12.03.2011 [19:30], MisaBells, ze série Slunovrat, komentováno 10×, zobrazeno 3334×

12. BALANCOVÁNÍ - první polovina

„Dnes nejdeš ven?“ zeptala se mě kolem půlnoci Rosalie. Nejspíš jí už mé hraní lezlo na nervy. Složil jsem pomalu ruce do klína a ze všech sil se na ni usmál.

„Jdu.“

„Už?“ vzdychla Alice a lehce stočila koutky úst směrem dolů.

Chybíš nám tu…

Povytáhl jsem obočí. Pochopila.

Dobře – chybíš mi tu.

„Dávej na sebe pozor,“ žádala mě Esme a vyměnila si pohled s Rosalií.

Je tam pečený, vařený. Co na ní vidí?

Nekomentoval jsem její myšlenky, protože i tahle byla nejspíš zbloudilá. Rosalie si dávala hodně pozor, abych jí neviděl do hlavy. Občas to ale neuhlídala.

„Budu, neboj se, Esme,“ tišil jsem ji a vyšel z domu. Noc byla tmavá, jako ostatně pokaždé, když se blížilo léto. Hvězdy začínaly na nebi svítit víc. Na malý okamžik mě napadlo, že bych tam chodit neměl. Měl bych ji nechat, aby se zamilovala a… Jenže u další myšlenky jsem už stál pod jejím oknem. Skousnul jsem si spodní ret. Tak, jak to dělávala Bella. Natáhl jsem ruku a vyšplhal do okna. Několikrát jsem se preventivně nadechl. Zase jsem byl bez ní příliš dlouho. Pouhé hodiny stačily k tomu, abych její vůni odvykl. Tohle nemůže dobře skončit.

Vybavila se mi Alicina vize. Ne! Nakrčil jsem nos a polkl jed v ústech. Protáhl jsem se oknem dovnitř a zapřel se prsty o římsu. Pomalu jsem se nadechl, ale pohled na spící Bellu mi vzal poslední kousky vědomí. Jako kdybych přestal existovat. Ležela na boku, dlaně sepjaté pod hlavou, vlasy rozprostřené po polštáři a – usmívala se. Lehoučce, jako vítr. Oddechovala klidně. Oproti včerejší noci…

Pustil jsem římsu a přistoupil blíž. Nedýchal jsem. I tak mě pálilo až v žaludku. Monstrum ve mně mě ponoukalo. Vábivě mi nabízelo její hrdlo. Tak blízko. Nebolelo by ji to. Ne! Odvrátil jsem se a vyklonil hlavu z okna. Dalo mi hodně práce, abych nezničil její římsu. Chystal jsem se odejít. Tohle dnes nezvládnu. Moc dlouho jsem byl daleko od ní. Moc dlouho…

„Edward…“ vzdychla. Napřímil jsem se v zádech. Zase mluví? O mně? Za to mi hořící krk a spalující bolest rozhodně stojí. Pro to jediné slovo z jejích úst. A nejúžasnější na tom bylo, že se stále usmívala. Nezdá se jí nic zlého nebo děsivého. Nevidí mě jako zrůdu, i když by možná měla. Ulehčila by to nejen sobě, ale i mně. Jenže co by to způsobilo potom? Dokázalo by její odmítnutí zastavit, abych se sem nevrátil takhle v noci?

Přišel jsem pozdě a odcházel brzy. Dny se prodlužovaly a já nemohl riskovat, že mě někdo – byť jen koutkem oka – uvidí, jak vyskakuju z jejího okna. Musel jsem pro auto, převléct se a co nejrychleji zpět. Jen abych viděl, jak jde od dveří ven, jak vypadá, jak se vyspala. Dnes jsem byl opět na řadě já. Tolik otázek. Nastoupí vůbec?

Nech mě hádat. Jen se převlečeš a zase pryč?

Emmett.

„Máš svou oblíbenou hodinu a trasu?“ usmál jsem se.

„Jen mě napadlo, že bychom si mohli brzy vyrazit,“ vyhrkl.

Lov. Dnes byl pátek.

Slunce nehrozí, ale…

Začala na mě mluvit v myšlenkách Alice a poslala mi vizi poslední hodiny. Biologie. Silná káva. A pak opět ta její změněná Bella. Krvavé karmínové oči.

„To se nestane,“ vrčel jsem.

„Ovládej se. Nehodlám se stěhovat,“ syčela Rosalie.

„Edward to zvládne. Moje vize se zase změnila,“ zastala se mě Alice a obě se objevily před mým pokojem. S Emmettem.

„Dnes místo biologie jedu s Alicí na lov, ohlídá mě a nebude to tak nápadné, že mizí jiní. Potřebuju to i kvůli zítřku,“ hlesl jsem a ani za nic se mi tenhle slib nechtělo plnit. Přijdu o její společnost, ale pořád tam byla ta vize a video. „Alice?“ oslovil jsem ji s novou obavou. Otočila na mě lehce hlavu a nepatrně se usmála. Její pohled se vytratil. Jako kdyby se dívala někam do prázdna. Nakonec zaváhala. Viděl jsem to, co ona. Mlhu. Jen občas Bellinu tvář, nebo silnici.

Ještě ses nerozhodl, bratříčku…

Chápavě jsem kývl, ale rozhodně jsem to tak nemyslel. Neměl bych to zrušit? Sám s Bellou v lese. Bez svědků. Bude vystavena tolika nebezpečí. Nejen kořenům a pařezům, ale hlavně mně.

„Jdi už. Nebo půjde pěšky!“ pobídla mě Alice a za mnou se jen zaklaply dveře. Nastartoval jsem a vyjel. Zavřel jsem oči a vdechoval zbytek její vůně ve voze. Jed se mi hromadil v ústech. To ne. Ne! Otevřel jsem všechna okýnka a nechal vítr, aby mi pročistil hlavu. Vymazal tu zrůdu ze mě. Kéž by to šlo.

Zastavil jsem před jejím domem ve chvíli, kdy Charlie odjel. Dnes byla rychlejší, ale pořád pomalejší než já. Stihl jsem i vypnout motor.

Vyšla z domu a už jen to mi vykouzlilo úsměv na tváři. Slyšel jsem ve svých vzpomínkách, jak šeptá moje jméno ze spaní a neuvěřitelně moc toužil, aby to řekla nahlas. Ach…

Bez jediného zaváhání nastoupila a já zadržel dech.

„Jak ses vyspala?“ zeptal jsem se. Chviličku si mě prohlížela. Měl jsem pocit, že se jí moje otázka moc nelíbí, nebo neví, jak mi odpovědět?

„Dobře. Jak ses měl v noci ty?“ řekla na oplátku. Pobavilo mě to. Taková ta zdvořilostní fráze, která ve skutečnosti nikoho nezajímá, ale mě to zajímalo. Vážně jsem si přál vědět, jak se jí spalo. Vědět tak, co se jí zdálo, když šeptala mé jméno…

„Příjemně,“ zašeptal jsem a znovu se usmál. Hodně příjemně.

„Můžu se zeptat, co jsi dělal?“ zeptala se.

„Ne,“ rozesmál jsem se. „Dnešek je ještě můj.“ Ještě nebyl čas, aby věděla, že jsem noční šmírák bažící po její vůni a tváři. Utekla by? Nastartoval jsem a vycouval z její příjezdové cesty.

„Jaká je tvoje maminka?“ začal jsem vyzvídat. O její rodině jsem nevěděl skoro nic. Vzhledem k tomu, že z Charlieho toho Bella moc nepodědila – kromě částečného krytí myšlenek – musela být po matce. Což mi Bella vyvrátila. René – Bellina matka – nebyla vůbec jako Bella. Naopak. Vyprávěla mi o tom, jak se o ni starala. Jak René potkala Phila a vzali se. Zabralo to celý den. Cestu do školy, první hodiny…

„Měla jsi hodně přátel na staré škole?“ Zamračila se, ale poté se v její tváři objevil zvláštní výraz. Vzpomínala opatrně, a když se zmínila o tom, že byla šedou myškou, nevěřil jsem.

„Musela jsi spoustě kluků ukrást srdce,“ přesvědčoval jsem ji. „Měla jsi hodně – kluků?“ Jen zavrtěla hlavou. „Takže tys nikdy nepoznala nikoho, koho bys chtěla?“ vyhrkl jsem s vážným tónem. Nevěřil jsem tomu. Bella?

Odpověděla mi opatrně: „Ne ve Phoenixu.“ Zrudla. Po tomhle jsem v tichosti toužil. Po jejím vyznání, ale teď, v tuhle chvíli… Vždyť to bylo špatně. Umřel bych pro ni, ale proč by ona umírala pro mě? Nesmí umřít!

Seděli jsme v jídelně a Bella si ukousla kus dalamánku. Jídlo. Lov, sakra.

„Měl jsem tě dneska nechat jet autem,“ prohlásil jsem, zatímco žvýkala.

„Proč?“ zeptala se překvapeně. Protože jsem hlupák a zapomněl jsem.

„Po obědě odjedu s Alicí.“

„Aha.“ Zamrkala a vypadala, že jí to trošku vadí. Ach, kéž by. „To nevadí, pěšky to není daleko.“ Vážně si myslí, že ji nechám jít po svých?

„Nenechám tě jít domů pěšky. Dojedeme pro tvůj náklaďáček a necháme ti ho tady,“ rozhodl jsem netrpělivě.

„Nemám s sebou klíčky,“ odmlouvala. „A procházka mi vážně nevadí.“ Ale mně vadí, odpověděl jsem jí v duchu. Zavrtěl jsem automaticky hlavou.

„Tvůj náklaďáček tu bude stát a klíčky budou v zapalování – pokud se nebojíš, že by ho někdo mohl ukrást.“ Při té představě, jak někdo krade jejího Chevyho... Musel jsem se usmát.

„V pořádku,“ souhlasila a vystrčila bradu.

Edwarde…

Našponoval jsem uši. Alice mi poslala vizi, jak Bella loví v prádelním koši a cosi hledá. Klíčky? Napadlo mou malou sestřičku. Sotva viditelně jsem přikývl. Proto byla tak sebejistá. Pobavilo mě to. Všimla si, jak se křením.

„A kam vlastně jedeš?“ zeptala se.

„Na lov,“ odpověděl jsem ponuře. „Jestli s tebou mám být zítra sám, učiním všechna předběžná opatření, která můžu.“ Zamračil jsem se… a najednou jsem měl hroznou potřebu, aby to zrušila. Aby to byla ona, kdo dostane rozum a řekne ne. Můj hlas byl co nejvíc prosebný. „Můžeš to pořád ještě zrušit, víš.“

Podívala se kamsi dolů. Zrušila tak kontakt mezi námi. Zamezila mi vidět, co si přibližně myslí. Zabíjela mě tím.

„Ne,“ zašeptala nakonec a podívala se mi zpátky do obličeje. „Nemůžu.“

„Možná máš pravdu,“ zamumlal jsem bezvýrazně. Takhle přesně jsem si to přál. Neodmítá mě, ale měla by. Měla by!

„Kdy tě zítra uvidím?“ zeptala se, jako kdybych předtím nic neřekl.

„To záleží na tom… je sobota, nechceš si pospat?“ nabídl jsem a doufal v její další ne. Prosím.

„Ne,“ odpověděla až moc rychle. Potlačil jsem radostný úsměv.

„Tak tedy jako obvykle,“ rozhodl jsem. „Bude tam Charlie?“ Seznámení s jejím otcem? Oficiální?

„Ne, zítra jede na ryby,“ usmála se. Sama doma? Absolutně sama?

„A když nepřijdeš domů, co si bude myslet?“ vzdychl jsem napjatě.

„Nemám ponětí,“ odpověděla v klidu. „Ví, že jsem měla v plánu prát. Možná si bude myslet, že jsem spadla do pračky.“

Zamračil jsem se a ona se zamračila na mě. Rezignovaně však nakonec sklopila oči.

„Co budete dnes večer lovit?“ zeptala se, když zjistila, že soutěž v nasupenosti nejspíš prohrála.

„Cokoliv, co v oboře najdeme. Nepojedeme daleko.“ Udivilo mě to. Měla by šílet. Křičet. Bát se. Proč se nebojí? Proč mi tohle všechno dovoluje? Co když jí ublížím? Co když se v jediném okamžiku neovládnu?

„Proč jedeš s Alicí?“ divila se.

„Alice mě nejvíc… podporuje.“ Zamračil jsem se. Zase.

Jsem s tebou, vzdychla Alice v duchu.

Pitomče, vrčela Rosalie. Emmett myslel na to, proč mi jeho podpora nepřijde dostatečná. Budu se mu muset potom omluvit. Byl na mé straně. Možná občas měl nutkavý pocit, že bych to vyřešil, kdybych ji vzal život, ale jen občas. Od francouzštiny ne.

„A ostatní?“ zeptala se nesměle. „Co oni?“

Bolelo mě myslet na jejich slova. „Většinou nevěří.“

„Nelíbím se jim,“ rozhodla se.

„V tom to není,“ nesouhlasil jsem. Jak by se někomu nemohla nelíbit? Vypadala zklamaně.  „Nechápou, proč tě nemůžu nechat na pokoji.“

Bella se zašklebila: „Ani já to nechápu, když už jsme u toho.“

Zavrtěl jsem pomalu hlavou, zvedl oči ke stropu a pak se jí zase podíval do očí.

„Říkal jsem ti – ty se vůbec nevidíš taková, jaká jsi. Nikdy v životě jsem nikoho podobného nepotkal. Fascinuješ mě.“

Pohlédla na mě, jako kdybych řekl nějaký vtip. Ona mi nevěří? Jak může? Všichni po ní touží, jen kdyby… Usmál jsem se: „Když má někdo takové výhody, jako mám já,“ zamumlal jsem nenápadně a diskrétně se dotkl svého čela, „dokáže chápat lidskou povahu daleko lépe. Lidé jsou předvídatelní. Ale ty… nikdy neuděláš, co očekávám. Ty mě vždycky překvapíš.“

Podívala se stranou, k mé rodině. „Tohle se dá vysvětlit celkem snadno,“ pokračoval jsem. Sledovala členy rodiny a tvářila se smutně. Nedokázal jsem od ní odvrátit zrak, ve snaze jí to všechno říct. Vysvětlit. „Ale je toho víc… a není snadné to vyjádřit slovy –“

Nic na ní není. Kouká jako ostatní. Vypadá jako nicka. Jednohubka, která by vše vyřešila. Edwarde, vysaj ji, ať máme klid. Komu bude chybět? Nechci se stěhovat. Nemůžeš s ní být. Riskuješ prozrazení celé rodiny. Skonči to.

„Ne!“ zavrčel jsem na Rosalii tak tiše, že Bella mohla zaznamenat jen zvuk podobající se vzteklé šelmě. Rose však – jak jsem si všiml v očích Alice – odvrátila tvář a přestala Bellu hypnotizovat.

Jak chceš. Je to jen otázka času, odsekla dodatečně.

Ignoroval jsem ji. Bella z toho byla vyděšená. Rosalie ji předvedla dokonalý prototyp upíra. Takhle se měla Bella cítit od počátku. Jenže teď už bylo pozdě. Hrozně jsem si přál, aby se nebála. Hladově jsem toužil ji utěšit. Ujistit o bezpečí. Nebudu pro ni hrozbou. Budu její tichý ochránce. Nikdy nedovolím, aby se jí cokoliv stalo. Jenže tím největším nebezpečím jsem byl pořád já. Ach, Bello.

„Je mi to líto. Ona má jenom starost. Víš… nebylo by nebezpečné jen pro mě, kdyby poté, co jsem s tebou veřejně strávil tolik času…“ Tentokrát jsem to byl já, kdo sklopil zrak.

„Kdyby co?“ nadechla se.

„Kdyby to skončilo… špatně.“ Jen ta představa… Nesmí to skončit špatně. Bože, proč jen nezůstala doma? Sklopenou hlavu jsem si položil do dlaní a doufal, že až ji zvednu, bude to tak, jak má být. V klidu.

„A ty teď musíš odjet?“ navázala na předchozí rozhovor.

„Ano.“ Zvedl jsem obličej, připravený vidět její strach, ale ona se tvářila jinak. Normálně? Nebála se už? Spíš vypadala zklamaně, že odjedu.

Nemrač se na ni, kárala mě Alice. Zkusil jsem se usmát.

„Je to tak pravděpodobně nejlepší. Pořád nám na biologii zbývá protrpět patnáct minut toho děsného filmu – myslím, že už bych to nesnesl.“ Vzpomněl jsem si na její blízkost a horko po celém těle. Vnímal jsem Aliciny kroky, ale Bella ne. Lekla se, když ji za mnou uviděla.

„Alice,“ hlesl jsem místo vyčítavého pozdravení. Ta malá mrška musela přijít.

„Edwarde,“ napodobila můj hlas a zhoupla se na špičkách.

Seznam nás už konečně. Prosím, prosím…

„Alice, Bella – Bella, Alice,“ představil jsem je a pohyboval rukou. Alicino tiché jásání mě přimělo se usmát.

„Ahoj, Bello.“Přehrála mi její vizi o rudých očích. „Je hezké tě konečně poznat.“ Zamračil jsem se na Alici.

Bude to tak, uvidíš, přesvědčovala mě.

„Ahoj, Alice,“ zamumlala Bella plaše.

„Jsi připravený?“ zeptala se mě. Musíme už jít.

Nechtělo se mi. „Skoro. Sejdeme se v autě.“

Nebuď bručoun. Počkám ve voze.

Alice tím svým nadšeným krokem odešla a Bella ji vyprovázela překvapeným pohledem. Jako kdyby nevěřila tomu, co vidí. Pak se lehce zachmuřila a podívala se na mě.

„Měla bych říct ‚užij si to‘, nebo to tak neprožíváš?“

„Ne, ‚užij si to‘ funguje stejně dobře jako cokoliv jiného,“ odpověděl jsem s úsměvem. Líbila se mi myšlenka, že na mě čeká a počká. Že tu bude, až se vrátím…

„No, tak si to tedy užij.“ Snažila se, aby to znělo srdečně. Viděl jsem to, ale její oči mluvily jinak. Vykouzlilo mi to na tváři nový úsměv.

„Budu se snažit. A ty se snaž být v bezpečí, prosím tě.“ Zatrnulo ve mně. Těch několik hodin bez ní. Bez šance ji zachránit před šílenou dodávkou, padajícím domem, hořícím autem…

„V bezpečí ve Forks – to je tedy výzva,“ odfrkla ledabyle.

„Pro tebe to je výzva.“ Brala to moc na lehkou váhu. „Slib mi to,“ prosil jsem. Byl jsem rozhodnutý neodejít, dokud to neslíbí.

„Slibuju, že se budu snažit být v bezpečí,“ recitovala má slova. „Dnes večer budu prát – to by mělo být plné nebezpečí.“

„Nespadni do pračky,“ rýpl jsem si pobaveně. Neodolal jsem.

„Vynasnažím se.“ To mi muselo stačit. Byl čas jít. Vstal jsem a Bella udělala stejný pohyb.

„Uvidíme se zítra,“ povzdechla si smutně.

„Připadá ti to jako dlouhá doba, viď?“ zašeptal jsem v naději, že se nepletu a její oči nelžou.

Pomalu přikývla. Bolelo mě, že jí tím způsobuju smutek, ale uvnitř jsem i tiše sobecky jásal. Budu jí chybět.

„Ráno tam budu,“ slíbil jsem a usmál jsem se. Natáhl jsem se přes stůl, který nás pořád dělil, abych se dotkl jejího obličeje jako tehdy. Zlehka jsem jí přejel rukou po tváři. S brněním v konečcích prstů jsem se otočil a odešel.

Na parkovišti už čekala netrpělivá Alice.

„Kde jsi? Musíme přivézt to auto a pak vyrazit, abychom se stihli vrátit na ten tvůj slavný výlet,“ pošťuchovala mě. Nevěděl jsem, jestli se usmívat nebo mračit. Alice z toho všeho, co se dělo, měla radost. Předpokládala, že její vidiny nelžou. Poslední dobou viděla bezvládné Bellino tělo míň a míň, zato rudé oči…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Twilly (17.05.2011 17:33)

Mišutko normálně jsem si na sebe ušila bič a jaký... pan generální by na jeho délku zíral jak vizír... ale ke komentu. Skvělé, moc moc skvělé. Líbí se mi, jak se dokážeš dostat do Edwardovy hlavy a vypadá to strašně věrohodně

9)  Alda (26.03.2011 19:08)

Takže, díl úžasný a moc pěkně napsaný. No, a co teď. Bohužel mě nic nenapadá. A jdu na další díl. Děkuju moc !!!

8)  Janeba (14.03.2011 16:00)

Mišinko, moc pěkně poskládaná písmenka! Stejně se toho Edwarda nemůžu nabažit a Ty teď přijdeš s dalšími jeho úvahami, postřehy a prožíváním!!! Paráda, moc si to užívám!!! Děkuji!!

7)  Jula (14.03.2011 15:54)

Nádhera, přesně tohle mi v originále chybělo

6)  Dennniii (14.03.2011 10:49)

nádherná kapitolka, Rose prostě mrcha
ten tvůj Edwardův pohled je absolutně perfektní a nádhernej

5)  krista81 (14.03.2011 02:37)

A další kapitolka
Mám na tváři takový ten přiblblý úsměv, ale jsem ráda.

Edwardův pohled mě nikdy neomrzí a ještě k tomu ty myšlenky ostatních - vždycky mě zajímalo co si asi v té jídelně myslela Rose a něco takového bych od ní čekala - ona se časem zlepší, ale zatím je to taková studená potvora ( i když to její ochranářství rodiny je neoddiskutovatelné).

Moc se těším na další.

1