Sekce

Galerie

/gallery/00035c0b.jpg

Žere Edward psy?!

Po zaplacení jsme se zvedli a chystali se k odchodu. Díky Jasperově přítomnosti jsem si oblékla svetr hned napoprvé, co už se mi nestalo pěkně dlouho. A milé obsluze jsem řekla na shledanou, aniž bych to proložila nějakou peprnou nadávkou nebo ošklivou grimasou. Jediná nervozita, kterou jsem cítila, byla způsobená Edwardem a jeho blízkostí. A byla jsem tak nějak přesvědčená, že to je úplně normální. V románech byly ženy taky vždycky trochu nesvé, ne?

Pohoda vydržela až k autu. Tam Alice řekla:

„Tak, vy dva, koukejte se chovat slušně!“

Zvedla jsem pohled, kterým jsem až doteď pilně propátrávala chodník před sebou, jen abych se nemusela podívat na Edwarda a zase zrudnout. Došlo mi to chvíli po tom, co přišel; snažila jsem se na něj děsně nenápadně zírat a on mě pokaždé přistihl a malinko se uculil, zatímco já cítila, jak se mi do tváří nahnalo horko. A podle shovívavých úsměvu Alice a Jaspera jsem pochopila, že to horko není jen cítit, ale i vidět. Teď jsem ale potřebovala vědět, kdo se má chovat slušně. Já a on?

„Alice,“ zavrčel Edward. A když myslím zavrčel, tak vážně zavrčel. Teď už se přede mnou nemusel hlídat a mohl si dovolit malé ukázky toho, jak ve skutečnosti takový upír vypadá.

Upír. Zabouchla jsem se do upíra. Jestli já nejsem největší tragédka století, tak už fakt nevím.

Rozjímat nad svým podivným osudem jsem nemohla moc dlouho, protože Alice ke mně přiskočila jedním z těch rychlých, ale pořád ještě lidsky rychlých pohybů a krátce mě objala.

„Ty fakt tak hezky voníš,“ řekla jakoby překvapeně. „Takhle zblízka je to-“

„Alice!“ Tentokrát sice Edward nevrčel, ale tvářil se vážně rozzlobeně. Alice se provinile usmála, a když se ode mě odtáhla, všimla jsem si, že jí ztmavly oči. Říkala mi, že ti, co se neživí lidmi, je mají zlaté, ale ona je teď měla temně hnědé. A Edwardovi předtím u školy oči úplně zčernaly, ne? Na to se ještě budu muset zeptat. Teď jsem jen zmateně odpověděla:

„Koupila jsem si novej šampón.“

Alice se rozhihňala, jako bych řekla něco hodně vtipného. A pak řekla, že ona a Jasper se musí trochu proběhnout a zpátky pojedeme jen my dva. Jako Edward a já. Sami. V autě. Celou tu cestu až do Forks.

Wow.

Bylo marné se snažit ignorovat to, že jsem určitě rudá až za ušima. Takže jsem, tentokrát cíleně, začala komíhat jednou nohou a nakopávat neexistující kamínky, abych nějak rozehnala rozpaky.

„Proběhnout, jasně,“ zahučel Edward. A já najednou cítila nával vzrušení, až se mi vnitřnosti změnily v kámen. A zároveň jsem se cítila trochu provinile, protože jsem nás v tom měla nechat vymáchat a opustit mě.

Moment, cože?

„Jaspere, vzpamatuj se,“ zaúpěl Edward. Jmenovaný sebou lehce trhl a pak se provinile usmál.

„Promiň, Bello,“ řekl tím svým hezky sametovým hlasem, který byl ale ničím ve srovnání s tím Edwardovým. I když vrčel a bručel, zněl naprosto úžasně. „Nějak jsem se zapomněl.“

„My jsme si všimli,“ ucedil Edward. Jasper ho ignoroval a pokračoval:

„Jsem si jistý, že tu cestu zvládneš v pohodě. Edward má svatou trpělivost a navíc říkal, že jsi s ním byla taky docela zklidněná, takže... no... Necháme vás dva o samotě.“

Z Edwarda se ozval zvuk, který mohl být stejně dobře vyděšeným hýknutím jako výhružným zabučením. Podívala jsem se na něj a on rychle uhnul pohledem. Přišlo mi, že právě teď se cítí stejně trapně jako já, a kdyby to jeho fyziologie dovolovala, určitě by se taky začervenal. To mi přišlo roztomilý a zároveň mi to dodalo odvahu.

„My to zvládnem,“ vyhrkla jsem a zase zapíchla pohled do země. Už jsme spolu přece byli sami dva. Sice jsem nevěděla, že není úplně tak jako já, ale na tom nezáleží.

„Jsem si tím naprosto jistá,“ mrkla na mě Alice. „Tak pa,“ mávla na nás, popadla Jaspera za ruku a táhla ho pryč. Dívala jsem se na jejich vzdalující se postavy a povzdechla jsem si. Doslova jsem cítila, jak mě začínají lehounce brnět konečky prstů. Pak dlaně. Zápěstí, předloktí, paže, ramena. A pak se chvění rozjelo celým tělem. Edward se na mě otočil přesně v tom momentu, kdy jsem začala v pravidelných intervalech špulit rty. Proboha! Nemohla jsem mrkat? Nemohl mi cukat oční koutek? Musí to být zrovna tohle?!

Jako mávnutím proutku Edwardovy oči, upřené na to moje jakoby pusinkování, změnily barvu.

„Ha!“ udělala jsem. A pak to zopakovala. Několikrát. To Edwarda probralo; zamrkal, znovu se zatvářil rozpačitě a pak dálkovým ovládáním odemkl džíp. Otevřel dveře u spolujezdce a podíval se na mě.

„Promiň,“ řekla jsem a rychle si dlaní přikryla pusu, abych nestihla dodat nějaké další slovo. Promiň, debile, případně promiň, čuňáku. Jakmile se Jasper vypařil, moje tělo si zase začalo dělat, co chtělo. Doteď jsem možná toho nádhernýho kluka, vlastně moment, oprava – toho nádhernýho upíra mohla obluzovat svým břitkým vtipem, inteligentními názory na politickou situaci v subsaharské Africe, svým šarmem a vrozeným smyslem pro koketování, že. Teď jsem ho ale mohla uchvátit jen tím, že se mu pokusím neublížit. Edward zjihl a zavrtěl hlavou.

„To je v pořádku, Bello. Nic se neděje. Nemusíš se kvůli tomu zbytečně stresovat. Nevadí to.“

Měla jsem chuť mu padnout kolem krku a vyznat se ze svých citů. Vážně? Doopravdy řekl přesně to, co každá sedmnáctiletá holka s Tourettem potřebuje slyšet? A navíc to dokonce myslí upřímně? Znamená to, že můžu popustit uzdu své fantazii a začít doufat, že mě třeba pozve na rande? Dá se tohle považovat za rande? Mám rande s Edwardem Cullenem? A je mi úplně jedno, že je upír? Je mi to úplně jedno. Neublíží mi. Alice mi to řekla. Alice slíbila, že všechno dopadne dobře. A i kdyby nepřísahala, věřila bych mu. Byl se mnou u školy. Strávil se mnou odpoledne o samotě. Nikde nebylo ani živáčka a on mě mohl kdykoliv sebrat a odvléct. Nebo kousnout. Nebo mi ublížit nějak jinak. Ale on tam se mnou byl, vyprávěl mi, rozháněl moje chmury, ignoroval mé tiky a skřeky a postaral se o to, že jsem se s ním cítila tak uvolněně, jako už dlouho ne. Nepotřebovala jsem Jaspera.

Moje zběsilé přemýšlení si vyložil jako váhání. Trochu se zachmuřil a polohlasně řekl:

„Já ti neublížím, Bello. Nikdy bych ti nemohl ublížit.“

Někde zhruba u žaludku se mi cosi pohnulo. Začalo to stoupat nahoru, krkem až ke rtům. Zajíkla jsem se, do očí mi vyhrkly slzy. Fakt mu na mě záleží! Ten pocit, co ve mně rostl, se nakonec změnil v dojaté kníknutí. Po kterém následovalo stejně dojatě pronesené:

„Kráva!“

A Edward se prostě jen usmál. Když mi pak pomáhal zapnout ty složité bezpečnostní pásy, napětí mezi námi bylo téměř hmatatelné. Jednou jsem se omylem dotkla špičkami prstů hřbetu jeho dlaně a zaskočilo mě, jak je studený. A jak horký pocit ve mně ta jeho chladná ruka zanechala. A když se naklonil ještě víc do auta, aby mi upravil pásy na boku, zamumlala jsem něco jako krebile a bezmocně jsem sledovala, jak se můj nos úplně bez rozpaků zabořil někam za jeho ucho. Edward ztuhl. Já zhluboka nasávala jeho vůni, která byla tak omamná, že se mi z ní zatmívalo před očima. Pak se Edward nadechl, jako by chtěl něco říct. A já zachrochtala.

Prsk.

Kouzlo okamžiku bylo v háji. Narovnal se, věnoval mi jeden potměšilý úsměv a zase měl úplně černé oči. O téma na zpáteční cestu bylo postaráno. Zeptala jsem se hned, jak jsme se zařadili do seattleské dopravní špičky.

„Můžeš mi vysvětlit, co je to s tou barvou očí?“

Celý se v sedadle nahrbil, jako by si chtěl povzdechnout. Pak se ale zase narovnal a nezrovna zřetelně zamumlal:

„Tmavne při žízni nebo vzrušení.“

„To po žních tušení?“ zopakovala jsem nechápavě. Edward se uchechtl a zopakoval tu větu nahlas. Zkameněla jsem. A přebrala si jeho slova ještě jednou, pěkně pomaličku. Nemohla jsem se nezeptat:

„A se mnou je to z jakého důvodu, echm?“ Hlas mi přitom přeskočil do fistule a mrkala jsem jako divá. Pozitivní ale bylo, že jsem neřekla žádné sprosté slovo.

„S tebou za to mohou oba ty důvody, Bello. To je právě ta potíž.“

Vzala jsem si z toho jen to, co jsem chtěla slyšet: vzrušuju Edwarda! Radostně jsem hýkla, pak jsem si dala facku při snaze o zakrytí úst. To mě rozhodilo tak, že jsem sama na sebe zahulákala nesrozumitelnou výhružku a roztikalo se mi oko.

Zastavilo mě až to, že Edward chytil mou zákeřně útočící levou ruku do své pravé. A bříškem palce mě pohladil po vnitřní straně zápěstí. Měla jsem pocit, že se rozteču blahem, a ti v literatuře tak často omílaní motýli se mi v břiše změnili minimálně v kondory, kteří se rozhodli, že se procpou ven. Aby to nebylo málo, po pár vteřinách mi došlo, že vrním. Bylo to spíš spokojené hrdelní mručení, ale jasně to dávalo najevo, jak mi teď je. Na Edwarda to mělo prapodivný vliv; pustil mou ruku, což mi vadilo, a zajel s autem ke krajnici, což vzbudilo mou zvědavost. Co má v plánu?

„Bello,“ procedil skrz zuby. „Asi budu muset pustit nahlas rádio, abych to neslyšel. Nebo toho budeš muset nechat.“

„Proč?“ kníkla jsem zase tím trapně vysokým hlasem.

„Protože ten zvuk cítím až... v celém těle. Máme citlivý sluch, širší spektrum vnímání, a tohle je neuvěřitelně... ehm... vzrušující.“

„Aha,“ udělala jsem. Výška mého hlasu se teď pravděpodobně přiblížila horní hranici jeho toho spektra. Stoprocentně mě slyšeli všichni psi v blízkém okolí. Jakmile se mi do mysli scestně vloudili psi, štěkla jsem. Edward si ulehčeně oddechl:

„Psi jsou rozhodně lepší než kočky.“

„Ty jíš psy?“ vyhrkla jsem a začala panikařit. Vykulil na mě oči, v tuhle chvíli naprosto zlaté, a obranně vyhrkl:

„Nikdy! To byla metafora! Měl jsem na mysli ty zvuky!“

„No dobře,“ souhlasila jsem opatrně a snažila se zklidnit. A nemyslet na to, že ho vzrušuju. Zároveň jsem si uvědomila, že mluvil i o tom druhém důvodu. Žízeň? Má na mě chuť? Jako hlad? Jako svačinka?!

„Kurva vole,“ vyjekla jsem poplašeně. Edward se zarazil a levý blinkr, který zapnul před okamžikem, aby mohl zase vjet na silnici, prohodil opět za ten pravý.

„Copak,“ zeptal se klidně. Zavrtěla jsem hlavou. Asi jsem to nechtěla vědět. Jenže on trval na svém: „Něco tě polekalo. Klidně se ptej, Bello. Chci, abys věděla všechno, co potřebuješ. Chci, abys měla možnost se rozhodnout sama, jestli se se mnou budeš chtít ještě vidět. Musíš mít hromadu otázek. Sem s nimi.“

Sledovala jsem jeho trpělivou tvář a pomalu se mi zklidňoval tep. Byl prostě k sežrání. Hopla, a byla jsem zase u toho problému. Nakonec jsem se odhodlala a hlesla:

„Koule?“

Zpanikařili jsme oba najednou. Edward si nervózně poposedl a já se zase praštila do obličeje, tentokrát oběma dlaněmi najednou. Bleskově chytil mé ruce a snažil se znít klidně, když se zeptal:

„Co přesně s nimi?“ Zavrtěla jsem hlavou:

„Ne! Nenene! To jsem nemyslela, to samo!“

„Aha,“ udělal a znělo to úlevně. Chvilku jsem se soustředila a pak jsem ze sebe rychle vysypala otázku:

„Kousl bys mě, kdybys měl hlad?“

Polkl, ale jeho pohled ani na vteřinu neopustil mé oči. Musel svým super zrakem a sluchem vidět a slyšet, jak mi nervozitou buší srdce a jak zase nekontrolovatelně rudnu, ale ani to s ním nehnulo. Místo toho řekl jen tichounké:

„Nikdy.“

Byl by to bezva okamžik, po kterém by zákonitě následovali kondoři v břiše, kdyby nedodal:

„Teď už si jsem jistý.“

Takže si chvíli nebyl jistý? Měl na mě zálusk? Možná jsem měla namále?

„Kreténe!“ vyjekla jsem. „Ne, promiň, sráči! Ježišmarja, debil! Debil debil debil!“

Byla jsem totálně nahraná. Lapená ve smyčce nadávek, zrazená vlastním mozkem. Čekala jsem, že se rozzlobí. Že začne křičet. Nebo se naopak začne smát a ukazovat si na mě. To byly normální reakce okolí. Dokonce i máma, Charlie a Phil to občas neunesli a vypěnili, přestože věděli, že to nedělám naschvál. Myslela jsem, že tenhle můj slovní průjem je konečná.

Edward mě naprosto překvapil. Natáhl ruku, a když viděl, že neucukávám a nebojím se, prostě mi položil prst na rty. A já zmlkla. Nečekal, jestli něco udělám. Zařadil, zkontroloval ve zpětném zrcátku provoz a pak se rozjel. Po několika metrech začal sám od sebe vyprávět o jakési napínavé detektivce nějakého skandinávského autora, kterou přečetl dnes v noci. Při zvuku jeho hlasu jsem se zklidnila, a než jsme vyjeli ze Seattlu, už jsem si jen zlehka poklepávala prsty na nohu. Což mohlo vypadat, jako bych si klepala do rytmu, že.

No a co, že nehrála žádná hudba.

 

Když přišel domů Charlie, právě jsem v mikrovlnce rozmrazovala dvě hotovky. To byl vrchol mého kuchařského umění; vyndat, probodat obal vidličkou, pokusit se nepíchnout si ji do ruky nebo kamkoliv jinam, vložit do mikrovlnky a čekat. Předtím jsem ale zvládla poklidit celé přízemí; cítila jsem se trochu provinile kvůli svému záškoláctví. Alice pro mě ale měla omluvenku od svého otce, takže jsem z toho nemohla mít žádný problém. Prostě jedna z mnoha návštěv u lékaře. Na první pohled jsem vypadala jako slušná a hodná dcera.

„Jsem doma!“ houkl na mě z předsíně. Nakoukl do kuchyně a obdivně zvedl obočí. „Ty už ohříváš! To je bezva, jsem hladovej jak pes.“

„Haf,“ štěkla jsem. Podmíněný reflex. Nesnášela jsem podmíněné reflexy.

„Jak ses dneska měla?“ zeptal se. Pověsil pásek s pouzdrem a pistolí na věšák a vydal se ke mně. Jak jsem se to dneska měla? Dozvěděla jsem se fakt šílenou pravdu o jistých obyvatelch tohohle města; nacpala jsem si břicho pohárem; projela se obrovským autem; zjistila, že Edward je vážně, ale vážně naprosto, totálně a monstrózně úžasný. A že ho fakt miluju. A že je to nádhernej exemplář kluka. Chlapa. Upíra.

„Pinďour!“ vylétlo ze mě a okamžitě jsem zrudla. Dobře, píšu si: nemyslet na to, jak moc je Edward sexy, v přítomnosti mého otce.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

kajka

26)  kajka (07.08.2014 07:51)

Nebrasko, tys mě odstřelila už perexem. Já si na týhle černo-humorný povídce tak ujela, že i bez přečtení jediný věty jsem byla vychechtaná dobře na pět minut. Jsem si totiž díky tobě vzpomněla na film "V Číně jedí psy".
Tak teď jdu na ten tvůj skvost.

Lenka326

25)  Lenka326 (31.10.2011 22:11)

Vážně mi spadl kámen ze srdce, že Edward nežere psy
Bella je skvělá, její poznámky jsou fakt perly a to nemám na mysli Touretta. "V románech byly ženy taky vždycky trochu nesvé, ne?" , „Koupila jsem si novej šampón.“ a k tomu ještě ty výkřiky, koule a pinďoury, a klidný a něžný Edward k tomu. Skvělé!!! Miluju tuhle záplavu gagů.

ambra

24)  ambra (30.10.2011 21:47)

Moje paměť trouchniví, takže jsem se musela vrátit. Jó byla to strašná oběť!!!
Stoprocentně mě slyšeli všichni psi v blízkém okolí. Jakmile se mi do mysli scestně vloudili psi, štěkla jsem. Edward si ulehčeně oddechl:

„Psi jsou rozhodně lepší než kočky.“

„Ty jíš psy?“

Nic, dobrý, jdu se prohýkat na další

23)  Tery (18.10.2011 13:02)

bože no to je nářez, honem sem s další kapitolou, strasne moc se mi to líbí,bela je vážně skvělá a edík? jáj prej koule, a co s nimi? :D:D:D no to me rosekalo :D:D:D tak honem at je tady dalsi díl

Silvaren

22)  Silvaren (02.09.2011 15:25)

Bella mě svými hláškami asi jednou roztrhne vejpůl. Prý koupila jsem si nový šampón, nemyslet na sexy Edwarda, když je u toho Charlie a Charlieho Ty už ohříváš? Prostě bomba!

ambra

21)  ambra (26.08.2011 15:43)

Neb, četla jsem to ráno před odchodem z domu a zřejmě jen díky tomu jsem přežila den, i když jsem opakovaně a bez varování celé dopoledne vybuchovala smíchem. Bellin nový šampón, všechny její dokonalé reakce, pes je lepší než kočka a asi tisíc dalších hlodů mě totálně odvařilo . OMG, už jen ten název kapitoly!!! Ovšem samozřejmě se ti tam přes ten humor nějak podařilo dostat i TO . Takže se kromě řehotu taky nablble culím.
Ovšem teď se mi to rozleželo a už se mračím, páč bych vážně uvítala další kapitolu

20)  Ace (24.08.2011 20:27)

Tak dnes je přesně měsíc, kdy jsi přidala poslední kapitolu. Kde je pak další kapitola?

Ree

19)  Ree (30.07.2011 20:38)

Já tě miluju! Tahle nálož byla dokonalá. A Chrochťa to jenom završila Ta cesta autem... Možná se do příští kapitoly dosměju

18)  Michy (26.07.2011 15:01)

Nemám slov... prostě asi tak nějak ...

17)  Anna43474 (24.07.2011 23:39)

Psi... Ne, tak to fakt ne Jen to ne Já si při té příležitosti vzpomněla na Jacoba a Bellino štěkání
"Koule." "Co přesně s nimi?" Poněkud... neadekvátní
TKSATVO

Abera

16)  Abera (24.07.2011 23:29)

Bye

15)  Bye (24.07.2011 21:37)

Uáááááááááááááááááááááááááá. Funguje to. Bella se zklidňuje i bez Jaspera. Stačí k tomu jeden trpělivý úpír s pohledem ztmavlým... vzrušením! On to fakt řekl?! Omdlévám!
A pak tohle:
„Protože ten zvuk cítím až... v celém těle. Máme citlivý sluch, širší spektrum vnímání, a tohle je neuvěřitelně... ehm... vzrušující.“ Tybláho, já se tu rozteču...
Koule a psi
Krebile!

Twilly

14)  Twilly (24.07.2011 21:35)

Nebí, musím se přiznat. Tourett je hrozitánsky vážná věc, ale ty tvoje plastické opisy jejich reakcií ausgerechnet v jistých okamžicích - nezáleží, kdo je s ní - jsou prostě k infarktu od smíchu. Nejdřív se chechtám jak debil a pak si nadávám jakej jsem kretén. No co ti budu vyprávět.

Nádhera, opět tleskám, Kačko

Nosska

13)  Nosska (24.07.2011 21:26)

Celou dobu jsem se děsně bavila, ale zároveň jsem Bellu litovala Ovšem ten poslední odstavec, bože, málem jsem umřela smíchy

semiska

12)  semiska (24.07.2011 21:21)

Supr.

Nebraska

11)  Nebraska (24.07.2011 21:00)

Omlouvám se všem polechtaným bránicím, procvičeným slzným kanálkům a naposilovaným břišákům - a jedné pokousané tváři (Popo, nejdřív se musíš najíst! ;) )
A pokud máte pocit, že se nic neděje, je to tím, že se fakt nic neděje. Na druhou stranu, pokud by se toho dělo moc, stejně by to nebylo dobře, takže si člověk prostě nevybere, že

dorianna

10)  dorianna (24.07.2011 20:31)

KalamityJane

9)  KalamityJane (24.07.2011 20:21)

dojatě kráva mě úplně odrovnalo stejně jako koule... Ehm.. co s nima? :D

sakraprace

8)  sakraprace (24.07.2011 20:15)

Dokonalé, i když díky záchvatům smíchu (to není stížnost!!!!) mi to trvá strašně dlouho než to dočtu. Dojatě: Kráva a Koule, tak ty mě odrovnaly na několik minut.
Díky za nádherně projasněný večer

SarkaS

7)  SarkaS (24.07.2011 20:11)

Uff, tak jo tohle bylo moc... Po dlouhé, dlouhé době jsem se smíchy svezla na zem. Vytloukla jsem do koberce smíchy lysinku a manžel si myslel, že mi hráblo, jelikož můj smích slyšel v patře na druhé straně domu. Takže abych to schrnula, úspěch. Dokonalá kapitola, jen se zase k ničemu nedostali

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse