Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/avatar%20-%20Midnihgt%20sun.jpg

17. HRA

 

 

 

Tak nám pomalu končí sranda...

Přesně, jak Alice tvrdila, začalo mrholit a déšť mířil směrem z města. V místě, kde jsme obvykle hrávali, bude sucho. Zatočil jsem k Bellině domu a do nosu mě uhodil pach, který jsem tu nejméně čekal. Pokud by mě ta vůně nezaskočila, tak myšlenky ano. Billy se synem. Zase. Přišli rýt. Zjistili, že jsem s Bellou a Billy ví, kdo jsem.

Tohle se mi nelíbí, spekuloval v duchu Billy.

„To není tvoje věc,“ zavrčel jsem sám pro sebe tak tiše, že mě Bella nemohla slyšet. Přesto se na mě krátce podívala, až jsem se lekl, že jsem podcenil její sluch.

Musím jí varovat. Vymluvit jí to. Přesvědčit jí. Udělám pro to cokoliv, i kdybych měl zneužít Charlieho…

To bude ostuda. Stojíme tu, čekáme a co z toho? Jacob. Zíral do podlahy, jako spráskaný pes. Kolik mu bylo, když musel poslouchat otce na slovo? Přišlo mi, že nemá vlastní názor, nebo se ho bojí říct. To jeho otec držel doma vládu a možná, že to bylo dobře. Jenže teď zrovna by se mi hodil vzpurný syn, který by otci tuhle návštěvu vymluvil.

S Bellou to nepůjde, ale Charlie by s tím mohl něco udělat.

„Tohle už překračuje všechny meze,“ zavrčel jsem.

„Přijel varovat Charlieho?“ hádala Bella zděšeně. Přikývl jsem. Byl to stručný obsah toho, co si Billy myslel.

Co s ním Bella má?

„Já to vyřídím,“ navrhla.

„To je asi nejlepší. Ale buď opatrná. To dítě o tom nemá ponětí,“ vyhrkl jsem zamyšleně.

„Jacob není zas o tolik mladší než já,“ bránila se. Přimělo mě to otočit hlavu jejím směrem. Viděl jsem v odrazu jejích očí, jak se tvářím. Vztek se mi vrazil do výrazu. Pokusil jsem se usmát a utišit ji. Tím dítětem jsem to vážně přestřelil. Měla pravdu.

„No jo, já vím,“ ujistil jsem ji.

Povzdechla si a položila ruku na kliku dveří.

„Vezmi je dovnitř,“ pobídl jsem ji, „abych mohl odjet. Vrátím se kolem setmění.“

„Chceš moje auto?“ vyhrkla a lehce se zamračila. Nejspíš to řekla dřív, než si rozmyslela následky. Stejně bych nepřijal, protože tohle auto bylo můj trest v ráji. Kéž by mi Bella dovolila, abych jí koupil nové. Jiné a lepší. Rychlejší, trvanlivější a bezpečnější. S autorádiem! Přesto mě její nabídla potěšila, protože to znamenalo, že ji zajímá, jak se dostanu domů.

„Dokážu jít rychleji, než tahle kára jede.“

„Nemusíš odcházet,“ řekla smutně. Nemělo by to tak být, ale zahřálo mě to kdesi v hrudi. V místě, kde jsem míval srdce. Tam, kde se usadila láska k Belle. Byla všude ve mně.

„Ale musím. Až se jich zbavíš, ještě budeš muset připravit Charlieho na seznámení se svým novým přítelem.“ Zubil jsem se radostně. Až to poví Charliemu, budeme oficiální pár.

Zasténala. „Moc díky.“

„Brzy se vrátím,“ slíbil jsem a ještě jednou se usmál.

Co jim tam tak trvá?

Potlačil jsem vzteklé vrčení a probodl alespoň na dálku Billyho na vozíku. Pak jsem se sklonil k Belle a demonstrativně předvedl starému Blackovi, co mi tu tak trvá. Políbil jsem Bellu na hranu čelisti. Její srdce začalo tančit čardáš.

„Brzy,“ zdůraznila, jak když pak otvírala dveře a vystoupila do deště. Sledoval jsem ji, jak ode mě odchází k těm dvěma. Na chvíli mě napadlo, co by se stalo, kdyby ji ti dva – vlastně jen Billy Black – přesvědčil o jeho pravdě? Ztratil bych ji. Třeba najde ten správný spínač jejího strachu.

„Dobrý den, Billy. Ahoj, Jacobe.“ Pozdravila je tak vesele, jak jen dokázala. Potěšilo mě, že z nich není ani z poloviny nadšená.  „Charlie je celý den pryč – doufám, že nečekáte dlouho.“

„Dlouho ne,“ řekl Billy tlumeně. „Jenom jsem tu chtěl nechat tohle,“ ukázal na hnědý papírový sáček, který mu ležel na klíně.

„Díky, co kdybyste šli na chvilku dovnitř a osušili se?“ znechuceně jsem se ušklíbl. Litoval jsem ji. Nejraději bych ji ihned posadil k sobě do auta a odvezl pryč. I kdybych měl jet třeba náklaďáčkem, ale jen ji odtud odvést. Bohužel jsme měli jiné plány. Seznámení s Charliem, baseball a pak… To se uvidí. Možná další společný večer v Bellině pokoji. Povídání a objímání, než usne. Nemohl jsem se dočkat.

Bella odemkla a ti dva ji následovali. Mohl jsem konečně odejít, jenže jsem se bál toho, co jí ve jménu své vlastní pravdy, navypráví. Věděl jsem, že před tím mladým nic nepoví. Jacob o tom neměl ani tušení a Billy to tak asi hodlal nechat.

„Počkejte, já to vezmu,“ nabídla se Bella a otočila se, aby zavřela dveře. Díval jsem se, jak zavírá a zvedá na malý okamžik hlavu. Nevěděl jsem, kam koukala, ale pokud na mě, moc jsem ji nepotěšil. Uvědomil jsem si, že se mračím. Kdo by se nemračil?

„Asi to bude chtít dát do ledničky,“ poznamenal Billy, uvnitř domu. „Jsou to domácí opečené ryby od Harryho Clearwatera – Charlie je má rád. V ledničce to tolik nezvlhne.“ Protočil jsem oči. Tak k věci, Blacku. Jenže se k tomu stále neměl. Vzdal jsem to. Měl jsem na něj vztek a baseball mi nejspíš nebude stačit, abych se odreagoval. A co bylo důležitější, musel jsem zajistit pro Bellu pohodlnou cestu tam i zpět. Mým Volvem bychom moc daleko nedojeli. Cesta vedla přes les. K tomu se hodilo jediné možné auto v našich garážích. Doufal jsem, že Emmett bude na mé straně a půjčí mi jej. Bella by asi nezvládla běžet celou dobu. Ne se svým zážitkem z minula.

„Díky,“ opakovala a já už vážně musel pryč. Vystoupil jsem, zabouchl auto a rozeběhl se k lesu. Tohle byl možná další důkaz toho, že já s Bellou – přestože podle mého patříme neodvratitelně k sobě – nikdy nebudeme moct být spolu. Vždycky tu bude nějaká překážka. Když ne moje touha po její krvi, tak lidi okolo. Ti, co jsou zasvěceni do toho, čím jsme. Nebo až si začnou všímat postarší dámy se sedmnáctiletým přítelem… Bellin věk bylo to poslední, co mě trápilo. Víc mě děsili indiáni.

„Okružní?“ Emmettův hlas mě vytrhl z myšlenek. Ani jsem si to neuvědomil, že jsem před domem a chystám se běžet dál.

„Relaxační,“ zavrčel jsem rozdrážděný Billym.

„Jdu taky!“ vyhrkl a k mým krokům se přidaly ty jeho. „Stalo se něco?“

„Pamatuješ si La Push?“

„No jasný! Naše smlouva s tím kmenem. Quileti, nebo tak nějak, ne?“

„Dva jsou momentálně u Belly doma.“

„No a?“

„Je to Billy Black.“

„Black? To mi něco říká…“ zamyslel se Emm.

„Jeho dědeček byl u té smlouvy.“

„Sakra,“ vyhrkl Emmett. „Tak to zavání průšvihem, ne?“

„Přišel je varovat,“ odfrkl jsem si dotčeně.

„Před čím?“

„Před námi. Přede mnou,“ vzdychl jsem.

„Myslíš, že se Bella dá?“

„Doufám, že nedá,“ řekl jsem popravdě a stočil kroky k domovu. „Emmette?“ začal jsem se svou prosbou o auto.

„Alice mě už informovala. Klidně.“

„Děkuju,“ odpověděl jsem a usmál se. „Vážím si toho.“

„Já si to vyberu, Edwarde,“ připomněl mi a rozesmál se. Doma mi jen hodil klíčky. Vyběhl jsem se převléct do pohodlnějšího oblečení, přestože bych byl nejspíš schopný hrát i ve fraku, ale kvůli Belle a tomu, aby se necítila hloupě, jsem to udělat chtěl. V garáži jsem nastartoval džíp a vyjel na zpáteční cestu k Bellině domu. Až kus od domu jsem si uvědomil, že jedu moc brzy. Slunce mělo ještě chvilku čas, než se rozloučilo s uplynulým dnem a hodlalo začít zapadávat. Takové zdržování, sakra.

Přestože jsem byl dál, slyšel jsem skvěle. Vypnul jsem motor a ušklíbl se, když jsem přes Charlieho viděl Bellin výraz. Byla rudá, jako rak a zrovna mu odpovídala na jakousi otázku, kterou jsem ale nezaznamenal celou.

„No, já se asi budu většinou jen dívat,“ říkala mu.

„To musíš mít toho kluka vážně ráda,“ podotkl podezíravě Charlie. Napadlo mě, že bych asi měl raději přijet dřív, jinak mi Bella tou rudou shoří. Nastartoval jsem a šlápl na plyn.

Zastavil jsem před domem v okamžiku, kdy se mi před očima promítl Bellin povzdech. Samozřejmě za nechtěného přispění Charlieho očí.

„Nech to, já to dneska umyju. Ty mě moc rozmazluješ,“ pobídl ji, když se její srdeční frekvence zrychlila. Slyšela mě? Dovolil jsem si naivně myslet, že jsem tu tachykardii způsobil opět já. Bella a její reakce na mě – jeden by z toho zpychl. Nejhorší bylo, že jsem po tom toužil skoro tak silně, jako po její krvi. Dost! Žádná Bellina krev. Ne! Zaparkoval jsem před domem a vypnul motor. Během chviličky jsem stál venku na verandě, ale pak mi došlo, že se suchou hlavou budu vypadat nepatřičně. Přeci jen lilo o trochu víc, než abych to mohl projít bez zmáčení. Dobrovolně jsem se postavil na déšť a počítal do desíti. To by mohlo teoreticky stačit, ne? Až pak jsem zazvonil. Slyšel jsem další zrychlení a začal se obávat o Bellu. Nerad bych, aby mi zkolabovala. Ke dveřím se blížily tvrdé kroky. Nepatřily Belle, ale nemohl jsem říct, že ty její tam chyběly. Byly nejisté a zmatené. Nejspíš se plížila za Charliem, napadlo mě.

Tak ona bude hrát baseball. Bella. Pcha! Škoda, že to neuvidím.

Klika se pohnula a ve dveřích se objevil Charlie. Bella mu nakukovala přes rameno a usmívala se. Pousmál jsem se, jenže než jsem mohl něco říct, Charlie mě předběhl.

„Pojď dál, Edwarde.“

Edwine? No nic… Baseball…

„Děkuju, náčelníku,“ řekl jsem, co možná nejmileji.

„Běž dál a říkej mi Charlie. Ukaž, vezmu ti bundu.“

„Díky, pane.“

„Posaď se, Edwarde,“ pobídl mě Charlie, když jsme stáli uvnitř v obýváku. Bella se té jeho poznámce pobaveně ušklíbla. Já se usadil na jedno z křesel a Bella si sedla vedle Charlieho na pohovku.

Když mě Bella probodla vyčítavým pohledem, zmateně jsem zamrkal. Co jsem provedl? Poslouchám jako švýcarské hodinky. Jsem milý a… Aha, moc se jí nechce sedět vedle náčelníka? Chtěla by tam mě? Nebuď tak domýšlivý, Edwarde, napomenul jsem se.

„Takže jsem slyšel, že bereš mou holčičku podívat se na baseball,“ začal Charlie.

„Ano, pane, tak to máme v plánu.“

Tak to tedy hodně štěstí a pevné nervy, chlapče… Baseball… Bella…Komedie, pcha! Charlie se v duchu náramně bavil tou představou, jak Bella hraje baseball, ale použil slovo „podívat“ takže spíš počítal s tím, že ji vynecháme pro dobro její i naše.

„No, to pro vás bude posila,“ špitl pobaveně, načež se hlasitě rozesmál. Neviděl jsem důvod, proč se nesmát. Byla to vážně vtipná představa. A i kdyby ne, byl to otec Belly. Kdo by se nechtěl líbit rodičům své přítelkyně?

„Dobře.“ Bella byla lehce rozmrzelá. „Dost humoru na můj účet. Půjdeme.“ Vstala a vracela se do haly. Zvedl jsem se ve stejnou chvíli, kdy Charlie a následovali jsme ji.

„Ne moc pozdě, Bell,“ prosil ji. Měl o ni strach. Kdyby věděl, s kým jde hrát, nejspíš by ji zamkl ve sklepě.

„Nebojte se, Charlie, přivedu ji domů brzy,“ konejšil jsem ho.

„Dávej na mou holčičku pozor, ano?“ nabádal mě.

Jinak tě prostřelím, mladíku. A věř, že mám setsakramentsky dobrou mušku.

„Se mnou bude v bezpečí, slibuju, pane.“

Bella vyšla před dům na verandu.

„Pro vaše dobro ji drž od pálky,“ špitl Charlie. Na to jsem neměl odpověď. Jen jsem se s ním od srdce zasmál a vydal se za Bellou. Stála a koukala na džíp.

Charlie dlouze zahvízdal.

„Zapněte si pásy,“ zajíkl se, když jsem Belle otevřel dveře. Sledovala tu výšku a několikrát nepatrně tikla rukou. Nebyl čas čekat na to, až si rozmyslí, jestli tam skočí, nebo vyšplhá. Vzdychl jsem nad tou její sladkou šikovností a jednu ruku jí omotal kolem pasu, abych ji tam vysadil. Zabouchl jsem ji a obešel znuděně auto. Lidská chůze zdržuje. Jenže Charlie se díval a sledoval nás. Mě. Džíp.

„K čemu to všechno je?“ zeptala se, když jsem otevřel dveře. Prohlížela si popruhy a v očích měla děs.

„To jsou popruhy na jízdu v terénu,“ informoval jsem ji.

„Jejda.“

Snažila se, ale já nemohl odjet, dokud jsem neměl jistotu, že mi nevypadne. Vzdal jsem pokus o trpělivost, znovu jsem vzdychl a už konečně upíří rychlostí ji připoutal. Bella kmitla pohledem k domu, ale přes řetězy vody, valící se po předním skle, nebylo nic vidět. Charlie však stále stál na verandě a čekal. Přejel jsem Belle hladově po krku konečky prstů a opět si zvykal na její vůni v uzavřeném prostoru. V dešti byly vůně intenzivnější a její nebyla výjimkou. Voněla dokonale. Silné pokušení. Lepšil jsem se, ale stále jsem byl v lehkém napětí. Byla kouzelně rudá ve tváři. S takovou jsem ji pustil a nastartoval. Vycouval jsem z placu a vyrazil směrem k louce.

„Ty máš teda ale… velký džíp,“ vydechla. Postřehl jsem tu její delší pauzu, ale doufal jsem, že jen hledala vhodná slova.

„To je Emmettův. Říkal jsem si, že asi nebudeš chtít celou cestu utíkat.“

„Kde tohle parkujete?“

„Přestavěli jsme jednu z venkovních budov na garáž.“

„Ty si nezapneš pás?“ Otočil jsem se k ní, v očích nejspíš čistý úžas nad tou otázkou. Je tohle vůbec moje Bella? Ptá se mě na pásy. Upír a pásy? Chvilku se mračila, než si to uvědomila. Znovu se jí do tváře nalila červeň. Jen lehce, než jí nejspíš došlo něco jiného, protože zbledla.

„Utíkat celou cestu? To znamená, že kus cesty stejně budeme muset běžet?“ zapištěla.

„Ty utíkat nebudeš.“

„Mně jen bude špatně.“

„Drž oči zavřené a budeš v pohodě,“ tišil jsem ji. Mohl jsem to čekat.

S tím jejím červenáním její vůně ještě víc sílila. Do toho ten déšť a já prostě neodolal. Naklonil jsem se k ní a vtiskl jí své rty do vlasů. Přitom jsem se nadechl a napjal všechny své svaly. Zvládnu to. Musím. Je to moje Bella. Voňavá Bella. To zvládnu. Vzdychl jsem sám nad sebou a nad tím, co ochutnaly moje čichové pohárky. Bella se tvářila zmateně.

„Ty v dešti tak hezky voníš,“ vysvětlil jsem.

„A to je dobře, nebo špatně?“ zeptala se obezřetně.

„Obojí, vždycky obojí,“ vzdychl jsem odevzdaně. Miloval jsem její vůni, a přitom ji nenáviděl kvůli tomu, co se mnou dělala. Jeli jsme ještě chvíli, než se objevila odbočka na stezku. Cítil jsem ty vibrace kol a kontakt gumy s hlínou. Přišlápl jsem plyn a Bella začala poskakovat v přírazových intervalech. Já si to užíval. Miloval jsem adrenalinové sporty a rychlou jízdu. Tady jsem to měl dohromady. Klidně bychom se mohli převrátit. Bella byla připoutaná, takže jsem se o její život nebál, a pokud bychom začali hořet, stačily by mi dvě vteřiny na odepnutí jejích popruh a útěku dostatečně daleko, tak proč se bát? Jenže stezka skončila moc rychle. Objevil se čistý les a já musel zastavit.

Déšť tu už skoro nebyl. Jen menší mrholení mezi stromy a pomalu se trhající nebe.

„Promiň, Bello, odsud musíme po svých,“ vzdychl jsem.

„Víš co? Tak já tady prostě počkám.“

„Co se stalo s tvou odvahou? Dnes ráno jsi byla mimořádná,“ pobízel jsem ji. Do domu plného upírů vleze a jednoho běhu se bojí?

„Ještě jsem nezapomněla na posledně.“

Oběhl jsem auto a otevřel dveře spolujezdce, abych ji z těch pout vysvobodil.

„Já to udělám, ty jdi napřed,“ protestovala.

„Hmmm… Zdá se, že ti budu muset napravit vzpomínku.“ Vytáhl jsem ji z džípu jako nic. Postavil jsem ji na zmáčenou zem a…

„Napravit mou vzpomínku?“ zeptala se nervózně.

„Něco takového.“ Napadlo mě, jestli se o to mám pokoušet. Při posledním pokusu omdlela. Při předchozím se na mě vrhla. Co by se ještě mohlo stát? Prohlížel jsem si její výraz a snažil se to odhadnout. Opřel jsem se o kapotu po obou stranách Belliny hlavy, naklonil jsem se k ní a Bella instinktivně couvla až ke dveřím. Přiblížil jsem svůj obličej jen pár centimetrů od jejího. Byla moje. Byla v pasti. „Teď mi řekni, čeho přesně se bojíš?“

„No, ehm, že narazím do stromu a umřu. A pak že mi bude špatně.“ Chtěl jsem se začít smát, protože tohle jsem nedokázal pochopit, ale ovládl jsem se. Byl jsem rád, že je upřímná za každou cenu. Nehodlal jsem pokoušet její odvahu. Sklonil jsem hlavu o trochu víc a rty jsem se otřel o tu sladkou krční jamku. Nastal další srdečný čardáš a přerývané dýchání. „Pořád se ještě bojíš?“ zašeptal jsem v naději, že právě přestala myslet na běh lesem.

„Ano,“ vzdychla. „Že narazím do stromu a že mi bude špatně.“ Dobrá, ještě to bylo málo. Přitvrdil jsem a nejen kvůli jejímu uvolnění. Dělal jsem to, protože jsem po tom toužil a chtěl jsem to. Přejel jsem jí nosem po hraně tváře.

„Stromy,“ zalapala po dechu. „Nevolnost z pohybu.“ Vzdal jsem pokusy s hrdlem a místo toho jsem ji políbil na víčka. Když je nechá zavřené, bude to v pořádku. Proč mi nevěří?

„Bello, snad si vážně nemyslíš, že bych narazil do stromu, viď že ne?“

„Ty ne, ale já bych mohla.“ Vyhrál jsem. Za pomoci přesvědčovacích metod, ve kterých jsem se s Bellou zdokonaloval. Radostně a jemně jsem ji zulíbal tvář a poslední polibek jsem situoval do koutku úst.

„Copak bych dovolil, aby ti strom ublížil?“ Nešlo odolat. Ty rty byly růžové a lehce se chvěly a vábily. Otřel jsem se o ně těmi svými kamennými.

„Ne,“ vydechla.

„Vidíš,“ vzdychl jsem a neustále jí rty dráždil ty její, „není čeho se bát, že ne?“

„Ne,“ vzdychla a já v jejím hlase slyšel definitivní kapitulaci. V tu chvíli jsem byl natolik pohlcen jejími rty a tou spalující touhou je líbat, že jsem se nedokázal plně radovat z vítězství. Místo toho jsem vzal její tvář do dlaní a hladově ji políbil. Opatrně, ale co nejsilněji jsem mohl. Potřeboval jsem to. Líbat ji, cítit ji, mít ji. Projela mi prsty ve vlasech a omotala mi ruce kolem krku a přitiskla se ke mně. Vrhla se po mně a já musel posbírat veškeré své zhroucené sebeovládání, abych to zarazil. Hořel jsem spalující vášní a chtíčem. Bože můj, kde se to v tomhle mrtvém těle jenom bere? Co to se mnou tahle holka dělá! Zapřel jsem sám sebe a to, co jsem kdysi byl. Muže v sobě. Zkameněl jsem. Bella to zaregistrovala a rezignovaně vzdychla. Její rty byly stále pootevřené a vábily mě. Musel jsem od nich dál. Couvl jsem a bez nejmenší námahy tak prolomil Bellino sevření rukou na mém krku.

„Zatraceně, Bello! Ty budeš moje smrt, to přísahám.“

Naklonila se dopředu a opřela se rukama o kolena, aby neupadla.

„Ty jsi nezničitelný,“ zamumlala a snažila se popadnout dech jako já.

„To jsem si mohl myslet, než jsem potkal tebe. Teď odsud pojďme, dřív než udělám něco opravdu hloupého,“ zabručel jsem. Měl jsem vztek. Zase. Proč to pořád pokouším? Natáhl jsem se po ní a vysadil si ji na záda, jako včera ráno. Omotala mi nohy kolem pasu a chytila mě rukama do kravaty.

„Nezapomeň zavřít oči,“ varoval jsem ji přísně. Vrazila mi obličej mezi lopatky a já se rozeběhl. Ani ten čerstvý studený vítr mi nedokázal pročistit hlavu. Zkusil jsem se přeorientovat na jiné myšlenky. Baseball – už za chvíli. To mi pomůže. Nebudu myslet na Belliny rty a jazyk a… Baseball, baseball… Fakt jsem si připadal, jako nějaký nedomrlý adolescent, kterého řídí nevybouřené hormony. Prosmýkl jsem se mezi skupinou stromů a těsně před loukou jsem zastavil. Natáhl jsem ruku přes rameno dozadu a dotkl se Belliny hlavy.

„Už je konec, Bello.“

Zavrtěla se a pak najednou uvolnila sevření. Spadla ze mě, jako švestka.

„Au!“ zasupěla tupě. Proč tam nedala nohy? Fakt spadla a řekla jen au? A pořád tam sedí. Kouká a sedí. Vypadá sladce a… zmateně. Cítil jsem, jak se mi hrdlem dere zvuk a nedokázal jsem ho zarazit. Rozesmál jsem se. Hodně. Vypadala úžasně ublíženě. Jako malé dítě. Tak o téhle Belle jsem snil, že ji líbám? To mi pro příště bude stačit, abych se probral. Tohle bylo dítě, které nečekalo, že spadne. Byla vtipná, aniž by chtěla.

Zvedla se a okatě mě přehlížela, zatímco si ometala bláto a kapradí z bundy. Uražené ego. Tím víc jsem se smál. Nepromluvila na mě, ale místo toho se vydala zpět. Vykročil jsem k ní a humor byl částečně potlačen, když jsem ji omotal paže kolem pasu, aby mi neutekla a nezabloudila.

„Kam jdeš, Bello?“ zajímal jsem se.

„Dívat se na baseballový zápas. Tebe, zdá se, hra už nezajímá, ale jsem si jistá, že ostatní se budou bavit i tak.“

„Jdeš špatným směrem,“ vysvětlil jsem jí a kousl se do rtu.

Otočila se dokola, aniž by se na mě podívala, a vydala se k louce. Vyvlékla se tak z mého objetí, což se mi nelíbilo. Asi se vážně zlobila a já přestřelil. Doběhl jsem ji a znovu ji zkusil obejmout.

„Nezlob se, nemohl jsem si pomoct. Měla bys vidět, jak ses tvářila.“ Ta slova mi připomněla ten její zmatený výraz v té trávě. Znovu jsem se rozesmál.

„Ach tak, takže ty jsi jediný, kdo se tady smí zlobit?“ zeptala se a zvedla obočí.

„Já jsem se na tebe nezlobil.“

„Bello, ty budeš moje smrt?“ citovala kysele.

„To bylo prosté konstatování.“

Snažila se zase se ode mě otočit, ale držel jsem ji tentokrát pevněji.

„Ty ses zlobil,“ stála si za svým.

„Ano,“ přiznal jsem.

„Ale zrovna jsi řekl –“ Nenechal jsem jí to doříct. Sprostě a nevychovaně jsem jí skočil do řeči.

„Že jsem se nezlobil na tebe. Copak to nechápeš, Bello?“  Humor byl pryč. Teď už to bylo vážné. Jak si vůbec mohla jenom myslet – ten její výraz, ona si to stále myslí. Nevěří mi. „Nechápeš?“ pobízel jsem ji.

„Co mám chápat?“

„Já se nikdy nezlobím na tebe – jak bych mohl? Jsi tak statečná… důvěřivá, vřelá.“ A já jsem masochistický, krvelačný, odporný!

„Tak proč?“ zašeptala. Opatrně jsem vzal její obličej do dlaní.

„Já se zlobím na sebe,“ přiznal jsem. „Na to, že tě neustále navzdory svému odhodlání vystavuju nebezpečí. Samotná moje existence tě ohrožuje. Někdy se skutečně nenávidím. Měl bych být silnější, měl bych být schopen –“

Položila mi ruku přes ústa. „Mlč,“ utnula mě. Vzal jsem její ruku do své a přiložil si ji k tváři, jako měkký polštář. To teplo. Její teplo, které jsem měl to štěstí mít takhle blízko.

„Miluju tě. Je to ubohá omluva pro to, co dělám, ale je to přesto pravda.“ Belly srdce vynechalo jeden úder.

„Teď, prosím, se snaž udržet,“ pokračoval jsem a sklonil se, abych ji zlehka políbil.

Držela naprosto bez pohnutí. Ve finále si povzdychla.

„Slíbil jsi policejnímu náčelníkovi Swanovi, že mě dovedeš domů brzy, vzpomínáš? Měli bychom radši jít.“

„Ano, paní učitelko,“ rýpl jsem si a uvolnil sevření našich těl. Vzal jsem ji za ruku a vedl ji správným směrem k louce.

No sláva! Durdil se Emmett. Myslel jsem, že s džípem budeš rychlejší, brácho.

Tak na tohle nemám žaludek, odfrkla si Rosalie a vstala. Namířila si to k ostatním do pole. Emmett s Esme, kteří tam seděli s ní, se vydali k nám.

„Tos byl ty, koho jsme slyšeli, Edwarde?“ zeptala se Esme, když došla k nám.

„Znělo to, jako když dusíš medvěda,“ objasnil Emmett.

„Byl to on.“ Bella mě sprostě práskla.

„Bella byla proti své vůli moc legrační,“ vysvětloval jsem, abych  to rychle uvedl na pravou míru.

Alice opustila svou pozici a běžela, nebo tančila, k nám. Zlehka se zastavila kousek od nás. „Je čas,“ oznámila.

Jakmile promluvila, lesem kolem nás otřáslo hluboké dunění hromu a pak udeřilo západně směrem k městu. Měla pravdu. Bouřka je za městem a my máme jen ty hromy, které maskují naši hru.

„Není to strašidelné?“ mrkl na Bellu Emmett. Na to, že spolu mluvili dnes prvně, dobrý. Jen ji nemusel tak děsit. Očividně se jeho přístup změnil. Zato Rosaliin ne. A nejspíš se ani nezmění. Momentálně byl na opačném konci a v duchu nadávala.

„Pojďme.“ Alice vzala Emmetta za ruku a vyrazili k obrovskému hřišti.

„Jsi připravená na hru?“ zeptal jsem se Belly, pohlcen tou atmosférou.

„Týme, do toho!“ vyhrkl nepřesvědčivě. Ještě by mohla dloubnout pěstí do vzduchu, napadlo mě. uchechtl jsem se tomu, rozcuchal tomu dítěti přede mnou vlasy a rozeběhl se k hřišti, jako o závod.

„Půjdeme dolů?“ zaslechl jsem Esme, jak pobízí Bellu a víc jsem je nechal být. Věnoval jsem se přípravám na hru. Protahování – naoko. Cviky s pálkou – naoko. Ignoroval jsem Rosaliino vrčení, Emmettův pobavený škleb, nebo Jasperovu žízeň. Jen jsem si ho hlídal, aby neudělal něco nepředvídatelného.

„Máš levé pole, Edwarde,“ houkl Emmett. Neprotestoval jsem. Většinou jsem jej míval. Přemístil jsem se tam během mrknutí oka a čekal jsem. Alice byla na nadhozu, Emmett byl na odpalu. Jasper dělal chytače. Třásl jsem se nedočkavostí, až Esme promluví.

„V pořádku, začněte.“ Tři kouzelná slova. Slyšel jsem radostné myšlenky – dokonce i Rose.

Počkej, Emmette. Já ti shodím hřebínek, pošklebovala se v duchu Alice.

Mě jen tak nedostaneš, maličká, cha! Fandil si Emm.

Alice se postavila zpříma, klamavě nehybná, načež se opět sama pro sebe zaradovala. Strike, kamaráde! Hodila míč a Jasper jej bez problému chytil, aniž by Emmett stihl reagovat.

Jasper mrštil míčem zpátky Alici do nastavené ruky. Dovolila si krátký úšklebek. A pak se její ruka znovu zatočila. Out, jo! Zvažoval jsem, jak jí to může bavit a kde přišla na out, ale v tu chvíli se kolem mě mihl míček. Vystřelil jsem za ním mezi stromy. Odrazil jsem se od několika kmenů a vyskočil dostatečně vysoko, abych chytil míček do ruky.

„Mam ho,“ zasmál jsem se.

„Out!“ zavolala Esme jasným hlasem. Zubil jsem se ještě ve chvíli, kdy jsem se vynořil zpoza stromů. Protihráči zuřili, já se dmul pýchou.

„Emmett má nejsilnější úder,“ vysvětlovala Esme, „ale Edward nejrychleji běhá.“

Tak to máš Esme pravdu, smál jsem se v duchu. Viděl jsem Bellinu překvapenou a po novinkách dychtící tvář. Ano, předváděl jsem se  - zase. Ale nedokázal jsem si pomoct.

Při třetím mém úspěšném outu jsem se rozhodl, že je čas na přestávku. Plný energie a euforie, která mě pokaždé pohltila, jsem se rozeběhl za Bellou. Stála od nás docela daleko, po boku Esme. Když si všimla, že k ní běžím, její oči se rozzářily.

„Tak co tomu říkáš?“ zeptal jsem se nadšeně, když jsem se zastavil u ní.

„Jedna věc je jistá, už se nikdy nedokážu posadit k nudnému zápasu první baseballové ligy.“

„A zní to, jako kdybys to předtím dělala často,“ zasmál jsem se.

„Jsem trochu zklamaná,“ dobírala si mě.

„Proč?“ Ta věta mě zmátla. Nedokázal jsem si představit, čím jsem ji já, nebo má rodina, mohli zklamat.

„No, bylo by hezké, kdybych mohla najít aspoň jednu věc, kterou bys nedělal líp než zbytek lidí na celé planetě.“

Lišácky jsem se na ni ušklíbl. Zase mě dostala.

„Jsem na pálce,“ řekl jsem a zamířil zpět na stanoviště.

Dařilo se nám. Esme některé naše výměny názorů musela krotit, ale vždy jsme se domluvily, jako civilizovaní upíři.

Carlisle byl na pálce, já chytal, když Alice najednou hlasitě vyjekla. Hlava mi vystřelila vzhůru, abych  se na ni podíval. Naše oči se střetly a já uviděl trojici nomádů. Blížili se k nám. Změnili směr, když zaslechli hru. Jejich zorničky plály rudě. Víc jsem nepřemýšlel. Vrhl jsem se k Belle.

„Alice?“ Hlas Esme byl napjatý.

„Neviděla jsem – nemůžu říct,“ zašeptala.

Všichni jsme se semkli a čekali.

„Co se děje Alice?“ zeptal se Carlisle klidným hlasem autority.

„Cestovali mnohem rychleji, než jsem si myslela,“ řekla, „vidím, že jsem je předtím viděla ze špatné perspektivy,“ zašeptala.

Jasper se nad ní ochranitelsky sklonil. „Co se změnilo?“ zeptal se.

„Slyšeli nás hrát, a to změnilo jejich trasu,“ řekla zkroušeně, protože se cítila zodpovědná za to, co ji vyděsilo.

Sedm párů rychlých očí blesklo do Bellina obličeje a zase stranou. Nenapadlo to jen mě. Všem to došlo, co tohle znamená. Jak jsem jen mohl? Co jsem to udělal? Taková nezodpovědnost. Věděl jsem, že se tu potulují, ale Alice je viděla opouštět poloostrov. Věřil jsem jí, přestože její vize byly závislé na rozhodnutí. Kdykoliv se mohly změnit. Nedbal jsem toho. Spokojil jsem se s tím, co věděla a teď se k nám blížili.

„Jak brzy?“ zeptal se Carlisle a otočil se ke mně. Pokusil jsem se z hlavy vystrnadit jejich křičící myšlenky a zaměřit se na cizince. Dva muži a jedna žena. Černoch a dva běloši. Dychtiví, cílevědomí, neodbytní, nevítaní.

„Méně než pět minut. Oni běží – chtějí si zahrát.“ Zamračil jsem se. Vystavil jsem ji riziku. Napjal jsem se a nedokázal se uvolnit.

„Dokážeš to?“ zeptal se mě Carlisle, jeho oči znovu kmitly k Belle. Dostaneš ji odtud včas?

„Ne, ne když ji ponesu. Navíc, poslední věc, kterou potřebujeme, je, aby zachytili pach a začali lovit.“

„Kolik?“ zeptal se Emmett Alice.

„Tři,“ odpověděla lakonicky.

„Tři!“ řekl posměšně. „Tak ať přijdou.“ Na masivních pažích mu naběhly ocelové pásy svalů. On se na ten střet snad dokonce těšil. Já trnul hrůzou. Co jen bude s Bellou? Nemohl jsem ji odtud odvést. Bylo riziko, že zachytí její pach a najdou si ji.

Na zlomek vteřiny, který se zdál delší, než skutečně byl, Carlisle rozvažoval. Jenom Emmett se tvářil nevzrušeně. Všichni – kromě sebevědomého Emmetta - viseli znepokojenými pohledy na Carlisleově obličeji.

Byl hlavou rodiny. V těchto chvílích víc než jindy. Tady nebyl čas na demokracii, protože Oni se blížili. Chtěl jsem jedinou věc. Zachránit Bellu.

„Budeme pokračovat ve hře,“ rozhodl Carlisle nakonec. Jeho hlas byl chladný a vyrovnaný. „Alice říkala, že jsou jenom zvědaví.“

Edwarde, vážně? Mají hlad? Mají? Řekni, že ne… Mají hlad? Esme byla stejně vyděšená jako já. Sotva viditelně jsem zavrtěl hlavou, ale rozhodně jsem se necítil silnější. Neměli hlad, ale to by jim nezabránilo v lovení. Jen byli schopnější se zastavit. I kdyby oni nebyli, nedovolím jim, aby se k Belle přiblížili. Nikdy!

Ach, díky… vydechla v duchu Esme.

„Ty chytej, Esme,“ řekl jsem rozhodně. „Já to teď budu soudit.“ A hlídat Bellu, dodal jsem v duchu. Výmluvně jsem se postavil těsně k ní a rozhlédl se. Nedokázal jsem se jí podívat do tváře. Zklamal jsem. Selhal a nedokázal ji tohohle setkání ušetřit.

„Rozpusť si vlasy,“ řekl jsem tichým hlasem. Byli blízko. Cítil jsem je.

Poslechla. Vnímal jsem, jak se chvěje, když si stahovala gumičku a měl jsem zase vztek. Takhle hazardovat. Nechat ji sem jít, když ti tři byli poblíž. Chyba. Neměl jsem být tak lehkomyslný.

„Návštěvníci právě přicházejí,“ vydechla. Nevěděl jsem, jak si toho všimla, ale pochyboval jsem, že podle mé reakce. Ovládal jsem se. Sotva na mě bylo něco vidět. Jenže Bella byla Bella. Vnímavá.

„Ano, zůstaň velmi klidná, buď zticha a nehýbej se ode mě, prosím.“ Přetáhl jsem její dlouhé vlasy dopředu, aby jí splývaly kolem obličeje.

„To nepomůže,“ řekla Alice tiše. „Cítila jsem ji přes celé hřiště.“

„Já vím,“ vzdychl jsem s mučivým pocitem.

Nevidím, že by útočili, tišila mě. Ignoroval jsem to. Nemohl jsem v tuhle chvíli věřit jejím vizím. Byla by to další hloupost. Ještě o ní nevěděli, tak jak by mohli útočit? Všichni se vrátili nepřítomně ke hře, ale v jejich tvářích bylo vidět očekávání a napětí. Sledovali okolí.

„Na co se tě Esme ptala?“ zašeptala najednou Bella. Mohlo mě napadnout, že přestože její pohled přímo nevidím, dívá se. Všimla si nás. Nebyla vhodná chvíle něco tajit a možná to Bellu samotnou uklidní, napadlo mě.

„Jestli mají žízeň,“ zamumlal jsem nakonec neochotně. Bella mi neodpověděla. Jen odvrátila tvář a dívala se na hru. Na to, co z ní zbylo. Bez energie, elánu, radosti… Všichni odpalovali míček tak nějak obezřetně. Ne moc, aby se od nás nevzdálili a ne málo, aby to nevypadalo podezřele. Projížděl jsem očima okraj lesa. Ozvěna mátla, stejně, jako vítr. Kroužil kolem nás. Pach těch tří byl cítit, ale nic víc. Nedokázal jsem určit, odkud jdou. Viděl jsem jejich směr lesem. Jenže stromy byly všude stejné. Šli rychle. Dychtili po hře. Na okamžik jsem zalitoval, že jsem to alespoň nezkusil. Nepokusil jsem se ji odtud dostat, ale jak? Kudy? Co kdybych proťal jejich stopu a oni by po ní šli?

„Je mi to líto, Bello,“ zašeptal jsem v akutní potřebě se ospravedlnit. „Bylo to hloupé, nezodpovědné, takhle tě vystavit nebezpečí. Moc se ti omlouvám.“ Chtěl jsem toho říct víc, ale v tu chvíli jsem přesně věděl, kde jsou. Střelil jsem pohledem k pravému poli našeho hřiště. Viděl jsem jej z druhé strany. Z pohledu jednoho z nich. Automaticky jsem Bellu strčil za sebe a čekal.

Bylo to tu. Carlisle s Emmettem a ostatními si přestali přehazovat míček a sledovali to, co já. Přicházeli. Byli obezřetní. Mezi sebou měli několik metrů rozestupy a na pole vystupovali po jednom. První, kdo se objevil, byl…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Twilly

10)  Twilly (17.05.2011 17:47)

Rozmluvu s Emmettem miluju od tebe v jakékoliv podobě, věz, že jsem fanoušek tvých dialogů... docela upřímě

HMR

9)  HMR (01.04.2011 20:21)

Úžasné, skvělé, nádherné, co dodat???

8)  Guneska (01.04.2011 15:19)

Píšu až pod 7. kapču a ty víš proč, takže se určitě tolik nezlobíš

Když jsem četla Ságu, přišlo mi, že Edward občas mluví jak dement, pardon jak se občas uchechtl a nikdo nevěděl proč, nebo pronesl něco, co bylo uplně mimo mísu... Slunovrat je přesně doplnění toho, co jsem potřebovala, abych pochopila, proč udělal tamto a proč udělal tamto. Nevím jestli je to tím, že už jsem si za ten rok a kus na ten Tvůj styl psaní zvykla a mám ho ráda, nebo jestli píšeš opravdu tak podobně jako Steph, ale mám pocit, že prostě bys jí to měla poslat a ona to může z fleku vydat a nenamáhat se s tím svým. Když ji to ani nebaví dopisovat. Stejnak už to číst nebudeme, všechno víme od tebe a určitě líp

Chci Ti moc poděkovat za to, jak úžasně píšeš, každej večer se těším, že si od Tebe kousíček zase přečtu a rozveselí mi to den.

7)  jenka (01.04.2011 00:27)

Nádherně napsaná kapitola.
Když Edward Bellu líbal, doslova jsem hmatala to napětí a touhu.
Když mu spadla ze zad, nemohla jsem se udržet a nahlas se smála.
Teď, přestože přesně znám další dění, jsem napjatá zase. Hrozně se těším na Jamesovy myšlenky lovce a jsem zvědavá, jak se popasuješ s Edwardovým napětím, všemi těmi plány na Belinu záchranu a neuvěřitelným sebeobviňováním, které mu určitě víří v hlavě.
Nemůžu jinak.

6)  Leni (31.03.2011 22:02)

Nádhera. Teď to bude mazec.

5)  leila (31.03.2011 21:07)

uzasne..napinave..proste skvele

Fanny

4)  Fanny (31.03.2011 19:34)

Brrrr, nepříjemný pocit, snažím se si celou dobu opakovat "Kdyby se nestalo, to co se stalo, nestalo by se to ostatní." furt dokolečka, Alice by se ze mě zbláznila.:D

3)   (31.03.2011 13:51)

Tak to teda jo, sranda skončila. I když trochu děsivá, krásná kapitola.

2)  Pája (31.03.2011 10:17)

Číst Stmívání z Edwardova pohledu je prostě něco úžasného, slyšet co on slyší v myslích ostatních, číst o jeho absolutní lásce k Belle, jak se pere se svou podstatou, jak si nedovoluje byť jen na chvilku přemýšlet o lákavosti její krve, pro něj obzvlášť
A teď přichází konec "poklidného" období, už se těším na popis Jamesovi mysli, hrozně mě zajímá jak to Edward bude vnímat, co si budou myslet noví návštěvníci.
Opět krásná kapitolka, děkuju moc

1)  AMO (31.03.2011 10:08)

A začíná hon...
Ale ještě zpět... Billy měl až moc slušný slovník, škoda, že tam nebyla i další zmínka o Jacobovi.
Jinak zase paráda a osvěžení pravého příběhu

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek