Sekce

Galerie

/gallery/NST.jpg

Modřiny

Převalila jsem se na bok a otevřela ospalé oči. Zrovna vycházelo slunce. Obklopovaly ho drobné růžové mráčky. Jeho oranžové paprsky se vlily do krajiny a zaplavily ji tak oceánem hřejivosti. Netrvalo to ani okamžik a slunce zastřely tmavé mraky. Divoce se boulily, praly se, až se z nich začaly na zem snášet první kapky deště. S úsměvem jsem se zachumlala do peřiny a vzpomínala na včerejší den. Na jeho polibky, doteky…

„Bells, snídaně!” zavolal táta. S obrovským přemáháním jsem vstala z postele a doploužila se do koupelny. Byla jsem unavená a podivně rozlámaná. Opláchla jsem si obličej a zadívala se na sebe do zrcadla. Hned, jak jsem viděla svůj odraz v zrcadle, tak mi z úst unikl přidušený výkřik. Táta to zaslechl a zděšeně křikl: „Děje se něco? Jsi v pořádku?”

„Jo-o,” odpověděla jsem mu koktavým hlasem a zlehka jsem se dotkla tmavě modré modřiny pod okem. Ta nebyla jediná, na tváři jsem měla ještě jednu, i když nevypadala tak hrozivě. Rty jsem měla rudé a naběhlé. Opřela jsem se o futra a sykla bolestí. Podívala jsem se na svou ruku a vytřeštila oči. Prohlédla jsem si své tělo a s hrůzou zjistila, že jsem samá modřina. Některé byly tak velké, že se spojovaly s dalšími, takže to vypadalo, jako by celé mé tělo byla jedna velká modřina. Některé byly modré, jiné fialové a ty další úplně černé. Dokonce jsem si všimla, že pár z nich vypadaly jako otisky prstů.

„Ten hajzl,” zasyčela jsem. Ale nepamatovala jsem si, že by mě Mike tolik mačkal, že by z toho bylo takové množství modřin. Na druhou stranu jsem byla zřejmě tak ochromená strachem, že jsem asi nic necítila. Zauvažovala jsem.

Najednou jsem uslyšela tátu, který stoupal do schodů. Rychle jsem zavřela dveře do koupelny, takhle mě nemohl vidět.

„Bells?” ozval se na druhé straně dveří od koupelny.

„Není ti nic?” Zněl polekaně.

„Oh, ne, není, jsem v pohodě!” dostala jsem ze sebe přiškrceně.

„Dobře, ehm, přijď dolů, máš tam tu snídani,” upozorňoval mě.

„Hned jsem tam,” řekla jsem s předstíranou veselostí. Když jsem slyšela, že odešel, tak jsem okamžitě popadla make-up a začala si ho v obrovských vrstvách patlat na obličej. Podařilo se mi zakrýt tu modřinu pod okem a na tváři. Poté jsem přistoupila ke skříni a vytáhla z ní černý rolák a džíny. Zhluboka jsem se nadechla a odešla dolů, za tátou.

S hlavou skloněnou jsem si sedla ke stolu.

„Tak jak sis to včera užila?” zeptal se.

„Jo, dobrý,”odvětila jsem potichu a uždibla si kousek toastu. Cítila jsem, že se na mě dívá.

„Bello, co to máš na obličeji?” Jeho hlas zněl podezřívavě.

„Nic,” pípla jsem. Sakra, sakra, sakra! Hlavně, ať to dál nerozmazává.

„Nic? Obličej máš úplně oranžový.” Stále na mě zíral.

„To je make-up, tati,” hlesla jsem popravdě.

„Odkdy si tohle dáváš na obličej?” Další otázka.

„Ode dneška.” Pak najednou vstal a přešel ke mně. Zdvihl mi obličej a zkoumavě na mě hleděl, vztáhl ruku a prstem mi setřel make-up pod okem. Zalapal po dechu, protože se mu odkryl pohled na tu modřinu.

„Kdo, kdo ti to udělal?” zařval rozzuřeně. Když jsem nic hodnou chvíli neříkala, tak se znovu rozeřval: „Isabello Swanová, koukej mi odpovědět!”

„Nikdo!” Snažila jsem se vykroutit z jeho sevření. Jasně, mohla jsem mu říct, že mi to udělala Mike. Taky jsem chtěla, aby byl za svůj čin potrestán, ale nemohla jsem nic udělat. Měla jsem svázané ruce, protože kdyby Mika zadrželi, tak by jim vykvákal, že ho Edward napadl, vyhrožoval mu a málem ho zabil. Jeho by pak určitě zavřeli a tohle jsem nemohla dopustit.

„Nikdo?!” zařval znovu, „já ti dám, že nikdo! To byl určitě ten Cullenovic kluk, ten obrovskej…” Chvíli přemýšlel, jak se jmenuje a pak vykřikl: „Emmett!” Vykulila jsem oči.

„Ne! To není pravda!” oponovala jsem mu. Přešel k lince a opřel se o ni. Zhluboka oddechoval. Otočil se na mě a z jeho očí čišela zlost. Zaskřípal zuby, byl to hrozný zvuk.

„Já ho roztrhnu vejpůl, zmetka!” zasyčel s nenávistí. Ač k tomu teď opravdu nebyla vhodná chvíle, tak jsem se rozesmála, protože ta představa, že by táta „roztrhl” Emmetta, byla zábavná. Emmett byl o půl těla vyšší než táta a měl svaly, které tátovi chyběly. Překvapeně na mě zamrkal a já se přestala smát.

„Hned k nim zajedu!” Vykročil, ale já jsem ho zadržela.

„Počkej! Tak to není, chápeš?!” vykřikla jsem zoufale. Otočil se na mě. „Tak jak to je? Kdo to byl?!” vyštěkl nevrle.

„Já jsem spadla,” dostala jsem ze sebe a styděla se, že jsem mu lhala. Rozesmál se. Zoufalá hysterie v jeho smíchu byla hmatatelná.

„Prosím tě, Bello! Nebuď směšná, copak si myslíš, že jsem pitomec? Nelži mi!”

„Já ti nelžu!” odporovala jsem, i když měl pravdu.

„Prostě jsem zakopla a spadla na hranu stolu. Nechtěla jsem ti nic říkat a zamaskovala jsem si to, protože jsem věděla, že budeš vyšilovat!” spustila jsem na něj. Ta slova ze mě vylétla tak rychle, že když jsem mu to vysvětlila, tak jsem okamžitě zapomněla, co jsem to říkala. Mlčky na mě zíral. Věděla jsem, že mi nevěří. Viděla jsem to v jeho očích.

„Emmett mi nic neudělal, je to můj kamarád!” Z očí se mi začaly valit slzy. Táta ke mně přistoupil a pevně mě objal. Kousla jsem se do rtu, abych nevykřikla bolestí. Kdyby viděl moje zmodralé tělo, tak už bych neměla šanci to ukecat a musela bych s pravdou ven. Nejhorší by na tom bylo, že kdybych neřekla pravdu, tak by to odskákal Emmett a kdybych ji řekla, tak zase Edward.

„Bells,” šeptl mi do vlasů, „neplakej, já… nechtěl jsem na tebe křičet, promiň mi to,” omlouval se a hladil mě po zádech.

„Slib mi, že mu nic neuděláš,” vzlykla jsem. Chvíli byl zticha.

„Slibuju,” řekl s povzdechem.


---


Během dne mi napsal Edward, že by se chtěl sejít. Měla jsem pocit, že radostí proskočím strop. Domluvili jsme se na šesté hodině ve městě v místní restauraci.

Když jsem tam přijela, tak už na mě čekal. Nervózně pochodoval ze strany na stranu. Chvilku jsem seděla v autě a pozorovala ho. Byl tak krásný, že vypadal jako sen. Jako by ani nebyl skutečný. Pak si mě všiml a smutně se usmál. Vystoupila jsem z auta a měla jsem co dělat, abych se mu nevrhla do náruče a nezlíbala mu celý obličej. Po hodně dlouhé době jsem se cítila opět šťastná. S Emmettem jsem to cítila taky, ale trošku jinak.

„Ahoj,” řekl potichu.

„Ahoj,” odvětila jsem mu. Stáli jsme naproti sobě. Nevěděla jsem, jak se mám chovat. Jestli ho mám políbit, obejmout nebo ne. Zadíval se mi do tváře a jeho obličejem se prohnalo zděšení. Neměla jsem tušení, čemu to přisuzovat. Jedním rychlým krokem se ke mně přesunul a opatrně se dotkl modřiny pod okem, která na něho vesele vyhlížela.

„Bože!” zaúpěl potichu.

„Jo, tohle,” ulevilo se mi, že se nejedná o něco jiného. Zatřepala jsem hlavou a trochu se na něj usmála.

„To je od…” odmlčela jsem se, jeho jméno jsem nemohla ani vyslovit, „od Mika.” Vyplivala jsem s nechutí a zkřivila ústa.

„Bože,” opakoval znovu. Jeho nepřítomný pohled mě vyděsil. Nechápala jsem, co se mu stalo. Vždyť tam včera byl a viděl, co mi Mike udělal, takže jsme neměla tušení, co měl znamenat jeho pohled. Vzhlédl ke mně a v jeho očích byla bolest.

„Musíme si promluvit,” řekl podivným úzkostlivým hlasem.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

7)   (19.10.2010 12:33)

Ne, ne a ještě jednou ne! Žádný "Musíme si promluvit"! To nikdy nevěstí nic dobrýho..
Jinak kapitolka povedená

ambra

6)  ambra (19.10.2010 09:43)

No nazdar... Jinak skvělá kapitola!!!

5)  bb (17.10.2010 19:57)

MaiQa

4)  MaiQa (17.10.2010 19:34)

Co to? Co ten konec. ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ

3)  Milisent (17.10.2010 17:45)

2)  Lejla (17.10.2010 16:51)

Tak a co prijde ted...uz me zase desis, co si na me pripravis. Chudacci me nervy, ty opravdu dostavaji radnou davku naporu. Skvely dilek

1)  hellokitty (17.10.2010 16:16)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek