Sekce

Galerie

/gallery/00035c0b.jpg

Vrrr haf haf!

Můj život nabral úplně nových obrátek.

Měla jsem kluka!

A co víc – měla jsem kluka, který chápal Touretta jako nedílnou součást mě samé a hledal v něm jen to pozitivní. Protože sám měl takovou drobnou životní komplikaci, že.

Edward byl božský. Nejhezčí a nejhodnější kluk na světě. Nejvoňavější. S nejkrásnějším hlasem. S dokonalýma očima. S božím účesem. S nejkrásnějšíma rukama. A zadkem. A úsměvem.

Byla ze mě tikající a áchající hromádka. Ale jen v případě, že jsem byla doma a Edward byl někde daleko, protože samo, že jsem před ním byla co nejvíc v pohodě a nikdy bych nepřiznala, jak moc se mnou mává. Ve škole jsem se s ním držela za ruku, povídala si s ním, užívala si to, jak mě sledoval, když jím.

Doma jsem pak snila s otevřenýma očima o tom, jaké bude, až se dostaneme někam o kousek dál.

Protože Edward byl tak nějak ze staré školy, že. A držení se za ruce asi bylo podle příručky Jak si najít ženu z roku 1900 tou nejvíc hardcore sexuální praktikou před svatbou. Fakt vypadal, že mu to naprosto stačí. A já? Jasně, bylo fajn mít propletené prsty a nechat se hladit bříškem jeho palce, ale jako pardon, když už jsem měla kluka, který neřeší, co se mnou je, nechtěla jsem zestárnout jako nepolíbená.

Věděla jsem, že nedělám nic špatně, protože jsem prošla neuvěřitelně trapnou situací: chvilku jsem si myslela, že je špatně něco s mou pusou nebo mám dechem, takže jsem do seznamu nákupu pro Charlieho nenápadně rozmístila i velmi razantní zubní pastu, silnou ústní vodu, která byla agresivní skoro jako kyselina, a zubní nit a kartáček na jazyk. Upíři přece mají nehorázně citlivý čich. A jiný důvod, proč by mi Edward nechtěl dát pusu mě fakt nenapadal. Už už jsem se chystala se pustit do důkladného vysmýčení své ústní dutiny – a znovu to zopakovat ráno – když zazvonil telefon. Nečekaný zvuk, takže panika, stres a Tourett v plné polní. Cestou k aparátu jsem vyla. Při zvedání sluchátka jsem se jím několikrát praštila do čela. Ale nakonec jsem dokázala říct:

„Hovado?“

Musím říct Charliemu, aby vypnul zvonění a nechal všechno na záznamníku, tohle je fakt peklo.

„Bello!“ Alicin hlásek konipásek se nedal nepoznat. Zaštěkala jsem, jako že ji poznávám, a jen doufala, že mě tahle nervózní ataka přejde ještě před koncem hovoru, abych se s tou holkou upírskou mohla aspoň normálně rozloučit. „Prosímtě, zapomeň na tu pastu a ústní vodu!“ A pak se rozchichotala.

„Co?“ dostala jsem ze sebe. Alice ještě chvíli pokračovala v pobaveném hihňání, ale nakonec si odkašlala a řekla:

„Kdyby sis těmi sajrajty vyčistila zuby a vypláchla pusu, a ráno to navíc zopakovala, Edward by to dýchal v uzavřeném prostoru auta a na pár dní by to vyřadilo jeho nos z provozu. Zvlášť pokud by ses vážně pokusila mu dát pusu, jak máš v plánu. Jsou to strašný dryjáky!“

Aby uklidnila mé hysterické kvílení, vysvětlila mi, že Edward je prostě jen hrozně opatrný a že mu mám dát čas, protože s randěním moc zkušeností nemá. Trochu mě naštvalo, že mi to neřekla rovnou nějak předem, ale nakonec jsem se s tím smířila, ústní vodu jsem použila na vyčištění záchodové mísy a dál si představovala, jaká ta první pusa bude.

 

Pan Banner se zbláznil.

Projekt? Ve dvojicích? A pak ho oba musí přednést? Oba!

Úplně jsem si představila, jak před celou třídou štěkám a kopu a předvádím pekelnou tourettiádu, jenže pak mi byl přidělen Edward a já radostně hýkla. A pohledy většiny holek ve třídě se na mě obrátily a vypadaly hodně nepřátelsky. Roztikala jsem se – nohy mi dupaly a oči mrkaly jako o závod, ale pak mě Edward vzal za ruku a já se začala zklidňovat. Už jsem se ho ptala, jestli od Jaspera přebral něco z jeho dovedností, ale jen se usmál (tak krásně se směje!) a řekl, že je vážně rád, že se s ním cítím dobře.

„Lepší?“ zašeptal. Ztratila jsem se v tom jeho karamelovém pohledu a omámeně jsem přikývla. A pak mi došlo, co vlastně ten Bannerův projekt znamená: spoustu času s Edwardem po škole! O samotě! U mě doma! Nebo u něj doma! Jestli tohle nepovede k dalšímu sblížení velmi fyzického rázu, tak už fakt nevím. Navíc s Edwardem, který podobné projekty v posledních letech už musel několikrát absolvovat, to bude hračka, a budeme mít spoustu času na povídání si... a jiné věci.

„Na co myslíš?“ zeptal se Edward a tvářil se opatrně. Zaskočeně jsem zrudla a pokusila se o nevinný úsměv, ze kterého se ale vyklubalo divoké vycenění zubů, doprovázené zavrčením. Které tak nějak nešlo zastavit.

„Ehm, slečno Swanová?“ ozval se pan Banner, nejistý a zaskočený. A já se vážně snažila toho nechat, ale prostě nic, nada, kulový – vrčení se mému tělu evidentně líbilo.

„Právě jsme se dohodli, že naším projektem bude sledování růstu populace pumy horské v Olympijském národním parku,“ řekl Edward klidně. Pár lidí se zasmálo, chudák učitel si nervózně posunul brýle a zahuhlal něco o těžkém tématu, ale výborném nápadu. Jakmile se jeho pozornost zaměřila jinam, začala jsem se zklidňovat.

„Puma? To budeme běhat po lese?“ šeptala jsem vyděšeně o chvíli později. Rozhodně mi to nepřipadalo jako dobrý nápad. Úplně jsem to viděla: pokud by se mi náhodou podařilo se dostat do lesa a nezmrzačit se o pařez, neotlouct se o kmeny stromů a nenabodnout se na trčící větev, určitě bych byla tak nejistá, že bych zvuky vyděsila zvířata v okolí mnoha mil. Tím pádem jsem vlastně předem znala výsledek našeho bádání: v lesích národního parku žádné pumy nejsou. Vlastně nebyla zaznamenána téměř žádná zvířata – jen ta pomalá, co nestihla utéct. Edward se uculil:

„Terénní výzkum obstarám já, neboj se.“

Už jsem řekla, že je vážně úžasnej?

Takže po škole jsem nasedla do jeho volva a skoro jsem se uškrtila na bezpečnostním pásu, protože jsem byla prostě nervózní z toho, že Edward jede ke mně domů. Mozek byl plně zaměstnán přemýšlením o tom, jestli se někde v obýváku neválí zbytky jídla nebo plechovky od piva, jestli jsem si ustlala a jestli náhodou nedosušuju na topení ve svém pokoji spodní prádlo, takže nějaká koordinace pohybů byla totálně v háji.

„Tohle nedělej,“ povzdechl si Edward. „Jestli se... bojíš, můžeme zůstat v knihovně, nebo si jít sednout do restaurace.“

„Já se debil!“ namítla jsem rozhodně. Edward se uculil a otočil se na dopředu.

„Dobře,“ kývl a nastartoval. „Ale kdyby ses náhodou začala bát, tak mi to musíš říct, ano?“

„Debil,“ souhlasila jsem. A protočila oči; jestli teď budu pořád jen debilovat, bude to určitě velmi příjemné odpoledne. Ale nakonec to vypadalo docela nadějně – k nám domů jsem dojela už jen s drobnými záškuby prstů, Charlie nebyl doma, takže nehrozila panika ze vzájemného představování („Tati, tohle je Edward, kurva upír upír upír!!!“) a obývák byl uklizený.

„Jen se převléknu,“ řekla jsem. Edward přikývl – a pak mu zčernaly oči. Zajíkla jsem se a cítila jsem, jak se celá zahřívám. Zároveň s vibracemi tiků jsem cítila i horkost vzrušení a bylo to hrozně matoucí. A když napětí pod kůží dosáhlo nezvladatelné hranice, otevřela jsem pusu, ale místo obvyklého skřeku, výkřiku, zvířecího zvuku nebo nadávky jsem ze sebe vydala táhlé zasténání.

V tu chvíli byl Edward pryč. Vůbec jsem nepostřehla, kdy se pohnul nebo otevřel dveře. Prostě tam stál, oči úplně temné, a najednou tam nestál a dveře byly dokořán. No, tolik k mému plánu na sblížení se a pusu. Zklamaná a znechucená sama sebou jsem se vydala do patra a celou cestu jsem si nadávala, tentokrát jen polohlasně a cíleně. Ignorovala jsem drobné tiky a ze všech sil jsem se snažila nemyslet na to, že ode mě utekl můj kluk a že se k němu asi nebudu moct přiblížit. A už vůbec jsem nechtěla myslet na to, co by se dělo, kdybychom se někdy náhodou dostali třeba na druhou metu. Ježišmarja. Umřu jako panna. A nebudu moct být ani zapšklou starou pannou s hromadou koček, protože bych je děsila. To je ale pitomej den. A pitomej Tourett. Pitomej život.

S převlékáním jsem se nakonec nenamáhala. Prostě jsem padla na postel a zůstala tam ležet, převálcovaná frustrací. Možná kdybych měla roubík, abych nemohla dělat zvuky? A kdybych se nemohla hýbat, nemohla bych ani... Bože, to je ale nechutný! Takže jsme zpět u staré panny. Zoufale jsem kňourla a rozhodla se, že je ten pravý čas na čokoládovou zmrzlinu. Pustím si v televizi něco pro holky, přecpu se zmrzlinou, párkrát se píchnu lžicí různě po obličeji, ale smetanová zmrzka je určitě dobrá na pleť, takže to nebude vadit. Jo, to je dobrý plán.

Otočila jsem se... a ve dveřích stál Edward. Chvilku jsme na sebe zírali, já překvapeně, on se tvářil jak štěně, které právě vyrobilo louži na perský koberec. Pak jsme promluvili, oba najednou:

„Omlouvám se.“

„Kráva!“

Sedla jsem si a Edward prošel kolem mě k houpacímu křeslu, které stálo u okna. Posadil se a lítostivě se usmál:

„Mrzí mě to, Bello. Rozhodně to není tvoje chyba, to jen... Jsi tak křehká, a já se bál, že se neudržím a udělám to, co jsem chtěl. Jenže... musím se naučit s tebou zacházet opatrně. Musím se naučit se tě dotýkat tak, abych ti neublížil, víš? A dneska to bylo nečekané a já měl dvě možnosti – obejmout tě, nebo utéct. A jen ta druhá varianta zaručovala, že ti nic neudělám.“

Zírala jsem na něj a věděla jsem, že mám pusu dokořán. Bylo mi to jedno. Edward nebyl tak plachý, jak se tvářil. A neřídil se příručkou Jak získat ženu ze začátku minulého století. Jestli jsem jeho řeč chápala dobře, chtěl mě a hodlal se dostat dál, jen si na mě musel zvyknout.

Otevřená pusa se pomalu zformovala do širokého úsměvu. Zakřenil se a zavrtěl hlavou:

„Necul se na mě. Budeme se muset sbližovat pomalu, ano?“

Horlivě jsem přikývla.

„A asi se ještě párkrát stane, že uteču.“

Mávla jsem rukou, jako že to nevadí. Nechtěla jsem mluvit, protože jsem netušila, co by ze mě vypadlo, a nechtěla jsem kazit tenhle jednostranný rozhovor.

„A teď se vrátíme do obýváku a připravíme si ten projekt, co ty na to?“ navrhl. Úsměv mi zmizel z obličeje. Nemohli bychom radši zůstat tady a pokusit se dostrkat houpací křeslo i s jeho aktuálním uživatelem blíž k posteli? Z Edwardova výrazu jsem viděla, že nemohli. Chvílemi bylo pěkně naprd mít tak čestnýho kluka. Člověk by ze všech těch legend a filmů řekl, že upíři jsou docela zvrhlíci a vrhají se na nevinné panny (Tady! Já!), aby si s nimi užili hromadu skvělého upířího sexu a po něm si místo cigarety cucli z tepny. Jenže legendy pěkně kecaly. A tak jsme o hodinu a půl později měli připravené podklady pro průzkum a rozhodně to neprobíhalo tak, že by chytrý multimaturant Edward všechno připravoval a já se kochala pohledem na něj. Musela jsem se zapojit, a ani mé nesouhlasné chrochtání mi nepomohlo.

Hrozně rychle bylo pozdě odpoledne, Charlie se měl za chvíli vrátit z práce a Edward řekl, že už pojede. Postavila jsem se, abych ho vyprovodila, a najednou jsme stáli blízko u sebe a atmosféra se totálně změnila. Dívali jsme se vzájemně do očí. Ty jeho rychle získávaly barvu těch mých a pak ještě tmavší.

Měla jsem pocit tunelového vidění – jen Edwardovy oči, nic jiného jsem nevnímala. A on se naklonil o trochu blíž a hlesl:

„Opatrně.“

Souhlasně jsem kývla a místo do očí jsem mu začala zírat na rty. Krásné rty. Bledé, světlounce růžové, malinko pootevřené. V břiše se mi uzlovaly vnitřnosti a napětí pod kůží zase stoupalo, takže jsem tušila, že máme jen chviličku, než Edward znovu zmizí.

„Zůstaň úplně klidná,“ zašeptal. A já najednou věděla, že to dokážu. Že budu úplně klidná a neudělám nic nečekaného, protože teplo vzrušení zatlačilo vibrace Touretta někam dozadu. Než jsem si stihla plně uvědomit, že je to vlastně obrovská výhra, Edward překonal ten poslední kousek a zlehounka se otřel svými rty o mé. V hlavě mi andělské chorály zpívaly haleluja a já chtěla, aby tenhle pocit nikdy nepřestal-

Vtom byly Edwardovy rty pryč a místo andělských chorálů se pokojem ozývalo hlasité vrčení.

Které jsem nevydávala já.

Cože?!

Otevřela jsem oči a uviděla Edwardova záda. Byl nahrbený a vibroval, takže mi došlo, že to vrčení vydává on. Trochu jsem se naklonila, abych zjistila, co se děje. V otevřených vchodových dveřích stál Jacob Black. V ruce držel papírový pytel, vibroval a vrčel.

Nestihla jsem se zeptat, co přesně se děje, protože Tourett se záludně objevil s nečekanou silou a hodlal si vynahradit to, že byl předtím odsunut na vedlejší kolej.

„Kretén! Debil! Debil! Hajzle! Čubka!“

Oba vrčící chlapci dělali, že mě neslyší. A bylo jim úplně jedno, že s cukajícíma rukama i nohama připomínám loutku, kterou vede pěkně nalitý loutkář. Ještě chvíli jsem ze sebe chrlila nadávky, ale pak se to zlomilo a já začala štěkat.

Byli jsme úžasná trojice.

A do toho zajelo na příjezdovou cestu Charlieho šerifské auto.

„Táta!“ vydávala jsem ze sebe opakovaně mezi jednotlivými štěky. Těm dvěma to došlo až ve chvíli, kdy Charlie otevřel dveře a vystoupil. Jejich vrčení pomalu ustávalo, ale viděla jsem, že oba jsou pořád nastartovaní a měří se nenávistnými pohledy. Vůbec jsem netušila, co se děje. Až teď, když zmlkli, jsem uslyšela, že Edwardovi do toho všeho pořád zvoní mobil. A já se ho snažila přeštěkat.

„Ahoj, mládeži?“ řekl Charlie překvapeně, když přišel blíž a zjistil, že u vchodu stojí Jacob, v obýváku stojí Edward a za ním poskakuju já a štěkám. „Co se to tu děje?“ Zmateně se díval na Jacoba, na Edwarda i na mě, a čekal. A pak začal zvonit náš telefon. Ten zvuk všechny probral – jen já pořád štěkala a věděla jsem, že nebudu schopná se uklidnit asi tak týden. Charlie došel ke stolku a zvedl sluchátko.

„Ano?“ Pak se se zvednutým obočím podíval na Edwarda a zeptal se: „Ty jsi syn doktora Cullena?“

„Ano, pane,“ přikývl Edward. Všimla jsem si, že Jacob zase se zvednutým horním rtem tiše vrčí.

„Volá ti tvá sestra, prý máš jet domů.“ Pak se do telefonu rozloučil a podíval se tázavě na Jacoba. Ten se vzpamatoval, zvedl ruku s taškou a řekl:

„Táta posílá pečené ryby.“

„No výborně! Bells, slyšíš? Bude dlabanec!“

A jako by se tu nedělo nic divného, vzal si od Blacka tašku, poděkoval mu, poplácal ho po hrozně širokých zádech a vyprovodil ho ven. A ještě ve dveřích se otočil a podezřívavě si změřil Edwarda.

„Tak už jdeš?“

A Edward šel. Rozloučil se se mnou letmým stiskem ruky a během chvilky nebylo po jeho autě ani stopy.

„Co se děje? Co tě takhle rozrušilo?“ zeptal se Charlie, když zavřel dveře

No, to bych taky ráda věděla.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

37)  LuLu (04.06.2017 21:04)

Nechystas sa pokracovat? Je to skveleeeeeeee!!!!hrozne som sa bavila

petronela

36)  petronela (18.05.2017 11:07)

Parádní povídka. Asi neuvažuješ nad pokračováním, co? Byla bych ti velmi vděčná. Musím říct, že se mi celých těch 10 kapitol nehorázně líbilo. Jsi skvělá autorka

kajka

35)  kajka (18.03.2016 23:29)

Jenom se tu tak toulám a hledám další kapitolky. :'-( :'-( :'-(

34)  betuška (30.04.2015 22:21)

stará poviedka,ale neuveriteľne ma pobavila, škoda , že nemá pokračovanie užila by som si to viac (obrázok belly ako predstavuje otcovi edwarda, kurva ,upír,upír, upír, ma zlomila, jedna hláška geniálnejšia ako druhá)
veľmi vydarené

Jalle

33)  Jalle (04.08.2014 18:54)

To bola naozaj neuveriteľná situácia. A Bella do toho ešte šteká. Som rada, že sa v tejto poviedke dostali aspoň k 1. bozku.

32)  zuzka (15.11.2013 23:50)

škoda, že nepokračuješ :'-( Myšička bola úžasná a dúfala som, že to bude tiež super, ale sklamalo ma, že nepokračuješ a také super to bolo

31)  anonym (17.07.2013 20:20)

Ahoj, tvoje povídka mě vážně zaujala a bylo by moc fajn, kdybys v ní pokračovala. Budeš mít tedy pokráčka, i když je to stará povídka?

Anna43474

30)  Anna43474 (07.07.2013 22:28)

29)  Nalla (30.07.2012 15:38)

Budeš jěště někdy s touto povídkou pokračovat? Já pravidelně navštěvuju tvůj profil, ale pokaždé to končí stejně... Ať vím aspoň jestly má cenu v tom pokračovat...?:p :p :p

28)  Nalla (07.06.2012 20:17)

Ach jóó...Kdy zas bude další kapča? :p :p :p

27)  ms (29.01.2012 16:48)

fakt super!!!!! Moc povedený
prosím pokračování, nemá to chybu

miamam

26)  miamam (21.12.2011 19:16)

Super kapitola, docela jsem se bála, když se Jake a Edward střetli... Ale teď se bojim mnohem víc, páč vidim, kdy přibyla poslední kapitolka - kdy bude dalšíííí???? Nedala jsi to k ledu, že ne??? Nebo jo?... .......

25)  mollynkaska (04.11.2011 20:15)

Při záchvatech smíchu mi ujela židle, jelikož vždy sedím na krajíčku, čímž jsem si nejspíš udělala lehký otřes mozku. Úžasná kapitola a při představě naproti sobě vrčícího Jacoba a Edwarda, za nimž je skákající štěkající Bella jsem dostatala záchvat hysterického smíchu, jimž jsem potvrdila myšlenku příbuzenstva, že jsem totální blázen. Moc se tato kapitola (ostatně všechny se Vám vždy povedly) povedla.

Silvaren

24)  Silvaren (02.11.2011 17:46)

Zase mám namoženou bránici a zase jsem si naprosto jistá, že tuhle nemoc bych nikomu nepřála. Kéž by měl Edward Jasperovy schopnosti. Ale bavila jsem se, je to dokonalé.

Lenka326

23)  Lenka326 (31.10.2011 22:35)

To je čím dál lepší!!! Bella má kluka a mlátí s ní hormony, s ním naopak její krevní destičky. A zase ty hlody, zubní pasta a ústní voda "A držení se za ruce asi bylo podle příručky Jak si najít ženu z roku 1900 tou nejvíc hardcore sexuální praktikou před svatbou." nebo "Ježišmarja. Umřu jako panna. A nebudu moct být ani zapšklou starou pannou s hromadou koček, protože bych je děsila."
Ale je to tak krásné, jak se spolu pomaličku sbližují, Edík sem tam musí utéct a když UUUUŽ! tak se tam objeví to psisko Jacob. Možná by bylo lepší, kdyby Edward ty psy žral, ne? No, vypadá to, že máme problém Houstone! Další.

monikola

22)  monikola (31.10.2011 18:23)

Bože môj, Bože môj ja túto poviedku nezvládam...to je zdraviu škodlivé...moja bránica by ti rada povedala zopár nepekných slov Bella je proste...no...jednoducho...tak...skvelaaaaaa
Nebrasko

21)  Michy (31.10.2011 10:43)

Jupíííí, super kapitola četla jsem ji doslova jedním dechem, kterej mi při smíchu nebezpečně docházel hlavně to s tou ústní vodou. Jen tak dál, těším se na další kapču

ambra

20)  ambra (30.10.2011 22:18)

Od první do poslední věty. Její radost z toho, že Eda je jenom její a všechno to, co to s ní dělá... OMG, v životě by mě nenapadlo, jak snadno se dají míchat chechtací a áchací smajlíci:D :D :D :D .
Spešl díky za telefonát s Alicí a ovšem reakce na Blacka... Charlie to opět zazdil Už mizím .
Kuju

19)  ajka (30.10.2011 19:15)

Úplně náhodně jsem natrefila na tyto stránky.
V životě jsem se tak u čtení nepobavila.
Tvoje povídka je úchvatná, romantická a i když vím, že to není žádná sranda, mít takovou nemoc, obdivuji s jakou grácií to umíš podat. Tvoje hlášky a rozhovor mezi Bell a Charliem, šla jsem z toho úplně do kolen od smíchu. A Edward s vrčící Bellou, to nemá chybu.
Moc se těším na pokračování a budu netrpělivě vyhlížet.

Jula

18)  Jula (30.10.2011 13:42)

Neb, v noci jsem si přečetla předchozí kapitoly téhle povídky a málem se umlátila smíchy. Navíc jsem si tím vyprovokovala brutální hodinovou škytavku, o půlnoci je to přímo k zbláznění
Ale je to perfektní, dlouho jsem se takhle nepobavila, díky

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek