Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Setk%C3%A1n%C3%AD%20s%20osudem.jpg

Esme žila pět let ve Valencii a čekala, jestli a kdy se Carlisle objeví. Nakonec čekat přestala, vdala se a vybudovala si jméno jako jedna z nejlepších valencijských krajkářek. Je vdaná, skoro šťastná, a už nedoufá... a najednou ho potká, když už to nejméně čekala. Co vlastně od ní bude chtít? A co bude chtít ona?

9. kapitola - Shledání

Zavřela oči, pevně semkla víčka a tiše doufala, že jen sní.  Že se jí to zdá. Opravdu tady je? Konečně přišel ten, v setkání s nímž věřila, doufala i obávala se ho celých těch pět dlouhých let? A když už doufat přestala, když našla poklidné štěstí v manželství s milým a hodným mužem, když žije spokojený život v dostatku a smysluplné práci, je tady? A proč teď, proč dnes? A co po ní bude chtít?

Kdysi toužila po setkání s tím, komu tenkrát poprvé a tak horce dala své city, s tím, o němž přes všechny hrůzné vzpomínky nedokázala uvěřit, že by byl tím démonem, za jakého se prohlásil; byl jejím zachráncem, byl jejím andělem spásy, byl její věčnou láskou. Nemohl být zlý, nebyl vrah ani zrůda, tomu nedokázala uvěřit. A přesto váhala. Proč by to tehdy říkal? Proč by se přiřadil k těm vrahům, kteří ji připravili o rodinu, kdyby to nebyla pravda? A proč ji taky nezabil nebo nenechal svému osudu? Snad že k ní opravdu cítitl lásku, jak tvrdil, a proto ji zachránil? Nevěděla, zůstalo mezi nimi mnoho nevyřčených slov a nevysvětlených záhad, a ona doufala, celou tu dobu doufala, že ji najde, že jí vysvětlí, že ji přesvědčí… Jak ráda by se nechala přesvědčit! Ale roky běžely a ona se už vzdala naděje, že ho ještě někdy v životě spatří, a tak o setkání alespoň snila. Poslepovala své rozlámané srdce a začala znovu žít, jen ten sen se stal její součástí tak dokonale, jako by s ní srostl; nedokázala přestat snít, stejně jako nedokázala přikázat svému srdci, aby přestalo bít.

A teď i  se zavřenýma očima už dobře věděla, že nesní, že je to skutečnost. A bolest, nastřádaná za pět let, se spojila se štěstím, úlevou a radostí ze shledání, třebaže bolestného, našla si cestu ven a jí se po tvářích začaly koulet velké slzy; stékaly jako vodopád a kapaly jí do klína, a ona nedokázala zvednout ruku, aby je setřela. A přesto byla zároveň šťastná.

„Neplač, Esmé,“ ozval se jeho hlas, hladil ji a laskal a tolik hřál. „Proč pláčeš, lásko, nač ty slzy? Tvůj život je přesně takový, jaký by měl být. Máš manžela, krásný dům, rodinu… jsi šťastná, a to je vše, co jsem si kdy přál.“

Otevřela oči. „Jsi to ty. Ale tehdy jsi říkal něco jiného,“ setřela si slzy a potlačila další pláč. „Tehdy jsi říkal, že mě miluješ, a já ti věřila. Věřila jsem ti. A ty jsi lhal.“ Hrdě se narovnala v zádech a napřímila šíji.

„Myslíš, že jsem ti lhal?“ zachvěl se mu hlas. „Myslíš, že lžu teď, když tu stojím a pořád tvrdím, že jsi jediná, koho jsem kdy miloval?“

„Jsem jediná?“ Esmé ironicky zopakovala jeho slova. „Vždycky jsi mě miloval? A já se marně snažím pochopit, jak můžeš mluvit o lásce, jak můžeš tvrdit, že mě miluješ, a zároveň říkat, že jsi šťastný, že patřím někomu jinému.

„Právě proto, Esmé. Právě proto, že jsem tě nikdy nepřestal milovat, jsem šťastný, když vidím, že žiješ lidský a naplněný život. Bylo šílenství si myslet, že bych ti mohl kdy dát totéž; a tehdy v návalu euforie z první lásky jsem mu na chvíli podlehl. Neměl jsem ti nikdy o tom říci, neměl jsem právo tě strhnout s sebou. Jsem zrůda, monstrum, a ty to víš. Ani láska by neopravedlnila, kdybych tě dovedl do zatracení, a to by se stalo, kdybys se mnou zůstala, Esmé.“

„Do zatracení? Já si své peklo už prožila, Carlisle. Když jsem utíkala z Volterry a před očima měla smrt své rodiny, když jsem se v noci budila hrůzou z krvavě rudých očí a kousala se do vlastní pěsti, abych křikem nevzbudila Maria. Když jsem doufala, že se za mnou vrátíš, že mě najdeš, a zároveň jsem se toho bála. Prožila jsem si peklo ve váhání a přemítání, co jsi vlastně zač – zachránce nebo vrah. A očistec výčitek svědomí, které mě pronásledovaly za mou lásku k tobě, za můj stesk a zoufalství, které jsem cítila ne ze ztráty blízkých, ale ze ztráty tebe… Tehdy jsi řekl, že jsi stejný jako ti rudoocí,“ váhala s otázkou, která jí vrtala hlavou celých těch pět let a zažírala se jí do mysli jako červ. „Řekni, chtěl jsi zabít i mně? Proto jsi mě poslal pryč, aby tě nelákala moje krev? Bál ses, že tahle… žízeň přemůže i tu lásku, kterou, jak říkáš, jsi ke mně cítil?“

Nemohla si nevšimnout, jaká bolest se mu zračí ve tváři. Jak by ho natahovali na skřipec. Ubližovala mu svými slovy, náhle jí bylo jasné, že ho krutě zranila.

„Já… Esmé, jsem, co jsem. Nebudu ti lhát. Jen krev mě drží při mém bytí, bez ní existovat nemohu. A láká mě. Říkáš, že sis prožila očistec, a je mi to líto. Já v očistci žiji už dvěstě le, a budu v něm žít navěky. Láká mě tvoje krev, láká mě krev jakéhokoliv člověka, který se ocitne v mé blízkosti, krk mi rozpalují plameny žízně tak strašné, jako bych v něm měl žhavé železo… ale radši bych stokrát, tisíkrát trpěl tou bolestí, než vzít někomu život, Esmé. Věř mi, lásko. I když jsem svou podstatou krvelačná stvůra bez lidské duše, nikdy jsem nezabil člověka, nikdy jsem neokusil ani kapku lidské krve. Přísahám. Vzpomínáš, kde jsi mě viděla poprvé? Tehdy v lese. Nad tělem padlé srny…“ odmlčel se a Esmé se mihla hlavou vzpomínka na zlaté oči v přítmí lesa. Lovil zvěř. Ne lidi. Úleva jí projela tělem jako šíp. Ale proč potom o sobě tvrdí… Usmála se na něj a náhle věděla, že to celou tu dobu tušila, cítila – věřila mu, celý ten čas mu věřila, stejně jako teď.

„Říkáš, že jsi zrůda, že jsi monstrum,“ její tichý hlas skoro nebylo slyšet, „tak proč jsi mě tehdy zachraňoval? Proč jsi mě nenechal umřít tam ve zdech Volterrského paláce, stejně jako ostatní? Proč jsi mě nechal utéct? Mě bys být na sebe pyšný. Jestli odoláváš tomu, co jsi, pak jsi možná anděl, ne ďábel. Bojuješ se svou přirozeností a to je ta nejtěžší věc na světě. Kdo kdy viděl kočku, aby nechala naživu myš? Kdo kdy viděl vlka, aby nechal na pokoji ovci? A dokonce ji chránil před ostatními vlky? Možná nejsi člověk, Carlisle Cullene, ale máš svědomí a duši možná lidštější než mnohý z těch, co se baví teď tam v sále,“ ukázala do osvětlených oken paláce La Lonja. „Kéž bych ti to mohla dokázat! Kéž bys mě byl tehdy neodehnal. Protože já jsem tě taky milovala a nevěřila jsem, že bych se v tobě mohla tak splést. Celých pět let jsem tě čekala, celých pět let jsem doufala v zázrak.“

Klesl před ní na kolena a uchopil její dlaně do svých. Studily jako led, a přece ji ten dotyk zahřál. Zvedla ruku a zlehka se dotkla jeho zlatých vlasů, pak ho pohladila po tváři, hladké a bílé jako alabastr. Dotkla se jeho rtů a přála si, aby mohla prst nahradit svými rty, ale to nemohla, nesměla. Na všecko už bylo pozdě.

„Dočkala jsem se,“ zlomil se jí hlas vzlykem. „Jsi tady, klečíš přede mnou a držíš mé ruce ve svých, jenže dnes už je pozdě. Možná věřím, že jsi mě miloval. Možná věřím, že mě miluješ i teď. A vím, že já tebe budu milovat navěky. Ale tehdy jsi rozhodl za nás oba. Nevyhledal jsi mě pět let. Tak proč ses objevil zrovna teď? Co ode mě chceš? Odpuštění? Zatracení? Nebo… cit, který už nemám právo darovat nikomu jinému než svému muži? Jsem vdaná, Carlisle. A dostojím svým závazkům. Můj manžel je dobrý člověk a já ho nebudu podvádět.“

„Já vím, Esmé. A nikdy bych to po tobě nechtěl. Já… kdyby to nebylo nutné, nikdy bych tě neznepokojoval svou přítomností, ale musel jsem. Přišel jsem tě varovat. Tehdy jsem zůstal ve Volteře i proto a hlavně proto, abych ti zajistil bezpečí. Jsi jediný člověk, který o nás ví – a to je nebezpečné. Dokázal jsem přesvědčit vládce, že pro naši existenci nejsi ohrožením, hlídal jsem každé jejich rozhodnutí a doufal, že na tebe zapomenou. Skoro se to podařilo. Ale oni nejsou jediní, kdo na tebe vzpomíná, bohužel.“

Zvedl hlavu a zadíval se jí do očí, znovu se topila v tom tekutém zlatě a myšlenky se jí rozutekly, pak sklopil pohled a ona se násilím přinutila mu znovu naslouchat.

„Tehdy neumřela celá tvá rodina, Esmé. Někdo… přežil, jestli se tomu tak dá říkat.“

„Kdo?“ hlesla, ale už s mrazivou jistotou věděla, jaké jméno uslyší.

„Carmen.  A obávám se, že se nějak dozvěděla o tom, kde a jak žiješ. Nějakým pomateným způsobem je přesvědčená, že Manuel a Pablo zahynuli tvojí vinou, že tvou vinou přišla i o Maria… chce se ti pomstít. Lásko, zapřísahám tě, uteč. Přesvědč manžela, vezměte Maria a odjeďte, nejlépe do Nového světa, do Ameriky. Obchodovat se dá i odtamtud, a tam budete v bezpečí, Carmen nikdy do Ameriky cestovat nebude,“ naléhavě hovořil svým sametovým hlasem, ale Esmé neposlouchala, co jí vlastně říká.

Hlavou jí běželo těch pět let smutku, stesku a samoty, které jen nedostatečně – jak teď viděla – vyléčil její sňatek s Alejandrem, a před očima jí vytanulo dalších pět, deset nebo padesát let, teď už ne v osamění, ale ve věčné lítosti z pocitu vlastního selhání, když už ví, vždycky bude vědět, že miluje nepravého. Bude žít s mužem, ale sama, s láskou, ale bez citů, a do konce života bude umírat steskem a nenaplněnou nadějí. Kéž to brzy skončí, přála si najednou, kéž si mě brzy Bůh vezme k sobě, kéž už zapomenu a nic necítím. Ta bolest mě stejně dřív nebo později zabije; ať je to raději dřív.

„Nebudu utíkat, Carlisle. Nechci. Ani to nemá smysl. Uteču teď – a za nějaký čas mě stejně najde, jako mě našla tady. Mario je pryč – věděl jsi, že studuje na lékaře? Jsi pro něj příkladem. Nikdy ti nepřestal být vděčný. A Carmen, ať byla jaká byla, byla to jeho matka,  a já věřím, že vlastnímu synovi by neublížila. A mě ať si Carmen klidně vezme – stejně jsem těch pět let žila jen ve vypůjčeném čase,“ prohlásila hořce. „Odjeď ty. Najdi si štěstí za mořem, najdi někoho, kdo tě bude milovat a kdo přitom nikoho nezradí, tak jako bych musela já. Chci, abys odjel a byl šťastný i za mě, slib mi to. A mě nech najít můj osud. Jestli to bude Carmenina pomsta, postavím se jí hrdě čelem. Bez srdce se stejně žít nedá, a to moje máš ty,“ dodala tak tiše, že to málem ani on neslyšel.

Ale zaslechl to, a to upřímné vyznání ho zbavilo posledních zbytků rozvahy. Zavzlykl, zabořil hlavu do jejího klína a oběma rukama ji objal v pase; tiskl se k ní, jako by hledal záchranný pás v rozbouřeném moři, jako by byla jedinou spásou, jediným pokladem, který kdy na světě toužil získat.

Pohladila ho po vlasech, prsty shrnula zlaté prameny z čela a vzala jeho hlavu do dlaní. Když vzhlédl, v očích utrpení staré jako svět, naklonila se k němu a políbila ho, zoufale a vášnivě… a naposledy. Na rozloučenou. Oba to věděli a dalších slov nebylo třeba.

Vyvinula se z jeho objetí a vstala. Zasténal, zůstal klečet a čelo si opřel o lavičku v místě, kde předtím seděla, ruce sepjal jako k modlitbě a tak zůstal – socha vytesaná z mramoru, pomník zoufalství a beznaděje.

Ještě se po něm ohlédla a věděla, že jeho obraz jí zůstane v očích vypálený až do smrti. A pak už zmizela ve světlech sálu. Zůstala po ní jen jemná vůně a hořká vzpomínka.

Na cestičce zaskřípěly kroky a Carlisle ucítil na rameni ruku přítele. Vzhlédl.

„Nepřemluvil jsem ji, Eleazare,“ řekl trpce. „Nechce odjet, chce přijmout cokoliv, co jí osud přinese. A vyhání mě od sebe, a mě to trhá na kusy; jak ji tady mám nechat, tak křehkou, tak nechráněnou? Měl bych tu zůstat a neviděný ji ochraňovat. Ale zároveň mám strach, že nedokážu jen zpovzdálí sledovat, jak žije s někým jiným, jak ho líbá, objímá, miluje… Vím, měl bych být šťastný i za ni, ale… já asi prachobyčejně žárlím,“ zvedl překvapeně hlavu, když si naplno uvědomil, co ta hořkost, zlost a smutek znamenají.

„Jsem zmatený,“ dodal, zvedl se ze země a posadil se na lavičku vedle Eleazara. „Nikdy dřív jsem se s takovými pocity nemusel vyrovnávat. Ovládám svou žízeň po krvi i jiné pudy už skoro dvěstě let. Ty jsi s tím začal teprve nedávno a víš už, jak je to těžké – a přece mi to nikdy nepřipadalo tak obtížné, jako teď ovládnout svou touhu zabít jejího manžela. Bylo by to tak snadné – malé trhnutí a zlomí se vaz… Vím, že na to nemám žádné právo, ale je to tak lákavé – zařídit, aby její láska zas mohla patřit jen mně… Ach, Bože, neuváděj mě v pokušení!“ zvolal zoufale, schoval hlavu do dlaní a prsty si křečovitě sevřel vlasy. „Jsem sobec, když chci, aby žila, ale ve skrytu své prokleté duše si přeju, aby žila se mnou?“

„Ne, amigo mio,“ zavrtěl Eleazar hlavou, „jsi jen zamilovaný. Ale bojíš se oprávněně – ty musíš odjet. Počkej,“ zarazil ho gestem ruky, když viděl, že se Carlisle chystá protestovat, „zůstanu tu já. Ochráním ji místo tebe, přísahám, že jí nikdo nezkřiví ani vlásek. Odjeď do Ameriky, kam ses stejně chystal, a já ti budu posílat zprávy. S Carmen si poradím, neboj se – mám ve Volteře své kontakty, jsem zatím ještě pořád členem gardy. A navíc je tu další důvod, proč bys měl Esmeraldu nechat na pokoji… a ty to víš.“ Zkoumavě se na Carlislea podíval a když zjistil, že nechápavě opětuje jeho pohled, vysvětlil:

„Bude teď potřebovat klid a pohodlí, rozrušení by jí v žádném případě nemohlo dělat dobře. Nemůžeš ji znepokojovat svou přítomností, pottřebuje klid a jistotu. Řekl bych, že si toho všimneš, už jako lékař… ale zřejmě jsi měl v hlavě plno jiných věcí. Byl jsem sice vpovzdálí, ale slyšel jsem to jasně, Carlisle. Tady u lavičky tloukla dvě srdce, ne jedno, a vzhledem k tomu, že tvoje to být nemohlo…“

Carlisleovi svitlo v očích pochopení a znovu se v něm svářila láska se žárlivostí. Co všechno by byl ochoten obětovat, aby teď byl na Alejandrově místě a Esmé čekala jeho dítě!  Jeho dítě… Ale to bylo nemožné, a tak už dál neprotestoval a oba s Eleazarem pomalu opustili zahrady paláce.

****

„Bydlí ve Valencii, Aftone,“ řekla Carmen sladkým hlasem a přitulila se ke svému novému účelovému milenci blíž. Objala ho kolem krku, přitáhla si jeho hlavu blíž a rty mu přejela od krku směrem k uchu. Zachvěl se a sevřel ji v pevném objetí.

„Esmeralda Anita de Salvada, a její manžel Alejandro de Salvada,“ zašeptala mu do ucha a skousla mu lalůček. „Najdi je a zabij, lásko. Nejdřív jeho, a ona ať se dívá. Ať vidí, jaké to je, přijít o manžela. Ať se svíjí a kroutí, dej jí čas… pár týdnů nebo měsíců, jen ať pořádně trpí,“ šeptala vášnivě a přitom sunula pomalu ruku Aftonovi po hrudi směrem dolů, až do míst, která se ztrácela pod kalhotami. Ostře zasykl a přikývl.

„A pak,“ napřímila se a pomalu si stahovala ramínka hedvábného županu, nejdřív levé, pak pravé, a nechala ho sklouznout až k pasu, ňadra hrdě vztyčená jak přídě bitevních lodí, „pak zabij i ji. Vychutnej si ji a vrať se, abys mi to mohl podrobně vyprávět. Nebudeš litovat, já umím být štědrá,“ přitulila se k němu znovu a zručně rozvázala šerpu jeho kalhot. Zvrátil hlavu dozadu do vyšívaných polštářů a jeho vrčení přešlo v hluboký sten.

„Dnes, můj milý,“ zablýsklo se jí v rudých očích, „dostaneš alespoň závdavek,“ široce se usmála a sklonila hlavu k jeho slabinám.

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

SestraTwilly

18)  SestraTwilly (24.05.2014 09:28)

Carmen je teda poriadna hnusoba. Ja len dúfam,že keď nie Carlisle,tak Eleazár ju ochráni pred ňou.Krásna kapitolka Hanetka.:-)

Kate

17)  Kate (31.01.2014 18:40)

Ten jejich rozhovor mě teda vážně dostal. :'-( A ta Carmen je ale hnusná mrcha! A Esme je těhotná... Snad její dítě neumře. :'-( Esme by to nepřežila. Already myslím, že to bude přesně takhle.

Nora

16)  Nora (17.02.2011 19:37)

No... tak to tedy bude opravdu zajímavé, že? Doufám, že nová povídka přibyde co nejdřív. Krásná povídka!!!

Bye

15)  Bye (15.02.2011 22:43)

Ajaj, to bolelo. To oboustranné vyznání, polibek na rozloučenou i beznaděj pro jejich vztah. :'-( :'-(
No, tak nějak tuším, co se přibližně může dít dál a myslím, že veselo tu ještě nějakou dobu nebude. Ale pevně věřím, že zrovna od Tebe se žádnýho překvápka v podobě sad endu obávat nemusím.
"...a před očima jí vytanulo dalších pět, deset nebo padesát let, teď už ne v osamění, ale ve věčné lítosti z pocitu vlastního selhání, když už ví, vždycky bude vědět, že miluje nepravého. Bude žít s mužem, ale sama, s láskou, ale bez citů, a do konce života bude umírat steskem a nenaplněnou nadějí."

Anna43474

14)  Anna43474 (15.02.2011 21:02)

Tak teď se docela bojím
Jak jen tohle dopadne???
Ale Tobě samozřejmě TKSATVO

Hanetka

13)  Hanetka (15.02.2011 12:04)

Jé Ambři, no jo, já vím... šest neděl, se normálně stydím. Jenže mě tahle kapitola dala tak strašnou práci, pořád mi z toho vylézaly neskutečně sentimentální a patetické žvásty... tohle je nejstřízlivější z asi tak čtyř verzí. A navíc kdykoliv jsem si sedla, že už s tím vážně pohnu, nakonec z toho bylo zas Peklo s vlkem, básnička nebo nějaký drabble... neznáš to taky, náhodou?

Nicméně jsem fakt nadšená, že se to nakonec tak líbí. Díky!

kytka

12)  kytka (15.02.2011 10:52)

Hani, já se taky moc těším.

ambra

11)  ambra (15.02.2011 10:43)

Hanetko, schválně jsem se dívala, kdy vyšla minulá kapitola - no, nebyla moc čerstvá . Ale víš co? Nemusela jsem dumat, dokonale jsem si ji pamatovala, i moment, v jakém skončila. A to asi o něčem svědčí .
A teď tahle... Z Carlislea jsi definitivně udělala chlapa snů - tolik vášně, lásky, to, že i on žárlí a má ne zrovna fér nápady - skvělé. To jejich setkání prostě nešlo napsat líp. Co bylo řečeno, co bylo procítěno - úžasné, strhující! :'-(
A je to tu - Esme je těhotná. Blíží se to. Au. Bojim.:'-(
Carmen je děsivá, ale vytvořila jsi neskutečně šťavnatou a věrohodnou novou postavu. Na pasáže s ní se zvrhle těším .
Musím to říct - tahle kapitola mě naprosto dostala. JO!!!

Hanetka

10)  Hanetka (15.02.2011 09:12)

Bosorko, taky bych ji nejradši nechala zdrhnout, ale když ona má Esme tvrdou hlavu....
Kytičko, díky za krásné komentáře u všech předchozích kapitol, jsem moc ráda, že tě tu vidím. Děkuju za chválu a moc se těším na zítřek.

kytka

9)  kytka (14.02.2011 21:31)

Z monitoru mi křičí smutek za oba.Nechtěla bych být v kůži Esme. Cítí povinnost a nechce klamat, ale láska jejího života..... A Carmen, no, snad na každého jednou dojde. Svůj styl psaní doslova pohltí. Těším se na další.

Hanetka

8)  Hanetka (14.02.2011 21:27)

Lizzie, není. Je to jen shoda jmen, ale neboj, Eleazar se taky dočká... A Valentýn... no, vždyť jsou zamilovaní, ne? Oba. Že nešťastně, to je jiná věc...
Sfingo, ona nechce, ale musí. Má silně vyvinutý smysl pro povinnost. Radši by odešla s Carlislem, to mi věř, ale on to po ní ani nechtěl...
Míšo, vždyť ty víš, ne? Tak klid a trpělivost, ony boží mlýny...
Gassie, díky, vážně jsem měla strach, aby to nebylo moc patetické.
Kamčí, nezapomněla, ale tahle kapitola mě strašila a strašila... Teď už to snad půjde líp.

Bosorka

7)  Bosorka (14.02.2011 21:12)

Esme kurnik šopa zdrhej.....:p

6)  Lizzie (14.02.2011 20:38)

Hele Hanet, víš kolikátého je dneska? Víš, že je Valentýn? :D :D Ale bylo to skvělé!
Carmen je budoucí Eleazarova Carmen??

sfinga

5)  sfinga (14.02.2011 20:10)

Hani, já se bojím, Carmen je taková mrcha, že jí nemůže konkurovat ani Victoria
Nedivím se Esmé, že chce zůstat s manželem. To on ji dal zázemí, pocit bezpečí a Carlisle? A no zachránil jí, ano miluje jí, ale nechal ji jít. A ona je statečná, když chce zůstat v doma, na dosah Carmen

MisaBells

4)  MisaBells (14.02.2011 19:57)

Bouchneme bublinky, co Hani? Tolik potu a krve, ale výsledek je fantastický, dechberoucí a úchvatný. Tvrdohlavá Esmé plná bolesti a smutku, zoufalý Carlisle a... mrcha Carmen! Jak já jí nemůžu přijít na jméno!
Už aby bylo po ní.

Gassie

3)  Gassie (14.02.2011 19:54)

Hanetko, jsem tu :) Moc se mi to líbilo.
Celé to setkání po letech bylo krásné a uvěřitelné. Každé slůvko zapadlo přesně tam, kam mělo. Carlisle se zachoval tak, jak se od něj čeká.
Prostě zase dokonalá symfonie.

PS: Carmen je pěkná potvora (ale to mě nepřekvapilo).

2)  kamčí (14.02.2011 19:47)

sláva, už jsem se bála, žes na tuhle povídku zapoměla
krásná, ale smutná kapitolka

Hanetka

1)  Hanetka (14.02.2011 19:29)

Haló, je tu někdo? Pokud ještě po víc jak měsíci (já ostuda) někoho zajímá, jak to bylo dál s Carlislem a Esmé, je tu nová kapitola Setkání s osudem. Dala mi strašně zabrat, je to myslím třetí nebo čtvrtá verze, v životě jsem tolik nemazala. Snad se vám bude líbit s snad nová přibude dřív než tahle.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek