Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/Setkání%20s%20osudem.jpg
Co nikdy nečekals, se zčistajasna stane,
navzdory osudu i láska mnohdy vzplane.
A samota, co tížila tě jako kamení,
je pryč a píseň slavíka ti náhle v uších zní.
Že uvěřit se bojíš, že milovat máš strach?
Snad štěstí potká tě, snad nezbude jen prach...

8. kapitola – Pět let

Esmé dokreslila poslední čáry na návrhu nové krajky, odložila olůvko, vstala od psacího pultíku a nový podvinek uložila do police k ostatním. Uhladila si pramínek vlasů, který jí v soustředění vypadl z uzlu, a zadívala se z okna. Pohled na rozkvetlou zahradu ji vždycky těšil, ale dnes jí přes čelo přeběhl mráček. Rozkvetly růže, a ty ráda neměla. Připomínaly jí až příliš někoho, na koho přes všechnu svou snahu nedokázala zapomenout.

To on jí nosil růže, on jí je posílal i tehdy, kdy ještě nevěděla, od koho jsou, a podezírala Maria, že je krade v zahradách bohatých lidí. To on ji k růžím přirovnával, když jí je vkládal do vlasů, a v jeho očích četla lásku a oddanost. A pak…

Marně o tom celé ty roky přemýšlela. Nedokázala pochopit, co se vlastně tehdy odehrálo, a mátlo ji to. Když přišla tak hrozným způsobem na to, kdo vlastně jsou bratři Volturiovi a jejich kamarila, zachránil ji. O tom nebylo sporu. Ale když se ho ptala, jestli je jako oni, přikývl. Byl stejný? Tak proč ji odtamtud dostal? Proč ji chránil? O co mu vlastně šlo?

V těch dnech, které předcházely jejich „představení“ u dvora, si byla jistá, že je vším, o čem kdy od dětství snila. Mladý, krásný, milý, upřímný, hodný, starostlivý a … milující. O tom posledním ji ujišťovalo její ubohé popletené srdce, zmámené jeho přívětivostí, obdivnými pohledy a polibky, tajně ukradenými ve tmě před dveřmi domku u hradeb Volterry. Ale jestli ji miloval, proč s ní nezůstal? Protože by ji dřív nebo později zabil stejně, jako ostatní zabili její rodinu?

Nedokázala o tom mluvit, ani Mariovi nedokázala vyprávět, co se tehdy stalo. Jen mu řekla, že ostatní přišli o život při neštěstí v paláci, a požár, který tehdy vypukl ve Volteře po jejich útěku, chlapce přesvědčil, že smrt jeho rodičů souvisí s ním. Esmé došlo, že požár založili sami Volturiovi, aby zamaskovali události na plese – museli nějak vysvětlit zmizení tolika lidí. Protože služebnictvo byli lidé, a museli vidět, co se stalo. Otřásla se hrůzou, kolika svědků se vlastně tehdy bylo nutné zbavit. A on byl u toho… Jen ji odtamtud dostal ven, přinutil ji k útěku a dal jí dost peněz, aby si zařídila s Mariem pohodlné živobytí. Musel k ní něco cítit, proč by to jinak dělal?

Prvních pár měsíců byla jako tělo bez duše. Vzpomínky ji pálily a soužily, zmítala se v dohadech a pochybách. Jak se mohla zamilovat do zrůdy? Jak to, že nepoznala, co je zač? A co víc – jak se mohla zrůda zamilovat do ní? A mohla vůbec? Byla to láska nebo jen chtíč? Ale jak plynul čas, milosrdně hojil rány na rozbolavělé duši a Esmé došla k poznání, že na tom nezáleží. Ať už k ní Carlisle Cullen cítil cokoli, svědomí měl. Musel mít. Daroval jí život – a ona se mu nezpronevěří. Bude ho žít. Navíc jí srdce říkalo to, co rozum nedokázal přijmout – že Carlisle není takový, jak by se zdálo podle toho, čím nebo kým vlastně je. Jeho soucit s Mariem, jeho lékařské schopnosti, jeho… něha, jinak se to nazvat nedalo, to všechno jí přesvědčovalo, že se její city nemýlily. On ale věděl, že spolu nemohou být. Vlk nemůže žít s beránkem, kočka si nezamiluje myš, a i kdyby, instinkty jsou silnější. Chránil ji sám před sebou, když ji posílal pryč – co záleželo na tom, že její rozbité sny leží v prachu?

Časem nejhorší bolest ustoupila. Odjela s Mariem zpět do Valencie, kde ji kdysi našel Manuel a ona ji považovala za své rodné město. Nenapadlo ji, kam jinam by mohla jít. Koupila dům, Mario začal chodit do školy a ona si mohla spokojeně žít až do smrti. Jenže nedokázala žít jen tak nečinně, byla zvyklá pracovat, denně se prát o kousek chleba. A teď najednou měla služebnou a kuchařku a spoustu volného času. A tak se v jejím domku objevily postupně vyšívací rámy a herdule s paličkami a Esmé se rozpomněla na dávné umění krajkářství, kterému ji učila Carmen už jako malou holčičku. „My nemáme peníze na to, abychom si mohly kupovat drahé šaty a šperky, a přesto musíme vypadat krásně,“ poučovala ji. „A když si ozdoby nemůžeme koupit, musíme si je vyrobit samy. Šití a vyšívání je nutnost pro každou komediantskou holku, a to, že umím i krajky, je naše výhoda. Kostýmy budou vypadat jako královský háv. Snaž se, dávej pozor, nemehlo, zase tam máš chybu,“ peskovala malou Esmé a plácala ji přes ruce. Ne, Carmen nebyla milující matkou, ani jí, ani Mariovi, ale přece jen jí byla za leccos vděčná. Naučila ji ledacos, o čem si zhýčkané dcerky jiných matek mohou nechat jen zdát.

Esmé byla zručná a pilná a navíc velmi nápaditá – kromě tradičních vzorů, předávaných mezi krajkářkami jako rodové dědictví, dokázala tvořit i vzory nové. Krajky lehké a bělostné jako sněhové vločky, ornamenty odpozorované z přírody, z bílých nití splétané květy a listy, motýlí křídla i vzory nikdy nevídané. Když už pro samé krajky nebylo v domku k hnutí, služebná je vzala na trh – a Esmé měla o zábavu i práci postaráno. Vyprodaly se během jediného dopoledne a ji zavalily objednávky.

A pak si její práce všiml don Salvada, který s tkaninami i krajkami obchodoval po celém světě. Byl jeden z nejbohatších valencijských měšťanů – jeho vozy po souši i lodě po moři vozily samet, brokát i hedvábí, krajky a výšivky i gobelíny. Jeho obchod v době nepoleonských válek dost utrpěl, ale v době císařství znovu rozkvetl. Napoleonův dvůr se chtěl vyrovnat tomu královskému, a tak na módě nešetřil, a valencijské krajky byly velmi žádané. Don Salvada hledal nové dodavatele a na trhu narazil na Esméiny krajky. Zaujaly ho, takové vzory ještě nikdy neviděl. A ještě více ho zaujala mladá a krásná krajkářka, za kterou původně zašel jen proto, aby domluvil dodávku krajek přímo pro jeho obchod.

Přišel jednou, podruhé… a pak docházel pravidelně. Esméiny hnědé velké oči a medové vlasy, tak neobvyklé ve Španělsku, mu učarovaly. Dvořil se její kráse neméně než umu jejích dovedných rukou, zbožňoval zem, po které kráčela. A Esméino srdce, stále ještě bolestně poraněné, okřívalo.

Kdo by se ubránil takovému množství citu a oddanosti? Kdo by odolal pohledu černých očí, ve kterých doutnala vášeň, zastřená závojem smutku a pokory, když mu nejdříve nedávala naději, že ho kdy vyslyší? Ale Alejandro de Salvada se nevzdával. Stal se upřímným přítelem, oporou, zpovědníkem i bezpečným přístavem, kde mohla odložit všechny starosti i strasti. S ním pomalu zapomínala na hrůzy prožité před lety ve Volteře, její noční můry zakrýval milosrdný závoj času, Alejandrova přímost a věrná neochvějná láska rozehřívala ledovou kůru na Esméině srdci a ona do své duše pomaloučku znovu nesměle vpouštěla jaro.

Čas plynul a Mario rostl. Už mu bylo bezmála sedmnáct let, a stejně jako Esmé nemohl zapomenout na světlovlasého lékaře z Volterry, který mu tehdy, jak byl přesvědčen, zachránil život. Po jeho vzoru i on se rozhodl stát se lékařem, a tak  po skončení církevní školy přišel za Esmé s přáním studovat lékařství na univerzitě v Salamance. Nejdřív ho nechtěla pustit – vždyť ve Valencii byla také univerzita a Salamanca ležela daleko, až skoro na druhém konci Španělska. Ale Mario stál neochvějně na svém.

„Je to nejstarší a nejlepší univerzita v zemi,“ přesvědčoval ji. „Lékaři, kteří vystudují tam, dostanou ty nejlepší základy nejen v evropské, ale i v arabské medicíně. V Salamance se maurským tradicím nebrání a já vím, že jejich léčebné postupy jsou mnohdy účinnější. Vždyť i slavný Avicena byl původem Arab, jeho pravé jméno bylo Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná. Studovat tady ve Valencii by byla jen ztráta času!“

Esmé to nakonec uznala. Navíc, Mario opravdu rychle vyrostl – z drobného chlapce, který tehdy vypadal mnohem mladší než na svých dvanáct let, se vyklubal vysoký ramenatý mladík, tak podobný Manuelovi, spíš už muž než chlapec. Ten se ve světě jistě neztratí. A tak se s ním rozloučila, nechala ho jít vyzbrojeného dostatkem peněz a její vroucnou sesterskou láskou, a pak už jen netrpělivě čekávala na dopisy se zprávami, jak se mu daří. V osiřelém domě jí bylo teskno a často si přávala slyšet znovu v prázdných zdech jeho zvonivý dětský smích. Jak rychle to uteklo! Jak ráda by zas někoho ukládala k spánku, hladila ho po vlasech, zpívala mu a vyprávěla před spaním… ošetřovala rozbitá kolena a tišila jeho pláč… její náruč byla náhle bolestně prázdná. Stále častěji se jí ve snech objevovala malá hlavička a dětské oči i ústa, rozesmátá slůvkem máma…

A tak, když zas jednou Alejandro klečel u jejích nohou, držel její ruce ve svých dlaních a v očích měl opět onu stokrát vyslovenou otázku, přikývla. A když se stala z Esmé señorou Esmeraldou Anitou de Salvada, nelitovala toho. Byla šťastná, jak už nedoufala, že by mohla někdy být. Jen občas, když večer halil zahradu před domem do tmavěmodrého hávu a domem se nesla vůně růží, se jí myslí mihla nejasná vzpomínka na zlaté oči, které jí kdysi slibovaly nebe na zemi, a oči jí zvlhly bolestnou touhou a pocitem provinění. Neměla by tohle cítit. Neměla by na něj vzpomínat. Připadalo jí, že se dopouští zrady, jen si nebyla jistá, koho vlastně zrazuje – toho, komu dala vše, nebo toho, komu to kdysi toužila dát?

Tak dost, pomyslela si. Vzpomínkami smutek nezaženu ani nenakrmím manžela. Je čas postarat se o oběd.

xxxx

Alejandro dojedl a odložil příbor na talíř. Počkal, až služebná sklidila ze stolu, a zastavil Esmé, která chtěla odejít za ní.

„Počkej, drahá. Chtěl bych si s tebou o něčem promluvit.“

Esmé se posadila zpět a tázavě se na manžela zadívala.

„Dostali jsem pozvání na slavnostní večeři do paláce  La Lonja. Vím, že se nerada zúčastňuješ takových veřejných slavností, ale tentokrát tě prosím, abys mě doprovázela. Hostitelem je sám královský místodržící a pozváni jsou krom šlechty i obchodníci z celého známého světa. Víš, že je tu jeden z největších trhů s hedvábím, a na téhle večeři bych mohl navázat nová obchodní spojení pro naše zboží.“

Esmé si skousla ret. Opravdu neměla ráda plesy, večeře a podobné události. Vždycky v ní vyvolávaly vzpomínky na ten první ples, kterého se zúčastnila ještě jako akrobatka a tanečnice a který tak strašně skončil. Kdykoliv od té doby měla vstoupit do sálu plného svící, hudby a lidí, mrazilo ji a dech se jí úžil. Ale věděla, že tentokrát Alejandrovi neodmítne. Byla to oficiální večeře, oficiální pozvání, a nebylo myslitelné, aby se ženatý muž dostavil sám, bez své manželky, pokud by nebyla churavá. Věděla, jak na tom jejímu muži záleží, a tak přikývla.

„Jistěže s tebou půjdu,“ usmála se na něj. „Vystrojím se, jak nejlépe budu umět, abych ti dělala čest a mohl jsi být na mě pyšný.“

„Ty jsi krásná vždycky,“ zalichotil jí, vzal ji za ruku a políbil hřbet jejího zápěstí.

Když o týden později vstoupili s Alejandrem do plného sálu, všechno se v ní sevřelo. Nesešlo na tom, jak si dnes dala záležet na svém vzhledu, že byla krásnější, než všechny přítomné dámy, které při pohledu na ni bledly závistí a pozornost svých manželů, zírajících na krásku po Alejandrově boku, se žárlivě, ale marně snažily upoutat zpět k sobě.

Esmé bylo jedno, že má dnes na sobě šaty dražší než královna. Tmavě modrý brokát protkávaný zlatou nitkou byl střižen do roucha v empírovém stylu, který byl zrovna v módě – šaty s upnutým živůtkem a hlubokým, sladce vyplněným výstřihem, lemovala krajka z její vlastní dílny, nadýchnutá a sněhobílá jako labutí peří. Pod prsy se šaty rozšiřovaly do rozevláté sukně, vpředu rozstřižené a podšité spodní sukní ze zlatého hedvábí. Horní sukně končila krátkou vlečkou, jejíž poutko v Esméině ruce umožňovalo snadnější chůzi. Vlasy měla spletené do bohatého uzlu, z něhož spadalo jen pár kadeří na štíhlou šíji, a jejich medový odstín se blýskal zlatými odlesky. Zářila jako hvězda spadlá z nebes a Alejando si ji vedl pyšný jako páv.

Ale ona sama byla rozechvělá a dech se jí úžil. Při světle svic, které plápolaly kolem sálu, se jí zdálo, jako by se vrátil čas – jako by stála zase v sále volterrského paláce v šatech rudých jako krev, jako ta krev, která tenkrát byla prolita, jako krev členů její jediné rodiny, kterou od dětství měla.

Skoro nejedla, rozhovoru u stolu se nezúčastnila, na lichotky neodpovídala. Nedokázala se vymanit ze vzpomínek, které ji zavalily jako mořský příboj. V uších jí hučelo a točila se jí hlava, nemohla dýchat a chvílemi se jí zdálo, že omdlí.

„Není ti dobře, drahá?“ Alejandro si všiml, jak je bledá a že skoro nejí.

„Nemůžu popadnout dech,“ šeptla k němu tiše, „potřebuju na chvíli na vzduch.“

„Omlouvám se,“ usmála se zářivě na nejbližší sousedy u stolu, „není mi nějak nejlépe. Projdu se trochu v oranžerii, snad se mi na vzduchu udělá lépe. Zůstaň, drahý,“ položila ruku na rameno manželovi, který se už už zvedal, že ji doprovodí, „musíš se věnovat ostatním. Budu hned zpět.“

Zvedla se a zamířila ze sálu ven, a když procházela sloupořadím, vedoucím ze sálu do upravené zahrady, zdálo se jí, že ji někdo sleduje. Otočila se, ale neviděla nikoho, a tak pomalu došla až k fontáně uprostřed upravených cestiček mezi rozkvetlými záhony. Posadila se na její okraj a unaveně zavřela oči.

Proč se jí to všechno pořád vrací? Copak už navždycky zůstane zajatcem vzpomínek, tak bolestných a zraňujících? V posledních měsících, od sňatku s Alejandrem, se cítila jako nový člověk. Byla šťastná, milovaná; tak proč má stále pocit, jako by jí něco chybělo? A dnešek jako by to všechno smazal, celých těch pět dlouhých let, jako by od té doby neuplynul žádný čas. Nic se nezměnilo, a ona je uvnitř stále ta šestnáctiletá zmatená dívka; zamilovaná, ale vyděšená k smrti; milovaná, ale opouštěná, ponechaná sama sobě a svým nezralým citům. Zpod zavřených víček se jí vyřinuly slzy, stékaly po tvářích a kapaly do výstřihu, a jen s vypětím své veškeré vůle v sobě dusila zoufalé vzlyky.

Zaslechla kroky, kdesi kousek od ní zakřípěl písek pod něčí botou. Alejandro, pomyslela si; má o ni starost a přišel ji sem najít. Přitiskla kapesníček k očím, aby osušila slzy, nechtěla, aby si všiml, že plakala. Nechtěla ho trápit svou bláhovou nevyrovnanou duší, to si nezasloužil. Ale když konečně otevřela oči a vzhlédla, aby mu podala ruku a nechala se odvést zpět, strnula.

Vysoká postava před ní jako by vystoupila z jejích tajných snů. Gentleman v obleku dokonalého španělského kavalíra, stojící před ní a spalující ji žhavým pohledem, měl zlaté vlasy a stejně zlaté oči, které se na ni dívaly podivně bolestně.

Stál tu před ní ten, o kom si myslela, že ho už nikdy neuvidí, ten, komu patřily její tajné myšlenky i sny, ten, který ji děsil a přitahoval zároveň, ten, o kterém kdysi doufala, že bude její, a o kom si byla dnes jistá, že nikdy jejím být nemůže a nesmí.

Stál před ní Carlisle Cullen.

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

SestraTwilly

19)  SestraTwilly (23.05.2014 21:37)

Takže Esme je vydatá pani...tým sa to dosť zamotáva a stretnutie s Carlisleom? Som zvedavá,ako to dopadne. :)

Kate

18)  Kate (31.01.2014 18:19)

Ú! Já věděla , že se opět setkají. A zajímá mě, jestli Esmein manžel bude taky tak "hodný", jako ten u Steph. Nějak si nedokážu představit, co bude dál, ale Carmen tam bude hrát určitě taky roli. Děkuju.

kytka

17)  kytka (14.02.2011 21:27)

Hanetko. Čtu, doslova hltám. Tak Esme se vdala, ale úplně šťastná asi není. Bude její manžel opravdu tak dokonalý? A co Carlisle? Tak bych mu přála štěstí, oběma. Smutné, ale krásné.:(

Nora

16)  Nora (06.01.2011 15:26)

To je opravdu smutné i nádherné. Moc tě prosím o další kapitolku

Bosorka

15)  Bosorka (04.01.2011 09:47)

A další tvoje kapitolka, co mi utekla!
Tahle kapitola mi připomíná ticho před bouří - ale už se v dálce blýská - on si ji našel. Je mi úzko z toho, co bude muset Esme všechno ještě prožít, než budou spolu.
"Vysoká postava před ní jako by vystoupila z jejích tajných snů. Gentleman v obleku dokonalého španělského kavalíra, stojící před ní a spalující ji žhavým pohledem, měl zlaté vlasy a stejně zlaté oči, které se na ni dívaly podivně bolestně" - tohle mi nějak rozbušilo srdce!

MisaBells

14)  MisaBells (01.01.2011 20:57)

Další vrah! Vy jste se na mě dneska domluvily holky, ne? Ty kráso! To je mazec! Paráda! Jů!

Bye

13)  Bye (01.01.2011 18:50)

Hanetko! Kouzlo!
To je to, co na mě z toho Tvého zasněného příběhu od začátku dýchá. Takže jsem okouzlená.
Já vím, když píšeš o krajkách, jsi ve svém živlu - je to něco co dobře znáš. Ale Tvá znalost prostředí, doby, zvyklostí, techdejšího chodu světa je obdivuhodná a já se skláním před Tvými vědomostmi, případně před trpělivostí, s jakou je získáváš. A před stylem, jakým mi je podáváš. Velmi to podporuje moje ponoření do příběhu, který je sám o sobě krásný. Esméin neutuchající stesk po Carlisleovi, přestože ona už je někde jinde, nový muž v jejím životě - a není to žádný lump, takže jsem zvědavá kam ten trojúhelník povedeš.
Carlisleovo náhlé zjevení - neuchopitelné!!!

Hanetka

12)  Hanetka (01.01.2011 17:10)

Ivanko, ani nevíš, jakou jsi mi dnes udělala radost. Ty komentáře, jak u Pekla, tak tady, mě vážně dojaly. Děkuju ti, zrovna tak jako všem ostatním, kterým se mé psaní líbí a jsou natolik hodní, že mi to tady prostřednictvím komentářů dají vědět. Jsem pak přímo napružená na další psaní...
A co se týká Carmen - ne, není to ta Eleazarova láska. V tomhle případě jde opravdu jen o shodu jmen. Ale až skončí Setkání, možná mě Eleazar přiměje sepsat jeho příběh...

Ivanka

11)  Ivanka (01.01.2011 16:59)

Jujky Hanetko, nějak doháním skluz ve čtení, který se mi kdo ví jak objevil přes vánoce. A tohle je ten nejkrásnější dárek! Moc bych Esme přála děťátko a strašně mě mrzí, že ho mít nebude, rozhodně ne na dlouho. Z Carmen mi běhá mráz po zádech. A ještě jeden dotaz, má tahle Carmen něco společného s Carmen od Elezara nebo je to jen shoda jmen? Už mi to hezkou chvilku vrtá v hlavě...

10)  Lucie (31.12.2010 21:31)

Carlie

9)  Carlie (31.12.2010 20:37)

Hanetko, trochu jsem se zapomněla s komentováním, ale asi proto, že mi vyrážíš dech... Tenhle film bych chtěla vidět! A nechroupala bych u něj popcorn! V žádném případě, ve zbožné úctě bych si užívala každou minutku, vytváříš bohatě zdobený svět a s poslední větou je ještě zářivější

Hanetka

8)  Hanetka (31.12.2010 20:36)

Děvčata, děkuji. Vím, že děkovačky v poslední době flákám, a omlouvám se za to, ale buďte si jisté, že komentáře dychtivě čtu. Dodávají mi sílu a chuť psát dál, i když... oba moje příběhy tak nějak žijí svým životem. A speciální spoiler pro Ambru - něco z toho se přece jen splní. Možná.
Ještě jednou děkuju a moc vás prosím, vytrvejte, i když příští kapitola bude nejspíš bolet. Hodně.

7)  AMO (31.12.2010 20:35)

To bylo krásné i smutné. Tak se vdala, ale neni šťastná. No a nyní, když se vrátil Carlisle...

ambra

6)  ambra (31.12.2010 20:14)

Hanetko, já zas nevím, co dřív. Tak nejdřív pochvala veliká, že jsi Esme kvůli Vlkovi nedala nadlouho k ledu .
A teď: Samozřejmě reálie
Esmeino zrání a dokonale věrohodné vylíčení "ženy a jejích citů v čase". Tak strašně jí přeju aspoň tu rozumnou lásku, tak strašně bych jí přála dítě, ale to se mi asi nesplní:( .
Ples. Chjo. Tušila jsem to, on by ji nechal v klidu, ale nemůže, musí ji ochránit před Carmen...
To sevření navzdory krásnému textu nepolevuje...

Anna43474

5)  Anna43474 (31.12.2010 19:45)

Úplně... áááách
Jen se bojím, aby je při tom jejich dostaveníčku nenachytal manžel a neudělal žárlivou scénu
Nebo aby se opět nerozdělili
Ale jiank to bylo naprosto, naprosto, ale vážně naprosto úchvatné a dokonalé
TKSATVO

sfinga

4)  sfinga (31.12.2010 19:36)

Hani, ona je VDANÁ!!! Kruci, proč ten trouba přišel pozdě? Já vím, Happyend, ale stejně, aúúúú to bolí, moc to bolí a ještě to číst na Silvestra :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

Samozřejmě, jinak to bylo krásné a romantické, vždyť ty to ani jinak neumíš

Gassie

3)  Gassie (31.12.2010 18:42)

Hanetko, krása
Esmé má krásný život. Alejandro vypadá jako ideální manžel.
A já se bojím, až se to pokazí.

Hanetka

2)  Hanetka (31.12.2010 18:23)

Děkuji mnohokrát. Stane se.

Karolka

1)  Karolka (31.12.2010 18:21)

Omlouvám se. Už by to mělo být ok.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek