Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/Setkání%20s%20osudem.jpg
Co nikdy nečekals, se zčistajasna stane,
navzdory osudu i láska mnohdy vzplane.
A samota, co tížila tě jako kamení,
je pryč a píseň slavíka ti náhle v uších zní.
Že uvěřit se bojíš, že milovat máš strach?
Snad štěstí potká tě, snad nezbude jen prach...

Kapitola 7.       Krajkářka

 

„Čekal jsem, že s tím přijdeš mnohem dříve, Carlisle,“ díval se Aro přemýšlivě na svého mladého přítele. Ten s hlavou skloněnou, v pokleku před trůnem svého pána, čekal na jeho ortel.

„Vstaň, příteli, mezi námi není třeba těchto zbytečných gest. Nejsou tu svědkové a není třeba zachovávat dekorum. Myslel jsem, že mi budeš více důvěřovat. Koneckonců, nepotrestal jsem tě, jak jsem asi měl, tehdy před pěti lety,“ pokračoval Aro tichým hlasem.

Carlisle prudce zvedl hlavu, ale nevstal. Překvapeně a tázavě se zadíval na Ara. Věděl to? Věděl a mlčel?

„Nebuď tak překvapený, naivní mládenče. Nebyli bychom vládci našeho světa, kdybychom se nechali tak snadno ošálit. Nikdy tě nenapadlo, že jsme se nedivili tomu, že barva tvých očí se ani na okamžik nezměnila v rudou? Že před námi nemůžeš skrýt své myšlenky, to jsi věděl. Jenže já jsem se tě nepotřeboval ptát na něco, o čem jsem si byl jistý. Nezabil jsi ji, ani ses jí nedotkl. Já to vím a mí bratři také. Ovšem tajemství musí být zachováno…“

Teď Carlisle povstal a jeho pohled se změnil ve zděšený. Jestli to dobře chápe, o zachování tajemství se postarali oni. A Esmé, na kterou nepřestal myslet celých těch dlouhých pět let, nejspíš už není mezi živými.

„Aro,“ zašeptal zlomeně, „proč? Byla tak nevinná, tak krásná, tak dobrá. Nezasloužila si smrt. Chtěl jsem, aby žila a byla štastná. Alespoň ona, když ne já.“

„A kdo říká, že není?“ podivil se Aro. „Nemůže nám být nebezpečná. Co by si kdo o ní asi pomyslel, kdyby o nás začala šířit nějaké zvěsti? O nás, o Volturiových, slavných a vznešených pánech, mecenáších umění a štědrých donátorech církve svaté? Mysleli by si, že je blázen. Skončila by v cele nějakého špitálu nebo na hranici, jako šílená nebo čarodějka. A i kdyby někoho přesvědčila, jak by nám kdo asi mohl ublížit? Kordem ani mušketou s námi nikdo nic nezmůže, jak dobře víš. Nestálo za to ji zabíjet. Byla by jí škoda.“ Aro se bavil Carlisleovým zmatkem a údivem, jako už dávno ne. Tak vyjeveného svého přítele ještě neviděl.

„Jen jsem si myslel, že budeš chtít Volterru opustit mnohem dříve. Vím dobře, že náš způsob krmení je ti čím dál více proti srsti. A navíc jsem myslel, že pojedeš za ní. Že ti láska nedovolí ji nechat nadlouho odejít. Že nakonec změníš názor a podrobíš ji přeměně, abys mohl být s ní. Nerozumím tomu. Jsi od té doby jako tělo bez duše, zamlklý, bez úsměvu, bez jiskry. Není pochyb, že ti chybí. Já na tvém místě bych neváhal ani vteřinu. Proč ty ano?“

Carlisleovi po úlevném výdechu přelétl přes čelo stín. Ted bude hodně záležet na tom, jak to Arovi vysvětlí. Jak mu podá svoje motivy tak, aby to nevypadalo, že se považuje ze lepšího, než je on. Zatím se choval blahosklonně a až nečekaně dobrotivě, ale dobře věděl, jak je ješitný. Nechtěl ho popudit ani proti sobě, ani vzbudit jeho hněv a pomstychtivost vůči Esmé. A hněvat se Aro uměl, to dobře věděl.

„Aro, dobře víš, že jsem v této své existenci nikdy nebyl šťastný. Vy zde ve Volteře jste tenhle způsob života přijali za vlastní už v dobách, kdy lidem vládla různorodá božstva, uctívaná mnoha, pro dnešní lidi nepochopitelnými a někdy i hrůznými způsoby. Ty i tví bratři jste kultivovaní a umíte se velmi dobře ovládat, ale dobře víš, že ani zde na vašem dvoře to u všech tak běžné není. Většina z nás podléhá zcela svým pudům a své žízni a nic jiného je nezajímá. Nikdo zde nemá v úctě lidský život, a přece se každý z nich někomu narodil, někdo ho miloval a vychoval; a přesto věčnou spásou i zatracením pohrdají.

Já jsem byl vychován jinak. Říkej si třeba, že jsem obětí své výchovy, že se nedokážu vymanit z pout, kterými mě svázala víra mého otce, ale nedokážu se zpronevěřit tomu, v co jsem věřil jako dítě, čemu mě učila matka i otec. Vzít někomu život nedokážu; a co víc, vzít někomu duši, to mi připadá horší než smrt.

Nemohl bych to udělat někomu, koho miluji víc než celou svou prokletou existenci, nemohl bych žít s pocitem, že jsem zmařil šanci na spásu na věčnosti, nemohl bych svou jedinou životní lásku připravit o duši. Ta moje dávno propadla peklu, už ji nemám. Jediné, co mě smiřuje s mým bytím, je naděje, že jsem zachránil alespoň tu její.“

Aro se na něj díval s neproniknutelným výrazem, a přece jej neviděl. Zíral přes závoj času a v rudých duhovkách se mu mihla nějaká vzpomínka, zasutá tisíce let; v uších mu zazněl útržek písně, něčí hlas, silueta ženy nad kolébkou… Pak se vzpamatoval a znovu svůj zrak zaostřil na Carlislea.

„Myslím, že v tomhle se spolu nikdy neshodneme. Jestliže nemáme duši, co tě tedy nutí pít zvířecí krev místo lidské? Co zachránilo Esmé? A co nyní mě přimělo respektovat tvůj názor?

Dovolím ti opustit náš dvůr, ale chci vědět, kam půjdeš. Máš nějaký plán, nebo se dáš na dráhu nomáda?“

Carlisle potřásl hlavou. „Chtěl bych pomáhat lidem jako kdysi. Medicína mě stále zajímá, ale zde v Evropě je to teď po francouzké revoluci trochu nejisté. Zvažoval jsem Nový svět. Odjíždí tam mnoho lidí začít nový život; snad i já bych tam nalezl smysl svého bytí v pomoci nemocným a slabým.“

„Budiž,“ pokynul mu rukou Aro. „Jen jsem zvědav, jak vydržíš na plachetnici nejméně tři týdny bez krve. Slyšel jsem, že v případě špatného počasí může plavba trvat i mnohem déle…

A chci tě varovat. Je ještě jeden důvod, proč jsme o Esmé nemluvili, a to ani s tebou. Je tu někdo, kdo by ji nenechal přežít za žádnou cenu. Ty víš, jak Carmen těžce snášela ztrátu lidství i svého muže. Vše dávala za vinu Esmé a tobě, příteli. Naučila se svou nenávist skrývat a sladce se usmívat, ale víš, že přede mnou své myšlenky neskryje nikdo. Viní Esmé, že tě upoutala; kdyby nebylo jí, nikdy by sis jich nevšiml natolik, abys jim zprostředkoval pozvání do paláce. Jestli někdy zjistí, že žije, má všechny ženské zbraně, aby přiměla Demetriho k pátrání. Je to náš nejlepší stopař, našel by ji bez nejmenších překážek. A pak…“

Carlisle strnul. To se nesmí stát! Musí Esmé nějak varovat! Znovu poklekl na koleno.

„Aro, prosím tě při všem, co je ti snad svaté, pomoz mi ji ochránit. Ty víš, kde žije?“

Aro se pousmál. Vytáhl zpoza manžety krajkový kapesník a hodil ho Carlisleovi.

„Jak se ti líbí ta krajka, příteli? Je valencijská, jedna z nejlepších.“ Povytáhl obočí a když viděl, že Carlisleovi svitlo, spokojeně se uvelebil v křesle.

„Myslím, Aro, že po cestě k oceánu se zastavím ve Valencii,“ uklonil se Carlisle a otočil se k odchodu.

Ani jeden z nich si nevšiml, že jejich poslední slova slyšel ještě někdo. Někdo, kdo měl ucho přitisknuté na vstupní dveře.

xxxx

Carmen se převalila v posteli na bok a podepřela si hlavu dlaní. Prostěradlo se z jejího těla svezlo a ona si s potěšením všimla, že upír, sedící na pelesti, jí upřeně zírá na těžké, nádherně tvarované prsy a oči mu tmavnou až do černa. Nemohla se nabažit téhle své moci.

Když se před pěti lety probrala ze třídenních pekelných bolestí, pochopila rychle, co se stalo. Byla pro tenhle život – neživot jako stvořená. Co ze začátku nemohla pochopit bylo, proč neskončila jako její muž, bratr a nevlastní dcera. Proč ji nezabili, ale nechali ji prodělat muka přeměny. Nechápala, proč se na ni dívají zkoumavě; proč upír, kterého jí představili jako Eleazara, jako by na něco čekal.

Jenže pak zjistila, co dokáže. Lákala k sobě všechny okolo jako mucholapka, její kouzlo působilo na každého, kterého si zamanula, ať to byl upír, člověk, muž, žena nebo dítě. Stejně jako kdysi dokázala omámit Manuela, který jí nemohl téměř nic odmítnout, teď, když se její schopnost umocnila upířím půvabem, jí neodolal téměř nikdo. Jen na vládce měla zakázáno svůj um použít, a taky to nikdy nezkusila. Jen chvíli po tom, co se stala upírem, byla svědkem toho, jak trestají provinilce, a to jí stačilo. Pamatovala si ještě žár přeměny natolik dobře, že nijak netoužila skončit v plamenech skutečných, na kusy roztrhaná. Její talent se vládcům hodil, když do svých sítí lákala náhodné kolemjdoucí a ty pak vodila do hradu jako hlavní chod jídelníčku; sami se ale otroky jejích půvabů stát nechtěli. Bavilo ji to.

Stejně ale nedokázala potlačit svůj hněv nad tím, co se stalo, i když jí život v přepychu vyhovoval mnohem víc než ten starý v komediantském voze. Považovala Manuela za svůj majetek, a na ten si nikým nehodlala nechat sáhnout. A oni jí ho vzali! A vzali jí i syna. Ani nevěděla, co se s ním stalo, a nepátrala po tom. Kdyby za ním byla šla… Ani ona nebyla tak zkažená a krutá, aby vystavila nebezpečí vlastní dítě; snad se o něj někdo postaral. Určitě. Ale už nikdy ho neuvidí. Ztratila všechno, co měla. Nezáleželo na tom, že získala mnohem víc. A byla to vina toho… ani mu nemohla přijít na jméno.

Carlisle! Kdykoliv na něj pomyslela, záští se jí změnila barva očí v černou a v ústech se jí pěnil jed. Na něj její moc ze záhadného důvodu nefungovala. Pohlížel na ni vždycky s pohrdáním v očích, slabošsky zlatých; vždyť ani nedokázal přijmout svůj úděl a živit se lidskou krví, jak jim bylo přirozené. A on jí bude pohrdat? On, který by se měl plazit u jejích nohou, aby ho mohla odehnat a zašlápnout jako obtížný hmyz, on, který neodolal její dceři, odolává jí?  Nenáviděla ho víc, než cokoliv jiného, a prahla po pomstě své uražené pýchy.

Ještě že alespoň tu mladou nánu zabil. Sice nechápala, co na ní kdysi viděl, ale díkybohu za to, že se tehdy řízla. Její krvi neodolal, pomyslela si škodolibě.

Nelitovala svého předešlého života, ale stejně nehodlala Carlisleovi darovat to, že ji o něj připravil. Číhala na každou jeho chybu, nechala ho sledovat svými zotročenými milci, špehovala ho na každém kroku. A tak teď jeden z jejích oblíbenců seděl u ní na pelesti a hlásil, co zaslechl přes silné dubové dveře.

„Valencie, říkáš? Co by mohl pohledávat ve Valencii?“ zamyslela se. Co může Carlislea lákat na Valencii? A proč ho tam Aro nasměroval? Nerozuměla tomu, ale však ona na to přijde. Ale teď…

Vztáhla ruku ke svému společníkovi; ani nevěděla, jak se vlastně jmenuje, a bylo jí to jedno. „Pojď blíž, a vyber si svou odměnu,“ zavrněla a s potěšením poslouchala dravčí vrčení, které se mu dralo z hrudi. A pak už hodnou chvíli nemyslela na nic jiného, než na potěšení svého těla.

Teprve když se oblékala, už sama (svého společníka vyhodila hned, jak splnil, co měl), a urovnávala si krajku kolem výstřihu šatů, strnula. Krajky! Valencie je nejslavnějším městem španělských krajkářek!  I ona si uměla podobně zdobit šaty, jako každá komedianstká žena se vyznala v krejčovině i krajkářství. Chudí kejklíři neměli na to, aby si kostýmy kupovali nebo nechali šít, museli to zvládnout sami. A ještě jedna osoba uměla mistrovské krajky. Sama ji to učila. A to byla taky jediná osoba, která by mohla zajímat Carlislea. Jenže ta byla mrtvá!

Carmen vystřelila ze dveří jako šíp. Běžela chodbami paláce, šaty i vlasy za ní divoce vlály. Zastavila se až v chodbách hospodářského křídla. Tady tomu velela Sophia, upírka, která pořizovala a udržovala v lesku veškerou garderobu volterrského dvora.

Když vešla do žehlírny, Sophia právě peskovala jednu z dívek, která zřejmě špatně vyžehlila to, co měla. Carmen počkala, až si to s ní vyřídí a až ta studem zrudlá lidská holka odběhne napravit svou chybu, a pak k ní s andělským úsměvem přistoupila.

„Co ty tady děláš?“ podivila se Sophia. Carmen do hospodářského traktu nikdy nechodila. Byla oblíbenkyní vládnoucí trojice a na obyčejné příslušníky dvora se obvykle dívala spatra.

Carmen rozšířila svůj úsměv a zapojila svůj šarm a kouzlo.

„Přišla jsem ti vyjádřit svůj dík a úctu, Sophie. Jen tvou zásluhou se mi může můj úkol dařit… Jen díky tobě vypadáme všichni tak dobře. Tvůj vkus a neomylný cit pro materiál a linii mi umožňuje nosit šaty, které mi pomáhají lákat naši potravu do našich zdí. To ti nesmím vyjádřit svůj vděk?“

Sophie se potěšeně usmála. Tohle jí dělalo dobře.

„Jistěže smíš, Carmen. Však taky pořizovat oděvy na tak krásnou ženu je pro mě čest,“ zalichotila jí.

„A daří se ti to,“ pokračovala Carmen. „Už dávno mě zajímalo, odkud vlastně se všechny ty úžasné látky a krajky berou. Odkud je vozíme?“

„Z celého světa. Brokáty a hedvábí většinou z Benátek, vlněné látky z Anglie, krajky z Francie a Flander, ovšem ty nejkrásnější pocházejí z Benátek a z Valencie.“

„Z Valencie?“ hrála udivenou Carmen. „Kdysi jsme tam žili. Tam má umění  krajky dlouhou tradici a předává se z matky na dceru. Možná naše dodavatelky znám…“ nadhodila.

Sophie zavrtěla hlavou. „Určitě ne. Naše dodavatelka je hodně mladá, udělala si jméno teprve v posledních třech letech. Ale zato z její dílny vycházejí ty nejnádhernější a nejjemnější vzory – ta krajka, co máš na šatech, je taky od ní.“

„Vážně? To bych si její jméno měla zapamatovat, když je tak dobrá. Jak že se jmenuje?“

„Esmeralda Anita de Salvada,“ pronesla Sophia a přidržela Carmen, které se podlomily nohy.

„Co se stalo? Není ti nic?“ ptala se starostlivě.

„Ne,“ odpověděla suše Carmen a cítila, jak se do jejího nitra zakusuje ledová spalující nenávist.

 

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

SestraTwilly

14)  SestraTwilly (23.05.2014 21:00)

Tak Carmen prežila,no,ono to bude ešte zaujímavé...dúfam,že Carlisle sa k Esme dostane skôr ako ona. Páči sa mi to viac a viac.:-)

Kate

13)  Kate (31.01.2014 18:03)

Dokonalost. Jednoznačně. Běžím dál, jsem zvědavá na další vývoj. Ať Carlisle Esme ochrání!

12)  AMO (30.12.2010 20:39)

Bylo to nádherné a pokusím se změnit názor na Volteru a její vládce. Takže od tance se dostala ke krajkám, nedivím se krása ke kráse patří
Jen se děsím Carmen, ale zase je tam Eleazar a on by ji mohl polapit...
V budoucnu by z nich měli být přátelé... no uvidíme a já budu čekat a těšit se a doufat. Jinak nádhera

11)  avelanc (29.12.2010 20:33)

Milá Hanetko. Je zde hodně autorek, ale když čtu jejich povídky jsem stále u svého počítače.
Oproti tomu tvůj děj mě zcela zahltí a slova na sebe navazují jako rozehřátá čokoláda (jinak nevím, jak to vyjádřit). Jsem okouzlená tvými texty a velice se těším na další :-)

Nora

10)  Nora (29.12.2010 18:55)

No tak kdy bude další kapitola SsO? Už netrpělive čekám.

Nora

9)  Nora (22.12.2010 19:38)

ambra

8)  ambra (07.12.2010 11:16)

Tak se Ti, Hanetko, právě povedlo vyrazit mi dech. Naprosto dokonalé vcítění do Ara, do melancholického a filozofujícího Carlislea a do té (naprosto dokonale vybarvené) mrchy Carmen v JEDNÉ kapitole - tak to je vážně síla.
Možná jedna z nejlepších kapitol, co jsem kdy od Tebe četla. Mám "jen" jedno slovo - úžasné!!!

Bye

7)  Bye (06.12.2010 22:42)

Hanetko, je neuvěřitelný, jak si hraješ s postavou a povahou Carmen. Nejen žes ji nenechala umřít, ještěs z ní udělala nějakou předchůdkyni Heidy. To, že se Carmen nevyskytuje v Sáze, mi dává naději, že ji Boží mlýny semelou. Ona není úplný zlo, ale tak nějak tuším, že ho ještě hodně napáchá.
A jako tahle myšlenka mě uchvátila: "Nikdo zde nemá v úctě lidský život, a přece se každý z nich někomu narodil, někdo ho miloval a vychoval; a přesto věčnou spásou i zatracením pohrdají."
Čekám, že se C a E setkají, čekám a doufám v love...

Hanetka

6)  Hanetka (05.12.2010 22:15)

Vážené čtenářky a čtenáři, děkuji mnohokrát za komentáře. A Aničko, máš samozřejmě pravdu. V knize to bylo. Jenže tohle není kniha, že? Kdybych se měla všeho tak striktně držet... Esmé rozhodně nebyla komediantka ze Španělska a nesešli se v 18. století...

Anna43474

5)  Anna43474 (05.12.2010 22:05)

Ou. Tohle bude zlé, že???
Um, pokud smím mít malou výtku... Jak Carlisle říkal Arovi, že ho vychovávala matka i otec - nebylo v knize náhodou, že jeho matka zemřela při porodu??? (Nechci být vlezlá, jen mě to tak napadlo )
Jinak - TKSATVO

sfinga

4)  sfinga (05.12.2010 18:51)

Takže Esmé je krajkářka a Carmen po ní půjde. Hm, ženská nenávist prý dokáže jít i za hrob, tak proč by nemohla posednout upírku. Hani, prosím, přidej co nejdřív další díl. Já jsem našponovaná jak kšandy.

Gassie

3)  Gassie (05.12.2010 16:14)

Aj! Tohle nevypadá dobře.
Aro je úžasný, poradí, pomůže. Skoro bych to do něj neřekla. Ale Carmen... Do té bych to naopak řekla. Její uražená hrdost se dere na povrch. To se mi nelíbí.
Těším se na další díly.

Bosorka

2)  Bosorka (05.12.2010 16:09)

Bojím, bojím co ta Carmen ještě vyvede....

MisaBells

1)  MisaBells (05.12.2010 13:56)

ta Carmen se mi fááákt, ale fááákt nelíbí. To ještě bude zlý... ale Aro se předvedl, sice od něj čekým pořád nějakou botu, ale... no teď má malé bezvýznamné plus. Moc se ti to povedlo. Těším se na Valencii a další tvoje písmenka.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek