Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/320x240.jpg

Příběh o muži, který v jediný den ztratil vše. Který se vzdá všeho, co mu zbylo, aby začal znovu. Ze známosti na jednu noc vznikne vztah na věčnost a on získá to, po čem toužil. Nový život, lásku a rodinu.

Je to v podstatě pokračování Partnerky na ples - jednorázovky o Tanye. Ale není nutné ji číst...

New life

 

Podepisoval jsem poslední hustě popsaný papír. Drahé pero vedené mou rukou dokončilo tah a mě spadl ze srdce obrovský kámen. Položil jsem ruku na štos podepsaných papírů a posunul je doprostřed naleštěného dřevěného stolu a pero schoval do saka – zvyk.

Vstal jsem z koženého otáčecího křesla, zasunul ho a s posledním znechuceným pohledem na tuhle, kdysi moji, obrovskou a luxusní kancelář jsem vyšel ze dveří.

„Výpověď a doporučení máte na stole,“ promluvil jsem v hale a nevěnoval své sekretářce ani pohled, ona i moje práce a peníze byla nyní minulostí. „Zbytek předejte bratrovi, prosím.“

Nereagoval jsem na její zmatená slova a nastoupil do výtahu. Stiskl jsem tlačítko do podzemních garáží a sledoval dveře mé bývalé kanceláře a zmatený obličej Betty, mé dlouholeté asistentky, než se výtah s cinknutím zavřel a rozjel.

V chladných garážích jsem si svlékl značkové sako a zmačkal ho do nejbližšího koše. Z předního sedadla auta jsem vyhodil pracovní čepici osobního řidiče a sám si sedl za volant. Poprvé po několika letech.

Zaparkoval jsem na letištním parkovišti Johna Kennedyho a vykašlal se na placení parkovného. Kolik by stálo doživotí?

V hale jsem hodil klíče do klobouku nějakého žebráka. Při troše štěstí v té mase aut najde to správné a třeba ho ani nikdy nechytí a nezjistí, že není jeho.

Prošel jsem kontrolou a čekal. Jen v košili, kalhotách a slunečních brýlích, s jednou kreditní kartou, občankou a letenkou…

 

♦♦♦♦♦

 

Díval jsem se na velkolepě osvětlený několikapatrový hotel. Cítil jsem ten nápor krásných vzpomínek a velkolepá budova jim dělal spíš zajímavou kulisu, pozadí. Viděl jsem jejich smějící se tváře, rozzářené oči, roztančená těla. Cítil jsem se líp a zároveň hůř.

„Vítáme ve vás ve Flamingo hotelu a casinu, pane. Užijte si dovolenou,“ hlásala obsluha parkoviště, když sedala za volant mého nového auta. Nepřítomně jsem přikývl a vyrazil ke vchodu. Ve dveřích jsem se skoro srazil s nějakou ženou.

„Wayne?“ křikla najednou, už několik kroků za mnou. Poznal jsem ten hlas a ihned se otočil. „Promiň, jdu ti naproti. Nepoznala jsem tě, nikdy nechodíš sám. Kde jsou holky a žena? Nenechal´ s je doma, že ne?“ mračila se na mě.

„Nejsou tu,“ odpověděl jsem zkrátka. „Taky tě rád vidím, Amy.“

Usmála se a přátelsky mě objala. Se slovy ´To mi ještě vysvětlíš´ mě táhla dovnitř hotelu. Fontánka uprostřed haly mě znovu naladila na vlnu starých vzpomínek. Viděl jsem, jak do ní se smíchem skáčou a cákají po mě vodu. Jak se je Amy snaží přesvědčit, aby to nedělaly, že je to neslušné, ale místo toho tam skončí taky. Bezděky jsem se usmál.

„Vzpomínky?“ mrkla na mě. Nejspíš myslela na to, na co já, protože fontáně se vyhnula velkým obloukem. Naštěstí žádnou odpověď nečekala.

„Kde máš kufry?“ zasekla se najednou.

„Nemám,“ pokrčil jsem rameny.

„Půjdete nakupovat?“

„Půjdu sám,“ zavrtěl jsem hlavou. Zamračila se.

„Nechal jsi je doma? Doufám, že ses nestal jedním z těch, co si sem jedou užít s holkama. Protože jestli jo, jsi vážně hňup. Máš tak skvělou rodinu a…“

Přerušil jsem ji: „Amy, jsou mrtvé. Všechny.“

Odvrátil jsem od ní tvář. Nepotřeboval jsem znovu vidět tu lítost a smutek. I když jsem věřil, že u ní to není jen přetvářka.

„Já… je mi to líto,“ promluvila po chvíli. „Jak?“

„Unesly je. Výkupné jsem ihned poslal, ale místo nich mi přišla zpráva se souřadnicemi. Našel jsem je tam mrtvé.“

„Vážně se omlouvám, já…“

Zase jsem jí skočil do řeči: „Nech to být. Přijel jsem si zahrát!“

 

♦♦♦♦♦

 

Hleděl jsem na čísla pokojů na dveřích a hledal ten svůj. Byl stejný jako vždycky předtím – náš pokoj. Jenže tentokrát v něm budu sám. Nebudu se muset spokojit s postelí, která nám po hádce dětí zbude. Tentokrát bude celý apartmán můj.

Nedával jsem pozor a do někoho narazil. S omluvou na jazyku jsem se otočil, ale zmlkl jsem dřív, než jsem ji celou vyslovil. Na zemi seděla žena a držela si kotník. Všiml jsem si ulomeného podpatku na jejím střevíci.

Přiklekl jsem si k ní. „Jste v pořádku?“

„Asi ano,“ přikývla a zvedla hlavu. Hleděl jsem do tváře blonďaté krásce jako vystřižené z přední stránky playboye se zářivým úsměvem a párem zlatých očí. Když jsem si prohlédl i zbytek jejího těla, začal jsem pochybovat o tom, že je skutečná. Tak dokonalé ženy prostě neexistují. S přehledem zašlapala do země můj ideál krásy i všechny modelky, které jsem zatím poznal.

Omámeně jsem jí nabídl rámě a pokusil se jí zvednout. Její ruka byla strašně ledová, ale nedivil jsem se. Klimatizace pracovala na plné obrátky a ona na sobě měla jen krátké fialkové šaty, které víc odhalovaly, než zakrývaly. Ale nepůsobily nevkusně, určitě ne na ní.

Sykla bolestí, když došlápla na zraněnou nohu.

„Moc se omlouvám, zavolám lékaře,“ navrhl jsem.

„To nebude nutné, ten kotník zlobí už dlouho,“ usmála se mile. „Postačí troška ledu.“

„Dobře, kde máte pokoj?“

„Kousek odsud,“ mávla rukou za sebe. Podepřel jsem jí a pomohl s chůzí.

„Jsem Wayne,“ představil jsem se.

„Tanya,“ usmála se. Nepřestávala mě okouzlovat. Zranil jsem ji, a přesto se chová tak mile. Bylo to nakažlivé a musel jsem jí úsměv opětovat. Ihned mě dostihl fakt, že jsem se poprvé od té doby usmál opravdově. Ne jen vzpomínkám nebo z nutnosti.

Vylovila z kabelky klíč a odemknula pokoj jen o pár dveří dál od toho mého. Bylo to také apartmá, ale ne tak velké jako to moje. Nevypadalo, že by tu bydlelo víc lidí.

„Jste tu sama?“ nedalo mi.

Přikývla. „Ale vedle mají pokoje mé sestry.“

„A to si sem klidně vezmete cizího muže?“

„No, ještě tu nejste,“ poukázala na fakt, že stále stojím na prahu. „A nejsem tak křehká, jak vypadám. Takže, půjdete dál?“

Pokrčil jsem rameny a zaplul dovnitř. Sedla si na pohovku a vzala do ruky telefon.

„Chci si objednat šampaňské s ledem. A prosila bych vážně hodně ledu, pokoj 4 023. Děkuju,“ zavěsila.

Vytáhl jsem obočí. Na co šampaňské?

„Nezdržíte se? Sama ho nezvládnu,“ usmála se. Vypadala mile. Nemohl bych jí nabídnout nic než známost na jednu noc. To si nezaslouží.

„Myslím, že už si poradíte a raději půjdu,“ zakroutil jsem hlavou.

„Prosím, zůstaňte. Jsem tu pořád tak sama,“ požádala mě. Pokrčil jsem rameny. Třeba to dál nezajde. A pokud ano, nebude to moje vina.

 

♦♦♦♦♦

 

Díval jsem se do bílého stropu. Pálilo mě svědomí. Ne proto, že jsem se s ní vyspal. Že jsem neměl v úmyslu se s ní znovu sejít nebo že by mi to připadalo vůči Karin jako podvod, ale proto, že jsem tohle považoval za nejlepší noc svého života. A to bylo špatně, vždyť tohle bylo bez lásky, bez kouska citu. S cizí ženou.

Tiše vedle mě oddechovala a s úsměvem na tváři se ke mně tulila. Vlasy mě rozhozené po polštáři a teprve teď jsem si všiml jejich jahodového lesku. Sundal jsem ze sebe peřinu a odkryl tak i kus jejího těla. Ucítil jsem pnutí v rozkroku a zastyděl se. Raději jsem se snažil vstát, aniž bych ji vzbudil. Začal jsem sbírat své svršky a všiml si modřiny na žebrech. Usmál jsem se, trochu se rozvášnila.

U stolku s telefonem jsem naškrábal jedno bezvýznamné, ale upřímné promiň a vypařil se z jejího bytu i života. Doufal jsem, že nečekala něco víc.

Lehl jsem si do prázdné postele svého prázdného apartmánu a snažil se dospat zbytek noci. Bohužel jsem nemohl zaplašit myšlenku na tu holku, co spí, jen tak, nahá a krásná, o pár pokojů dál. Nenáviděl jsem se za to, že myslím na ni, když ji znám jednu noc, když bych měl myslet na ženy mého života, na ty, které jsou kvůli mně a mým penězům mrtvé a které mě dělaly šťastné přes deset let.

Bohužel jsem ji, její úsměv, tvář i tělo nezaplašil ani ve snech.

 

♦♦♦♦♦

 

Seděl jsem u baru a opíjel se. Sám. Ta skutečnost byla tak děsivá, že jsem si raději objednal ještě jednu tequillu.

Ucítil jsem závan lesní vůně, dost povědomé vůně, a vzápětí zahlédl závěj zlato jahodových kadeří, které se kolem mě prosmýkly. Šla tam ona, ta, co mi nedá spát, v objetí sexy blonďáka, smyslně vrtěla boky a mířila s ním nejspíš k sobě do pokoje. Rozhodně nekulhala, ani nic nenasvědčovalo tomu, že by měla něco s kotníkem.

Než zašla za roh, otočila se a věnovala mi jeden úsměv. A mě došlo, že to promiň bylo patřičné a nepatřičné zároveň. Rozhodně ji mrzelo, že jsem zmizel, aniž by poznala můj bankovní účet, ale ta noc jistě ne. Protože ten chlápek tu dnes prohrál celé jmění a to bez mrknutí oka a ona mu byla celou dobu po boku.

O deset skleniček později jsem opět zahlédl tu záplavu zlatých kadeří a to přímo vedle mě. Přisedla si na barovou židličku a objednala si to, co já. Ten fešák nejspíš už odpadl.

„Máš rozmazanou rtěnku,“ nadhodil jsem. Zatvářila se zděšeně a s omluvou prchla na toalety. Typická ženská. Když se za pár minut vrátila, vypadala zase naprosto perfektně. Asi by bodla studená sprcha. Nebo postel. A nebo:

„Ještě jednou.“

Číšník přede mě postavil další skleničku a starostlivě si mě měřil. V Las Vegas mají zájem i o lidi, ne jen o prachy?

„Utekl jsi,“ nadhodila.

„Ty taky,“ rýpnul jsem si.

„Jak to myslíš?“ zamračila se a našpulila ty svoje dokonalé rty.

„Tomu chlápkovi,“ kývl jsem směrem, kde jsem tušil naše pokoje.

„Vyhodila jsem ho po pěti minutách. Byl strašnej,“ zasmála se.

Strašně vtipné!

„Ty tu jsi sám?“ ozvala se po mé odmlce. Přikývl jsem a dal si další doušek.

„Žádná žena, děti, přítelkyně, kamarád?“

„Kamarády nemám a děti a žena spí,“ zamumlal jsem a udělal pšt.

„Vždyť jsi říkal, že tu jsi sám,“ vyhrkla.

„No jo, ale ony spí pod zemí,“ začal jsem se smát. Musel jsem nějak všechny ty skrývané pocity ventilovat. Alkohol taky udělal své…

 

♦♦♦♦♦

 

Hlava mě bolela jako střep. Ze zkušenosti jsem si nejprve promnul zavřené oči a teprve pak je začal pomalu otvírat. A uviděl jsem povědomý strop. A cítil povědomou vůni. Zasténal jsem a otočil se na bok. Ten byl ale prázdný a postel rozvrtaná.

Chytil jsem si hlavu do dlaní a snažil nějak utlumit to hučení a bušení uvnitř lebky. A taky jsem zvažoval, že s alkoholem končím.

„Už jsi vzhůru?“ ozval se ten její líbezný hlas ode dveří. S námahou jsem se posadil a opřel o pelest postele. A uvědomil si, že jsem oblečený. Zmateně jsem na ni pohlédl.

Uchechtla se. „Nebylo lehké tě sem odtáhnout. Usnul jsi na baru a na klíči nebylo číslo pokoje.“

„Měla´s mě tam nechat,“ zabručel jsem.

„To bych neudělal,“ ohradila se dotčeně. „Dáš si kávu?“

Nečekala na odpověď a stavěla vedle mě kouřící nápoj. Uznal jsem, že přijde vhod. Hned po studené sprše. A jednom neodkladném rozhovoru.

„Jsi nádherná, zábavná a milá. Já jsem starej nudnej chlap. Takže nechápu, proč se o mě tak staráš. Jestli ti jde o peníze, rovnou ti říkám, že žádné nemám.“

Chvíli vypadala uraženě a pak se rozesmála. „Tak zaprvé, nejsi starý ani nudný. Zadruhé děkuju za komplimenty a zatřetí, o penězích to fakt není. Těch mám dost.“

„Lítost?“ zeptal jsem, když jsem si vzpomněl na náš rozhovor. Neuvěřitelně jsem se styděl a nadával si za, že jsem řekl, že spí pod zemí.

„Ne, ani lítost,“ kroutila hlavou. Pak si ke mně přisedla na postel, vzala moje ruce do svých ledových a zadívala se mi do očí. Divné, měla je skoro černé. „Popravdě, celý život jezdím po hotelech, svádím chlapy a užívám si s nimi. Jednou a konec, najdu dalšího, jedu dál. Ale vždycky jsem přitom toužila po někom, komu bych se mohla vybrečet na rameni, o koho bych mohla pečovat, koho milovat a kdo by miloval mě. Jenže jsem nikoho, ke komu bych něco cítila, nepotkala. Do teď.“

Sledoval jsem ji asi dost vyjeveně, protože si povzdechla, vstala a ukázala mi koupelnu. Až ledová voda mi pomohla pochopit, co mi to vlastně říkala a jak upřímně a vážně u toho vypadala. A nejhorší bylo, že já k ní cítil totéž.

Jen tak krátce potom všem a já se znovu zamiluju? Teď, když jsem zahodil svůj život? Ne, já se jen rozhodl začít nový. Jinde, jinak a s někým jiným. A teď mám dokonalou možnost.

Odhodlaně jsem vylezl ze sprchy, omotal si osušku kolem beder a vyběhl z koupelny. Našel jsem ji u okna, telefonovala. Byl jsem těsně za ní, když se otočila. Na nic jsem nečekal, prudce ji objal a políbil. Tohle je ten nový život a nová šance!

„Zavolám později,“ zamumlala do mobilu a hodila na koberec. Zvonivě se zasmála a nechala se mnou objímat. A já věděl, že to půjde, pokud budu s touhle úžasnou ženskou.

Byla celá mokrá, když jsem ji konečně pustil z náruče. Za trest mi sebrala ručník. A já jí jako omluvu sundal šaty, aby nenastydla.

 

♦♦♦♦♦

 

Potily se mi i chodidla, zíral jsem na dveře a čekal, až se pohnou. Ještě pořád jsem nevěděl, jestli se pak skočím schovat za sedačku nebo jí do náruče. Nebál jsem se jí proto, čím je, ale proto, že jsem jí v podstatě vlezl do soukromí.

Vešla. Krásná a usměvavá jako vždy. Její bezchybný vzhled už teď kazily pouze tmavé oči. A já se jí překvapivě nebál. Splašený srdeční rytmus se vracel do normálu a dech se taky pomalu uklidňoval. Zaraženě se na mě dívala.

„Vím to,“ oznámil jsem jí suše. Víc než její podstata mě štvalo, že mi nevěřila natolik, aby mi to řekla.

„Co víš, lásko?“ zeptala se mile a sundala si lodičky. Tvářila se klidně, ale oči ji prozradily.

„Volala ti Carmen. Vzkazuje, že byste se měly vrátit domů, než někomu ublížíte. Prý se na jihu Aljašky přemnožili medvědi a chystá se rodinný lov. A že mě máš přivést, pokud to se mnou myslíš vážně. Ale že mi zatím nemáš říkat, že jsi upír, ať nejsou problémy, doma se domluvíte.“

Ani se nepohnula. Vypadala jako socha bohyně krásy.

„Bojíš se?“ zeptala se po chvíli. Viděl jsem zoufalství v její tváři. To se naštěstí rozplynulo, když jsem zakroutil hlavou.

„Máš v úmyslu mě zabít? Pokud ne, budu s tebou tak dlouho, jak si to budeš přát. Pokud ano, rád zemřu tvou rukou. Stejně jsem bez rodiny nechtěl žít.“

Usmála se. Pomalu přešla ke mně, sedla si a nechala se mnou obejmout. Byla to pořád moje Tanya.

„Teď mi pěkně všechno vysvětlíš a povíš, ano?“

Zvonivě se zasmála a přikývla. Byla ráda, že to vím. A já vlastně taky. Dokonce jsem si vzpomněl na mládí, kdy jsem jezdil po světě a hledal upíry, vlkodlaky a jiné nadpřirozené bytosti. Až po několika letech mě od toho odradila Karin – britská archeoložka. A teď, když už tu není, se zase vracím k víře. Jenže tentokrát mám důkazy. A dokonce hmatatelné…

„A taky bys mě mohla konečně seznámit se sestrami.“

 

♦♦♦♦♦

 

Seděl jsem na pohovce, zabalený do teplé deky, obklopen pěti nádhernými upíry. A přes počáteční rozpačitost jsem si už teď připadal jako doma.

„Dáš si ještě kávu?“ usmála se mile Carmen a vzala prázdný hrnek ze stolu.

„Ne, ale děkuju.“ Čtvrté už asi nesnesu.

„Jsem moc ráda, že si Tanya konečně našla někoho… stálého,“ prohodila po cestě do kuchyně.

„To já taky,“ přikývl jsem a pevněji ji objal kolem pasu.

„Ale my ne,“ zabručely sborově Irina s Kate.

Všichni se rozesmáli. Jejich výlety se budou muset obejít bez Tanyi. Nebo mě budou muset přibrat s sebou.

Po další chvíli ticha, kdy mě Eleazar doslova rentgenoval pohledem, jsem to ticho nevydržel a pošeptal Tanye, že by měla jít na lov. A že bych šel rád spát. Nedošlo mi, že to uslyší všichni jako bych jim to řval do ucha. Carmen se mi hned vypravila přichystat pokoj, ale Tanya ji se smíchem zarazila a řekla jí, ať mě zavede do jejího. Pak mi ode dveří poslala vzdušný polibek a zmizela.

„Máš dar,“ promluvil najednou Eleazar. I Tanya se znovu objevila ve dveřích a čekala na verdikt. „Pojmenoval bych to spíš jako takový šestý smysl. Vycítíš, kdy bys měl utéct nebo kdy přijít. Co bude výhodné a co ne. Kdo vyhraje a kdo prohraje. Takový vymakaný instinkt. Nevím, jak to bude po přeměně silné.“

„Tak proto se mi tak dařilo,“ poznamenal jsem.

„Po přeměně?“ vlítla k nám Tanya rozzloběně. „Ještě jsme o tom ani nemluvili, třeba to nechce,“ dala si ruce v bok.

„Zná naše tajemství,“ nadhodila Irina a dál pečlivě zkoumala svoji manikúru.

„Ale…“ začala opět má kráska.

Přerušil jsem ji: „… já to chci.“

Chvíli se na mě zamračeně dívala, pak se její rty roztáhly do úsměvu, dostal jsem polibek a byla pryč.

„Takže souhlasila?“ ujistil jsem se.

„Vypadá to tak,“ dloubla do mě Kate sedící vedle a řekla, že mi ukáže náš pokoj. Náš. Potěšeně jsem se usmál. Nová rodina. Nová láska. Nový a jiný život.

Sbohem Karin, Lucy, Kelly. Miloval jsme vás a vždy budu…

 

DeSs

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

SarkaS

3)  SarkaS (07.10.2010 12:05)

moc hezké

Ivanka

2)  Ivanka (03.10.2010 19:15)

Tak tohle se mi líbilo asi ještě víc jak první část! Docela by mě zajímalo, jak to mezi nimi bylo dál, nechceš napsat pokráčko?

Kamikadze

1)  Kamikadze (03.10.2010 18:51)

mooooooooooooooooooooc hezky , nechceš napsat, jak to mezi nimi bylo dál?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek