Sekce

Galerie

/gallery/NvL.jpg

Bella se konečně dozvídá pravdu!

17. Večírek plný lží

 

Bella:

Poslední týden školy utekl jako voda. Možná jsem si to jen namlouvala, ale měla jsem pocit, že jsem víc hlídaná, než jindy. Alice teď měla plno práce s párty. Chtěla mít vše perfektní a nechtěla od nikoho pomoct. Leah se pomalu připravovala na odjezd a já jsem ten týden trávila převážně s Jacobem a z toho zase nebyl Edward ve své kůži. A všichni kolem mě, včetně táty, byli jakoby v pozoru. Lekali se každého podezřelého zvuku. No prostě děsný. Když jsem se ptala o co jde, nikdo mi nic neřekl. Samé výmluvy a uhýbání. A hlavně mě posledních pár dnů sžíralo podezření o tom, kdo Cullenovi vlastně jsou. Bála jsem se pravdy a tak jsem to s Alice a Edwardem raději neřešila a pořád jsem doufala, že se mýlím. Neměli přece rudé oči!!! A rozhodně mě nechtěli vysát. I když Alice mi kdysi vyprávěla o vegetariánských upírech, že se neživí lidskou krví. No snad mi Edward brzy řekne pravdu a já se zasměju nad tím, jak jsem byla hloupá, že mě napadaly takovýhle hovadiny. Přece nemůžu milovat upíra – mého úhlavního nepřítele! Oklepala jsem se při tom pomyšlení. A z mého přemýšlení mě vytrhl právě Edward, klepajíc na okno.

S radostí jsem ho otevřela a když vklouzl dovnitř, tak jsem ho pevně objala a políbila. Pusu mi oplatil a dál mě svíral v náručí. Nemohl být upír!! Copak ti se chovají takhle? Musí existovat jiná možnost. Pak mě ještě políbil a já zapomněla na všechny ty upíří spekulace.

„Copak? Chyběl jsem ti?“ zeptal se uličnicky.

„No samozřejmě, vždycky mi chybíš, když nejsi se mnou.“

„Vždyť jsme se neviděli jen pár hodin.“

„Mně to připadalo jako věčnost, Jacob byl dneska nesmírně otravnej,“ postěžovala jsem si.

„Kde je? Já ho rozcupuju, za to že tě trápí,“ zavtipkoval a rozesmál mě.

„A jak se těšíš na zítra? Alice už má hotovou komplet výzdobu a teď přemlouvá Emmetta, co si má vzít na sebe, já už to mám naštěstí za sebou,“ postěžoval si zase on, „takže jsi mi vlastně taky moc chyběla,“ usmál se nevinně.

Venku zahřmělo a spustil se slejvák.

Měla jsem ráda letní bouřky, ale tady ve Forks pršelo pořád a bouřky byly tak časté, že už jsem to jejich strašidelné kouzlo přestala vnímat. Edward při prvním blesku zkoprněl. Zíral oknem ven a najednou vytáhl mobil a telefonoval.

„Alice,“ řekl tázavě a pak jen přikyvoval.

„Doufám, že se nepleteš,“ řekl ještě a zavěsil.

„Stalo se něco?“ ptala jsem se nechápavě.

„Ne jen ta bouřka měla přijít až zítra,“

„Tak to je dobře, že přišla už dnes, ne?“ pořád jsem nechápala.

„Asi přijde jiná,“ ukončil to, „kde jsme to skončili?“

„Myslím, že u toho, jak ses mě nemohl dočkat,“ usmála jsem se.

„Zítra ráno tě vyzvednu a po škole zajedeme pro Charlieho a pak rovnou k nám, říkala ti to Alice?“ zeptal se.

„Jo, jo něco říkala. Už se těším na prázdniny, jen mě mrzí, že tu nebude Leah,“ posteskla jsem si.

„Měla by ses na zítra pořádně prospat, bude to dlouhej den a noc,“ usmál se, ale jako by ho něco trápilo.

„Tak fajn,“ skočila jsem do postele, „tak mi něco přečti, prosím. Víš jak dobře se mi usíná, když slyším tvůj hlas,“ poprosila jsem ho a hlavou mi vrtalo, co myslel tou dlouhou nocí?

Vybral z knihovny Alenku v říši divů a řekl: „pohádka pro mou holčičku.“

Usmála jsem se na něj a přikývla jsem. Posadil se ke mně na postel a tiše četl. Usnula jsem až na samotným konci příběhu.

Ráno jsem se probudila přesně ve chvíli, kdy byl Edward na odchodu.

„Tys tady byl celou noc?“ zeptala jsem se rozespale.

„Ano,“ šeptl, „ale už musím jít, brzy bude ráno.“

„Dobře,“ usmála jsem se a spala jsem jak zabitá dál.

Asi hodinu na to mě budil budík. Venku byl pořád slyšet déšť a vstávat se mi do toho nechtělo. Ale pak jsem si vybavila, co je za den a vyskočila jsem bez váhání z postele. Táta už byl na odchodu a tak jsem mu vlepila jen pusu na pozdrav. Rychle jsem do sebe naházela snídani a vyběhla ven, protože už na mě Edward s Alice čekali.

Nemohla jsem se dočkat večera, až budu jen s Edwardem.

 

Ze školy nás vyhnali brzo s přáním pěkných prázdnin. Pak jsme ještě vyzvedli taťku a jeli jsme do vily Cullenů. Když jsme přijeli Carlisle si hned odvedl tátu i Edwarda a Alice trvala na tom, že mě ještě nalíčí. Stejně jsem se musela převléct, do těch připravených šatiček.

Když jsem byla konečně hotová, ozvalo se klepání a do dveří nakoukla Leah.

„Ahoj, můžu dál?“ zeptala se. Měla vlasy svázané do copu a stočené do drdolu a na sobě měla krátké šaty bez ramínek v barvě khaki. K její tmavé pleti perfektně ladili.

„Jsi krásná,“ podotkla jsem.

„Já? Viděla jsi sebe?“ a všimla si zakrytého zrcadla, „no jo to je celá Alice,“ a odkryla ho.

„Vedle vás dvou budu pořád jen ta šedivá vlčice,“ ukázala mi můj odraz, usmála se a naráz nás objala.

„Párty může začít,“ přiřítila se Rosalie.

Když jsme sešly dolů do obýváku, Edwarda, táta, Carlisle a dokonce ani Jasper tam nebyli a z vlků tam byl taky jen Jacob a Seth. Emmet do nich něco hustil a hrozně se tomu smáli. Jen co mě Jake zahlédl, přispěchal ke mně.

„Smím prosit?“ zeptal se zdvořile.

„Proč ne?“ souhlasila jsem.

Za chvíli se k nám přidala Rose s Emmem a Alice s Jazzem. Zdálo se, že se všichni skvěle baví. Edward přišel společně s mým tátou a Carlislem.

„Kde jste byli?“ ptala jsem se ho, když mě přebral Jacobovi.

„Jen jsme museli něco probrat,“ odpověděl.

Odpoledne utíkalo a atmosféra začala docela houstnout. Všichni začali být nervózní a dost častou koukali ven z okna, jako by měl přijít ještě někdo.

„Co mi tady dnes uniká, Edwarde,“ zeptala jsem se ho.

„Cože?“ divil se.

„Nedělej ze mě blbce, co se děje??? Nebo se mám zeptat táty, Alice, nebo kohokoli jiného?“ začala jsem se rozčilovat, „já nejsem slepá, Edwarde, co všechno přede mnou tajíte?“

„No dobrá, nemá smysl dál to odkládat, pojď se mnou ke mně do pokoje,“ chytil mě za ruku a táhl mě po schodech nahoru.

Zavřel za námi dveře jeho pokoje a posadil mě na pohovku. V jeho pokoji jsem nikdy nebyla a teď koukám, že tu nemá ani postel, se nedivím, že trávil noci u mě.

„Bello, je to pro mě těžké a nejspíš se budeš zlobit, ale zkus mě prosím chápat. Miluji tě celým svým já a nemůžu bez tebe žít,“ začal svou řeč.

„Já tě taky miluju, Edwarde, ale vyklop to, už nechci žít v té nejistotě,“ naléhala jsem a v tom zahřmělo. Edward zavřel oči a měl tak bolestivej výraz, že to bolelo i mě. Počkat, ona je vážně bouřka?

„Jak jsi věděl, že dnes bude taky bouřka, zas tak přesný předpovědi nejsou?“ nadhodila jsem.

„No to je druhá věc, Alice vidí tak trochu budoucnost,“ odpověděl mi.

„Fakt vtipný!“

„Alice vážně vidí budoucnost, já dokážu číst myšlenky, krom těch tvých a Jasper umí ovládat pocity,“ promluvil vážně.

„Kdo jste? Mutanti?“ nechápala jsem.

„Ne, bohužel…“ odmlčel se.

„Edwarde, nemyslíš, že mám právo to vědět?“ rozkřikla jsem se a postavila jsem se. Edward mi sevřel dlaně ve svých a hluboce se mi zadíval do očí.

„Ano máš! Mělas to vědět hned, neměli jsme to před tebou tajit, ale ten strach, že před námi utečeš… Jsme upíři Bello!“ vypadlo z něj po delší odmlce. Na tohle jsem neměla odpověď. Padla jsem zpátky na gauč a vytrhla jsem své ruce z jeho sevření. Tak moc jsem doufala, že se mýlím. Nevěděla jsem, jestli se ho mám bát, nebo jestli se mám zlobit a poděkovat mu, že mi konečně řekl pravdu. Byla jsem zlomená, mé srdce jako by rozerval na kousky, proč zrovna on???

„Dnes si pro tebe přijde James a nebude sám,“ chytil mě za ruku.

„Nesahej na mě,“ vytrhla jsem mu ji, bolelo ho to jako mě – asi, „kdo je James?“

„Vrah tvé a Jacobovo matky,“ odpověděl.

„Ta pijavice má jméno?“ podivila jsem se. Tak moc jsem chtěla, aby věděl, jak mi ublížil. Pořád jsem nevěděla, co mám dělat. Utéct? Zůstat?

„Bello, moc mě to mrzí,“ omlouval se.

„Tebe to mrzí? Nepřibližuj se ke mně, Edwarde Cullene, ty a ani nikdo jinej z té vaší rodiny,“ rozkřikla jsem se na něj.

„Edwarde,“ vstoupila do dveří Alice, „je čas!“

Využila jsem situace a vyběhla jsem z jeho pokoje, Alice nechápala a jen se mi uhnula, dole se mě ještě pokusil zastavit táta, ale nezabránil mi. Vyběhla jsem ven a najednou jsem zjistila, že mě svírá něčí náruč.

Byl to on. Můj nepřítel číslo jedna, upír James!

„Tak to bylo snazší, než bych čekal,“ usmál se na mě.

„Pust mě,“ poprosila jsem a vztek mnou pořád cloumal. Za mnou se ozvalo zavrčení. Ohlídla jsem se a stáli tam Cullenovi, všichni v čele s Edwardem.

„Pust ji!“ poručil mu.

„Zábava začíná,“ řekl James a odhodil mě, „na tebe dojde čas později,“ zasmál se pekelným smíchem.

Já jsem hlavou dopadla akorát na kámen. Před očima se mi zatmělo. Viděla jsem jen Edwarda jak se na něj vrhnul a ke mně přicupitala Alice s Carlislem. Bitva se vzdalovala a nad sebou jsem slyšela jen hlas Alice a Carlisla, později i tátův.

„Bude v pořádku?“ strachoval se o mě táta.

„Může mít otřes mozku, Charlie. Ale rána není hluboká.“ Nechtěla jsem, aby se mě dotýkali ty upíří pařáty, ale nemohla jsem se nijak bránit, vnímala jsem jen zvuky kolem.

„Vezmeme ji domů, k nám domů!“ slyšela jsem tátův hlas. Pak jsem asi omdlela. Víc nevím a bylo mi to jedno. Chtěla jsem zemřít.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

jeanine

2)  jeanine (14.06.2011 11:31)

Katherina: děkuji!

1)  Katherina (13.06.2011 19:42)

Super!!!! Nemůžu se dočkat další kapitolky, jen prosím ať všedhcno dopadne odbře.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek