Sekce

Galerie

/gallery/+.jpg

Bella se přistěhovala do městečka Frorks, ke svému otci. Snaží se sžívat s místním nehostiným prostředím a s novými přáteli. Dokonce má přítele jménem Jacob, ale necítí k němu to, co on cítí k ní. Snaží se probudit k němu lásku. Po prožitém měsíci se do města vracejí Cullenovi. Bellu okamžitě okouzlí Edward a je si jistá, že se do něho zamilovala. Koho si vybere? Jacoba nebo Edwarda? Nechce nikomu ublížit, ale rozhodnout se musí. Pak příjde rána, kterou Bella nečekala a je rozhodnutá skoncovat se svým životem. Poté si svůj čin rozmyslí a udělá něco, co si myslí, že je nejlepší. Nechá trpět toho, kdo jí ublížil, aby se cítil stejně jako ona, ale vymkne se jí to z rukou. Jak to celé dopadne? Nechte se překvapit a čtěte mojí povídku.

1. kapitola - Jake a Edward

Prolog

Seděla jsem u řeky obklopené stromy. Vítr si pohrával s jejich mrtvými listy a odnášel je pryč do neznáma. Snášely se na mě studené kapky deště. Pohled na umírající krajinu mi vehnal horké slzy do očí. Nitro jsem měla rozervané, cítila jsem neskutečnou bolest a to vše jen kvůli němu. Zadívala jsem se na proud řeky, divoký a silný. Přes slzy jsem už skoro neviděla. Křišťálová voda se vlnila. Chtěla jsem být jako ta voda, odplout pryč, od všeho, od bolesti. Otevřela jsem dlaň, žiletka tam ležela, připravená k činu, chvíli jsem se na ní dívala a naposledy se rozhlédla po krajině.

„Nic z toho, už nikdy neuvidím,” pomyslela jsem si. Pevně jsem uchopila žiletku do pravé ruky a jemně přejela přes zápěstí. První kapky krve stékaly po ruce. Nebyl to nějak silný řez ani nebolel. Ruka s žiletkou se mi třásla. Krev byla úžasná, dávala mi pocit nesmrtelnosti. Rozplynu se v potoce a budu tady stále, v každém kousku, zavřela jsem oči a řízla se víc, cítila jsem, jak se proud krve zvětšil. Podívala jsem se na svojí ruku, krev, teplá a živá, odtékala pryč z mého těla a odnášela s sebou i můj život. Tekla na kámen a z kamene do vody, kterou jen na okamžik barvila do červena. Tak jako zmizí moje krev z potoka, tak zmizí i můj život…

 

1. kapitola

Je to právě měsíc, co jsem se přistěhovala do malého městečka Forks k mému otci. Ze začátku to s ním bylo těžké, moc toho nenamluvil a nemohla jsem se k němu najít cestu, ale věděla jsem, že je hrozně šťastný, že mě tady má. Teď už je to lepší, dokonce začal víc mluvit, u večeře řekne vždy o dvě věty víc, než obvykle.

Je to měsíc, co jsem musela vyměnit teplo a slunečné počasí za déšť a zimu. Tolik mi chybí hřejivé sluneční paprsky, které mě hřály na kůži. Začínám si zvykat, nic jiného mi nezbývá. Ale ze všeho nejvíc jsem se bála školy, tedy školy ani tak ne, jako spolužáků. Bála jsem se, že mezi ně nezapadnu a zůstanu sama jako v Phoenixu. Ale jak se zdá zapadla jsem, všichni jsou na mě moc milí.

Zadívala jsem se z okna, venku se na zem pomalu snášel studený déšť, pocítila jsem příval smutku. Nevěděla jsem k čemu ho mám přisuzovat, byla jsem se šťastná, teď a tady. Ale stejně jsem ho cítila hluboko v sobě, seděl tam a za žádnou cenu mě nechtěl opustit, jeho tíha mě stahovala dolů. Najednou jsem uslyšela vrznutí mých dveří od pokoje. Zvědavě jsem se podívala, kdo to je. Stál v nich Jake. Potěšeně roztáhl rty do úsměvu.

„Ahoj,“ pozdravil a sedl si vedle mě na postel.

„Jé, ahoj.“ Můj hlas zněl překvapeně. Přitáhl si mě k sobě a vtiskl mi letmý polibek na rty. Odtáhla jsem se od něj, jeho výraz zesmutnil. I když jsem s Jakem chodila víc jak čtrnáct dní, tak jsem ses ním ještě nedokázala sblížit. Měla jsem ho neskutečně ráda, ale problém byl v tom, že zatím jako kamaráda, hodně dobrého kamaráda a pevně jsem doufala v to, že se do něho zamiluji, že to přijde a budu k němu cítit stejný cit jako on ke mně, jednou, snad.

„Stalo se něco?“ zeptal se mě s obavami v hlase.

„Ne, nic.“ Věnovala jsem mu (snad) povzbudivý úsměv. Nevěřil mi ani slovo, věděla jsem to. Sklopil oči a zarytě se díval do země. Chytla jsem ho za ruku a pevně mu ji stiskla. Obrátil ke mně pohled a nejistě se na mě usmál.

„Dobře,“ zašeptal, vzal mě za bradu a začal si můj obličej přitahovat k sobě. Vyděšeně jsem vytřeštila oči. Všiml si toho, pustil mě a vymanil se ze sevření mé ruky.

„Jestli chceš zůstat sama, pochopím to.“ Bodlo mě v břiše.

„Ne! Chci být s tebou!“ Silou vůle jsem se snažila, abych nezněla jako totální zoufalec.

„Tak proč se chováš takhle? Nesmím na tebe ani sáhnout!“

„Můžeš na mě sahat, zrovna jsme se drželi za ruce a políbili se,“ opáčila jsem.

„Jo, asi tak jednu vteřinu, pak ses ode mě odtáhla jako vždycky,“ řekl tiše. Viděla jsem, jak moc mu tím ubližuji.

„Jaku…“

„Bello, chci být s tebou, ale nejde to, aniž by ses ode mě pokaždé při sebemenším doteku neodtáhla, jako bych byl malomocný. Nejde mi o sex, jestli si myslíš tohle!“ přerušil mě. Cítila jsem, jak mi hořely tváře. Slovo sex znělo z jeho úst jako něco hrozně divného.

„Já vím,“ pípla jsem. Věděla jsem, že jestli nepřijdu na nějaký způsob, jak si ho připustit k tělu, tak ho navždycky ztratím a to jsem nechtěla. Vstal a popošel k oknu. Rychle jsem se za ním vydala. Otočil se na mě a já mu s povzdechem padla do náruče. Jako vždy báječně voněl a připadal mi neskutečně silný a spolehlivý.

„Připadám si vedle tebe úplně nemožná,“ vzdychla jsem.

„Nemožná?“ Odtáhl se a zadíval se mi do očí.

„Nemáš důvod připadat si nemožná, jsi úžasná, Bello, copak ti to nedochází?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Někdy mě děsíš,“ zasmál se. Sklonil se a políbil mě. Nechala jsem se, vážně se mi to líbilo. Byl to takový něžný, sladký polibek.

„Jsi fantastická,“ zašeptal mi do ucha a pevně mě objal.

 

Jacob:

Celý den jsem se těšil, až ji uvidím. Byl jsem do ní beznadějně zamilovaný. Kolem třetí jsem přijel k jejich domu. Auto měla před domem. Zaťukal jsem. Otevřel Charlie, její otec.

„Zdravím.“

„Je nahoře,“ řekl s úsměvem a pobídl mě, abych šel dál. Opatrně jsem našlapoval do schodů, chtěl jsem ji překvapit. Otevřel jsem dveře a uviděl, jak sedí na posteli. Její přítomnost mi na tváři vykouzlila úsměv.

Pozdravil jsem ji a sedl si vedle ní.

Odpověděla mi na pozrav, v jejím hlase bylo slyšet překvapení. Naklonil jsem se k ní a políbil ji na ústa, ale ona mi polibek neopětovala. Odtáhla se ode mě, jako bych měl nějakou nakažlivou chorobu. Nechápal jsem to. Chodíme spolu už čtrnáct dní a ona se ke mně chová stále jako ke kamarádovi. Smutně jsem se na ni zadíval.

Zeptal jsem se jí, jestli se něco děje a snažil se, aby obavy v mém hlase nebyly slyšet, ale nepovedlo se mi to.

S úsměvem mi odpověděla, že ne. Nebyl to upřímný úsměv. Odvrátil jsem se od ní a díval se do země. Hlavou se mi honily myšlenky, jestli mě nechce opustit. Bodlo mě při tom u srdce. Ucítil jsem, jak se její ruka dotkla mé a pevně ji stiskla. Podíval jsem se na ni a trochu se usmál.

Něco jsem si pro sebe zamumlal, vzal jsem ji za bradu a přitáhl si ji blíž k sobě, abych mohl ochutnat její sladké rty. Dřív než jsem zavřel oči, tak jsem si všiml jejího vyděšeného výrazu. Pustil jsem ji a vytrhl moji ruku z jejího pevného sevření.

„Jestli chceš zůstat sama, pochopím to.“ Nechtěl jsem, aby mě opustila, ale bylo by to lepší, než abychom se trápili, tedy spíš já.

„Ne! Chci být s tebou!“ vykřikla zoufale.

„Tak proč se chováš takhle? Nesmím na tebe ani sáhnout!“ Řeč jejího těla mluvila jasně.

„Můžeš na mě sahat, zrovna jsme se drželi za ruce a políbili se,“ oponovala mi.

„Jo, asi vteřinu, pak ses ode mě odtáhla jako vždycky.“ Ztišil se mi hlas. Copak nevidí, jak mi tím ubližuje?

Chtěla něco říct, ale skočil jsem jí do řeči.

„Bello, chci být s tebou, ale nejde to, aniž by ses ode mě pokaždé při sebemenším doteku neodtáhla, jako bych byl malomocný. Nejde mi o sex, jestli si myslíš tohle!“ Všiml jsem si, jak se začervenala. Téma sex, jí nebylo příjemné.

Do hrudi se mi hrnula bolest musel jsem vsát, abych ji ze sebe dostal. Postavil jsem se k oknu. Slyšel jsem, že šla za mnou. Otočil jsem se na ni a ona se mi svezla do náruče. Srdce mi poskočilo, její studené ruce obtočily můj krk.

„Připadám si vedle tebe nemožná,“ vzdychla. Překvapeně jsem zamrkal.

„Nemožná?“ Odtáhl jsem se od ní a zadíval se jí do očí. To já jsem si přišel nemožný. S ní jsem nebyl schopný racionálně přemýšlet.

„Nemáš důvod připadat si nemožná, jsi úžasná, Bello, copak ti to nedochází?“ Zakroutila hlavou.

„Někdy mě děsíš,“ zasmál jsem se. Sklonil jsem hlavu a políbil ji. Nechala se, neucukla a ani nevypadala vyděšeně jako před chvílí. Jen jsem se lehce dotkl svými rty jejích. Nechtěl jsem na ni spěchat. Dám jí tolik času, kolik bude chtít, nechci o ni přijít.

Zašeptal jsem jí do ucha, že je fantastická. Pevně jsem ji objal a cítil, jak se na mé hrudi usmála. Ještě chvíli jsme stáli u okna bez hnutí, v pevném objetí, pak jsem se s ní rozloučil a odjel domů.

 

Bella:

Jake odjel a já jsem se unaveně svezla na postel. Venku se začalo šeřit. Z černých vyboulených mraků vykouklo oranžové sluce. Jeho studené paprsky se dotkly mé tváře a já si vzpomněla na domov. Do očí se mi nahrnuly slzy, rychle jsem je spolykala a dál se dívala na tu krásu. Krajina se zalila oranžovou září, vše se třpytilo pod umírajícími paprsky. Stíny se každou chvílí prodlužovaly, až se slunce ztratilo za horizont a krajina se propadla do tmy. Na nebi se rozzářily hvězdy a měsíc. Další den zemřel. Zavřela jsem oči a odevzdala jsem se hlubokému spánku.

Ráno mě probudilo řinčení budíku. Jak jsem ten otravný zvuk nesnášela. Promnula jsem si oči a posadila se. Ospale jsem zamžourala z okna. Obloha byla zamračená, svraštila jsem obočí. Fajn, takže další deštivý den. Najednou mnou projel podivný pocit, jako by se mělo dnes něco stát. Něco zásadního. Zatřásla jsem se.

„Bello, snídaně!“ křikl na mě Charlie.

„Už jdu!“ odpověděla jsem polohlasně. Neochotně jsem se šourala ze schodů. Sedla jsem si ke stolu. Vajíčka a slanina, co jiného? Za ten měsíc, co jsem tady, jsem zjistila, že Charlie neumí udělat nic jiného než tohle. Už mi to lezlo krkem. Znechuceně jsem zkroutila rty.

„Tobě to nechutná?“ zeptal se mě. Vzhlédla jsem k němu. Ty jeho oči vypadaly jako oči raněné zvěře.

„Chutná, to víš, že mi to chutná!“ řekla jsem nadšeně a s úsměvem jsem si do úst strčila plnou lžíci vajíček. Zkoumavě se na mě podíval. Obtížně jsem spolkla sousto a zářivě se na něj usmála. Zvedl noviny a začal si opět číst. Stěží jsem snědla plný talíř jídla. Odešla jsem nahoru, oblékla se a vydala se ven k mému autu. Nastartovala jsem a odjela do školy. Na parkovišti už čekala Jessica s Angelou. Vydala jsem se za nimi.

„Ahoj!“ pozdravili mě nadšeně.

„Hm,“ zamumlala jsem otráveně.

„Copak, zase vajíčka?“ zasmála se Jessica. Zkroušeně jsem se na ní podívala a kývla. Dnes vypadala jinak. Byla víc namalovaná a měla krásně upravené vlasy.

„Sluší ti to,“ pronesla jsem.

„Vážně?“ Vykulila oči, otočila se kolem své osy a rty roztáhla do úsměvu.

„Dneska se něco děje?“ Nedalo mi to.

„Ne, mělo by snad?“ Pokrčila jsem rameny.

„Jo, vlastně, jo. Dnes přijedou Cullenovi.“ Angela se vedle ní zasněně podívala na stříbrné Volvo, které směřovalo na parkoviště. Oh, Cullenovi, už jsem o nich slyšela. Holky mi s nadšením vyprávěly dopodrobna úplně všechno. Auto zastavilo kousek od nás. Vystoupilo z něj pět lidí. Nejdřív jsem se zadívala na vysokého svalnatého kluka, vypadal, jako by závodně boxoval. Kdyby dal někomu pěstí, určitě by ten nešťastník zemřel. To musel být Emmett. Vedle něho stála krásná dívka s tváří anděla, blonďaté vlasy jí spadaly do půlky zad. To byla Rosalie. Pak tam byl vysoký a štíhlý kluk se světlými vlasy. Za ruku se ho držela malá, hubená dívka. Připomínala mi elfku. Dokonalá tvář, žádná chybička. Hm, Jasper a Alice. A nakonec Edward. Vysoký s hnědými rozcuchanými vlasy. Všiml si, že ho pozoruji. Naše pohledy se setkaly. Srdce se mi v ten okamžik zastavilo. Usmál se na mě a já jsem bezmocně zalapala po dechu. V břiše jsem ucítila šimrání. Svěsila jsem hlavu a koutkem oka jsem se na něho podívala. Stále mě pozoroval. Celá jsem se třásla, nemohla jsem se na nic soustředit, jen na jeho černé oči, které mě spalovaly pohledem. Vrýval se mi do kůže.

„Hm, vypadá to, že se Edwardovi líbíš!“ Šťouchla do mě Jessica.

„Ale prosím tě!“ Mávla jsem nedbale rukou. A pak jsem zahlédla, že se k nám blíží. Nohy se mi podlomily.

„Ahoj, my se ještě neznáme, já jsem Edward Cullen,“ řekl medovým hlasem.

„Ehm, Be-bella Swanová,“ koktala jsem. Do tváří se mi nahrnula krev. Přišla jsem si jako úplný pako. Usmál se. Podívala jsem se mu do očí, dočista jsem se v nich ztrácela. Moct do nich vstoupit. Slyšela jsem, jak se holky vedle mě chichotají. Podívala jsem se na ně. Byly rudé od toho, jak zadržovaly smích. Paráda, takže i ony si všimly toho, jak jsem mimo. Nervózně jsem se na Edwarda podívala.

„Tak se uvidíme ve třídě, Bello!” Odcházel a kouzelně se na mě usmál. Úlevou jsem si oddechla a střelila jsem po holkách rozzlobeným pohledem. Vyprskly smíchy a já s nimi. Pak jsem se zadívala na vzdalující se Edwardovu postavu a věděla jsem, že jsem ztracená.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ambra

2)  ambra (20.06.2010 12:39)

Milá ScRiBbLe, nečtu povídky, kde se sebevraždí. Ale kvůli Bille jsem se překonala:D . Máš moc krásné popisy - krajina, Belliny pocity... Nejsem si úplně jistá prostřídáním Bellina a Jacobova pohledu na úplně stejnou situaci hned po sobě. Nicméně i tahle pasáž je v obou provedeních moc hezká. A finále - Bella jako smutná puberťanda, která má normální kamarádky a používá slovo pako, se mi vážně zamlouvá... Tak jo, nechám se překvapit;)

1)  hellokitty (20.06.2010 09:56)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek