05.04.2011 [17:00], MisaBells, ze série Slunovrat, komentováno 13×, zobrazeno 3055×

20. NETRPĚLIVOST

 

 

Tomuhle se říká vaření z vody... Myslíte, že to takhle mohlo teoreticky být?

Jeli jsme na sever. V Carlisleově mysli se objevilo několik variant, jak to udělat, ale žádnou nevyslovil nahlas. Mlčeli jsme a pozorovali okolí. Brodil jsem se v myšlenkách Jamese z louky. Té jeho nechutné touze a dychtivosti po Bellině krvi. Jen proto, že jsem mu dal novou hračku. Byla to pro něj jen prachobyčejná hra. Nudil se a já mu poskytl nový způsob zábavy, ale co jiného jsem měl dělat? Nechat ho, aby se na Bellu vrhl na té louce? Ohrnul jsem vztekle rty a zavrčel do tmy. Ihned jsem viděl v Carlisleově i Emmettově mysli svou tvář ze dvou různých úhlů. Svraštil jsem čelo a pokusil se omluvit, ale místo toho jsem jen naprázdno zalapal pusou.

„Zase to bude dobré,“ sliboval tiše Carlisle a přišlápl plyn. Věděl jsem, jak moc se brání tomu, aby se to celé nepokusil vyřešit jinak. Chápal, že nejspíš neexistuje lepší řešení. James byl lovec. Bella byla momentálně jeho kořist. Zabiju ho. Musím. Znovu jsem se sám pro sebe ušklíbl nad představou, jak se mu to pokoušíme vysvětlit a necháváme ho jít, když nám spokojeně přikyvuje a přísahá, že se jí ani nedotkne.

Je to tady, přeskočilo mu. Emmett mě sledoval. Viděl tu mimiku v mé tváři a nedokázal ji pochopit.

„Nepřeskočilo mi, Emmette,“ vzdychl jsem, aniž bych se na něj podíval. Místo toho jsem hlasitě vzdychl. „Ale nejspíš by se mi ulevilo. Blázni to mají jednodušší.“

„Zkus to vysvětlit Alici,“ odfrkl si se smíchem Emmett. Usmál jsem se. Chtěl bych být v tuhle chvíli na jejím místě, protože měla po svém boku Bellu. Viděla ji, dokázala ji ochránit. Proč jsem jen přistoupil na tohle? Proč jsem nejel s Bellou já?

James byl blízko. Občas jsem zaslechl jeho myšlenku plnou vzrušení z toho, co se děje. Místy se vytratil a několik minut o něm nebylo ani vidu ani slechu. V takových okamžicích jsem byl nejprotivnější. Uvědomoval jsem si, jak se chovám, ale nedokázal jsem to ovlivnit. Emmett se snažil. Carlisle mě uklidňoval chápajícími pohledy, které mi chvílemi lezly krkem. Pohrdal jsem sám sebou. Za ty pocity, které mě stravovaly jako svačinu. Za to, co jsem udělal Belle a zbytku rodiny. Za to, že vůbec existuju. Neměl bych existovat. Já obzvlášť ne. Měl jsem zemřít v roce 1917 a svět by si oddychnul. Za tohle jsem se taky nenáviděl. Vždyť bych pak nikdy nepotkal Bellu. Nevkrádal bych se jí do pokoje, když spala. Nelíbal bych ji. Nechránil. Neohrožoval – zase to tu bylo! Moje sladké a soukromé sebemrskačství. Jenže tohle byla čistá pravda. Nebýt mě, Bella by se do takové situace nikdy nedostala.

„Jak je daleko?“ vydechl Carlisle ve snaze mě rozptýlit. Zamračil jsem se a hledal jeho myšlenky.

„Zpomal, prosím,“ zašeptal jsem.

„Chceš stáhnout okýnko?“ dobíral si mě Emmett.

„Emmette, prosím,“ vzdychl unaveně Carlisle.

„Omlouvám se. Jen jsem… Promiňte.“

Viděl jsem naše koncová světla, jak Carlisle přišlápl brzdy. Dvě miniaturní světýlka hodně daleko. Normální člověk by je nejspíš nezaregistroval.

„Sleduje nás,“ odpověděl jsem tiše. Carlisle přikývl a Emmett se v na zadní sedačce zavrtěl. „Emmette, to je v pořádku,“ ujistil jsem ho, když si v duchu za ty své legrácky nadával.

„Díky. Příště si dám na pusu zámek.“

„Nedáš,“ konstatoval jsem a Carlisle se konečně zasmál. I já se usmál. Jen Emmett nafoukl tváře, načež nasbíraný vzduch vypustil a rozesmál se.

„Ale zkusím to,“ sliboval. Sledoval jsem ty dva červené body. Mizely, až nakonec byla tma. Hledal jsem ho, ale marně. Objevil se až po nějaké chvíli a v dalším okamžiku byl pryč.

V jednu chvíli se ztratil úplně. Zmizel a my toho využili, abychom opustili auto. Carlisle zajel na odstavné parkoviště a Emmett pootevřel Bellin batoh. Rozeběhli jsme se k lesu. Když se vítr nečekaně otočil, byl tam. Cítili jsme ho. Hnal se za námi v naději, že je Bella s námi. Takhle bez černých kouřových skel jsme si museli dávat pozor, abychom mu nepřišli do zorného pole. Kličkovali jsme, přehazovali si batoh a dělili se. Jamesovi z toho šla hlava kolem, ale čím víc jsme ho dráždili, tím víc se mu ta hra líbila. Hnusil se mi. Několikrát jsem měl nutkání to otočit a zakroutit mu krkem. Z očí do očí. Takhle jsme měli šanci, že uvěří. Stalo asi dvakrát, že zahlédl záda někoho z nás. V takovém případě se ihned vydal po stopě někoho jiného, protože zjistil, že Bella s ním není. Ironií bylo, že se James pokládal za skvělého stopaře a nedocházelo mu, že si s ním hrajeme za pomoci batohu.

Stopuje nás? Zajímal se v duchu Carlisle, když jsme se opět shlukli. Přikývl jsem. Byl dost daleko.

Stopuje nás? Zeptal se na to samé Emmett. Neubránil jsem se pobavenému úšklebku. Ou, Carlisle se ptal? Přikývl jsem. Tak proto jsi kýval? Zamračil jsem se na něj. Emmett si to náramně užíval. Těšil se, až se role otočí a my budeme sledovat jeho. Preventivně jsme nemluvili nahlas. Netušil jsem, jestli už James ví, že dokážu číst myšlenky, ale přesto jsme nechtěli, aby náhodou zachytil nějaká slova. Možná ho to už napadlo, že až moc mlčíme a on neslyší srdce, ale držel se dál. Byl tak daleko, že i kdyby ho to nenapadlo, nedokázal by nás zachytit. Přesto tohle bylo jistější. Carlisle se v myšlenkách uchyloval k Esme. Dnes jsem si víc než kdy jindy uvědomoval, jak moc je jejich láska silná a podstatná. Trpěl podobně, jako já. Měl ji od sebe daleko a toužil být s ní, ale zároveň se ze všech sil snažil, abych já nepřišel o Bellu. Emmettova mysl byla jinde. Představoval si snad na tisíc způsobů, jak se utkává s Jamesem a následně ho Rosalie přeci jen odměňuje, přestože ji tam nechal a odjel s námi. Už měl vymyšleno, jak ji odprosí, ale tuhle myšlenku jsem se pokoušel vystrnadit z mysli. Představa jeho omluvy mě dráždila. Možná i proto, že mě tohle nepotká. Samozřejmě jsem od chvíle, kdy jsem si uvědomil, co k Belle cítím, několikrát představil, jaké by to bylo, kdybychom se sblížili na Emmettově a Rosaliině úrovni, ale ihned jsem to odehnal z hlavy. Bella byla, je a bude člověkem a jako takové se jí nikdy nebudu moct dotknout víc intimně. Zabil bych ji tím, což by zabilo mě. Neodpustil bych si to.

Zpomalil jsem, protože jsem ztratil Jamesovu mysl. Bylo něco kolem jedné hodiny v noci. Pochyboval jsem, že byl unavený. Byl to upír. Byl vynikající stopař. Co pro něj bylo být den a půl v pohybu? Nic. Nastražil jsem uši a poslouchal. Natáčel jsem hlavu a natahoval krk. To ticho mě přimělo se zamračit.

„Co se děje?“ Nevydržel to Emmett.

„Je pryč,“ hlesl jsem a rozeběhl se směrem zpět. Následovali mě. Jamesova stopa se v jednom místě zastavila a síla jeho pachu byla poté silnější. Jako když tužkou překreslíte už nakreslenou čáru. Vracel se. Nemusel jsem to říkat nahlas. Emmett s Carlisleem to pochopili a hnali se za ním.

„Počkej,“ sykl Carlisle a zastavil se. Stopa se změnila. Zeslábla. Hraje si s námi. Rozeběhli jsme se k autu. Tady to nemělo cenu. Museli jsme ho nalákat zase zpět k nám.

„Pošleme mu Bellu,“ navrhl Emmett. Vztekle jsem na něj zavrčel, ale on jen protočil panenky a ukázal na batoh. Svěsil jsem ramena a zavrtěl nechápavě hlavou. To mi udělal naschvál. Z těch jeho lotrovin jsem byl ještě víc mimo. Jako kdyby nestačil samotný James. Ve voze jsme pootevřeli okýnko a pustili klimatizaci. Bellin batoh jsme ještě víc otevřeli a nechali vzduch, aby její vůni roznesl po okolí. Kdybych byl na Jamesově místě, neuvěřil bych tomu. Tohle nebyla Bella. Vonělo to jako ona, ale mísilo se to s pachem látky. Nebylo to ono. Sice mi to sevřelo hrdlo a vykřesalo táborák v ústech, ale ne tak silný.

Před očima jsem uviděl na malou chvíli vyděšenou Bellu. „Je tady,“ zavrčel jsem.

Ve stejnou chvíli zapípal mobil. Vyměnil jsem si pohled s Carlisleem vedle sebe. Ten místo odpovědi nastartoval a vyjel z parkoviště. Vzal jsem telefon a přečetl si zprávu. Ta žena něco hledá. Esme.

Natočil jsem hlavu k okýnku. Neslyšel jsem ho.

„Zpomal,“ pobídl jsem Carlislea po několika kilometrech. Poslechl mě a sešlápl brzdu. Nic. „Je zase pryč,“ zavrčel jsem.

„Zkusíme to znovu,“ vydechl Carlisle a zajel na jedno z parkovišť. Chvíli jsme čekali a poslouchali. James se držel dost daleko, ale jakmile nás ucítil, nepatrně přidal. „Jdeme,“ vyhrkl Carlisle a vyběhli jsme znovu z auta. Emmett opět s batohem na zádech. Bellina vůně slábla. Zmizeli jsme mezi stromy se svítáním a James nám byl v patách. Plán byl jasný. Dostat ho na sever a v pravou chvíli se otočit, obklíčit ho a zabít. Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil. Jak jsem se jen mohl těšit na to, až mu přestříhnu niť života? Nebo toho, co to je, když je z někoho upír. Absolutně mě to netrápilo. Doufal jsem, že budu mít příležitost protáhnout ho samotným peklem za to, co si myslel a dělal. Vodili jsme ho po lese do pozdního odpoledne. Dva dny na cestách. Už byl čas to skončit a vrátit se k Belle. Obejmout ji a nikdy ji už nepustit. James začal couvat častěji než předtím.

„Není čas,“ hlesl jsem. Carlisle s Emmettem pochopili a otočili se. Obloukem se vraceli zpět. Já to vzal přímou čarou, ale James byl pryč. Tentokrát to nebyla hra. Nejspíš nás prokoukl. Neměl jsem pocit, že by to vzdal. Jak jsem si myslel, role se obrátily. Teď jsme se za každou cenu pokoušeli držet my jeho.

„Kam jde?“ zajímal se Emmett.

„Nevím. Je daleko. Neslyším ho,“ vrčel jsem.

„Vezmu auto, pokračujte,“ pobídl nás Carlisle, vtiskl Emmettovi do dlaně stříbrný mobil a na konci lesa se od nás oddělil.

Jamesova stopa vedla do Vancouveru. Počkali jsme na Carlislea a nastoupili k němu do vozu.

„Kde je?“ hlesl.

„Nevím. Projeď to tady. Je tu moc lidí,“ vrčel jsem ve městě a hledal pohledem upíra.

„Edwarde, uklidni se. Takhle jsi na nic, když se nedokážeš soustředit,“ pronesl klidně Emmett. „Promiň,“ omluvil se ihned. Svraštil jsem čelo a zavrtěl hlavou.

„Máš pravdu.“

„Je pochopitelné, že trneš hrůzou, Edwarde,“ tišil mě Carlisle. „Sám se bojím toho nejhoršího.“

„To je slabé slovo,“ vzdychl jsem. „Ale to nejhorší nedopustím. Nedostane se k ní. Nikdy.“ Před očima se mi mihl obraz odbavovacího terminálu a letadla. Narovnal jsem se v zádech a kmitl pohledem k ukazatelům. „Letiště!“ zavelel jsem. Carlisle okamžitě stočil volant a šlápl na plyn.

„Nemyslíš, že by jel za Bellou?“ zajímal se Emmett.

„Ne. Nemá žádné vodítko, aby ho tohle napadlo.“

„Vrací se do Forks?“ odhadl Carlisle.

„Možná.“

„Takže ho teoreticky můžeme nechat být, ne?“

„Musíme ho najít. Nemůžeme ho tu nechat běhat, když je Bella naživu. Dostaneme ho dřív, než on…“ odmlčel jsem se. Nemohl jsem to ani vyslovit. Jen to pomyšlení, že by se k Belle dostal dřív… Ani nemyslet.

„To je jasný!“ vyhrkl Emmett. „Dostaneme ho.“

Carlisle vytočil číslo na mobilu a ve sluchátku se ozval hlas Esme.

„Zmizel. Zkontrolujeme letiště a zkusíme zjistit, kam letěl. Jak vám je? Co ta žena?“ vyhrkl napjatě.

„Žena bloudí. Potlouká se po městě. Včera byla u Charlieho, když byl v práci, ale teď se jen tak potuluje. Byla u školy, v obchodech… Rosalie je jí v patách. Co mám dělat já?“ Esmein hlas byl unavený, což znělo zvláštně, když byla upírka. Překvapilo mě, že se Rosalie zapojila. Poté, co její mysl křičela vzteky, že jsem jí odvedl Emmetta a ještě po ní chci takovéhle věci, bych tipoval, že se usadí někde na okraji lesa se zkříženýma rukama na hrudi a bude trucovat. Paličatá na to byla dost. Rozhodně bych nepočítal, že bude takhle spolupracovat.

„Hlídej Charlieho, Esme. Přeci jen netušíme, co ti dva plánují. Až ho najdeme, bude opět klid,“ sliboval Carlisle. Díval jsem se z okna, abych jim poskytl alespoň trochu soukromí a Emmett taky. Záviděl jsem mu, že s Esme může mluvit. Jak já toužil slyšet Bellin hlas…

„Ach, Carlisle… Je mi to celé tak líto. Chudák Bella. Chudák Edward!“ Svraštil jsem čelo. Nerad jsem Esme přidělával starosti.

„Budou oba v pořádku, neboj se. Nedovolím, aby se naší rodině něco stalo.“

„Bella je už také naše rodina, že?“

„Samozřejmě. Vždyť si ji Edward vybral,“ řekl Carlisle s lehkým úsměvem. Esme si na druhém konci telefonu oddychla.

„Také si to myslím.“

„Je tam Rose?“ vyhrkl Emmett a tlačil se mezi přední sedačky. Esme jej ve sluchátku slyšela.

„Není, zlato. Jsem před Charlieho domem a Rosalie stopuje Victorii, promiň,“ vzdychla Esme opět smutně.

„Pořád se zlobí?“ zajímal se Emmett, aniž by si vzal telefon do ruky.

„Určitě už ne, Emmette,“ ujišťovala ho Esme.

„Takže jo. Povíš jí, že se omlouvám?“ prosil.

„Samozřejmě, srdíčko,“ odpověděla Esme. Chystal jsem se namítnout, že Esme určitě nemá nic lepšího na práci, než vyřizovat jeho vzkazy, ale na poslední chvíli jsem se zarazil. Tak moc jsem se nechal odtrhnout od reality, až mě mrazilo v zádech. Esme měla něco lepšího na práci. Ne možná lepšího, ale důležitějšího. A já také, jen jsem to neúmyslně zazdil kvůli Emmettovi. Moje chyba. Byl jsem vysátý. Bez energie. Bylo to jako při abstinenčním příznaku. Sáhl jsem po první náhražce, vypadající jako život, protože ten pravý mi odjel do Phoenixu.

Slyšel jsem cvaknutí a znovu vyzváněcí tón. Zpozorněl jsem. Zamyslel jsem se vážně tak moc, až jsem nepostřehl loučení?

„Alice?“ vydechl Carlisle. Phoenix! Bella! Bella! Tak blízko!

„Carlisle,“ vzdychla úlevně.

„Jste v pořádku?“ zajímal se. Otočil jsem hlavu a díval se na jeho výraz.

„Ano,“ řekla stroze. Zamračil jsem se. To mi tedy rozhodně nestačilo.

„Poslouchej mě. James nastoupil do letadla. Zkus zjistit, kam. My jsme na cestě na letiště, takže se taky porozhlédneme, ale tvoje vize jsou jistější a ušetří spoustu času. Sleduj jej, prosím.“

„Právě jsem ho viděla. To, co ho přimělo nastoupit do toho letadla… ho dovedlo do těch pokojů.“ Odmlčela se. Zamračil jsem se snad ještě víc. Pokojů? Jakých pokojů? Carlisle se na mě znovu podíval a přejel mě pátravým pohledem. Natáhl jsem k němu ruku, aby mi podal telefon. Vyhověl mi.

„Alice, jaké pokoje?“ vyhrkl jsem. Neodpověděla mi. „Alice, je tam někde Bella? Je vzhůru?“ vzdychl jsem do sluchátka, když mi došlo, že ohledně její vize víc nezjistím. Očekával jsem, že mi řekne ne, spí, ale překvapila mě. Vlastně mě nenapadal jiný důvod, proč by mi o těch pokojích neřekla víc, než to, že Bella byla vzhůru. Slíbila mi, že před ní své vize nebude propírat. Alespoň ne tamtu o její budoucnosti, která se jako jediná nevyplní.

„Ano,“ odpověděla a vytrhla mě tak z další várky šílených představ, ale proč nespí? Nechce? Musela spát. A jíst. Hodně spát, aby to zvládla. Jenže pak jsem si musel přiznat, že jsem rád, že je vzhůru. Mohl jsem s ní mluvit.

„Mohla bys?“ hlesl jsem. Pak mě napadlo, že se na mě třeba Bella zlobí. Že jsem ji donutil odjet odtud.

„Bello?“ Alicin hlas byl vzdálenější, jak nejspíš natahovala ruku se sluchátkem do prostoru. V mobilu to zapraskalo.

„Haló?“ Moje srdce ožilo a radostně bouchlo. Nedokázal jsem tomu uvěřit. Moje Bella. Zněla vyčerpaně, ale v tuhle chvíli jako kdyby dostala adrenalinovou injekci.

„Bello,“ řekl jsem omráčeně, jako kdybych se ujišťoval, že je to vážně ona. Jak moc jsem ji chtěl vidět, obejmout. Vzít do náruče a nepustit. Ujistit ji, že je všechno v pořádku a tohle všechno je jen zlý sen, ze kterého se každičký okamžik probudí, a já budu ležet na posteli vedle ní.

„Ach, Edwarde! Tolik jsem se bála,“ vyjekla, když mě poznala. Její hlas ožil. Byl nadšený. Frustrovaně jsem si povzdechl. Prosil jsem ji, aby to nedělala. Aby se nebála. Nesnášel jsem, když se Bella něčeho bála a o to tohle bylo horší. Nedokázal jsem ji nijak zaměstnat, aby ji přešel strach. Spílal jsem v duchu Jasperovi, že ji neutiší, neuspí, aby tu hrůzu přečkala.

„Bello, říkal jsem ti, aby ses nebála o nic kromě sebe.“

„Kde jsi?“ vyhrkla a ignorovala moje kárání.

„Jsme kousek od Vancouveru. Bello, je mi to líto – ztratili jsme ho. Zdá se, že nás podezírá – je opatrný, takže zůstává jenom tak daleko, že nedokážu slyšet, co si myslí. Ale teď je pryč – vypadá to, že nasedl do letadla. Myslíme si, že má namířeno do Forks, aby začal od začátku.“

„Já vím. Alice viděla, jak se dostal pryč.“

„Nemusíš si ovšem dělat starosti, nenajde nic, co by ho dovedlo k tobě. Jenom tam musíš zůstat a počkat, dokud ho znovu nenajdeme.“

„Já budu v pořádku. Je Esme s Charliem?“ zajímala se. Ušklíbl jsem se tiše a mlčky. Mohl jsem to čekat. I kdyby na ní dříví štípali, zajímala by se o pohodlí dřevorubce. Byla tak neuvěřitelně nesobecká.

„Ano – ta žena byla ve městě. Šla k domu, ale když byl Charlie v práci. Nedostala se blízko k němu, tak se o něj neboj. Je v bezpečí, Esme a Rosalie ho hlídají.“

„Co dělá ona?“

„Pravděpodobně se snaží najít stopu. V noci proslídila celé město. Rosalie ji stopovala přes letiště, všechny silnice kolem města, školu… ona se snaží něco vyšťárat, Bello, ale to se jí nepodaří.“

„A víš jistě, že je Charlie v bezpečí?“ Zase. Bello, Bello, Bello…

„Ano, Esme ho nespouští z dohledu. A my tam brzy budeme. Jestli se stopař dostane někam k Forks, tak ho dopadneme.“

„Stýská se mi po tobě,“ zašeptala najednou.

„Já vím, Bello. Věř mi, já vím. Je to, jako kdybys s sebou vzala půlku mého já.“ Trochu jsem lhal. Nebylo to jako kdyby si vzala polovinu, ale většinu. Nežil jsem o nic víc než před tím okamžikem, kdy mi vstoupila do života. Prožíval jsem peklo, když byla takhle daleko. Spoléhal jsem na Alici s Jasperem, že mi ji ohlídají. Mohl jsem jim věřit. Alice byla z Belly od prvního dne úplně unešená a Jasper by Alici neublížil. Nepřipouštěl jsem si žádné negace z jeho strany, protože pak bych musel sednout ihned do letadla a jet tam.

„Tak přijeď a vezmi si ji zpátky,“ pobízela mě. Usmál jsem se a sledoval krajinu z okna.

„Brzy, jak to jen půjde. Napřed ti zajistím bezpečí.“ To jsem jí slíbil a hodlal jsem i splnit. Za každou cenu.

„Miluju tě,“ ujistila mě.

„Věřila bys tomu, že navzdory všemu, čím jsem tě donutil projít, tě taky miluju?“ Bylo mi jedno, že mě Carlisle s Emmettem slyší. Před očima se mi mihl Carlisleův úsměv, který viděl Emmett, a vzápětí můj obraz, jak se zubím a zasněně civím ven z pohledu řidiče – Carlislea. Zavrtěl jsem na ně nechápavě hlavou a obdařil je oba pobaveným šklebem.

„Ano, skutečně, věřila.“ To je dobře, napadlo mě a nedokázal jsem se přestat usmívat.

„Brzy si pro tebe přijedu,“ slíbil jsem nejen jí, ale i sobě. Zase jsem byl vážný. Nebylo to vtipné a ani zábavné. Kdybychom byli ve Forks a mluvil jsem s ní necelý metr od sebe, usmíval bych se od ucha k uchu, ale takhle… Dělilo nás několik hodin. A ještě víc jich bude, jestli Jamese nenajdeme včas.

„Budu čekat.“ Nejkrásnější dvě slova z jejích úst. Ne, druhá nejkrásnější. První byla miluji tě.

Zavěsil jsem a zadíval se zase z okna.

„Co dál? Já vím, že se pořád jen ptám, ale vy mi taky nic neřeknete,“ mručel na zadní sedačce Emmett. Musel jsem se zasmát a Carlisle pobaveně zavrtěl hlavou a zkontroloval jej ve zpětném zrcátku.

„Vrátíme se do Forks a začneme znovu. Nějak. Vymyslíme to cestou,“ vzdychl Carlisle a při první příležitosti otočil auto do protisměru.

„Pokud tam míří i James, bude to lehké, ne?“ uvažoval Emmett.

„Lehké?“ ryl Carlisle.

„Však víš, jak to myslím. Jakože bude lehké ho najít.“

„Doufejme.“

Emmett začal zase myslet na Rosalii a svou omluvu. Neměl jsem sílu to absolvovat znovu a ani náladu být gentleman, co dělá, že nic neslyší.

„Emmette, prosím…“ zaúpěl jsem.

„Promiň. Nemůžu si pomoct. Dva dny jsou dva dny…“

„Nechceš se proběhnout?“ navrhl jsem mu.

„To bychom mohli?“ ožil Emmett.

„Spíš bych řekl, že Edward myslel jenom tebe,“ dobíral si ho Carlisle.

„Aha… Vážně vtipné, vy dva. Kdybyste raději sledovali okolí,“ vrčel.

„Sledujeme jej, Emmette – tedy já ano, protože Carlisle řídí, všiml sis?“

„Ach jo, do jaké rodiny jsem se to jenom dostal?“ hořekoval naoko Emmett a otočil hlavu k okýnku. „Můžu alespoň zavřít ten batoh?“ Uznal jsem, že se snaží. Provětrat vzduch mezi námi, pomoct mi nemyslet na to, že lovíme Jamese a Belle jde o život. Vážně se snažil. Uvítal jsem to stejně jako Carlisle, ale nedokázal jsem to z hlavy vystrnadit úplně. Sledoval jsem okolní domy a vzpomínal. Na Bellu a její překvapení. Vždycky mě překvapila. Ještě mě překvapí, na to jsem spoléhal a doufal v to, protože to znamenalo, že bude v pořádku a živá. Napadlo mě, jestli jsem vážně neudělal chybu, když jsem ji nepřeměnil. Ta myšlenka mě pohltila jen na malý okamžik, jelikož jsem ji ihned zapudil. Byl jsem sobec, že jsem ji vtáhl do tohoto světa. Sobec, že jsem si ji uzmul pro sebe a nehodlal ji nechat lidskému klukovi. Možná, že by byla šťastnější. Znechuceně jsem se ušklíbl, když mi došlo, že by rozhodně byla šťastnější, než byla v tuhle chvíli. Jak jsem ji znal a troufal si odhadovat její pocity, trnula hrůzou kvůli rodině. Pro ni by udělala cokoliv a já bych udělal cokoliv pro ni.

„Klidně,“ souhlasil Carlisle. Zamračil jsem se. Ani jsem si neuvědomil, že tu Bellu cítím. Možná proto jsem se tak uvolnil. Její vůně mi dávala jakýsi nepochopitelný klid, přestože jsem se pral s monstrem uvnitř mě, abych ji nezabil. Vyhrával jsem víc a víc, až jsem se dostal sem a její vůně z jejího oblečení mě přestala drásat sebeovládání. Zvláštní. Chybělo mi to. Bella mi chyběla. Dva dny a já byl jako blázen. No tak, Jamesi, kde jsi?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

12)  Twilly (17.05.2011 17:51)

Zlatíčko, tady jsem zase měla veliký problém s Bratislavskou dopravou... myslím,že už jsem notoricky známá jako "ta, co stojí jako pako na zástavce a čte si"

9)  krista81 (06.04.2011 00:39)

Určitě to takhle nějak bylo.

A co teprve Phoenix, baleštní studio, nemocnice - Edwardova pohledu se nemůžu dočkat.

Skvěle napsané

7)  HMR (05.04.2011 21:12)

Netuším, jestli to tak mohlo být, ale je to skvělé!!!
Jen mě mrzí, že není víc společných situací s Charliem. Jeho myšlenky z Edwardova pohledu, to je teprve úžas!!! Ale těžko přepisovat originál. Takže a jen tak dál!

5)  Lenka (05.04.2011 20:31)

Míšo, je to skvělé. Tenhle Edwardův pohled se mi od začátku moc líbí a ty v něm naprosto skvěle pokračuješ.

4)  Fanny (05.04.2011 20:17)

Perfektní, je skvělý vidět, co dělali zatímco Bella vymýšlela útěk o čemž oni ještě netuší...

2)  Jula (05.04.2011 17:39)

Nádhera, takhle jsem si to představovala

1