02.10.2011 [19:45], Amisha, ze série Surya, komentováno 17×, zobrazeno 2626×

Stál tam. Díval se na příboj a nehýbal se. Vítr mu česal vlasy. Ta tolik líbezná tvář byla zkropena slzami.

Stál tam. Díval se na příboj a nehýbal se. Vítr mu česal vlasy. Ta tolik líbezná tvář byla zkropena slzami. Co na tom, že to byl déšť. On je přijal za své a přísahala bych, že při prvním polibku chutnaly slaně. Nemluvili jsme. Věděla jsem, že každé další slovo ho dokáže jenom vyděsit. Zírala jsem, kam zmizel ten vždycky sebevědomý muž. Nebyl vystrašené dítě, ale ta vnitřní bolest skrze něj proudila a v dutých ranách bičovala moje srdce. Sto let nepochopená duše.
Vplula jsem k němu do náruče. Odhodlaná mu dát to nejcennější, co se dává jenom jednou. To, co je napořád. Chtěla jsem, aby to byl on. Ten, kdo se mě bude dotýkat a hřát mě samotnou teplem své podstaty. Bez ohledu na to, jaká hrůzná stvoření vlastně jsme. Přijímala jsem jeho dary v podobě polibků a tichých vzdechů. Krotila jeho strach z toho, že by mohl ublížit. Protože každá sebemenší modřina se v mžiku zahojila. Ležela jsem v trávě plné perel zrovna padajícího deště a dívala se, jak zadýchaný zaváhal, než si vzal to, co bylo navždy určené jemu.

„Ublížil jsem ti?“
„Vypadám na to?“
Zíral na moji blažeností usměvavou tvář. Dotkl se jedním prstem mých rtů a s rozšířenýma očima sledoval, jak jsem ho vsála. Temná barva karamelu zčernala a já se poddala nové vlně šíleného běsnění. Sladkého, studeného, a přitom pálícího.

Zírala jsem na nebe. Oblaka se potrhala a za nimi prosvítaly hvězdy. Jak dlouho už tu ležíme? Několik hodin? Rok? Století?
Vítr si s nimi pohrával a v neviditelné bitvě je strkal před sebou.
Edward ležel vedle mě na zádech, rukama kreslil na nebe a sundával mi třpytivé kousky přímo ve své dlani. To jak se od něj odrážel měsíc a stříbřil jeho pokožku.
„Přál bych si umět zahnat svítání.“
Podepřela jsem si hlavu rukou a zmateně se na něj podívala.
„Proč?“
„Chtěl bych tenhle okamžik uchovat a nikdy se nemuset pohnout dál. Slyšet to ticho a ohřívat se ve tvém teple...“
Zatvářil se zkroušeně.
„Jenomže zítřek přijde a ty... odejdeš studovat. Poznáš nové lidi a kdo ví? Třeba...“
Připlácla jsem mu dlaně na ústa.
„Půjdeš tam se mnou.“
Zakroutil hlavou. Uvolnil tak svá ústa, aby mohl pokračovat.
„To není správné, nic jsi nezažila. Nepoznala. Nemůžeš se správně rozhodnout bez zkušeností.“
„Miluješ mě? Protože jestli ne...“ Nedokázala jsem pokračovat. Bez ptaní se mi slzy rozutekly po tvářích. Vyděsil se.
„To není pravda. Miluju tě víc než svůj život!“
Rychle mi utíral obličej. Jeho panika mi udělala dobře. Protože jsem věděla, že máme naději. Jenom ho budu muset naučit přestat utíkat.
„Tak potom bez tebe nikam nejdu.“
Byl můj a já na tom nehodlala nic měnit.

Vraceli jsme se domů v tichosti. Dům se koupal v ranních paprscích a všude vládlo ticho. Z domu ševelila dvě srdce, ale jinak nic.
Možná teď přišla chvíle na pravý strach. Neboť co člověku dokáže ublížit víc, než zloba vlastních rodičů?
„Ahoj,“ zavolala jsem v hale. Maminka přiběhla odkudsi svrchu a kolem hlavy měla ručník.
„Našla jsi ho, darebáka!“ zahrozila rukou Edwardovi nad hlavou. On se zase přikrčil.
„No, tak to máme další věc z krku. Takže zabalit a jede se.“
Dívala jsem se na ni, jak se svižně otočila a rázovala zpět, odkud přišla. Tíživá hrůza mi sevřela hrudník. My odjíždíme? Jako pryč?
„Mami!“ vřískla jsem naprosto nedospěle. „Já bez něj nikam nejedu!“
Chtěla jsem křičet dál a vybojovat si právo na svoje štěstí, ale Edward mě zadržel.
„Jedeme všichni.“
Ale já přece nechci pryč! Kde je to vybojuj si svoje místo ve smečce??? Navíc tu jeden vlkodlak potřebuje nakopat zadek. Minimálně.
Zoufale jsem se na na něj podívala.
„Já nechci pryč...“
Vzal moji hlavu do dlaní a jemně mi přejížděl rty přes ty mé.
„Jenom do Seattlu. Můžeš si sem doběhnout, kdykoli budeš chtít.“
To znělo slibně, míň už to, že budu muset zase do školy. A Sam neunikne. Chtělo se mi udělat muhehe, ale pravda byla, že jsem se taky trošku bála. Měl víc zkušeností než já a smečka stála na jeho straně. Ale jistojistě jsem já byla tvrdohlavější. Vyrvu mu chlupy za to, co mi provedl. Jeden po druhém.

Jak řekli, tak se stalo, jenom s tím rozdílem, že s námi nejel Carlisle ani Esmé. Prý si toho rodičovského dozoru už užili až až. A že Jacob už dost šedin na to, dělat nám všem tátu. Jeli na dovolenou a prý je několik let nemáme otravovat. Smáli se u toho, ale mně se zdálo, že pokud uvidíme pohled na vánoce, bude to malý zázrak. Doslova vyhopkali ke svému vozu. Chovali se jako dva puberťáci. A já jim to přála.
Seattle.
Jedna velká neznámá. Navštívení několika obchodních domů se nedalo považovat za znalost místa. S otevřenou pusou jsem koukala na dům na kraji, skoro to bylo předměstí. S nehorázně velkou zahradou. Všichni se spokojeně zabydlovali a jenom já stála a dívala se na drozda, který svačil žížalu. Ovanul mě lehký větřík. Směs vůní a zápachů velkoměsta. Být člověk, neudrželi by mě tu ani heverem. Tíhla jsem k přírodě. Jenomže já měla neskonalou výhodu. Mohla jsem si doběhnout k horizontu, nechat se pohltit lesy a běžet tak daleko, dokud mě moře na druhé straně nezastaví. Milovala jsem to.
Táta mě vzal za ramena a opřel si moje záda o svoji hruď.
„Volá tě divočina?“
Neodpověděla jsem, protože jsme oba věděli, že je to tak. Moje poslání bylo tam venku. Děsila jsem se téhle svojí části, stejně jako jsem ji bezmocně zbožňovala.
„Jsem hrozně rád, že nikdy nebudeš sama. A když tě bude štvát, tak mu prostě ukousneš hlavu. Jenom ji nepolykej.“
„Tati...“
Smáli jsme se tomu, dokud nevyšla máma s borůvkovým koláčem. Pak už nebyl čas. Edward si sedl naproti mně a pozoroval, jak jím.
„Dáš si?“ zkusila jsem. Strčila jsem mu tu pochoutku přímo pod nos. Zašklebil se a schytal pohlavek od maminky.
„Kousni si nestyď se,“ popichovala jsem ho.
Už už se nakláněl, když ho máma zachránila.
„Neblbni, bude mu špatně.“ Vděčně se na ni usmál.
„Ty bys jí nic neodmítl, viď?“
Jenom zavrtěl hlavou.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

17)  HMR (15.10.2011 22:12)

Chudák Eda, jeho první velká láska ho mlátí kudy chodí moc hezká kapitolka Amish

16)  MisaBells (03.10.2011 18:52)

Miluju ho! On je tak obětavý a Surya je potvůrka, ale kouzelná! Mám radost, jak za ně bojuje a on je zároveň na její straně a přitom tak nějak dospěle rozumný... prostě správný upír. Krásná kapitola, zlato!

15)  sfinga (03.10.2011 18:11)

Romííí, já chci umět taky takhle romanticky básnit. wraúúú, to bylo krásné. A líbilo se mi, že Bella ani Jacob po něm nevystartovali. Je vidět, že mají svou dceru rádi. ostatně i Edwardovi dluží za své štěstí. když pominu fakt, že Bellu pronásledoval, co by si byla bez Cullenů a Edwarda počala, když se Jacob otiskl?
Edward si Suryu zaslouží a dokazuje to ta scéna s koláčem

Díky, beruško, těším se na další díl

14)  Karolka (03.10.2011 17:48)

Amishko, to byla taková krása! Obzvlášť ta první polovina - jako bych četla poezii. Takže Surya získala muže svého srdce a potřebný distanc, aby si mohla rozmyslet, jak na Sama. Jsem strašně zvědavá, co vymyslí.

13)  Amisha (03.10.2011 17:11)

Děkuju holky za podporu. Pos pokazí no jak se to vezme, jsou dvě varianty.

12)  Twilly (03.10.2011 12:06)

Amiško... je to hotová idyla.. copak se asi pos... kazí??? Tak nějak nevěřím, že to už bude jenom ok, nebo se snad mýlím?

11)  Bye (03.10.2011 09:28)

Krásné, něžné, procítěné, vtipné. Prostě typicky Tvoje.

10)  sakraprace (03.10.2011 07:54)

Romi, to je nádhera, taju a rozplývám se. a těším se na odplatu

9)  Janeba (03.10.2011 03:30)

Amíšku , tak tohle nám dopadlo dobře!!! Moc se mi líbí jak si pohráváš s písmenky!!! Skvělé!!!

Děkuji!!!

7)  kytka (02.10.2011 20:51)

Ami, moc hezké. Od každé emoce něco a dohromady naprostá nádhera a lahoda.

6)  Bosorka (02.10.2011 20:37)

Muhehehehehehehehe , jen prosím, do Paula něžně...

5)  Amisha (02.10.2011 20:35)

Bosí neboj

4)  Bosorka (02.10.2011 20:31)

Sice mám na výraz "důkaz lásky" alergii jako prase, ale jinak se to, že by si "dobrovolně" kousnul koláče nazvat nedá
Ehm takže brokovnice a nasolené stětiny nebudou?

2)  wuzinka (02.10.2011 20:24)

krása rychle dslší kspitolku

1)  SarkaS (02.10.2011 20:24)

Edward by dobrovolně snědl kus koláče. Tak jestli tohle není důkaz té největší lásky tak už nejspíš nic...

1