Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/avatar%20-%20Midnihgt%20sun.jpg

12. BALANCOVÁNÍ - druhá část

„Jedeme,“ rozhodl jsem a nastoupil do Volva. Uvelebila se ve stejnou chvíli vedle mě.

„Bude to v pořádku, věř mi. Vidím to,“ řekla významně a poté, co si poklepala na spánek, jako já v jídelně, položila mi ruku na rameno. Sklopil jsem hlavu a doufal, že má pravdu. Nastartoval jsem a vyjel z parkoviště.

„Možná bys neměl dávat na rozumy Rosalie,“ vyhrkla z ničeho nic.

„Nedávám na ni,“ bránil jsem se. Možná občas. Možná má trochu pravdu. Riskuju s celou rodinou.

„Jsme na tvé straně, i když to tak třeba nevypadá. Bella je milá. Těším se, až ji vezmu na nákupy.“ Otočil jsem se na ni s překvapeným výrazem a ta mrška se usmívala.

„Neboj se, neuteče,“ tišila mě.

„Možná by měla utéct. Tedy, chci říct – je to přirozená reakce, ne? Měla by se držet dál.“

„Edwarde. Já si nepamatuju, jaký jsem měla život před proměnou, ale ty ano. Víš, jaké to bylo, dýchat vzduch a užívat si společnost. Neříkej mi, že ti to nechybí. Jsi jako poustevník a najednou se tu objeví Bella, která z tebe nemá strach a ty jí nedokážeš číst myšlenky. Není to osud?“ Alice se pořád spokojeně usmívala. Nekomentoval jsem to, i když bych hrozně rád. Společnost dívek? Já? Moje hlava před proměnou byla v oblacích a ve víru vojenského prachu. Těšil jsem se, až vstoupím do armády a na dívky jsem neměl nejmenší pomyšlení.

„Počkej tady,“ hlesl jsem místo toho a vypnul motor o pár ulic dál od Bellina domu.

„Džíny v koši,“ připomněla mi. Souhlasně jsem kývl a rozeběhl se k oknu. V jejím pokoji mě ovanul ten známý vzduch. Takovou dobu budu bez něj a pak mě najednou hodí do neředěné vody a plav, Edwarde. Taková šílenost. Vyšel jsem na chodbu a zmizel v koupelně. V koši na prádlo jsem popadl její džíny. Hodně vzdáleně mi ten dotek připomínal kontakt s její kůží. Zabořil jsem prsty do látky a vytáhl klíče. Vrátil jsem se stejnou cestou, jako jsem přišel. Okno jsem pečlivě zavřel a ztratil jsem se mezi stromy. Její vůně – moje vůně – mi ulpěla na prstech. Jen slabě, ale byla tam. Jako feťák jsem si přičichnul k dlani.

„Edwarde?“ oslovila mě nejistě Alice.

„Tady máš klíčky od Volva. Odvezu náklaďáček,“ rozhodl jsem a změnil směr. Ještě chvilku Belly, než odjedu. Hodlal jsem se bezpečně trýznit až do poslední chvíle. Zkrátit ten čas, co budu bez ní. V náklaďáčku bylo dusno a vzduch stál. Má přítomnost jej rozvířila natolik, že mě Bellina vůně škrábala v hrdle a tělo jsem měl v křeči. Nadechl jsem se. Hodně.

Edwarde?

Alice na mě čekala. Uvědomil jsem si, že stále sedím v nenastartovaném autě a vdechuju vzduch. Její hlas mě probral. Nastartoval jsem a snad prvně – aniž bych měl Bellu s sebou – jsem jel skoro podle předpisů. Dlouhá cesta. Voňavá cesta. Mučívé chvíle. Bella.

Zaparkoval jsem před školou, nechal klíčky v zapalování a vyběhl ven. Ve Volvu jsem se opět posadil za volant a zaváhal.

„To je dobrý nápad,“ souhlasila Alice s mou představou. Musel jsem se usmát. Úsměv mi oplatila a podala z přihrádky štos malých papírků. Z tašky vytáhla pero a obojí mi podala. Zamračil jsem se. Co jí napsat? Co jsem chtěl říct? Aby neprala? Aby seděla na posteli a ani se nepohnula? Aby se vyhnula autům, stromům, domům… Nadechl jsem se a napsal dvě slova: Opatruj se.

Tentokrát to byla Alice, kdo vyšel z vozu a dal lístek na sedadlo Chevyho.

„Tak. A můžeme vyrazit,“ zatrylkovala a já znovu nastartoval.

„Kdybych nebyla upír, asi bych se bála o svůj život,“ konstatovala Alice v jedné prudké zatáčce.

„Kdybys nebyla upír, neseděla bys se mnou v tomhle autě.“

„Musela bych být Bella. Pak bych tu možná seděla.“

„Kdybys byla Bella, jel bych opatrně.“

„To bych si mohla vzít osobně, Edwarde,“ čertila se na oko. Usmál jsem se. Zastavil jsem před domem a zbytek jsme se rozhodli jít pěšky. Rozeběhli jsme se. Ne tak, jak bych běžel sám, protože Alice byla pomalejší, zato energičtější. Poskakovala, smála se, vyzvídala. Přistihl jsem se, že se směju. Doopravdy směju. Jak dlouho jsem se nebavil, aniž bych nebyl s Bellou?

„Tohle je jeden z důvodů,“ konstatovala, když jsme se shodli, že vzdálenost od civilizace stačí a není nejmenší možnost, narazit na člověka. Zamračil jsem se. „Tvoje nálada. Ty si to neuvědomuješ, ale jsi úplně jiný. Ano – občas hodně frustrovaný a ano – nejsi skoro pořád doma, ale mně se to líbí. Jsi… Jako kdybys najednou ožil, chápeš?“ Sklopil jsem hlavu a koutky úst se mi zvlnily do úsměvu. „Chápeš,“ odpověděla si sama spokojeně.

„Za to může Bella,“ vydechl jsem.

„Já vím. A proto ji mám už teď ráda.“

„Alice. Nikdo neví, jak tohle skončí. Ani já se k tomu neupínám…“ Povytáhla obočí, což mě přimělo zmlknout. Cože jsem to řekl? Zasmál jsem se vlastní průhledné lži. „Snažím se, vážně moc. Všechno by mělo být jinak, chápeš?“

„Ty se vzdáváš?“ zeptala se smrtelně vážně. Zvedl jsem hlavu a zadíval se jí do tváře. Zamračil jsem se. „No vidíš.“

Aliciny další otázky vzal prach. Do nosu nás uhodil pach jelenů. Mrkla na mě a zmizela. Byl čas. Připravit se na sobotu s Bellou.

Lovil jsem, jak jen jsem mohl. Dokud mi žaludek neplaval. Skoro jsem se do toho musel nutit, jak moc se mi nechtělo. Neustále jsem si pohrával s myšlenkou, že se vytratím a jen se podívám, jak to Bella zvládá. Jestli je v pořádku a nic jí nechybí, ale pokaždé, když jsem se rozhodl, objevila se Alice a šklebila se na mě.

„Pořád tu jsem,“ opakoval jsem jí pokaždé.

Blížila se noc a moje sebeovládání se hroutilo. Spí už? Co teď dělá? Měl bych… Ne, neměl. Nebo jen na chvíli? Ne, ani na chvíli. Nejdu. Musím lovit. Poslední a pak půjdu. Ne!

„Sakra, Edwarde. Třeští mě z tebe hlava.“ Alice se vynořila zpoza stromů a ruce měla zaťaté v bok.

„Promiň, omlouvám se,“ hlesl jsem a svalil se do trávy.

„Je v pořádku, neboj se.“

„Jsi si jistá?“ Alice se zamračila. „Promiň, já vím,“ hekl jsem. Zvedl jsem hlavu a díval se na hvězdy. Vzpomněl jsem si na Denali a stejnou chvíli. Jen tam místo Alice byla Tanya. Aliciny myšlenky byly klidné. Snažila se. Myslela na vesmír a planety. Na klidné melodie klavíru a na opuštěný ostrov. Já se tam toulal s ní a s Bellou. Nedokázal jsem myslet na nic jiného. Všude jsem ji viděl. Její tvář, oči, rty… Vzdychal jsem po ní.

„Tak vstávej. Je čas s tebou něco udělat,“ vyhrkla. Bylo to, jako kdybych se probral ze snu. Noc byla pryč a pomalu se inkoustově černé nebe měnilo v modré. „Bude hezky, ale zima. Pojď,“ vybídla mě. Brzy ji uvidím!

Rozeběhli jsme se k našemu domu.

„Ještě chvíli a vyhlásili bychom pátrání,“ dobíral si nás Emmett.

„Tak to máme štěstí, že jsme to stihli, co?“ smála se Alice a táhla mě do pokoje.

„Alice?“ nechápal jsem, když mi vlezla do skříní.

„Tohle, toto a taky tady to,“ mumlala si pro sebe. Na postel mi naházela bílou košili bez rukávů, hnědý svetr a džíny. Ta hnědá ve mně vyvolala další toužebné vzdychnutí po Belle. „Obleč si to. Věř mi.“ Neměl jsem důvod, nevěřit jí. V duchu mi však nedala jediný důvod, proč bych to měl dělat. Přesto jsem poslechl. Když mě viděla oblečeného, radostně zatleskala a milým úsměvem mě pochválila. „Jsi připravený.“ Zhluboka jsem se nadechl. Vážně jsem? Co mi pomůže oblečení? Zabrání snad bavlna tomu, abych Bellu zabil? „Edwarde!“

„Omlouvám se,“ úpěl jsem. Musela to vidět. „Já – asi tam nemůžu. Nejde to. Nedokážu se ovládnout.“

„A je to tady,“ sykla Rosalie kdesi v domě.

„Rosalie, Edward má velkou šanci to zvládnout.“ Esme. Za ta slova jsem ji svatořečil.

„To určitě,“ odsekla Rose. „Nechci se stěhovat!“

„Nebudeš muset. Vidím, co se stane. Edward to nedopustí,“ zastala se mě Alice. Mračil jsem se víc a víc. Tohle bylo jako kdyby se hádalo moje podvědomí. Ano – ne. „Tak jdi, už čeká,“ pobídla mě Alice s úsměvem.

Venku jsem minul auto. Dohoda zněla – Chevy a Bella řídí. Proč jsem na tohle přistoupil? Rozeběhl jsem se vytouženým směrem a zastavil až před jejími dveřmi. Lehce jsem zaklepal. Slyšel jsem bijící srdce. V okamžiku, kdy se ozvalo mé ťukání do dřeva, se frekvence zrychlila. Lekla se? To jsem nechtěl. Zarachotila zástrčka a dveře se otevřely. Ovanula mě její mučivá vůně. Zase ten hnědý svetr a džíny, sakra… Pak jsem si uvědomil, co mám na sobě já a musel jsem se usmát.

„Dobré ráno,“ uchechtl jsem se.

„Co se děje?“ pohlédla na sebe dolů.

„Pasujeme k sobě,“ zasmál jsem se znovu. Alice to viděla.

Přidala se ke mně, jenže její smích maskoval jakousi pochmurnou náladu. Rozmyslela si to? Měla by. Zaťal jsem ruce v pěst a pokoušel se nedýchat. Tohle nebyl prázdný Chevy, ale čistá neředěná Bella. Nemohl jsem hazardovat víc, než už jsem riskoval. Vyšla ven a zamkla. Otočil jsem se přes rameno k náklaďáčku. Měl bych šanci jí to vymluvit? Já a spolujezdec. Pojede podle předpisů. Bude to dlouhá cesta. V uzavřeném prostoru jen já a ona.

„Kam to bude?“ zeptala se, když jsme nastoupili.

„Zapni si pás – už tak jsem nervózní,“ prosil jsem. Kdyby to šlo, asi by se mi potily dlaně. Střídavě jsem zatínal pěsti a opět je uvolňoval.

Bella se tím nejspíš bavila. Naštěstí se natáhla za rameno a zapnula si pás.

„Tak kam?“ opakovala s povzdechem.

„Jeď na stojedničku severní,“ poručil jsem, stále svázaný její vůní a svou nerozhodností.

Jela snad ještě pomaleji, než jsem si mohl myslet.

„Máš v plánu dostat se z Forks ještě před soumrakem?“ vyzvídal jsem.

„Tenhle náklaďák je dost starý na to, aby tvému autu dělal dědečka – měj trochu úcty,“ opáčila.

„Zahni doprava na stodesítku,“ řekl jsem ve chvíli, kdy jsme minuli poslední domy a objevil se les. „Teď pojedeme, dokud silnice neskončí,“ konstatoval jsem a musel se té noční můře tiše usmát. S Bellou to bude dlouhá stodesítka. Jakožto upír byla pravděpodobnost usnutí nulová – dokud jsem se neposadil vedle Belly řidičky.

„A co tam bude, až skončí silnice?“ přemítala nahlas.

„Lesní cesta.“

„Půjdeme pěšky?“ zeptala se vyděšeně.

„Tobě to vadí?“ Mohl jsem si myslet, že se jí nebude chtít. Možná že za to mohl její talent na padání a zakopávání. Nebo se bála?

„Ne,“ vyhrkla nepřesvědčivě.

„Neboj, je to asi jen sedm kilometrů nebo tak, a nemáme žádný spěch.“ Bella zbledla. Ze všech sil jsem potlačil výbuch smíchu a mlčel jsem, dokud jsem si nevšiml jejího zamyšleného výrazu.

„Na co myslíš?“ zeptal jsem se.

„Jenom přemítám, kam jedeme.“

„Je to takové místo, kam rád chodím, když je hezké počasí.“ Oba jsme vykoukli z okna na ztenčující se mraky.

„Charlie říkal, že bude dneska teplo.“

„A řekla jsi Charliemu, co budeš dělat?“ zeptal jsem se. Určitě řekla. Není přeci tak…

„Ne.“ Bože!

„Ale Jessica si myslí, že spolu jedeme do Seattlu?“ připomněl jsem jí. Jediná moje jistota. Důvod, proč ji vrátit, kdyby se to zvrtlo. Ne? Měl jsem radost, že na tohle zapomněla.

„Ne, řekla jsem jí, že jsi to zrušil – což je pravda.“

„Nikdo neví, že jsi se mnou?“ Lomcoval se mnou vztek. Spíš strach? Vzala mi důvod! Nemám jediný důvod! Sakra!

„To záleží na tom… předpokládám, že jsi to pověděl Alici?“

„To moc nepomůže, Bello,“ odsekl jsem. Jako kdyby mi Alice stačila. Byla jako já. Odpustila by mi chybu. „Jsi tolik v depresi z Forks, že máš sebevražedné sklony?“ zkusil jsem to jinak, protože mě nejspíš přeslechla.

„Říkal jsi, že by mohlo způsobit potíže, kdybys… kdybychom spolu byli veřejně,“ připomněla mi.

„Takže ty si děláš starosti ohledně potíží, které by to mohlo způsobit mně – kdybys ty nepřišla domů?“ sykl jsem jedovatě. Absolutní nulový práh sebezáchovy!

Přikývla a dívala se na silnici.

„Proč mě to nepřekvapuje. Co jsem si myslel?“ zavrčel jsem pro sebe, jistý si tím, že mě neslyší. Nebo nerozumí. Mlčel jsem. Pokoušel jsem se vyrovnat s tím, že o jejím výletu nikdo – vůbec nikdo – neví.

Zastavila na konci silnice u dřevěného ukazatele. Napadla mě spásná myšlenka naložit ji do auta a rychle vrátit domů.

Jenže Bella vystoupila a přetáhla si přes hlavu svetr. V tričku s krátkým rukávem vypadala – krásně. Sám jsem vystoupil a zbavil se svetru. Měl jsem pocit, že mě dusí. V košili se mi dýchalo líp, přestože dýchání jako takové jsem nepotřeboval. Rozepnul jsem si límeček a zabouchl dveře Chevyho. Otočila se na mě. Vkročil jsem do trávy vedle silnice.

„Tudy,“ řekl jsem a podíval se na ni přes rameno, stále vyděšený tím, co přijde. Vykročil jsem do temného lesa.

„A co lesní cesta?“ Panika v jejím hlase se nedala přeslechnout, jak spěchala kolem auta za mnou.

„Říkal jsem, že na konci silnice je lesní cesta, ne že po ní půjdeme.“

„Nepůjdeme po pěšině?“ zeptala se zoufale.

„Nedovolím, aby ses ztratila.“ Otočil jsem se s výsměšným úsměvem. Její strach mě pobavil. Bála se výmolů a bloudění, místo toho, aby se děsila mě. Nebo snad – že by se konečně začala bát mě.

„Chceš jet domů?“ zeptal jsem se tiše. Bylo to tady. Došlo jí to a jen to neumí říct. Musím se jí vzdát. Nechat ji jít, až mi poví – ano, chci domů.

„Ne,“ vyhrkla a doběhla mě.

„Co se děje?“ zeptal jsem se co nejvíc mile. Nedokázal jsem si vysvětlit její výraz v tváři a chování. V jednu chvíli vypadala, že chce utéct a v druhou za mnou běžela.

„Na chození mě neužije,“ odpověděla bezvýrazně. „Budeš muset být velmi trpělivý.“

„Umím být trpělivý – když se hodně snažím.“ Usmál jsem se a díval se jí přitom do očí. Koutky jejích úst se na vteřinu zvlnily v pokusu o úsměv, ale pořád měla v očích strach.

„Vezmu tě domů,“ slíbil jsem. Hned tě vezmu domů, když budeš chtít. Nebo i poté. Přísahám!

„Jestli chceš, abych se trmácela sedm kilometrů džunglí a došla tam před západem slunce, tak bys měl jít první,“ řekla kysele. Zamračil jsem se, snažil jsem se to chápat. Vyluštit, proč to dělá. Zkouší, kam může zajít? Vzdal jsem to a zavedl Bellu do lesa. Pokoušel jsem se vyhýbat houštím a kapradinám. Vedl jsem ji tou nejlehčí cestou, a přesto občas zakopla. Dlouho jsem tu nebyl. Párkrát jsme narazili na povalený kmen stromu, který se nedal obejít. Hrdinsky se přes něj pokoušela přelézt, ale můj strach o ni vyhrával. Vztáhl jsem k ní ruku a pomohl jí. Můj nos začínal být pomalu otupělý a pálení v hrdle ustávalo, jak se míchalo s čerstvým vzduchem. Snažil jsem se stát proti větru. Co nejvíc bezpečí pro ni.

„Kdy máš narozeniny, Bello?“ zeptal jsem se zvědavě. Zavrávorala tak silně, až jsem ji musel podepřít. Nečekala to?

„Třináctého září,“ hlesla. Usmál jsem se. Kdyby byla jako Emmett, dal bych jí loveckou permanentku na medvědy, ale Bella byla lidská. Spíš bych jí měl pořídit pořádné auto. Silné a bezpečné.

„Máš ve Phoenixu nějaké zvířátko?“

„Ne,“ odpověděla a vypadala, že je za tu skutečnost ráda.

„A měla jsi někdy?“

„Měla, ale poté, co jsem tak nějak nechtěně utrápila tři rybičky… Prostě jsem to musela vzdát,“ hlesla provinile. Rozesmál jsem se. Upřela na mě oči. Vypadala překvapeně a já si uvědomil, že se směju víc, než jak bych ve společnosti člověka asi měl. Hlasitěji. Svobodněji. Představil jsem si tyranku Bellu a její rybičky. Ani mi nepřišlo, že jdeme takovou dobu. Neustále jsem se vyptával, sledoval její chůzi a dohlížel na bezpečí cesty. Blížilo se poledne a slunce si začalo prodírat cestu mezi větvemi stromů.

„To už jsme tady?“ zajímala se. Pokoušela se znít smutně, ale v jejím hlase bylo napětí a možná i zvědavost.

„Skoro.“ Usmál jsem se nad změnou její nálady. „Vidíš to světlo před sebou?“ Bella se vytáhla na špičky a zamžourala směrem, který jsem jí ukazoval.

„Hm, měla bych?“

Usmál jsem se. „Možná je trochu brzy na tvoje ano.“

„Čas na návštěvu u optika,“ zamumlala. Její sarkasmus byl neskutečný. Opět jsem se musel usmát. Překvapovala mě. Víc a víc. Mělo to být přeci obráceně, ne? Čím víc ji znám, tím míň by mě měla překvapovat.

Vedl jsem ji dál a pár kroků od cíle jsem ji pustil před sebe. Šla mlčky a našlapovala opatrně. Zůstal jsem stát, ale ona to ani nepostřehla. Jen občas jsem udělal krok blíž, aby mi neutekla moc daleko. Zůstal jsem lapen ve stínu. Díval jsem se, jak si prohlíží moje tajné místečko a je u vytržení. Světlo se jí opíralo do kůže a vlasů. Lehký narezlý odstín, který se objevil jen se slunečními paprsky. Přišla ta chvíle? Vyjít na slunce a nechat Bellu, aby… mě viděla? Uteče. Určitě uteče a já ji budu muset hledat. Bude se mě bát. Nedokáže dojet domů sama, v autě. Nebo se nebude bát? Co udělá?

Bella se otočila přes rameno a ve tváři se jí objevil strach. Zmateně se rozhlížela kolem. Dezorientovaná? Hledala cestu, kudy přišla? A pak mi to došlo. Hledala mě. Nespouštěl jsem z ní oči. Po chvilce mě našla. Zadívala se mi do tváře a udělala dva kroky ke mně. Potlačil jsem touhu couvnout. Usmála se a znovu vykročila. Automaticky jsem ji zastavil gestem ruky. Nemůže být tak blízko, až to udělám – jestli to udělám. Její nedočkavost a zvědavost mi dodala sílu. Znovu jsem se nadechl a opatrně vykročil do slunečního světla, které pokrývalo celou mou mýtinu. Zvuk nedalekého potoku byl hlasitý. Nedal se však srovnávat s bušením Bellina srdce, když mě zalilo polední světlo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Twilly

13)  Twilly (17.05.2011 17:35)

Vážně mi nepřišlo, že to není dopsané... tohle je Steph - nebo Mišutka???? Kurňa, já nevím... a není to to samé?

Alda

12)  Alda (26.03.2011 19:29)

Óóó ! Děkuju moc !!!

Fanny

11)  Fanny (16.03.2011 20:19)

Prostě nádhera

HMR

10)  HMR (16.03.2011 19:28)

Ách,

9)  leila (16.03.2011 09:26)

super, je to velmi zaujímavé...Edwardov pohlad ma v týchto situáciách vzdy zaujímal

8)  jenka (16.03.2011 01:35)

Tohle je vážně skvělé! Jestli udržíš tak vysoký standard (nebo spíš nadstandard) a dopíšeš celý díl (chtít víc by bylo nemístné)! To by bylo naprosto famózní. Jen mě trochu vadí fakt, že jsem tuhle skvělou povídku objevila už v jejích začátcích, takže se budu opravdu dlouho mučit čekáním... Ale co, to je moje chyba :) Prosím, piš dál, kdykoli tě políbí múza. Moc, moc, moc se mi to líbí.

krista81

7)  krista81 (16.03.2011 00:23)

Krása, ten rozhovor mezi Alicí a Edwardem - moc dobré
A pak to jeho zaváhání před Bellinými dveřmi a celá ta cesta na louku . Edward je tak roztomilý, když se o ni bojí .

Louka a jiskřící (nebo zářivý?) Edward - na ten rozhovor se strašně těším.
Nemůžu se dočkat další kapitolky.

6)  belko (15.03.2011 23:04)

Mišáčku, deláš mi ohromnou radost, děkuju!!!
Nádherně jsi domyslela dialog mezi Alicí a Edwardem, když byli spolu na lovu. Máš to všechno moc pěkně promakaný, asi to není snadné, že?
ještě mi řekni, to dopíšeš takto všechny 4 díly?!?!? Což o to, my - čtenáři - si tu budeme mlsat a užívat, ale ty budeš mít oťukané prstíky...budu ti držet palečky, jsi vážně bobrá

Dennniii

5)  Dennniii (15.03.2011 20:33)

absolutně dokonalý, úžasná kapitolka, lov s Alicí byl perfektní a to jak mu vybrala oblečení :D
Moc se těším na pokračování, Louka a zářivý Edward

Anna43474

4)  Anna43474 (15.03.2011 19:49)

Jsem jako feťák - vdechuju Edwardovu dobrou náladu a nikdy nemám dost Máš tu závisláka, spisovatelko
Asi začnu brečet závistí - já chci tohle umět taky!!! Taky!!! Taky - taky - taky!!!
TKSATVO

Janeba

3)  Janeba (15.03.2011 18:12)

Mišutko, písmenka došly!! Edward a ten jeho všudypřítomný strach, zlatíčko! Moc se mi líbí jeho úvahy! Báječné, působivé a moc se těším na pokračování "louky"!!!
Děkuji!!

Jula

2)  Jula (15.03.2011 17:57)

Krása
Edward je úžasný

1)   (15.03.2011 16:53)

Jééé, ááách, óóóch, íííích.
Ehm...
To je tak krásný. Edward je tak roztomilý. A Alice. Ach...
Co jiného napsat? Klaním se, až mě bolí hřbet.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek