Sekce

Galerie

/gallery/00035c0b.jpg

Kam debile?!

A ráno na mě Alice už čekala před domem. Opřená o velký džíp, úžasně oblečená, ostatně jako vždycky, mě přivítala širokým úsměvem.

„Ty!“ udělala jsem výhružně, i když ve skutečnosti jsem jí chtěla padnout okolo krku a říct jí, že ji miluju. Protože jsem ale cítila pořádné napětí, bála jsem se, že bych jí ublížila, případně bych jí řekla něco nehezkého. Takže jsem zůstala stát hned u schodů a čekala.

A čekala.

Alice se pořád usmívala, chvílemi jí uteklo zachichotání.

A moje napětí neklesalo, spíš naopak. Protože jsem začínala být nervózní nejen z toho, jak Alici vysvětlím svoje nejnovější poznatky, ale i z toho, že Alice dnes nějak nefunguje. Když mi začaly cukat prsty na rukou a k tomu pravá tvář, zamračila jsem se. Několikrát. A pak jsem to nevydržela:

„Zapni se!“

To ji dostalo. Z občasného holčičího chichotání se stal regulérní záchvat smíchu a já se cítila jako hysterický, cukající a frkající debil. Po chvilce se zklidnila, zhluboka se nadechla a roztáhla ruce, jako by čekala, až přijdu blíž a obejmu ji.

„Teda Bello... Tímhle jsi mě vážně dostala. To jsem nečekala. Bože, to bude taková legrace! Já se tak těším!“

„Cože?“ udělala jsem nechápavě a ze všech sil ignorovala svou nohu, která měla chuť někoho nakopnout.

„To nic,“ mávla Alice vesele rukou, a když viděla, že se nemám k tomu, abych udělala těch pár kroků a objala ji, vydala se ke mně sama.

„Alice,“ řekla jsem varovně, ale nezastavila se. Jen se se spokojeným kývnutím vyhnula noze, která konečně povolila a kopla, a pověsila se mi kolem krku.

„Bello. Já tě mám tak ráda už teď! A co teprve pak! Jsi tak chytrá, víš to? Myslela jsem, že budu muset vyrábět nějaká vodítka a stopy, ale není to potřeba. Není to skvělé?“ Pořád se smála a zářila a mačkala mě a bylo jí jedno, že na ni dělám vystresované š-š-š-š-š. Chtěla jsem ji odstrčit a říct jí, ať nedělá krávu a spraví mě, aspoň na chvíli, ale bála jsem se na ni sáhnout, protože jsem se cítila zatraceně pod psa a nevěděla jsem, jestli bych jí třeba nevypíchla oko nebo neutrhla hlavu.

„Jen takový drobný detail,“ řekla a konečně mě pustila. „Nejsem léčitelka.“

„Ne?“ vykvikla jsem vyděšeně a míra paniky dostoupila vrcholu, takže najednou mě moje ruka nekoordinovaně plácala po čele a já hýkala. Naděje na normální život byla pryč. Alice není léčitelka a já se tu teď uplácám k smrti. A bude klid.

S Alicí to ani nehnulo; jen opatrně vzala mou ruku do svých dlaní, odtáhla ji dolů na úroveň mého pasu a tam ji zlehka přitlačila. Takže jsem se plácala do boku. Alice se zase rozzářila:

„Teď to vypadá, že si v duchu zpíváš nějakou písničku!“

Neměla jsem chuť si zpívat. Aktuálně jsem měla chuť zabít svou jedinou, teď už bývalou kamarádku, co není léčitelka.

„A jen tak mimochodem podruhé,“ pokračovala, jako by se nechumelilo. Strkala mě před sebou k džípu a na někoho tak malého a drobného měla docela páru. Když jsem zcela očekávatelně zakopla, chytila mě kolem pasu a postarala se o to, abych nespadla obličejem přímo na zem. „Nejsem to já. To Jasper. Ale byla jsi blízko. A protože jsi byla takhle blízko, teď už ti to můžu všechno vysypat. Nebude ti vadit místo školky malá projížďka? Ale musíme rychle, Edward už je na cestě a my mu potřebujeme zmizet, víš?“

„Edward?“ zareagovala jsem na slovo, které pro mě bylo z celé její řeči nejdůležitější. No ano, postřehla jsem i to o Jasperovi a záškoláctví, ale to bylo tak nějak vedlejší.

„Edward. Edward je hrozně úžasnej kluk, přísahám, a budete spolu děsně šťastní, ale musíš pohnout a vlézt do toho auta dřív, než se sem přiřítí.“

„Proč?“ nechápala jsem. Zvláštní bylo, že i při pouhém mluvení o Edwardovi jsem přestala mít podprahové nutkání Alici kousnout, nebo aspoň štěkat.

„Protože je to tak trochu blboun. Nevěří tomu, co vidí. Co vidím. Je moc zásadovej, ale ono ho to přejde. A když ti budu mít čas vysvětlit, o co jde, přejde ho to rychleji. Tak šup, vlez do toho auta!“

Vůbec jsem netušila, o čem mluví. Vystrkala mě až do sedadla, několikrát mrštně uhnula mým končetinám i hlavě, jako by věděla, kdy se něco stane, a připoutala mě pětibodovým pásem, který způsobil, že jsem se prakticky nemohla hnout. Pak zamávala Charliemu, který to celé sledoval z okna kuchyně, oběhla velké auto, nasedla a pomaličku se rozjela pryč. Jakmile jsme zmizely z dohledu našeho domu, dupla na plyn tak, až jsem se vtiskla do sedadla a vychrlila několik vyděšených nadávek.

„Kam kreténe?“ zeptala jsem se s vytřeštěnýma očima. Stromy podél silnice se slily do jedné děsivé šmouhy a byla jsem docela vděčná, že nedohlédnu na tachometr. Alice se na mě otočila a vesele oznámila:

„Buď do Port Angeles, nebo do Seattlu. Uvidíme, jak to vyjde.“

„He?!“ udělala jsem. „A koukej na cestu!“ zaječela jsem.

„Ale prosim tebe,“ zavrtěla hlavou Alice, ale poslechla mě. Unesla mě malá léčitelka, co ani není léčitelka. Bezva. A bere mě do města nebo do ještě většího města, přestože ona sama nefunguje. Jasně, proč bych se nepředvedla v Seattlu, to bude děsně prima!

Z rozjímání mě vytrhl Alicin hlas. Tentokrát nemluvila na mě, ale do mobilu. Volant držela jednou rukou, ale stejně s ní při hovoru zvládala občas hrozit nebo mávat.

„Jazzi, lásko, mohl by ses k nám někde připojit? Co Edward? Edwarde, mohl bys pustit mého muže a dát na chvíli pokoj?“

Muže?!

„Nechovej se jako malej, Edwarde! Nic neporušuju, Bella na to přišla sama. Samozřejmě že ano! Jen si spolu vyladíme detaily. Dej mi toho Jaspera! Ano, to, co slyšíš vedle mě je Bella, a byla by mnohem klidnější, kdybys mi dal Jaspera a odešel!“

Uvědomila jsem si, že zase hlasitě chrochtám. Představa, že Edward to slyší v telefonu mi neudělala dvakrát dobře, takže se k nám připojili i staří známí kretén a debil.

„Miláčku, mohl by ses zbavit Edwarda a pak se mi ozvat? Řeknu ti, kde jsme, abys mohl dorazit za námi, ano?“

Zbavit se Edwarda? Ale já nechci, aby se zbavil Edwarda! Ať ho vezme s sebou! Nebo radši ne...

„Já neříkám, že mu máš utéct,“ řekla Alice konejšivě. „Vím, že mu neutečeš. Prostě se ho nějak zbav. Řekni Emmettovi... Emmett je ve škole? V tenhle důležitej den? No jo, Rose, já vím... Ona si zvykne, viděla jsem to. Tak mu něco proveď. Rozbreč ho, pak za tebou nebude moct běžet!“

Poslouchala jsem její hovor, snažila se nemyslet na to, jak rychle jedeme a že se mi asi začíná dělat špatně od žaludku, a do hlavy se mi plíživě vecpala myšlenka, o kterou jsem vůbec nestála: moje jediná kamarádka je blázen.

 

O dvě hodiny později se mi to v jedné malé kavárně v širším centru Seattlu potvrdilo.

„Upíři?!“

„Pšššššt, Bello, potichu. Já vím, že tu nejsou další hosté, ale obsluha by tě mohla slyšet.“

Zírala jsem na ni, podupávala si nohou, prokřupávala si prsty a mumlala nesmyslné polohlasné slabiky. Čekala, co udělám. Já čekala, co udělá ona. Mohla říct apríl!, vlastně to měla říct, jenže mlčela. Takže jsem začala přemýšlet o tom, jestli bude lepší odsud utéct a jet domů autobusem, nebo se schovat na záchodě a zavolat Charliemu, aby si pro mě přijel. Alice se zamračila:

„Ale no tak, Bello! Já vím, že je to nečekané, ale nech mě ti to pořádně vysvětlit, ano?“

„Kráva!“ odmítla jsem rezolutně. Naklonila hlavu na stranu a zkusila zahrát na city:

„Bello, vždyť mě znáš. Máš mě ráda, je to tak? A máš ráda i Edwarda! Tak si to poslechni a uvidíš, že se není čeho bát.“

No, teď jsem konečně pochopila, co ji ke mně od samého začátku táhlo. Byla taky nemocná, i když jinak. Chtěla jsem utéct. Chtěla jsem zavolat jejímu otci, lékaři, aby si pro ni přijel a zvýšil jí dávky sedativ, nebo co cvoci berou. Jenže najednou se ozvalo cinknutí zvonku nad vstupními dveřmi a přese mě se přelila vlna klidu. Přestala jsem křečovitě zarývat nehty do desky stolu, přestala jsem pořád dokola krčit nos a během několika vteřin jsem v celém těle necítila žádnou stopu po napětí.

U stolu se objevil Jasper se svým stydlivým úsměvem a opatrným výrazem.

Čelist mi spadla skoro až na ten stůl. Alice se samolibě zakřenila, postavila se, aby mohla Jasperovi dát pusu na přivítanou a pak ho začala hubovat:

„Co ti tak trvalo? Bella mi málem utekla! A teď chtěla volat Carlisleovi, aby si pro mě přijel se svěrací kazajkou!“

Cože? Jak to ví?

„Omlouvám se, ale Edward mě začal stopovat. Musel jsem ho protáhnout skoro všemi uličkami v Port Angeles a pak běžet chvíli na jih, než jsem se ho zbavil,“ řekl Jasper kajícně.

Stopovat? Běžel? Vnímala jsem, co říkají, a bylo mi jasné, že bych měla být vyděšená, nebo aspoň zmatená, ale všechno mě to tak nějak míjelo. Prostě jsem seděla a čekala, až si mě začnou všímat.

„Bella mi vůbec nevěří,“ žalovala Alice. „Vážně si myslela, že jsem blázen!“ Jasper se na mě omluvně usmál a pak konečně pošťouchl Alici směrem k židli, aby si mohl i on sednout. Když jsem ho teď pozorovala, zdálo se, že je nějak rozcuchaný, ale stejně jsem nechápala, co měl s tím během.

„A ty se jí divíš?“ zeptal se pobaveně. Alice chvilku přemýšlela, pak pokrčila rameny a zaměřila svou pozornost zpátky na mě:

„Tak jo. Teď, když jsi přestala ničit zdejší vybavení, jen co přišel Jasper, to vypadá trochu jinak, viď?“

Musela jsem uznat, že na tom něco bude. Bylo mi skvěle, jen jsem se cítila trochu otupěle.

„Tak, lásko, a teď přestaň,“ nařídila Alice. Jasper se nepohnul, nezaregistrovala jsem jedinou změnu v jeho výrazu. Jenže najednou byla tenze zpátky a já cítila, jak mě začínají svrbět prsty.

„A teď něco hezkého,“ navrhla Alice. A já se do ní okamžitě zamilovala tak, až mi trhalo srdce, že nesedím hned vedle ní a nemůžu ji držet za ruce. Kníkla jsem, Alice se rozesmála a její smích byl to nejhezčí, co jsem kdy slyšela.

A pak to přestalo. Místo obrovské lásky jen počínající napětí – a vzápětí jen mírumilovný klid.

„Jaspere,“ hlesla jsem. Alice se rozchichotala. Jasper se uculil a zeptal se:

„Copak?“

„Můžu si tě vzít domů?“ vyhrkla jsem. Vypadal zaraženě a Alice mě hned krotila:

„No moment, tohohle mám doma já. Ty si počkej na Edwarda!“

Místo čekání na Edwarda, kterého zjištění o Jasperově umu, tedy o tom, že nejsem blázen a fakt mě léčí, odsunulo někam do pozadí, jsem si počkala na pořádný hrnek horké čokolády a velký ovocný pohár se šlehačkou. Alice trvala na tom, že musím jíst, zatímco ona mi bude vysvětlovat, jak to s nimi je. Mělo to něco do sebe, protože pokaždé, když jsem chtěla nevěřícně namítnout, že to nejde, nacpala mi lžičku s jídlem do pusy a umlčela mě tak. S pomocí čokolády, šlehačky a Jaspera jsem si vyslechla zkrácenou verzi jejich původu a vzniku rodiny. Dozvěděla jsem se o tom, že nejsou jediní, ale jsou prakticky jediní, kteří jsou hodní – i když ta zvířátka v lese si určitě myslela pravý opak. Absorbovala jsem všechny nově získané informace o jejich věku, fyzických rozdílech, schopnostech. Málem jsem omdlela, když jsem se dozvěděla, že Edward čte myšlenky. Naštěstí do mě Jasper napumpoval trochu víc klidu a já si stihla poslechnout i to, že ty moje z nějakého důvodu neslyší. Aspoň že tak... Naprosto stačí, co si vyslechne z mé pusy. Už dávalo smysl, proč mě Rosalie nesnáší – tedy kromě toho, že většinu její rodiny častuju nehezkými výrazy. Chápala jsem ji. A nechápala jsem, proč mi to Alice všechno řekla, i když se to Edwardovi, Rosalii a nejspíš ani zbytku rodiny moc nelíbilo. Dokud mi neřekla o tom, že vidí záblesky budoucnosti. Že má vize. A že viděla mě a Edwarda, spolu. Jakože spolu spolu.

„Nebyla jsem nahá, že ne?“ vyděsila jsem se. V krvi mi kolovalo asi kilo cukru a můj mozek přetékal nově zjištěnými, trochu znepokojivými skutečnostmi, takže jsem se nemohla divit, že reaguju fakt divně.

„Nebyla jsi nahá. Byla jsi...“ Na chvilku se odmlčela a pak řekla: „Šťastná. Spokojená.“ Další odmlka a pak: „Nebyla jsi nemocná.“

Zírala jsem na ni, neschopná slova. Viděla někde v mojí budoucnosti, že budu zdravá a s Edwardem? Ale... jak? Jak?!

„Alice!“ vyhrkla jsem. „Jak je to možný? Jak to, že budu... že nebudu... Jak?“

Podívala se na Jaspera, který pokrčil rameny. Nevypadal, že by úplně souhlasil s tím, co Alice dělá, ale neodporoval jí. Konec konců to byla jeho manželka, že jo. Alice se nadechla a už skoro promluvila, ale pak se ozvalo cinknutí a výhrůžné:

„Alice!“

Zatvářila se naštvaně a zabručela:

„Myslela jsem, žes ho ztratil!“

„Já jsem ho ztratil, přísahám!“ bránil se Jasper. Edward mezitím došel až k našemu stolu, takže jsem mohla pozorovat jeho rozcuchané, tmavě rezavé vlasy, jeho nabroušený výraz i oči, které mě připíchly k židly a jejich barva rychle tmavla.

„Nejsem hloupý, Alice,“ zavrčel Edward, přestože se pořád díval na mě. „Seattle je tvoje nejoblíbenější město v okolí.“

„Sakra,“ ušklíbla se Alice. Pak ale vesele, skoro provokativně dodala: „Bella všechno ví!“

„Neměla jsi to dělat,“ řekl Edward ponuře. Jeho... sestra v upírství, nebo co to vlastně bylo za příbuzenský vztah, odsunula židličku, která byla na straně mezi ní a mnou.

„Posaď se, Edwarde,“ nabídla mu. „A netvař se jak kakabus. Ještě se tě Bella začne bát.“

Což byla pěkná blbost. Protože přestože bych správně měla s jekotem utéct a odstěhovat se někam hodně daleko, pokud možno do tropů, kde pořád paří sluníčko, když se Edward usadil prakticky vedle mě a za celou dobu ze mě nespustil oči, byla jsem nadšená. Zmatená, totálně uklidněná a pořádně rozptýlená, ale spokojená.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

kajka

26)  kajka (07.08.2014 07:06)

Ježíš, ta Alice je strašlivá intrikánka!
Nebrasko, jsi ve formě.

Silvaren

25)  Silvaren (02.09.2011 15:06)

Belliny hlášky a její vnitřní monolog mě naprosto dostaly Naprosto skvělé, originální a úžasné.

ambra

24)  ambra (26.08.2011 01:14)

Osobo! Jak to, že ses mi nepřiznala, že máš další kapitoly!!! (tohle mělo bolet jen trošičku ).
Jsem z toho celá uchechtaná, uáchaná a nedočkavá - Tohle ja Alice na třetí, Bella tak gramlavá, že gramlavější být nemůže a Eda? Esence Edy!!! Jinak u mě obvyklý průběh - Ale hercna jede!

Twilly

23)  Twilly (24.07.2011 21:20)

Nebyla jsem nahá, že ne? nádhera...

A taky pětbodové zapínání mě dostalo... jako pro obří mimina Kačko - Nebí já se z tebe jednou zblázním, honem jdu na další dílek, ju tak zatím...

AliceBrandon

22)  AliceBrandon (17.07.2011 15:19)

Ale já nechci, aby byla Bella normální.
Chci debily, idioty a kokoty.
Nějakej ten pinďour by taky neuškodil!
Takže žádný takový, spokojená to jako jo, ale prostě vodsaď podsaď.
Jsem hnusnej sobec, co?

Abera

21)  Abera (16.07.2011 23:57)

Bye

20)  Bye (15.07.2011 22:03)

Ale já takovýho Edwarda miluju. Jen ať tu zagorku dělá, mně se to líbí! Protože je to prostě jenom důkaz, že má snahu Bellu do poslední chvíle chránit.
A Alice byla naprosto dokonalá.
"Tak mu něco proveď. Rozbreč ho, pak za tebou nebude moct běžet!“
No, ale pěkně to na Bellu vybalila... Jsem zvědavá, co tam máte paninko vymyšlenýho dál!

Ree

19)  Ree (15.07.2011 09:18)

Neb, tos neměla říkat *ďábelský smích*

Nebraska

18)  Nebraska (15.07.2011 07:20)

Holky, děkuju
Miluju Alici, která to vezme do svých rukou a nese*e se s tím - přestože sama bych ji za to zabila A Eda, který dělá zagorku, to je naprostá klasika - ale jednou se hecnu a napíšu Edwarda, který promiskuitně nabízí přeměnu všem, pošťákem počínaje a šerifem Swanem konče, to bude sranda

Lampas

17)  Lampas (14.07.2011 22:52)

Úáááááááááááá!!! Do ďalšej kapitoly si asi poobhrýzam nechty na rukách aj na nohách. :D Bolo to SUPER! :D :D :D

Lenka326

16)  Lenka326 (14.07.2011 22:10)

Tak jsem to dočetla až sem a jsem moc ráda, že jsem se do toho pustila. Musí být těžké, žít s touto nemocí, jak pro Bellu, ale i pro všechny její blízké, protože jí prakticky nemůžou pomoct. Lidi ne, ale upíři jo, že? Moc se mi líbí, jak se Cullenovi o Bellu starají, Jasper se svými zklidňujícími emocemi a Alice, ta je zlatíčko jako vždycky. Pro rodinu by se přetrhla i když na první pohled vypadá jak pošuk, ona je prostě skvělá.
No a Edward? Zase opatrňoučký jako vždycky, ale snad se zklidní, když to Bella vzala tak dobře, přestane skrývat svoje city a budou moct být šťastní Nejdřív jsem se bála, že by to tajemství z Belly mohlo nechtíc vypadnout při nějakém záchvatu, ale myslím, že by to stejně nikdo nebral vážně, že???
Těším se na další pokráčko

Ewik

15)  Ewik (14.07.2011 21:52)

Úžasná kapitola, moc jsem sse bavila. Alice je skvělá.
Moc se těším na pokračování. Děkuji.

Michangela

14)  Michangela (14.07.2011 21:49)

Lenka

13)  Lenka (14.07.2011 20:40)

Nádherná kapitola i celá povídka.

sakraprace

12)  sakraprace (14.07.2011 20:06)

Úžasný. Alice se vážně skvěle bavila a já zrovna tak. Tak už to ví. A zdravá nejspíš bude, když ji Edward přemění, co?!?

semiska

11)  semiska (14.07.2011 18:26)

Prostě skvělý a dokonalý. Alice to trochu uspíšila a je vidět, že to Belle prospívá. ;)

AnneCullen

10)  AnneCullen (14.07.2011 17:51)

Asi mám s Bellou něco společného. Protože při čtení povídek většinou neposkakuju na židli a neprskám a nekvíkám na všechny strany v hrozných záchvatech smíchu... Je to smutný, ale je to tak :D Ty budeš opak léčitele a vyrábíš z nás všech TS :D

9)  Nikki (14.07.2011 17:42)

krásně napsané:) jsem ráda, že to Alice vzala do vastních rukou

dorianna

8)  dorianna (14.07.2011 16:06)

chápu, že nemocným se smát nemá, ale to se prostě nedá, ještě jednou sorry

Bosorka

7)  Bosorka (14.07.2011 15:38)

Teda míti ve své blízkosti Alici, tak mlátím hlavou do stolu zcela chtěně! Bych najust dělala opačné věci než ona by tvrdila, že udělám!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek