Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/avatar%20-%20Midnihgt%20sun.jpg

16. CARLISLE

 

Kapitola je sama o sobě krátká. Takže za to tentokrát nemůžu.

Lehce jsem zaklepal na Carlisleovy dveře.

Edwarde?

„Pojďte dál,“ pozval nás Carlisleův hlas nahlas.

Otevřel jsem a pustil Bellu před sebe. Rozhlížela se kolem a v očích měla překvapení. Carlisle seděl na kožené židli za velkým mahagonovým psacím stolem. Právě vkládal záložku mezi stránky tlusté knihy, kterou držel v ruce. Vyměnil si se mnou zkoumavý pohled. Věděl jsem, že vše, co jsem Belle na chodbě vyprávěl, taky slyšel. Omluvně jsem se na něj podíval.

To je v pořádku, Edwarde, ujišťoval mě v myšlenkách.

„Co pro vás můžu udělat?“ zeptal se nahlas a zvedl se ze židle.

„Chtěl jsem ukázat Belle něco z naší historie,“ řekl jsem. „No, vlastně tvoji historii.“

„Nechtěli jsme vás rušit,“ omlouvala se automaticky Bella.

„Ale mě vůbec nerušíte. Kde chcete začít?“

„U Vozky,“ odpověděl jsem a položil Belle jednu ruku kolem ramen, abych ji nasměroval k prvnímu obrázku na zdi u dveří. Carlisle měl většinu pracovny vyzdobenou vzpomínkami. Bella se při mém doteku zachvěla a její srdce se opět vydalo na rychloběh. Lehce jsem se pousmál.

Bella si prohlížela malou čtvercovou olejomalbu v obyčejném dřevěném rámečku. Ten obrázek na sebe mezi většími a jasnějšími kusy nijak neupozorňoval; byl vyvedený v nejrůznějších tónech tmavě hnědé a bylo na něm namalováno miniaturní město plné příkře se svažujících střech, s tenkými věžičkami na několika roztroušených věžích. V popředí tekla široká řeka, přeťatá mostem pokrytým stavbičkami, které vypadaly jako drobné katedrály.

„Londýn v padesátých letech sedmnáctého století,“ poučil jsem ji. Carlisle obešel tiše stůl a přistoupil k nám.

„Londýn mého mládí,“ dodal Carlisle. Bella sebou trhla. Nejspíš jej neslyšela, když se blížil. Chlácholivě jsem ji sevřel paži. Nebyla na to zvyklá a moje rodina ostatně také ne. Carlisleovi to došlo pozdě a chystal se omluvit, ale já na něj jen nepatrně zavrtěl hlavou.

„Povíš ten příběh sám?“ zeptal jsem se. Bella se otočila Carlisleovým směrem. Setkal se s jejím pohledem a usmál se.

„Rád bych,“ odpověděl. „Ale ve skutečnosti už mám trochu zpoždění. Dnes ráno volali z nemocnice – doktor Snow je nemocný a zůstal doma. Navíc ty příběhy znáš stejně dobře jako já,“ dodal a usmál se na mě.

Ty nomády probereme později, Edwarde. Nerad bych, aby se tu Bella cítila nepříjemně, pomyslel si a znovu se na Bellu mile usmál. Pak odešel a nechal nás tam. Sledoval jsem, jak si Bella prohlíží onen obrázek a přemýšlel, jak začít. Vyřešila to za mě.

„Co se stalo pak?“ zeptala se a pohlédla na mě. „Když si uvědomil, k čemu u něj došlo?“

Odvrátil jsem od ní oči a místo malé olejomalby jsem se zadíval na větší krajinu v nevýrazných podzimních barvách – prázdnou, zastíněnou louku v lese, se skalnatým kopcem v pozadí.

„Když pochopil, čím se stal, vzbouřil se proti tomu. Snažil se zničit sám sebe. Ale to není tak snadné.“

„Jak?“

„Skákal z velkých výšek,“ hlesl jsem. „Snažil se utopit v oceánu… ale teprve v novém životě začínal, a byl velmi silný. Je úžasné, že i když byl upírem teprve krátce, dokázal odolat… lovení. Tehdy je instinkt nejsilnější, překoná všechno. Ale on se sám sobě tak hnusil, že měl sílu snažit se zabít sám sebe vyhladověním.“

„To je možné?“ zašeptala tiše.

„Ne, je jen velmi málo způsobů, jak můžeme být zabiti. Takže byl velmi vyhladovělý a nakonec zeslábl. Odtáhl co nejdál od lidského osídlení, protože poznal, že také jeho síla vůle ochabuje. Měsíce se toulal po nocích, hledal nejodlehlejší místa, nenáviděl sám sebe. Jednou v noci prošlo kolem místa, kde se ukrýval, stádo jelenů. Byl tak divoký žízní, že bez přemýšlení zaútočil. Síla se mu vrátila a on si uvědomil, že existuje i jiná možnost, než být divým netvorem, kterého se bál. Cožpak nejedl zvěřinu i ve svém předchozím životě? V následujících měsících se zrodila jeho nová filosofie. Dokázal existovat, aniž by se stal démonem. Znovu našel sám sebe. Začal lépe využívat čas. Byl vždycky inteligentní, nadšený do učení. Teď měl před sebou neomezený čas. V noci studoval, ve dne plánoval. Přeplaval do Francie a –“

„On přeplaval do Francie?“

„Lidé plavou přes La Manche každou chvíli, Bello,“ připomněl jsem jí.

„To je pravda, myslím. Jenom to znělo legračně v tom kontextu. Pokračuj.“

„Plavání je pro nás snadné –“

„Pro vás je snadné všechno,“ zabrblala. Znělo to jako výtka. Možná podbarvená závistí, že toho je upír schopen? Čekal jsem na další její výboj, ale Bella se jen omluvně usmála a špitla:

„Už tě nebudu přerušovat, slibuju.“ Zasmál jsem se, protože jsem silně pochyboval o tom, že to dodrží. Její zvědavost neznala mezí.

„Protože, technicky vzato, nepotřebujeme dýchat.“

„Vy –“

„Ne, ne, slíbilas mi to.“ Umlčel jsem ji se smíchem a preventivně jí přiložil prst na rty. „Chceš slyšet ten příběh, nebo ne?“ vyhrožoval jsem.

„Nemůžeš na mě něco takhle vybalit a pak čekat, že nic neřeknu,“ zamumlala přes můj prst.

Přemístil jsem svou paži na její krk, ale přestože se jí zrychlil dech, nehodlala se jen tak vzdát. Byla to statečná bojovnice a mně se to líbilo.

„Vy nemusíte dýchat?“ zeptala se.

„Ne, není to nutné. Jenom zvyk,“ pokrčil jsem nenuceně rameny.

„Jak dlouho dokážeš vydržet… bez dýchání?“

„Předpokládám, že nekonečně dlouho; nevím. Je to trochu nepohodlné – ochuzovat se o čich.“

„Trochu nepohodlné,“ opakovala s lehkým šokem v hlase. Opět se ve mně probudila ta děsivá pochybnost. Možná, že teď jsem spustil tu neodvratitelnou chvíli, kdy se sepne spínač a Bella uteče…

Přejel jsem jí dlaní od krku k hrdlu.

„Co je?“ zašeptala a zvedla paži k mému obličeji. Pokusil jsem se ji uklidnit malým úsměvem, ale nedala se. Možná, že bych jí mohl říct, čeho se bojím a proč. Alespoň bych uhasil mou zvědavost, jestli se toho mám vážně bát, nebo jestli se ona bojí. Nechtěl jsem, aby se bála. Nesměla se bát, když jsem byl s ní.

„Pořád čekám, že se to stane.“

„Co se má stát?“

„Vím, že nadejde chvíle, kdy něco řeknu nebo ty něco uvidíš, a pohár přeteče. Pak ode mě s křikem utečeš. Nebudu ti bránit. Chci, aby se to stalo, protože chci, abys byla v bezpečí. Na druhou stranu chci být s tebou. Ty dvě touhy je nemožné smířit…“ Čekal jsem. Díval jsem se jí do očí a čekal. Víc jsem dělat nemohl.

„Já nikam neuteču,“ slíbila.

„Uvidíme,“ řekl jsem a znovu se usmál. Jak moc jsem si přál, aby to byla pravda. Jednou to ale přijde. Přestřelím, nebo někdo z mé rodiny to udělá a Bella odejde. Živá, ale odejde. Dokud tu budu, nenechám jí nic udělat. Od nikoho. Sám jsem se divil, jak moje odpověď zněla klidně a vyrovnaně, přestože jsem se pral s vnitřním duchem.

Zamračila se na mě, jako kdyby ji to nepotěšilo. „Tak pokračuj – Carlisle plaval do Francie.“

Mé oči zadumaně bleskly k dalšímu obrázku – byl ze všech nejbarevnější, v nejzdobnějším rámu a největší; byl dvakrát tak široký jako dveře, vedle kterých visel. Na plátně se to hemžilo jasnými postavami v nabíraných róbách, proplétajícími se kolem dlouhých sloupů a naklánějícími se z mramorových balkonů. Bella můj pohled napodobila a prohlédla si obraz z Itálie.

„Carlisle doplaval do Francie a pokračoval dál po Evropě, do tamních univerzit. V noci studoval hudbu, vědu, lékařství – a našel v tom své povolání, své pokání – v zachraňování lidských životů.“ Tahle část, to, co jsem říkal... Naplňovalo mě to pýchou na adoptivního otce. Dmul jsem se hrdostí, že to můžu být já, kdo tenhle příběh vypráví. Vzhlížel jsem k němu jako k otci. Naučil mě toho mnoho, dal mi toho mnoho a bezmezně mě miloval, ostatně jako všechny své děti a Esme. „Nedokážu adekvátně popsat ten boj; Carlisleovi trvalo dvě století mučivého úsilí, než zdokonalil své sebeovládání. Teď je imunní k pachu lidské krve a je schopný dělat práci, kterou miluje, bez utrpení. Práce v nemocnici mu přináší veliký klid a pokoj…“ Kdyby toho nebyl schopný, nejspíš bych byl mrtvý. Doslova mrtvý a nepotkal bych Bellu. Miloval mě, i když jsem je opustil, abych se podřídil přirozenému stavu. Jedna z mých největších hloupostí; a on mě stejně nakonec přijal zpět s otevřenou náručí a úsměvem. A já tu teď byl s… Bellou. Došlo mi, že jsem se zasnil a ona čeká. Natáhl jsem ruku k dalšímu obrázku a prstem do něj lehce poklepal.

„Studoval v Itálii, když tam objevil ostatní. Byli mnohem civilizovanější a vzdělanější než ta strašidla z londýnských kanálů.“

Obrázek poměrně klidné čtveřice postav namalované na nejvyšším balkonu, která nevzrušeně pozorovala chaos pod sebou, působil rozpustile a jako každý druhý. Bella si jej zkoumavě prohlížela, když se najednou rozesmála.

„Solimena byl Carlisleovými přáteli velmi inspirován. Často je maloval jako bohy,“ zasmál jsem se s Bellou. „Aro, Marcus, Caius. Noční patroni umění.“ A bezcitné bestie, vládnoucí našemu druhu, dodal jsem sám pro sebe.

„Co se s nimi stalo?“ zajímala se.

„Pořád tam žijí. Jako už kdovíkolik tisíciletí. Carlisle s nimi pobýval jenom krátkou dobu, jenom několik desítek let. Velmi obdivoval jejich civilizovanost, jejich kultivovanost, ale oni se neustále snažili vyléčit jeho averzi k „přirozenému zdroji potravy“, jak tomu říkali. Snažili se ho přesvědčit a on se zase snažil přesvědčit je, ale k ničemu to nevedlo. Tehdy se Carlisle rozhodl, že to zkusí v Novém světě. Snil o tom, že najde tvory, jako je sám. Byl velmi osamělý, víš. Dlouho nikoho nenacházel. Ale protože se strašidla stala postavami z pohádek, zjistil, že mezi nepodezíravými lidmi může žít, jako by byl jeden z nich. Začal praktikovat medicínu. Ale společenství, po kterém toužil, se mu nedostávalo; vztah s člověkem nemohl riskovat. Když udeřila chřipková epidemie, pracoval po nocích v jedné nemocnici v Chicagu. Už několik let se v mysli zaobíral jednou myšlenkou a byl téměř odhodlaný k činu – když nemůže najít druha, nějakého si stvoří. Nebyl si absolutně jistý, jak došlo k jeho vlastní transformaci, takže váhal. A naprosto odmítal ukrást život někomu tak, jak byl ukraden jemu. V takovém stavu mysli našel mě. Já jsem neměl žádnou naději; nechali mě na oddělení s umírajícími. Carlisle ošetřoval už moje rodiče a věděl, že nikoho nemám. Rozhodl se, že to zkusí…“

A vyšlo mu to. Všechno to mohlo být tenkrát jinak. Znal jsem hodně mladíků, co se do války hrnuli se lží o svém věku. Kdybych to udělal i já, prožil bych si normální lidský život. Jenže bych nejspíš přišel o Bellu, která mi byla seslána samotným nebem. Teď a v tuhle chvíli jsem opět děkoval za ten dar. Radostně jsem se na Bellu usmál.

„A tak jsme se vrátili zase na začátek,“ uzavřel jsem.

„Takže ty jsi vždycky žil s Carlislem?“ divila se.

„Téměř vždycky,“ dodal jsem a s rukou kolem Bellina pasu odcházel z pracovny. Carlisleův příběh tady končil. Dál už to bylo – jak on sám rád říkal – naše.

„Téměř?“ nenechala se Bella odbýt.

Povzdechl jsem si. Tohle jsem nechtěl. Měl jsem mlčet a nic neříkat. Nechtěl jsem se bavit o té krvavé historii. „No, měl jsem typický záchvat vzpurného dospívání – asi deset let poté, co jsem se… narodil… nebo byl stvořen, říkej tomu, jak chceš. Nebyl jsem tak zaujatý jeho životem v abstinenci a měl jsem mu za zlé, že drží na uzdě můj apetit. Takže jsem na čas odešel a žil na vlastní pěst.“

„Vážně?“ Byla překvapená. Neděsila se, jak jsem myslel. Jen ji to zaskočilo. Vedl jsem ji kolem kříže výš.

„To tě neodpuzuje?“ vzdychl jsem.

„Ne.“

„Proč ne?“

„No, asi… zní to rozumně.“ Rozum? To v tomhle případě rozhodně nemělo nic společného. Začal jsem se smát. Hlasitě, ironicky a silně. Tak, jak jsem byl zvyklý, když poblíž nebyl člověk. Nešlo to jinak. Smíchat rozum s tamtím obdobím? Ustal jsem stejně rychle, jako jsem se začal smát.

„Od chvíle svého znovuzrození,“ zašeptal jsem, „jsem měl výhodu, že jsem věděl, co si každý kolem mě myslí, jak člověk, tak upír. Proto mi trvalo deset let, než jsem se Carlisleovi vzepřel – dokázal jsem číst jeho dokonalou upřímnost, pochopit přesně, proč žije tak, jak žil. Trvalo mi jenom pár let, než jsem se ke Carlisleovi a jeho způsobu života vrátil. Myslel jsem, že budu osvobozen od… deprese… která doprovází svědomí. Protože jsem znal myšlenky své kořisti, dokázal jsem přejít ty nevinné a sledovat jenom ty zlé. Když jsem pronásledoval temnou uličkou vraha, který se lepil na paty mladé dívce – když jsem ji zachránil, pak jsem jistě nebyl takový netvor. Ale jak šel čas, začal jsem vidět, jaký jsem netvor. Nedokázal jsem uniknout dluhu tolika zmařených lidských životů, bez ohledu na to, jak ospravedlněných. A vrátil jsem se ke Carlisleovi a Esme. Přivítali mě zpátky jako ztraceného syna. To bylo víc, než jsem si zasloužil.“

Vedl jsem ji při těch slovech ke svému pokoji, který ještě neviděla. Sypal jsem ze sebe slova a nedokázal se zastavit. Čím víc jsem mluvil, tím víc se třásla, ale nešlo toho nechat.

„Můj pokoj,“ oznámil jsem jí, otevřel dveře a zavedl ji dál.

Zůstal jsem stát u zdi a sledoval, jak bloudí. Prohlížela si zdi, police, cd…

„Dobrá akustika?“ hádala. Zasmál jsem se a přikývl. Zvedl jsem dálkové ovládání a pustil stereo. Jazz. Miloval jsem jazz. Uklidnil mou mysl a vypudil nežádoucí myšlenky. Těch jsem měl teď plnou hlavu, ale nejen to. Bylo mi lehce. Chtěl jsem tančit a zpívat a skákat jako malé dítě u vánočního stromku. Věděla to a neutekla. Znala moji historii a zůstala tady. Přehrabuje se v mých cd a klidně mluví o hudbě, i když ví, že jsem vraždil lidi.

„Jak to máš seřazené?“ zeptala se a vytrhla mě z úvah.

„Hm, podle roku, a v tom roce pak podle osobní preference,“ zamumlal jsem automaticky.

„Co je?“ vyhrkla, když si všimla mého výrazu.

„Myslel jsem, že ucítím… úlevu. Když ti všechno prozradím, když před tebou nebudu mít žádná tajemství. Ale nečekal jsem, že ucítím víc než to. Líbí se mi to. Mám z toho… radost,“ přiznal jsem znovu a pousmál se.

„To jsem ráda,“ řekla a úsměv mi oplatila. Vypadal upřímně, ale co když se nechám ukolébat a o to víc to bude bolet? Jednou to musí přijít, nebo ne? Přece nemůže být tak imunní.

„Pořád čekáš na ten útěk a křik, viď?“ hádala a trefila se. Viděla do mě víc, než já do ní. Ušklíbl jsem se a přikývl.

„Nechci ti brát iluze, ale vážně nejsi tak děsivý, jak si myslíš. Abych pravdu řekla, mně vůbec děsivý nepřipadáš.“

Zarazilo mě to a zvedl jsem nechápavě obočí. Tvářila se až moc nenuceně. Něco tu nehrálo. Nebo to tak myslela… Ne. Došlo mi to a v tu chvíli jsem se přikrčil a v hlavě se mi zrodil plán.

„To jsi opravdu neměla říkat,“ zachechtal jsem se. Belliny zorničky se lehce rozšířily. Usmál jsem se a odhalil nepatrně zuby. Zavrčel jsem jako správná šelma a nahrbil se v zádech, připravený ke skoku. Belle se v očích nemihl ani náznak šoku, což bylo dobře, ale zvědavě si mě prohlížela. Možná překvapeně, což by vylučovalo nedostatek šoku. Ale ano. Překvapená byla. Jiný odstín šoku. Couvla.

„Neopovaž se!“ varovala mě, když si uvědomila, k čemu se chystám. Odmrštil jsem se upíří rychlostí a ve vzduchu se nasměroval tak, abych Bellu sevřel v náruči a lehce s ní přistál na pohovce za jejími zády. Objímal jsem ji a kryl všude, kde se mohla při své šikovnosti uhodit. Jediné, co mi nevyšlo, byla Belly reakce. Pokoušela se mi vytrhnout z náruče. Její dech byl rychlý a bojácný. Svíral jsem ji v náruči a nedovolil jí vstát. Smotal jsem kolem ní ruce a pevně ji objal.

To její nečekané překvapení mě pobavilo. Opírala se mi dlaní o hruď a dívala se mi do usměvavé tváře.

„Co jsi říkala?“ zamručel jsem pobaveně.

„Že jsi hrůzostrašný netvor, celá se třesu,“ odpověděla třesoucím se hlasem.

„To už je lepší,“ pochválil jsem ji.

„Hm. Můžu teď vstát?“ Zkusila mě od sebe zase odstrčit, jak se durdila. Čertila se na mě za to, co jsem provedl. Jenom jsem se zasmál.

„Můžeme dovnitř?“ ozvala se z haly Alice.

Bella se znovu pokusila vykroutit, ale když jsem si sedal, přetočil jsem si ji na klín. Zrudla, když v otevřených dveřích uviděla Alici s Jasperem. Já se jen usmíval.

„Pojďte dál,“ pobídl jsem je.

Jak? Vydechl Jasper, když nás uviděl. Alice v mysli promítala jen veselé obrázky, jak byla spokojená. Vtančila dovnitř a posadila se proti nám na podlahu.

Vidíš? Říkala jsem ti to, Edwarde. Neublížíš ji. Viděla bych to! Ale hele, koukej… pobídla mě a přehrála mi jednu vidinu. Musel jsem se usmát. Nepatrně – sotva viditelně – jsem přikývl. Alice na mě mrkla a nadechla se, aby se ujala slova.

„Znělo to, jako kdyby sis dával Bellu k obědu, a tak jsme se přišli podívat, jestli se s námi rozdělíš,“ oznámila Alice. Zakřenil jsem se. Bella mi na klíně zkameněla přesně tak, jak to Alice viděla. Nejspíš ji to vážně lehce vyděsilo.

„Promiň, ale myslím, že mi to samotnému nestačí,“ bránil jsem si Bellu a majetnicky ji pevně sevřel v objetí.

Cítím to, Edwarde. Tvůj strach a její lásku. Lítáte v tom oba a pěkně…

„Vlastně,“ řekl nahlas Jasper a dostal se tak k tomu, co měl na srdci a proč přišli, „Alice tvrdí, že dnes večer bude skutečná bouřka, a Emmett si chce zahrát. Co ty na to?“ Baseball! Jak dlouho jsme nehráli baseball? Hodně dlouho a dnes… Ideální chvíle. Byl jsem ve skvělé formě a Belle by se to určitě hrozně moc líbilo, napadlo mě. Pak jsem se zarazil. Bella a sport.

„Samozřejmě bys měl přivést Bellu,“ švitořila Alice. Jasperovi málem vypadli oči z důlku. Kdyby to odsouhlasili všichni – včetně Belly – bylo by to fantastický.

„Chceš jít?“ zeptal jsem se Belly a doufal.

„Jasně. Ehm, a kam jdeme?“ Byla kouzelně zmatená. Nejspíš to udělala jen kvůli mně, aby mi udělala radost, ale o to víc jsem si toho vážil.

„Abychom si mohli zahrát, musíme počkat na hrom – uvidíš proč,“ slíbil jsem. Bylo by divné, kdyby při slunečných nebo jen zatažených dnech byl slyšet zvuk hromu. Tak totiž reagovala baseballová pálka s míčkem v rukou upíra.

„Budu potřebovat deštník?“ zajímala se, což nás rozesmálo.

„Bude?“ zeptal se Jasper Alice.

„Ne. Bouřka udeří za městem. Na mýtině by mělo být docela sucho.“

„Tak dobře.“ Nadšení v Jasperově hlasu bylo samozřejmě nakažlivé. Bella byla stejně na jehlách, jako my. A já o to víc, protože to pro Bellu bude poprvé. Cítil jsem silnou a nutkavou potřebu zazářit a předvést se. Sobec ve mně se radoval, monstrum vrnělo kdesi vzadu v hlavě a já byl šťastný. Možná víc než to. Byl jsem na chvíli živý.

„Pojďme se podívat, jestli půjde Carlisle,“ Alice plavně vyskočila ke dveřím způsobem, který by každé baleríně zlomil srdce.

„Jako kdybys to nevěděla,“ škádlil ji Jasper a oba rychle odešli. Jasperovi se podařilo nenápadně za nimi zavřít dveře.

„Co budeme hrát?“ ptala se Bella.

„Ty se budeš dívat,“ upřesnil jsem jí. Pokoušet štěstí a postavit Bellu do pole proti upírům… Rosalie by to zajisté ocenila, ale já ne. „My budeme hrát baseball.“

„Upíři mají rádi baseball?“

„Je to americký národní sport,“ prohlásil jsem napůl vážně, jako kdyby nebylo nic důležitějšího. Ve skutečnosti se baseballem dobře zabíjel čas… tedy nezabíjel, ale vyplňoval. Konec zabíjení – čehokoliv, když je Bella poblíž.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

terka0401

19)  terka0401 (26.03.2015 19:35)

Suuuuuuuuuuper :) :) :) :)

18)  laduska (10.11.2014 08:32)

Je to hróóóóóózně hezké
Jak si vymíšlíš to co se mu honí v hlavě jen podle toho, co říká

Anna43474

17)  Anna43474 (28.06.2011 15:08)

Jůůů, baseball!!!
A pak nomádi!!!
"Poslouchat" ten příběh z druhého pohledu je úplně... Sakra, zase mi došla slova
TKSATVO

Twilly

16)  Twilly (17.05.2011 17:45)

Prostě si dovedla udělat to, že jsme dostaly vysoce věrohodný exkurz do mysly Cullenů

15)  AMO (29.03.2011 13:01)

Dnes mi nebylo dobře a tak jsem si dala malé volno...a udelala jsem dobře. Užívám si s Tvým příběhem a jsem stejně napnutá, jako bych ho vůbec neznala. Je to krásný a už se těším, jak to všechno uvidí Edward. Ten lov a to osamocení. Myslím, že bys mohla takhle zpracovat všechny čtyři díly

HMR

14)  HMR (29.03.2011 03:01)

Skvělá práce!
Pokoušet štěstí a postavit Bellu do pole proti upírům...
Zabíjel čas - tedy nazabíjel, vyplňoval, konec zabíjení čehokoli, když je Bella poblíž
Na baseball se těším, ale pak už to bude jen... Ach jo!!!

krista81

13)  krista81 (29.03.2011 00:33)

Krása (asi se zase opakuji, ale neva )
Poslední dva díly jsem po mojí týdenní pauze doslova zhltla - teď se mi bude krásně usínat.

ps: vážně miluji Edwardovi myšlenkové pochody

Fanny

12)  Fanny (28.03.2011 23:01)

Edward je... prostě vtipnej, to jak myslí a tak občas nebo spíš docela často se mu člověk musí smát. :D

11)  Leni (28.03.2011 21:19)

Nádhera. Mělo by se to vydat z Edwardova pohledu. Krásně to popisuješ.

10)  jenka (28.03.2011 18:10)

Miluju to, jak poctivě přidáváš jednotlivé kapitoly. A dneska jssem byla úplně stejně nadšená jako Edward - prostě jsi na mě přenesla jeho náladu. Hádám, že příští kapitola by se mohla ještě nést v podobném duchu a ty další už budou mít ÚPLNĚ jinou atmosféru. Takže - ne abys nás o tu pohodu ošidila! :) Já ti věřím...

9)  belko (28.03.2011 18:02)

Miško, pro tebe:

Jula

8)  Jula (28.03.2011 17:21)

Už se těším na baseball

7)  Petris (28.03.2011 17:03)

Taky v tom lítám! Myslím v Tvém psaní.

Alda

6)  Alda (28.03.2011 16:03)

Jupíííííííí !!!!! Už se hrozně těším !! Moc děkuju !!!

MisaBells

5)  MisaBells (28.03.2011 15:43)

Aldo, asi ve středu, nebo ve čtvrtek. Ještě nevím, jak mě to napadne.

4)  leila (28.03.2011 15:13)

super super super...neda sa nato nic ne povadat..uplne skvela kapitola

3)  Pája (28.03.2011 15:06)

Tvůj styl vyprávění je prostě úžasný..nevidím v tom žádný rozdíl oproti SM, je to super Je to změna zase číst něco o tom jak se cítil Edward v počátcích jejich poznávání a vztahu Hrozně se mi líbila Jasova myšlenka k Edwardovi "Cítím to, Edwarde. Tvůj strach a její lásku. Lítáte v tom oba a pěkně…"
Už se těším na jejich baseball

Alda

2)  Alda (28.03.2011 15:02)

Milá Mišičko, bylo to moc pěkné. Jo, líbilo se mi to. A moc se těším na další díííííííííleček !!! Posliš, kdy vůbec bude další? Nechci tě hnát, ale jenom se ptám. Jinak moc děkuju !!!

1)   (28.03.2011 14:39)

Lítáte v tom oba a pěkně...
Krátká, ale krásná kapitola. Opět. Moc krásné. Můžu jen tleskat.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still