Sekce

Galerie

/gallery/PO.jpg

Další kapča a trochu skáčeme v čase

„Už za pět minut?” zhrozila jsem se a vyletěla z postele jako namydlený blesk.

„Potřebuješ víc času? Že jsi zaspala?” Ozval se v telefonu jeho pobavený hlas. Věděla jsem, že se směje.

„Já a zaspat? Prosím tě!” vydala jsem ze sebe a snažila se, aby můj hlas zněl absolutně klidně, „jasně, že jsem nezaspala, už na tebe čekám,“ dodala jsem a skousla si ret. Cítila jsem, jak se mi do tváří nahrnula červeň. Lhala jsem, jako když tiskne. Kdyby mi nezavolal, tak bych ještě teď vesele chrupkala. Rychle jsem popadla kalhoty a začala si je oblékat.

„Tak za deset minut, ano?” Ulevilo se mi, ale nedala jsem ve svém hlase nic znát.

„Dobrá.” Položila jsem telefon na stůl a mazala do koupelny rychle si vyčistit zuby, opláchnout obličej a učesat vlasy. Do pokoje jsem vtrhla jako uragán a vyházela snad celou skříň, jelikož jsem nevěděla, co si mám vzít na sebe. Nakonec jsem si vzala bílé tričko s dlouhým rukávem, v tom jsem se cítila nejpohodlněji.

Schody jsem brala po dvou, měla jsem štěstí, že jsem se na nich nerozplácla jako žába. Vběhla jsem do kuchyně a popadla toast, který jsem do sebe okamžitě nasoukala. Na tvářích se mi udělaly obrovské boule. Rychle jsem žvýkala a všechno, co jsem měla v ústech, naráz polkla, div jsem se nedusila. Táta s mámou na mě nevěřícně hleděli. Pokrčila jsem rameny.
„Nestíhám.” Jukla jsem na hodinky, ještě mi zbývala minuta a tu jsem využilak tomu, abych zklidnila svůj dech.

Na minutu přesně zazvonil u našich dveří. Vzala jsem baťoh, obdarovala své rodiče polibkem na tvář a vyšla ven. Stál tam s tím svým pokřiveným a naprosto neuvěřitelně sladkým úsměvem. Ještě stále jsem si nezvykla na jeho krásu a podlomila se mi kolena. Stále jsem nebyla schopna vstřebat fakt, že chodím s tím nejúžasnějším klukem pod sluncem. Vše se událo tak rychle, že jsem měla pocit, že sním hrozně krásný sen, a byla jsem pevně rozhodnutá se už nikdy neprobudit.

Všechno to začalo ten den, kdy jsem se u něj zastavila. Nejdřív mě nechtěl pustit dovnitř, protože se bál, aby mě nenakazil nějakou chřipkou, kterou chytil. Nechtěla jsem od něj odejít, chtěla jsem si s ním povídat, a tak jsem si sedla na verandě a mluvili jsme spolu skrz dveře. Pak najednou otevřel dveře. Byla jsem překvapená, že mě pozval dovnitř, ale ani na vteřinu jsem nezapochybovala a vstoupila do jeho domu.

Už hodinu poté, co jsme si sedli na gauč, snad už po deseti minutách, jsme se uvolnili. Místo hovoru o tom, kdo jsme a co nás baví, jsme si povídali o tom, co říkali včera ve zprávách, o věcech, které jsme pozorovali z okna. Mluvili jsme o úplných maličkostech a já jsme si uvědomila, že propadám kouzlu, které z něj vyzařovalo. Že jsem se do něj bezvýhradně zamilovala. Že chci trávit každou vteřinu svého života jedině s ním a doufala jsem, že on to cítí stejně. Čas s ním plynul jako voda, úplně přestal existovat. Vůbec jsem si neuvědomovala, kolik je hodin. Klidně bych si s ním povídala do nekonečna, ale starostlivý tatínek zlomil to kouzlo naší chvíle. Telefon mi zběsile vibroval v kapse. Neochotně jsem ho zvedla a vyslechla si dlouhý, káravý monolog o tom, kolik že je hodin, že už jsme měla být dávno doma a že budu mít zaracha nejmíň týden.

Edward mě doprovodil k autu. Celou cestu jsme spolu nepromluvili ani slovo. Napětí mezi námi by se dalo krájet. U auta jsem se zastavila a zadívala se do jeho očí. Ticho se nás nepustilo. Oba jsme mlčeli, nevěděla jsem, co říct. Byla jsem nervózní, ruce se mi potily. Najednou už jsem chtěla být pryč. Beze slova jsem rychle otevřela dveře svého auta a chtěla co nejdřív zmizet, ale on mě jemně chytil za ruku a otočil čelem k sobě. S úsměvem mě pozoroval. Chtěla jsem něco říct, teď už si ani nevzpomínám co, ale on mě umlčel svými rty, které přitiskl na mé. Vytřeštila jsem doširoka oči, srdce mi bušilo jako o závod. Měla jsem pocit, že mi každou chvílí vyletí z hrudi. Ale ani jsem se nepohnula, nebyla jsem schopná ničeho, i když všechno ve mně řvalo, abych něco dělala, opětovala mu polibek, dotkla se ho, ale nic jsem neudělala. Nemohla jsem rozhýbat zkoprnělé tělo. Edward se vzdálil od mých rtů a rozpačitě si mě prohlížel. Jeho rozpačitost vzápětí přešla do obrovského zklamání. Věděla jsem, že jestli něco okamžitě neudělám, tak ho ztratím navždycky. Ztuhlé svaly najednou ochably. Vzala jsem jeho obličej do rukou a spojila naše rty v polibku. S úsměvem se ode mě oddálil, zalapala jsem po dechu, protože celou dobu, kdy jsme se líbali, jsem nedýchala. V tom okamžiku jsem na to zapomněla a soustředila se jen a jen na něho. Na jeho jemné rty, na ruce, které mě přimáčkly k jeho tělu.

„Tak zítra ve škole,” šeptl s úsměvem a políbil mě na čelo. Zachvěla jsem se a nasedla do svého auta.

Další den jsem jako obvykle postávala s Carol na parkovišti, ale tentokrát jsem nedočkavým vyhlížejícím byla já. Když jsem ho spatřila, nevěděla jsem, jak se chovat. Jestli se mám k němu rozeběhnout a políbit ho, i když mé nohy ztuhly tak, že jsem nebyla schopna pohybu. A nebo jen stát a zapomenout na včerejšek. Naštěstí vše vyřešil on. Zahlédl mě a s úsměvem si razil cestu k nám. Mé bystré kamarádce to neušlo. Otočila se na mě s tázavým pohledem.

„Je něco, co bych měla vědět?” optala se mě s nadzvednutým obočím, jelikož si všimla mého připitomělého úsměvu. Nadechla jsem se, abych ji alespoň zhruba zasvětila do všeho, co se včera odehrálo, ale Edward už stál u nás. S úsměvem mě políbil. Když se naše rty rozpojily, všimla jsem si Carol, která na nás zírala s otevřenou pusou. Loktem jsem do ní šťouchla.
„Carol, nekoukej tak,” sykla jsem a ani nepohnula rty. Omluvně jsem se usmála na Edwarda. Carol se vzpamatovala a hlasitě polkla.

„Ehm, Edwarde, tohle je Carol,” ukázala jsem na svou, stále ještě v šoku, kamarádku, „Carol, Edward.” Představila jsem je, abych rozehnala to trapné ticho.

„Moc mě těší, Carol,” řekl Edward a natáhl k ní ruku. Věcně ji přijala a usmála se na něj.

„Bello, musím jít, mám tělocvik. Uvidíme se později.” Věnoval mi ještě jeden krásný dlouhý polibek a odešel. Cítila jsem na kůži spalující pohled své kamarádky. S provinilým obličejem jsem se k ní otočila. Ruce měla založené v bok a provrtávala mě přimhouřenýma očima.

„Carol, já…” nestihla jsem nic víc říct, jelikož mě přerušila.

„Koukám, že mi tady má někdo co vysvětlovat!” zavýskala a její obličej se rozzářil širokým úsměvem, jež se táhl od ucha k uchu. Popadla mě za ruku a vedla do školy. Po cestě jsem jí vše vylíčila. Chvilku se na mě zlobila, ale potom mi odpustila.



„Vážně jsi nezaspala?” zeptal se mě a koutky mu cukaly v potlačovaném úsměvu.

„Ne,” dušovala jsem se, „proč?” optala jsem se ledabyle.

„Hm, že ti nějak podivně trčí vlasy,” zasmál se. Vytřeštila jsem oči a začala si uhlazovat místo, kam upíral oči. S hrůzou jsem zjistila, že místo vlasů tam mám dread. To jsem měla zase noc! Pomyslela jsem si a zrudla jako rajče. Vytáhla jsem hřeben a rozčesala si teb spletenec. Celou dobu se na mě s úsměvem díval a já jsem cítila, že rudnu stále víc a víc, až jsem za chvíli vypadala jako převařený rak.

„To zase vypadám,” hlesla jsem pro sebe.

„Jsi naprosto rozkošná,” odvětil rozpustile a přitáhl si mě k sobě. A v tom se rozletěly dveře a v nich stál nasupený táta s výrazem boha pomsty. No jo, ještě se nedokázal přenést přes fakt, že jeho „malá” holčička dospěla a našla si kluka. Přimhouřil oči a výhružně se díval na Edwarda.

„Dávej na ni pozor!” zasyčel a zamával mu ukazováčkem před obličejem.

„Tati, prosím,” zaúpěla jsem.Tohle už vážně přeháněl.

„Nechci, aby se ti něco stalo, když tady teď řádí nějaké zvíře, které rozcupovalo jednoho chlápka na cucky.”

„Cože?” vydala jsem ze sebe vyděšeně. Cítila jsem, jak Edward najednou ztuhl. Tázavě jsem se na něj zadívala. Jeho tvář byla najednou tvrdá, bez špetky emoce. Vážně přikývl. Táta se otočil na pomyslném podpatku a vplul zpět do domu. Edward mě pevně chytil za ruku a vedl do auta.

„Co se děje?” zeptala jsem se, protože jsem nechápala, co dělá. Najednou se choval jinak, divně. Ostražitě se rozhlížel, jako by něco nebo někoho hledal. To zvíře, které, jak říkal táta, rozcupovalo toho chlapa na kusy, muselo být určitě dávno pryč. Pochybuji, že by se tady zdržovalo.

„Edwarde!” zvýšila jsem hlas a zastavila se, „co se děje?” zeptala jsem se znovu. Otočil se na mě, ale jeho tvář se nezměnila. Stále byla ledová, rty měl semknuté do tvrdé linky.

„Nevím,” šeptl a v jeho očích se mihnul stín strachu. Zadíval se na mě a konečně se trochu pousmál.
„Nevím, Bello,” vypravil ze sebe ustaraně a objal mě.



 

Doufám, že se kapitolka líbila a necháte mi tady komentíky s názory. Potěší i smajlík:)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

leelee

3)  leelee (12.06.2011 22:47)

2)  Leni (10.11.2010 21:30)

1)  karen (10.11.2010 19:24)

Úžasná kapitolka moc se těším na pokračování

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek