Sekce

Galerie

/gallery/00035c0b.jpg

Debile převelice!

(Pokud by se vám zdálo, že to je najednou jiný, vůbec to není vtipný, Bella je divná, Charlie je hysterka a Eda je nervově labilní, bude to tou dlouhou pauzou. Asi bych se měla stydět, ale já na Stmívání vážně neměla chuť. Teď už to bude lepší :-) )

Byla jsem ztracená. Totálně, absolutně, nečekaně, neuvěřitelně. Seděla jsem na lavičce a snažila se na Edwarda nezírat. Nebo zírat jen trochu, v rámci společenských norem – i když mi to přišlo zoufale málo. Vyprávěl něco o nějakém skladateli a jeho klavíru, ale nevnímala jsem obsah toho sdělení. Vnímala jsem jeho hlas, intonaci, jednotlivé nádechy. A doufala jsem, že se nečervenám. Nebo alespoň nijak výrazně. Srdce mi bušilo jako při sprintu, ruce se mi potily a lehce sebou cukaly.

Edward Cullen.

Panejo.

Dobrá, teď už jsem chápala, co na něm všechny ty holky vidí. Proč na něj zbožně civí a proč jim padají čelisti až na desku stolu, když on vstoupí do třídy. Mě si omotal kolem prstu během pár minut. Chtěla jsem, aby mluvil dál. Aby mi předčítal něco hrozně dlouhého a nudného, protože pak bychom tu mohli sedět několik dní a já bych si užívala tu nečekanou směs pocitů, která byla matoucí, ale rozhodně příjemná. Tohle až řeknu Alici...

Moment! Tohle se nesmí nikdo dozvědět! Kdyby chudák Edward věděl, co se mnou dělá, utekl by. Nesnáší přece ty holky, co se ho snaží sbalit, ne? Pravda je, že já se rozhodně nebudu pokoušet ho sbalit – jsem sice mimo, ale nejsem padlá na hlavu – ale kdyby věděl, že jsem do toho spadla taky, určitě by se mi vyhýbal. A já nechci přijít o jeho hlas. Nebo o společné obědy s Alicí a Jasperem; ti by také byli na jeho straně a přestali by se se mnou bavit. Sakra, city jsou na nic!

„Hovno!“ vyhrkla jsem, protože jsem už nedokázala ukočírovat to napětí. Edward se zarazil a pootočil se ke mně. Doteď se při vyprávění lehce usmíval, takový skoro neviditelný úsměv, jen pozvednutí koutku. Samozřejmě jsem si to zamilovala o pár vteřin později, než celého Edwarda. Teď se neculil, tvářil se obezřetně.

„Co se stalo?“

„Nic!“ zavrtěla jsem vehementně hlavou. A znovu. A ještě jednou. Než jsem stihla začít v duchu hysterčit, že budu vrtět hlavou tak dlouho, dokud se nezamotám a nesvalím se z lavičky na asfalt, ucítila jsem vzadu na krku studený dotek. Jeho dotek. Překvapilo mě to tak, že nemusel vyvinout vůbec žádnou sílu k tomu, aby mě donutil přestat. Prostě mi jen položil ruku na šíji a já toho nechala.

Pokud jsem jím doteď byla pubertálně poblázněná, v tuhle chvíli se to jako mávnutím proutku změnilo v něco víc. Opatrně jsem se na něj podívala. Tak trochu jsem čekala, že se bude tvářit zhnuseně, naštvaně nebo posměšně – a přitom jsem někde v koutku své pitomé hlavy věděla, že by to neudělal. Edward ale vypadal normálně. I když... Skoro normálně. Ale něco bylo jinak a mně se najednou vnitřnosti v břiše jakoby stáhly k sobě. Srdce mi bušilo snad ještě víc, a i když jsem se snažila, nedokázala jsem odtrhnout oči od jeho rtů.

Četla jsem o tom. A nevěřila jsem tomu. Počastovala jsem autorky takových romancí několika nehezkými výrazy a mračila se. Jenže teď se mi dělo přesně to, o čem psaly. A Edward neříkal nic, nehýbal se, snad ani nedýchal. Po někonečně dlouhé době se mi povedlo odtrhnout oči od jeho rtů a podívat se o něco výš.

Šelma, blesklo mi hlavou, když jsem uviděla jeho oči. Nechápala jsem, kde jsem to přirovnání vzala. A neměla jsem čas se po tom pídit, protože hned vzápětí se objevil další postřeh, mnohem důležitější.

„Ty krávo,“ hlesla jsem. Vešekré napětí bylo to tam. Břicho se mi uvolnilo, takže jsem se dokázala zhluboka nadechnout. Naklonila jsem se o kousek blíž, abych si mohla být jistá. A bylo to tak: Edwardovy oči byly najednou černé. Jako by se mu zornička rozšířila přes celou duhovku, prostě úplně černá barva. Nic víc jsem ale nezjistila, protože rychle sklopil pohled na svoje boty a trochu se ode mě odtáhl. Řeč těla jsem znala moc dobře. Právě teď jsem se ho dotkla. Všimla jsem si něčeho, co mělo zůstat schované.

„Promiň,“ zamumlala jsem. Jakmile bylo to... vzrušení? pryč, moje tělo se vrátilo do normálu. Patou pravé nohy jsem kopala do nohy od lavičky a levým okem jsem mrkala. Kouzelná chvilka byla pryč. Asi bych měla jít domů.

„Neomlouvej se, Bello,“ řekl Edward. Čekala jsem, že možná ještě něco dodá, ale mlčel. Jeho hlas zněl trochu skřípavě, ale pořád to byl on. A nevrčel. Ale stejně jsem si byla úplně jistá, že není zdravý. Netušila jsem, jaká nemoc může způsobovat změny barvy duhovek a ještě se chvílemi tvářit jako Tourett, ale už mi dávalo smysl, proč tu seděl a zabíjel svůj čas zrovna se mnou. Vrána k vráně, ne?

„Já asi půjdu,“ pípla jsem, pořád nesvá. Nechtělo se mi pryč, vůbec ne. Bylo mi s ním asi stokrát líp než samotné doma. Ale nevypadal, že by se chtěl vrátit k vyprávění. Už se na mě nepodíval, seděl ztuhle a ruce měl sevřené v pěst. No, možná se chovám jako blbec, ale poznám, kdy je čas jít.

„Odvezu tě,“ navrhl. Jo, celej žhavej. Představila jsem si nás dva v relativně těsném prostoru auta a ten obraz ve mně odpálil jeden veliký cuk.

„Kretén!“ zaječela jsem, až se ze stromu u tělocvičny vyděšeně zvedlo hejno ptáků. Edward sklopil hlavu. „Promiň,“ zaúpěla jsem. A přikryla jsem si dlaní pusu, protože jsem cítila, jak se na povrch dere další debil. Nečekala jsem, jestli něco řekne. Potřebovala jsem zmizet. Potřebovala jsem být sama a srovnat si v hlavě, co se to během té hodiny, nebo jak dlouho jsme tu seděli, vlastně stalo. Klopýtala jsem zpátky k místu, kde jsem přelezla plot, a celou dobu mi cukaly ruce. Netušila jsem, jak se přes něj dostanu na druhou stranu.

„Bello?“ uslyšela jsem. Zastavila jsem se, ale neměla jsem sílu na to, abych se otočila. A Edward neměl chuť jít blíž, takže na mě křikl: „Za tělocvičnou je odemčená branka.“

S úlevným výdechem jsem změnila směr a vydala se podle jeho instrukcí. Chtěla jsem mu poděkovat, jenže napětí v těle a taky ta divná změna atmofséry mě trochu děsily – nedovedla jsem si představit, co ze mě vypadne. Zkusila jsem si to nejdřív šeptem.

„Děkuju.“ No vida, nejsem až takový zoufalec. Ještě jednou, Swanová! „Děkuju, Edwarde.“ To půjde. Prostě klid. Jen se zhluboka nadechnout, otevřít pusu a:

„Edwarde, debile!“

Zatracená já!

„Děkuju, Bello!“ ozvalo se dřív, než jsem mohla omdlít kvůli překrvení hlavy, způsobenému totálním zrudnutím. Jeho poděkování mě dostalo. On mě dostal. Netušila jsem, co si o něm myslet, nedokázala jsem uvažovat logicky. S občasným, lehce hysterickým bučením jsem doklopýtala k brance a vydala se domů. A dělala jsem, že o těch trapných slzách, co mi tečou po tvářích, vůbec nevím. Asi alergie, nebo co.

Doma jsem za sebou ani nestačila zavřít dveře, když se do předsíňky přiřítil Charlie. Vypadal divně, byl nějak nesvůj, a hned na mě vyjel:

„Kde jsi byla! Takovou dobu! Málem jsem po tobě nechal vyhlásit pátrání!“

Aha, takže měl záchvat otravného otcovského chování. Nervózně jsem se uchechtla, ještě několikrát to zopakovala, až si založil ruce na prsou a pohodlně se opřel ramenem o futra. Byl ochotný si na odpovědi počkat. Zápasila jsem se svetrem, který díky tikům v pažích nešel sundat úplně snadno, a přitom jsem se zeptala:

„Vyhlásit pátrání? Tati, když se tu vyhlásí pátrání, pátrat jdeš jedině ty, ne?“

„Pokud nezavolám posily, tak jo. Proč?“

„Jsi můj otec. Nemusíš vyhlašovat pátrání, když se půjdeš podívat, kde se flákám,“ vysvětlovala jsem a chrochtla. Ušklíbl se a zamumlal:

„Ale to je úřední postup.“

Konečně se mi podařilo vyprostit se z rukávů svetru. Ani jsem si přitom neublížila, měla bych ze sebe mít radost. Místo toho jsem se ale cítila jako spráskaný pes. A Charlie si toho všiml.

„Ty, Bells,“ začal a rozpačitě si odkašlal.

„Co?“ sondovala jsem opatrně a zula si boty. I když jsem byla trochu nesvá z toho, co z něj vypadne, znovu jsem v duchu poděkovala vynálezci suchého zipu. Tkaničky na keckách a Tourett? Ech, vražedná kombinace. Jednou se mi podařilo si neposlušnýma rukama přivázat ruku za zápěstí k noze. O trilionech zauzlovaných tkaniček, které mi pak mamka nebo Phil museli přestřihnout ani nemluvím. Život je plný zákeřností. A otec, který se chystá mít vážný, důvěrný rozhovor se svou dcerou je další z nich.

„Vypadáš...,“ odmlčel se, zamračil se, podrbal se ve vlasech a pokračoval, „nějak divně.“

„Díky, tati,“ zahučela jsem. No, prosím! Charliemu můžu poděkovat bez jediného debila ve větě? To není fér!

„Není zač,“ odpověděl automaticky. „Teda... Nemyslel jsem to nijak zle, Bells. To jen... Já nevím, ale skoro to vypadá, jako bys brečela, nebo tak něco.“

Napětí, které se pozvolna stupňovalo od odchodu ze školy se začalo dostávat ke kritické hranici. Zavrtěla jsem hlavou, jak jsem se snažila mu naznačit, aby mě už proboha nechal na pokoji. Můj táta byl ale obyčejný chlap, a tak natvrdle stál a čekal. Zakňourala jsem, pevně sevřela víčka, abych na chvíli unikla lehkému, ale dotěrnému tikání v levém oku, a pak jsem prostě vybuchla:

„No tak jsem kurva prdel trochu brečela kretén kretén! Vyseru, vyseru, vyseru se na to! Nech mě! Debil, táto, debil!“

Charlieho rozpaky nabyly velikosti hory Mount Olympus. Pár vteřin mě sledoval a netušil, co udělat. Nakonec se ale vzchopil. Natáhl ruku, poplácal mě po rameni a řekl:

„Jestli je v tom kluk a byl na tebe hnusnej, příště ti s sebou můžu půjčit svou brokovnici. Co ty na to?“

Vrhla jsem se mu kolem krku. Zaúpěl, protože zatímco mě objímal, schytal dvě rány do holeně a jedno lehké čelíčko do brady, ale pevně mě držel a broukal, že to bude dobrý a že jsem jeho holčička.

 

Celý zbytek neděle jsem se znovu snažila přijít na to, proč je mi někdy ve škole fajn a proč to dneska selhalo. Teda – bylo mi skoro dobře, když se ukázal Edward, ale nebylo mi tak dobře jako ve všední dny. Dumala jsem nad tím při večeři i později, když jsem psala mail Reneé a Philovi. A když už byl můj stařičký počítač připojený k internetu, zkusila jsem chvíli pátrat.

Ne. Nikdo jiný na celém světě nezjistil žádné léčivé účinky své školy.

A ne. Žádná nemoc nezpůsobuje náhlou a úplnou změnu barvy duhovek.

A pak že na internetu se dá najít všechno.

Když jsem si kartáčkem na zuby málem vyčistila oko, dospěla jsem k názoru, že přijít na tajemství mého chování ve škole je mnohem důležitější než Edward, jeho oči a to, jestli na mě ještě vůbec někdy promluví. Sedla jsem si v pyžamu ke stolu, vytáhla tužku a blok a začala si psát všechny postřehy a nápady, co se mi v té souvislosti mihly hlavou. Venku skučel vítr a velké dešťové kapky dopadaly na venkovní parapet, neděle se pomalu přehoupla do pondělí, ale mně to bylo všechno jedno. Potřebovala jsem to zjistit. Nutně. Zatraceně nutně.

O mnoho, mnoho kreténů, debilů, krav, čubek a pinďourů později, když už mi tužka samou únavou téměř vypadávala z ruky, mě to najednou praštilo do očí jako mnohatunový vlak.

Alice!

Rázem jsem byla úplně čilá. A pocit naprostého úžasu se mísil s lehkým zděšením a těžkou nervozitou, takže jsem se celá rozklepala a chvilku jsem střídala hlasy zvířátek z farmy s ryze tělesnými zvuky. Když prvotní šok přešel, znovu jsem si prošla všechny poznámky. Dokonce jsem si nakreslila všechny lidi, se kterými jsem přišla do styku, a hledala průniky společných množin. Ale ať jsem se na to dívala jakkoliv, výsledek byl vždycky jen jeden. Alice. A ty její řeči! Neboj, Bello, brzo ti bude líp! Neboj, pojedeme do Port Angeles a všechno bude v pohodě. Postaráme se o to, aby ses měla fajn. Alice v tom celou dobu měla prsty. Pořád.

Zírala jsem z okna na les za domem a na tváři se mi rozlil blažený úsměv. Ta mrňavá, nos do všecho strkající holka! Proto na mě čekala na parkovišti hned ten první den. Proto mi s ní bylo tak dobře. Alice byla nějaká léčitelka, nebo tak něco.

A já se nemohla dočkat rána.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

kajka

25)  kajka (07.08.2014 07:01)

Tahle kapitola vyznívá jako velká pocta Edwardovu ochranářství a Charlieho starostlivosti. Krásná forma rehabilitace pro ně oba. Odchod z jejich setkání měl to správný kouzlo prvního rande.

miamam

24)  miamam (21.12.2011 15:19)

Uf...Uf!!! Rozbrečela jsem se smíchy!!!!!! To už se mi nad čtením nestalo... No strašně, strašně dlouho!!!!!!!!! (pardon, já vim, že se mají interpunkční znaménka dávat max třikrát, ale tahle kapitola mě opravdu, opravdu tak rozesmívala...) Tohle jsou naprosto upřímný smajlíci

Lampas

23)  Lampas (14.07.2011 22:39)

No, po takejto dedukcii by som čakala, že sa z Belly stane detektívka. :D:D:D

22)  Michy (07.07.2011 11:57)

Pání myslela jsem, že už se ani nedočkám, ale čekání stálo za to je to super...těším se na další kapču. Jsi úžasná jen tak dál...

Twilly

21)  Twilly (04.07.2011 15:53)

Nebííííííí, tohle je přímo mučení... doufám, že si s dalším dílkem nedáš stejně načas... ale co, ty můžeš všechno, jenom ať je tvoje dílko

Jalle

20)  Jalle (04.07.2011 10:11)

Strašne ďakujem za túto úžasnú poviedku, dúfam, že nikdy nebude mať KONIEC!!!

Alison

19)  Alison (03.07.2011 16:56)

DIKY, DIKY, DIKY...
Neb ani neviete aká som vám vďačná , že pokračujete. Sestra mi každý Boží deň hučala do ucha, že chce pokračovanie . Konečne mám pokoj !!!!!!!!

semiska

18)  semiska (03.07.2011 11:46)

Njn, takováhle nepříjemná choroba vážně ztrpčuje život. Ale díky ní my si užíváme tuhle supr povídku.;)

Nebraska

17)  Nebraska (03.07.2011 08:03)

Díky, dámy Asi si vás pořídím domů a budete na mě takhle hodné 24/7, jo? ;)

Abera

16)  Abera (03.07.2011 00:27)

Super

ambra

15)  ambra (03.07.2011 00:25)

Je to jiné. Ale takovéhle jiné se snáší vážně dobře;) . Kdy se ti vrátil TEN Eda?!?!?! A neřekneš! Chudák Bella. Ale je fakt, že jen ta její kreténdebil choroba (a ty) nám můžou dopřát takovýhle odchod z rande a tak famózní rozhovor s Charliem (to čelíčko mě dorazilo).
A došlo jí to! Taky dělám zvuky jak zvířátka na farmě!!!

Ewik

14)  Ewik (02.07.2011 20:45)

Stýskalo se mi. Je úžasná a Edward je šmudla.
Bylon to perfektní.

eElis

13)  eElis (02.07.2011 20:44)

hrozně moc mě potěšilo, že jsi napsala další kapitolku... a jako ty předešlé i tato byla prostě dokonalá.

Lenka

12)  Lenka (02.07.2011 19:41)

Děkuju za další skvělou kapitolu. Už se mi stýskalo.

11)  Iwka (02.07.2011 18:29)

10)  ewen (02.07.2011 17:58)

sakraprace

9)  sakraprace (02.07.2011 16:54)

Nejkrásnější, sprostá povídka na světě :D Každý debil a kretén je luxusní. Ona si myslí, že je taky nemocný :) Jsem moc zvědavá na pondělí, až se vrhne na Alici a bude chtít vědět, jestli je léčitelka. :)

dorianna

8)  dorianna (02.07.2011 16:03)

SarkaS

7)  SarkaS (02.07.2011 15:11)

Už jsem se začínala bát, že se nedočkáme, ale ty jsi na nás hodná a nenechala si nás dál se týrat abstinenčními příznaky. Děkuji Bylo to totiž stejně skvělé jako dřív.

6)  Anna43474 (02.07.2011 14:18)

Tak teď Alice, jo???
Jak proběhne (jestli proběhne) další setkání s Jacobem??? (Já vím, že je to trošku mimo, ale během "pauzy" jsem předchozí kapitoly četla znovu a... no )
A... jsem ráda, že pokračuješ
TKSATVO

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella