Sekce

Galerie

/gallery/00035c0b.jpg

První seznámení s lékařem. Bližší seznámení. Blízké seznámení.

Na cedulce na dveřích stálo Carlisle Cullen. Žádné tituly, což mě možná mělo trochu děsit. Ale za život jsem už potkala spoustu doktorů, profesorů a kandidátů věd, že jsem byla ráda, že doktor Cullen nemá potřebu se chlubit těmi písmenky okolo. Měla jsem ještě pár minut čas, Charlie hrozně spěchal. Nakonec mu při parkování u nemocnice volali z centrály, že na křižovatce u bistra si navzájem pomačkala plechy dvě auta a jeho přítomnost je nutná, protože řidiči si to chtějí vyříkat ručně. Takže mě tu vysadil, řekl, že pan Cullen je skvělý muž, a se zapnutými sirénami zase odjel.

Zhluboka jsem se nadechla a ustoupila o krok zpátky. Byla jsem nervózní a nohy mi cukaly, takže jsem se bála, abych se nekopla o stěnu. V duchu jsem se uklidňovala, že se nic neděje, doktor mě jen prohlédne a nakonec mi řekne to, co všichni před ním. Ale Charlie bude mít dobrý pocit a já budu moct zavolat mamce a říct jí, že prostě musíme počkat, až se to zase srovná do nějaké normální hladiny.

A pak jsem to už nevydržela a otevřela pusu.

„Debil!“ vylétlo z ní. Ach jo. Doufám, že mě neslyšel. Znovu jsem se zhluboka nadechla a udělala krok ke dveřím, abych mohla zaklepat. Než jsem to stihla udělat, otevřely se a já zírala na pohledného a na doktora velmi mladého muže. Tentokrát jsem ani nestihla vnímat, jak se to napětí ve mně stupňuje. Prostě jsem ho uviděla a ozvalo se:

„Kaňour!“ A pro zdůraznění toho slova jsem chrochtla. Zrudla jsem, to bylo jasné. Cítila jsem horko ve tvářích a zavřela oči. „Omlouvám se,“ hlesla jsem.

„Ty musíš být Bella,“ řekl doktor Cullen mile. „Jsi náčelníku Swanovi podobná.“

Snažila jsem se na něj nedívat, ale se skloněnou hlavou jsem sakra dobře viděla, jak mi prsty na pravačce cukají tak, že to vypadá, jako bych hrála na neviditelný klavír. Povzdechla jsem si.

„To je v pořádku,“ uklidňoval mě doktor. „Pojď dál. Nevadilo by ti, kdyby tu ještě chvilku zůstal můj syn? Jen si něco dodělá a půjde, samozřejmě po tu dobu nebudeme probírat tvůj zdravotní stav.“

Pokrčila jsem rameny. Doktor se otočil a vešel do ordinace, já se několikrát zamračila na jeho záda a štěkla jsem. Překročila jsem práh a chystala se rozhlédnout po místě, kam bych se mohla posadit. Jenže doktor Cullen se najednou postavil přímo přede mě, div jsem do něj nevrazila. Lekla jsem se a následně jsem zpanikařila, že něco řeknu. Samozřejmě, že jsem řekla.

„Kretén! Omlouvám se!“ dodala jsem jedním dechem.

„V pořádku,“ přikývl doktor Cullen, ale nezněl tak mile, jako předtím. Zvedla jsem k němu pohled a uviděla, že má na tváři ztuhlý úsměv, ale očima se rozhodně neusmíval. Na stole mu vyzváněl telefon, ale nevypadal, že by se ho chystal zvednout.

A pak jsem uviděla oho kluka. Stál za doktorem a vypadal, že je v nějaké křeči. Když by se tvářil normálně, určitě by byl hezký – měl pravidelné rysy, nedbale učesané, nebo spíš neučesané vlasy v tmavě zrzavé barvě a přestože byl štíhlý, nebyl hubený. Jenže ten jeho šílený výraz mě vyděsil. Na chvilku jsem se mu podívala do černých očí, které se absolutně nehodily k jeho barvě vlasů ani pleti, a skutečně jsem se vyděsila.

„Debil!“ vyhrkla jsem a víčka mi zuřivě mrkala. „Ježiš, kretén! Teda sorry!“

„Edward už musí jít,“ řekl doktor Cullen a zároveň mě jemně chytil za paži a popostrčil ke svému stolu, směrem od syna. V kapse jeho pláště se mu rozezvonil mobil. Opět ho ignoroval a já měla pocit, že mi něco uniká.

„Edwarde!“ zvýšil trochu hlas. „Chtěl jsi jet domů.“

Otočila jsem se přes rameno a ten kluk na mě pořád zíral. A pak zavrčel. Obrovsky se mi ulevilo a usmála jsem se.

„Ty taky?“ zeptala jsem se. Proto Charlie říkal, že ten doktor je specialista na Touretta! Jeho syn ho má také, tak je jasné, že se tomu věnuje tak nějak z osobních důvodů.

Mobil stále vyzváněl.

„Cože?“ podivil se doktor a překvapeně se podíval na mě a pak na svého syna. Pak zavrtěl hlavou: „Ne, Edward nemá... To je omyl.“ Konečně mě dotlačil ke křeslu a tlakem na paži mě donutil se do něj posadit. „Edward už hlavně jde, že?“ Zněl vážně naštvaně. Nejspíš to konečně došlo i tomu klukovi, protože se otočil a prkenně vyšel na chodbu. Jakmile za sebou zavřel dveře, doktorův postoj se uvolnil. Cestou kolem stolu ke svému křeslu konečně přijal hovor, ale řekl jen:

„Všechno je v pořádku, Alice.“

A pak se posadil a usmál se na mě.

„Omlouvám se. Myslel jsem, že tu s námi Edward chvíli bude, ale už měl všechno hotovo.“

„Takže on není... nemocný?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ne. Tedy, ano, má anémii, ale není to nic vážného, jen je bledý. Máme to v rodině.“

Chápavě jsem se usmála a kopla do stolu. Nadechla jsem se k omluvě, ale vyšlo ze mě podivné mlasknutí.

„To je v pořádku, Bello,“ mávl rukou doktor. „Vůbec si tím nelámej hlavu. Chápu, že jsi nervózní. Dáš si čaj? Nebo kávu? Limonádu?“

Jen jsem zavrtěla hlavou. Mnohokrát. Tohle jsem vážně nesnášela – vždycky jsem pak měla problém s rovnováhou a jednou jsem při zběsilém vrtění hlavou prošla prosklenými dveřmi u kuchyně. Pak nechal Phil všechny vyměnit za dřevěné a z obou stran bylo polstrování. Vypadalo to trochu zvláštně, ale mamka vybrala vážně hezky ladící barvy, takže jsme si na to zvykli rychle. A já pak dveřmi procházela klidnější, to je fakt.

Doktor Cullen mě zachmuřeně pozoroval, ale nijak to nekomentoval a ani se nepokoušel zasáhnout. Když se moje hlava dostatečně unavila, zastavila sama. Chvilku mi trvalo se vzpamatovat, ale on nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Vážně se choval jinak než lékaři ve Phoenixu.

„Líbí se ti ve Forks?“ zeptal se potom. Překvapil mě. Čekala jsem, že začne rozebírat mou diagnózu, případně mě bude chtít vyšetřit, ale on se zeptal na tohle.

„Ééé,“ udělala jsem. Rozhodně to nebyl zvuk, který jsem měla v plánu. Přimhouřil oči.

„Ne? Já vím, hodně tu prší.“

„Ano!“ dostala jsem ze sebe konečně.

„Ale když neprší, je tu hezky. Moje žena to tu miluje.“

„Ano jako líbí,“ upřesnila jsem.

„Ach.“ Pokýval hlavou. „To je dobře.“

„Promiňte,“ začala jsem. Chtěla jsem se zeptat, co přesně ten rozhovor o dešti znamená. „Pinďour?“ Vydešeně jsem zalapala po dechu. Nedokázala jsem se koncentrovat na omluvu a místo toho jsem jen cítila, jak mi cuká ve tvářích. Schovala jsem si obličej do dlaní.

„Skutečně jsem se ještě nesetkal se silnějšími tiky,“ řekl doktor Cullen a zněl spokojeně. Spokojeně?!

„Bezva,“ zamumlala jsem.

„Omlouvám se, chápu, jak je to pro tebe těžké. Tedy... Vlastně asi skutečně nechápu, jak moc je to pro tebe těžké, ale vážně se přede mnou nemusíš stydět nebo obávat mé reakce. Vím, že to dělá ten syndrom.Vím, že to neděláš ty. Nech tomu volný průběh. Nechci tě nijak vyšetřovat, jen chci zjistit, jestli se mění frekvence v závislosti na době mé přítomnosti. Před odchodem jen udělám taková ta klasická neinvazivní vyšetření, to už jistě znáš, ale teď bych si rád prostě jen povídal, co ty na to?“

„Hůhů!“ udělala jsem. A ulevilo se mi. Odvážila jsem se na něj podívat. „Jste vážně dobrej,“ řekla jsem a měla jsem radost, že jsem do toho nezamotala žádnou nadávku.Vypadalo to, že jsem ho uvedla do rozpaků.

A pak jsme si prostě povídali, přesně tak, jak řekl. Vlastně mluvil on. Vyprávěl mi o své ženě, která se živí jako designérka, a naťukl jejich děti, které byly všechny adoptované. Vyprávěl mi o tom, jaké jsou sestry v nemocnici, kde se v Port Angeles dobře najím, o tom, jakou knihu právě čte.

Pořád jsem ho přerušovala. První čtvrthodinu jsem se snažila za všechny ty nadávky omlouvat, ale on mě pokaždé uklidnil, že to vážně není nutné. Pak jsem se neomlouvala, ale cítila se trapně. Doktor se choval pořád stejně nenuceně. Při rozboru detektivky, která mě z jeho vyprávění uchvátila, jsem si uvědomila, že už jsem docela dlouho nic neřekla a mám jen pohybové tiky.

Zachvátila mě radost a otevřela jsem pusu, abych mu to řekla.

„Coura!“ vyhrkla jsem. „Kurník!“ Ten byl plně vědomý. Zase jsme byli na začátku.

„Výborně,“ pochválil mě a chvíli si něco zapisoval. Hezky ručně, počítač měl vypnutý. Já zatím řekla osmkrát pitomeček.

Měla jsem se dost.

A nedovedla jsem si představit, jak to zvládnu zítra ve škole. A pozítří. Každý den.

„Začal bych tím,“ přerušil devátého pitomečka doktor Cullen, „že bychom vysadili léky.“

„Bejku!“ Byla jsem rozhodně pro. Konec zvedání žaludku? Žádná kopřivka? Ano!

„Podle mě jsou zcela k ničemu. Spíš mám pocit, že tě tlumí tak, že nedvolí tvému mozku případné zlepšení stavu.“

Mluvil mi z duše. Tedy až na ten mozek – pomalu jsem ztrácela víru v to, že jednou mi zase bude líp.

„Takže to zkusíme bez léků.“

„A co budeme dělat?“ zeptala jsem se a frkla.

„Povídat si. Příště bych ti rád udělal EEG a sledoval viditelné změny v průběhu sezení, pokud nebudeš proti. Dnes se mi zdálo, že ses po chvíli zklidnila.

„To teda sakra jo,“ souhlasla jsem. Od něj si nechám líbit cokoliv, tedy téměř cokoliv. Tenhle lékař byl jiný.

„No a teď, než se rozloučíme, jen potřebuji ověřit jednu věc. Mám podezření, že reakční doba refexů může být jistým způsobem ovlivněna právě intenzitou napětí, které Tourettův syndrom provází. Zkusím obranný flexorový reflex. Mohla by ses zout a sundat si ponožku prosím?“

Sice jsem netušila, o čem mluví, ale poslechla jsem ho. Když mi pak něčím studeným a kovovým přejel po chodidle, cukla jsem. Nadšeně se na mě usmál:

„Výborně, Bello! Je tam jisté drobné zpoždění!“ Mně se zdálo, že jsem ucukla hned, ale asi to nebylo dostatečně hned.

„Teď zornicový reflex, ano?“ Vypadal jako malý kluk, který je nadšený z nového pokusu. Byla jsem z toho trochu nesvá, takže jsem ho počastovala několika nadávkami, ale poslušně jsem nastavila tvář a nechala si svítit do oka.

„Měl jsem pravdu!“ oznámil mi nadšeně. Vůbec jsem nevěděla, o čem mluví, tak jsem jen pokrčila rameny. Několikrát.

„A teď,“ začal, jako kdyby publiku oznamoval vrcholné číslo, „myotatický reflex!“

Asi jsem vypadala tak tupě, jak jsem se teď ctila, protože mi vysvětlil, že tenhle reflex nevyžaduje účast mozku, protože je velmi jednoduchý a váže se k senzorickým receptorům. Na jeho pokyn jsem si vyhrnula nohavici a až pak mi došlo, že mě chce prostě jen klepnout kladívkem pod kolemo.

„Taky jste to mohl říct rovnou,“ zabručela jsem. Postavil se přede mě, požádal mě, ať se dívám jinam, a pak klepl.

Jenže s klepnutím přišel i tik. A má noha jen necukla, jak čekal, ale kopla. Moc. Hodně. Do nečeho velmi, velmi tvrdého.

Zařvala jsem bolestí. A rychle se podívala na původ toho hnusného pocitu.

Přestože doktor Cullen rychle couvl, přísahala bych, že trajektorie mé nohy smměřovala přesně do jeho rozkroku.

„Panebože!“ vyjekla jsem a čekala, kdy se zhroutí k zemi. On mě sledoval apak se opatrně zeptal, jeslti jsem v pořádku.

„Kopla jsem vás do... víte?“ zeptala jsem se téměř bez dechu. Ale už mi docházelo, že je to hloupost, protože by ho musel mít z kamene.

„Cože?“ udělal rádoby bezstarostně. Nebyl dobrý herec. „Neublížila sis o ten stůl?“

„O stůl?“ nechápala jsem. Stůl byl až za doktorem. Nemohla jsem kopnout do stolu. Tak co mi pochroumalo prsty na noze?

„Ukaž, podívám se,“ nabídl se a sehnul se k mému chodidlu. Přesně v tu chvíli mi noha vylétla znovu a jen tak tak minula jeho obličej.

„Do hajzlu!“ zaúpěla jsem.

„To nic!“ uklidňoval mě. „Bolí to hodně? Potřebuješ na rentgen?“

Bolelo to hodně. Zatraceně moc.

„Vážně nechápu, do čeho jsem to kopla,“ přemýšlela jsem nahlas, když mě na vozíku vezl k místnosti s rentgenem.

„Ten stůl byl moc daleko, nebyl?“ ujišťovala jsem se, když mi bandážoval zlomený prsteníček.

„Bylo to rozhodně o stůl, Bello,“ řekl aspoň po sté.

„Kretén!“ vyhrkla jsem.

„Vážně to bylo o stůl!“ Tentokrát to řekl důrazně. Pochopila jsem. Konec debat.

Ale když si mě vyzvedl Charlie, byla jsem si jistá, že to o stůl nebylo. Dala jsem si za úkol na internetu zjistit, jestli s Tourettem mohou souviset i halucinace. Vážně jsem si totiž byla jistá, že jsem doktora pořádně nakopla.

Ale proč jsem si tím zlomila prst?

Možná nosí nějaký železný suspenzor? Nebo je v tom něco úplně jiného?

Forks najednou vypadalo trochu jinak.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Bye

17)  Bye (26.09.2010 22:43)

Je to tak... mám-li se rozhodnout, jestli se budu pitvat v tom, jak šíleně ponižující postižení to pro mladou holku je, nebo jestli si ty její eskapády se všemi důsledky, opepřené notnou dávkou sebeironickýho nadhledu užiju bez zábran... jsem jednoznačně pro druhou alternativu!!!
Bylo mi to jasný už u: „Kretén! Omlouvám se!“
A u "Ty taky?" jsem si tím byla absolutně jistá! :D
A pak už jsem jenom uvloněně hltala toho skvělýho mladýho doktora a jeho diagnostický metody (tys dělala medicínu? ) A všechny ty Belliny kurníky a bejky.
Ovšem kauza stůl znamenala konec srandy. To byla nefalšovaná Prdel! Omlouvám se!

SarkaS

16)  SarkaS (26.09.2010 21:40)

Neb, je to skvělý díl. Jen je mi Bells strašně líto. Nedokážu si představit jak hrozně trapné a ponižující to pro i musí být...:( Ale občas se prostě neubráním smíchu... Občas jí to prostě vyletí v ten pravý moment a její otázka na Edího neměla chybu:D :D :D :D

Gassie

15)  Gassie (26.09.2010 21:38)

Je mi Belly neuvěřitelně líto, ale u toho se prostě nedá nesmát
Jen by mě zajímalo, proč tam chtěl Edwarda Bella mu zase extrémně voní, co
To bude ještě zajímavé.

14)   (26.09.2010 21:33)

Okej, tak teraz ma to pobavilo a za to som veľmi vďačná
Od "pitomečkov", cez nadšeného Carlisla, až po železný suspenzor som som sa skoro váľala po zemi Vlastne nie, začalo to už pri Edwardovi. Ty taky?
Vtipné, ale nijako urážlivé. No po tejto kapitole.. Belle fakt nezávidím. Ani nikomu, kto má tú chorobu.
Som zvedavá na ďalšiu Bellinu liečbu a ja jej prvý deň v škole
Ed to asi nebude mať ľahké...




13)  Lucie (26.09.2010 21:10)

AliceBrandon

12)  AliceBrandon (26.09.2010 20:48)

Docela by mě zajímalo, proč Carlisle chtěl, aby tam Eda ještě chvíli byl, tedy samozřejmě do té chvíle, než nám tam Edward trochu zhustil atmosféru.
Sranda byla, když zavrčel. Ty taky? :D
A pak pinďour? a já už zase ležela
Carlislův přístup je fakt fajn. Ohromila jsi mě tím závěrečným vyšetřením, všechny ty názvy, jde mi hlava kolem... Jsi šikulka, že sis to všechno takhle nastudovala.
Když ho Bella kopla (:D ) taky jsem čekala, že se zlomí v pase, nemůže být přece úplně necitlivý ne? Vždyť dotyky cítí ne? Ale o stůl - taky si mohl vymyslet něco uvěřitelnějšího, třeba sponu od kalhot nebo mobil, co já vím, i když možná ho to bolelo jak prase a jen to na sobě nechtěl nechat znát, a proto vyhrkl něco takového
Jsem zvědavá jestli do toho Bella začne vrtat.
Ty jsi tááááková šikulka

11)  Iwka (26.09.2010 20:12)

Nemyslím to nijak špatně ani posměvačně, ale nemůžu jinak -

mina

10)  mina (26.09.2010 20:04)

taak este sa mi snad nikdy nestalo aby som sa smiala pri kazdej jednej vete!!!
si neskutočna...len je mi luto Belli, že ma žiť s niečim takýmto...ale je to úúúžasné...teším sa na pokracovanie!!!!

Michangela

9)  Michangela (26.09.2010 19:52)

Anna43474

8)  Anna43474 (26.09.2010 19:43)

"Bejku!"
Železný suspenzor
Nebrasko, dokonalost, i když to vlastně vůbec není vtipné... TKSATVO

Kamikadze

7)  Kamikadze (26.09.2010 19:40)

:D :D Neb, to bylo něco, poprskala jsem si monitor, když si myslela, že Eda taky, a když nakonec nabrala Carlislea do... spadla jsem smíchy na zem, no prostě úžas

Elizabeth

6)  Elizabeth (26.09.2010 19:32)

:D :D Co víc dodat
Je mi jí chudinky líto, ale je to prostě skvělý

Ivanka

5)  Ivanka (26.09.2010 19:24)

Chudák Bella. Tak tuhle nemoc bych opravdu nechtěla mít. A to jak to popisuješ, no prostě klobouk dolů.

4)   (26.09.2010 19:19)

:( Nevím jestli brečet nebo se smát... Některé situace jsou vážně vražedně vtipné
Úžasné, Nebrasko, úžasné

Wendy

3)  Wendy (26.09.2010 18:51)

Začal bych tím,“ přerušil devátého pitomečka doktor Cullen, „že bychom vysadili léky.“
„Bejku!“
Tak tohle mě málen složilo pod stůl.
No a pak, ona ho nakopla a to podezření, že Eda je na tom stejně, vážně ležím pod stolem

Ajjinka

2)  Ajjinka (26.09.2010 18:51)

"Ty taky?" No to mě zabilo Úplně jsem je tam viděla
Pitomeček, pitomeček, pitomeček, pitomeček, pitomeček, pitomeček, pitomeček, pi- fajn
Úžasný, Kačí Vtipné, ale s citem. Prostě uh

Ree

1)  Ree (26.09.2010 18:49)

Vážně jsem málem chcípla u věty: „Ty taky?“ zeptala jsem se.
Jinak úžasný díl, Kači ;) Belle teda rozhodně nezávidím, no Ale on ji z toho dostane, že jo?!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still