Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/rob-robert-pattinson-3986783-1280-1-perex.jpg

Takže tohle je konec... Takový měl být od začátku, vlastně to jediné mi bylo jasné.

Věnováno vlčicím s láskou.

Zírala jsem na něj. Vezmu? Táta stál ve veřejích a naprosto nezaujatě nás sledoval. Což jsem mu nevěřila. Stejně jako vůbec nebylo podezřelé, že celým dům ztichl.
Venku ševelilo posledních pár listů. Suché a mrtvé. Možná zítra bude znovu sněžit.
Před obličejem mi prolítla obrovská tlapa, tam a zpátky.
„Ona ti tu normálně chrápe!“
„Emmette!“ ozvalo se od tří osob najednou. Ale mně to pomohlo. Mohla jsem se vrátit a konečně se vymáčknout.
„Omlouvám se, zaskočil jsi mě.“ Usmál se tím odzbrojujícím úsměvem.
Já si ho vůbec nezasloužím!
Klekla jsem si k němu, vzala jeho tvář do dlaní a jemně otřela nos o ten jeho.
„Ano.“ Hned nato jsem ho políbila. Slyšela jsem, jak táta začal protestovat, ale po nějaké tlumené ráně bylo v pokoji ticho. Vlastně ne jenom v pokoji.
Zůstali jsme sami.
Všimla jsem si, že se mu nepatrně chvěje ruka, když mi ji sunul po boku směrem na sever. Jako by to bylo poprvé. Ono to vlastně bylo pokaždé jedinečné a to posouvání hranic, kam až dokážeme zajít, bylo na tom to nejhezčí.
„Chtěl bych...“ Zašeptal rty u mé kůže. Objalo mě hejno motýlích křídel.
„Ano?“ vypravila jsem ze sebe bezhlesně.
Sklopil oči, pohladil řasami své tváře a já sledovala tu měkkou hru světla a stínů. Srdce... Kdybych jenom trošku otevřela ústa, mohla bych mu ho položit do dlaně.
To čekání mě zabíjelo a přitom nesnesitelně vzrušovalo.
„Lásko?“ nevydržela jsem to nakonec. Upřel na mě ten svůj zlatý pohled. Všechna ta vášeň ve mně se někam vypařila. Pochopila jsem, že tady nejde o sex. Nechtěl se milovat. Podvědomě jsem zadržela dech.
„Chtěl bych, abys byla šťastná. My oba. Co nejdéle, možná napořád. Můžu ti toho tolik dát a přitom to, co bys chtěla nejvíc, nemám. Nemůžu do tebe vložit důkaz své lásky k tobě. Nikdy nebudeme společně koukat, jak roste a dává nám první úsměvy.“
Chtěla jsem mu na to říct tisíc věcí, a přesto jsem mlčela. Jako bych měla na rtech stotunové závaží.
„Přál bych si, aby to šlo. Věříš mi?“
Postavil mě na nohy, roztřásla se mi brada.
„Přesto všechno si troufám chtít... Prosím, staneš se mojí ženou?“
Prudce jsem přikyvovala a rukama se snažila setřít ty zrádné slzy ve strachu, aby si je špatně nevysvětlil. To nebyl žal. To byla stoprocentní láska. Štěstí v nejčiřejší formě. A to, že mě o tu ruku požádal podruhé, jsem chápala. Ten první pokus jsem totálně zazdila.


Dívala jsem se na slunce a pomalu a tiše četla nahlas. Jednou rukou jsem držela knihu a druhou jsem se hladila po bříšku, které se sem tam trošku pohnulo.
Edward stál nade mnou a usmíval se.
„Nikdy bych nečekal, že si prosadíš svou.“
Jo, to ani já, pomyslela jsem si útrpně. Trvalo to strašně dlouho a moji rodiče se toho nedožili, ale já nelitovala ničeho.
„Zítra se dozvíme, co to bude?“ zeptal se nejistě. Strašně mu vadilo, že naše dítě neslyší. Genetika je úžasná věc.
„Zítra.“
Položila jsem si hlavu na opěradlo a on mi sebral knihu. Sedl si ke mně a pomalu se mi začal probírat vlasy. Věděl, že to tak mám nejraději. Brzy jsem usnula. Zdál se mi sen o štěstí a naději.
Nikdy bych nevěřila, že se mi sen o dítěti splní. A to, že by bylo Edwardovo... Nemožné. Ale tam nahoře mě někdo má rád, nás oba.
Jednoho dne, když jsem se vracela z nákupu, jsem před domem našla cizí auto. Nikdo nebyl doma, a tak jsem trošku znervózněla. Ne proto, že by mi někdo mohl ublížit, ale protože jsem neměla nikdy ráda cizí lidi, upíry, vlkodlaky nebo cokoliv dalšího.
Vystoupila jsem už předem naježená.
Dupala jsem k tomu cizímu dopravnímu prostředku, připravená dotyčného poslat k šípku a možná i dál, ale nakonec jsem zamrzla v půli pohybu. Z auta vystoupil muž. Vysoký. Ale to nebylo to, co mě zastavilo. Měl měděné vlasy ostříhané na ježka, ale já je viděla. A z obličeje se na mě dívaly ty nejzelenější oči na světě.
Nebyl to přesně Edward, ale rozhodně měl jeho rysy. Dokonce tam bylo něco z jeho podmanivé vůně. Ten člověk nebyl starší než já, ale já věděla, že je to v podstatě rodina.
„Dobrý den, slečno, já jmenuji se Paul Masen. Hledám nějakou svou rodinu, nebo alespoň dokumenty. Snažím se dát dohromady rodinný rodokmen. Není vám špatně?“
Až teď jsem pocítila slzy, co mě štípaly do tváří. Zavrtěla jsem hlavou.
„Nic mi není, pojďte se mnou.“ Vzala jsem ho do domu a usmívala se jeho otevřeným ústům. Rozhodla jsem se mu změnit život ani jsem se s nikým neporadila. Vlastně jsem nepřemýšlela, jednala jsem srdcem. Vzala jsem ho do haly, kde na krbu a všude kolem visela hromada fotografií rodiny a nechala jsem ho, aby na to přišel sám. Šla jsem mu udělat něco k pití a čekala. Tiché zajíknutí dávalo tušit, že ta lavina už se řítí.
„To přece není možné???“
Nechala jsem mu ještě pár vteřin, a pak jsem mu strčila studenou sklenici přímo do dlaně. Potil se na horním rtu a jenom otvíral a zavíral pusu. Taky by se mnou otřáslo, vidět svého pra pra předka na digitální fotografii. Nakonec se vzpamatoval natolik, aby vytáhl desky, co měl sebou, a ukázal mi Edwarda na jeho poslední fotografii s rodiči. Vlastně se vůbec nezměnil.
Díval se na mě jako na záchranné lano a já začala mít strach jestli jsem přece jenom neudělala chybu. Ale neměla jsem čas dlouho litovat, hlavní dveře se rozrazily a dovnitř vběhl můj muž.
„První!“ volal za sebe. Až když se nadechl, prudce se otočil naším směrem.
Vypadali jako odraz v zrcadle, jenom malinko pokřiveném.
Napřed se na mě většina rodiny strašně zlobila, ale dojetí těch dvou je velmi brzo obměkčilo. A Paul? Vypadal, jako by o nadpřirozenu věděl odjakživa. Jasně, napřed se strašlivě lekl, ale potom převládl hlad po informacích.
Nakonec s námi chvíli zůstal. A když se dozvěděl o našem problému, sám navrhl schůdné řešení. Daroval nám svůj genetický materiál a Edward, znovu dojatý, nevěděl, jak dostatečně poděkovat.
Když Paul odjel, rozhodl se, že mu nabídne přeměnu. Bylo až k neuvěření, jak snadno mezi nás zapadl. Vlastně měl takovou vrozenou empatii, vypadalo to, jako by čtenáři myšlenek byli dva.
V den, kdy mu volal, aby co nejdřív přijel domů, se všechny naděje rozsypaly v prach.
Paul, ač vypadal neuvěřitelně silně a zdravě, trpěl zvláštní chorobou, která nebyla dědičná, ale bohužel také nevyléčitelná. Zemřel několik dní potom, co od nás odjel.
Vplul do našich životů, aby nás obdaroval, ale místo aby jenom tak zmizel, nechal za sebou zubatou trhlinu.
I když... Pohladila jsem si bříško. I ve spánku jsem to vnímala.
Neopustil nás napořád...
V den porodu jsem se usmívala. Nevnímala jsem křeče, jenom jsem se těšila. Edward stál u mě a držel mě za ruku. Až místnost proťal nespokojený výkřik.
Carlisle k nám zvedl oči. Vypadal tak nějak nelékařsky naměkko.
„Je to holka.“
Podal mi ji do rukou a já si ji k sobě přivinula.
„Tak tě tu vítám, Pauline Masen Cullenová.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

15)  Jalle (07.06.2013 17:10)

Marcelle

14)  Marcelle (12.11.2012 17:00)

Díky, skvělé doplnění jejich příběhu.

HMR

13)  HMR (06.12.2011 22:28)

Amisha

12)  Amisha (05.12.2011 19:26)

Zlatíčko to bylo vtipný, škoda jenom, že jsme to psala hlavně kvůli tobě...

MisaBells

11)  MisaBells (05.12.2011 18:19)

Dárce? Fíha! Tak to by mě ani ve snu nenapadlo! Ale teda... Amí, klobouk dolů za celou povídku. Proplula jsi jí tak skvostně, že jsem ani nestíhala řádně a pořádně dýchat. Teda holka... Je to tam a ty to víš, viď?
Ta banda mi bude chybět. Hlavně Surya a její myšlenkové pochody... Gratuluju ti k tomuhle dítku! A gratuluju sobě, že jsem ho objevila a mohla číst!

10)  Petris (05.12.2011 11:30)

Moc hezké a moc krátké. Zajímavé řešení na konci, ale je šťastný takže vše o.k. Děkuji. :)

Janeba

9)  Janeba (05.12.2011 00:03)

Romíšku , naprosto skvěle vymašlený a vymazlený!!! Jsi jednička! Pohlazení po dušičce stále přetrvává a culení se na všechny strany taky!!!! ;)
Děkuji!!!

Bye

8)  Bye (04.12.2011 22:28)

Ami, ani se nedivím, že ti tahle kapitola trvala dýl. Ono vybrousit tu první část k takový dokonalosti... Nemám slov. Fakt. Co věta, to perla. Nádhera...

A pak - krásně jsi jim tu budoucnost bez rodičů prosvětlila.
Děkuju!

Twilly

7)  Twilly (04.12.2011 21:44)

Amiško, nevím, jakou definici mám já, ale .. no tak na vyvážení komentů řekněme, že budu na straně upírů... ale dovolím si taky zaáchat, drahoušku

Amisha

6)  Amisha (04.12.2011 20:38)

Holky děkuju! Já už se bála, že to snad ani nikdo nedočte.

Bosorka

5)  Bosorka (04.12.2011 20:01)

áááááááááááá Vlčice je ti velice vděčná! A to krásné jméno
Krásně jsi to vyřešila! Díky moc za tuhle krásnou povídku!

sakraprace

4)  sakraprace (04.12.2011 19:55)

Romi, nádherně jsi to vyřešila, zakončila a vůbec celý napsala. Jsem utetelená a uáchaná

SarkaS

3)  SarkaS (04.12.2011 19:50)

Paul Masen... To by byla úžasná postava pro jednorázovku, co říkáš? Moc hezký závěr Amishko, opravdu krásný.

kytka

2)  kytka (04.12.2011 19:40)

Je konec, ale krásný konec. Teď jsou všichni šťastní. Povídka byla skvělá. Moc jsem si ji užila. Děkuju.

sfinga

1)  sfinga (04.12.2011 19:08)

Romííí, já tě miluju. To byla třešnička na dortu této krásné povídky. Paul Masen! Proběhl jejich životy jako střela, ale zanechal tam kousek sebe. A našemu sluníčku dal to, po čem toužila. Jaký asi bude mít malá Pauline život? Jistě plný lásky uprostřed milující rodiny.
Protože tato monstra (jak by někdo řekl) mají v sobě víc lásky, než většina lidské populace.

Děkuju Ti za Sury a Edwarda, samozřejmě za Jacoba a Bellu a vůbec všechny ostatní
Bylo to moc krásné

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek