09.03.2011 [17:45], MisaBells, ze série Slunovrat, komentováno 33×, zobrazeno 6769×

Taky vás už omrzelo čekat, až se Stephenie rozhoupe k dopsání Midnight sun? Já - v jedné své slabé chvilce - se rozhodla, že jí zkusím ušetřit práci a pohrabat se trochu v Edwardově hlavě. Navazuju na práci Stephenie a upřímně doufám, že za tu drzost neshořím v pekle... Půlnoční slunce je pokračování originálu Meyerové v plynulé návaznosti na její děj.

Takže pokračujeme...

11. kapitola - Komplikace 2. část podle MisaBells

P.S. Kapitolky nebudou přibývat plynule. Nečekejte každý den jednu. Na oplátku - jsou dlouhé.

„Zítra jsem na řadě já."
Čelo se jí svraštilo. "V čem?"
„V kladení otázek." Zítra, když budeme na bezpečnějším místě, obklopeni svědky, dostanu své odpovědi. Při té myšlence jsem se ušklíbl a pak jsem se obrátil, protože se ani nepohnula. I když byla z auta ven, ve vzduchu zůstávala ozvěna té energie. I já jsem chtěl vystoupit, odvést ji ke dveřím - výmluva, abych mohl zůstat vedle ní...
Žádné další chyby. Přidal jsem plyn a povzdechl jsem si, když za mnou zmizela. Připadalo mi to, jako bych věčně běhal k Belle nebo od ní, nikdy jsem nezůstal stát. Budu muset najít nějaký způsob, jak neustoupí, pokud se vůbec někdy přestaneme dohadovat. (Stephenie Meyerová)

Už v tuhle chvíli jsem se nemohl dočkat okamžiku, až se potutelně, jako zloděj, vkradu do jejího pokoje. Nemohl jsem zapírat, že jsem hazardér a já nevím, co ještě, ale tu vidinu její uvolněné tváře a rozprostřených vlasů po polštáři, jsem nedokázal zahnat. Možná, kdybych vážně hodně chtěl – ale já nechtěl.

Vjel jsem autem před náš dům a jen letmo jsem zamával Esmé stojící v okně. Věděla, kam jdu a proč. Tyhle moje výlety…

Přestože jsem si byl už z větší části jistý, že její krev není takové pokušení, lovil jsem. Za tu dobu, co se Bella objevila v mém světě, jsem snad vyvraždil – ne, omezil – počet lesní zvěře. Sledoval jsem čas na hodinkách. Neutíkal. Upíři dokážou čekat věky, tak proč mi přijde pár hodin jako věčnost? Věděl jsem to dřív, než jsem tu samotnou otázku domyslel. Čekal jsem na ni. Od úplného počátku jsem věděl, že jednou přijde. Svraštil jsem čelo. Copak bych mohl být až tak moc sobecký? Vzít jí šanci… Ne, dám jí šanci žít. Jen budu tiše u ní, až bude chtít.

Lehl jsem si do trávy a vzhlédl k nafialovělému nebi. Končil den. Přicházela noc. Jak předvídatelné. Každý den to samé a přesto mi to dnes přišlo – jiné?

Vybavoval jsem si jednotlivé útržky z odpoledne. Její rudnoucí tvář, úsměvy, pohazování vlasy…

Bella. To jméno mi v hrudi vyvolávalo neuvěřitelně silný pocit. Stal jsem se závislý na jejím mluvení ze snů, protože mi poskytovalo šanci, vidět jí do hlavy. Němá Bella. Jak se tohle vůbec mohlo stát?

Myšlenky mě pohltily. Díky bohu, napadlo mě, když jsem se zvedal z trávy a mířil zpět. K ní. Běžel jsem lesem. Vyhýbal se stromům a moje jindy neuvěřitelná rychlost, mi připadala jako plazení. Přidej, Edwarde!

Zastavil jsem až pod jejím oknem. Ve skle se odrážel měsíc a hvězdy. Zaváhal jsem, jako pokaždé. Jen na chvilku. Co když ještě nespí? Co by se stalo, kdybych tam vpadl a ona byla vzhůru?

Aniž bych si to uvědomil, vyskočil jsem na římsu a ladností šelmy, tichosti větru a nedočkavosti feťáka jsem pootevřel okno. Do tváře mi dýchla její vůně. Masochisticky jsem ji vdechnul a napnul svaly v těle. Lovec ve mně stále zkoušel vyhrát. Ta zrůda, monstrum. Zopakoval jsem pohyb a až pak se odvážil vstoupit. Spala. Udělal jsem první krok a zvědavě se zhoupnul na špičkách. Ještě kousek? Ne, až za chvíli. Nespěchat. Pomalu. Ztuhl jsem, když vykopla nohou a odhalila stehno. Její vůně se vznesla do vzduchu, jako peří. Několikrát hodila hlavou ze strany na stranu a rozhodila ruce. Opět jsem zalitoval, že nejsem schopný číst její mysl. Jak já bych si to v tuhle chvíli přál. Přetočila se na bok a vzdychla. Naklonil jsem zvědavě hlavu na stranu. Už můžu? Jeden krok navíc? Vykročil jsem, ale v polovině jsem zamrzl, protože se překulila na druhou stranu.

„Ano,“ zašeptala a usmála se. Zvrátila hlavu dozadu a propnula se v zádech. Neubránil jsem se dalšímu kroku. Blíž! Tiše jsem se posadil vedle postele a opřel si bradu o matraci. Byla jen centimetry od mé tváře. Hazardoval jsem. Věděl jsem to, ale nedokázal jsem si pomoct. „Ach…“ zasténala tak věrohodně, až jsem sebou trhl. Je vzhůru? Je vzhůru! Couvl jsem k oknu a byl připravený na rychlý úprk do tmy. Zazmítala sebou a znovu vzdychla. Zatnula prsty v pěst a udeřila do polštáře.

Byla to dlouhá a děsivá noc, ale až svítání mě donutilo odejít. V lese jsem si teprve uvědomil, jak moc jsem dnes riskoval. Byla několikrát vzhůru. Seděla na posteli a vztekala se. Nebylo to ze spaní, bylo to naopak z nespaní. Pokaždé jsem stál v nejtmavším rohu, se zavřenýma očima a modlil se.

Doma jsem proběhl halou a vpadl do svého pokoje.

„Zase jen na otočku?“ dobíral si mě Emmett, míjejíc dveře mé ložnice.

„Čas je drahý,“ usmál jsem se. Zasmál se a pokračoval ve své chůzi.

„Edwarde, počkej. Promluvme si,“ prosila Alice.

„Nemám čas, Alice. Snad později,“ slíbil jsem automaticky a nasedl do auta před domem. Za chvilku jsem už nedočkavě bubnoval do volantu před Belliným domem a čekal, až Charlie odjede. Vyhověl mi docela rychle. Nastartoval jsem ve stejnou chvíli a vyměnil si s ním místo na parkovišti před jejich domem.

Vyšla chviličku poté. Sklopil jsem oči. Tvářila se zamračeně. Chce mi dát vale? Uvědomila si, že jsem zrůda? Měla by si to uvědomit, nezlobil bych se. Její další zaváhání u vozu mě naopak rozesmálo. Byla rudá v tváři a zmatená. Sladce zmatená, jako kdyby nevěděla, co dělat. Nastoupila a přistihla mě, jak se culím. Plaše se usmála a svraštila obočí.

„Dobré ráno,“ vzdychl jsem a doufal, že ji nevyplaším. Automaticky jsem zadržel dech a až pak jsem si uvědomil, že mi to nepomůže. Pokud bych se rozhodl, udělal bych to. Kdyby ta příšera ve mně zvítězila, byla by Bella Swanová do dvou sekund mrtvá. Napjal jsem se a pokoušel se myslet na něco jiného.  „Jak se dnes máš?“ Ticho. Její myšlenky byly uzamčené hluboko uvnitř. Hledal jsem odpověď alespoň v její tváři, ale pokaždé, když jsem se jí zadíval do očí, sklopila je.

„Dobře, díky.“ Donutilo mě to znovu se usmát. Její hlas jsem měl uložený v hlavě, jako cd v přehrávači. Jen zmáčknout play a přesto jsem jásal, když promluvila.

„Vypadáš unaveně,“ poznamenal jsem a prohlédl si ten neforemný hnědý svetr. Kazil její postavu. Nelíbil se mi.

„Nemohla jsem spát,“ přiznala a sklopila hlavu. Zamezila mi tím pohled do její tváře. Zase.

„Já taky ne,“ zažertoval jsem a nastartoval motor. Vypadala nervózně. Chtěl jsem, aby se uvolnila. Aby se smála – se mnou. Chtěl jsem ji vidět šťastnou. Nejšťastnější pod sluncem a vyhřívat se na výslunní, že to je díky mně. Jak jí mám udělat radost? Srdce mi ožilo, když se zasmála:

„To je asi pravda. Předpokládám, že jsem spala jenom o trochu víc než ty.“

„O to se tedy vsadím,“ přikývl jsem spokojeně. Spala o trochu víc. O malinko.

„Tak co jsi dělal včera večer?“ zeptala se. Seděl celou noc u tvé postele, nebo stál ve tvém koutě a sledoval, jak spíš. Moje tichá odpověď mě samotného rozesmála. Co by asi řekla, kdyby to věděla?

„Ani nápad. Dneska otázky pokládám já,“ bránil jsem se. Musel jsem. Nenechám se připravit o svůj den. Tolik jsem toho o ní chtěl vědět. V noci jsem si vymýšlel otázky i odpovědi. Zvědavost ve mně rostla s každým jejím nádechem.

„Jo, to máš pravdu. Co chceš vědět?“ zamračila se. Smích mě přešel. Utvrdil jsem se v přesvědčení, že o sobě vážně nerada mluví. Byla skromná. Ráda poslouchala jiné, jak vypráví, ale když se pozornost stočila k ní, uzavřela se. Nechtěl jsem ji vyděsit hned na začátku. Přeskočil jsem otázky o budoucnosti a zvolil něco lehčího:

„Jaká je tvoje oblíbená barva?“ zeptal jsem se s vážnou tváří.

Protočila panenky. „To se mění den ode dne.“

„Jaká je tvoje oblíbená barva dneska?“ upřesnil jsem a přemýšlel, proč se zatvářila tak znuděně.

„Asi hnědá.“ Neodolal jsem a podíval se na její svetr. Ten vytahaný kus nepadnoucí látky. Ušklíbl jsem se.

„Hnědá?“ ujišťoval jsem se. Mohla říct modrou. Jako její džíny. Hnědá jí neslušela. Ne v oblečení.

„Jasně. Hnědá je teplá. Stýská se mi po hnědé. Všechno, co by mělo být hnědé – kmeny stromů, kameny, bláto – je tady celé pokryto čvachtavým zeleným příkrovem,“ rozpovídala se.

Fascinovalo mě to. Jak se dokáže nadchnout. Konečně se uvolnila, ale jen do chvíle, než si všimla, jak na ni uchváceně civím. Zahleděl jsem se jí do očí. Ano, všechno by mělo být hnědé. Jako její oči. Vlasy. A možná i ten příšerný asexuální svetr, který mi zamezuje vidět její křivky.

„Máš pravdu,“ usoudil jsem nakonec spokojený, že ten svetr má. „Hnědá je teplá.“ Sklopila zase hlavu a shodila si pramen do tváře. Natáhl jsem se rychleji, než jsem si stihl uvědomit, co dělám. Na poslední chvíli jsem zaváhal, ale nakonec jsem jí shrnul vlasy zpátky na záda.

Ani jsem nevěděl, jak rychle jsme jeli. Nesledoval jsem cestu tak, jak by správný řidič měl. Sledoval jsem ji. Vdechoval vůni kůže a užíval si její hlas. Zaparkoval jsem jako obvykle a okamžitě se k Belle otočil.

„Jakou hudbu si teď pouštíš na cédéčku?“ vyhrkl jsem první věc, co mě napadla. Vzpomněl jsem si na jednu z těch nocí, co jsem zvědavě nakukoval z dálky do jejího stolku s hudbou. Zase se zamračila – nejspíš to dělávala nevědomky, nebo nad něčím přemýšlela – a vyhrkla tu příšernost. To cédéčko mám, uvědomil jsem si a naklonil se přes ni. Otevřel jsem přihrádku a zalovil ve změti obalů. Vytáhl jsem, co jsem hledal a pobaveně jí tím zamával před nosem.

„Od Debussyho k tomuhle?“ zvedl jsem tázavě obočí. Potlačil jsem zaúpění, když opět přerušila kontakt našich očí a sklonila hlavu. Červenala se.

Uvědomil jsem si, že na tohle bych se mohl dívat do nekonečna a že ji kolikrát schválně dráždím, jen aby se jí krev nalila do tváří.

Ve svých otázkách jsem neustal. Vyzvídal jsem při každičké příležitosti. V přestávkách jsem čekal u dveří do její třídy a jenom co vyšla, spustil jsem: Oblíbený film? Co místo? Hm, kniha? Proč tahle? Jo, to je pravda – a jiná? Jakého herce máš ráda? Léto, nebo zima? Jo, jasně, že léto…

Hltal jsem každičkou odpověď. Občas se mračila. Někdy váhala, jako kdyby nevěděla, jestli mi to má říct. Ale co rozhodně nezapomínala opakovat, bylo klopení očí. Jediné vstupenky k jejím myšlenkám.

„Jaký máš oblíbený drahokam?“ vyhrkl jsem.

„Topaz,“ odpověděla pohotově a zrudla. Zase. Nadechl jsem se k další otázce, ale každičké její červenání mi v hlavě spouštělo salvu nových a nových otázek.

„Topaz?“

„Topaz,“ zopakovala a vypadala, že by hrozně ráda změnila téma. Já ne. Topaz? Proč ten? Proč rudne? „No tak, pověz mi to,“ žadonil jsem. Vrtěla jen hlavou a neustále odvracela tvář. Sakra. „Pověz mi to,“ zopakoval jsem důrazněji.

„Takovou barvu mají dnes tvoje oči,“ povzdechla si rezignovaně s pohledem upřeným na své ruce a pohrávala si s pramínkem vlasů. „Předpokládám, že kdyby ses mě zeptal za dva týdny, řekla bych onyx.“ Moje? Já? Měl bych skákat radostí, vždyť přesně tohle jsem chtěl. Ne, nechtěl. Neměla by tohle říkat. Já bych tu neměl být. Nadechl jsem se.

„Jaké jsou tvoje nejoblíbenější kytky?“ vyhrkl jsem ve snaze to zamluvit. Její hlas zněl úlevně. Jakoby byla ráda, že jsem se v tom víc nepitval. Možná ujela. Třeba to nemyslela tak, jak jsem to pochopil a je ráda, že jsem to přehlédl – což se nestalo. Vyzvídal jsem dál, ale v hlavě mi pořád rezonovala její slova: Takovou barvu mají dnes tvoje oči…

V biologii mi profesor Banner vůbec nepomohl. Automaticky jsem posunul svou židli dál od Belly, jako kdyby to k něčemu bylo. Nejen, že jsem musel ve svém slídění ustat na celou hodinu, ale profesor zhasl a pustil dokument. Tma. Přesto jsem viděl víc než dobře. Světlo z obrazovky se odráželo od bledé kůže Belliny tváře. Položila se na lavici a vypadala, že zapomněla. Jako kdyby tohle dělala běžně. Vzpomněl jsem si na její spící tvář. Na její odpovědi a na ten zpropadený topaz. Seděl jsem nehnutě a sledoval ji. Ne televizi, ale ji. Celé moje tělo prosilo, žadonilo a skučelo po její blízkosti. Pral se ve mně člověk se zrůdou. Několikrát jsem potlačil nutkavý pocit přisunout si židli až k ní. Dotknout se její kůže konečky prstů a utvrdit sám sebe, že se mi tahle dívka nezdá. Že tu je a je živá. Mluví se mnou, přestože by měla utíkat. Svaly se mi napjaly z pouhé představy, jaké by to bylo – sáhnout na ni. To lehké mravenčení v prstech, pálení její vůně v hrdle. Polknul jsem. Jen ta představa mi zaplnila ústa jedem. Nesmím se k ní přiblížit. Ne víc, než je zdrávo a i tohle – sedět jen kousek od ní – je jejímu životu nesmírně nebezpečné. Před očima jsem měl tu druhou tvář. Tu starou – dřívější. Monstrum, které zabíjelo pro kapku krve a můj syndrom boha, ve kterém jsem si myslel, že mohu. Všechny mé receptory byly utlumené díky její blízkosti. Kéž bych jednou dokázal v klidu vedle ní sedět. V opravdovém klidu a ne s vypětím sil. Pral se ve mně nutkavý pocit utéct, potřeba ji sevřít v náruči a ten poslední chtíč, který s lidským citem neměl nic společného. S upířím ano, s lidským ne. Odvrátil jsem na chvíli tvář a lehce se nadechl. Pálilo to. Kdosi mi hltan polil benzínem a zapálil. Ale ta vůně. Zadíval jsem se opět na dívku ležící na lavici. Ach, kéž bych ji potkal tenkrát.

Když se pak místnost zalila opět světlem, zvedla se, narovnala v zádech a já uhnul pohledem. Nemusí mě u toho chytit. Jen na vteřinku. Když jsem se opět zahleděl do její tváře, dívala se. Možná jsem tu tmu mohl využít. Lehnout si vedle ní, nebo ji vzít za ruku, tak to mladí lidé dělají, ne? Čekala na to? Zazvonilo a já automaticky vstal. Bella zůstala sedět. Zarazil jsem se a čekal. Působil jsem na ni jako magnet. Tak to mělo být, jenže já o to nestál. Nechtěl jsem ji k sobě přitahovat z důvodu, že jsem upír. Chtěl jsem jiný a pádnější smysl. Lásku? Touhu? Co jsem chtěl? Lehce sebou trhla a vstala. Neusmívala se. Měla v očích zvláštní výraz.

„Co ti chybí nejvíc? Myslím – z domova?“ Bella vypadala zaskočeně, ale tiše odpověděla na otázku. Nejen na tuhle, ale i na další. Odpovídala po cestě domů a i před domem. Dlouho jsme seděli v autě a já nedokázal ustat ve své zvědavosti. S jednou odpovědí přišlo deset dalších otázek. Jak může někdo žít a nemít můj dar?

Poslouchal jsem ji, když vyprávěla o cikádách a slunci. Mávala u toho rukama a vířila její vůni v celém autě a já se týral. Mučil se tím vším. Tak, jako mě uklidňovala hra na klavír, fungoval i její hlas. Když se usmála, smál jsem se s ní. Když se mračila, já taky. S ní. Bez ní už nikdy. Co na tom, že mi hoří hrdlo a tělo mám v křeči? Pro ni klidně.

„… jo a na futrech jsou rýhy od toho, jak mě máma měřila, když jsem rostla.“ Zamyslel jsem se. Díky tomu, co mi řekla, jsem si dokázal představit vše. Cítit v duchu teplo a vůni jejího pokoje, přestože jej nejspíš nikdy neuvidím. Končil den. Zase jsem měl odejít a nechat miliardy nezodpovězených otázek.

„Skončil jsi?“ řekla překvapeně. Pobaveně jsem zavrtěl hlavou.

„Ani náhodou, ale tvůj otec bude brzy doma,“ vzdychl jsem.

„Charlie,“ vyhrkla. Ve tváři jí problesklo zděšení. Na co asi zapomněla? Měla něco udělat? Nakonec její tělo opět ochablo a ona – vzdychla. Smutně. Rezignovaně. Že by jí vážně bylo líto, že musí jít? „Jak moc je pozdě?“

„Stmívá se,“ zašeptal jsem a stočil pohled k mizícímu slunci v bouřkových mracích. Další den pryč. Kolik jich před sebou ještě máme, než odjede? Co bude pak? Dokážu ji nechat jít? Neměl bych tu být. Motat jí osud a… Teď přicházela moje doba. Chvíle, kdy jsem se nemusel schovávat. Celý svět usínal a já – dítě noci – jsem měl možnost pohybovat se bez starostí a strachu, že vyjde slunce a začnu zářit. Nebo mě někdo uvidí, jak se měním v šmouhu barev. Musel jsem ji varovat. Musel jsem jí říct, že se mě má bát. Musel! „To je pro nás nejbezpečnější část dne,“ vyhrkl jsem a díval se jí zpříma do očí. Tak moc jsem si přál, aby si uvědomila moje slova. „Nejpoklidnější čas. Ale svým způsobem také nejsmutnější… konec dalšího dne, návrat noci. Tma je tak předvídatelná, nemyslíš?“ Usmál jsem se melancholicky. Ve tmě je tma. Pokaždé je jasné, že ve tmě nikdo nic neuvidí, pokud není upír. Tma. Temnota na všem okolo. Pokaždé, když přijde, pohltí vše bez nejmenší šance na záchranu – a že přijde pokaždé po konci dne.

„Mám noc ráda. Bez tmy bychom nikdy neviděli hvězdy,“ povzbudila mě. V zápětí se ale zamračila. „Ne že by tady byly vidět moc často.“ Neubránil jsem se smíchu. Celé to obrátila. Najednou mi tma nepřišla tak děsivá. Viděl jsem svojí hvězdu i přes ta mokrá mračna tady. Seděla vedle mě.

„Charlie tu bude za pár minut. Takže pokud mu nechceš povědět, že budeš v sobotu se mnou…“ zvedl jsem obočí v naději, že řekne ano. Nelíbilo se mi, že mu to chce zatajit. Riskuje tím. Hrozně moc. Potřeboval jsem stále důvod ji vrátit – živou.

„Díky, ale ne,“ vyhrkla a posbírala si učebnice nemotorným pohybem. „Takže zítra je tedy řada na mně?“ vyzvídala s úsměvem.

„Rozhodně ne!“ bránil jsem se naoko dotčeně. „Říkal jsem ti přece, že jsem ještě neskončil, nebo snad ne?“

„Co ještě máš?“ kuňkla.

„To poznáš zítra.“ Natáhl jsem se přes ni, abych jí otevřel dveře. Až pozdě jsem si uvědomil, jak blízko jsem. Teprve její splašeně bušící srdce mě upozornilo. Napjal jsem se. Tak blízko. Nebezpečně. Ztuhl jsem. Ne díky Belle, což by jinak byl ten nejpádnější důvod, ale díky zvuku pneumatik. Neblížil se jenom Charlie. Slyšel jsem – cítil jsem Quilety. Indiánský kmen z rezervace La Push. Před sedmdesáti lety – možná i dřív – jsme s nimi uzavřeli příměří, když nás chytili na svém území. Jenže rozhodně to nebyl počátek přátelství. Naopak. „To není dobrý,“ sykl jsem. Bella se otočila za světlem.

„Co je?“ nechápala mě. Všimli si mě. Cítili mě? Tak jako tak o mně věděli.

„Další komplikace,“ vzdychl jsem a nespouštěl oči z osádky auta. Díval jsem se jim přes světlomety do tváře. „Charlie je za rohem,“ vyhrkl jsem pro informaci. Slyšel jsem jeho trhavé myšlenky. Bella byla jako když do ní uhodí blesk. Vystartovala z auta a bylo jí absolutně jedno, že prší.

Co ten tu dělá?

Co má v plánu? Informuji o tom Radu starších. Měli by vědět, co tu Cullenovi dělají. Nelíbí se mi to…

Billy a jeho syn – Jacob. Oba s nenávistí v očích. Co ten mladý asi ví?

Proč se s ním Bella baví?

Tuhle holku nedostaneš… Musel jsem pryč od jejich myšlenek. Nastartoval jsem a – zbaběle ujel.

„Ahoj Bello!“ Slyšel jsem jásat Jacoba a měl jsem co dělat, abych neproměnil volant v prach. Jeho myšlenky. Pubertální! Nechutné představy Belly. Ale kam se na hrabaly na Mikea Newtona. Kolik mu mohlo být? Jak byl pro Bellu starý? Nebo mladý? Mohl by – možná by měl. Ne, neměl.

Mířil jsem domů a byl jsem rozhodnutý, že dnes nepřijdu. Odolám. Dám jí šanci – jindy. Ještě dnes, až zajde slunce úplně a přijde půlnoc, přijdu. Počkám možná, až usne a budu tam dřív. Nakradu si chvíle s ní.

Přišel jsem o její uklidňující hlas, ale potřeboval jsem zapudil myšlenky na Jacoba Blacka. Doma jsem vypnul motor a vteřinu poté jsem se posadil ke klavíru.

Už zase?

Hraje, to je dobře…

Edwarde, zahraj tu mojí, prosím…

Rose, Esme a Alice. Jejich myšlenky. Spustil jsem Alicinu oblíbenou a Esmé sešla do přízemí. Poslouchaly mě a občas pobrukovala jedna přes druhou. Bylo to jako za starých časů. V dobách, kdy jsem neutíkal do lesů a nemučil se nerozhodností.

V době před Bellou.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

33)  Jalle (25.05.2013 09:43)

nečakala som, že to bude až také dobré. myslím, že som opäť prepadla Midnight sun nemôžem toto nečítať

32)  Yasmini (22.04.2011 09:30)

Miško, je to kouzelné Jen nějak nestíhám všechno číst, a u tvé tvorby je to extrémní škoda. Ty neúnavný pisálku, koukala jsem, že máš novou kapitolovku. (Což je dobře )
Y.

31)  Alda (26.03.2011 18:56)

Sice mám ráda pohledy Belly, ale Edwardův je lepší a hezčí. MisaBells, povídka úžasná, tedy díl úžasný. Jdu pomalu na další díl a s velikou radostí, protože se na něj moc těším! Jinak moc děkuju !!!

29)  MisaBells (10.03.2011 23:36)

Twilly jasněěěěě

28)  Twilly (10.03.2011 22:06)

Ty vole, teď jsem si přečetla po sobě koment... zní to debilně... ale myslela jsem knihy, doufám, žes pochopila

27)  MisaBells (10.03.2011 22:05)

Twilly, tak to jsem ráda... dík

26)  Twilly (10.03.2011 20:54)

No páni Míšo... pro mě je to nový, já to četla jenom po slovensky a to má vždycinky trochu jiný charakter, ale přesně takhle nějak si to představuju česky. Blbý komentář co? Pravděpodobně jo, ale typuju, že už jsi na mě zvyklá ... každopádně... je to sakra dobrý, kotě

25)  MisaBells (10.03.2011 20:23)

Kytka: Děkuju
Anna43474: Já neumím psát
Gassie: Tak to je vážně krásný kompliment, děkuju. Snad nezklamu s příští kapitolou.

24)  Gassie (10.03.2011 19:51)

Míšo, je to skvělé. Přiznám se, že Edwardův pohled mě zaujal více než ten Belly. Tobě se podařilo skvěle navázat. Kdyby mi to někdo dal přečíst s tím, že to je další část originálu, uvěřila bych tomu.

22)  kytka (10.03.2011 19:40)

Míšo, kapitola byla moc hezká. . Vždycky ráda čtu něco, co doplňuje knihu, něco, co tam určitě chybělo. Těším se na další.

21)  MisaBells (10.03.2011 18:49)

Dennniii... Určitě to napadlo více autorek, ale jen já jsem magor, co to udělal. Sebevrah.
Michal7... Pokud jsi to někde četl, tak to určitě nebylo moje ani Stephenie. Snad to nevadí.
Janebka... Ráda dělám radost. Snad nezklamu.

20)  Janeba (10.03.2011 17:38)

Míšo, udělalas mi obrovskou radost! Mám ráda pohledy Edwarda, ať už jsou jakékoliv!! Moc se těším!!! Děkuji!!

18)  Dennniii (10.03.2011 15:11)

Úžasnej nápad dopsat Midnight sun, kapitolka byla úžasná a strašně moc se těším na další

17)  MisaBells (10.03.2011 11:02)

Julie: Taky jsem čekala, kdy to Steph dopíše, ale očividně to letos nebude. Nějak jsem to nevydržela. Děkuju za důvěru.
Krista81: Ještě nejásej... Je to jen kousek kapitoly Třeba tě to do příště přejde
Amisha: Juhůů ty jsi četla kapitolu, která není epilogová? Juhůů jaká čest, díky! Jsem ráda, že mě miluješ zase o kousek víc! Třeba mě pak dohoníš Díky
Petris: Jsem ráda, že jsi ráda a že tě to baví. Díky

15)  Amisha (10.03.2011 07:55)

Děkuju miláčku. Až se mi uvolní čas budu jásat víc jo?
Zatím ti musí stačit že tě miluju zase o kousek víc

14)  krista81 (10.03.2011 00:27)

Paráda

Edwardův pohled vážně miluju a teď jsem se dočkala

Nedočkavě budu vyhlížet další kapitolku

1 2   »