Sekce

Galerie

/gallery/00035c0b.jpg

První seznámení s lékařem. Bližší seznámení. Blízké seznámení.

Na cedulce na dveřích stálo Carlisle Cullen. Žádné tituly, což mě možná mělo trochu děsit. Ale za život jsem už potkala spoustu doktorů, profesorů a kandidátů věd, že jsem byla ráda, že doktor Cullen nemá potřebu se chlubit těmi písmenky okolo. Měla jsem ještě pár minut čas, Charlie hrozně spěchal. Nakonec mu při parkování u nemocnice volali z centrály, že na křižovatce u bistra si navzájem pomačkala plechy dvě auta a jeho přítomnost je nutná, protože řidiči si to chtějí vyříkat ručně. Takže mě tu vysadil, řekl, že pan Cullen je skvělý muž, a se zapnutými sirénami zase odjel.

Zhluboka jsem se nadechla a ustoupila o krok zpátky. Byla jsem nervózní a nohy mi cukaly, takže jsem se bála, abych se nekopla o stěnu. V duchu jsem se uklidňovala, že se nic neděje, doktor mě jen prohlédne a nakonec mi řekne to, co všichni před ním. Ale Charlie bude mít dobrý pocit a já budu moct zavolat mamce a říct jí, že prostě musíme počkat, až se to zase srovná do nějaké normální hladiny.

A pak jsem to už nevydržela a otevřela pusu.

„Debil!“ vylétlo z ní. Ach jo. Doufám, že mě neslyšel. Znovu jsem se zhluboka nadechla a udělala krok ke dveřím, abych mohla zaklepat. Než jsem to stihla udělat, otevřely se a já zírala na pohledného a na doktora velmi mladého muže. Tentokrát jsem ani nestihla vnímat, jak se to napětí ve mně stupňuje. Prostě jsem ho uviděla a ozvalo se:

„Kaňour!“ A pro zdůraznění toho slova jsem chrochtla. Zrudla jsem, to bylo jasné. Cítila jsem horko ve tvářích a zavřela oči. „Omlouvám se,“ hlesla jsem.

„Ty musíš být Bella,“ řekl doktor Cullen mile. „Jsi náčelníku Swanovi podobná.“

Snažila jsem se na něj nedívat, ale se skloněnou hlavou jsem sakra dobře viděla, jak mi prsty na pravačce cukají tak, že to vypadá, jako bych hrála na neviditelný klavír. Povzdechla jsem si.

„To je v pořádku,“ uklidňoval mě doktor. „Pojď dál. Nevadilo by ti, kdyby tu ještě chvilku zůstal můj syn? Jen si něco dodělá a půjde, samozřejmě po tu dobu nebudeme probírat tvůj zdravotní stav.“

Pokrčila jsem rameny. Doktor se otočil a vešel do ordinace, já se několikrát zamračila na jeho záda a štěkla jsem. Překročila jsem práh a chystala se rozhlédnout po místě, kam bych se mohla posadit. Jenže doktor Cullen se najednou postavil přímo přede mě, div jsem do něj nevrazila. Lekla jsem se a následně jsem zpanikařila, že něco řeknu. Samozřejmě, že jsem řekla.

„Kretén! Omlouvám se!“ dodala jsem jedním dechem.

„V pořádku,“ přikývl doktor Cullen, ale nezněl tak mile, jako předtím. Zvedla jsem k němu pohled a uviděla, že má na tváři ztuhlý úsměv, ale očima se rozhodně neusmíval. Na stole mu vyzváněl telefon, ale nevypadal, že by se ho chystal zvednout.

A pak jsem uviděla oho kluka. Stál za doktorem a vypadal, že je v nějaké křeči. Když by se tvářil normálně, určitě by byl hezký – měl pravidelné rysy, nedbale učesané, nebo spíš neučesané vlasy v tmavě zrzavé barvě a přestože byl štíhlý, nebyl hubený. Jenže ten jeho šílený výraz mě vyděsil. Na chvilku jsem se mu podívala do černých očí, které se absolutně nehodily k jeho barvě vlasů ani pleti, a skutečně jsem se vyděsila.

„Debil!“ vyhrkla jsem a víčka mi zuřivě mrkala. „Ježiš, kretén! Teda sorry!“

„Edward už musí jít,“ řekl doktor Cullen a zároveň mě jemně chytil za paži a popostrčil ke svému stolu, směrem od syna. V kapse jeho pláště se mu rozezvonil mobil. Opět ho ignoroval a já měla pocit, že mi něco uniká.

„Edwarde!“ zvýšil trochu hlas. „Chtěl jsi jet domů.“

Otočila jsem se přes rameno a ten kluk na mě pořád zíral. A pak zavrčel. Obrovsky se mi ulevilo a usmála jsem se.

„Ty taky?“ zeptala jsem se. Proto Charlie říkal, že ten doktor je specialista na Touretta! Jeho syn ho má také, tak je jasné, že se tomu věnuje tak nějak z osobních důvodů.

Mobil stále vyzváněl.

„Cože?“ podivil se doktor a překvapeně se podíval na mě a pak na svého syna. Pak zavrtěl hlavou: „Ne, Edward nemá... To je omyl.“ Konečně mě dotlačil ke křeslu a tlakem na paži mě donutil se do něj posadit. „Edward už hlavně jde, že?“ Zněl vážně naštvaně. Nejspíš to konečně došlo i tomu klukovi, protože se otočil a prkenně vyšel na chodbu. Jakmile za sebou zavřel dveře, doktorův postoj se uvolnil. Cestou kolem stolu ke svému křeslu konečně přijal hovor, ale řekl jen:

„Všechno je v pořádku, Alice.“

A pak se posadil a usmál se na mě.

„Omlouvám se. Myslel jsem, že tu s námi Edward chvíli bude, ale už měl všechno hotovo.“

„Takže on není... nemocný?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ne. Tedy, ano, má anémii, ale není to nic vážného, jen je bledý. Máme to v rodině.“

Chápavě jsem se usmála a kopla do stolu. Nadechla jsem se k omluvě, ale vyšlo ze mě podivné mlasknutí.

„To je v pořádku, Bello,“ mávl rukou doktor. „Vůbec si tím nelámej hlavu. Chápu, že jsi nervózní. Dáš si čaj? Nebo kávu? Limonádu?“

Jen jsem zavrtěla hlavou. Mnohokrát. Tohle jsem vážně nesnášela – vždycky jsem pak měla problém s rovnováhou a jednou jsem při zběsilém vrtění hlavou prošla prosklenými dveřmi u kuchyně. Pak nechal Phil všechny vyměnit za dřevěné a z obou stran bylo polstrování. Vypadalo to trochu zvláštně, ale mamka vybrala vážně hezky ladící barvy, takže jsme si na to zvykli rychle. A já pak dveřmi procházela klidnější, to je fakt.

Doktor Cullen mě zachmuřeně pozoroval, ale nijak to nekomentoval a ani se nepokoušel zasáhnout. Když se moje hlava dostatečně unavila, zastavila sama. Chvilku mi trvalo se vzpamatovat, ale on nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Vážně se choval jinak než lékaři ve Phoenixu.

„Líbí se ti ve Forks?“ zeptal se potom. Překvapil mě. Čekala jsem, že začne rozebírat mou diagnózu, případně mě bude chtít vyšetřit, ale on se zeptal na tohle.

„Ééé,“ udělala jsem. Rozhodně to nebyl zvuk, který jsem měla v plánu. Přimhouřil oči.

„Ne? Já vím, hodně tu prší.“

„Ano!“ dostala jsem ze sebe konečně.

„Ale když neprší, je tu hezky. Moje žena to tu miluje.“

„Ano jako líbí,“ upřesnila jsem.

„Ach.“ Pokýval hlavou. „To je dobře.“

„Promiňte,“ začala jsem. Chtěla jsem se zeptat, co přesně ten rozhovor o dešti znamená. „Pinďour?“ Vydešeně jsem zalapala po dechu. Nedokázala jsem se koncentrovat na omluvu a místo toho jsem jen cítila, jak mi cuká ve tvářích. Schovala jsem si obličej do dlaní.

„Skutečně jsem se ještě nesetkal se silnějšími tiky,“ řekl doktor Cullen a zněl spokojeně. Spokojeně?!

„Bezva,“ zamumlala jsem.

„Omlouvám se, chápu, jak je to pro tebe těžké. Tedy... Vlastně asi skutečně nechápu, jak moc je to pro tebe těžké, ale vážně se přede mnou nemusíš stydět nebo obávat mé reakce. Vím, že to dělá ten syndrom.Vím, že to neděláš ty. Nech tomu volný průběh. Nechci tě nijak vyšetřovat, jen chci zjistit, jestli se mění frekvence v závislosti na době mé přítomnosti. Před odchodem jen udělám taková ta klasická neinvazivní vyšetření, to už jistě znáš, ale teď bych si rád prostě jen povídal, co ty na to?“

„Hůhů!“ udělala jsem. A ulevilo se mi. Odvážila jsem se na něj podívat. „Jste vážně dobrej,“ řekla jsem a měla jsem radost, že jsem do toho nezamotala žádnou nadávku.Vypadalo to, že jsem ho uvedla do rozpaků.

A pak jsme si prostě povídali, přesně tak, jak řekl. Vlastně mluvil on. Vyprávěl mi o své ženě, která se živí jako designérka, a naťukl jejich děti, které byly všechny adoptované. Vyprávěl mi o tom, jaké jsou sestry v nemocnici, kde se v Port Angeles dobře najím, o tom, jakou knihu právě čte.

Pořád jsem ho přerušovala. První čtvrthodinu jsem se snažila za všechny ty nadávky omlouvat, ale on mě pokaždé uklidnil, že to vážně není nutné. Pak jsem se neomlouvala, ale cítila se trapně. Doktor se choval pořád stejně nenuceně. Při rozboru detektivky, která mě z jeho vyprávění uchvátila, jsem si uvědomila, že už jsem docela dlouho nic neřekla a mám jen pohybové tiky.

Zachvátila mě radost a otevřela jsem pusu, abych mu to řekla.

„Coura!“ vyhrkla jsem. „Kurník!“ Ten byl plně vědomý. Zase jsme byli na začátku.

„Výborně,“ pochválil mě a chvíli si něco zapisoval. Hezky ručně, počítač měl vypnutý. Já zatím řekla osmkrát pitomeček.

Měla jsem se dost.

A nedovedla jsem si představit, jak to zvládnu zítra ve škole. A pozítří. Každý den.

„Začal bych tím,“ přerušil devátého pitomečka doktor Cullen, „že bychom vysadili léky.“

„Bejku!“ Byla jsem rozhodně pro. Konec zvedání žaludku? Žádná kopřivka? Ano!

„Podle mě jsou zcela k ničemu. Spíš mám pocit, že tě tlumí tak, že nedvolí tvému mozku případné zlepšení stavu.“

Mluvil mi z duše. Tedy až na ten mozek – pomalu jsem ztrácela víru v to, že jednou mi zase bude líp.

„Takže to zkusíme bez léků.“

„A co budeme dělat?“ zeptala jsem se a frkla.

„Povídat si. Příště bych ti rád udělal EEG a sledoval viditelné změny v průběhu sezení, pokud nebudeš proti. Dnes se mi zdálo, že ses po chvíli zklidnila.

„To teda sakra jo,“ souhlasla jsem. Od něj si nechám líbit cokoliv, tedy téměř cokoliv. Tenhle lékař byl jiný.

„No a teď, než se rozloučíme, jen potřebuji ověřit jednu věc. Mám podezření, že reakční doba refexů může být jistým způsobem ovlivněna právě intenzitou napětí, které Tourettův syndrom provází. Zkusím obranný flexorový reflex. Mohla by ses zout a sundat si ponožku prosím?“

Sice jsem netušila, o čem mluví, ale poslechla jsem ho. Když mi pak něčím studeným a kovovým přejel po chodidle, cukla jsem. Nadšeně se na mě usmál:

„Výborně, Bello! Je tam jisté drobné zpoždění!“ Mně se zdálo, že jsem ucukla hned, ale asi to nebylo dostatečně hned.

„Teď zornicový reflex, ano?“ Vypadal jako malý kluk, který je nadšený z nového pokusu. Byla jsem z toho trochu nesvá, takže jsem ho počastovala několika nadávkami, ale poslušně jsem nastavila tvář a nechala si svítit do oka.

„Měl jsem pravdu!“ oznámil mi nadšeně. Vůbec jsem nevěděla, o čem mluví, tak jsem jen pokrčila rameny. Několikrát.

„A teď,“ začal, jako kdyby publiku oznamoval vrcholné číslo, „myotatický reflex!“

Asi jsem vypadala tak tupě, jak jsem se teď ctila, protože mi vysvětlil, že tenhle reflex nevyžaduje účast mozku, protože je velmi jednoduchý a váže se k senzorickým receptorům. Na jeho pokyn jsem si vyhrnula nohavici a až pak mi došlo, že mě chce prostě jen klepnout kladívkem pod kolemo.

„Taky jste to mohl říct rovnou,“ zabručela jsem. Postavil se přede mě, požádal mě, ať se dívám jinam, a pak klepl.

Jenže s klepnutím přišel i tik. A má noha jen necukla, jak čekal, ale kopla. Moc. Hodně. Do nečeho velmi, velmi tvrdého.

Zařvala jsem bolestí. A rychle se podívala na původ toho hnusného pocitu.

Přestože doktor Cullen rychle couvl, přísahala bych, že trajektorie mé nohy smměřovala přesně do jeho rozkroku.

„Panebože!“ vyjekla jsem a čekala, kdy se zhroutí k zemi. On mě sledoval apak se opatrně zeptal, jeslti jsem v pořádku.

„Kopla jsem vás do... víte?“ zeptala jsem se téměř bez dechu. Ale už mi docházelo, že je to hloupost, protože by ho musel mít z kamene.

„Cože?“ udělal rádoby bezstarostně. Nebyl dobrý herec. „Neublížila sis o ten stůl?“

„O stůl?“ nechápala jsem. Stůl byl až za doktorem. Nemohla jsem kopnout do stolu. Tak co mi pochroumalo prsty na noze?

„Ukaž, podívám se,“ nabídl se a sehnul se k mému chodidlu. Přesně v tu chvíli mi noha vylétla znovu a jen tak tak minula jeho obličej.

„Do hajzlu!“ zaúpěla jsem.

„To nic!“ uklidňoval mě. „Bolí to hodně? Potřebuješ na rentgen?“

Bolelo to hodně. Zatraceně moc.

„Vážně nechápu, do čeho jsem to kopla,“ přemýšlela jsem nahlas, když mě na vozíku vezl k místnosti s rentgenem.

„Ten stůl byl moc daleko, nebyl?“ ujišťovala jsem se, když mi bandážoval zlomený prsteníček.

„Bylo to rozhodně o stůl, Bello,“ řekl aspoň po sté.

„Kretén!“ vyhrkla jsem.

„Vážně to bylo o stůl!“ Tentokrát to řekl důrazně. Pochopila jsem. Konec debat.

Ale když si mě vyzvedl Charlie, byla jsem si jistá, že to o stůl nebylo. Dala jsem si za úkol na internetu zjistit, jestli s Tourettem mohou souviset i halucinace. Vážně jsem si totiž byla jistá, že jsem doktora pořádně nakopla.

Ale proč jsem si tím zlomila prst?

Možná nosí nějaký železný suspenzor? Nebo je v tom něco úplně jiného?

Forks najednou vypadalo trochu jinak.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

kajka

37)  kajka (06.08.2014 23:01)

Pane jo!!!! To je neuvěřitelná prdel! Omlouvám se, ale je.
"Ty musíš být Bella" mě rozchechtalo, ale u "Ty taky?" jsem regulérně smíchy chrochtala. A to žádnou diagnózu nemám.

miamam

36)  miamam (21.12.2011 14:02)

Heh, s Edwardem to bylo pravděpodobně o fous a ten incident s Carlislem.. HEHEHE

Lampas

35)  Lampas (14.07.2011 21:02)

No toto? :D :D :D Idem na ďalšiu kapitolu, neviem sa odpútať. :D :D :D :D :D

Twilly

34)  Twilly (08.03.2011 23:23)

Tééééééééda Nebí... já vím, nejsem originální, ale ať... prostě a taky

blotik

33)  blotik (26.10.2010 13:49)

Tak to nemělo chybu. A nechápu, jak mohl být tak pomalý a nechal se nakpnout. Myslím, že je Bella vnímavější, než ostatní, takže to s ní budou mít těžké. A na to já se těším.

piskot94

32)  piskot94 (15.10.2010 19:49)

ach bože! jsem tvá! už asi po tisíckráté! to je tak dokonalé!!! vážně to byl stůl!!!!
honem další!!!!!!!

31)  eotariel (10.10.2010 11:16)

kdy bude další díl, čekám tu už strašně dlouho, můžeš zhruba říct kdy se sem mám podívat?

ctenarka

30)  ctenarka (02.10.2010 19:45)

Teda tak tohle je teda mazec . Bellu opravdu lituju, to co musí prožívat je hrozné, ale situce, které vytváříš jsou naprosto a dokonale směšné (v tom nejlepřím smyslu) .
Doufám, že další díl bude už brzy. Nemůžu se dočkat

ambra

29)  ambra (29.09.2010 11:58)

Je po mně... Já se po prvním dílu nesnažím o litující pohled, i když mi Belly líto je!!! Nicméně celá ta sérka, co vysázela Carlisleovi, je prostě k potrhání!
No a seznamovačka s Edou mě položila. I když šlo o kejhák, tak "Ty taky" mi způsobilo brániční křeč . No a celý pokec s Carlislem, a pak to vyšetření s následným výkopem do stolu z kamene... . Ale kua Neb, mně to ty překlepy podtrhává, Tebe ten kompl nějak sabotuje či co .
Ženo, rychle další, tohle je teda jízda!!! Jen mě napadla zrůdná myšlenka, co se z tohohle nadání vyvrbí po případné přeměně

Linfe

28)  Linfe (29.09.2010 11:21)

Lol

„Ten stůl byl moc daleko, nebyl?“
„Kretén!“

Tohle by mozna mela byt spis smutna povidka ale řezala sem se jako malý mimino

Alorenie

27)  Alorenie (28.09.2010 12:52)

To je tak skvělé! Chudák Bella

Lulina

26)  Lulina (28.09.2010 12:23)

NO-TO-JE-ÚŽASNÝ!!!!
bože...takhle jsem se hodně dlouho nezasmála...máma s babičkou chtějí volat psychiatra, protože se tu tlemím jak magor a bratr se přišel podívat, jestli mi tu nikdo nic nedělá...fakt úžasná povídka

Abera

25)  Abera (27.09.2010 23:14)

24)  mildyneda (27.09.2010 14:15)

no téééda krásný dílek... pročítala jsem pár komentářů a pořád přemýšlím, jestli by jí ta přeměna pomohla.. no, uvidíme jak to vymyslíš.. Mimochodem - tak stůl jo??

Popoles

23)  Popoles (27.09.2010 11:50)

No sice sinedokážu představit, jak se musí cítit člověk, který dělá samovolně téměř vše, co je společnsky nevhodné, ale vím jak se cítím po přečtení já...bolí mne čelisti normálně jsem dostala křeč!
Carlisle byl úžasný a Ed málem povečeřel chudinku pacientku.:D
Na chvíli jsem si představila jak by vypadal upír s TS... hotová katastrofa
A chudinka Carisle dostal rovnou mezi... - prej to by ho musel mít z kamene.... - tak to byla háláška dne. Ale jinak z ní musí být nadšený, takových věcí je naní ke studování!:D :D :D :D

Hanetka

22)  Hanetka (27.09.2010 08:33)

Ajajaj! A teď už nemá problém jen Bella, opět má problém Edward. Jako vždy se setkal s krví, co mu zpívá, i když v tomhle případě možná spíš vykřikuje sprosťárny. Carlisleův přístup je skvělý a tvoje vzdělanost v oboru ohromující. Nastudovala jsi neuropatii? Neurologii a psychiatrii? Smekám!
Ovšem kromě lásky a štěstí, které by mohly Bellin život uvést trochu do pohody, se obávám, že pomoci by jí mohla jedině přeměna...

sakraprace

21)  sakraprace (27.09.2010 06:58)

Tohle je neskutečné peklo :( Jak to vypadá, tak by jí mohl Carlisle se svými lepšími smysly pomoct a zdá se, že Edwardovi zase voní až moc. Ale, že si o doktora hned zlomí prsty
Nádherný díl

Ewik

20)  Ewik (26.09.2010 23:40)


Moc hezký díl

lied

19)  lied (26.09.2010 23:40)

tak po tohle dílku jsem se musela 5 minut uklidňovat hlavně ten konec ten mi dal poslední kapku

18)  elmo (26.09.2010 23:09)

eh, nebrasko, ty jsi jednoduše zatížená na pinďoury a musíš je nutně narvat do každé tvé povídky, že?

no nevadí, každý občas při psaní vykrádá sám sebe.

díl to byl tedy rozhodně zajímavý

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek