Sekce

Galerie

/gallery/PO.jpg

Tak opět z Edwardova pohledu.

Balil jsem si věci, které jsem stihl vyrovnat do obrovité skříně, když jsem uslyšel lehounké zaklepání. 

„ Kdo to může být?" pomyslel jsem si a vydal se dolů. 

„Je tam někdo?” houknul jsem směrem ke dveřím a naslouchal. Nikdo se neozýval. Chtěl jsem odejít zpět, ale uslyšel jsem ránu. Rozeběhl jsem se ke dveřím.

„Kdo je tam?” zopakoval jsem.

„Ehm, Isabella Swanová, vezu ti sešity, můžu dál?” promluvil neznámý tenoučký dívčí hlásek a dveře se pootevřely. Tou nepatrnou škvírkou se ke mně donesla vůně, která zažehla plameny v mém krku. 

„Ne!” můj hlas zesílil a zlomil se v nepředstavitelné hrůze. Přiskočil jsem ke dveřím a přibouchl je. Stačilo jen málo a ona by stála přede mnou. Měl bych ji tu u sebe a mohl jí roztrhnout hrdlo. Vypít z ní všechnu krev, která mě nepředstavitelně vábila. Při té myšlence se mi do úst nahrnul jed. 

„Děje se něco?” Zeptala se a v jejím hlase jsem slyšel obavy. Ona se bojí o mě, i když by se měla strachovat spíše sama o sebe. Jen kousek od ní strojí monstrum, které toužebně lační po její krvi. Kdykoli může rozmlátit dveře na malinké třísky a vzít si její život.

„Promiň, já… asi na mě něco leze a nechci, abys to ode mě chytila.” Předstíraně jsem se rozkašlal a doufal jsem, že odejde.

„Myslím, že to nebude tak hrozné. Já jsem imunní,” zkusila to znovu.

Ať jde pryč, prosím, ať odejde, než se stane něco hrozného, prosil jsem v duchu. 

„Vážně tě nechci nakazit. Měla bys jít,” vydal jsem ze sebe bolestně. To poslední na světě, co jsem chtěl, bylo ublížit právě jí. I když jsem ji toužil zabít, (ten netvor ve mně to chtěl), zároveň jsem k ní něco cítil. Nechápal jsem, jak je to možné. Ani jsem ji neznal, dosud s ní nemluvil a viděl ji jen jedinkrát, ale bylo to tak. Nastalo ticho, ale věděl jsem, že stále stojí za dveřmi. Slyšel jsem, jak její srdce pomalu bilo. 

„Bydlíš tu sám?” Překvapeně jsem zamrkal. Nechápal jsem, proč prostě neodejde.

„Ano.” Tohle mě zaskočilo ještě víc. Já jsem jí bez mrknutí oka odpověděl, i když jsem jí nechtěl dávat nejmenší záminku, aby zde zůstala. Myslel jsem, že když budu prostě zticha, tak odejde, ale jak se zdálo, moje mysl a tělo převzaly kontrolu nad situací. 

„A kde jsou tvoji rodiče?” Další otázka. Sesunul jsem se podél dveří, slyšel jsem, že udělala totéž. Seděli jsme zády k sobě a dělilo nás od sebe jen tenké dřevo.

„Zemřeli,” vydechl jsem potichu.

„Oh, promiň, nechtěla jsem… já… je mi to líto,” vychrlila ze sebe rychle. Trochu jsem se pousmál. Už je to tak dávno, co odešli, že ta bolest, jež jsem cítil, když jsem je ztratil, byla teď jen podivné a úzkostlivé bodání uvnitř mého těla, blízko mého mrtvého srdce.

„To nic,” na okamžik jsem se odmlčel a vybavil si jejich tváře. Vzpomínal jsem na matku. Na vrásky, které se jí shlukovaly kolem očí a úst, když se smála. Na otcovu věčně vážnou a zachmuřelou tvář.

„A ty žiješ s rodiči?” optal jsem se.

„Ano, můj táta je místní šerif. Je hrozně přísný, někdy si doma připadám, jako bych žila ve vězení,” vydechla.

„Jen má o tebe strach.” Tohle jsem znal. Přesně takhle se chovala matka ke mně. Nesnášel jsem to, ale teď si uvědomuji, že měla pouze strach o své dítě.

„Někdy mě svou péčí úplně dusí. Připadám si, jako by mě mačkal stále víc a víc a já už nemám naději, že se někdy volně nadechnu,” nervózně se zasmála.

„Vůbec nevím, proč ti to tu povídám,” zašeptala. Její rozpaky jsem zaslechl v tichounkém hlase.

„Klidně mluv, rád si to poslechu.” Nastalo ticho a její srdce zrychlilo tlukot.

„Máš sourozence?” vyhrkla a chtěla zakrýt chvilkové rozhození. Její slova mě zasáhla jako šíp. Všechno uvnitř mě se jakoby scvrklo. 

„Tylere, co chceš dělat? Ještě ho nikdo nezkrotil. Nezkoušel bych to, být tebou,” varoval jsem ho, ale on se na mě jen rošťácky usmál a pomalu se přibližoval k černému hřebci. Kůň nervózně podupával a ustupoval před ním. Tyler opatrně natáhl ruku a šeptal:

„No tak, neboj se, nic ti neudělám.” S nataženou rukou udělal pomalý krok kupředu. Kůň se najednou vzedmul na zadní a kopl Tylera do hrudníku. S bolestivým výkřikem vyletěl do vzduchu a spadl na zem. 

„Tylere!” znělo to spíše jako zalknutí. Přiběhl jsem k němu a otočil ho na záda. Žebra mu nepřirozeně trčela z hrudi a valila se z něj teplá, lekavá krev. Během okamžiku byla všude. 

„To bude dobré,” zachrčel a z úst mu vytekla rudá krev. Spolu s ní z něj odplouval jeho život. 

„Ne!” vydal jsem ze sebe. Umíral a já s ním. Když jsem cítil, že odchází, vkrádala se do mě prázdnota. Jeho dech byl jen povrchovým sípáním. Vtom někdo přiběhl. Pár studených rukou mě odrhl od jeho chvějícího se těla. 

„Carlisle,” vydechl jsem, „pomozte mu. Musíte mu pomoct!” stiskl jsem mu pevně ruku a zadíval se do jeho zlatavých očí. Chvilku mě pozoroval a poté přikývl. Vzal jeho bezvládné tělo do náruče a odnesl ho pryč.

---

Tři nekonečně dlouhé dny jsem Tylera neviděl. Nikdo se k němu nemohl přiblížit. Celou dobu jsem proseděl před jeho pokojem, nevzdálil jsem se ani na okamžik. Třetího dne jsem v jeho naprosto tichém pokoji uslyšel podivný zvuk. Vyskočil jsem na nohy a naslouchal. Ozvalo se to znovu. Neváhal jsem a otevřel dveře. 

„Tylere?” zavolal jsem do pokoje ponořeného do naprosté a neproniknutelné tmy. Viděl jsem mihnutí nějakého stínu a uslyšel zavrčení.

„Kdo… kdo je to?” zakoktal jsem a couvl o krok zpět, až jsem se zarazil o stěnu. Ten náraz mě vyděsil. Prudce jsem se otočil, protože jsem si myslel, že za mnou někdo stojí, a s úlevou zjistil, že tam nikdo není. Pohledem jsem se vrátil zpět. Přimhouřil jsem oči, abych v té tmě lépe viděl. Ve světle, které do místnosti proudilo pootevřenými dveřmi, jsem spatřil Tylerovu tvář. Ve světle, jež sem přicházelo z chodby, měl bledý obličej. Byl úplně jiný. Byl krásný, ale ta krása mě děsila, protože byla skoro nelidská. Upíral na mě dychtivé rudé oči a já ucítil bodnutí strachu, protože v těch očích bylo něco hrůzu nahánějícího.

„Tylere?” zalapal jsem po dechu. Trhnul sebou, jako by ho někdo bodl mečem, a otevřel doširoka oči. 

„Edwarde,” vydechl, „co se to se mnou děje?” zašeptal, podíval se na své třesoucí se ruce a ustoupil dozadu, do tmy.

„Nevím,” odpověděl jsem po pravdě, neměl jsem nejmenší tušení, co to mělo znamenat. Nevěděl jsem, proč mu září rudě oči, nevěděl jsem, proč se najednou tak změnil. Bez přemýšlení jsem k němu přistoupil a patrně se dotkl jeho ramene. Vymrštil svou paži a hrubě setřásl mnou ruku, jež se ho dotýkala. 

„Tylere,” natáhl jsem k němu ruku ve snaze ho uklidnit, ale on se po mě ohnal a zaryl své ostré nehty do mé kůže. 

„Au!“ vyjekl jsem. Z ranek se mi vynořilo pár kapek krve. To upoutalo jeho pozornost. Upíral oči na krev, jež mi stékala po prstech a kapala na zem. Popadl mnou ruku a přiblížil si ji k ústům.

„Co to děláš?” zhrozil jsem se a s vytřeštěnýma očima jsem ho sledoval. Podíval se na mě. V očích se mu objevilo tolik bolesti, že jsem musel sklopit oči.

„Odejdi, prosím, jdi, než ti ublížím,” vypravil ze sebe roztřeseně.

„Ne,” řekl jsem tvrdě. Vzhlédl, jeho tvář byla pokřivená nelidským hněvem.

„Odejdi, nechci ti ublížit!” zasyčel a oči mu výhružně plály. Přikrčil se jako dravá šelma, která se chystá zaútočit, a zavrčel. Najednou jsem před sebou neviděl Tylera, jako by se proměnil v nějaké krvelačné zvíře. Srdce mi tlouklo jako zběsilé, ve spáncích mi zuřivě tepala krev, ale i přesto jsem nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Jdi!” rozkázal. Jeho jemně řezaný obličej byl pobledlý hněvem a v rudých očích mu plálo vražedné světlo. Aniž by se pohnul, vyzařoval Tyler takový hněv a hrozbu, že jsem z něho dostal strach. I když se mě zmocnila hrůza, nemohl jsem ho opustit. Byl to můj bratr. Nepohnul jsem se ani o píď, ale nepromluvil jsem, protože jsem věděl, že by mě zradil hlas. Jedním rychlým krokem se přesunul ke mně a vystrčil mě ze dveří, které okamžitě zabouchl. 

„Otevři, Tylere!” zařval jsem a zalomcoval dveřmi. Po nějaké době se mi je podařilo vyrazit. Rozhlédl jsem se po pokoji, ale Tyler tam nebyl. Okno bylo dokořán, záclony vlály ve večerním vánku a on byl pryč…


Tahle vzpomínka mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Ochromila mě ničivá bolest a cítil jsem se úplně sám. Ne, to nebylo to pravé slovo. Tohle byl pocit úplné ztracenosti, děsivé a nekonečné utrpení. Najednou jsem potřeboval někoho vedle sebe, cítit něčí přítomnost. Vstal jsem a sáhl na kliku. Byl jsem si jistý, že svého vnitřního démona dokážu zvládnout. Věděl jsem, že to dokážu. Otevřel jsem dveře a spatřil ji sedět na zemi. Zvedla ke mně překvapené oči a zamrkala. 

„Nejsi nemocný?” šeptla a postavila se na nohy. Zadíval jsem se do jejích hlubokých očí a trošku se pousmál.

„Myslím, že to nebude tak hrozné.”

 



Tak včera jsem koukala na komentáře k předchozí kapitole a byl tam jen jeden, ale počet zobrazení 115. Já nevím, to se Vám to nelíbí? Pokud se zde komentáře nebudou objevovat, tak s povídkou končím, jelikož právě proto píšu. Píšu kvůli tomu, abyste mi napsali názor...

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

leelee

7)  leelee (12.06.2011 22:41)

ještě se mi nestalo že bych měla dva komentáře zasebou

6)  leelee (04.11.2010 22:58)

eElis

5)  eElis (03.11.2010 14:10)

super kapitolka a jsem zvědavá, jak to bude dál.

dorianna

4)  dorianna (02.11.2010 01:40)

Hanina

3)  Hanina (02.11.2010 00:00)

to je dobré,že si dokážou povídat alespoň přes dveře..třeba to Edwarda přesvědčí,aby neutekl.. a má čas si zvyknout, ikdyž ty dvře asi nebudou až taková překážka...kdyby něco dopadlo špatně... těším se na další

2)  mona (01.11.2010 23:42)

tak ten konec je krásný :)

1)  elie_darrem (01.11.2010 18:31)

líbí se mi to, chci další

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek