02.04.2011 [17:45], MisaBells, ze série Slunovrat, komentováno 9×, zobrazeno 2892×

Na první dojem působil jako vůdce. Rozhodně bych do něj neřekl, že je jen ten druhý, jak to působilo ve chvíli, kdy ustoupil z cesty olivovému upírovi s černými vlasy. Tenhle měl světle hnědé vlasy. Třetí upír byla žena. Přišla jako poslední a uctivě si nás všechny měřila. Strategický postup. Ten hnědovlasý byl rozhodně vůdce, ale proč nechával toho černovlasého, aby se za něj vydával?!

Tolik? Zděsila se v duchu zrzka a kmitala ostražitě pohledem po Carlisleovi a ostatních. Ten první nevypadal moc překvapeně. Spíš jen zaskočeně, že nás špatně odhadl. Zato hnědovlasý – sledoval všechno. Jeho pohled se několikrát otřel o Bellu, ale nezachytil jsem jediné podezření. Stačilo by mi málo a urval bych jim hlavu. Někdo by řekl, že k sobě ten černovlasý a ta zrzka patří, ale ve skutečnosti byla spárovaná s tím bělochem. Nezaregistroval jsem u nich nějaké speciální dary. Jen ten běloch byl zvláštní. Z černovlasého ani nešel strach. Vypadalo to, že ho hnědovlasý upír pustil do vůdcovství jen z vypočítavosti. Zrzka byla vyděšená nejvíc, ale navenek nebylo nic poznat. Vyrovnali se do řady a vyrazili k nám.

Jsou čistí, napadlo tu zrzku.

Velká skupina… uvažoval běloch. Ten černovlasý jen zhlédl vizáž Carlislea a nás ostatních. Vypadal, že nechce dělat problémy, ale stejně jsem si ho hlídal. Byl jsem napjatý. Připravený a ostražitý. Jenže i moje oči nejčastěji kmitaly k tomu druhému. Blížili se opatrně, ale pár metrů od nás se najednou narovnali a začali chovat přirozeně. Beze strachu. Už to mě zaráželo. Byli jen tři. Nás bylo jednou tolik a neznali jsme se. Proč si myslí, že jim nic neuděláme? Bella za mnou se lehce nadechla, což mi připomnělo mé postavení. Nesmím polevit. Nesmím jim dovolit, aby mě ukolébali svým chováním. Obzvlášť ten běloch.

Proč jsou takhle? Potlačil jsem při bělochově myšlence zavrčení. Začal to až moc zkoumat.

„Mysleli jsme, že slyšíme hru,“ řekl uvolněným hlasem s lehoučkým francouzským přízvukem ten černovlasý upír. „Já jsem Laurent, a tohle jsou Victoria a James.“ Ukázal na upíry vedle sebe.

„Já jsem Carlisle, tohle je moje rodina. Emmett a Jasper, Rosalie, Esme a Alice, Edward a Bella,“ ukazoval na nás po skupinkách, schválně nepoutal pozornost k jednotlivcům.

„Máte místo pro pár dalších hráčů?“ zeptal se Laurent společensky.

Carlisle se přizpůsobil Laurentovu přátelskému tónu. „Vlastně jsme zrovna končili. Ale určitě bychom měli zájem někdy příště. Plánujete zůstat v oblasti dlouho?“

„Máme namířeno na sever, ale byli jsme zvědaví, chtěli jsme vědět, kdo je tu poblíž. Už dlouho jsme nepotkali žádnou společnost.“

„No, tato oblast je obvykle prázdná kromě nás a příležitostných návštěvníků, jako jste vy.“

Věky nás naučili, že nemá cenu vyvolávat konflikty. Obzvlášť ne, je-li to možné odvrátit. Dokud netušili, že je s námi Bella, bylo to v pořádku. Carlisle se je strategicky pokoušel dostat pryč od ní. Dát šanci mě a Alici, abychom ji odtud dostali. Správně.

„Jaké je vaše loviště?“ zeptal se Laurent nenuceně. Při těch slovech se v Jamesově mysli mihl hon. Nadhánění vyděšených lidí. Nechutná hra. Při pomyšlení, že by tohle měla podstoupit Bella, aby ji postupně zohavil, vyděsil k smrti a pomalu vysával v průběhu několika hodin, se mi udělalo zle. Byl v tom dobrý, což mě děsilo ještě víc. Doslova výborný ve svém oboru a co bylo horší – užíval si to. Byl to stopař každým kouskem těla a mysli.

„Tady Olympijské pohoří, příležitostně i Coast Ranges. Máme tady blízko trvalé bydliště. Nahoře nedaleko Denali je další trvalé osídlení podobné tomu našemu.“

Laurent se zlehka zhoupl na patách.

„Trvalé? Jak se vám to daří?“ V jeho hlasu byla upřímná zvědavost. Myšlenka na pravidelnou stravu, aniž by se museli plahočit přes Státy, ho zajímala.

„Co kdybyste se s námi vrátili k nám domů, abychom si mohli pohodlně popovídat?“ pozval je Carlisle. „Je to poněkud dlouhý příběh.“

Domů? Vyhrkl James s Victorií v duchu a zmateně se po sobě otočili. Laurentovi se jen lehoučce přivřela víčka, ale víc na sobě nedal znát. Jenže já to viděl. Byl stejně překvapený jako ti dva. Tohle nebude jen na chvíli. Těhle se nezbavíme tak rychle, jak jsme původně mysleli.

„To zní velmi zajímavě, rádi přijímáme.“ Laurentova zvědavost neznala mezí. „Celou cestu dolů z Ontaria jsme byli na lovu a ještě jsme ani neměli příležitost dát se trochu do pořádku.“

„Prosím neurazte se, ale ocenili bychom, kdybyste v této oblasti nelovili. Musíme zůstat nenápadní, chápete,“ vysvětloval Carlisle, co možná nejvíc mile.

„Samozřejmě.“ Laurent přikývl. „Rozhodně nechceme zasahovat do vašeho teritoria. Ostatně kousek od Seattlu jsme se stejně zrovna najedli,“ zasmál se.

„Ukážeme vám cestu, jestli chcete běžet s námi – Emmette a Alice, vy můžete jít s Edwardem a Bellou pro džíp,“ dodal Carlisle nenuceně.

Odveď ji odtud. Hned. Neváhejte! Pobídl mě Carlisle mezi jednotlivými slovy.

Semkl jsem víčka ve chvíli, kdy jsem cítil otočení větru a lehkou vůni Belliny kůže. Zamrzl jsem jako kámen.

Člověk! Victoria.

Hm… zamručel v duchu James.

Co to? Laurentovo překvapení.

Ach ne! Alicina opožděná vize.

Křik v mysli Esme. Ve vteřině měl James jasno. Věděl, odkud ta vůně jde a věděl, jak se k ní dostat. Co netušil, byl můj talent. Sledoval Bellu roztaženým pohledem a v hlavě se mu rojil jeden nápad za druhým. Každý končil její smrtí. Udělal jeden krok směrem k ní. V tu chvíli se mi zatmělo před očima a byl jsem připravený vraždit. Naježil se v zádech. Myslel jen na to, že ji dostane. Parchant. Nemohl jsem vypnout, abych se plně soustředil na lovce ve mně. Nevystavil bych Bellu tomu nebezpečí. Bylo to napůl. Jen jsem na něj varovně zavrčel a vycenil zuby. Zvířecí instinkt mě ovládl, ale stále to řídil člověk uvnitř mě. Je moje! Pokoušel jsem se mu tím jediným zvukem dát najevo.

„Co je to?“ zvolal Laurent s neskrývaným překvapením. Ignoroval jsem ho. Prvotní problém byl James. Jen si pomyslel na úhybný manévr a já tam byl o setinu vteřiny dřív.

„Ona je tu s námi.“ Carlisleovo pevné odmítnutí bylo namířeno k Jamesovi. Laurent byl chvíli mimo. Myslel si, že tu vůni přivanul vítr, ale teď mu pomalu docházelo, že to je Bella.

„Vy jste si přinesli svačinku?“ zeptal se a zatvářil se nevěřícně, jak učinil bezděky krok vpřed. Zastrčil jsem Bellu víc za sebe a pro tupou mysl Laurenta zopakoval svůj nesouhlasný postoj s jeho slovy. Zavrčel jsem a vycenil zuby. Moje! Řvalo mé podvědomí majetnicky. Laurent to pochopil tentokrát dřív. Couvnul. James však zůstal naježený a připravený. Ten se nevzdá, napadlo mě a nejraději bych tu s nimi vůbec neklábosil. Urval bych mu hlavu a podpálil jeho roztrhané tělo. Jinak nebyla šance. Ale byla tu Bella. Viděla by to. Utekla by ode mě a to jsem taky nechtěl. Chtěl jsem ji dostat do bezpečí. Ochránit ji.

„Říkal jsem, že je tu s námi,“ napomenul ho Carlisle tvrdým hlasem.

„Ale ona je člověk,“ protestoval překvapeně Laurent.

„Ano,“ odpověděl dominantně Emm, kterého vedle Carlislea nešlo přehlédnout. Zabodl oči do Jamese a ten se náhle pomalu napřímil ze svého nahrbení, ale nozdry měl stále rozšířené. Nenechal jsem se zmást jeho ústupem. Zůstal jsem nahrbený a připravený. Viděl jsem, na co myslí. Rvalo mi to orgány v těle. Moje vnitřnosti na tu chvíli ožily a trpěly, jako kdyby to byla Bella. Chtěl ji. Nevoněla mu tak, jako ten první den mně, ale chtěl ji. Tím, že jsem ji bránil, dostal James novou hračku. Už to nebyl lov, ale nadhánění s překážkou. Novinka, kterou ještě nezkusil a chtěl.

„Zdá se, že se o sobě navzájem máme hodně co učit.“ Laurent se to všechno pokoušel zahrát do ticha. Ukončit to a zvednout bílou vlajku.

„Je to tak.“ Carlisleův hlas byl stále chladný.

„Přesto bychom rádi přijali vaše pozvání. A lidské dívce samozřejmě neublížíme. Nebudeme lovit ve vašem revíru, jak jsem řekl.“

To nemyslí vážně! Idiot! James byl překvapený. Nečekal to. Věřil, že nás dokážou přechytračit, ale tohle? Victoria byla stejně zmatená, ale neřekla nic. Jen její oči těkaly z obličeje na obličej. Hledala tu správnou chvilku, ale pro co? Pro útěk? Ústup? Ideální partie pro Stopaře, napadlo mě. Kdo by nevyužil někoho, kdo dokáže ve správnou chvíli vzít roha?

Carlisle si na chviličku měřil Laurentův výraz, než promluvil. „Ukážeme vám cestu. Jaspere, Rosalie, Esme?“ zavolal. Semkli se dohromady kolem Belly. Alice stála okamžitě vedle ní a Emmett pomalu ustoupil, oči zkřížené s Jamesovými, jak couval k nám.

„Tak jdeme, Bello,“ pobídl jsem ji, jenže ani se nehnula. Nervózně jsem ji vzal za loket a trochu s ní trhl, aby šla. Nedivil jsem se jí. Sám jsem trnul hrůzou a vzteky. Alice s Emmettem šli těsně za námi. Tak, aby James nebo ostatní neměli šanci dostat se k ní. Šli jsme Bellinou rychlostí, což nebylo moc. Carlisle s ostatními už sice byli pryč, jenže James se své myšlenky nehodlal vzdát. Chystal se vrátit, jakmile si budeme myslet, že je to za námi. Potřeboval jsem Bellu dostat pryč. Odvezu ji daleko. Na jih. Někam, kam se James jen tak nedostane. Klidně do Amazonie, k přátelům – ne! Tam ne. Někam jinam. Florida. Tam je slunce a její máma. Nebo ještě jinam. Někam, kde s ní budu moct být a ona bude v bezpečí. Kde James ztratí stopu, protože on se nevzdá, dokud ji nedostane. Ale on ji nedostane. Došli jsme na začátek lesa, což pro mě byl signál. Aniž bych se zastavil, nebo na něco ptal, sáhl jsem po Belle a vysadil si ji na záda. Omotala kolem mě ruce. Mnohem silněji. Třásla se. Byla v šoku, tak si to nejspíš ani neuvědomovala. Zato já ano. Jímala mě hrůza a znechucení nad sebou samým. Kdybych ji nechal tehdy být! Proč jsem to neudělal? Nemusel bych ji teď vystavovat takovému nebezpečí. Tak takhle se mi Osud vysmívá? Zuřil jsem a hnal se lesem s Bellou na zádech. Alici s Emmettem jsem nechal kdesi za námi. Nestačili mi. U auta jsem jen otevřel dveře na zadní sedadla a Bellu tam doslova vyklopil. Nebylo času nazbyt. Rychle odtud. Dokud James jde jinam. Nedostane ji! Je moje! Moje!

„Připoutej ji,“ štěkl jsem na Emmetta, který vklouzl vedle Belly dozadu. Alice si sedla vedle mě a já ve vteřině nastartoval. Přes ruční brzdu jsem otočil auto a šlápl na plyn.

Jdou pryč, Edwarde. Uklidni se. Takhle nic nevyřešíš! Krotila mě Alice.

„Na to zapomeň. Nedám mu jedinou šanci, rozumíš? Sakra! Že já idiot ji tam bral!“ vrčel jsem rychle a s každým slovem měl větší a větší vztek.

Není to tvoje vina.

„Ne? A čí asi? Sakra!“ Naštěstí moje klení bylo natolik rychlé, že jen Alice s Emmettem měli tu smůlu a slyšeli mě. Jakmile jsem vjel na udržovanou silnici, přidal jsem. Stočil jsem volant a zamířil směrem na jih. Co nejdál od Forks.

„Kam jedeme?“ vyhrkla Bella.

Nikdo neodpověděl. Rád bych jí řekl kam, ale nevěděl jsem to. Až tam budeme, tak jí to povím, ale já to nevěděl. Očividně ani Alice ne, jinak by promluvila.

„Zatraceně, Edwarde! Kam mě to vezeš?“ štěkla.

„Musíme tě dostat pryč odsud – hodně daleko – hned,“ přiznal jsem a sám sebe těmi slovy vyburcoval ještě k větší rychlosti.

„Otoč to! Musíš mě odvézt domů!“ zakřičela a snažila si odepnout popruhy.

„Emmette,“ zavrčel jsem.

Jasný. Popruhy. Chápu. Omotal jí svoje ruce kolem jejích a sevřel ji.

„Ne! Edwarde! Ne, to nemůžeš udělat!“ prosila vyděšeně.

„Musím, Bello, tak teď prosím tě mlč!“ Rvalo mi to srdce. Nechtěl jsem dělat nic proti její vůli, ale nehodlal jsem ji Jamesovi naservírovat na podnose. Pak jí to vysvětlím. Určitě mě pochopí, a když ne, budu alespoň vědět, že je v bezpečí. Pak ji – až to všechno pomine – nechám jít, když bude chtít. Ale teď ne!

„Nebudu! Musíš mě odvézt zpátky – Charlie zavolá FBI! Budou vyšetřovat celou tvoji rodinu – Carlislea a Esme! Budou muset odejít, navždycky se skrývat!“

„Uklidni se, Bello. To už jsme zažili.“

„Ne kvůli mně, to ne! Nezničíš všechno kvůli mně!“ Zuřivě se pokoušela dostat z Emmettova sevření.

„Edwarde, zajeď na stranu.“ Alice poprvé promluvila. Dostal jsem novou dávku vzteku. Demonstrativně jsem přišlápl plyn. Nebude mi do toho mluvit. Tohle je moje věc a já musím Bellu chránit. Jí to je jedno! Já Bellu miluju a nedokázal bych existovat, kdybych ji nezachránil!

„Edwarde, promluvme si o tom.“ Zastav. Jedeš jako šílenec, Bella se bojí!

„Ty to nechápeš,“ zařval jsem na Alici. Sám jsem cítil, jak je to marné. Stejně nedokážu udělat z toho auta letadlo. „On je stopař, Alice, copak jsi to neviděla? Je to stopař!“

A do háje, vyhrkl v duchu Emmett. Viděl jsem, jak ztuhl. Alice na malý okamžik taky, ale nedala se odbýt.

„Zajeď na stranu, Edwarde,“ vybídla mě varovně. Děsíš ji! Zareagoval jsem zase stejně. Přišlápl jsem plyn. Auto jelo skoro dvě stě.

„Udělej to, Edwarde.“ Hned!

„Poslouchej mě, Alice. Já jsem mu viděl do hlavy. Stopování je jeho vášeň, jeho posedlost – a on ji chce, Alice – ji, obzvlášť. Začne lovit dnes večer.“

„Neví, kde –“ To nemyslí vážně!

„Jak dlouho myslíš, že mu bude trvat, než ve městě narazí na její pach? Jeho plán byl hotový, ještě než ta slova zazněla z Laurentových úst,“ zavrčel jsem a přerušil tak její obhajobu. Nerozumí tomu! James je stopař, do háje! Nezastaví se! Bellin pokus o nadechnutí mi připomněl, co jsem to řekl. Sakra!

„Charlie! Nemůžeš ho tam nechat! Nemůžeš ho nechat!“ Mlátila vztekle do pásů.

„Má pravdu,“ řekla Alice. Lehce jsem stáhl nohu z plynu.

„Jenom si na chvilku přehlédněme naše možnosti,“ přemlouvala mě Alice.

Neodpustí ti to. Nemůžeš to tady takhle nechat, Edwarde. Buď rozumný. Máme mnoho výhod, slyšíš? Zkusme si o tom promluvit. Jen promluvit. Prosím. Vím, že ji chceš zachránit a povede se to, rozumíš? Věř mi. Zastav.

Ubral jsem v průběhu jejích slov a nakonec rezignovaně zajel ke krajnici, abych vztekle dupl na brzdu.

„Žádné možnosti nemáme,“ zasyčel jsem nakonec.

„Já Charlieho neopustím!“ křičela Bella.

„Zmlkni, Bello,“ sykl jsem vztekle. Tohle nebylo správné. Neměl jsem se nechat ukecat. Měl bych ji odvézt. Ať se jí to líbí, nebo ne.

„Musíme ji vzít zpátky,“ promluvil konečně Emmett.

„Ne,“ štěkl jsem.

„On se s námi nemůže rovnat, Edwarde. Nebude schopen se jí dotknout.“

„On si počká.“ Trval jsem si na svém. Copak jim na tom záleží? Nechtějí odtud. Nechtěli na začátku a teď, kvůli Belle taky ne. Je jim to jedno. Ale mně ne. Nedám mu ji. Nedovolím, aby na ni jen prstem sáhl. Ne!

„Já umím taky čekat,“ řekl s náznakem smíchu Emm.

„Tys to neviděl – ty to nechápeš. Jakmile se jednou vydá na lov, není možné ho setřást. Museli bychom ho zabít.“

„To je jedna možnost.“ V tuhle chvíli jsem ho vážně nenáviděl. Byl proti mně. Proti Belle. Ta jeho ramena mu v tomhle nepomohou, ale to on nepochopí.

„I tu ženu. Ona je s ním. Když dojde na boj, jejich vůdce s nimi půjde taky.“ Snažil jsem se, aby mu to došlo. Byli tři.

„Nás je dost.“

„Je tu ještě další možnost,“ řekla Alice tiše a zabránila mi tak titulovat Emmetta na cosi nevhodného, protože jsem zase viděl Bellinu bledou kůži a rudé zorničky. Ta upírka se pomátla! Ano, byla to možnost, ale já byl proti. V žádném případě ji neproměním jen kvůli stopaři. Tohle není možnost! Ne, ne, ne! Z hrdla se mi vydralo nové zavrčení.

„Není – žádná – další – možnost!“ odsekával jsem slova jako samostatné věty. Snad to pochopí.

Nebuď hlupák, Edwarde. Když mu vezmeš důvod lovu, přestane. Bella to přežije. Stejně to tak jednou bude! Probodl jsem ji pohledem a semkl rty do úzké linky. Málem jsem rozdrtil volant.

Udělej to.

„Chce někdo slyšet můj plán?“

„Ne,“ zavrčel jsem v odpověď Alici. Dívala se na mě, jako na pytel pašovaného oblečení, ale mlčela.

„Poslouchej,“ prosila Bella. Došlo mi, že má odpověď mohla vyznít i proti ní. „Vezmeš mě zpátky.“

„Ne,“ přerušil jsem ji, tentokrát můj nesouhlas vážně mířil k ní. Ani omylem ji nepovezu přímo Jamesovi do náruče.

„Vezmeš mě zpátky. Povím tátovi, že chci jet domů do Phoenixu. Zabalím si věci. Počkáme, až se ten stopař bude dívat, a pak utečeme. Bude nás sledovat a nechá Charlieho na pokoji. Charlie na vaši rodinu nezavolá FBI. Pak mě vezmeš na jakékoliv zatracené místo, kam budeš chtít.“

Na tváři se mi mihlo překvapení. Cože? Tohle nemůže myslet vážně! To nemůže vyjít, nebo jo? Ne, to je úplná pitomost, přece!

„To vážně není špatný nápad,“ zastal se jí Emmett.

„To by mohlo fungovat – a my prostě nemůžeme nechat jejího otce bez ochrany. To víš,“ řekla Alice.

Teď se jejich pohledy obrátili ke mně. Sledovali, co já na to. Já byl rozhodně proti. Nemůžou tohle po mně chtít!

„Je to příliš nebezpečné – nechci ho v dosahu sta mil od ní.“

„Edwarde, přes nás se nedostane.“ Vážně mě štval. Jeho sebevědomí bylo větší jak ramena. Jemu o nic nešlo!

„Nevidím ho útočit. Bude se snažit čekat, až ji necháme samotnou,“ vydechla Alice a zadívala se kamsi do prázdna. To byl malý argument.

„Nebude mu trvat dlouho, než si uvědomí, že to se nestane,“ zavrčel jsem.

„Žádám, abys mě odvezl domů.“ Snažila se znít neústupně. Na chvíli mě napadlo, jestli fakt nejsem napůl člověk. Myslel jsem, že se mi rozskočí hlava, jak jsem se snažil vymyslet, co teď. Sevřel jsem kořen nosu mezi palec a ukazováček a zavřel oči. Alice s Emmettem mi neustále do hlavy ládovali další a další argumenty. Potřeboval jsem ticho. Mlčení hodně daleko od všech, jen s Bellou. Nenechají mě to udělat po mém. Bellin plán bych v jakékoliv jiné situaci asi přijal. Nebyl špatný. Jen jsem si nedokázal představit tu chvíli, kdy ona bude jinde než já.

„Prosím,“ zašeptala prosebně Bella. Nevzhlédl jsem k ní. Už takhle mě zabíjelo její zoufalství. To já ji dostal do téhle situace. Já ji musím vyřešit. Neodpustila by mi, kdybych jejího otce nechal tady.

„Dnes večer odjedeš, ať to stopař uvidí, nebo ne. Řekneš Charliemu, že ve Forks už nevydržíš ani minutu. Vymysli si, co chceš, aby to na něj zafungovalo. Sbal si první věci, které ti padnou pod ruku, a pak sedni do náklaďáčku. Je mi jedno, co ti táta řekne. Máš patnáct minut. Slyšíš mě? Patnáct minut od chvíle, kdy překročíš práh domu.“ Deset by bylo lepších. Nebo pět. Patnáct je moc. Ne, je to akorát. Bella je člověk. Musí nějak přesvědčit Charlieho, aby ji nechal jít. Znovu jsem nastartoval a ze všech sil otočil džíp směrem k Forks. Dupl jsem na plyn a představil si, že je to hlava Jamese.

„Emmette?“ kuňkla Bella.

„Ach, promiň,“ omluvil se jí a pustil sevření. Bude muset odstranit náklaďáček, aby to vypadalo věrohodně. Pošlu s ním Emmetta nebo Alici. Do domu půjdu s Bellou. Oknem. Než vyřeší Charlieho, můžu jí zabalit věci. Nebudu tak od ní daleko. Uslyším, kdyby se tam James objevil, a v tom případě ji odtamtud dostanu, ať chce, nebo nechce. S výmluvou, nebo bez ní. To už mi je jedno. To je jedno!

„Uděláme to takhle. Až přijedeme k domu, tak jestli tam stopař nebude, já ji doprovodím ke dveřím. Pak má těch patnáct minut.“ Zvedl jsem oči ke zpětnému zrcátku a snad prvně se podíval na Bellu. „Emmette, ty si vezmeš na starost okolí domu. Alice, ty si vezmeš náklaďáček. Já budu uvnitř tak dlouho jako ona. Až vyjde, vy dva vezmete džíp domů a povíte o všem Carlisleovi.“

„Ani nápad,“ vpadl mi do toho Emmett. „Já zůstanu s tebou.“

„Promysli to, Emmette. Nevíš, jak dlouho budu pryč,“ vyhrkl jsem. Rosalie by nezabila jen mě.

„Dokud nevíme, kam až to zajde, já budu s tebou.“ Zastyděl jsem se ohledně té předchozí nenávisti, ale tohle byla další krajní mez.

Nezkoušej mi to vymluvit, Edwarde!

Rezignovaně jsem vzdychl a pokračoval. „Jestli tam stopař je, pojedeme dál.“

„Dojedeme tam dřív než on,“ prohlásila Alice a přehrála mi vizi. Bude to rychlé.

„Co uděláme s džípem?“ zeptala se Alice. To množné číslo my mě namíchlo. Snad si ta malá holka nemyslí, že jde taky. Nebudu do toho tahat další. Je to můj problém.

„Dovezeš ho domů,“ odpověděl jsem nesmlouvavě.

„Ne, to nedovezu,“ řekla klidně.

„Na to zapomeň, já se nebudu Jasperovi zpovídat, když se ti něco stane! Sakra, pochop to!“ chrlil jsem ze sebe zase rychlostí pro Belliny uši nepostřehnutelnou.

„Do mého náklaďáčku se všichni nevejdeme,“ zašeptala Bella a nahrála tak Alici.

„Myslím, že bys mě měl nechat jet samotnou,“ vydechla ještě tišeji, když jsem na to předchozí nereagoval.

Vytřeštil jsem oči. Cože?

„Bello, prosím tě, udělej to podle mého, aspoň jednou,“ procedil jsem zaťatými zuby.

„Poslyš, Charlie není hlupák,“ protestovala. „Jestli nebudeš zítra ve městě, bude mu to podezřelé.“

„To je jedno. Zajistíme, aby byl v bezpečí, a to jediné je důležité.“

„A co s tím stopařem? Viděl, jak jsi dneska reagoval. Dojde mu, že jsi se mnou, ať jsi kdekoliv.“

„Edwarde, poslechni ji,“ naléhal překvapený Emmett. „Myslím, že má pravdu.“

„Ano, má,“ souhlasila Alice.

„To nemůžu udělat.“ Tak a končím s nimi! Tohle je jen zlý sen. Nejen, že jsou s Bellou a jejím nápadem, ale ještě po mně chtějí, abych ji nechal jít samotnou? Zešíleli?!

„Emmett by měl taky zůstat,“ pokračovala Bella. „Emmett mu rozhodně padl do oka.“

„Cože?“ vyhrkl dotyčný.

„Budeš na něj mít větší dopad, když zůstaneš,“ souhlasila Alice. Její vize se střídaly, jak na běžícím páse. Když tu zůstanu s Emmettem, Charlie bude iracionálně klidnější. Co to je za blbost?

Nech ji odjet, Edwarde.

„Ty si myslíš, že bych ji měl nechat odjet samotnou?“ vydechl jsem šokovaně.

„Samozřejmě, že ne,“ řekla Alice. „Odvezu ji já s Jasperem.“

„To nemůžu udělat,“ opakoval jsem setrvačně. Nemůžu. Nemůžu. Ne, ne, nemůžu.

„Potloukej se tu týden,“ vybídla mě. Málem mě to slovo zabilo. Týden?! Bella lehce vytřeštila oči, nejspíš jí to došlo a opravila se: „Pár dnů. Ať Charlie vidí, že jsi mě neunesl, a sveď toho Jamese na falešnou stopu. Ujisti se, že je naprosto mimo mou stopu. Pak za mnou přijeď. Vezmi to oklikou, samozřejmě, a pak Jasper s Alicí mohou jet domů.“ Alice nebezpečí uvidí. Jasper je cvičený voják. Těch pár dnů… dva dny! Den! Pár hodin – opravil jsem se nakonec, by to zvládli. Budu mít Jamese pod nosem. Nenechám si ho ztratit.

„Kam mám přijet?“ vzdychl jsem.

„Do Phoenixu.“

„Ne. Uslyší, že tam máš namířeno,“ řekl jsem a vrátil se do svého panovačného postoje. Jak jsem o tom mohl jen uvažovat?

„A ty to navlečeš tak, aby to vypadalo jako finta, samozřejmě. Bude vědět, že my víme, že nás poslouchá. Nikdy neuvěří, že skutečně jedu tam, kam říkám.“

„Ona je ďábelská,“ zachechtal se Emmett.

„Ve Phoenixu je několik milionů lidí,“ informovala nás Bella. Ale jen ty voníš tak, jak voníš, odsekl jsem v duchu.

„Není tak těžké najít telefonní seznam,“ vyhrkl jsem nahlas.

„Nepůjdu domů.“

„Cože?“ zavrčel jsem. Kam by asi tak chtěla jít?!

„Jsem dost stará na to, abych si našla vlastní byt.“

„Edwarde, já budu s ní,“ připomněla mi Alice.

„Co budeš ty dělat ve Phoenixu?“ řekl jsem ironicky.

„Zůstanu uvnitř.“

„To se mi docela líbí,“ přitakal Emmett. Na slunce si James netroufne. Je to skvělá bouda!

„Zmlkni, Emmette,“ štěkl jsem nervózně. Ještě tohle potřebuju!

„Podívej, jestli se pokusíme ho dostat, zatímco ona bude stále nablízku, je mnohem větší pravděpodobnost, že někdo dojde k úhoně – buď ona, nebo ty, až se budeš snažit ji chránit. Ale když ho budeme mít samotného…“ odmlčel se s pomalým úsměvem.

Sakra, měl pravdu. Nedokázal bych ho tu nahánět, kdyby Bella byla poblíž. Není jiná šance. Aniž bych si to uvědomil, zpomaloval jsem. Jel jsem dokonce podle předpisů, jak moc jsem byl mimo. Blížil jsem se k Bellině domu.

„Bello,“ vydechl jsem tiše a prosebně. Musela pochopit, co se děje. Co cítím a jak ohromný mám strach. „Jestli dopustíš, aby se ti cokoliv stalo – cokoliv – budu tě považovat za osobně odpovědnou. Rozumíš tomu?“ Tak tohle nebylo moc utěšující a vysvětlující, uznávám, ale… Sakra, nesmí se jí nic stát!

„Ano,“ polkla.

„Umí Jasper s tímhle zacházet?“ Vztekle jsem – sotva viditelně – pohodil směrem k Belle.

„Důvěřuj mu trochu, Edwarde. Vede si velmi, velmi dobře, když vezmeš všechno v úvahu,“ odpověděla Alice.

„Umíš ty s tím zacházet?“ dodal jsem.

Alice ohrnula rty v děsivé grimase a z hrdla se jí ozvalo zavrčení.

Nemluv o ni jako o „tom“ a nepodceňuj mě! Nikdy bych jí neublížila, ty blázne! Ale jestli chceš, můžu kousnout tebe, vrčela v duchu. Její reakce mě pobavila.

„Ale svoje názory si nech pro sebe,“ zamumlal jsem v dodatku, aby si nemyslela, že jsem ustoupil před jejím hněvem.

Neboj se, slíbila.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!