. Celou dobu ji pozorovala a tiše vrčela. Ano, ona vrčí, proboha co to má znamenat?

„Nikdy neměl zapotřebí se hnát za nějakou ženou,“ promluvila Sulphicie, „vždycky se na něj samy lepily a já je vždy pomalu likvidovala a čekala až si mne všimne. Podcenila jsem ho, myslela jsem, že jsem chytřejší než on, ale vyvedl mě z omylu. Odhodil mne jako kus starého hadru, dovolil si mě vykázat z hradu.“ Směšně si odfrkla. „Všechny ženy, které kdy měl, byly jen jeho zábavou v nudné věčnosti, byly pouhým povyražením. On stále hledal tu pravou a jak tak vidím, zřejmě ji našel, ale věř tomu, že nedovolím, aby se zahazoval s nickou, jako jsi ty. Ubohý člověk… zranitelný, podřadný článek potravního řetězce. Jsi jen chodící potrava, myslíte si o sobě, že jste pány světa a nad vás není, největší predátoři a páni tvorstva. Jak směšná představa. To my jsme nejnebezpečnější a největší predátoři světa, však to holčičko brzy poznáš.“ Domluvila a zaměřila se na Laureen, která na ni koukala jako na největšího blázna, kterého kdy viděla.

Ani si nevšimla, že by se Sulphicie pohybovala a z ničeho nic stála těsně u ní. Hrubě ji chytila za vlasy a hodila s ní několik metrů daleko, až zády narazila do zdi. Bolest, kterou v tu chvíli cítila, byla obrovská. Nemohla se nadechnout a v ústech cítila dozajista svou krev. Jasně slyšela, že ta šílená blondýna vrčí a oči změnily barvu z ohnivě rudé na temně černou. Došlo jí, že když neměla problém s tím, jí odhodit takovou silou tak daleko, že nemá cenu se nijak bránit a snažila se přijít na nějaké rozumné řešení vzniklé situace. Silně pochybovala, že by měla nějakou šanci na útěk. S obrovskou bolestí v hrudníku se narovnala a opřela se o záda. Z očí se jí draly slzy, ale ona si zakázala plakat. Nehodlá dělat radost jedinou slzou té psychopatce, která se jí jasně pokouší zabít. Bude
silná a nedá na sobě znát ten strach, který jí svazuje a celou pohlcuje. Ona se jen šíleně rozesmála.
„Myslíš si, že nevidím a hlavně neslyším, jak moc se bojíš? Tvůj strach je tu cítit na hony daleko, chudinka ustrašená, ale neboj se, zlatíčko, za chvilku to budeš mít za sebou.“
Hrubě chytila Laureen za ruku a v ní hlučně prasklo, Laureen obličej se zkřivil bolestí.
„To snad ne, zlatíčko, snad jsem ti nechtěně nezlomila tvou křehkou ruku? Velmi by mně to mrzelo.“ Hlasitě se rozesmála pološílená Sulphicie a chytila Laureen za krk, aby si ji přidržela. V očích se jí zajiskřilo a opět s nebohou Laureen hodila přes celou místnost. Při dopadu jen bezmocně hlesla a snažila se zlehčit pád tím, že pod sebe strčila ruce. Pád byl natolik silný, že se jí obě ruce zlomily a silně se udeřila do hlavy o kamennou zeď. Ztratila vědomí a upadla do bezbolestné a milosrdné tmy…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  sakraprace (02.03.2011 17:29)

Koukám, že Sulpi nemá pud sebezáchovy Aro ji spálí nebo alespoň roztrhá.

9)  Bosorka (13.12.2010 13:47)

Po kom to ta Sulpi má?

8)  plyshovymedvidek (13.12.2010 13:37)

netuším karolko Aro se mi k tomu ještě nevyjádřil
Laureen určitě něco tuší
Semi: jestli se ti zdála Sulpi jako drsňačka v tomto dílé jsem zvědavá co řekneš další kapitolce ona si nedá a nedá říct je to blázen

7)  Karolka (13.12.2010 09:53)

Hádám, že Aro udělá ze Sulpicie trhací kalendář. Ta ženská je úplnej magor... No a hádám, že Laureen nejspíš pochopila s kým má vlastně tu čest...

6)  semiska (12.12.2010 15:29)

tý jo, Sulpicie je teda pěkná drsňačka. Terísku, ať to Laureen přežije, prosíííím... Tak krásně to začalo a mělo by to tak smutně skončit? Ne, ne, ne... To bys mi, zlato, neudělala, viď? Jsem strašně napnutá, co udělá Aro a jak to věechno dopadne.

5)  plyshovymedvidek (12.12.2010 10:01)

naprosto tě chápu srdíčko kdybych já se probudila v nečem jiném než jsem usínala vedle dejme tomu vlkouše (brrrrr) asi by to semnou seklo. chtěla jsem do další kapitolky dát vsuvku že jí nepřevlékal on ale Heidy ale teď řeším dilema zda Laureen vůbec přežije

4)  Evelyn (12.12.2010 09:50)

Tak představa, že se probudím převlečená do lehké košilky a vedle mě leží Aro mě zbourala Já vím, že tvůj Aro je jiný a Laureen ho má ráda, ale neubránila jsem se představě, že tam ležím já
A Sulpicia... mno, tušila jsem, že s jejím příchodem na scénu se to poněkud zamotá a zkomplikuje. Jsem moc zvědavá na pokračování

2)  belle (11.12.2010 15:28)

skvělá kapitolka, ale ten konec... jak to safra dopadne... ???Aro byl zase ták sladký

1)  Lipi4 (11.12.2010 12:26)

Zlatíčko , , že to s Laureen dobře dopadne, viď? . .. . Pomóc já se bojím .. .. . Ať ji Aro nebo Marcus brzy najdou .. . .. . .. . Krásná, úžasná a napínavá kapitolka .. . . že co nejdřív napíšeš pokračování, jelikož jsem jak na trní . ..

PS: Ten pobertův plánek Ti připoměla Mája, viď?

1