Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/Setkání%20s%20osudem.jpg
Co nikdy nečekals, se zčistajasna stane,
navzdory osudu i láska mnohdy vzplane.
A samota, co tížila tě jako kamení,
je pryč a píseň slavíka ti náhle v uších zní.
Že uvěřit se bojíš, že milovat máš strach?
Snad štěstí potká tě, snad nezbude jen prach...

10. kapitola -  Zlom

Esme stála lehce rozkročená, aby vyrovnávala houpání paluby, jednou rukou se držela roubení a druhou měla ochranně položenou na břiše, které se vzdouvalo stejně pyšně jako boky bachraté obchodní lodi, na níž se už třetí týden plavila. Stála na špičce přídě, ve tváři ji studily kapky tříště mořské vody, kterou rozstřikovala loď, propadající se do vln, a vítr, který se opíral zezadu do plachet, jí cuchal vlasy uvolněné z uzlu v týle.

Ještě tři dny, pomyslela si, ještě tři dny a uvidím ho… snad.

Za zády se jí ozvaly kroky a ona se otočila, aby pohlédla na svého nevlastního bratra.

„Jak je Carmencitě, Mario?“

„Špatně, Esme. Dnes je moře neklidnější než jindy a mořská nemoc se jí vrátila v plné síle. Chvílemi skoro ztrácí vědomí. Je s ní Eleazar… skoro se od ní nehne. Nezdá se ti, že ti dva…“

Esme s úsměvem přikývla. „Nezdá. Vím to jistě. Z obou to přímo vyzařuje, Mario.“ A v duchu pocítila bláznivou naději. Jestli si hlavu nelámou Eleazar s Carmencitou, nevadí jim, že Eleazar nenáleží do lidského světa, pak možná je naděje i pro ni… a pro toho, kterému už kdysi dala své srdce a teď mu ho veze přes oceán na dlani. Snad ji přijme, snad jí odpustí, jak ho tehdy před několika měsíci od sebe vyhnala; snad ji nepřestal milovat. Snad ji přijme i s jejím dítětem, s tím, které nosí v lůně jako trvalou a živou vzpomínku na toho, který jí daroval lásku a kterému se ji snažila dát i ona… a který to zaplatil životem. Proč se jen Carmen nemstí na ní? Proč za ni musejí trpět její blízcí? Co měl Alejandro společného s její žárlivostí na Esme, na její mládí a krásu, proč si její zášť vybrala jako daň jeho život? Vzpomínka na Alejandrovu smrt jí projela jako blesk a sevřela srdce do kleští špatného svědomí. Je špatná, když jeho smrt sice oplakává, ale zároveň cítí úlevu?

Nerozuměla dost dobře sama sobě. Milovala svého manžela, byla odhodlaná být mu dobrou a věrnou ženou. Chystala se dát mu dítě, celou svou duší se snažila mu darovat lásku a štěstí. A přece jí celou tu dobu jako tříska vražená přímo do středu srdce bolelo pomyšlení na to, co by mohlo být… kdyby se nevdala… kdyby počkala ještě alespoň půl roku. Zakazovala si na to myslet, ale její srdce si poroučet nedalo. Byla rozervaná mezi náklonností, vděčností, věrností a loajalitou k muži, který jí nade všecko miloval a dal jí bohatství, podporu a klidný bezpečný cit, jistotu a domov; a mezi potlačovaným, ale o to intenzívnějším prudkým bolestným steskem po muži, který jí nic z toho nabídnout nemohl, ale vzbuzoval v ní vášeň, horkou a bezhlavou a bezpodmínečnou… lásku tak horoucí, že ji nedokázalo přehlušit nic, ani hrozba smrti.

Náhle sebou škubla, pustila se bortu lodi a k jedné ruce, položené na břiše, přidala i tu druhou. Mario ji rychle podepřel a starostlivě se jí zadíval do náhle pobledlé tváře.

„Co se děje, Esmé? Jsi v pořádku?“

„Ale ano, Mario. Jen dnes nějak víc kope.“

„Měla by sis jít lehnout. Moře je dnes divoké, co se zvedl ten vítr.“

„Nedělej si starosti, Mario. Je mi tu líp než v té dusné kajutě. A vítr nás alespoň dřív donese do Bostonu, jsem za něj vděčná. Chvíli tu ještě postojím, ale pak se zajdu podívat na Carmen. Už to nebude muset snášet dlouho. Ještě tři dny a budeme na pevnině,“ usmála se na černovlasého mládence, znovu položila ruku na zábradlí, druhou si podepřela záda v kříži a zahleděla se dopředu, tam, kde v mlžném oparu tušila vzdálené břehy Nového světa. Hlavou se jí rozběhly vzpomínky…

****

„Co se děje, Esmeraldo? Vrátím se po týdnu z obchodní cesty a najdu tě tu takhle. Nejsi snad nemocná?“ staral se Alejandro, když viděl svou ženu bledou a zpocenou bezvládně ležet v posteli, poté, co úporně zvracela do majolikového umyvadla. To už služebná uklidila a teď své paní přikládala na čelo studený obklad.

„To nic nebude, Alejandro,“ pokusila se Esme o úsměv a potlačila další záchvat křečí v žaludku. „Jen jsem nejspíš něco špatného snědla. Zase mi bude líp, uvidíš,“ snažila se svého muže uklidnit.

Alejandro si přisedl na okraj postele a gestem služebnou poslal ven. Vzal její ruce do dlaní a stiskl je. „Mám starost, Esme,“ pokračoval tiše a v očích měl strach. Takhle svou ženu ještě neviděl. „Miluji tě víc než vlastní život. Nesnesl bych, kdyby se ti něco stalo. Zavolám doktora…“

„To ne!“ bránila se Esme a přitom ji pronikavě zabolel záblesk vzpomínky na jiného lékaře, na doktora se světlými vlasy. Dokáže někdy zapomenout? „Budu v pořádku. Už teď se cítím líp,“ pokusila se vstát.

„Ne, lež, lásko. Odpočívej. Zkus usnout,“ pohladil ji Alejandro po tváři a zlehka ji políbil na čelo. Když poslechla a zavřela vyčerpaně oči, počkal, dokud nezačala pravidelně oddechovat, a potichu odešel. Jakmile za sebou zavřel dveře, přivolal služku.

„Jak dlouho je paní už nemocná, Juanito?“

„Týden, pane. Vlastně už od té večeře v La Lonja, po které jste musel odjet. Vždycky ráno je jí nevolno, pak se to zlepší. Jen bývá víc unavená a zamyšlená. A další den ráno je jí špatně zas,“ pohlédla služebná významně na Alejandra.

Ten ale její mnohoznačný pohled nepochopil. Starostí se zachmuřil, promnul si dlaní čelo a pak se rozhodl. „Doběhneš pro lékaře. Týden je moc dlouhá doba, než aby to byla obyčejná nevolnost.“

„Jistě, pane,“ uklonila se a pak zaváhala.

„Co je? Na co čekáš?“

„Omlouvám se, pane, ale smím-li být tak smělá,“ osmělila se, „myslím, že lékař zapotřebí nebude. Spíš… Carmen.“

„Carmen? Ta cikánská kořenářka?“ podivil se.

„Ano, pane. Není to jen kořenářka. Taky je ta nejlepší porodní bába ve Valencii,“ usmála se služebná a Alejandrovi se zároveň s pochopením v očích rozsvítil ve tváři šťastný úsměv.

****

Esme seděla u paličkování, prsty se jí jen míhaly a pod rukama jí vykvétala jemná a něžná krása.  Na chvíli ustala, rukou si zasunula za ucho pramen vlasů, který se uvolnil z těžkého uzlu v týle a šimral ji v obličeji, a ruka se jí pak svezla do klína, pohladila vystouplé bříško a na rtech jí pohrával šťastný úsměv.

Tohle bude krajka na čepičku, nebo možná na košilku pro její děťátko. Pro jejího synka či dcerku, pro to nejdražší, co v sobě nosila a co se za několik měsíců chystala dát svému muži. Byla šťastná, mnohem šťastnější než po celých uplynulých pět let, a sny o dítěti téměř zahnaly vzpomínku na jedny milované zlaté oči. Téměř… ale ne úplně. Občas ji přepadala touha, za kterou se styděla a kterou se v sobě snažila potlačit; touha, aby to dítě, které v sobě má pod srdcem a miluje ho víc než cokoli na světě, bylo jeho, aby, až mu poprvé pohlédne do očí, mohly být zlaté.

Násilím odehnala tu marnou touhu až do nejzazšího koutku své bláhové duše a zase uchopila do rukou paličky. Vtom se ozvalo zaklepání.

„Je tu Carmencita, paní,“ uklonila se služka a ustoupila ze dveří, aby ohlášená mohla vejít.

Esme vstala a s radostí spěchala ke dveřím, aby návštěvu uvítala.

„Vítej, má drahá, dnes jsem tě nečekala,“ vedla ji překvapeně k lenošce u zdi.

„Byla jsem v sousedství, a tak jsem si řekla, že se na tebe podívám,“ usmála se černovlasá krasavice, ne o moc starší než sama Esme.

Když tehdy poprvé Esme slyšela, koho k ní její manžel pozval, do radosti z poznání, že není nemocná, ale čeká dítě, se přimísil strach. Věděla, že se bojí zbytečně, vždyť kde by se ve Valencii vzala její nevlastní matka? Ale to jméno jí nahánělo hrůzu. Carlisle ji před ní varoval a jistě věděl proč. Co když  se nějak z Itálie dostala až sem? Co když je to opravdu ona? A co když…? Tehdy večer Carlisleovi řekla, že ráda přijme, co jí osud přinese, a myslela to vážně. To ještě ale nevěděla, že by neobětovala jen svůj život. A o své dítě se bála, o něj by se pustila do křížku třeba se samotným peklem. Co jestli ta Carmen bude opravdu ta, před kterou ji Carlisle varoval?

Ale bála se zbytečně. Do místnosti s jejím manželem tehdy vstoupila překrásná černovláska, na první pohled až moc mladá na kořenářku a porodní bábu. Ale v jejích očích svítila moudrost, předávaná od věků mezi španělskými gitanes z matky na dceru, z babičky na vnučku… znalost přírody, bylinek a prostého zdravého života byla někdy víc než vědomosti školených lékařů. Esme si ji postupně zamilovala, jen jí nedokázala říkat jménem – pokaždé ji z něj zamrazilo. A tak ji oslovovala jeho zdrobnělinou a postupně si na to zvykli všichni, včetně samotné Carmen.

A s jejími radami bylo Esme skoro okamžitě líp. Hned na začátku jí zakázala nosit šněrovačku – „jak myslíš, že se to dítě asi cítí, když je takhle zmáčknuté?“ -, pak jí přikázala hned po ránu sníst trochu suchého chleba a vypít šálek vlažného čaje, ještě než vstane, a chvíli pak ještě ležet. Ranní nevolnosti po té radě skoro úplně přestaly. Poradila jí jíst hodně ovoce a zeleniny a lehká, ale výživná jídla, chodit na procházky a nedělat si s ničím starosti. Chodila k ní pravidelně, nosila jí bylinky do koupele a levanduli do prádla, a postupně se spřátelily natolik, že Esme připadalo, že v ní získala nejen sestru, ale částečně i matku, kterou nikdy nepoznala.

„Jak se cítíš?“ ptala se Carmencita a prohlížela si Esme zkoumavým pohledem.

„Dobře,“ usmála se Esme, „Jen se mi stýská. Alejandro odjel za obchodem a měl se vrátit už před dvěma dny. Nevím, proč se zdržel, ale snad se už brzy vrátí.“

„Není tady?“ podivila se Carmencita. „Doufám, že až se narodí to malé, trochu své cesty omezí. Vím, že to dělá pro vás, pro váš šťastný život v bohatství a dostatku, ale přece  měl být raději tady. Jeho syn nebo dcera budou potřebovat i otce…“ povzdechla si starostlivě.

Esme se usmála. „Neboj se. Slíbil, že tohle bude pro něj na dlouhou dobu poslední cesta. A brzy by měl přijet i Mario. Psala jsem mu, že budeme mít brzy rodinu, a odepisoval, že na konci měsíce, až bude mít po zkouškách, určitě přijede. Už se na něj tak těším! Je jediný, kdo mi zbyl z mého minulého života,“ zesmutněla.

Carmencita chápavě přikývla. Esme jí vyprávěla, jak vyrůstala na cestách komediantským vozem, a věděla, že o většinu rodiny přišla při nějakém neštěstí v Itálii. Jen nevěděla, co to bylo za neštěstí. Z nejasných Esmeiných poznámek usoudila, že snad přepadení, a nedivila se tomu. Lesy byly plné lapků a přepadení cestovních vozů nebylo nic zřídkavého. Věděla i to, že Esme se u komediantů nenarodila, že ji našli jako novorozeně u vrat kostela, jen se zlatým medailonkem na krku. Ten medailon, jehož jedinou ozdobou byla jemně vyrytá snítka břečťanu, stářím už skoro setřená, Esme měla na krku i teď. Nikdy ho nesundávala, věřila, že jí nosí štěstí.

Esme se zrovna chystala zazvonit na služebnou, aby jim donesla občerstvení, když se ze dvora ozval nečekaný ruch, výkřik služebné a dupot mužských nohou. Znepokojeně vzhlédla a chtěla se postavit, když se dveře nečekané rozlétly a do místnosti bez zaklepání vběhla služebná, oči navrch hlavy.

„Madam, madam, pán…“ jektala vyděšeně a pak se zakousla do ruky, kterou si přikryla ústa.

„Co se stalo, Juanito?“ zeptala se Esme se strachem v očích. „Vrátil se Alejandro?“

Služebná přikývla, ale pak jí z očí vyhrkly slzy. Esme už na nic nečekala a vyběhla ven. A tam… z vozu dva pacholci právě sundávali z vozu Alejandrovo tělo. Zděšeně vykřikla a vrhla se k němu, následována Carmencitou.

„Alejandro, Alejandro!“ snažila se ho vzkřísit a hladila ho po chladné bledé tváři. „Co se mu stalo? Je v bezvědomí? Nemocný? Zraněný?“ obrátila se na muže, který právě seskakoval z kozlíku, a zarazila se. To nebyl jejich kočí. Tohohle muže neznala. Jen oči se jí zdály povědomé, jako by je už někdy viděla. Někoho jí připomínaly… a pak si uvědomila, že jsou zlaté. Zajíkla se a zbledla jako stěna.

„Kdo jste?“ zašeptala a ucouvla. Už tušila.

„Eleazar Rodriguez, paní. Přítel Carlislea Cullena, jehož jistě znáte. Je mi velmi líto, ale váš manžel není nemocný ani zraněný, je…“

„…mrtvý,“ dokončila prázdným hlasem Esme a zapotácela se. „To Carmen,“ vzlykla a vzhlédla k Eleazarovi.

Přikývl a když viděl, že Esme ztrácí vědomí, honem ji podepřel a vzal do náruče.

„Tudy,“ ukázala mu Carmen dovnitř a on, než se vydal do domu, na ní spočinul dlouhým zaujatým pohledem.

****

Nad obzorem se zablesklo, zahřmělo a do plachet se opřel nový poryv větru. Loď se zhoupla na vlnách, zvedla příď a pak se propadla po druhé straně vzduté vlny do hlubiny. Esme se chytila oběma rukama zábradlí a pomyslela si, že by se opravdu radši měla uchýlit do své kajuty. Vypadá to na bouřku. Snad na téhle cestě už poslední.

Když tehdy celá otupělá a s pláčem oteklýma očima zařizovala Alejandrův pohřeb, přemýšlela, kam se její život bude ubírat dál. Ve Valencii zůstat nechtěla, všechno jí tam připomínalo to, co se stalo, a ona chtěla zapomenout.

Eleazar jí pomalu a opatrně vyprávěl, co se vlastně událo. Že slíbil Carlisleovi, že zůstane ve Španělsku a bude ji zpovzdálí střežit před Carmeninou pomstou, a jak váhal, zda se vydat po Alejandrových stopách, když zjistil, že se vydal na obchodní cestu mimo město. Nemohl hlídat ji i jeho, protože byl na to sám, a rozhodl se zůstat raději u ní. Teprve když se Alejandro nevrátil ve stanovený čas, vydal se mu naproti, ale přišel pozdě. Našel vozy vydrancované a lidi mrtvé. A žádný z nich nezahynul bodnou ani střelnou ránou. Esme dobře věděla, co je potkalo, a ve svém žalu to nedokázala tajit ani před Carmencitou. Ta však už sama poznala, že Eleazar není obyčejný člověk, ale zdálo se, že jí na tom nezáleží. Od prvního okamžiku, kdy ho spatřila, byla přesvědčená, že potkala svůj osud.

Eleazar a Mario, který se před pohřbem vrátil ze studií, byli Esme velkou oporou. Zjistila, že po manželovi zdědila veškerý majetek, protože neměl jiné příbuzné, a rozhodla obchod prodat. Několik měsíců trvalo, než vyřídili všechny formality, a Esme se mezitím vyplakala ze svého nejhoršího smutku. Eleazar radil vydat se do Ameriky, za Carlislem; nevěřil, že by Carmenině pomstychtivé povaze stačila Alejandrova smrt, a tvrdil, že s Carlislem budou alespoň na její obranu dva. Esme se nakonec přesvědčit nechala. Nechtěla přijít o poslední své blízké, bála se o Maria i o své nenarozené dítě. A když své rozhodnutí oznámila Carmencitě, ta se rozhodla k nim přidat. Nedala na námitky, jen se záhadně usmívala a tvrdila, že svůj osud bude následovat kamkoliv.

Eleazar napsal Carlisleovi do Bostonu dopis, ale nečekal na odpověď, jen mu oznámil, kdy a kterou lodí přijedou; Carlisle mu po příjezdu do Ameriky psal, takže znal adresu, kde v Bostonu provozoval lékařskou praxi. Esme se setkání s ním trochu bála, posledně ho odmítla a teď si nebyla jistá, jestli ji ještě uvítá, jestli ji přijme i s cizím dítětem. Doufala, že ano, a přes všechen strach i stesk a bolest ze ztráty manžela se nemohla dočkat, až ho uvidí.

A tak se teď už třetí týden plavili na jedné z bývalých Alejandrových obchodních lodích. Kapitán Esme dobře znal a nedivil se ani podivnému nákladu ovcí, koz a prasat v podpalubí. Esme ho zdůvodnila potřebou čerstvého masa po dobu plavby, ale v první řadě bylo určeno pro Eleazara. Tři týdny plavby bez možnosti lovu by nevydržel.

Znovu zahřmělo a zablesklo se a na palubu dopadly první kapky deště. Esme se konečně rozhodla uchýlit do své kajuty, znovu se zablesklo a Eme zároveň s tím projela bolest tělem stejně jako blesk oblohou. Zasténala a chytila břicho oběma rukama.

„Ach, Bože na nebesích,“ zašeptala zbledlými rty, „ne! Teď ještě ne!“

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

SestraTwilly

15)  SestraTwilly (24.05.2014 21:39)

Dobrá Carmen a zlá Carmen...chvíľu som myslela,že tá mrcha sa nejako zamaskovala a votrela do rodiny.Som rada,že odchádza s Eleazárom,Máriom a Carmencitou za Carlisleom.Snáď tam budú viac v bezpečí...ale čo to dieťatko? :)

Kate

14)  Kate (31.01.2014 18:59)

Carmen a Carmen... Hodná Carmen a Eleazar. Jak já Carlislea s Esme miluju! Fakt je zbožňuju a nic a nikdo se jim nevyrovná.

Twilly

13)  Twilly (07.06.2011 17:56)

Hani, nejdříve ti musím říct, že se NEDALO nedočíst to, i když jsem ráno měla přečtenou jen první a druhou kapitolu. Neumím popsat všechny pocity, které ve mě vyvolává tahle povídka. Ty víš, že miluju Samiela ale tyhle dva... nemůžu je nezbožňovat. Dlouho jsem nechtěla tuhle povídku - z důvodu rozepsanosti, samozřemě - číst. Tohle je jasný zásah, který budu mít navždy (až do doby buď silné senility, nebo snad ještě silnější sklerózy) nesmazatelně vrytý do dušičky i do hlavy. Věz, že budu netrpělivě OČEKÁVAT tvá další písmenka.... ... až se seberu a já pevně doufám, že jo, zkusím okomentovat každou kapitolku tak, jak si zaslouží... klobouk dolů a sánku nahoru, Haničko

ambra

12)  ambra (01.06.2011 10:32)

Tak s Carmen a Carmencitou jsi mě fakt dostala, pročítala jsem minulou kapitolu, jestli mi něco neuniklo .
Hanetko, pro mě je Setkání Tvoje bezkonkurenční próza. Nejsou to jen úžasně nastudované a použité reálie, ale ten jazyk k - bohatý a v dobrém slova smyslu zdobný - jako Esmeiny krajky - k tomu příběhu strašně krásně pasuje.
Původně jsem myslela, že se obloukem dostaneš k C+E tak. jak je známe - i s tím, co potkalo Esme a dítě, teď už si ale tak úplně jistá nejsem a moc se těším, jak to nakonec zaonačíš;)

Bosorka

11)  Bosorka (31.05.2011 15:57)

Máš pravdu, úplně mi Setkání uteklo - já jsem totiž při tvém současném kalupu ani nepočítala, že budeš psát, víš?
Jak jsi mi vykouzlila úsměv setkáním Elezara a Carmen a početím Esme, tak jsi mi ho hned setřela tím, co jsi si na ní dále přichystala . Doufám, že pro "zloCarmen" plánuješ nějaký nhusný a bolestivý konec!

10)  miamam (30.05.2011 15:20)

Juchů! Zrak mě nešálí a fakt je tu další dílek! Teda... Už jsem se bála, že nebude vůbec... Ale chápu důvody, které píšeš Byla to super kapitolka, děsivá, z Carmen mi pořád běhá mráz po zádech. Ještě že má teď Esmé takové ochránce

Hanetka

9)  Hanetka (30.05.2011 14:23)

Děvčata, moc děkuju, že jste nezapomněla na tuhle krutě pozastavenou povídku a moc mě těší, že se k ní zase vracíte. Nebojte, nenechala bych ji nedokončenou, jenže když není slina, není chuť. Naštěstí se obojí zase vrátilo.
A co se týká toho konce... znáte mě, že jo? Já bych bez happyendu nepřežila... takže, ehm... možná vás i překvapím.

Bye

8)  Bye (30.05.2011 13:24)

Hanetko, děkuju, že ses k Osudu zase vrátila. Je to jeden z příběhů, u kterých by mě obzvlášť mrzelo, kdyby zůstaly nedokončené. Nejen, že má v rámci tw ff neotřelou dějovou zápletku - a to je co říct, protže mi někdy připadá, že další polívka už se ze stejných surovin uvařit nedá. No, vidím, že dá...
Taky ho vyprávíš doslova obrazotvorně. Kdybych chtěla, mohla bych si na tu krajku sáhnout!
Chudá k Alejandro, chudák Esmé - ta má ještě ke všemu výčitky, že ho nemilovala dost...
Achjo, ta poslední věta. Co se má stát, to se i stane, co?

kytka

7)  kytka (29.05.2011 22:53)

To mám radost, že je tu další dílek. Tak bude dětťátko, ale ten konec. Věřím, že to dobře dopadne.
Užila jsem si to Hani.

Anna43474

6)  Anna43474 (29.05.2011 22:18)

Už se to líhne
Ale mám docela strach - v knize Esmeino děťátko nepřežilo... Hanetko?! Bojím bojím
Ale zase bude "další" setkání s osudem
No, uvidíme Snad bude další dřív
TKSATVO

Jula

5)  Jula (29.05.2011 22:11)

Esme bude mít mimčo Jen je smutné, že ho nebude moci vychovávat s manželem, ale Carlisle bude určitě výborný otec Doufám, že je plánuješ svézt zase dohromady

Kamci

4)  Kamci (29.05.2011 20:47)

krásná kapitola, i když smutná.Esme ztratila muže a teď, zdá se i miminko, tak snad aspoň Carlisle jí nepřestal milovat a setkají se:'-( :p a Eleazar našel svou Carmen, to je dobře
nádhera, díky

sfinga

3)  sfinga (29.05.2011 20:17)

Chudák Esmé, když se smířila s tím, že Carlisle je pro ni uzavřená kapitola, když se chystala dát manželovi to nejcenější, co mohla, když se cítila šťastná, tak... Zatracená Carmen, zatracení upíři

MisaBells

2)  MisaBells (29.05.2011 20:13)

Juhůů jsme těhotní! Jenže chudák manžel :( Neuvidí prcka, ale zase Carlisle... No, tak nemít spoiler, tak asi šíleně šílím, takhle jen panikařím, jestli to dodržíš.
Je to skvělý. Elegantní cesta do náruče lásky, ale co ten konec? Došla písmenka? Hani, ty jsi potvůrka... Jenže když ty táááák božsky píšeš! Na tebe se nedá dlouho zlobit, za ty useknuté konce.

Hanetka

1)  Hanetka (29.05.2011 19:19)

Já vím, trvalo to... Ale pokud tu ještě někdo je, kdo nezapomněl a chtěl by se setkat s Carlislem a Esme... a jejich osudem... Zvu vás.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek