Sekce

Galerie

/gallery/+.jpg

Smrt

Tak tahle kapitolka je o něco kratší, protože mě opustila mrška múza:D

Bella

Byla jsem potopená v temnotě. Necítila jsem nic. Ani bolest, smutek ani lásku. Vše bylo zastřené za neprostupnou tmou. Jen jediné, čeho jsem si byla vědoma, bylo to, že jsem měla tělo. Nebyla jsem mlhavý opar, duch nebo stín. Stále jsem měla tělo a věděla jsem, že na něčem ležím. Na něčem měkkém a hebkém. Zkusila jsem pohnout rukou, abych se ujistila, že mě neklame mysl. Povedlo se. Napadlo mě, že když můžu hýbat rukou, tak bych mohla i vidět. Opatrně jsem otevřela oči, ale rychle jsem je zavřela, pod náporem ostrého světa. Takže jsem v nebi nebo v něčem podobném. Pomyslela jsem si. Po chvilce jsem je zkusila otevřít znovu. Chvíli jsem neviděla nic jiného, než to oslepující světlo, ale poté jsem zaostřila svůj zrak a viděla jsem, že nejsem v nebi, ale v nemocnici. Ulevilo se mi, byla jsem naživu. Moje srdce stále tlouklo. Mohla jsem dýchat, v nose mě začal štípat nemocniční vzduch. Jindy mě ten typický zápach štval, ale teď jsem byla za něj ráda. Pokusila jsem se posadit, ale zarazila mě něčí ruka a já se svezla zpátky na polštář. Vzhlédla jsem a uviděla Jacoba. Seděl u mé postele a ustaraně si mě prohlížel. Nevěděla jsem, co mám říct.

„Proč si to udělala?” promluvil náhle, až jsem se jeho hlasu lekla. Do tváří se mi nahrnula červeň, cítila jsem se trpně. Já jsem chtěla spáchat sebevraždu! Zavrtala jsem se hluboko do polštáře a zarytě mlčela. Podívala jsem se na Jacoba a nechala ho najít v mých očích vysvětlení. Chvíli mě pozoroval a pak s povzdechem sklopil hlavu.

„Bello, tohle už nikdy nedělej,” zašeptal a já jsem v jeho hlase slyšela slzy. Natáhla jsem ruku, abych se ho dotkla, ale jen, co jsem to udělala, tak ucukl. Rychle se postavil a odstoupil ode mě.

„Víš, to, že jsem tě zachránil ještě neznamená, že jsem ti odpustil,” řekl vážně. Ruka mi klesla zpátky. Do očí se mi nahrnuly slzy a já se je snažila rychle polykat. Jsem nána pitomá, co mě to napadlo?! Vyčítala jsem si moje chování, jasně, že mi neodpustil a asi nikdy neodpustí.

„Promiň,” vzlykla jsem. Nic neřekl, jen tam stál a díval se na svoje třesoucí se ruce, jako by byl tím pohledem zcela pohlcen.

„Jaku?” řekla jsem váhavým hlasem, nevěděla jsem, jestli mám právo ho o něco prosit, po tom, co jsem mu udělala. Zvedl ke mně oči a mlčky se na mě díval.

„Neřekneš to tátovi, prosím,” špitla jsem. Kdyby to Charlie vědět, tak by ho to zlomilo, už by mi nevěřil, bál by se o mě a určitě by neposlal k mámě. Jacob se zatvářil trochu překvapeně.

„Ne, on ani není doma, odjel na služební cestu a vrátí se až zítra,” odpověděl mi trpce.

„Děkuji,” zašeptala jsem a sklopila zrak.

„Nemáš za co,” pousmál se, „Zítra tě pustí, nechají si tě tu přes noc na pozorování, tak tě tu vyzvednu, zatím,” dodal a zmizel. Převalila jsem se na bok a zadívala se z okna. Skrz stažené žaluzie proudilo do místnosti v tenkých paprscích sluneční světlo. Dotýkalo se mých tvářích, po kterých se mi kutálely slzy. Zvedla jsem přikrývku, tím jsem zvířila prach, vznášel se v slunečních paprscích a nádherně se třpytil. Zakousla se do ní, abych utišila vzlyky. Po nějaké době jsem vyčerpáním z pláče usnula.

Ani nevím, jak dlouho jsem spala, vzbudil mě mužský hlas.

„Slečno Swanová, tak jak se cítíte?”

„Ospale jsem zamžourala na starého doktora, který se nade mnou nakláněl.

„Dobře,” zívla jsem.

„Tak to jsem rád, teď vám posvítím do očí, nebude to nepříjemné.” Otevřela jsem pořádně oči a do nich mě bodlo ostré světlo.

„V pořádku,” zamumlal si pro sebe a něco psal do papírů, které držel v ruce. Pak ke mně zvedl pohled, chvíli se na mě mlčky díval.

„Tak jak to bylo doopravdy, slečno? Váš přítel mi říkal, že jste byli venku a vy jste spadla a řízla se o sklo do ruky, ale mě se to nezdá, řekněte mi pravdu,” řekl. Vykulila jsem oči. Jacob mě kryl, nechtěl, abych skončila v nějakém ústavu, věděl, že bych to nepřežila. V očích mě pálily slzy.

„Je to tak,” zašeptala jsem. V duchu jsem děkovala Jakovi, za to, co pro mě udělal. Musel mě hrozně milovat, jinak by tohle nikdy neřekl.
Doktor na mě zkoumavě hleděl, nejspíš mi nevěřil ani slovo.

„Dobrá, zítra budete moct jít domů.” Otočil se a odešel. Lehla jsem si na záda a zanedlouho jsem se propadla do říše snů.

Probudila jsem se něco po jedenácté, Jacob už byl tady. Oblékla jsem se do oblečení, které mi přivezl, protože to, co jsem měla na sobě, bylo úplně celé od bláta. Cestou domů nepromluvil ani slovo, já jsem taky mlčela. Pozorovala jsem krajinu, která se mi míhala před očima, za chvíli pozbyla své pevné tvary, rozmazala se do jedné zelené prouhy a já se ponořila do svých myšlenek.

„Už jsme tady,” hlesl Jake. Zmateně jsem se rozhlédla a uviděla náš dům. Vůbec jsem nezaregistrovala, že jsme zastavili. Nemotorně jsem vylezla z auta, venku jsem se zastavila, protože Jake nevystoupil. Nakoukla jsem dovnitř.

„Jaku, já vím, že mi nikdy neodpustíš, co jsem ti udělala, ale vážně mě to mrzí. Chci ti poděkovat, za všechno, co jsi pro mě udělal,” řekla jsem. Jen kývl hlavou a odjel. Vydala jsem se do domu, vyběhla jsem do svého pokoje a rychle si zabalila věci. Pak jsem si sedla do kuchyně a čekala, až táta dorazí.

Přijel něco po páté.

„Ahoj, Bells, jsem…” Nedokončil větu, protože si všiml cestovní tašky, která ležela u mě. Tázavě se na mě podíval. Vstala jsem a přistoupila k němu.

„Tati, musím odjet, je mi to líto,”

„Nedělej to,” řekl zlomeně. Tím mi vyrazil dech. V očích jsem cítila tlak, věděla jsem, že budu plakat.

„Já musím,” zavzlykala jsem.

„Vždyť jsi sem nedávno přijela, budu se snažit vařit dobře, můžeme spolu někam někdy zajít, prosím, zkus to ještě se mnou,” zaúpěl.

„Ne, tati, nejde to, mám tě ráda,” hlas mi zlomily slzy. Políbila jsem ho na tvář, sehnula se pro tašku a vyrazila k autu. Celou dobu stál na jednom místě, díval se na mě s bolestí v očích.
Nasedla jsem  do mého náklaďáčku a vyrazila. Když mi z dohledu zmizel náš dům, tak jsem se zastavila. Opřela jsem hlavu o volant a začala brečet. Ničil mě ten jeho zubožený pohled, jakým se na mě díval, ale teď jsem nemohla zůstat ve Forks, měla jsem jasný plán a ten jsem chtěla splnit do posledního puntíku.

„Já se vrátím,” zašeptala jsem do ticha a znovu se rozjela.


Alice

To, co ten parchant, Edward, dnes udělal Belle, mu nikdy neodpustím. A ta potvora Jessica! Ještě se tomu smála, když jsem je viděla spolu, měla jsem co dělat, abych se na ně navrhla a neurvala jim hlavy! A Bella? Tu to úplně zničilo. Po tom jejich slavném výstupu jsem se za ní vydala a chtěla ji alespoň trochu utišit.

„Bello, je mi to líto,” špitla jsem a dotkla se její ruky, ale ona ucukla a odtáhla se ode mě. Její reakce mě zaskočila.

„Taky se dobře bavíš, co?!” vykřikla třaslavým hlasem prosyceným slzami.

„Ne, Bello, nebavím,” řekla jsem soucitně, vykročila směrem k ní a chtěla ji obejmout, ale ona mi to nedovolila. Couvla o dva kroky dozadu, jako by se bála, že bych jí mohla taky ublížit.

„Nech mě být!” zakřičela a utekla. Beze slova jsem na ni zírala. Náhle mě objaly dvě silné paže.

„Neboj, lásko, to bude v pořádku.” promluvil sladce Jasper. Otočila jsem se k němu a zabořila mu hlavu do hrudi.

„Bojím se, že nebude,” zavzlykala jsem. Poté jsme se všichni vrátili do školy.

Další den jsem seděla doma a tupě zírala z okna. Přemýšlela jsem o Belle a náhle se mi před očima začal míhat strašlivý film. Bella, sedící u řeky, s krvavým zápěstím, a pak nic. Jak to že nic?! Nechápala jsem, že už jsem dál nic neviděla, jako by to někdo zastřel za temnotu. Rychle jsem vstala a rozeběhla se dolů.

„Alice, kam spěcháš?” zeptal se mě Carlisle.

„Musím něco zařídit,” křikla jsem na něj ode dveří, ale on i zastoupil cestu.

„Ne, teď nikam nemůžeš, víš přeci, že mají přijít tři upíři, kteří pijí lidskou krev,” pronesl.

„Tak si řekni někomu jinému,” zaúpěla jsem a chtěla se vykroutit z jeho sevření.

„Nikdo tu není, všichni jsou na lovu,” odpověděl. A sakra! Na to jsem úplně zapomněla! Teď jsem měla na výběr - buď chránit svoji rodinu a nebo Bellu, které k nám sice nepatřila, ale já jsem ji brala jako její součást.

„Fajn,” vzdychla jsem, přešla jsem do obýváku a ztěžka dosedla na gauč. Tiše jsem doufala, že moje vize, ohledně Belly, se nestane zrovna v tuhle chvíli.

Asi hodinu konečně opustili náš dům ti neznámí upíři. Dohodli se s Carlislem, že odejdou z Forks, prý nevěděli, že už tu nějací, jako oni, jsou. Vyběhla jsem z domu a hnala se tam, kde bydlela Bella, venku už byla tma, chtěla jsem zaklepat, ale všimla jsem si zhroucené postavy sedící u kuchyňského stolu. Ramena se jí třásla pod vzlyky a na stůl potichounku dopadaly slané slzy. Byl to její otec. Bez dechu jsem se zhroutila pod okno a nemohla tomu uvěřit. Přišla jsem pozdě, Bella byla mrtvá! Cítila jsem, jak se mi do očí hrnuly slzy, ale napovrch nevystoupily. Teď, v tuhle chvíli, bych si tolik přála umět plakat. Vypustit tím ze sebe, alespoň trochu té ohromné bolesti, která rozdírala mé nitro. Objala jsem své kolena a pevně je přimáčkla tělu. Nějakou dobu jsem tam bez hnutí seděla a dívala se do prázdna. Pak jsem vstala a rozeběhla se domů.

Rozrazila jsem dveře a potichu vklouzla do Edwardova pokoje. Byl tam. Seděl na pohovce a mlčky se díval z okna.

„Edwarde!” vykřikla jsem bolestně. S trhnutím se otočil a zíral na mě.

„Cos jí to udělal! Ty hajzle!” zakřičela jsem a vrhla se přímo na něj. Mlátila jsem ho do hrudi, ale on mi chytil ruce a zkroutil mi je za zády.

„Alice, co se…” Nenechala jsem ho dokončit větu.

„Zabila se, je mrtvá a to vše jen kvůli tobě!” zaječela jsem.

„Kdo?” Hlas se mu třásl.

„Bella!” odpověděla jsem. Náhle pustil mé ruce a klesl zpátky na pohovku.

„Jak?” zeptal se a ani se na mě nepodíval.

„Podřezala se! Byla jenom člověk, jak jsi jí to mohl udělat? Viděl jsi tu bolest v jejích očích? Tu lásku, se kterou se na tebe dívala? Ne! Byl jsi zabraný sám do sebe a do té mrchy, Jessicy!” spustila jsem na něj.

„Moc pozdě jsem si uvědomil, co pro mě znamenala,” mluvil potichu a spíš sám k sobě.

„Miloval jsem ji,” vzlykl. Jeho slova mi vyrazila dech. Bezvládně jsem se svezla vedle něj. Takže mu to konečně došlo, ale pozdě. Bella byla pryč a už navždycky.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Rosalie7

9)  Rosalie7 (03.07.2010 16:57)

Týnko, tímhle jsi mě naprosto dostala. Skvěle jsi to zaonačila a nastražila úžasnou past na Edwarda v podobě jeho zmatených citů - ted, když si myslí že je Bells mrtvá, bude rozhodně trpět. Možná to by byl dostatečně tvrdý trest za to, co udělal, protože přes to všechno jsem zastáncem E+B. Rychle prosím další díleček, jsem strašně zvědavá, ale odjíždím, tak prosím co nejrychleji!

ScRiBbLe

8)  ScRiBbLe (03.07.2010 00:18)

ambro, nemůžu Ti odpustit, protože není co . Vážně! Jsem ráda za všechno, co mi napíšeš. Ať je to kritika nebo moje zapomenuté série, a nebo krásné komentáře, kterými mě zasypáváš . Děkuji za všechno a spíš mi odpusť ty, že Ti nenechávám komentíky u povídky Všechno, co snesu, ale neměla jsem čas, teď jdu na to .
DeSs, ani se Ti nedivím, že jsi mě podcenila (ne, že bych byla nějak dobrá v psaní vážných a procítěných povídek, spíš mi přijde, že je to strašný, ale budiž), kdybych četla Schnívání a autorka by napsala nějakou jinou povídku, tak bych na tom byla stejně jako ty.

DeSs

7)  DeSs (02.07.2010 23:55)

No, sice nevím, jaký mejdan myslíš, ale ten komentář velkým písmem být nemusel. To je náhrada za to, že jsem nekomentovala poctivě kadý díl a vzala to až na konci, taky za to, že jsem ji tak podcenila kvůli Schnívání a hlavně za tu povídku. :D Protože mě dostala a zpětně i rozbrečela, jako! A nevidím na monitor, písmenka mám slitá do sebe a prostě... Jdu raději spát. Dobrou...

ambra

6)  ambra (02.07.2010 23:49)

Scri, doufám, že po tomhle KOMENTÁŘI od DeSs mi ten mejdan pod Slzama definitivně odpouštíš...;)

DeSs

5)  DeSs (02.07.2010 23:38)

Nudila jsem se a pochytila vaši konverzaci ohledně Slz, tak jsem si říkala, proč to nezkusit? Další rozečtená povídka? No a co? To zvládnu...
Chtěla jsem ti ke každé kapitole pečlivě psát komentáře, ale nedalo se to. Prostě jsem musela na další díl a to nezpodmínečně, potřebovala jsem číst dál. Sice miluju Schnívání, ale nemyslela jsem si, že někdo, kdo píše tak úžasnou parodii nacpanou extra vtipnými kravinami (to je myšleno v dobrém), může napsat i něco tak vážného, o podvodech, intrikách, smutku a lásce. Promiň, že jsem tě tak podceňovala...

Už v prvním odstavci jsi mě dostala, zatímco u Schnívání bych stěží hledala něco hlubšího, city a emoce, tohle jimi je naprosto nabité. Popis vztahu Belly a Jacoba byl skvělý, její zdrženlivost a opatrnost. A pak si přijde krásný a okouzlující Edward a buch, hned se s ním vyspí. Tohle je podle mě reálnější než Stmívání Mayerové, žádná holka přece nevydrží chodit s tak krásným klukem (Edward v mé hlavě je krásný, Roba moc nemusím) takovou dobu a jen se vodit za ručičku a sem tam políbit. Tohle si dokážu živě představit. Zvlášť tu zradu Jessicy, ona to myslela jen ze srandy, nejspíš, možná ze vzteku a nenávisti, že je Bella žádanější, a neuvědomovala si důsledky.
Trochu mě mrzí, že Bella odpálkovala i Alice a hodila je do jednoho pytle, ale co bych čekala od holky, která během dvou dn§ přijde o kluka, lásku a všechny kamarády?:p S jejím okamžitým rozhodnutím o sebevraždě bych nesouhlasila, ale každá jsme jiná, že? Ona je moc citlivá a hodná, avšak právě dostala skvělou možnost k poučení a snad nebude tak důvěřivá.
Ta kaskádovitá shoda náhod, kdy si Alice i Edward myslí, že je mrtvá, je škvělý nápad. Ona teď odjede, Charlieho to zlomí, oni si budou dál myslet, že je mrtvá... Jenže nebude pohřeb. Třeba odjedou i Cullenovi. No, svoje závěry si nechám pro sebe.
Kždopádně doufám, že mu to Bella oplatí. Sice ji miluje, ale nikdy by mu neměla odpustit to chování. Vyspat se s ní pro tu mrchu Jessicu a pak ji tak zesměšnit a slomit. Hajzl jeden! (omlouvám se za výraz)

Snad bych to už měla ukončit, že? Takže to shrnu jednoduše: Je to skvěle propracovaná povídka s neskutečně skutečnými událostmi, které v dnešní době zažila snad každá pátá puberťačka. Tvoje psaní je nádherné, vžíváš se do postav, originální a promyšlený děj, který nám ukazuješ ze všech úhlů a pohledů. Prostě skvělé a já jen lituju, že jsem to nezačala číst dřív a nenechala ti komentář u každé kapitoly.:D

Těším se na další a už radši mlčím!

4)  hellokitty (29.06.2010 22:53)

3)   (29.06.2010 15:16)

Mě se to líbilo ! Moc hezký !

Alaska

2)  Alaska (29.06.2010 13:20)

Ta neskutečná shoda náhod, ze které vyústily mylné doměnky, je tak uvěřitelná. Často surové, ač bez hnusných slov, stačí ti k tomu city, ale ten děj má překvapivý spád a já ti věřím každé slovo.

ambra

1)  ambra (29.06.2010 09:49)

Proč ta omluva za délku kapitoly? Stejně by to mělo být na předpis! Tohle není pro každého... Z tohohle se zase budu pár hodin vydýchávat. Prvních pět vět je esence Tvého umění - jsi strašně dobrá v těch něotřelých popisech pocitů a koneckonců i prostředí . A dál... Celou dobu polykám slzy, abych dočetla bez přestávky... Neředěná bolest a zoufalství. Mám ráda tuhle Alici, strašně moc. Edwardovi trošku odpouštím. Má nárok dělat hlouposti, tentokrát prostě jen narazil na jinou dívku a taky dost tvrdě na fakt, že i on má city. no, jdu se rozdýchat.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek