23.10.2011 [07:00], Amisha, ze série Surya, komentováno 15×, zobrazeno 2703×

Po delší době pokračovaní. Kdo vyhraje?

 

 

+15

O pár měsíců později:
„Sury, jenom jedny, prosííím!“
Dívala jsem se do těch jejích nadšených očí a zvažovala svoje možnosti. Smutně jsem si musela přiznat, že žádný nebyly. Přikývla jsem a ona s hlasitým juchůůů zmizela za rohem. Nohy jsem měla jako z olova, když jsem se za ní táhla do tý mučírny.
„Alice!“ zavrčela jsem. Stála uprostřed obchodu obklopená tak tunou bot, možná to byly spíš dvě. Zamávala na mě jedním párem nějakých nití na podrážce a mě se udělalo nevolno. To vypadá na dlouhé odpoledne.
„Říkala jsi jedny!“ zkusila jsem to, a to i přesto, jak moc marný pokus to byl.
Otočila se na mě, chvilku se mračila a pak se usmála. Zářivý hollywoodský úsměv. Jsem v pytli.
„Řekla jsem, že koupíme jedny,“ zaculila se, spokojená sama se sebou.
Věděla jsem, že se nemá cenu hádat, jenom si to martýrium prodloužím.
„Fajn.“
Zašklebila se.
Co zase?
„Hm, tak to bylo snadný, nějak jsi mi vyměkla. Já se těšila, že mi alespoň chvilku vydržíš. To je taková nuda!“
„Alice!“ Dupla jsem nohou a prodavačka zvedla obočí a rychle zkontrolovala, co na ní mám.
Protočila jsem oči, tak já tu taky nemusím být, že jo?!
Vypochodovala jsem z obchodu a ani pořádně nekoukala, kam jdu. Vlezla jsem do prvních dveří a s úžasem zjistila, že jsem ve zverimexu. Vlastně, přímo jsem narazila do stojanu s čímsi. Spadlo to na mě. Záplava různobarevných věcí. Jednu jsem zvedla a zjistila, že držím obojky. No, to je gól.
„Slečna má pejska?“ přiřítil se ochotný prodavač.
No jejda! Kdybys jenom věděl, že slečna je pejsek.
„A jak veliký je ten miláček?“ nedal si pokoj.
Tak jo, já si snad koupím obojek, vsadím se, že Edward se bude smát ještě příští rok a Emmett – no, raději nemyslet.
Beze slova jsem zvedala ruku až nad hlavu. On nasucho polkl.
„Možná tedy spíše koňský chomoutek?“
Díval se na mě dost nevěřícně, jenom jsem čekala, jestli se mě nezeptá, jak vypadá kůň. Že bych si to třeba spletla.
„Je to speciální rasa. Je jich jenom pár kusů.“
Horlivě se začal přehrabovat v zásuvce a vytáhl metr, vlezl si na židli a naznačil obvod krku.
„Tak takovýto, bohužel, nemáme. Možná šití na míru?“
Nakonec mi ho bylo líto. Vypadal, že každou chvilku omdlí.
„To nevadí, ona stejně nejraději běhá na volno a žere turisty,“ ozvalo se za mnou.
„Alice, neděs pána. Děkuju za ochotu a na shledanou.“ Vytlačila jsem ji pobavenou ven.

Doma to hned všem za tepla vykecala. Emmett se ani moc nesmál, jenom se tak spokojeně culil. To budou zas vánoce...

„Jsi nějaká zamyšlená,“ dostala jsem studenou pusu na krk. Položil mi hlavu na rameno. Díval se směrem, kam jsem se koukala já. Na dětské hřiště, bylo celé zasněžené a nikde ani stopa po nějaké ratolesti. Ale ve mně nepříjemně zatrnulo. Děti... Maličké děťátko. Růžové a spící. Moje. Naše. Společné.
„Myslíš, že to někdy půjde?“
Strnul a cítila jsem, jak se zachvěl. Bála jsem se na něj otočit. Věděli jsme o poloupířích mláďatech, ale upír a vlkodlak? To jistě nikdo nezkoušel.
Zavrtěl hlavou.
„Třeba by to šlo,“ stála jsem si na svém.
Otočil mě hlavou k sobě.
„Víš, jak se rodí upíří děti?“
Přikývla jsem. Prokousávají se z matky ven. Velká ztráta krve a pokud by to byl kluk... Umřela bych dřív, než bych stačila vykrvácet...
„To nikdy nepřipustím,“ zašeptal a v jeho očích se zrcadlila celá bolest kterou prožíval.
„Ale...“
Věděla jsem, jak moc touží po dítěti, a i když mě umlčel polibkem, to zklamání tam bylo pořád s námi. Hmatatelné. Šklebilo se na mě.
Vzala jsem Edwardův obličej do dlaní. Snažila se jsem se usmát a tvářit se, že mi to nevadí. Budeme spolu napořád. Nikdy nezestárneme a pokud se nic nestane, neumřeme. A až do skonání světa budeme koukat na lidi, kteří budou vozit kočárky. Sami dva. Proč to ještě včera stačilo a dneska mi to přijde tak strašně málo?
„Pojď, půjdeme koupit ty dárky.“
Jednu věc jsem si ale neodpustila. Naposledy jsem se otočila a viděla, jak se lehký kovový kolotoč pod náporem větru otáčí. Chtělo se mi plakat.

Domů jsme přijeli už usměvaví. S nabaleným autem barevných balíčků a čokoládičkami pro mámu. Snad jí je táta zase nesežere.
Alice vyběhla a objala nás oba dohromady.
„IVF,“ sama si zatleskala. Edward se zamračil. Jedno jsem věděla jistě. Nechci dítě nikoho cizího.
„To nepůjde, Alice,“ umlčela jsem její hopsání. Zaraženě se na mě dívala. Pak se usmála.
„IVF!“
Vzala jsem ji za ruce a chvilku ji hypnotizovala pohledem. A pak pomalu, jako na totálního blbce, jsem řekla: „Ne.“

Později, nahoře v našem pokoji, jsem jedla večeři a Edward si četl.
„Chtěl bych, aby to šlo.“
Trápil se a to jsem nechtěla.
„Lásko, to přejde. Je to jenom záležitost hormonů. Já si třeba pořídím psa.“
Zasmál se. Hořce a unaveně.
„Štěňátko?“
Došel mi význam. Zamračila jsem se. Hodila jsem po něm vidličku. Nechtěla jsem ho trefit a tak se neškodně zapíchla vedle jeho hlavy do dřevěného rámu. Chvilku se třásla a pak ji vytáhl.
„Vedle.“
Protočila jsem oči, on je prostě hroznej kliďas. Nebo to bylo tím, že mu nemohla ublížit, ani kdybych ho trefila. Tak zkusíme, co vydrží. Měla jsem pro něj dárek.
„Lásko?“
„Hm?“
Stoupla jsem si před něj a rozepnula si tři knoflíky od blůzy.
„Něco pro tebe mám.“
To už ho donutilo zvednout oči a já mohla sledovat, jak jeho jantarová mizí a nahrazuje ji temná čerň.
Rozepnula jsem si další knoflík. Sledoval moje ruce. Cítila jsem jeho dech. Mrazilo mě to spalujícím žárem, který nešel popsat.
A to se mě ještě nedotkl.
„Taky pro tebe něco mám.“ Očima naznačil ke svým kalhotám a já nasucho polkla. Zřetelně se tam rýsovala vyboulenina.
Páni!
Položila jsem mu ruce na ramena a nechala ho, aby těmi svými přiklopil moje prsa.
„Kde máš to překvapení? Mám hledat?“ zašeptal zhrublým hlasem.
Zmohla jsem se jenom na přikývnutí a zadržela dech. Posouval ruce směrem k dolnímu lemu košile a opatrně jeden po druhém rozepínal zbylé knoflíky. Rozhrnul látku a skoro nábožně si prolíbával cestu ke krajkové podprsence. Ztuhla jsem, protože na chodbě se ozvaly kroky. Dřív, než jsme stihli zareagovat, do dveří vletěl táta.
„Okamžitě ji pusť!“
Zčervenala jsem snad včetně tý košile. To si dělá legraci? Jsem dospělá!
„Tati,“ zakňourala jsem nešťastně. Je vůbec ještě horší možnost, jak ponížit vlastní dceru?
„Tohle jsme si nedomluvili, Edwarde!“
Oni se domlouvali? Nechápavě jsem přeskakovala pohledem z jednoho na druhého.
„Ty se obleč napřed.“ Pak se opřel o veřeje a založil ruce na hrudníku.
Měla jsem v hlavě asi tucet otazníků.
Edward si povzdechl a pomohl mi s knoflíčkama. Oči černé jako noc. Když bylo hotovo, poklekl na jedno koleno a vzal do dlaně moji ruku. A k mému zděšení sáhl do kapsy přímo na tu vybouleninu.
Co to?
A pak mě polilo horko, jak mojí ještě obluzené mysli došlo, co dělá a jak se tváří.
„Miláčku, vezmeš si mě?“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

15)  Janeba (04.12.2011 22:08)

Musela jsem si dát opáčko a stále je to krásné!!!!
Děkuji!!!

12)  Janeba (27.10.2011 10:36)

Amíšku , to bylo krásný!!!! Něžný a hladivý! S kouzelným jemným humorem, za kterým jsem si představovala úplně jiné věci!!!
Děkuji!!!

11)  Amisha (26.10.2011 06:47)

Bájuško, to je prostě zakecaný tajemství

10)  Bye (25.10.2011 22:34)

Velolepý začátek.
Slečna je pejsek, obojek, nítě na podpatku...
No, ale pak nám to trochu ztěžklo...
"Proč to ještě včera stačilo a dneska mi to přijde tak strašně málo?"
Hmmm, tak vybouleina, jo? Pěkná žádost o ruku.
Jen mi vrtá hlavou, co pro něj vlastně měla ona

9)  Amisha (25.10.2011 12:57)

Holky moc moc děkuju. Doufám, že vám brzo přidám další.

8)  kytka (23.10.2011 22:44)

Ami. Tak to byla luxusní kapitola. Vtipná, měla spád, vyboulenina mě naprosto odrovnala. těším se moc moc na další.

7)  MisaBells (23.10.2011 22:14)

áááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá (Ignoruj to, nešlo to prostě zastavit!) Tohle bylo dokonalý! Perfektní! (Za ten konec tě zabiju, ale teď to vůbec neřeš.) Skvostný a vtipný a romantický a prostě kouzelně krásně čtivý a já chci víc!

6)  Twilly (23.10.2011 20:56)

No Amiš, tak teď jsi mě OPRAVDU dostala!!! ... fujky, já jsem asi vážně skazená, páč, já si myslela... kde co... a ono zatím, zasnoubení? A Jacob? JE TO OTEC!!! Jo a každým coulem...

5)  HMR (23.10.2011 18:43)

Ale Jakobe, fuj! Takhle děsit vlastní dceru! Jako svatební dar doporučuju vlastní bydlení, jo a když budou ty Vánoce... a Emmett se jen usmíval...

4)  SarkaS (23.10.2011 12:17)

Tak tomu se říká zásah v posledním momentu. A prý štěně. Edward ale umí provokovat, když chce

3)  sakraprace (23.10.2011 09:44)

Jo, mě taky.
Ona by chtěla dítě a vsadím se, že ho nakonec mít bude. Jen se nejdříve vdá
Romi, naprostá nádhera

2)  sfinga (23.10.2011 09:41)

Chudáci ti dva.(BTW, musela jsem kvůli zkratce IVF googlit - netušila jsem, že se pod tím skrývá umělé oplodnění )
A ještě větší chudáci to jsou, kvůli - ehm Nojo, láska je láska, ale morálka je morálka

Amishko, díky, těším se, jak to s nimi bude pokračovat

1)  Bosorka (23.10.2011 07:26)

Tys mě fakt dostala!
Ale to děťátko.... Tohle mi opravdu příjde neřešitelné, holčičku ji nikdo nezaruči

1