Sekce

Galerie

/gallery/00035c0b.jpg

První den ve škole

Charlie mě nenechal řídit. Nedivila jsem se mu. Jediné auto, které vlastnil, bylo to služební. Přestože všichni věděli, co ode mě mohou čekat, asi se mu nelíbila představa mračící se a cukající dcery za volantem policejního chevroletu. Doufala jsem, že mě poveze jen dnes, protože je to mé velké entré. Od našeho domu ke škole to nebylo zas tak daleko a představa, že každý den absolvuju dvě cesty antonem, mi nedělala úplně dobře.

„Prdel!“ vyjekla jsem, když se objevila cedule Forkská střední – domov Sparťanů.

„No,“ udělal táta rozpačitě. „Letos se jim sezóna moc nepovedla.“ Podívala jsem se na něj a usmála se. Snažil se ze všech sil, ale pořád se nedokázal úplně uvolnit. Čekala jsem, že jakmile bude mít chvilku volna, popadne udice a zmizí na ryby. Překvapil – statečně se mnou zůstal doma a dělal, že ho moje zvuky při sledování zápasu vůbec neruší.

„Tati?“ oslovila jsem ho, když jsme zastavili před školou.

„Bells?“ usmál se na mě.

„Díky,“ řekla jsem. „Vážně si toho vážím.“ Než stihnul dokončit stydlivé přikývnutí, vyhrkla jsem: „Pinda!“ Charlie si povzdechl a poplácal mě po rameni:

„Tak do toho, holčičko. Ukaž jim to.“

„Hů,“ udělala jsem.

„Jo,“ souhlasil. Pak se rozzářil: „Podívej, to je dcera doktora Cullena!“ Naklonila jsem se, abych přes něj viděla ven na chodník. Stála tam drobná, bledá holka s tmavými krátkými vlasy a širokým úsměvem. Když mě viděla, zvedla ruku a lehce mi zamávala. Zarazila jsem se. Čeká na mě? Proč by to dělala? Koleno mi narazilo do palubní desky, až jsem sykla.

„Do prčic,“ zamručela jsem naštvaně. „To fakt bolelo.“

„Tak už běž,“ popoháněl mě Charlie. Chtěla jsem říct, že radši počkám, až ta holka někam odejde, ale místo toho jsem dvakrát za sebou rychle zacvakala zubama. Charlie zvedl obočí a pokusil se o úsměv. Povzdechla jsem si a vystoupila z auta. Než jsem stihla ukročit stranou, už se rozjížděl pryč. Chápala jsem ho. Chtěl si ode mě odpočinout.

„Ahoj. Ty musíš být Bella.“ Objevila se přede mnou, zatímco jsem si zapínala nepromokavou bundu. Lekla jsem se jí a ruka, která táhla zip nahoru, mi vystřelila a trefila mě do brady. Holka se zatvářila omluvně a sykla ve stejnou chvíli, kdy já zaúpěla a musela jsem bolestí zavřít oči.

„Promiň,“ řekla. Otevřela jsem oči, bradu pořád bolavou, a nechápavě jsem se na ni podívala. Za co se omlouvala?

„Nic se nestalo,“ zahuhlala jsem a snažila se co nejrychleji dostat z jejího dohledu. Byla jsem z ní nervózní. A když jsem nervózní...

„Kreténe!“ Ano, přesně tohle se děje, když znervózním. „To nebylo na tebe, promiň,“ snažila jsem se ji uklidnit. „Blbko!“ Zaúpěla jsem. Nadechla jsem se, ale místo další omluvy ze mě vyšlo kváknutí. Tohle byl zase jeden z momentů, kdy jsem nenáviděla svůj život. Měla jsem chuť se prostě otočit a odejít zase domů.

„To je v pořádku, Bello,“ mávla rukou holka a mávla rukou směrem k sobě. „Pojď, ať nepřijdeš pozdě. Ukážu ti, kde je kancelář, ano?“

„Proč to děláš?“ nechápala jsem a cítila jsem, že mám tik v pravém oku. Slečna si teď určite bude myslet, že ji balím.

„Carlisle nám říkal, že to budeš mít na začátku těžké, tak mě napadlo, že ti budu dělat společnost. Nevadí?“ Její hlásek byl jemňoučký a okouzlující, a celá byla hrozně hezká. Jo. Nestačí, že dělám zvuky, škubu sebou a nadávám – ještě vedle mě půjde takováhle modelka. Pak se dala do chůze a já  se neubránila zklamanému zafunění. Nechodila. Spíš tančila.

„Prdel!“ uteklo mi. „Promiň.“

„To nic,“ usmála se. „Carlisle říkal, že ráda čteš?“

„Hm,“ zamručela jsem. A nahlas vykřikla. A potom jsem plynule pokračovala: „Já si moc jiný koníčky představit nedovedu.“

„Někdy spolu půjdeme nakupovat!“ rozhodla. Pohrdavě jsem se ušklíbla a chrochtla. Nemusela jsem nic dodávat, pochopila. „Ale neboj, bude to zábava!“ snažila se mě uklidnit.

„Debil!“ štěkla jsem po ní. Tentokrát mi to ani nevadilo; bylo dobře, že si uvědomí, že ona, já a davy lidí nejsou dobrá kombinace. Jenže holka místo toho ladně dohopsala ke dveřím s nápisem Kancelář a pokynula mi:

„Tak utíkej, počkám na tebe.“

Uvnitř jsem si prožila hotové peklo. Ta nebohá žena se třikrát urazila, než se mi povedlo jí vysvětlit, kdo jsem. Pak se omluvila, ale stejně sebou při každém mém zvuku nebo pohybu vylekaně trhla. Když jsem odcházela, viděla jsem odrazem ve skle dveří, že se pokřižovala.

„Ukaž,“ chmátla holka po mém rozvrhu. Chvilku do něj zírala a pak spokojeně přikývla. „Bezva. Máš většinu hodin s někým z nás. A s Edwardem máš skoro všechny předměty, takže až se vrátí, bude všechno v nejlepším pořádku!“

Vybavila jsem si toho zvláštního vrčícího kluka ze včerejška a snažila se znít nenápadně, když jsem se zeptala:

„Kde je?“ Kdybych vzápětí nevyjekla debil!, určitě by to prošlo bez významného úsměvu té slečny.

„Musel si odjet něco zařídit, ale jsem si jistá, že za pár dnů se vrátí,“ ujistila mě. „Mimochodem, jsem Alice.“

Došlo mi, že jsem se nenamáhala se zeptat na její jméno. Nebyla jsem zvyklá se s někým seznamovat a nějak mi to nedošlo. Zrudla jsem a cítila, jak mi zběsile cuká v noze. Než jsem ji stihla varovat, noha mi vystřelila nahoru. Už už jsem viděla, jak ji naberu přímo pod koleno, ale ona na poslední chvíli klidně o krok ustoupila, jako by tušila, co se mi stane. Což byla samozřejmě hloupost, protože jsem to nevěděla do poslední chvíle ani já sama. Ta holka, tedy Alice, měla zatracený štěstí.

„Těší mě,“ zamumlala jsem a doufala, že si ničeho nevšimla.

„Půjdeme. Bude lepší, když nepřijdeme pozdě.“

Poslechla jsem ji. Uvědomovala jsem si zkoumavé a zvídavé pohledy všech studentů, kteří nás míjeli, ale k mému překvapení sledovali nejen mě, ale i Alici. Možná jim vadilo, že se se mnou baví – i teď vesele vyprávěla něco o nákupním centru v Port Angeles. Nevypadala, že by ji to nějak znervózňovalo. V tu chvíli mě poprvé napadlo, že tuhle holku mi seslalo samo nebe.


Před obědem jsem toho měla plné zuby. S Alicí jsem kromě první hodiny žádnou další neměla. Vysvětlila mi, jak vypadají její sourozenci – bylo jich hrozně moc, netušila jsem že je vůbec legální mít tolik dětí – ale neměla jsem čas ani chuť zkoumat své spolužáky. Byla jsem vděčná za své místo vzadu a za chápavost učitelů, kteří mě nenutili k nějakému předvádění u tabule.

Oproti Phoenixu měla tahle škola obrovskou výhodu: byla malinkatá. Na čtvrté hodině už mě všichni znali a počet vyjevených pohledů se omezil na minimum. Zykli si i na mé zvuky, takže zatímco na začátku vyučování se při každém štěknutí nebo nadávce všichni otočili, teď při historii si mě už skoro nevšímali. Jen obrovský tmavovlasý kluk, co seděl napravo kousek přede mnou, se po každém kreténovi otočil a ze zářivým úsměvem mi ukázal zdvižený palec. Připomínal mi Phila, takže jsem si ho prakticky okamžitě oblíbila.

Zamířila jsem do jídelny a doufala, že mají v nabídce i pití v plastových lahvích a nějaké balené sendviče nebo bagety. Kdybych si musela vzít podnos s talířem a sklenici s pitím, možná bych to nedonesla dál, než dva metry od pokladny.

Vypadalo to nadějně. Stoupla jsem si do fronty a hned urazila kluka přede mnou. Vypadal, že patří ke Sparťanům, měl na sobě sportovní bundu a byl o kus vyšší, než já.

„Já že jsem debil?“ zeptal se hrozivě a otočil se. Polkla jsem. A zachrochtala. Jestli budu muset utíkat, určitě mi zrovna škubne noha a já se rozsekám. Bezva první den.

Naštěstí už se mnou měl tu čest.

„Bello!“ zahlaholil a usmál se. „Ahoj! Nevěděl jsem, že jsi to ty! Tak co, jak to jde?“

Zírala jsem na něj, neschopná slova ani zvuku. Což bylo jedině dobře. On se vůbec nezlobil. Dokonce vypadal, že má radost, že mě vidí! Navíc si nevšiml mého polodementního stavu a klidně pokračoval dál:

„Jsem Mike, Mike Newton. Máme spolu biologii, všimla sis? Kdybys třeba potřebovala s něčím pomoct, klidně řekni, jsem docela dobrej.“

Když tázavě zvedl obočí, váhavě jsem přikývla. A pak jsem se konečně probrala. I moje pusa se probrala:

„Prdel!“

Rozesmál se:

„Je s tebou sranda, fakt, že jo!“

Přikývla jsem. Na nic víc jsem neměla sílu. Ten kluk byl... Vlastně všichni tu byli... Jiní. A abych nebyla málo překvapená, u pokladny už na mě čekala Alice.

„Ahoj, Bello! Co Mike, nebyl k tobě hrubý?“

Zavrtěla jsem hlavou. Vzala jsem svou colu a dvojitý kuřecí sendvič, ale než jsem se stihla rozhlédnout po volném místě někde hodně vzadu, Alice mě popadla za loket a někam mě táhla.

„Pojď, sedneš si k nám, ano? Aspoň se se všemi seznámíš.“ Rozbušilo se mi srdce. Chtěla jsem se někde v koutku v klidu najíst, rozhodně ne se seznamovat s dalšími lidmi! Budu nervózní a nejspíš se ani netrefím jídlem do pusy. Pak se poleju, někoho kopnu, všechny je urazím a skončím s cizím talířem špaget na hlavě – to už se mi taky stalo.

„To je dobrý!“ vyjekla jsem vyděšeně. A moje podvědomí dodalo: „Naser si!“

Alice se rozesmála.

„Nemusíš se bát,“ uklidňovala mě. „Nic se ti nestane. Jediná kousavá je dneska Rose a ta odešla.“

Necítila jsem se klidněji. Měla jsem chuť utéct, ale Alice mě sevřela pevněji a vmanévrovala mě do zadního rohu, kde u stolu seděl ten obrovskej kluk, co mi připomínal Phila, a štíhlý blonďák s vlnitýma světlýma vlasama. Zatímco ten první se na mě zase vesele zubil, ten druhý vypadal spíš rozpačitě. V duchu jsem sama sebe zaříkávala, abych je zvládla aspoň pozdravit. A povedlo se.

„Tohle je Bella,“ oznámila slavnostně Alice, když mě posadila vedle toho velkého. „Bello, tohle je Emmett, náš velký bratr, a tohle je můj Jasper.“

„Ahoj,“ zamumlala jsem s pohledem upřeným na sendvič. Alice si sedla vedle Jaspera a šťouchla do něj loktem. Nadskočil a vyhrkl:

„Moc rád tě poznávám.“

Vůbec jsem mu to nevěřila.

„A dál?“ zeptal se ten vedle mě. Vydešeně jsem se na něj podívala. Co jako a dál? Co má v plánu? Asi uteču. Nebo se pozvracím. Jeho pozvracím.

„Emmette, nechovej se jako pako,“ napomenula ho Alice a na mě se povzbudivě usmála.

„Jen jsem chtěl, aby něco udělala,“ bránil se ten obr. Cítila jsem, jak mi vibruje celé tělo, a chtělo se mi zalézt pod stůl. Tohle bude velké. Celý den se mi docela dařilo se hlídat, ale tohle už je úplně jiná liga. Možná rozkopnu stůl. Možná si vykloubím ruku. Možná dám Emmettovi takové čelíčko, že to nerozdejchá.

Chtěla jsem jim říct, aby se uhnuli. Aby mě někam uhnuli. Nejlíp do jiného okresu. Ale bála jsem se otevřít pusu. Alice se na mě zkoumavě podívala a pak se naklonila k Jasperovi a něco mu kraťounce špitla.

A najednou ten obrovský tlak v každém nervovém vlákně mého těla začal ustupovat. Přestaly se mi třást ruce, které jsem doteď měla pevně sevřené v pěst. Přestaly se mi chvět kolena. Všechen děs z toho, že se teď něco stane, někam zmizel. Mohla jsem se v klidu zhluboka nadechnout.

Bylo to pryč. Napětí bylo pryč. Cítila jsem se jako po jednom z těch velkých uvolnění, která většinou končí zlomenou rukou nebo sešitou hlavou, ale nic takového se tentokrát nestalo. Zmateně jsem si poposedla na židli a opatrně natáhla ruku k sendviči. Ruka udělala přesně to, co jsem chtěla. Usmála jsem se. Netušila jsem, co se stalo, ale bylo mi poprvé od toho otřesu mozku dobře.

„Dobrou chuť,“ zamumlala jsem.

„Neřekneš ani kretén?“ zkusil to Emmett. Pokrčila jsem rameny. Alice radostně zatleskala.

„Potřebuju zavolat Carlisleovi,“ řekla a vycupitala od stolu. Po očku jsem se podívala na Jaspera. Seděl a tvářil se spokojeně. Jako já.

Začínalo se mi tu vážně líbit.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

kajka

39)  kajka (06.08.2014 23:32)

Emmett se zdviženým palcem je prostě srdíčko!
Alice a její předvídavost.
Jasper!!!! Úplně jsem na něj zapomněla! Nebrasko, jsi génius!
Konečně jim ty schopnosti taky k něčemu jsou!
A Edí?... Jsem napnutá jak péro z gauče, co bude.

miamam

38)  miamam (21.12.2011 14:21)

Ááá, za tohle bych Jasperovi zulíbala ruce. Začínám si uvědomovat všechno, co dělám vědomě a přijde mi to teď naprosto úžasný. Díky bohu... ...

Lampas

37)  Lampas (14.07.2011 21:14)

No, Bella sa aspoň chvíľu cíti dobre...

Twilly

36)  Twilly (08.03.2011 23:35)

No jasně, tady je náš Twilight... žeru ti to i s navijákem i když tuším, co se bude dít. Jsi kouzelnice, Nebí

35)  Eotariel (13.11.2010 09:26)

to je tak úúúúžasný, prosím, prosím, kdy bude další? chodím sem každý den a čekám tu jak pejsek...

blotik

34)  blotik (26.10.2010 14:00)

Prý naser si. Já z toho nemůžu. A je super, že ji Jasper pomohol. Sice to nebude moc dělat pořád, ale aspoň jednou za čas si to Bella zaslouží, ne? A Emmett, to je fakt borec... Já se řechtala, jak očekával, že něco řekne.

Alaska

33)  Alaska (24.10.2010 23:55)

Jo tak tohle budu nějaký čas rozdýchavat. Opravdu smrtelná kombinace.

Melani

32)  Melani (24.10.2010 14:03)

Nebrasko! to je úžasný! Tahle povídka mě vždycky rozesměje. jsem opravdu zvědavá, co chystáš... Moc pěkná práce!

31)   (23.10.2010 19:42)

Juchůůůů! Jasper je úžasný Jen mě štve, že to čtu až teď Vydáno v dobu, kdy jsem tu nebyla No nic, aspoň budu míň čekat než ostatní . Ach, Emm je vážně super Tahle celá povídka je super, ty jsi super

ctenarka

30)  ctenarka (22.10.2010 01:12)

Moc díky, že si zase přidala další díl, protže je to naprosto dokonalé
Jsem zvědavá co dalšího se jí Emmett pokusí udělat, aby něco udělala.
Už aby tu byl Edward a začne ta pravá šou!!!

piskot94

29)  piskot94 (21.10.2010 19:30)

Emmet!!! klidně bych mu zanadávala, kdyby mu to udělalo radost:D :D :D
Jasper je borec a Mike mě taky překvapil:D :D :D

28)  mildyneda (20.10.2010 18:16)

Emmett je borec!! a Jasper s Alicí taky..

Anna43474

27)  Anna43474 (20.10.2010 16:46)

Jasper zaválel A Emmett s Alicí taky Ale jak se bude chovat Rosalie... No, lepší nevědět A tobě... TKSATVO

Ivanka

26)  Ivanka (20.10.2010 15:58)

Čím dál víc tu tvoji Bellu lituji. Tuhle vadu bych rozhodně nechtěla mít. Alice je jako vždy úžasná, Emmett taky nesklamal, to jeho: "Neřekneš ani kretén?" mě skolilo. Na Bellu působí Jasperova schopnost?

Bye

25)  Bye (20.10.2010 13:41)

Neb, je vidět, že se z Tebe ten humor, kterej teď musíš v "těch druhejch" povídkách potlačovat, rve i ušima! Řezala jsem se od začátku do konce.
Miluju Alici, miluju Jaspera, miluju Emmetta (s jeho palcem nahoru :D ), miluju Carlisla, že je na ni připravil.
Miluju, jak Bella tituluje Alici výrazem "holka"!
A myslím, že budu milovat i Edwarda...

PRDEL!

eElis

24)  eElis (20.10.2010 12:58)

Dokonalá kapitolka. Bella měla super den ve škole. Emmett je holt Emmett.:D :D A je dobře, že ji Jasper na chvíli pomohl, to od něj bylo milé. :)

Hanetka

23)  Hanetka (20.10.2010 12:24)

Neb, má cenu to sem ještě psát, když všichni víme, že jsi génius? Opět dokonalá kapitolka, opět jsem se neskutečně bavila a chudáka Bellu litovala, a moc si užívala, jak dokonale ji přijali spolužáci. A Jasperův zásah - lahůdka! Teď jen jestli by jí definitivně pomohla přeměna, a taky Eda ať se vzpamatuja a vrátí se, stejně to nevydrží...

22)  belko (20.10.2010 10:48)

takže Nedrasko:
Je mi líto, že jsem na tuto povídku narazila až teď. Ale sfoukla jsem všechny 3 dílky naráz a mám pár poznatků. Toto dílko budu muset číst vždy nenamalovaná, byla by to zbytečná práce a škoda rozmazaných šminek,potom - budu si muset koupit zásobu kapesníčků - spousta mokrých se povaluje kolem mě. Budu muset číst , když nikdo nebude doma, protože u toho vydávám neskutečné zvuky a pazvuky.
Ale přesto všechno, Nebrasko, já tě miluji !!!!!!!!

Silvaren

21)  Silvaren (20.10.2010 07:23)

Páni, to bylo naprosto dokonalé! A Jasper umí Bellu zklidnit Moc Belle přeju, aby jí bylo líp. A bude už příště Edward?

sakraprace

20)  sakraprace (20.10.2010 06:14)

Dokonalost Charlie je skvělej, jak se snaží. I když představa Belly za volantem policejního auta je luxusní A Alice je prostě Alice. Emmett je zlatíčko. Musí si to neskutečně užívat a Jasper mu jí uklidní

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella