Sekce

Galerie

/gallery/+.jpg

Seznámení

Pak jsem se zadívala na Edwardovu vzdalující se postavu a věděla jsem, že jsem ztracená.

Vzpomněla jsem si na jeho pohled a prohnala se mnou vlna rozrušení. Ten kluk mě zajímal víc, než bych chtěla. Vybavila jsem si jeho ladný krok, kterým se k nám blížil, na jeho sladký úsměv a jeho slova, nemohla jsem se soustředit na nic jiného, jen na něj a věděla jsem, že to není dobré ani správné, vůči Jacobovi. Byl to můj přítel, kterého jsem měla ráda a nechtěla jsem ho ztratit.

„Bello, prober se!” šťouchla do mě Jessica. Zmateně jsem se na ni podívala.

„Říkala jsi něco?” dostala jsem ze sebe roztřeseně.

„Jo! Jen jsem tě upozorňovala na to, že za chvíli bude zvonit, měly bychom vyrazit, nebo přijdeme pozdě!” řekla nasupeně. Zkřivila jsem rty do omluvného úsměvu. Protočila oči, popadla mě za ruku a táhla mě do školy. Jen, co jsme vkročily do budovy, tak otravný zvonek oznámil začátek vyučování.

„Super, vážně ti děkuju! Teď mám anglinu a tu nejhorší učitelku! Jestli budu po škole, tak tu zůstaneš se mnou!” sykla. A rychle se rozeběhla pryč. Dívala jsem se za ní. Když zmizela za roh, tak jsem se konečně vzpamatovala. Vzala jsem nohy na ramena a pelášila do třídy, kde jsem měla biologii. Celá zadýchaná jsem rozrazila dveře. Všichni ve třídě na mě upřeli zrak.

„Slečna Swanová se na nás přišla podívat?” pronesl ke mně učitel a nadzvedl obočí.

„Já, omlouvám se,” vyhrkla jsem přerývavě, ještě se mi nepodařilo zklidnit dech. Pan Banner jen zakroutil hlavou. Rozhlédla jsem se a chtěla si jít sednout na své místo, ale nohy se mi zasekly. U mě v lavici seděl Edward, ten nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy viděla. Sjel mě pohledem a usmál se na mě. Nemohla jsem se ani hnout, nohy mě přestaly poslouchat. Tak jdi už! Stojíš tady jako pako! Přikazovala jsem si, ale nešlo to. S očima vytřeštěnýma a s pusou dokořán jsem se na něj dívala. Přidušeně se zasmál. Paráda, teď musela jsem vypadal jako úplná blbka!

„Na co čekáte? Až vás odnesu do lavice?” řekl učitel a nechápavě zakroutil hlavou. Celá třída vybuchla v obrovský smích. Do tváří se mi okamžitě začala valit krev. Sklopila jsem hlavu a vykročila směrem k němu. Už jsem byla u lavice, ale nohy se mi najednou po něčem smekly, každá se mi rozjela na jinou stranu a já se svezla na zem. Všichni se opět začali hlasitě smát. Dnes jsem jim hned dvakrát přivodila záchvat smíchu, ani ne během pěti minut. Výborně Bello, teď jsi se před Edwardem předvedla v tom nejlepším světle. Projelo mi hlavou. Bezmocně jsem ležela na zemi, chtěla jsem se někam propadnout, do nějaké černé díry a už nikdy nevylézt. Nemehlo, tohle slovo mě přesně vystihovalo a nejen v tomhle okamžiku. Byla jsem vážně nemožná a nemotorná. Nevím jak, ale nehody se na mě lepily jako vosa na bonbón. Ne, spíš jsem je nějakým záhadným způsobem přitahovala, stávalo se mi to vždy v těch nejvíce nevhodných chvílích. Vybavila se mi vzpomínka, když jsem byla ještě malá. Spadla jsem na zem, táta ke mně přiběhl a se smíchem mi řekl: „Bells, ty jsi vážně neuvěřitelná, jak jsi mohla spadnout na zem? Vždyť tu není jediný hrbol.” Musela jsem se téhle vzpomínce zasmát. Najednou se nade mnou neobjevil Edwardův obličej, na tváři se mu rozprostíral pobavený úsměv.

„Jsi v pořádku?” zeptal se. Jen jsem na něj bezmocně zírala. Vstal, podal mi ruku a já jsem k němu natáhla svoji. Jeho prsty byly ledové, ucukla jsem. Přestal se smát a stáhl ji. Zvednout se a znovu nespadnout, mi dalo velkou práci. Ztěžka jsem dosedla na židli vedle něj. Ani koutkem oka jsem se na něj nepodívala a zarytě pozorovala skvrny a nápisy na lavici.

„Bello,” promluvil na mě pochvíli. Zbrkle jsem sebou trhla a shodila svou propisku na zem. Sklouzla jsem pod lavici a hledala tu zpropadenou tužku. Zahlédla jsem ji na Edwardově straně. Natáhla jsem se pro ni a vykoukla z pod lavice. Edward se na mě díval a kouzelně se usmíval. Naše oči, jako by se dotkly. Nebyla jsem schopna slova ani myšlenky. Jestli byl v něčem výjimečný, tak v hypnotizování lidí. To mu šlo opravdu bravurně.

„Co to tam hledáš?” zašeptal a nespouštěl ze mě oči. Jeho slova se ke mně nesla jako nádherná melodie. Ukázala jsem mu propisku a nadzvedla koutek úst do úsměvu.

„Aha,” Odvrátil ode mě pohled a já se konečně mohla pohnout. Vyškrábala jsem se zpátky na své místo. Cítila jsem, jak na mě opět upíral zrak. Otočila jsem se na něj. Jeho hluboký pohled mě znervózňoval. Nadechl se a chtěl něco říct, ale zrovna v tu chvíli k nám přistoupil učitel a dal na naši lavici misku s mrtvou myší. Díky Edwardovi jsem úplně přeslechla, co se bude dít. Překvapeně jsem zamrkala na učitele.

„Co se to s vámi dnes děje? Vypadáte jako byste byla zamilovaná.” Při jeho slovech jsem zrudla jako rak a neodvažovala jsem se podívat ani o milimetr jinam, abych nezachytila Edwardův pohled.

„Bude se pitvat, Swanová, pitvat.” Zamával mi pan Banner skalpelem před očima a položil ho na lavici. Naprázdno jsem polkla. Pitvat? Slyšela jsem dobře? Při představě, že uvidím krev, se mi dělalo mdlo. Cítila jsem, jak můj obličej pomalu ztrácel barvu. Připadala jsem si jako chameleón.

„Je ti dobře?” Staral se Edward, musel si toho všimnout.

„Jo, jsem v pohodě,” zalhala jsem a utírala si z čela mrtvolný pot. Zaraženě se na mě podíval.

„Swanová, vám není dobře?” zeptal se pan Banner. Bezděčně jsem pokrčila rameny.

„Běžte na vzduch,” rozkázal a já ho poslechla, ale to jsem neměla dělat. Prudce jsem vstala, hlava se mi zatočila a všechno se začalo ztrácet za mlhavý opar. Dřív, než mě pohltila tma, tak jsem ucítila něčí studené ruce, které mi pevně obepnuly pas. Přála jsem si, aby byly Edwardovi. Usmála jsem se a propadla se do temnoty.
Byla jsem mimo jen pár minut, ale přišlo mi to jako celá věčnost.
Pomalu jsem otevřela oči a uviděla Edwardův obličej stažený starostí. Zamrkala jsem a rozhlédla se po místnosti.

„Kde to jsem?” vyhrkla jsem a pokusila se sednout, ale jeho ruka mě jemně zadržela a já se svezla zpátky na pohovku.

„V kabinetu u pana Bannera,” usmál se, když zjistil, že jsem v pořádku a jeho starostlivý výraz se rozplynul a nezůstala po něm ani stopa.
„Hm,” zamručela jsem.

„Už ti je dobře?” Natáhl se ke mně a z obličeje mi odhrnul pramen vlasů. Jeho ruka zůstala na mé tváři a pomalu začala směřovat níž, na krk, klíční kost. Vytřeštila jsem doširoka oči. Edward si všiml mého výrazu a ruku začal odtahovat, ale já jsem ho zarazila a přitlačila ji zpátky, tam kde byla. Jeho doteky byly jiné, než Jacobovi. Sice měl ledové ruce, ze kterých mi naskakovala husí kůže, ale ony, na rozdíl od Jacobových, ve mně rozpoutávaly ohnivou vášeň. Chtěla jsem, aby se mě dotýkal stále a všude. Překvapeně se na mě zadíval, usmál se naprosto neodolatelným úsměvem a přiblížil svůj obličej k mému. Na tváři jsem ucítila jeho studený dech. Tělo se mi zachvělo nezkrotnou touhou po jeho polibku. Zavřela jsem oči. Bello, vzpamatuj se! Zněl mi v hlavě cizí hlas. A najednou se mi před očima zjevil Jacobův zničený obličej. Rychle jsem je otevřela a odvrátila jsem od Edwarda tvář.

„Promiň,” Prudce jsem vydechla a sklopila zrak.

„To nic,” promluvil, v jeho hlase bylo slyšet zklamání.

 

Edward


Včera v noci jsme se vrátili z takového menšího, měsíčního výletu. Carlisle dostal neopakovatelnou nabídku ze světového zdravotního centra. Pamatoval jsem si jeho slova, která řekl, když nám oznámil, že pojedeme všichni. „Taková to příležitost se naskytne jen jednou za život!” Snažil se nás rozveselit. Ušklíbl jsem se nad tím. U nás ne jednou za život, ale za věčnost, i když si myslím, že takovýchto příležitostí bude ještě hodně. Všichni jsme byli otrávení a já nejvíc, měl jsem něco rozdělaného a vůbec se mi z Forks nechtělo, ale co se dalo dělat. Co taťka řekne, to platí. A teď už konečně jedu do školy, spolu s mými adoptovanými sourozenci.

„Edwarde, nechceš trochu zpomalit? Jedeš jako šílenec!” ozvala se zezadu Alice.

„Děláš jako bych nás mohl zabít!” zasmál jsem se a podíval se do zpětného zrcátka na Alici. Vrhla na mě nevrlý pohled a raději se zadívala z okna. Blížilo se to, ještě jedna zatáčka a jsme tam. Zajel jsem na parkoviště a elegantně zaparkoval. Pomalu jsme z něj všichni vyskákali. Hned, co jsem vyšel z auta, tak mě zasáhla omamná vůně. Zhluboka jsem se nadechl a rozhlížel se, komu ta neskutečná vůně patří a uviděl jsem ji. Stála na rohu parkoviště spolu s Jessicou a Angelou. Všiml jsem si, že se na mě dívá. Usmál jsem se na ni, jak jsem nejlépe uměl. Ona hned svěsila hlavu a koutkem oka mě pozorovala. Neváhal jsem a vydal se k nim.

„Ahoj, my se ještě neznáme, já jsem Edward Cullen,” představil jsem se.

„Be-bella Swanová,” vykoktávala a zrudla. Musel jsem se usmát a upřeně jsem ji pozoroval. Snažil jsem se jí přečíst myšlenky, ale nic jsem neslyšel. Jak je to možné? Musí na něco myslet, jinak by se zbláznila. Holky se začaly chichotat. Nervózně si třela ruce a roztěkaně se na mě podívala. Moje přítomnost jí nebyla příjemná. Hned jsem zareagoval.

„Tak se uvidíme ve třídě, Bello,” odcházel jsem a nezapomněl se na ni zářivě usmát. První hodinu jsem měl biologii. Se zazvoněním jsem dosedl do lavice. Rozhlédnul jsem se po třídě, jestli tu je. Nebyla. Učitel už byl ve třídě a něco nám vysvětloval, nezaujatě jsem se díval z okna, všechno jsem znal. Byla to vážně nuda chodit do školy. Už ani nevím, kolik středních mám za sebou.

V tom se rozletěly dveře a v nich stála Bella. Pan Banner se na ni podíval a řekl: „Slečna Swanová se na nás přišla podívat?” Bella zamumlala nějakou omluvu a chtěla si jít sednout. Jediné volné místo bylo u mě. Když mě uviděla, vyděšeně vytřeštila oči a ani se nepohnula z místa. Banner si toho všiml a neušetřil si uštěpačnou narážku. Opět zčervenala a všichni se začali smát. Taky se mi pohnuly rty, ale bylo mi jí docela líto. Se sklopenou hlavou se vydala ke mně. Prohlížel jsem si ji, měla na sobě volnou mikinu a tmavé džíny, i přes to jsem si všiml její pěkné postavy. Kulaté boky, štíhlý pas a pěkná prsa. Vyhlédl jsem z okna, pak jsem uslyšel ránu. Podíval jsem se tam, kde se před chvílí Bella nacházela, ale nikde jsem ji neviděl. Sjel jsem pohledem na zem. Ležela tam. Ucítil jsem, jak se mi, proti své vůli, na tváři roztahuje úsměv. Vstal jsem a chtěl ji zvednou, ale když se dotkla mé ruky, tak cukla. Rychle jsem ruku schoval za záda a sedl si zpět. Mlčky se svezla na židli a zarytě se dívala na lavici. Znovu jsem zkusil číst v její hlavě, ale nedařilo se mi to. Sakra! Jak je tohle možný?! Nerozuměl jsem, proč jí namůžu číst myšlenky. Nikdy se mi to nestalo. Zajímala mě, moc!

„Bello,” promluvil jsem. Trhla sebou a něco přitom shodila na zem. Svezla se pod lavici. Zeptal jsem se jí, co tam hledá a ona mi ukázala propisku. Nesměle se usmála a sedla si zpátky. Chtěl jsem o ní zjistit, co nejvíc, ale než jsem stihl cokoli říct, tak k nám přistoupil učitel a položil před nás mrtvou myš. Bella se na něho překvapeně podívala.

„Co se to s vámi dnes děje? Vypadáte jako byste byla zamilovaná.” pronesl učitel a Bella opět zčervenala, tohle se mi na ní líbilo. Byla hrozně roztomilá, když se červenala. Zarytě se dívala na lavici a ani na mě nepohlédla.

„Budeme pitvat, Swanová, pitvat.” Zamával na ní skalpelem a položil ho na lavici. Všiml jsem si, že se jí vytratila poslední špetka barvy z už tak bledého obličeje.

„Je ti dobře?” zeptal jsem se starostlivě. Měl jsem o ni strach.

„Jo, jsem v pohodě,” řekla, ale já jsem věděl, že to není pravda. Banner si toho všiml taky a poslal ji ven. Jen, co se zvedla, zamotala se. Věděl jsem, že omdlí. Rychle jsem vystřelil a chytil ji kolem pasu, usmála se a omdlela.

„Edwarde, odnes ji do mého kabinetu,” podával mi učitel klíče. Vzal jsem si je a Bellu, kterou jsem držel v náručí, tam odnesl. Díval jsem se na ni byla krásná, opravdu krásná. Dotkl jsem se jejích vlasů a tváře, jen trošku, zlehounka. Zavrtěla se. Lekl jsem se stáhl jsem ruku. Otevřela oči a rozhlédla se.

„Kde to jsem?”

„V kabinetu u pana Bannera.” Když jsem viděl, že je v pořádku, přestal jsem se o ni bát.

„Už je ti dobře?” V obličeji měla pramen vlasů, vzal jsem ho a přidal k ostatním. Pohladil jsem ji po tváři, zachvěla se a já s ní. Kůži měla hladkou. Pomalu jsem sjížděl na krk, pak na klíční kost. Vykulila oči. Zvedl jsem ruku, ale ona mě zastavila. Přitáhla si ji zpátky. Cítil jsem, jak jí prudce bilo srdce. Pod kůží ji tepala krev. Teplá a živá, chutná. Její vůně byla nepopsatelná, podněcovala ve mně touhu dotýkat se ji víc a víc, hrozně mě vzrušovala, chtěl jsem ji. Teď hned a tady. Přiblížil jsem se k ní, už se schylovalo k polibku, ale ona se najednou odtáhla. Nechápal jsem, co se stalo.

„Promiň,” Sklopila zrak.

„To nic,” řekl jsem trochu zklamaně.
Bello, tebe dostanu za každou cenu! Pomyslel jsem si a to taky dodržím, ať se děje cokoli!

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ScRiBbLe

3)  ScRiBbLe (22.06.2010 12:43)

ambra:Děkuji za komentář. Snažím se do jejích pocitů vžít, ale někdy mám pocit, že je to hrozný. A co je nějaká moje povídka oproti těm tvým? Píšeš vážně skvěle. Vždycky mě vtáhneš do děje a když dočtu, tak zírám na obrazovku s pusou dokořán! Jsi vážně jednička! .

2)  hellokitty (21.06.2010 23:16)

ambra

1)  ambra (21.06.2010 18:06)

Tááák! Teda! Já pořád nevěděla, co si o něm mám vlastě myslet - už minule - Edward, co se bez zábran culí na Bellu a jde se seznamovat . A ty jeho plánované úsměvy... Ta poslední věta mě utvrdila v podezření, že tenhle exemplář se příliš dobře přizpůsobil lidským vrstevníkům. Nicméně i přesto se ti podařilo vyvolat ve mně ty správné Twilight pocity, tu seznamovací roztřesenost a příjemné mravenčení... Nevím, kolik Ti je, ale buď to bude blízko Belle nebo se hodně dobře vžíváš - je to krásně přirozené a věřím jí (Ti) každou čárku, byť jsou ty její emoce občas trochu přepjaté. Jenže to prostě k tomuhle věku patří... Jsem vážně zvědavá, jak se to vyvine... ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek