Sekce

Galerie

/gallery/nvl2selena.jpg

15. Přiznání

Název kapitoly mluví myslím za vše :)

15. Přiznání

 

Selena:

„Ahoj,“ pozdravila jsem rodiče. Táta se na mě důležitě podíval. Aro se dohadoval s Kristine, jo musela to být ona.

„Mami, musím s tebou mluvit. O samotě,“ poprosila jsem ji. Ona přikývla. Odešli jsme do jejího pokoje.

„Tady jsem ti přinesla zpět ty deníky, už jsem je přečetla.“ Ukázala jsem na hromadu sešitů.

„Co je s tebou? Ness naznačila, že víš o Kristine,“ věděla, že něco nehraje.

„Zdálo se mi o Celeste, živej sen. Vím, jak na tu knihu. Celeste mi ji věnovala, že jen já jsem jí hodna, pak do mne vstoupila. Jako bych ji cítila uvnitř sebe. Už vím, proč mi z tý její laboratoře bylo tak ouzko, protože ani ona se tam necítila dobře. Bylo to pro ni vězení,“ měla jsem slzy v očích.

„Myslela jsem, co ti nepřinesu za novinky a ty mezitím všechno víš. Ale to asi není všechno, že ne?“ znala mě, moc dobře.

„Mami, já miluju Aleca a on mě, chceme být spolu,“ nechodila jsem kolem horké kaše. Máma se zarazila. Chvíli to vstřebávala, ale pak mlčky odešla z pokoje. No odešla, spíš utekla.

„Mami!“ volala jsem a běžela za ní.

 

„To je tvoje práce, Aro?“ rozkřikla se na Ara v trůnním sále.

„Obávám se, že nevím, o čem mluvíš,“ pokrčil rameny Aro.

„O Seleně a Alecovi, neříkej mi, že v tom nemáš prsty?“ křičela dál. Aro se tázavě podíval po Alecovi, ten mu to odkývnul.

„Mami, já se otiskla!“ snažila jsem se její vztek překřičet. To už zasáhl táta.

„Je to tak, Sam. Aro s tím nemá nic společného,“ objal ji kolem ramen. Ale její hysterie nepřešla.

„Dala jsem ti ty deníky, abys mě pochopila, a ty tu místo toho chceš zůstat?“ křičela na mě. Nedokázala jsem zadržet slzy, tohohle jsem se přesně bála. Alec přišel ke mně. Zhroutila jsem se mu do náruče.

„Nedotýkej se mojí dcery! Věřila jsem ti, nabídla jsem ti pomoc a ty se mi odvděčíš tím, že mi sebereš Selenu?“ křičela pro změnu na Aleca.

„Vysvětlí mi konečně někdo, oč tady běží?“ postavil se Aro a tvářil se důležitě.

„Selena chce být s Alecem, protože se do něj otiskla, ty odtud Aleca nikdy nepropustíš, takže s ním zůstane tady. Ty docílíš svého a já přijdu o dceru!“ křičela na Ara.

„Já tu ale zůstat nechci,“ bránil se Alec. Pak přišel děda s Charliem.

„Samantho měla by ses uklidnit. Určitě se najde nějaké řešení,“ snažil se ji zklidnit děda.

„Takže jste o tom, předpokládám, všichni věděli, že?“ řekla už klidnějším tónem.

„Promluvme si o tom,“ snažil se dál děda.

„Dobrý nápad, rozhodně ale nehodlám Aleca propustit z mých služeb!“ přitvrdil Aro.

„Odjíždíme, Seleno, jdi se sbalit! A tu knihu si samozřejmě bereme sebou,“ otočila se na Ara.

V tom ji za ruku chytila Kristine a podívala se jí do očí.

 

„Tolik nenávisti v tobě spí, ale proč za to má trpět tvá dcera. Podívej se na sebe, taky sis svou lásku nevybrala, stejně jako ona. A ty, Aro, se do toho nepleť. Už jsi natropil dost škody, jsi stejný, jako tvůj otec,“ dala jim oběma kázání Kristine.

„Kdo si myslíš, že jsi!“ rozkřikl se na ni Aro. „Alec a ani ta kniha se odtud nehnou! Jestli odejde Selena je mi úplně jedno!“

„Ta kniha patřila mé matce a Seleně prostě patří. Smiř se s tím. Selena odejde i s tou knihou a nejspíš i s Alecem.“ Mlčky jsem přihlížela, jak si to Kristine s Arem vyříkává.

„Jane!“ křikl Aro, pochopila jsem, že to má být rozkaz k útoku. Kristine se chytila za hlavu a padla na kolena. Roztáhla jsem svůj štít, ale máma, nebo Bella to udělaly dřív než já. Kristine se proměnila v šedou vlčici. Táta ji následoval. Ona skočila po Arovi, jak to nečekal, utrhla mu ruku.

„Dost, Kristine. Vím, že chceš pomstu, ale nech ho žít. Kvůli našemu přátelství, prosím,“ křičela hystericky Sulpicia. Kristine ji poslechla, slezla z Ara a odstoupila. Táta nepřestával vrčet. Sulpicie přehodila přes Kristine svůj plášť, aby se proměnila zpět a oblékla si ho. Aro se mezitím dal dohromady. Chtěl ji napadnout, ale to už jsem použila své síly já. Větrnou vlnou jsem ho odhodila zpět do trůnu.

Vyhráli jsme nad ním, alespoň prozatím. Teď ještě vyhrát nad maminčinou paličatostí.

„Odjíždíme!“ podívala se na mě. Jen jsem přikývla.

„Alecu, nemůžeš odejít!“ prosila ho Jane.

„Měl jsem odejít už dávno,“ řekl tiše, ale všichni to slyšeli.

„Necháš mě tu?“ hrála to na něj Jane. I když možná to myslela vážně.

„Nikdy ti nedovolím odejít, Alecu!“ začal i Aro. Zuřila jsem. On přece není jeho majetek! Proč ho prostě nenechá jít? Pěnila jsem vzteky. Zaťala jsem pěsti, od proměny jsem měla hodně málo.

Táta do mě drcnul čumákem, pořád ještě se neproměnil. Nejspíš jen pro jistotu, kdyby Aro dělal větší potíže.

„Proč ho prostě nepustíte, když chce odejít?“ rozkřikla jsem se. V místnosti začal vířit vítr. Kristine se na mě pyšně podívala.

„Seleno, nemíchej se do toho! Odcházíme,“ vzala mě za ruku máma a chtěla mě odvést pryč.

„Ne, mami!“ vytrhla jsem se jí. Vítr ustal. Polekaně na mě koukala. Svíce v místnosti zvětšily svůj plamen. Vážně jsem zuřila, ale tohle byla taky má práce???

„Alec je pro mě příliš důležitý, potřebuju ho!“ trval na svém Aro, ale vypadal, že má strach. Po očku sledoval nabývající oheň svící.

„Řekla jsem, že ho necháš jít!“ Plameny ještě zesílily, pomalu jsem se přiblížila k Arovi.

„Proč bych se měl bát šestnáctiletého písklete!“ Rozesmál se Aro. Najednou jsem to nebyla já, ale někdo jiný.

„Protože jsem ti dala život!“ Ušklíbla jsem se. Pochopila jsem, co se to se mnou dělo. To Celeste promlouvala skrze mě.

„Celeste,“ zašeptal Aro.

„A co jsem ti dala, můžu ti zase vzít,“ máchla jsem rukou a svíce zapálily těžké závěsy na zdech. Působilo to děsivě.

„Seleno, zastav to!“ mluvila ke mně máma, ale já s tím nemohla nic dělat. Celeste byla silnější, dělala si, co chce.

„Dobrá! Alecu můžeš odejít, jsi volný!“ usoudil Aro, že by si s Celeste neměl zahrávat.

„A dál?“ nepřestávala Celeste.

„A tu knihu si klidně odneste. Nepotřebuju ji!“ křičel strachy Aro. Pokud se něčeho bál, byla to Celeste s mými schopnostmi. Cítila jsem to, cítila jsem ji.

„Pamatuj, Aro! Sleduju tě, a pokud napadneš mou rodinu, vrátím se!“ zněla poslední slova, plameny uhasly a já se vyčerpáním složila na zem.

 

Ness:

Přišli jsme s Nahuelem za ostatními do trůnního sálu. Na trůně seděl vystrašený Aro, pevně svírajíc Sulpiciinu dlaň, závěsy byly ohořelé a Selena ležela na zemi v náruči Samanthy a Jacoba v plášti. Ostatní stáli okolo. Sam ji hladila po vlasech a snažila se ji probrat. Alec stál těsně za nimi a přemáhal se, aby je neodstrčil.

„Co se stalo?“ přiběhla jsem k nim.

„Celeste, promluvila skrze ni. Pak omdlela,“ odpověděl mi Jacob.

„Sel, prober se.“ Vzala jsem její ruku do dlaní a třela ji. Chtěla jsem ji zahřát.

Alec už to nevydržel a klekl vedle mě, prakticky Jacoba a Samanthu odstrčil. Vzal ji do náruče a přitiskl ji k sobě. Jemně ji líbal do vlasů.

„Alecu,“ zašeptala a oplatila mu objetí.

„Přineste někdo trochu vody,“ prosila jsem kohokoli. Samantha se třásla v Jacobově náruči. Nebyla schopna reagovat ani na Alecovo chování.

„Jsi v pořádku.“ Usmál se na ni Alec.

„Budu dobrá,“ řekla chraplavě.

To už přišel děda se sklenicí vody a podal ji Seleně.

„Jsi volný.“ Usmála se na Aleca, když se trochu napila.

„Jo, to jsem.“ Políbil ji na rty.

„Tak to už by stačilo.“ Odstrčila ho Samantha a pomohla Seleně na nohy. S Jacobem ji odvedli pryč.

Alec se tvářil, jakoby prohrál největší bitvu svého života, ale přitom konečně vyhrál svou svobodu. Samantha mu přece nemůže zakázat odjet do Ameriky a být Seleně na blízku.

Aro se Sulpicií odešli, řekl nám, ať odejdeme, že nikdo z nás už není ve Volteře vítán. Všichni stáli jako opaření čajem, než se vrátila Samantha a odvedla si Aleca bokem. Ostatní šli pryč. Zůstali jsme jen já a Nahuel.

„Alecu, nesouhlasím s tím, ale vím, že vám nemůžu bránit. Pro Selenu tohle všechno bylo strašně těžké. Chci, aby se nejdřív smířila s darem, jaký jí byl dán, nechci, abys ji teď rozptyloval. Proto tě chci poprosit, abys jí dal čas,“ promluvila k Alecovi. Nezněla vztekle, byl to upřímný strach o svou dceru.

„Beze mě jí líp nebude, sama to víš líp než já,“ odpověděl jí. Sam pevně stiskla oční víčka. Samozřejmě že to věděla.

„Jen chci, abys na nějakou dobu zmizel z jejího života. Aby si vše urovnala. Neprosím tě o to. Upozorňuju tě! Prostě tě teď k ní nepustím. Pár měsíců, možná let. Víc od tebe nechci. Já svůj slib splnila. Jsi volný, i když né úplně díky mně,“ nevzdávala to.

„Řekni jí, že ji miluju a že za ní přijedu, až si vyřeším své záležitosti,“ mluvil příliš tiše.

„Děkuju, Alecu.“ Samantha se na nás významně podívala a odešla.

 

„Taky budu muset odjet. Aro tu nejspíš nebude chtít nikoho. A bez tebe už to tu stejně nebude ono.“ Políbil mě na čelo Nahuel.

„Přijedeš za mnou? Myslím… Do Forks.“

„Určitě, ale nejdřív pojedu za svou rodinou. Přijedu, jak jen to půjde,“ dodal. Přišel k nám Alec.

„Nechceš jet se mnou, Alecu?“ nabídl mu Nahuel.

„Proč ne, za Selenou mám zákaz a budu potřebovat přítele, který mě podrží, až se za ní budu chtít rozeběhnout,“ souhlasil Alec.

„Ness, neříkej Seleně, že se mnou Samantha mluvila. Nechci, aby ji nenáviděla,“ poprosil mě. Nelíbilo se mi to, ale nakonec jsem mu na to kývla.

„Víš, trochu Samanthu znám a je dost možný, že jí nepředá ani tvůj vzkaz pokud si ho nějak nepozmění,“ řekla jsem mu upřímně.

„Pak jí ho vyřiď ty sama,“ poprosil mě.

„Alecu, je na čase si sbalit,“ poslal Aleca balit kufry. „Zavolám ti, Ness. Hned, jak vystoupím v Brazílii z letadla,“ sliboval mi Nahuel. Nechtělo se mi od něj, ale neměla jsem na výběr. Pomalu jsme se vraceli k našim pokojům.

„Budu čekat.“ Pevně jsem sevřela jeho ruku. On ji zvedl ke svým rtům a políbil ji.

„Teď budeš muset být Seleně oporou a hlavně se budeš muset rozhodnout, jestli podpoříš Samanthu, nebo Sel řekneš, co její máma udělala,“ připravoval mě na nejhorší. Tohle jsem si vůbec neuvědomila.

„Alec bude s tebou, nebude těžké ho zkontaktovat,“ věřila jsem, že to bude fungovat.

„Ness, jdi si sbalit. Do hodiny odjíždíme, poletíme přes Vídeň. Odvezeme Kristine domů. Děda už domluvil soukromé letadlo.“ Potkali jsme na chodbě mamku, nejspíš už pro mě šla.

„Dobře mami,“ souhlasila jsem. Pevně jsem objala Nahuela. „Tu košili si nechám, voní jako ty.“ Vlepila jsem mu pusu. Pevně mě objal a přizvedl si mě. Sotva jsem se dotýkala podlahy špičkami nohou a pusu mi oplatil.

„Miluju tě,“ zašeptal, když mě spustil zpět na zem.

„Miluju tě,“ vrátila jsem mu to. Pak už jsme se vážně rozloučili. Odjeli s Alecem z Volterry dřív než my.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

jeanine

5)  jeanine (29.09.2011 19:59)

mollynkaska: Jde jí o Selenu, chce aby si to srovnala, bylo toho na ní hodně. A proč ten zákaz? No nejspíš se s tím pořád nechce smířit. Aleca donedávna nesnášela. Děkuju.

4)  mollynkaska (28.09.2011 22:31)

Honééém další , Vůbec mi nejde na hlavu, proč Sam prostě neuzná, že se zamilovali. A už vůbec né ten zákaz . No, co se dá dělat.

jeanine

3)  jeanine (28.09.2011 12:28)

Semiška: díky, sama jsem zvědavá, jak to vlastně dopadne
Marcela: děkuju

2)  marcela (27.09.2011 08:13)

Moc hezký,opravdu moc hezký.

semiska

1)  semiska (26.09.2011 23:25)

OU, tak takhle rozhněvanou Samanthu jsem dlouho neviděla. Snad se s tm smíří a nechá Sel i s Alecem spolu. ;) No, jsem zvědavá, jak to s Kristine a knihou dopadne.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still