Sekce

Galerie

/gallery/nvl2selena.jpg

Selena je zpět doma a konečně se odhodlá knihu otevřít.

Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale mám teď nějaké hektické období a nestíhám vůbec nic. Příjemné čtení, Vaše Jeanine

16. Návrat domů

 

Selena:

Nerozuměla jsem tomu, proč by Alec odjel bez rozloučení? Sžíralo mě to, asi tak stejně jako vědomí, že by v tom mohla mít prsty máma. Ale že by se nechal tak snadno přesvědčit? Sedla jsem si do sedadla v letadle a celou dobu jsem s nikým nepromluvila. Kniha ležela zamčená v mém kufru. Pořád ještě jsem ji neotevřela. Momentálně mi byla úplně ukradená. Chtěla jsem se zbavit Celeste, kterou jsem stále cítila ve své mysli a hlavně jsem potřebovala Aleca. Ness si sedla vedle mě a vzala mě za ruku. Když se letadlo konečně odlepilo od země, jakoby na mě padl ještě větší splín. Na srdci jsem měla obrovskej kámen, kterej mě tížil. Nechtěla jsem brečet, ani o tom mluvit. S tímhle jsem se musela srovnat sama. Vlastně jsem se těšila domů, až uteču do lesů rezervace. Jen já, hory, jezera a lesy. Milovala jsem to tam.

 

Mezipřistání ve Vídni a rozloučení s Kristine, bylo zvláštní, trvala na tom, že ji doprovodím já. Máma protestovala, ale nakonec souhlasila. Nechtělo se mi, neměla jsem náladu.

„Seleno, nebraň se tomu. Vidím, jak tě to trápí,“ promluvila, jakoby tušila, jak mi asi je.

„Nic o tom nevíte, pořád ji cítím, chci, aby šla pryč. Chci to být zase já. Chci vědět, že všechno co dělám, je pouze mé rozhodnutí, že mé kroky nevede ona,“ zoufala jsem si.

„Kniha ti napoví, neodkládej její otevření. Uleví se ti,“ radila mi.

„Bojím se toho, co v ní najdu, nejsem na to připravená.“

„Jsi výjimečná, jsi potomek dvou nejstarších rodů měničů, zvládneš to, jen si musíš věřit.“ Ona mi věřila.

„Nestála jsem o to a nestojím o to ani teď!“ hádala jsem se s ní.

„Držím palce tvé lásce s tím upírem. Neboj, tvoje máma se s tím smíří. Věř mi, a kdybys někdy potřebovala radu, klidně zavolej. Matka se mi svěřovala se spoustou věcí. Támhle je Marie, budu muset jít,“ chtěla se rychle rozloučit, když spatřila dívku, jak jde k nám.

„Děkuju za rady, Kristine,“ nezdržovala jsem ji. Sama jsem to chtěla mít za sebou. Být doma.

„Hodně štěstí s knihou a prosím dopřej mojí matce klid, zaslouží si ho,“ naťukla to ještě.

„A jak to mám asi udělat, mám sehnat nějakého vymítače?“ vtipkovala jsem.

„Jak jsem řekla, kniha ti napoví. Sbohem, Seleno.“ Objala mě a odešla. Ještě jsem tam chvilku mlčky stála a sledovala ji, jak odchází v doprovodu Marie.

 

„Seleno!“ zavolala na mě máma. Všichni stáli před letadlem a sledovali, co se bude dít.

Objala mě kolem ramen a odvedla mě do letadla.

„V pořádku?“ ujišťovala se.

 

Ne! Nic není v pořádku. Chci zpět svého Aleca, nechci ty schopnosti, nechci žádnou knihu kouzel, nechci cítit Celeste ve své hlavě! Pomyslela jsem si, ale jí jsem jen přikývla. Neřešila to a mně se ulevilo. Ness si sedla zase ke mně. Letadlo znovu vzlétlo. Odepla jsem si pás a hlavu jsem položila Ness do klína. Zavřela jsem oči. Ona mě automaticky začala hladit po vlasech. Byla pro mě víc než přítelkyně. Znala mě, chápala, věděla, jak se cítím a věděla, co potřebuju.

„Zvládneme to, společně,“ zašeptala a povzdechla si.

Byla jsem jí vděčná, po chvilce jsem usnula.

 

Přistáli jsme na letišti v Port Angeles. Začínalo svítat. Přivítala nás zima a chlad a samozřejmě pršelo. Před letištěm na nás čekal pan Swan a Esmé.

Odvezli nás domů. S Ness jsem se domluvila na odpoledne. Nechtěla jsem tu knihu otvírat sama. Kufr jsem hodila na postel. Potřebovala jsem sprchu, jakoby bylo možné ze sebe všechno smýt. Horká sprcha mi docela pomohla. V županu jsem si sedla na postel a otevřela kufr. Vyndala jsem z něj knihu a položila jsem ji před sebe. Měla jsem strašné nutkání ji otevřít, ale pak mi došlo, že to nutkání vlastně není moje. To Celeste ji toužila otevřít. Vztekle jsem ji shodila z postele a za ní jsem svalila i kufr. Zavrtala jsem se pod peřinu a doufala, že usnu.

 

Probudila jsem se celá zpocená. Tížily mě sny a hlavně Celeste! Byla se mnou pořád i ve snu. Zase mě nabádala k otevření knihy. Venku bylo ještě světlo a budík ukazoval půl čtvrtou odpoledne.

„Kde je krucinál ta Ness?“ zanadávala jsem si, ale sotva jsem to dořekla, ozvalo se klepání na dveře.

„Dále,“ zamručela jsem a doufala, že to není máma.

„Ahoj, promiň, zdržela jsem se, volala jsem Nahuelovi a trochu se to protáhlo.“ Vpadla do dveří celá rozjařená Ness.

„V pohodě, stejně jsem spala,“ pokusila jsem se o úsměv.

„Jsi v pohodě?“ Přisedla si ke mně a očima zamířila k vysypanýmu kufru a knize pod ním.

„V normě,“ přitakala jsem.

„A připravená?“

„Snad ano. Jen na sebe něco hodím a vypadneme odsud.“ Zvedla jsem se z postele a oblekla jsem se. Ness mezitím vyhrabala knihu z hromady oblečení a sevřela ji v náruči, jakože ji ponese.

„Vezmu ji,“ nemohla jsem jí nechat. Prostě nemohla.

„Jasně, promiň,“ chápala mě a podala mi ji.

„Sel, kam jdete?“ chytila nás pod schody máma.

„Potřebuju na vzduch a tohle bereme sebou. Už to nemůžu odkládat,“ doufala jsem, že bude stejně chápavá, jako Ness.

„A nechceš to raději otevřít tady?“ Nebyla stejně chápavá.

„Promiň, mami, ale ne,“ odsekla jsem jí.

„Vážně?“ nedala pokoj.

„Vážně! Neboj, dohlídne na mě Renesmé,“ to snad zabere. Ness přitakala.

„A abych nezapomněla, sháněl se po tobě Seth, nemůže se tě dočkat,“ snažila se být milá.

„Jo, pak za ním zajdeme,“ odpověděla jsem jí a konečně jsme vyrazili. K jeskyním to byl pěknej kus cesty, ale ne pro nás. Jenže v půlce cesty jsme narazily na Setha.

Ness ho přátelsky objala kolem vlčího krku. Do mě šťouchl čumákem. Jen jsem ho podrbala za uchem a vysvětlila jsem mu, že chceme být samy. Neproměnil se, takže nám mohl odpovědět jen vrčením. Nesouhlasným vrčením.

Přišel až ke mně a podíval se mi do očí. Nejspíš bychom ho stejně nepřemluvily, takže jsem nakonec souhlasila.

U jeskyní jsme byli za chvilku. Suchá skrýš náhradního oblečení přišla obzvlášť Sethovi vhod. Zatímco se oblíkal, Ness rozdělala oheň a já jsem na zámku poskládala jméno Kristine.

Každý si sedl z jedné strany vedle mě. Kousla jsem se do prstu a přiložila jsem ho ke žlábku v zámku. Euforie, která mnou projela v moment, kdy cvakl zámek, byla nepopsatelná.

Se zatajeným dechem jsem ji opatrně otevřela. Byla psaná rukou a anglicky. Pomalu jsem jí prolistovávala, Ness se Sethem přihlíželi se mnou.

„Tohle je to, co pomůže Leah.“ Zabodla jsem prst do stránky, „díky tomuhle lektvaru se narodil Aro,“ dodala jsem. A listovala jsem dál. Jako bych ty stránky znala, věděla jsem, kterou přesně hledám, až jsem na ni narazila. Konečně se zbavím Celeste a budu to zase já.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

jeanine

3)  jeanine (24.11.2011 21:42)

Semiško: Taky jí držím palce a hlavně sobě, abych měla čas a sílu to dopsat :) Děkuju zlato!
Betynka: Děkuji moc, kapitoly teď přibývají dost pomalu, ale snad se dočkáš brzy.

2)  Betynka (23.11.2011 21:28)

Krásná kapitolka jako všechny předchozí. Jsem ráda, že jsem Nenávis vs. láska našla.
Odted´ budu s nadšením očekávat další díly.



semiska

1)  semiska (18.11.2011 21:47)

Jsem ráda, že Sel konečně našla způsob, jak otevřít knihu a zbavit se Celeste. Držím jí palce. A snad se jí Alec vrátí brzo. ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella