Sekce

Galerie

/gallery/NvL.jpg

Bella se probouzí, jaké budou asi její reakce???

18. Probuzení

 

 

Edward:

Stál jsem jak přimrazený, nemohl jsem jí bránit v útěku. Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek. Proč vlastně utekla? Bojí se mě? Nenávidí mě? Proč? Ptal jsem se sám sebe.

Z přemýšlení mě vytrhla až Alice, vrazila mi pořádnou facku a křičela na mě, abych se probral. Okamžitě jsem vyběhl ven za Bellou, ale bylo už pozdě. James ji svíral ve své náruči a skláněl se k její krční tepně. Prahnul po její sladké krvi. Snažila se bránit, ale co zmůže proti upírovi.

„Pust ji!“ poručil jsem mu. Celá rodina stála za mnou a vlci se plížili z lesa. Tak nakonec jich je jen deset. Máme štěstí, hravě je zvládneme.

James se zasmál a odhodil Bellu na kámen. Chtěl jsem jí hned běžet pomoct, ale nenávist vůči Jamesovi byla silnější. Ihned jsem po něm skočil. Nad Bellou už se skláněl Carlisle a Alice. Zdá se, že má jen rozbitou hlavu. Ale už jsem se nesoustředil na nic jiného, než na svého nepřítele.

„Notak, notak. Můžeme se podělit,“ snažil se mě uchlácholit.

„Chcípni!“ zařval jsem na něj a urval jsem mu kus masa na ruce.

Pak přiběhl Jacob, chtěl mi pomoct, automaticky jsem ho poslal pryč. Tohle bylo jen mezi námi. Mojí Belle nikdo ubližovat nebude!!!

James neměl proti mně šanci. Během chvilky jsem ho rozcupoval. Posbíral jsem všechny jeho zbytky a naházel je na hromadu z větví a zapálil to. Za chvíli nosili ostatní další pozůstatky těch jeho poskoků.

Jsem zrůda, říkal jsem si. Nedivím se, že se mě Bella bojí.

Bylo po všem. Celej půlrok dozoru nad Bellou se nakonec vyplatil. Teď je volná, nikdo už ji neohrožuje. Jen já, pokud mě bude chtít ještě vidět. Musel jsem to vědět a hlavně jsem potřeboval vědět, jak jí je.

Esmé mi řekla, že ji odvezli k nim domů a že omdlela. Okamžitě jsem se za ní rozběhl. Když jsem ji tam viděl pochroumanou a spící, bylo to pro mě utrpení. Vždyť tohle je má vina. Měl jsem jí to říct už dřív a nebo naopak počkat a nebo ji nepustit. Vždyť jsem rychlejší, než ona. Proč jsem ji jen nezastavil. Mohla být v pořádku.

Carlisle mě chytil přátelsky za rameno. Tohle byla ta chvíle, kdy se dokázal chovat jako otec a né jako přítel.

„Bude v pořádku, jen se chvíli prospí, nech ji odpočívat,“ řekl mi.

„Nemůžu,“ odpověděl jsem polohlasem. Alice držela Bellu za ruku a taky se s ní nechtěla loučit.

„Musíme jít, Edwarde. Alice!“ rozkázal nám. V tom přiběhla Leah.

„Budu s ní Alice, nehnu se od ní. Zavolám, jak na tom je,“ uklidnila ji. Alice se na mě ztrápeně podívala a ani jsem nemusel číst její myšlenky. Její oči prozradili vše. Kdyby dokázali upíři brečet, plakala by. Bella byla pro ni sestrou a teď je zraněná a bojí se nás.

„Charlie, ráno se na ni ještě zajdu podívat. Jestli je v pořádku. Teď ji nechte spát. Dobrou noc,“ loučil se Carlisle s Charliem.

Cestou domů nás ještě varoval, ať dáme Belle čas, že vše nemusí být tak černé. Ale Alice si stála za tím, že Bella odejde.

 

„Jazzi, prosím ne!“ okřikla Alice Jaspera, když vycítil její smutek. Nechtěla zlepšovat náladu, chtěla trpět, jako Bella. Postávala pořád u okna a sledovala noční oblohu, hlavou se jí honili vzpomínky na Bellu a na společně strávený půlrok. Myslela na to, co jsme mohli udělat lépe.

Já jsem si sedl ke klavíru a začal jsem podle nich hrát smutnou melodii. Alice to hned pochopila a přisedla ke mně. Občas dodala nějaký svůj tón.

Když jsme skončili, zeptala se: „Stejně za ní půjdeš, viď?“

„Musím vědět na čem jsem a jestli už mě nechce vidět,“ odpověděl jsem jí a začal jsem zase hrát.

„Hodně štěstí,“ řekla Alice, políbila mě do vlasů a odešla.

 

Bella:

Když jsem se probudila byla ještě tma. Bolest hlavy mě jen ujistila o tom, že se mi to nezdálo. V křesle u postele spala Leah, nebudila jsem ji. Otočila jsem se a koukala jsem oknem na měsíc. Potřebovala jsem si urovnat myšlenky.

 

„Jediná moje láska musí být jediná moje nenávist. Ten cit dříve než narodil se, zemřít měl, můj milovaný je můj nepřítel,“ vzpomněla jsem si na verš z Romea a Julie, který přesně vystihoval mou situaci.

 

Takže Cullenovi jsou vážně upíři, pořád jsem doufala,že přesně v tomhle se pletu, ale teď je to více než jasné. Já vlastně chodím s upírem. Pořád jsem si ty náznaky nedokázala dát dohromady a hlavně jsem pořád věřila v jakoukoli jinou možnost. Ale upíři? Pořád jsem týhle verzi nevěřila a nakonec když jsem před ní chtěla utéct, tak jsem skončila v jiné upíří náruči.

Pukalo mi srdce, když jsem si Edwarda představila jako krvelačnou bestii. Šel z něj až strach. Ale musela jsem si přiznat, že pro mě byl okouzlující krvelačná bestie. Pořád ve mně byl ten hluboký cit, co jsem k němu cítila. Miluji ho a nenávidím, za to čím je. Bojím se toho, čím je!

Srdce mi říká, neboj se, neublíží ti. Ale rozum, uteč, ruce pryč!

Alespoň už vím, proč pro mě byl Edward nevhodný! Proč mi rovnou neřekli pravdu, alespoň bych se nezamilovala a netruchlila bych tu kvůli němu.

Z krku jsem si odepla řetízek od něj a sevřela jsem ho v dlani.

 

Nemůžu tu zůstat. Musím odtud pryč, utéct před Edwardem a zapomenout. Ještě včera bych pro něj udělala vše, ale dnes? Dnes z něj byl můj nepřítel. Bála jsem se toho, až ho zase spatřím a proto jsem musela pryč. Nemůžu být s upírem. Natož potom ho milovat. Jeden z nich zabil mou matku, co kdyby Edwarda přemohla žízeň a zabil mě taky. Měla jsem strach z toho, že by toho byl možná schopný. Vážně jsem se začala bát – Edwarda. Musela jsem se hodně praštit do hlavy, vždyť on by mi neublížil.

 

Venku začalo svítat a já jsem se rozhodla, že uteču. Uteču od Edwarda, od Alice, od upírů. Raním tím tátu, ale mohl mi to říct hned a né čekat tak dlouho. Pak mi svitnul nápad, Leah přece odjíždí do Francie. Otočila jsem se na ni a všimla si, že nespí.

„Lee?  Mohla bych do tý Francie odjet s tebou?“ zeptala jsem se.

„Myslíš, že je to dobrej nápad? Charliemu se to líbit nebude.“

„Já musím pryč!“ prosila jsem ji očima, „nemůžu ho vídat.“ Přestala jsem potlačovat pláč.

„To chápu i já odjíždím, abych už nemusela vídat Sama a snad našla štěstí jinde,“ přikývla chápavě.

„Vezmeš mě tedy sebou?“ prosila jsem ještě.

„Dobře, ale něco mi slib!“ začala klást pravidla.

„Cokoli,“ jen abych odsud vypadla, dodala jsem si pro sebe.

„Ráno přijde dr. Cullen. Chce se ujistit, že jsi v pořádku. Necháš ho, aby tě prohlédl!“

To snad ne, ona mě ještě bude nutit je vídat?

„To ve Forks není nějakej jinej doktor? Víš, jako trochu víc lidskej!“ naléhala jsem.

„Dr. Cullen je víc lidskej, než většina lidí na světě!“ bránila ho.

„Dobře, ale budeš tu se mnou!“ přistoupila jsem na podmínku, když jsem viděla, že ji nepřesvědčím.

„Já to domluvím s tvým tátou a nezapomeň, že se musíš dát před odletem dohromady, aby ses mi v letadle nesložila,“ usmála se na mě.

„Slibuju, bude to fajn,“ objala jsem ji.

„A jak to včera vůbec dopadlo?“ musela jsem vědět jestli jsou všichni v pořádku. Tedy jen vlci. Namlouvala jsem si, že mě ti upíři nezajímají.

„Neboj, všechny jsme je zlikvidovali. Bylo nás víc a neměli žádnou šanci.“

 

To mě trochu uklidnilo a Lee, aby mě přivedla na jiné myšlenky začala plánovat, co v tej Francii všechno podniknem. Ráno nás vyrušil až táta se snídaní v ruce.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

jeanine

2)  jeanine (15.06.2011 23:04)

Lucinko děkuji

1)  Lucinka (15.06.2011 14:00)

Už se nemůžu dočkat dalšího dílu perfektní

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek