Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/tanya.jpg

Taková malá úvaha o Tanyiině životě, přeměně a upírství. Ve většině FF vystupuje jako mrcha snažící se odloudit Edwarda od Belly, provádí šílenosti a kolikrát končí na popel. A já si říkám - proč? Takže jsem se rozhodla Vám ji ukázat v trochu lepším světle...

Partnerka na ples

 

Přijeli jsme do Volterry a naše první kroky vedly ihned na toto místo úzce spjaté s Niccolem Circignanim – často opomíjeným malířem.

Stojíme před majestátním vchodem do babsteria sv. Jana, kde se nachází další z jeho unikátních obrazů. Babsterium, budova sloužící ke křtům, je zde částí katedrály Santa Maria Assunta a obě budovy jsou datovány do 13. století.  Babsterium je zdobené zeleným a bílým mramorem, typickým pro toskánské stavby. Ačkoliv je celá stavba opravdu krásná a zachovalá, kvůli ní tu nejsme.

Vcházíme dovnitř. Kromě nás tu nikdo není. Mé oči ihned ulpěly na cíli naší cesty. Obdélníkový barevný obraz Ascensione. Jdu blíž a poznávám toskánskou krajinu a v ní zasazený Vollterský hrad, jak asi vypadal ve 13. století; barevný a živý. Pozadí ostře kontrastuje se zástupem věřících, kteří pozorují Kristovo nanebevstoupení. Jako obvykle, poznávám osobitý styl jeho maleb a žasnu nad jeho zručností.


Zaklapla deník v zelených deskách a propisku strčila od mezery mezi poškozeným vázáním a deskami tak, aby nevypadla. Hodila svůj poklad do otevřeného batohu u nohou a vstala z nepříliš pohodlné proutěné židle. Věnovala pohled vycházejícímu slunci nad městem a prošla skleněnými dveřmi balkonu zpět do malého pokojíku. Batoh strčila pod postel a vyšla na chodbu.

Matka tam stále ještě stála a flirtovala s mužem z vedlejšího pokoje. Mluvili rychlou a plynulou italštinou a Tanya jim nic nerozuměla. Usmívali se, nakrucovali a mrkali na sebe jako splašení. Měla na matku zlost, je to teprve půl roku, co jí zemřel otec a matce manžel. Věděla, že se nebrali z lásky, ale zasnoubili je jejich rodiče, přesto se jí to zdálo jako urážka jeho památky.

Opřela se o dveře pokoje a čekala, až konečně domluví a rozloučí se. Strávila toho půl roku na cestách po Itálii, rodnou Virginii ani jednou za tu dobu nespatřila. Honila se za obrazy renesančního malíře Circignaniho, protože matku zaujal a dostala od Virginské univerzity práci, na jejímž konci měla odevzdat podklady pro knihu o Italských malířích, kde se měl objevit asi na 10 - 20 stranách. Tanyu to sice nezajímalo, ale cestování jí rozhodně nevadilo. Poznávala kraje, nové lidi a trochu doufala, že se tu prostě dobře vdá a usadí. Navíc využívala situace a psala si poznámky o tom, co viděla.

„Tanyo, běž se připravit, jdeme do města,“ promluvila znenadání anglicky. Vytrhla dceru z proudu myšlenek a poslala ji do pokoje.

„Jsem hotová,“ řekla nezaujatě. Pak dodala: „Již dobrou hodinu.“

„Cože? Proč?“ nechápala matka.

„Slíbila jste mi, že se pojedeme podívat k moři,“ řekla zaskočeně. Přece na to nezapomněla, že ne?

„Aha,“ plácla se dlaní do čela. „Úplně jsem na to zapomněla. Bude to muset počkat, pojedeme třeba zítra. Tady pan Vecci nás pozval do města na snídani.“

Tanya se znechuceně ušklíbla a jen tak tak se jí škleb podařil skrýt před zraky matky a jejího nového nápadníka. Byl to asi čtyřicetiletý muž s černými stále ještě hustými vlasy a stejným knírkem, oblečený podle nejnovější italské módy a s dřevěnou vycházkovou holí v ruce.

Zapadla zpět do pokoje a převlékla se do formálnějšího oblečení vhodného do společnosti. Když vyšla, ještě tam oba stáli a dál se vesele bavili. Štvalo ji, že jim ani nerozumí, že s nimi musí do města místo moře a hlavně ji štval on.

Když ji uviděli, matka se zavěsila do pana Vecciho a on nabídl druhé prázdné rámě jí. Tanya s díky odmítla a raději se zařadila za ně. Vyšli ven před hotel a ihned se do jejich tváří opřely žhavé letní paprsky italského slunce. Ačkoliv bylo ještě časné ráno, bylo horko jako po poledni ve Virginii. Tanya se zamyslela, jak asi bude odpoledne a jen při té představě měla chuť zalézt do bezpečí chladného pokoje.

I přes své rozpoložení obdivovala krásné domy, úzké dlážděné uličky a děti hrající si v nich. Matky s taškami a nákupy, spěchající domů a malé krámky se zdobenými vitrínami. Knihy, oblečení, potraviny, pekárny, řeznictví…

Pan Vecci je vedl spletí uliček nejkratší cestou do historického jádra města. Bylo poznat, že to tu zná, většina lidí, které potkali, na něj krátce kývla a jiní popřáli dobrý den. Neuplynulo ani patnáct minut a stanuli před zahrádkou malé kavárny. Venku seděl pouze jediný muž, pil kávu a četl noviny. Slunečníky nabízely ochranu před sluncem, takže tam bylo příjemně.

Sedli si ke kulatému stolku pro tři a čekali na obsluhu. Matka se bavila s jejich doprovodem a Tanya se nudila. Jen krátce řekla matce svoji objednávku, kávu, čerstvé pečivo a sýr, a raději sledovala děti hrající si u kašny než usmívající se pár. Za chvíli zaslechla matčin hlas hlasitěji, to servírce sdělovala objednávku. Když chtěla odejít, Tanya ji ještě zastavila: „Gazzetta, prego.“

Zdálo se jí, že horký dusný vzduch začíná vlhnout. Zvrátila hlavu a pohlédla na nebe. Nad ní byla jen čistě modrá obloha, ale na východě se hromadila tmavá mračna. Letní bouřka? Když zastínily i slunce, najednou se jí zdála zima a hřejivé paprsky by uvítala. Nechtěla zmoknout, ale když pohlédla na matku, uznala, že by ji stejně neposlouchala. Přinejhorším se můžou schovat dovnitř.

Než před ní stála její objednávka s novinami, spatřila na protější straně náměstíčka krásnou mladou ženu. Jestli si někdy myslela, že je krásná, teď o tom pochybovala. Dokonalá štíhlá postava, dlouhé hnědé vlasy rovné jako hřebíky, bledá kůže, ladné kočičí pohyby. Mluvila s dětmi u kašny, které si tam hrály.

Dál už se jimi nezabývala, servírka vše přinesla. Zaregistrovala ještě mrknutí muže, který tam před chvíli četl a pak jeho mizející záda. Usrkla vařící silné italské kávy a vzala do rukou dnešní noviny. Byly psané italsky, ale tady se mohla na slova soustředit déle a dávno nesplynuly z jazyka hovořícího následované sprškou dalších. Tady rozuměla aspoň některým větám či slovům.

Jako první ji v rohu titulní stránky upoutal datum, 23. 8. 1948. Dva roky od vyhlášení demokratické republiky a teprve pět let od kruté vlády diktátora a politika podporující fašismus a spojence Hitlera -  Mussoliniho.

Zabraná do vlastních myšlenek toulajících se kdesi v minulosti a opakující si důležité informace ji vyrušil hlas Vecciho. Hovořil s kýmsi za jejími zády, otočila se tedy a naprosto omráčeně hleděla do tváře bohyně. Byla krásná, takhle si představovala Afrodithé. A viděla ji před chvílí u fontány. A ježily se jí na zátylku chlupy, nerada ji měla za zády. Necítila se v její přítomnosti dobře. A nechápala, na co má sluneční brýle, když nesvítí slunce.

Něco řekla italsky a Tanya z její dokonalé a srozumitelné řeči stihla pochytit jen něco o hradu a Volteře. Možná se ptá, kde je hrad. Ale to by byla pořádně hloupá, když ho má za zády.

Vecci něco odpověděl a podíval se na její matku. Ta pak promluvila anglicky: „Nabízí nám prohlídku zdejšího soukromého hradu. Vstupné je prý zadarmo, dělají nějaký průzkum a chtějí posouzení od turistů a nezasvěcených lidí.“

Tanya vrhla pohled na chmurný kamenný hrad a doslova ji zamrazilo. Ale pak ji napadlo, že by tu nemusela tvrdnout a měla by co připsat do deníčku.

„Proč ne,“ odpověděla matce. Žena se usmála, jako by jí rozuměla a matka přitakala. Žena jí ještě něco řekla, ale Tanya se už ani nesoustředila a nesnažila se to přeložit, nebyl důvod. Když pak odešla, zjistila to i bez námahy.

„Za půl hodiny máme čekat před branou, musí sehnat další lidi.“

 

♦♦♦♦♦

 

Stepovala s matkou, jejím obdivovatelem a dalším hloučkem lidí před branami toho podivně vyhlížející hradu. Ten jejich průzkum byl krajně podezřelý, ale nedala na sobě nic znát. Aspoň se nebude nudit.

Zanedlouho se z postraní uličky vynořila ona žena se starším párem a brýlemi stále na očích. Tanya nad tím zakroutila hlavou a jako většina se stáhla na stranu, aby mohla průvodkyně projít. Ze zadní kapsy kalhot vytáhla svazek klíčů, tedy pouze dvou, a větším z nich odemkla dřevěná pevná vrata. Nádvoří už měli za sebou a nyní vešli do tmavé haly. Bylo tu příšeří a skupinka asi třiceti dobrovolníku sotva viděla, ale jak se zdálo, Heidy, jak se jim představila, tma vůbec nevadila. Neomylně je vedla na konec místnosti, kde otevřela druhým klíčem další dveře.

Ozvala se ohlušující rána – blesk.

Nyní se ocitli v další velké místnosti, na kamenných zdech hořely svícny a uprostřed se táhl červený koberec. Přímo před nimi stála recepce s pultem z leštěného tmavého dřeva a za ní mladá dívka. Měla na sobě kostým a šálu okolo krku, byla tu zima. I když šála byla pouze k doladění kostýmu, nikoliv k zahřátí. Na každé straně místnosti byly ještě dvoje zavřené dveře a mezi nimi křesla k sezení. Tanya šla jako poslední a hodlala si odtud něco odnést – vzpomínky a informace. Víckrát se sem jistě nedostane.

Když procházela kolem jedněch dveří, nejednou se nečekaně otevřely a dovnitř vešel menší muž s orlím nosem a ostře řezanými rty. Vypadal jako dravec, byl stejně bledý a na sobě měl dlouhý šedivý plášť s kapucí, která mu zakrývala oči. Jejich uniforma? Nebo samotný majitel?

Muž předběhl mírně sekanými pohyby kolem davu dopředu k Heidy a připojil se k jejímu boku. Mluvili spolu, ale Tanya neslyšela ani slovo. Byli příliš tišší a skupinka příliš hlasitá. Navíc určitě mluvili italsky. Zatímco tedy obdivovala pomalovaný strop a snažila se ho zařadit k nějakému malíři, prošli levými dveřmi za recepcí. Dívka za ní se na ně lehce a trochu lítostivě usmála a sklonila se nad nějakými papíry.

Tanya nyní sledovala obyčejnou kamennou chodbu s betonovou zemí, svícny a obrazy na stěnách. Bylo to tak starodávné. A především tmavé a děsivé. Kdykoliv zabruslila pohledem k těm dvěma vepředu, přejel jí po zádech mráz a naskočila husí kůže. To bude tím místem a chladem. Nalhávala si.

Ani nevěděla jak, najednou se zastavili. Málem narazila do matky jdoucí před ní, vůbec nezaregistrovala, že průvod znehybněl. Stoupla si na špičky bot, aby lépe viděla a spatřila otevírání dalších masivních dveří. Neměla by nás poučovat o historii hradu? Říct, kam jdeme, kdo ho vlastní, kdy byl postaven?

Lidé začali vcházet do dveří a za Tanyou se najednou objevil další muž. Tento byl mnohem větší a měl hrubší rysy, zase křídově bílý a dlouhý šedivý kabát s kápí na hlavě. Zdálo se jí, že jeho pohled ulpěl na ní, i když oči neviděla. Pak se jeho rty roztáhly do úsměvu a odhalily zářivě bílý nebezpečný chrup. Měla poct, že teď už jí stojí i vlasy na hlavě.

A když se pak z místnosti ozval děsivý dětský výkřik, nejspíš jednoho z těch kluků od kašny, krve by se v ní nedořezal. Vyděšeně pohlédla na statného muže za ní, jako by jí mohl pomoct, ale dočkala se pravého opaku. Stáhnul si kapuci a hleděly na ni oči černé jako půlnoc. Kontrastovaly s bledou pokožkou a jeho arogantní úsměv ji děsil ještě víc. Přikrčila se u zdi a snažila se nevnímat další výkřiky.

Muž se začal přibližovat a ona vzdalovat, zahnal ji tak až do místnosti, kde zmizeli ostatní. Hned co vešel i on, zabouchly se za nimi dveře a ona si s hrůzou uvědomila, že tohle je její konec.

Křik lidí, zoufalý a plný bolesti, chroptění umírajících. Pach krve a strachu všude kolem ní, stíny létající po místnosti sem a tam. Lesknoucí se zuby než se zaboří do měkkého lidského hrdla. A její vlastní ječení trhající uši, smích těch nestvůr. Jakoby se ocitla v hororu nebo velmi špatném snu.

Avšak její mrtvá matka ležící na zemi s mrtvolně bledou tváří a vytřeštěnýma očima, dvě drtící ledové ruce na jejích holých pažích a oči planoucí touhou po její krvi jí teorii snu i filmu vyvracely. Čekala konec, hlavu měla plnou zmatných a zoufalých myšlenek, hrdlo najednou vyschlé a kolena roztřepaná. Kdyby ji nedržel a nedrtil kosti v pažích, jistě by spadla na zem k ostatním mrtvolám. A on to takhle natahuje, dělá to schválně.

Cítila horko v očích, plnily se slzami, ale ona je odmítala pustit ven. Nikdy nebrečela, ani na pohřbu svého otce ne. Snad jen jako malé děvčátko. Nerada ukazovala svoji slabost a dopřávala tak jiným jako on potěšení. A teď to nebude jinak.

„Jsi příliš mladá a krásná na to, abys zemřela a tvé přednosti byly sprostě zničené,“ zašeptal anglicky a jeho dech jí ovanul tvář. Jen těžko jí dávala jeho slova smysl, nedokázala ani pořádně myslet a vnímat. Když jí konečně došla a stačilo se jí ulevit, i když nechápala, proč by ji měl ušetřit, zakousl se jí do krku.

Cítila, jak jeho zuby ostré jako břitvy snadno proklouzly jemnou kůží a prokously její tepnu. S vyprchávající krví z ní vyprchával i život…

„Myslím, že mám partnerku na výroční ples.“ Zaslechla dřív, než ji obklopila temnota.

Omdlela nebo zemřela?

 

♦♦♦♦♦

 

Bolest začala ustupovat a Tanya za to děkovala nebesům. Jenže žár začal stejnou měrou sílit v jejím srdci a ona tytéž nebesa najednou proklínala. Když už byly její ruce i nohy volné a všechna bolest se teď soustředila na srdce, měla pocit, že to už její hlavní orgán nezvládne. Bilo rychleji a rychleji, občas úder ani nedokončilo. Tohle jí zabije. A pak se vyplnila její očekávání, srdce selhalo. Takový nápor nevydrželo. A Tanya za to opět děkovala. Byla mrtvá, necítila nic, žádnou bolest. Až na škrábání v krku. Ne, pálení v krku.

Její ruce k němu okamžitě vystřelily a držely ho, jakoby se chtěla uškrtit. Nemohla ani dýchat a pak si uvědomila, že to vlastně nepotřebuje. A bolest nepřestávala. Měla v něm vyprahlo jako na Sahaře, stravovaly ho plameny jako v pekle. Takže není mrtvá.

Posadila se tak rychle, že to ani nestačila postřehnout. Prostě najednou seděla. Zkusila otevřít oči a nadechnout se. Viděla na protější straně místnosti nějakou skříň a dveře, seděla na posteli. Když se pak nadechla, ucítila nějaký neznámý pach. Vyvolal v ní zuřivé vrčení a pud sebezáchovy. Okamžitě se tiskla v protějším rohu pokoje a hleděla na toho svalovce, který ji kousl. Mozek pracoval rychle a ona si na vše rozpomněla během setiny vteřiny.

Nyní měl oči rudé – stejné barvy jako jeho potrava. Co by asi tak mohli být jiného než upíři? Ale jaktože ta ženská byla venku ve dne. Počkat. Já jsem upír? A udělal mi to on?

V záchvatu náhlé zuřivosti se vrhla vpřed s jediným cílem, roztrhat ho na tisíc kousíčků a škrtnou zapalovačem. Nepozastavovala se nad tím, proč chce udělat zrovna tohle, ale věděla, že to bude spolehlivý způsob, jak ho zabít.

Instinkty…

Když po něm skočila a povalila ho na zem, ucítila jeho vůni zblízka a pevné tělo pod svým, převládla u ní další, jiná touha. Nevěděla jak, ale najednou oba leželi ve změti cárů z jejich oblečení, hladově se líbali a prozkoumávali navzájem svá těla. Tanya si ani neuvědomovala, že je to vlastně její poprvé. Dělala vše instinktivně, a přestože měla možnost přemýšlet u toho o tisících věcí naráz, myslela jen na jeho tělo a svůj chtíč.

Když byli po několika hodinách oba uspokojeni a Tanya si uvědomila, že k němu vlastně nic necítí a že on její osudovou láskou, o jaké vždy snila, nebude, měla znovu chuť ho roztrhat. Jako na zavolanou zrovna promluvil.

„Udělal jsem dobře, že jsem tě nezabil,“ zamyslel se nahlas. Tanya reagovala, jak jinak, než instinktivně. Dala mu facku, až se jeho hlava zvrátila.

Zuřivě na ni zavrčel a vrátil jí ji i s úroky. Odletěla přes místnost a dopadla zády na skříň. Ta se pod tlakem jejího těla rozsypala a ona dopadla na nohy do změti třísek.

„Takhle se ke mně chovat nebudeš! Díky mě žiješ!“

„Ne! Díky tobě jsem zrůda a zabili jste mi matku!“ odvětila pevně. Žádné slzy, opakovala si.

„Kdybych z tebe neudělal tu zrůda, jak ty říkáš, byla bys mrtvá. Měla bys mi být vděčná a ne na mě ječet!“ odpověděl a hledal své oblečení, aby mohl odejít. Bohužel žádné v celku nezbylo. Vztekle zavrčel, takhle ven nemůže.

Stáhl z nedotčené postele prostěradlo a obalil se jím. Než vyšel ze dveří, řekl ještě: „Pokud máš žízeň, Heidy každou chvíli přijde s večeří.“

Při jeho slovech jí zase rozpálilo hrdlo a zároveň si uvědomila, co to bude za večeři…

 

♦♦♦♦♦

 

Stála před zrcadlem a prohlížela se. Rudé oči měla sladěné s šaty. Výstřih vedl až k pupíku a víc odhaloval, než skrýval. Vzadu měla záda holá, jen s dvěma překříženými šňůrkami, aby nespadly. Nenáviděla tohle místo, nenáviděla Felixe a nenáviděla ty šaty. Takhle se nikdy neoblékala. A on jí vyprázdnil skříně a na posteli nechal pouze tohle! Vlasy si nechala rozpuštěné a rty obtáhla rudou rtěnkou. Takhle by nešla ani na maškarní, natož na oslavu výročí nadvlády Volturiových.

Když vyšla ze svého pokoje, čekal tam na ni, na tváři otrávený výraz. Popadl ji za ruku a táhl do hlavního sálu, nechala se, nechtěla skončit jako ta minulá, o které jí vyprávěl Demetri. Zatopil si s ní v krbu, přestože mu zima nevadí.

Prý stačilo počkat, až ho omrzí a potom prostě odejít. Žádný dar neměla, byla prostě jen hezká. Až najde hezčí, bude volná.

Nomádka.

Vadilo jí to, nechtěla cestovat z místa na místo. Lidi sice nezabíjela, díky Demetrimu. Vlastně se dostane ven hned, jak jí začnou zlátnout oči. Byla si jistá, že to nesnese. Kdyby se Demetri neprořekl, že by k jejím zlatým vlasům šla spíš zase zlatá, než rudá, jistě by jí o druhé možnosti nikdo neřekl. Sice občas zabila i člověka, ale bylo to tak půl napůl. Občas ji prostě ovládla žízeň a nic ji už nezadrželo. Navíc jí Felix schválně vodil lidi kolem pokoje a někdy i dovnitř, nechtěl, aby se živila zvířaty. Popírala sebe samu a klesla na dno upířího společenství.

Jí to bylo jedno, chtěla pryč. Jediné, za co mu je vděčná, že jí donesl batoh z pokoje s deníkem. Toho se nechtěla vzdát, i když jí bylo jasné, že jako nesmrtelná bude stejně brzy potřebovat další.

Vešli do sálu a přimíchali se do davu. Bylo tady tolik upírů a většinu ani neznala, hosté. Hledala nějaké zlatooké, ale všude byla jen rudá a rudá. Poháry voněly lidskou krví a ona jen těžko odolávala. Věděla, že brzy povolí a napije se, ale snažila se to co nejvíc oddálit.

Felix kus od ní flirtoval s nějakou černovláskou a brzy se ze sálu vypařili. Tanya jen doufala, že nešli k ní, Felix si její pokoj docela přivlastňuje. Ale co, stejně nespí, tak si postel můžou zaneřádit, jak chtějí.

Zrovna když to vzdala a natahovala ruce po poháru naplněném rudou tekutinou jen s malou příměsí nějakého ovoce bránícímu jejímu sražení, někdo ji ruku tvrdě uchopil a zabránil jí v jejím činu. Zavrčela a hnusně se na narušitele podívala. A spatřila zlaté oči.

„Vidím, že máš v očích zlaté nitky a jak se pereš sama se sebou,“ promluvil uklidňujícím hlasem. „Chtěl jsem ti pomoct.“

Tanya se rychle přesunula dál od krve a zadržela dech.

„Děkuju, pak bych toho zase litovala,“ obrátila se na zachránce.

„To nic. Jsem Eleazar.“

 

♦♦♦♦♦

 

Ani ne za měsíc seděla se svojí novou rodinou v novém obývacím pokoji a novém domě. Zimu sice nesnášela, ale to bylo ještě za jejího lidství. Čekali na návštěvu, měli přijet kvůli ní. Prý druhá a větší polovina rodiny, Cullenovi. Přijetí do rodiny a seznámení.

Z vyprávění věděla o jejich charakteru, darech a vzhledu. Těšila se na Edwarda, jediného samotného člena rodiny. Tak trochu doufala, že se zamiluje. I když jí oranžové oči kazily vzhled.

Uslyšela auto, skřípění sněhu a ledu pod koly, kvílení brzd. Všichni vyběhli před dům, aby se přivítali. Tanya si pečlivě prohlížela celou rodinu a pak vystoupil On. Zavřel za sebou dveře stříbrného volva, otočil hlavu s úsměvem ve tváři, jejich oči se setkaly…

Jako telenovela, napadlo ji okamžitě. Pohyboval se lidskou rychlostí, ve filmu takhle bývají zpomalené záběry. A přesně tak jí to připadalo. A přesně tak si připadala, jako bláznivě zamilovaná puberťačka do svého idola ze zpomalených scén.

Toho musím mít.


♦♦♦♦♦

 

Je to už skoro padesát let a stále nic. Nejsem hloupá, abych na něj prostě čekala a čekala. Se sestrami si užíváme s lidskými muži, ale to není ono. Nic k nim necítím, musím se krotit. I když jejich obdivné pohledy mě těší, tanec si užívám.

Vlastně jsem už svou šanci, pokud nějaká byla, promarnila. Zamiloval se, oženil, má dítě a ženu. A já stále nic. Říká mi, že toho správného najdu, ale kde, to už neví. Ale i když mě jeho přítomnost bolí, protože vím, že nemám naději, cítím se s ním skvěle.

On jediný mi rozumí, díky svému daru i povaze.

Ale je načase to hodit za hlavu, já s tím nic nenadělám. Prostě si budu užívat života a třeba mi toho pravého přivane osud. Cvrkne mě do nosu a získám ho jako Popelka tři oříšky. Kdo ví, co mě tam venku, za závějemi sněhu a kopci porostlými stromy, čeká…

Třeba princ na bílém koni…


Tu poslední větu si prostě nemohla odpustit. O takovém jako malá snila, pak její sny vystřídal Edward Cullen a teď by se mohla vrátit ke klasice. Ještě jednou si přečetla napsaný text a hleděla, jak moc je pravdivý. Tady rozhodně nikoho nepotká. Už se začala těšit na večer, až odletí se sestrami do Las Vegas na „lov“.

Zaklapla nyní do posledního řádku popsaný deník a uložila jej do spodní zásuvky mezi harampádí. Na co si psát deník, když nikdy nic nezapomenete? Na co si vylévat srdce a svěřovat se mu, když máte přítele, kterému se svěříte bez námahy, jen jeho blízkostí?

Opustila pokoj a zhasla světlo. Kufr stál u dveří a těšil se na nový výlet stejně jako ona.

Krásná, mladá, bohatá a neuvěřitelně silná. Vlastně si žije dobře, tak na co si stěžovat?

 

DeSs

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

6)  kajka (22.03.2012 10:50)

Moc se mi to líbilo! Píšeš tak realisticky, že mi u zmínky o dětském křiku nebylo zrovna moc dobře, jsem totiž taky něčí máma. Každopádně souhlasím s názorem ostatních komentátorek. Tanyu mám zafixovanou jako "hodnou" upírku. Vždyť chce jen to, po čem ve fantazii touží asi tak dalších milion ženskejch na týhle planetě, být ta pravá pro Edwarda.:D :D :D Díky za povídku!

Evelyn

5)  Evelyn (26.09.2010 14:59)

Tanyu mám ráda a i v Midnight Sun je vylíčená jako milá a hodná holka, jejíž smoulou je, že se zamilovala do někoho, kdo jí lásku oplatit nemůže.
Povedená povídka, ale která od tebe taková není, že

DeSs

4)  DeSs (26.09.2010 14:14)

Aalex, to byl můj záměr. Hlavně vám ji ukázat v lepším světle, než ji většina autorů staví. Když potřebují mrchu a nějaký zvrat, vždycky použijí Tanyu. A přitom byla v knize jen prostě nešťastně zamilovaná, nijak je neobtěžovala a nic.
Ivanko, plně s tebou souhlasím a děkuju za chválu...
T., děkuju, že jsi obětovala trochu času k psaní komentáře. Moc si toho vážím...

3)  T. (25.09.2010 22:04)

V povídkách mi trošku vadilo když tam Tanya byla hodně zlá a. . . prostě když to byla mrcha. Konečně nějaký jiný nápad a vážně hodně dobře napsaný nápad! tleskáám

Ivanka

2)  Ivanka (25.09.2010 17:04)

Ať si říkají všichni co chcou, mě teda Tanya nevadí a nemám moc ráda povídky, kde je líčena jako mrcha. Tanya je pro mě postava, které si velmi vážím, protože měla tu sílu stát se vegetariánem. To že usilovala o Edwarda je vlastně normální a nijak mi tím nevadí. Prostě potkala upíra, který taky nemá/neměl partnera a má stejné životní přesvědčení. Měla si to moc krásně napsané, začetla jsem se do toho a velmi se mi líbilo líčení její povahy. Psala jsi to věrohodně a stylem tobě vlastním. Mám moc ráda tvoje povídky a tahle mě opět nezklamala.

1)  Aalex (25.09.2010 16:49)

Skvěle napsané. Tanya je mi takhle daleko sympatičtější.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek