10.07.2010 [08:30], ScRiBbLe, ze série Slzy? To slovo neznám!, komentováno 4×, zobrazeno 1978×

Návrat

Edward

Ve chvíli, kdy mě začala Jessica zasypávat vášnivými polibky, se ve mně něco zlomilo. Vše bylo rázem jinak. Uvnitř mi praskla ta pomyslná bublina, do které jsem pečlivě schovával všechny city, které jsem k Belle choval. Naplnil mě cit tak silný a spalující, že už jsem mu nemohl odolávat. Jessicu jsem naštval, tím, co jsem jí řekl, ale co, na ní mi už nezáleželo. Nechápal jsem, jak něco, tak silného můžu cítit, ale nechtěl jsem, aby mě ten pocit opustil.

Seděl jsem v pokoji a dumal nad tím, jak Bellu opět získat, ale tentokrát nastálo. Teď, když jsem nebyl v její přítomnosti, jako by mi něco chybělo, jako bych byl neúplný. Moje myšlenky rozvířil Alicin rozčilený hlas.

„Edwarde!” vykřikla, lekl jsem se a otočil se na ni.

„Cos jí to udělal! Ty hajzle!” zaječela a vrhla se na mě. Mlátila mě do hrudi a já ji chytil ruce a jemně jí je zkroutil za zády.

„Alice, co se…“ Slyšel jsem ve svém hlase paniku, něco se stalo, věděl jsem to. Nestihl jsem nic víc dodat a ona mi skočila do řeči.

„Zabila se! Je mrtvá a to vše kvůli tobě!” Vyděšeně jsem se na ni podíval.

„Kdo?” zeptal jsem se, ale už jsem znal odpověď. Nechtěl jsem si to připustit a s malou nadějí doufal, že se pletu.

„Bella,” odpověděla mi. Tohle jediné slovo mi proniklo až do morku kostí a způsobilo v mém těle neuvěřitelnou bolest. Pustil jsem její ruce a klesl zpátky na pohovku.

„Jak?” zašeptal jsem. Díval jsem se do prázdna a vzpomínal na její tvář, které už se nikdy nedotknu.

„Podřezala se! Byla jenom člověk, jak si jí to mohl udělat? Viděl jsi tu bolest v jejích očích? Tu lásku, se kterou se na tebe dívala? Ne! Byl jsi zabraný sám do sebe a do té mrchy, Jessicy!” ječela ne mě. Její hlas mi připadal ohromně vzdálený. Měl jsem pocit, jako by ve mně něco zemřelo spolu s ní, ale nemělo co, protože už jsem byl dávno mrtvý a moje srdce ledové. Ano, teď bylo jako dřív, avšak před pár dny tomu tak nebylo. Jen ona mě naplňovala pocitem, který byl tím nejkrásnějším, jaký jsem zažil. Jen s ní jsem měl pocit, že můžu volně dýchat a snad v pár okamžicích, když se na mě usmívala a šeptala mi do ucha „miluji tě”, že se moje srdce zachvělo.

„Moc pozdě jsem si uvědomil, co pro mě znamenala,” řekl jsem spíš sám sobě, Alicinu přítomnost jsem vůbec nevnímal. Byl jsem jen já sám a ta neskutečná bolest, která se mi drala skrz hrudník a měl jsem pocit, že kdybych mohl, tak zemřu, že mi pukne srdce.

„Miloval jsem ji,” vzlykl jsem. Do očí se mi draly slzy, ale nepřetekly přes okraj a dál zůstávaly v mých očích. Snad i díky tomu byla moje bolest větší. Alice se svezla na pohovku vedle mě. Zřejmě nečekala, že mám taky nějaké city.

„Víš, Edwarde, ona byla tvou životní láskou, viděla jsem to, ale ty jsi mě neposlouchal, a tak teď trp a poznej, co znamená láska a bolest z ní vyplývající. Vím, že ta tvoje bude horší, ale za vše si můžeš sám,” řekla přidušeně a tvrdě. Zvedla se a odešla. Díval jsem se stále před sebe a nepodíval se ani o píď jinam, abych neztratil její tvář, která se mi promítala na stěně, jako dokonalý obraz anděla. Krásného anděla, kterého zabila moje pýcha a lhostejnost. Po několika hodinách jsem vstal a vydal se ven. Ničily mě vzpomínky na její oči, ve kterých se zračila vroucí láska a ohromná bolest, nad tím se mi bolestivě sevřelo hrdlo.

Běžel jsem lesem. Skrz větve stromů, poseté kapkami rosy, se prodíraly umírající sluneční paprsky, které se dotýkaly mojí tváře a měnily ji na tisíce diamantů. Mohl mě kdokoli vidět a mě to bylo jedno, když ona už nežila. Zdálo se mi, že můj život ztratil význam. Doběhl jsem na louku posetou modrými květy. Tohle místo bylo jen moje, ale tolik jsem si přál, aby do něj mohla vstoupit i ona. Usedl jsem do mokré trávy a díval se na slunce, které se líně houpalo nad horizontem, jako by nechtělo zemřít. Ale já ano. V tuhle chvíli jsem chtěl být na místě, kde byla ona. V nebi. Zadíval jsem se na oblohu, která se zahalila do temného závoje noci. Vyvstalo na ní pár hvězd, které se prodíraly mraky, aby se mohly vzhlédnout na hladinách oceánů a moří. Vztáhl jsem k nim ruku.

„Mít teď křídla jako anděl, vznesl bych se vzhůru… K tobě, dotkl bych se tvé tváře a klesl bych dolů jako kometa,” zašeptal jsem do chladivého vánku, který kolem mě proplul. Ruka mi volně klesla zpátky do klína, protože jsem věděl, že už se jí nikdy nedotknu,  i když bych si to tolik přál.

Už je to měsíc, co jsem ji ztratil. Ne, neztratil, ale zabil. Dohnal jsem k sebevraždě dívku, která byla mou osudovou láskou. To vědomí mě rvalo na kusy a byl jsem si jistý, že mě zabije, dřív nebo později. Ještě nikdy jsem neviděl člověka tak zničeného jako byla ona, když jsme jí řekl, že ji nemiluji. Ten pohled v jejích očích, jako bych ji zabíjel, udupával do prachu. Její smrt pro mě znamenala jediné - můj život už navždy ztratil význam. Ne život, ale věčnost! Ona s sebou vzala kus mé duše. Chtěl jsem se zabít, ale má rodina mi to rozmluvila. I když na mě byli naštvaní, tak si nepřáli, abych to udělal. Nebyl by to pro mě žádný problém a věřím, že by to Ara a jeho stoupence potěšilo, po tom, co jsem udělal Jane. Vědomí, že se jí nikdy nedotknu, že už nikdy neuvidím její úsměv, mě ničilo. Věděl jsem, že takhle dál žít nemůžu. Bez ní už ne…

Stáli jsme mlčky před školou a dřív, než jsem ji uviděl přicházet, se ke mně donesla ta omamná vůně, její vůně. Zasáhl mě podivný pocit, jako by se mi srdce v hrudi pohnulo, ale bylo to nemožné, protože už dávno nebilo. Ale takový to pocit jsem zažil jen jednou a to s Bellou. Zbrkle jsem se otočil a zadíval se na dívku, která se k nám blížila. Přísahal bych, že je to Bella. Byla jí tolik podobná, až na blond vlasy a modré oči, a taky byla jinak oblečená. Vysoké podpatky a krátké, černé šaty. Tohle by si Bella nikdy neoblékla. Zíral jsem na ni s otevřenou pusou. Vůbec se na nás nepodívala, nevzrušeně kolem nás prošla a  klidně pokračovala do školy. Podíval jsem se na ostatní. Vyjeveně se dívali za tou dívkou, nebyl jsem jediný, komu připomínala Bellu. Pohledem jsem sjel na Alici, všimla si, že se na ni dívám a zamračila se. Byla na mě naštvaná, kvůli tomu, co jsem Belle udělal. Věděl jsem, že jí hodně chybí.

„Alice,” Začal jsem opatrně. Střelila po mě zlostným pohledem.

„Kdo to je?” zeptal jsem se s nadějí, že ta dívka je skutečně Bella. Ale věděl jsem, že je to nemožné, Bella byla… Ne, nemohl jsem na to slovo a skutečnost ani pomyslet.  Probodla mě pohledem a nespouštěla ze mě oči.

„Alice,” naléhal jsem.

„Nevím!” vyštěkla a odvrátila se ode mě. Tou náhlou tíhou mi poklesla ramena.

Bella

Dnes jsem se vrátila zpět do Forks. Na letišti už na mě čekal Charlie. Nedočkavě vystrkoval hlavu mezi spoustou lidí a vyhlížel svoji dceru, která se mu vrátila. Všimla jsem si, že se na mě podíval, a tak jsem mu horlivě zamávala, ale ona hned uhnul pohledem a dál se rozhlížel po hale. Naštvalo mě, že mě nepoznal. Přidala jsem do kroku a náhle jsem se zastavila u skla, které odráželo můj odraz. Jasně, že mě nepoznal, vždyť je teď ze mě někdo jiný. Byla jsem oblečená do úzkých džínů, černých bot na podpatku a jemného, bílého svetříku s velkým výstřihem. Bledý obličej mi rámovaly pečlivě vyžehlené blond vlasy a dívaly se na mě dvě studené modré oči. Ještě jsem si sama nezvykla na tu proměnu a vždy, když jsem viděla svůj odraz v zrcadle jsem se zasekla překvapením. Odtrhla jsem od sebe pohled a pokračovala směrem k němu. Když už jsem byla jen kousek od něj, tak se na mě zkoumavě zahleděl.

„Tati,” vykřikla jsem, protože se otočil k odchodu. Trhl sebou a vzhlédl ke mně.

„Bells,” zalapal po dechu. Zářivě jsem se usmála a vrhla se mu kolem krku. Sípavě dýchal, jak jsem se na něj mačkala, ale po chvíli mě také pevně objal. Po nějaké době si mě odtáhl od těla a prohlédl si mě.

„Jsi úplně jiná,” vydechl užasle. Zaculila jsem se a políbila ho na tvář.

„Já vím, líbí se ti to?” zeptala jsem se. Chvíli se na mě díval.

„Chtěl bych zpátky tu starou Bells,” promluvil potichu. Zamračila jsem se.

„Jsem to pořád já, ale jen jsem změnila svůj vzhled,” opáčila jsem a snažila se ho donutit, aby se mu líbil můj nový zevnějšek. Nakonec kývl hlavou.

„Díky, tati,” zašeptala jsem.

Zanedlouho jsme byli doma. Rozeběhl.a jsem se do pokoje a svezla se unaveně na postel. Zhluboka jsem vdechovala známou vůni dřeva a vypraného povlečení. Šťastně jsem se převalila na bok a začala si promýšlet svůj plán, když jsem uslyšela drnčení motoru. Vystřelila jsem na nohy a vzhlédla z okna dolů před dům. Na příjezdové cestě stálo Jacobovo auto. Vrhla jsem se ke dveřím a vyběhla z pokoje. Nad schody jsem váhavě postávala, ale nakonec jsem se rozhodla jít za ním.
Stál u dveří a mluvil s mým otcem, když mě spatřil, tak přestal mluvit a zaujatě si mě prohlížel. Charlie si všiml jeho pohledu a zasmál se.

„Bells se nám trochu změnila ani já, její otec, jsem ji nepoznal,” smál se dál, ale Jacob strnul, když uslyšel moje jméno. Rychle se rozloučil a vyběhl ven. Neváhala jsem a vydala se za ním.

„Jaku,” vykřikla jsem, ale on se nezastavil a pokračoval ke svému autu.

„Prosím,” špitla jsem se slzami v očích. Zatavil se, ale neotočil se. Chtěla jsem jít až k němu, ale moje nohy rezignovaly a vůbec mě neposlouchaly. Chvíli jsem se mlčky dívala na jeho ramena, která se lehce zvedala, když se nadechoval.

„Odpusť mi, co jsem ti udělala, já…” hlas mi zlomily slzy. Na chvíli jsem se odmlčela.

„Lituji toho z celého srdce, prosím, odpusť,” zašeptala jsem pod nápory vzlyků, které se mi draly z hrdla. Jake nic neříkal, stál tam a ani se nepohnul. Sklopila jsem hlavu a otočila se k odchodu, když se najednou dotkl mé ruky. Trhla jsem sebou a zadívala se mu do očí, kde se mu třpytily slzy bolesti.

„Už jsem ti dávno odpustil, Bello, už dávno,” zašeptal mi do tváře. Na nic jsem nečekala a skočila mu kolem krku. Pevně mě objal a já se rozplakala znovu, ale tentokrát samým štěstím.

„Díky, díky,” smála jsem se a zároveň vzlykala. Pak jsem se od něj odtáhla a zalovila v kapse. Vytáhla jsem prstýnek, který mi chtěl dát v ten den, co jsem ho podvedla. Při této myšlence se mi nahrnula červeň do tváří. Natáhla jsem k němu ruku, která se mi třásla. Upřeně se na mě podíval a já v jeho očích viděla neskutečnou bolest. Vzal si ode mě to, co mu náleželo a já si nervózně protřela ruce. Nevím, co mě to napadlo, měla jsem mu ho vrátit až dýl a nebo počkat až kdyby si o něj řekl.

„Děkuji,” hlesl. Jen jsem se na něj váhavě usmála.

„Už musím jet,” řekl a otočil se k odchodu.

„Jaku, stavíš se zítra za mnou?” zavolala jsem za ním s nadějí v hlase. S předstíranou veselostí na mě mrkl, smutek nedokázal zakrýt.

„Jasně,” vykřikl a nasedl do svého auta. Vydala jsem se domů odpočinout si a ještě si pořádně promyslet svůj plán.

Ráno jsem do školy vyrazila pěšky, nechtěl jsem se spojovat s ničím, co připomínalo starou Bellu. Už jsem jí nebyla. Ve škole jsem se nechala zapsat jako Lili Swanová. V Americe je jednoduché získat doklady, jaké zrovna potřebujete. Styděla jsem se za to, že jsem si nechala udělat falešný průkaz totožnosti, ale tohle všechno patřilo do mého plánu. Byla tu ale i taková možnost, že to někdo prokoukne a nebo, že mě ve škole poznají. Bála jsem se toho všeho.

Na parkoviště jsem se sotva doploužila, vysoké podpatky nejsou nic pro mě, jak jsem zjistila. Nevzrušeně jsem procházela mezi lidmi, které jsem znala. Všichni na mě vyjeveně zírali a hlavně kluci. Užívala jsem si jejich pohledy a nebylo těžké uhádnout na co mysleli. A náhle jsem uviděla Jessicu a její povedenou partičku. Projela mnou horká vlna nenávisti. Vzhlédla jsem k nim a všimla si, že mě Jessica pozoruje. Sjela jsem ji opovržlivým pohledem, právě takovým, jakým se ona dívala na mě v ten den, kdy mi tolik ublížila. Nevraživě se na mě zašklebila a já jsem hodila svými vlasy, zvedla nos vysoko a dál kráčela směrem ke škole a uviděla jsem ho. Stál opřený o své auto a kolem něho postávali jeho sourozenci. Srdce v hrudi mi začalo divoce tlouct. Měla jsem pocit, že mi proletí skrz žebra. Nohy se mi podlomily a dostavil se onen pocit, jaký jsem zažívala pokaždé, když jsem se na něj podívala. Rychle jsem se vzpamatovala a připomněla si, co mi provedl. Stačila jen jediná myšlenka a vztek na něj mě zaplavil jako žhnoucí láva vytlačující ven všechny emoce. Pomalu jsem kolem nich procházela. Věděla jsem, že se na mě dívají a pevně doufala, že mě nepoznali.

Když jsem byla v budově, tak jsem zamířila do školní kanceláře.

„Dobrý den jmenuji se Lili Swanová,” představila jsem si recepční. Zkoumavě se na mě zahleděla.

„Před nedávnem k nám chodila jedna dívka se stejným příjmením, jak jen se to jmenovala?” řekla spíš sama k sobě a zadumaně si poklepávala prstem na bradu. Polilo mě horko. Zjistila to, určitě. Nadechla jsem se, že ji všechno vyklopím, ale ona mě přeběhla.

„Už vím, Isabella Swanová! Nejsi její příbuzná?” zeptala se a přívětivě se na mě usmála. Úlevou se mi podlomily kolena.

„Ano, je to moje sestřenice,” zalhala jsem a trochu zrudla.

„Dobrá, nebudu tě dál zdržovat, za chvíli zvoní, na, tady máš mapku a rozvrh.” Podala mi to, co už jsem jednou dostala. Přijala jsem to s vděčným úsměvem a vydala se na první hodinu, a to biologii.

Vešla jsem do třídy, Edward už tu byl. Jediné volné místo bylo samozřejmě u něj. Zhluboka jsem se nadechla a nahodila kamenný výraz, abych nedala najevo odpor, který jsem k němu chovala.

„Ahoj, je tu volno?” zeptala jsem se a vlídně se na něj usmála. Jen kývl hlavou. Usadila jsem se a ladně si přehodila nohu přes nohu. On se na mě však ani nepodíval.

„Lili,” představila jsem se, když on to neudělal jako první.

„Edward,” zabručel a dál pozoroval své ruce, které měl položené na lavici.

„Právě jsem se přistěhovala a neznám to tu, nechtěl bys mě tady provést?” zeptala jsem se ho a usmála se na něj. Letmo se na mě podíval.

„Máš snad mapku, ne?” řekl. To mě zarazilo.

„Nemyslela jsem po škole, ale po městě,” vyrazila jsem ze sebe rychle.

„Promiň, ale nemám čas!” zavrčel s nenávistí v hlase. Něco bylo jinak, Edward se choval jako bych ho nezajímala a to mi nešlo do hlavy. Ještě před měsícem se zářivě usmíval na každou a dnes se chová takhle? Nechápala jsem jeho chování, ale byla jsem si jistá, že jediný, kdo měl právo někoho nenávidět jsem byla já.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Rosalie7 (13.07.2010 01:48)

Krásné, zase jsi mě dostala tou dokonalostí. Edward si zaslouží trpět, ale aby jsme trpěli i my s ním je trochu nespravedlivě, tak mi vysvětli, proč to tak hezky popisuješ, že je mi ho najednou líto navzdory tomu, co jí udělal?! Nevím, co od toho mám ted čekat, když je Ed po jejím návratu-nenávratu tak odtažitý, jen doufám, že než se to všechno vysvětlí, dáš mu to pěkně sežrat, protože navzdory tomu, že se sama řadím mezi příznivce E+B, tohle si trest zaslouží! Honem rychle další blondatou dávku... a prosím bez slz!

1)  ambra (10.07.2010 10:09)

Ech, tak to zase byla silná káva... Nevím, jak to děláš, ale jsem zničená zároveň s Edwardem, rozzlobená společně s Bellou, naštvaná přesně jako Alice... Neuvěřitelně silný a hlavně věrohodný mix emocí... Opět, ale ta kapitola je ZASE lepší!!! Dokážeš originálně popsat pocity popsané milonkrát a já na konci popadám dech a ZASE mě hrozně pálí oči... Prosím, trochu rychleji další...

1