04.04.2011 [08:30], MisaBells, ze série Slunovrat, komentováno 11×, zobrazeno 2890×

Tak nějak jsem tajně doufal, že až uvidím světla Bellina domu, trochu se mi uleví a nebudu tak napjatý a vyděšený, ale opak byl pravdou. Nastražil jsem uši o to víc, protože James tu někde mohl být. Sešlápl jsem jemně brzdu o kus dál, než stál nálaďáček a zhasl motor. Všechno utichlo. Jen les stále žil tím svým nenápadným životem. Děsil jsem se, až zaslechnu náznak Jamesovy přítomnosti, ale nic se nestalo.

Nic neslyším, stěžoval si Emmett. Doufal, že bude mít svou šanci si pořádně praštit do upíra.

Máme čas, oznámila mi Alice ve stejnou chvíli, kdy já promluvil nahlas. „Není tady,“ řekl jsem stále ještě napjatě. „Pojďme.“

Emmett se natáhl, aby Belle pomohl dostat se z pásů. „Neboj, Bello,“ řekl tichým, ale veselým hlasem, „postaráme se o to tady rychle.“ Kéž by měl Emmett alespoň jednou pravdu, napadlo mě a vzápětí jsem se styděl. Emmett nebyl hlupák a pravdu míval. Byl inteligentní, energický a vášnivý, což ho kolikrát postavilo do pozice stěžejního trámu. Jeho nálada a optimismus nás držely nad vodou. Tiché vzlyknutí mě vytrhlo z úvah nad Emmettovou povahou.

„Alice, Emmette.“ Poslal jsem je jediným pohledem rozhodně pryč. Vyklouzli v tichosti do tmy a okamžitě zmizeli. Otevřel jsem Belle dveře a vzal ji ihned za ruku, pak jsem ji vtáhl do své náruče. Vedl jsem ji rychle k domu, aniž bych přestal sledovat okolí. Stále jsme tu byli sami. Alice s Emmettem oběhli dům a nejbližší les.

„Patnáct minut,“ zašeptal jsem, abych to Belle připomněl. Opět jsem pochyboval o funkčnosti toho plánu. Co když to nevyjde?

„To zvládnu.“ Popotáhla nosem. Chtěl jsem ji říct, aby neplakala, že nemá důvod, ale monstrum ve mně – to, které bylo na straně Jamese a já ho za to nenáviděl milionkrát víc – mě zarazilo, protože bych lhal.

Zastavila se na verandě a vzala můj obličej do dlaní. Naléhavě se mi podívala do očí.

„Miluju tě,“ řekla tichým, intenzivním hlasem. „Vždycky tě budu milovat, bez ohledu na to, co se teď stane.“

„Tobě se nic nestane, Bello,“ vyhrkl jsem.

„Jenom se drž plánu, ano? Zachovej mi Charlieho v bezpečí. Po tom, co teď provedu, mě nebude mít moc rád, a já chci mít šanci později se mu za to omluvit.“

Edwarde, za chvíli tu bude! Alice mi poslala svou vizi a já doufal, že přesně takhle to dnes skončí.

„Jdi dovnitř, Bello, musíme si pospíšit,“ vyhrkl jsem.

„Jednu věc,“ zašeptala ještě. „Neposlouchej nic z toho, co dneska večer budu říkat!“ Sklonil jsem se, abych se ujistil, že můj upíří sluch není poškozený. Vážně chtěla, abych ji neposlouchal? Dnes? Proč? Překvapila mě. Místo toho, abych se stihl na cokoliv zeptat, natáhla se ke mně na špičky a naléhavě mě políbila. Nestihl jsem nic říct, udělat, pochopit. Dorazilo mě, když rozrazila dveře do domu.  „Jdi pryč, Edwarde!“ zakřičela na mě a zabouchla mi před nosem. Ještě chvíli jsem tam konsternovaně stál, než mi to došlo. Hra.

„Bello?“ Charlieho hlas zněl vyděšeně. Zvažoval jsem, jak moc mám poslechnout její radu.

„Nech mě být!“ zakřičela na něj hlasem plným slz, které teď tekly – podle Charlieho vidění - bez přestání. Vyběhla po schodech do svého pokoje, práskla za sebou dveřmi a zamkla je.

„Bello, jsi v pořádku? Co se děje?“ Jeho hlas byl vystrašený.

„Jedu domů,“ zakřičela zlomeně. Rachotila v pokoji, takže něco hledala. Nešlo to tak rychle. Neměli jsme patnáct minut. Oběhl jsem dům a vyskočil do jejího okna tak, jako jsem to dělával několik nocí. Kéž by to šlo vzít zpět. Ne to, co bylo mezi námi, ale ten dnešní baseball.

„On ti ublížil?“ Jeho hlas se zabarvoval hněvem.

Zavřu ho, až zčerná! Zastřelím ho!

„Ne!“ zaječela o pár oktáv výš ve chvíli, kdy jsem z jejího prádelníku vytahoval první hromádku oblečení. Nevybíral jsem nic, prostě jsem sáhl, a když jsem se otočil, čekala, až jí je podám. Nelekla se, jen plakala. Rvalo mi to srdce. Přísahal bych, že v tu chvíli ožilo, aby mohlo pro její slzy zase umřít. Vědět, že ji to zachrání před stopařem, udělal bych to. V mžiku oka bych pro ni obětoval svůj život.

„On se s tebou rozešel?“ Charlie byl zmatený.

„Ne!“ zaječela, trochu zadýchaně, jak cpala všechno do tašky. Nepřestávali jsme balit. Otevřel jsem další zásuvku a znovu ji podal Belle. Spíš hodil, aby nemusela pobíhat.

„Co se stalo, Bello?“ Charlie křičel přes dveře, znovu bouchal.

„Já jsem se rozešla s ním!“ zakřičela zpět, škubajíc za zip na tašce. Ruce se jí třásly a zip nespolupracoval. Vzal jsem ji lehce za zápěstí a jemně ji odstrčil, abych to za ni dodělal. Zvedl jsem tašku a popruh jí opatrně položil na chvějící se rameno.

„Budu v náklaďáku – běž!“ zašeptal jsem a postrčil ji ke dveřím. Zmizel jsem opět oknem. Slyšel jsem, jak odemkla a rozeběhla se ze schodů. Hlavou se mi prohnala stupidní myšlenka, že zakopne a spadne, jak se snažila být rychlá.

„Co se stalo?“ křičel Charlie. „Myslel jsem, že ho máš ráda?“

Zvuk odrážející se od zdí se změnil. Nebyli už v chodbě, ale v kuchyni.

Nejspíš byla tohle ta chvíle, kdy jsem se měl podle Belly vypnout a neposlouchat, ale nešlo to.

Edwarde!

Mmm, voní… Výzva… Akce… Hraní… James. Byl tady. Cítil jsem ho. Slyšel jsem ho, ale neviděl jsem ho. Dokázal jsem odhadnout, kde asi stojí, podle jeho vidění, ale víc nic. Schovával se a dařilo se mu to. Naježil jsem se a spolkl vzteklé zavrčení. Věděl jsem, že nezaútočí. Uvědomoval si naši přítomnost až moc jasně. Nebyl takový hazardér.

„Já ho mám ráda – a to je ten problém Já už tohle nedokážu! Už tady nemůžu zapustit víc kořenů! Nechci skončit jako v pasti v tomhle hloupém nudném městě jako máma! Neudělám tu samou pitomou chybu jako ona. Nenávidím to tu – nezůstanu tu už ani minutu!“ Trhl jsem sebou. Nejen kvůli Alici a Jamesově chlípné mysli, ale i kvůli těm slovům, co Bella řekla. Myslela to vážně. Nenáviděla Forks a vše, co k němu patřilo, jenže já doufal, že to platilo do chvíle, než jsme se setkali. Mohl bych se na ni ale zlobit, kdyby se chtěla vrátit k mámě? Nemohl. Nebyl jsem v postavení a už vůbec jsem na to neměl právo. Na Floridě měla maminku, se kterou ji pojila láska budovaná mezi matkou a dcerou už od narození. U ní žila, u ní vyrůstala. Ta jí rozuměla, chápala jí, byla jí největší oporou. Tady měla jen Charlieho a – mě. Jak malý rozdíl a jasná volba.

Charlie se ale nevzdával. I když jsem už slyšel, jak se z kuchyně dostali zpět na chodbu k domovním dveřím, zkoušel to dál.

„Bells, teď nemůžeš odejít. Je tma,“ zašeptal.

„Vyspím se v autě, když budu unavená.“

„Tak počkej ještě týden,“ prosil, stále otřesený. „Tou dobou se Renée vrátí.“

„Cože?“ vydechla. S tímhle nepočítal nikdo z nás. Bello, nevzdávej to! Prosil jsem.

Charlie pokračoval horlivě, téměř blábolil úlevou, že váhá. „Volala mi, když jsi byla pryč. Na Floridě jim to tak nejde, a jestli se Phil neupíše do konce týdne, vrátí se zpátky do Arizony. Asistent trenéra v Sidewinders říkal, že by mohli mít místo pro dalšího hráče.“

Bella mlčela. Viděl jsem přes Charlieho, jak neví, co říct. Prala se s myšlenkou, že tam zůstane? Ne, spíš hledala novou výmluvu. Jiný způsob útěku. Nepatřila k těm, co nedrží slovo. Bella ne.

„Mám klíče,“ zamumlala a vzala za kliku. Charlie tam jen stál. Oči zalité slzami a sledoval svoji dceru. V myšlenkách se vracel k jejímu dětství a tomu, jak byl nadšený, že přijela, aby s ním strávila nějaký čas. Bella sevřela pevně víčka. Těsně předtím, než promluvila, jsem tušil, že tohle bude poslední rána do Charlieho srdce. Upřímně jsem doufal, že to její otec ustojí. Neodpustil bych si to. Byla by to moje vina. To já ji vzal na baseball a donutil ji k tomuhle.

„Jenom mě nech jít, Charlie,“zavrčela vztekle a v Charlieho hlavě se objevila tvář podobná Belle. Renée. O několik let mladší, se stejným výrazem tváře a stejnými slovy. „Nepovedlo se to, jasné? Já prostě vážně Forks nenávidím!“

Její slova odvedla svou práci – Charlie zůstal na prahu jako přimražený, ohromený, zatímco Bella utíkala do noci. Běžela divoce k náklaďáčku. Hodila tašku na korbu a škubnutím otevřela dveře. Klíček čekal v zapalování.

„Zavolám ti zítra!“ zakřičela. Nastartovala motor a s rachotem vyjela. Než nabrala přiměřenou rychlost, naskočil jsem jako kočka a počkal, až Charlieho dům bude za námi.

Opatrně jsem ji vzal za ruku.

„Zastav,“ řekl jsem, když dům i s Charliem zmizeli.

„Můžu řídit,“ vzlykla. Nehodlal jsem smlouvat. Omotal jsem jí ruce kolem pasu a podsunul jsem se pod ni, abych dosáhl na plynový pedál. Posadil jsem ji vedle sebe. Celá se třásla.

„Netrefíš k nám,“ vysvětlil jsem. Musel jsem něco říct.

Najednou se za námi zablýskla světla. Vystrašeně se koukla zadním oknem ven.

„To je jen Alice,“ uklidňoval jsem ji. Vzal jsem ji zase za ruku.

„Stopař?“ hlesla.

„Slyšel konec tvého představení,“ pronesl jsem chmurně.

„Charlie?“ optala se v úděsu.

„Stopař následoval nás. Teď běží za námi.“ Ani jsem na to nechtěl myslet, ale jeho přítomnost se nedala zazdít. Ztuhla.

„Dokážeme mu ujet?“

„Ne.“ Sešlápl jsem zkusmo plyn, jestli se náhodou nestal zázrak a z náklaďáčku se nestal sportovní vůz, ale motor jen na protest zabrumlal. Bella sledovala dění za námi, jako kdyby mohla vidět do té tmy kolem, osvětlené jen Alicinými světly.

Je v závěsu, Edwarde, ale dost daleko, informoval mě Emmett v okamžiku, kdy skočil na korbu Chevyho. Co jsem nečekal, byla reakce Belly. Kabinu náklaďáčku zalil její vyděšený křik. Zvedl jsem volnou ruku a v sekundě s ní zakryl její ústa.

„To je Emmett!“ vysvětlil jsem hlasitě, aby se uklidnila. Nedošlo mi, že viděla jen siluetu zjevení.

Uvolnil jsem její pusu a ovinul paži opět kolem pasu. Její srdce kolabovalo a dech měla jako po běhu maratonu.

„Je to v pořádku, Bello,“ tišil jsem ji. „Budeš v bezpečí.“

Ujížděli jsme rychle tichým městem na severní dálnici.

„Nevšiml jsem si, že jsi tak znuděná životem na maloměstě,“ prohodil jsem ledabyle, abych ji odvedl od těch hrozných myšlenek. Mohl jsem si vybrat jinou věc, o které mluvit, ale tohle vyšlo samo. „Zdálo se, že sis tu zvykla celkem slušně – obzvlášť poslední dobou. Možná jsem si jenom lichotil, že ti zpestřuju život tady.“

„Bylo to ode mě ošklivé,“ přiznala smutně, ignorujíc můj pokus o obveselení, a dívala se dolů na kolena. „Stejnou věc mu totiž řekla máma, když ho opouštěla. Dalo by se říct, že to ode mě byla rána pod pás.“

„Neboj. On ti odpustí.“ Zkusil jsem ji povzbudit úsměvem, ale odhadoval jsem to na šklebení.

„Bello, všechno bude v pořádku,“ opakoval jsem, když na mě zoufale hleděla hodnou chvíli a hledala pomoc a ujištění.

„Ale nebude to v pořádku, když nebudu s tebou,“ zašeptala.

„Za pár dní se zase sejdeme,“ řekl jsem a objal ji těsněji. „Nezapomínej, že to byl tvůj nápad.“

„Byl to nejlepší nápad – samozřejmě, že byl můj.“ Krátce jsem se pousmál.

„Proč se to stalo?“ zeptala se a hlas se jí zajíkl. „Proč já?“ Měl jsem čekat, že jedna z těchhle otázek přijde. Nebyla by to Bella, kdyby se neptala, ale nečekal jsem, že tak rychle.

„Je to moje vina – byl jsem blázen, že jsem tě takhle ohrozil.“ Zase mě zaplavovala čirá zuřivost.

„Tak jsem to nemyslela,“ opáčila. „Byla jsem tam, no a co. Těm druhým dvěma to bylo jedno. Proč se ten James rozhodl, že mě zabije? Všude jsou tu lidi, tak proč zrovna já?“

„Dnes večer jsem se mu pořádně podíval do mysli. Nejsem si jistý, jestli je něco, co bych mohl udělat, abych tomu zabránil, jakmile tě jednou spatřil. Je to částečně tvoje vina. Kdybys nevoněla tak šíleně sladce, možná by se nevzrušoval. Ale když jsem tě bránil… no, tím se to o moc zhoršilo. Není zvyklý na to, že mu někdo klade odpor, bez ohledu na to, o jak nevýznamnou věc jde. Považuje se za lovce a nic jiného ho nezajímá. Jeho existence se točí jen kolem stopování a jediné, co žádá od života, je výzva. Najednou jsme mu představili krásnou výzvu – velký klan silných bojovníků se celý semkne, aby ochránil jeden zranitelný článek. Nevěřila bys, v jaké euforii teď je. Je to jeho oblíbená hra a my jsme mu teď do ní vnesli tolik vzrušení, že to ještě nikdy nezažil.“ Hnus. Jeho obrazy, co vysílal, aniž by si to uvědomoval, mi bezděčně zatínaly ruce v pěst. Nemyslel na nic jiného. Byl jako já. Posedlý Bellou a její vůní. Vlastně… nebyl jako já. Možná tehdy na absolutním počátku, když Bella přišla do biologie. Tam ano, ale teď už rozhodně ne. „Ale kdybych se držel stranou, byl by tě zabil hned na místě,“ řekl jsem zoufale a ihned tu představu zahnal. Musel bych jinak otočit auto a vyrazit za ním.

„Myslela jsem… že ostatním nevoním stejně… jako voním tobě,“ řekla váhavě.

„Nevoníš. Ale to přesto neznamená, že pro ně pro všechny nejsi pokušením. Kdybys byla přitažlivá pro stopaře – nebo kohokoli z nich – stejným způsobem, jako jsi přitažlivá pro mě, znamenalo by to boj přímo tam.“

Otřásla se. „Myslím, že teď nemám na vybranou, musím ho zabít,“ zamumlal jsem. Zuřil jsem, protože jsem slíbil, že už nikdy nikoho nezabiju a nejen mně se to příčilo. „Carlisleovi se to nebude líbit.“

„Jak můžeš zabít upíra?“ vyhrkla, když jsem přejel most. Otočil jsem se na ni, jestli to vážně chce vědět, a vyschlo mi v krku. Moje fantazie si se mnou hrála až moc. Viděl jsem ji, jak to jednou použije proti mně. Nemít jednu ruku na volantu a druhou kolem Belly, vlastnoručně bych si za tu hloupost nafackoval.

„Jediný způsob, jak si být jistý, je roztrhat ho na kusy a ty kusy pak spálit.“

„A ti druzí dva budou bojovat s ním?“

„Ta žena ano. Nejsem si jistý ohledně Laurenta. Nemají moc silné pouto – on je s nimi jen proto, že je to pro něj výhodné. Na louce se za Jamese styděl…“

„Ale James a ta žena – oni se pokusí zabít tebe?“ zeptala se.

„Bello, neopovažuj se marnit čas tím, že si o mě budeš dělat starosti. Tvojí jedinou starostí je, jak se udržet v bezpečí a – prosím, moc tě prosím – snaž se nejednat bezhlavě.“

„Pořád nás sleduje?“

„Ano. Na dům ovšem nezaútočí. Ne dnes v noci.“ Odbočil jsem k příjezdové cestě mezi stromy.

Edwarde, hlavně v klidu, prosím, tišil mě Carlisle chvilku předtím, než jsem rozeznal neznámý pach.

Dojeli jsme k domu a než jsem úplně zastavil, svíral moji Bellu Emmett v náruči a nesl ji do domu. Užíval si to. Připadal si důležitý a já vyděšený, aby ji moc nezmáčkl!

Vpadli s ní do velkého bílého pokoje, se mnou a Alicí po boku. Byli tam všichni, už stáli při zvuku našeho příjezdu. Laurent stál uprostřed. Slyšel jsem hluboko v Emmettově hrdle burácet tiché bručení, jak mi Bellou postavil k tělu.

„Stopuje nás,“ oznámil jsem a pohlédl na Laurenta.

Proboha, to snad… Paličák!

Laurentův obličej byl nešťastný. „Toho jsem se bál.“

Alice přitančila vedle Jaspera a informovala ho o jejich výletu. Vydali se do patra sbalit tašky. Rosalie se na ně chvilku překvapeně dívala a pak se rychle postavila vedle Emmetta.

Tohle ještě scházelo… A kvůli čemu? Kvůli ničemu… vrčela v duchu, zatímco probodávala Bellu pohledem.

„Co udělá?“ zeptal se Carlisle Laurenta mrazivým tónem.

„Je mi líto,“ odpověděl Laurent. „Bál jsem se, když ji tamhle váš chlapec bránil, že ho to vyprovokuje.“

„Dokážete ho zastavit?“

Laurent zavrtěl hlavou. „Nic Jamese nezastaví, jakmile jednou vyrazil.“

„My ho zastavíme,“ slíbil Emmett. Nebylo pochyb, jak to myslel. I kdybych mu nedokázal číst v mysli, pochopil bych to. A nejen já. Belle se roztáhly zorničky, když jsem na ni pohlédl. I ona pochopila, jak to Emmett myslel. Napadlo mě, jak by v tuhle chvíli bylo příjemné, kdyby jí takové věci nedocházeli. Ušetřit ji toho všeho.

„Nedokážete ho srazit. Za svých tři sta let jsem ještě neviděl nikoho podobného. Je absolutně smrtonosný. Proto jsem se přidal k jeho smečce.“ Takovým tím zvláštním pocitem jsem se zaradoval. Odhadl jsem ho správně. On byl vůdce. Ne Laurent. Ale James. Vychytralý upír, který nechal naoko rozhodovat jiné, aby sám měl čas pro své koníčky.

Laurent vrtěl hlavou. Pohlédl na Bellu, zmatený, a zpátky na Carlislea. „Jste si jistý, že to stojí za to?“ řekl svou myšlenku nahlas. Zatmělo se mi před očima. Chtěl jsem po něm skočit a urvat mu hlavu za ten stupidní dotaz, ale místo toho jsem jen dal průchod vzteku a zařval. Laurent se přikrčil, jako kdybych po něm vážně skočil.

Carlisle se podíval vážně na Laurenta. „Obávám se, že si musíte vybrat.“

Laurent pochopil. Na chvíli rozvažoval. Jeho oči se dívaly do všech obličejů a nakonec přejely po světlé místnosti.

„Jsem zmatený životem, který jste si tu vytvořili. Ale do tohohle se nebudu plést. Nechovám k nikomu z vás žádné nepřátelství, ale proti Jamesovi nepůjdu. Myslím, že se vydám na sever – k tomu klanu v Denali.“ Zaváhal. „Nepodceňujte Jamese. Má brilantní myšlení a jeho smysly nemají sobě rovné. V lidském světě se stejně jako vy pohybuje jako ryba ve vodě a nepůjde na vás bez rozmyslu… Je mi líto, co se tady rozpoutalo. Opravdu líto.“ Sklonil hlavu, ale pokradmu sledoval Bellu. Na chvilku jsem zatoužil, aby něco zkusil. Aby mi dal pádný důvod urvat mu ruce od těla. Jen jediný pokus. Potřeboval jsem ze sebe tu zuřivost dostat a jeho myšlenky na Bellinu krev a chuť té životadárné tekutiny… Ideální. Stejně tak jsem si je mohl vymyslet, kdyby neexistovaly. Jenže existovaly a on se jim bránil, což ve mně vyvolávalo svědomí.

„Jděte v pokoji,“ byla Carlisleova formální odpověď.

Stejně to nechápu… Jak tohle dokázali… To mi nikdo neuvěří…

Laurent se kolem sebe znovu dlouze rozhlédl a pak spěchal ven ze dveří.

Ticho netrvalo ani vteřinu.

„Jak blízko?“ Carlisle se ke mně otočil, když Laurent zmizel.

Esme už byla v pohybu. Její ruka se dotkla nenápadné klávesnice na zdi a přes skleněnou stěnu se s vrzáním přetáhly těžké kovové rolety.

„Asi tři míle za řekou, krouží kolem, aby se sešel s tou ženou,“ vzdychl jsem, když se mi podařilo najít Jamesovu mysl. On byl daleko. Nedokázal slyšet náš rozhovor. Já jeho mysl ano. Vyladil jsem se na ni během několika minut. Stačilo mi k tomu jediné setkání a jeho hlas.

„Jaký je plán?“ pokračoval Carlisle klidně.

„Svedeme ho ze stopy a pak ji Jasper s Alicí rychle odvezou na jih.“

„A pak?“ Na tuhle část se monstrum uvnitř mě těšilo.

„Jakmile bude Bella z dosahu, ulovíme ho.“

„Obávám se, že jinou možnost nemáme,“ souhlasil Carlisle, jeho obličej byl ponurý. Nenáviděl, když se mělo ublížit čemukoliv živému. Bral to tak, že i upír má život, přestože mu srdce nebije. Složil přísahu nejen jako doktor, ale i jako nová bytost. Dokázal to po staletí dodržovat. Přesto byl ochotný kvůli Belle – i kvůli mně – to porušit.

„Běž s ní nahoru a vyměňte si oblečení,“ vybídl jsem Rosalii.

To nemyslíš vážně!

„Proč zrovna já?“ zasyčela nahlas. „Co ona pro mě znamená? Jenom hrozbu – nebezpečí, do kterého ses rozhodl, že nás všechny zatáhneš?“

Neudělám to, zopakovala v duchu paličatě.

„Rose…“ zašeptal Emmett a položil jí ruku na rameno. Setřásla ji a stále mě probodávala pohledem.

Nemůžeš mě do toho nutit, Edwarde. Ona není už můj problém. Klidně si řvi, vybízela mě. Dalo mi hodně práce, abych se ovládl a to přání jí nesplnil. Věděl jsem, že Rose by pro naší rodinu udělala cokoliv, ale nejspíš nikdy nepřijme skutečnost, že moje rodina – na rozdíl od té její – se rozrostla o Bellu. Kvůli Belle bych udělal cokoliv. Pro ni cokoliv a to Rosalie nezvládala. Její žárlivost a pocit, že je středobod vesmíru, jsem musel odsunout stranou. Hráli jsme o čas. A bylo ho sakra málo. Natočil jsem hlavu na stranu a setkal se s pohledem milující Esme.

„Esme?“ požádal jsem ji klidně.

„Samozřejmě,“ zašeptala Esme a popadla Bellu do náruče, aby s ní vyběhla schody do patra.

„Emmette, budeme potřebovat nějaké věci,“ odmlčel jsem se. „Nějaké Bellino oblečení na odvedení stopy, nejspíš.“

Emmett jen chápavě přikývl a vyběhl ven, aby přinesl Bellin batoh.

„Donesu náhradní mobily,“ vzdychl Carlisle a zmizel. Zůstal jsem tam s Rosalií a po chvilce se k nám přidal i Jasper s Alice.

„Co dál?“ zajímal se Jazz.

„Vezmete ji do Phoenixu. Nějaký hotel. Nevolejte nám. My se ozveme, kdyby náhodou byl poblíž, tak aby nezachytil rozhovor,“ prosil jsem. „A nezapomínejte na její lidské potřeby. Jídlo, spánek, hygiena. Musí hodně jíst. Pravidelně,“ poučoval jsem je skoro hystericky. Jasper přikývl a Alice zvedla hlavu, aby se vzápětí vydala ke schodišti. Esme s Bellou se vracely.

Zvládneme to, Edwarde, vymlouvala mi tu paniku Alice v duchu.

Emmett se objevil ve dveřích stejně, jako se vrátil Carlisle s telefony. Alice vzala Bellu pod rukou a společně s Esme ji snesly dolů. Nelíbilo se jí to – Belle, ale jinak to nešlo. Carlisle podal jeden mobil Esme a další Alice.

„Esme a Rosalie pojedou v tvém náklaďáku, Bello,“ řekl, jak je rozdával. Rosalie mu do zad vpalovala vzteklé pohledy, ale mlčela. Brala ho jako autoritu a to, co on řekl, bylo svaté. Blahořečil jsem mu za to.

„Alice, Jaspere – vezměte si mercedes. Na jihu budete potřebovat tmavá skla.“

Také přikývli.

„My si bereme džíp.“ Bella lehce a překvapeně svraštila obočí.

„Alice,“ zeptal se Carlisle, „spolknou návnadu?“

Alice zavřela oči a byla neuvěřitelně strnulá. Viděl jsem útržky. Jamese sledujícího džíp a Victorii ženoucí se po stopě Chevyho. Laurent se k nim nepřidal. Byl pryč. Takže jen oni dva. Špatný poměr pro ně. Tři auta proti dvěma upírům.

„On bude stopovat vás. Žena půjde po stopě náklaďáčku. Potom bychom měli být schopni odjet.“ Její hlas byl jistý stejně jako vize.

„Tak jdeme,“ vydal se Carlisle ke kuchyni. Cítil jsem, že tohle je jediná a poslední šance. Nedokázal jsem jen tak odejít. Přitočil jsem se k Belle a sevřel ji v náruči. Tiskl jsem ji k sobě tak silně, jak jen jsem mohl, abych jí nepolámal kosti v těle. Vyhledal jsem očima ty její a rukama jsem ji zvedl z podlahy, abych přitiskl její rty k mým. Pevný a rozhodný polibek. Nebyl jsem schopný to říct nahlas, ale doufal jsem, že to Bella pochopí. Že jí dojde, co tím chci říct. Najdu ho. Zabiju ho. Budeš zase moct v klidu dýchat! A ostatně já také, dodal jsem, když jsem ji zase opatrně spouštěl na zem. Ještě chvíli jsem si dopřál pohled do jejích očí.

Edwarde… špitl opatrně Carlisle. Kývl jsem a bez dalšího slova vyběhl kuchyní za ním a Emmettem.

Proběhli jsme do garáží a nastoupili do mercedesu. Carlisle řídil, Emmett se rozvalil na zadních sedadlech.

„Slyšíš ho?“ zajímal se Emm.

„Ano, jsou tam oba,“ hlesl jsem. Carlisle vyjel z garáží a vytočil rychlou volbou Esme. „Můžete,“ oznámil a zavěsil. Náklaďáček nejspíš vyjel od domu. Zmátlo je to. Jak Jamese, tak Victorii. Chvíli nevěděli, co dělat, ale nakonec se zařídili přesně podle Alice. Bellin pach z jejího oblečení, které na sobě měla Esme, fungoval. Přesto se James rozhodl, že půjde za námi. U nás cítil mě a věřil, že bych Bellu neopustil. Victoria šla po Chevym. Netušil jsem, jak dlouho to vydrží, než si oba uvědomí, že Bella s námi není, ale vytočil jsem číslo Alice. Ani jednou to nezazvonilo.

„Victoria sleduje Esme. Máte volno.“ Zavěsil jsem, aniž bych čekal na odpověď. Rty mě pálily od toho polibku a strašně moc jsem si přál, abych se tam mohl vrátit a ukrást si ještě jeden, a pak další a další. Milion polibků. Mít důvod neodcházet od ní. Nikdy. Proč se tohle muselo stát? Proč?

„Kam ho vezmeme?“ zajímal se Emmett. Carlisle se lehce ušklíbl, přišlo mu to vtipné. Sám jsem si automaticky představil malé dítě a rodiče, jak plánují výlet k narozeninám. Kampak to naše robátko vezmeme? Disneyland? Zoo?

„Prostě pojedeme opačným směrem, než Bella,“ vydechl jsem a doufal, že to bude stačit. James se nás držel, ale z nějakého důvodu byl v takové vzdálenosti, že jsem jen občas zaslechl část myšlenek. Jako kdyby něco tušil…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!